Ke sledování německé politiky těchto dnů musíte mít rádi aritmetiku. Nejprve jen napočítat do šesti, protože tolik stran se teď předhání, aby dostaly dobré známky, spoustu hlasů a větší moc v zářijových volbách do Bundestagu, jež povedou ke vládě, která bude vládnout do roku 2021.
V čele je současná koalice nejsilnější strany, Křesťansko-demokratické unie (CDU), spojené, obvykle v poklidu, se svou bavorskou odnoží, Křesťansko-sociální unií (CSU). Ty měli nedávno trochu obavy. Vedoucí postava, Angela Merkelová, často popisovaná s určitou něžností jako „Mutti“ (máma), už není jedničkou a jedinou volbou velké většiny. Svými kontroverzními „uvítacími“ slovy ke všem uprchlíkům ztratila své pravicové voliče, její ustupování od nich zastavilo tento příval jen zčásti a občas se objeví známky únavy v její přátelské, energické, otevřené povaze, jež zakryla mnohé hříchy doma i v cizině. Na žebříčku popularity se posouvala nahoru-dolů, a zase nahoru-dolů…
S poměrným zastoupením určuje cestu vpřed hlasování na stranickém základě. Současná slabší koaliční strana, SPD, balancuje na hraně; je ve vládě, ale zároveň je dost kritická a nezávislá, aby získala hlasy pro sebe i bez svého partnera. Balancovala povážlivě; dokonce jeden její tah, zisk drtivé podpory pro jejího člověka na post nového prezidenta, Franka-Waltera Steinmeiera, byl dobrý i špatný, protože prezident nemůže moc mluvit do politiky vyjma oslav a vítání zahraničních králů a prezidentů, a odstranění jejich nejpopulárnějšího předáka z volebního úsilí zanechává SPD jen se stále méně populárním předsedou strany Sigmarem Gabrielem, aby mával jejich praporem.
A tenhle prapor klesal níž a níž. Tváře předáků SPD vypadaly zachmuřeně, jako když má potíže nějaké dítě, když se jim připsaná procenta začala odečítat. Na počátku letošního roku průzkumy ukazovaly ubohých 20 % a další pokles, zatímco postavení Merkelové v čelní řadě, nebo společné postavení jejích dvou stran, stoupalo někam doprostřed třetí desítky. Jaké naděje na září může tenhle rozdíl přežít?
Potom, koncem ledna, se to stalo! Německá politika se obrátila vzhůru nohama! Jedenašedesátiletý Martin Schulz, pět let předseda Evropského parlamentu, odešel z onoho místa, vstoupil do německé politiky, vystřídal Sigmara Gabriela, který ochotně přešel na pozici ministra zahraničí, a byl zvolen předsedou SPD a jejím hlavním kandidátem pro září. Všechna hlasování uvnitř strany mu dala jedinečný, ohromující výsledek - jednomyslný stoprocentní souhlas. Poté následovala vlna popularity po celé zemi, s několika tisíci lidmi vstoupivšími během jediného týdne do strany. A čísla pro SPD v průzkumech stoupala a stoupala, z ubohých 20 % v lednu na 26 % 1. února a 31 % o týden později. Následoval taneček s čísly; v jednom průzkumu vedla asi tak o bod CDU-CSU, v dalším zase SPD.
Euforie měla několik důvodů. Schulz byl znám televizním divákům díky svému postavení v Evropském parlamentu, ale v německé politice byla jeho tvář nová a bezúhonná. A jeho obličej, s plešatou hlavou a zastřiženou bradkou, byly vždy (nebo téměř vždy) veselá, a vždy vyzařovala víru, že může vystřídat Merkelovou coby příští kancléř. Důležitější ale byly jeho sliby. Překvapivě přiznal chyby koalice SPD a zelených před rokem 2009, jež byla skvělá pro bohaté a ještě bohatší, ale tvrdá na penzisty, pracující a zvlášť na ty, kteří přišli o práci. Slíbil, že takové zákony a hodně toho zlepší pro ty, kteří mají nestálou práci, a pro nezaměstnané. Taková nevídaná upřímnost a příslib lepších zítřků mu vynesly neuvěřitelné zisky, jež řízly do čísel ostatních stran, méně u CDU-CSU, ale spíše u Zelených, Die Linke a rasistické, ultra-reakcionářské Alternativy pro Německo (AfD).
Najednou byla aritmetika opět užitečná, a ošidná, protože už ani 32-33 % nestačí k sestavení vlády; je vyžadováno 50 % křesel. Kdo by potom šel s kým, a kdo ne?
AfD je stále označovaná za tabu a ne do koaličního dostihu, ačkoli jí sdělovací prostředky dávají až moc prostoru a někteří napravo v CDU čenichají okolo jako honicí pes, když hledá druha k páření. Ale Schulz tak nějak získal zpět hodně voličů, kteří volili AfD na protest proti zavedené politice, jaká je ponechávala ekonomicky zaostávat a hrozila, že přinese horší časy. Schulz jim nabídl novou naději, zatímco AfD, zmítaná vnitřními spory, spadla na 8-9 %. Což je nakonec dobré!
Co se týče Zelených, když jejich jeden čas oblíbený partner, SPD, spadl v průzkumech tak nízko, si zvolili konzervativní předáky a obrátili zraky doprava. Strana, v ničem se nepodobající Zeleným v USA, byla kdysi mladistvě rebelantská, zvlášť v otázkách klimatu, odmítání atomové energie a prosazování ženských práv. Její zájem o práva pracujících, nikdy ne příliš silný, dále upadal, jak její členové, často vysoce vzdělaní intelektuálové, zestárli a něčeho dosáhli. Ukazovali zájem přitulit se k Angele Merkelové a její pravicové tlupě, možná dosahující na 50 % s pomocí nově oživších pravicových Svobodných demokratů (FDP). Potom náhle, se vzestupem Schulze, uviděli šanci takzvané rudo-rudo-zelené koalice s SPD a Die Linke (jež obě používají rudou coby stranickou barvu) a začali opět zaznívat o něco levicověji.
Die Linke, jež ztratila protestní voliče ve prospěch AfD a teď některé i ve prospěch Schulzovy módní vlny, spadla ze svých 12 % z roku 2009 až na pouhých 7-8 %. Ale Schulzův vzestup náhle vzbudil nové naděje na kabinetní křesla právě v takovéto rudo-rudo-zelené koalici! Skutečně, pokud se dostane před Zelené (jeden procentní bod), bude na druhém místě v trojkoalici, a to znamená dostat pozici vice-kancléře a možná i ministra zahraničí! To zní skutečně velice lákavě.
Ale jsou tu stále Cassandry, cynici, dogmatici nebo kdo, kteří varují, že Schulz, se všemi svými sliby, zůstává poněkud mlhavý v detailech, a připomínají, jak SPD v minulosti často zněla důrazně levicově ve svých kampaních - dokud nezískala vládní moc, kdy většina - nebo i všechny - slíbených zisků byla zředěná nebo utopená. A SPD a Zelení, lačnící dostat se znovu k moci, by mohli k Die Linke vznést požadavky, aby se ustoupila od svých základních principů jako zamezení německé branné moci působit mimo německé hranice, bránění dovozu zbraní na Blízký východ nebo do jakýchkoli konfliktních oblastí nebo zaručení penzí dostatečně vysokých, aby udržely staré lidi nad hranicí chudoby. Kompromisy u takových otázek by Die Linke učinily jalovou coby stranu bojující proti statu quo a pracující na skutečně socialistické budoucnosti.
Potom, 26. března ve volbách v malém Sársku, se CDU vrátila silná a udržela si tam vedení, zatímco SPD zůstala na nečekaném smutném druhém místě, a Die Linke také zklamala ve svém nejsilnějším státě Západního Německa a navzdory tamní popularitě Oskara Lafontaina spadla pod 13 % (z 21,5 % v r. 2009, respektive z 16,1 % v r. 2012; pozn. překl.). Je snad euforie SPD u konce? Zhoupne se kyvadlo znovu? Někteří říkají, že toto mění celý obraz. Jiní říkají - počkejte do května, na volby ve Šlesvicku-Holštýnsku a především v Severním Porýní-Vestfálsku, státě s největším počtem obyvatel, které jsou oba pod vedením SPD. Ty mohou skutečně být předzvěstí pro září.
Zatím se Wolfgang Schäuble, ministr financí kancléřky Merkelové, stále snaží vnutit úsporná opatření zcela trpícímu Řecku, a Ursula von der Leyen, u Merkelové ministryně obrany, která se nejprve vyděsila, že by prezident Trump mohl při svém kymácení se odejít z NATO, má teď radost z jeho požadavku, aby každý člen NATO vydal více na zbrojení, což byla přesně její písnička od samého začátku, teď zvlášť žádoucí a zvlášť nebezpečná - až děsivě - jak sílí napětí s dalšími jednotkami vysílanými ke konfrontaci s Ruskem na jeho hranice od Baltu po Černé moře a s novým nebezpečím v Sýrii. Úděsné!
Ale tady je na závěr z Berlína jeden méně závažný vzkaz. Nadzemní dráha, v Berlíně nazývaná S-Bahn, míjí tak těsně jedno z překrásných muzeí východoberlínského Muzejního ostrova (nejproslulejší je Pergamonské muzeum), že cestující letmo nahlédnou do jeho oken. 27. března si pár mužů udělalo čas a nejenže nahlédli, ale s pomocí dlouhého žebříku, kovářského kladiva a káry kolem třetí ráno rozbili a ukradli metrovou minci z čistého zlata s portrétem Alžběty II, darovanou kanadskou vládou; dokázali ji dostat ven a odvézt. Hodnota roztaveného zlata dosahuje 3,7 milionu eur, téměř 4 miliony $. Zřejmě jim pomáhal někdo zevnitř. Jediná moralita, již vidím: Buďte opatrní komu věřit, bez ohledu na to, zda to je hlídač v muzeu nebo politik. A nenechávejte žádné velké zlaté mince blízko oken!
Victor Grossmann, Berlin Bulletin č. 127, 6. dubna 2017 (překlad Vladimír Sedláček)