Středa 29. března byla pro Británii a její tři národy historickým dnem.
Spuštění Článku 50 Lisabonské ústavní smlouvy znamená zahájení oficiálního procesu odchodu z Evropské unie. Je tak splněn požadavek většiny těch, kteří hlasovali v referendu vloni v červnu.
Proto je to v podstatě vyjádření „lidové svrchovanosti“, jež - alespoň pro socialisty - by měla znamenat víc, než buržoazní představy o svrchovanosti parlamentní či soudní. Ale onen den znamenal i novou etapu v historickém zápase o určení, jaký druh společnosti bude v Británii mimo EU.
My dnes víme, jaké to je, po 44 rocích členství v tom, co se měnilo z Evropského společenství uhlí a oceli na Evropská společenství a „Společný trh“, teď EU.
Ačkoli pravicová protiunijní propaganda dnes (spíše jako tehdejší propaganda pro EHS) má za to, že Británie byla v roce 1973, kdy jsme se připojili k EU, „nemocným mužem Evropy“, pro většinu pracujících a jejich rodin tomu tak nebylo.
Od roku 1945 až do poloviny 70. let se příjmové a majetkové nerovnosti snižovaly a ve členství v odborech a kolektivním vyjednávání docházelo k trvalému pokroku. Normou byla víceméně plná zaměstnanost. Téměř všechny děti mohly očekávat, že až opustí školu, dostanou práci nebo místo v učilišti či na vysoké škole, navzdory pohromě současného středoškolského vzdělávacího systému. Většina dělníků mohla očekávat každoroční nárůst příjmu.
Bezdomovectví bylo relativně vzácné, s miliony státních bytů a s dostupnými vlastníky obývanými objekty, jak se rychle zmenšoval zdiskreditovaný soukromý nájemný sektor. To všechno bylo odsouzeno ke zrušení reakcionářským fundamentalismem „svobodného trhu“ za vlády Toryů v letech 1979 - 1997.
„New Labour“ potom dočasně zastavila ústup na některých frontách, zatímco na jiných v něm pokračovala.
Dnes jsou veřejné vlastnictví a představy o veřejných službách nahrazeny privatizací a podnikovou nenasytností. Rozšířily se finanční služby a výroba se scvrkla. Stabilní a jistá zaměstnání byla nahrazena nejistými a dočasnými. Po dalších tuctech protidělnických zákonů se odborářství a kolektivní vyjednávání staly v soukromém sektoru menšinovou zábavou.
V desetiletích, kdy byly snižovány daně boháčům a velkopodnikatelům, byly (doslova) odplaveny veřejné služby a silně narostly nerovnosti. Normou se stalo rozšiřující se bezdomovectví a nezaměstnanost mládeže, kdysi téměř neznámé.
Bylo by absurdní hodit zodpovědnost za takový úpadek plně na Evropskou unii a její předchůdce. Prvotně je zodpovědný „úspěch“ Toryů a neúspěchy New Labour. Přesto by dopad členství v EU neměl být přehlížený nebo zlehčovaný.
Volný pohyb kapitálu, vyžadovaný Evropskou unií a jejím jednotným trhem, přispěl k podinvestováním dané krizi britského průmyslu.
Povinný volný obchod změnil přebytkovou bilanci s Evropou na velký deficit, jenž zničil miliony výrobních a inženýrských pracovních míst s pomocí katastrofálního omezení v evropském peněžním systému.
Volný pohyb pracovních sil v EU také umožnil nadnárodním společnostem - za podpory Evropského soudního dvora - vykořisťovat dovezenou pracovní sílu a oslabovat platby, podmínky a odborářskou organizovanost.
Setrvání v jednotném trhu by udržovalo Británii ve jhu tohoto volně tržního fundamentalismu. Protiunijní Toryové by dali přednost nahrazení tohoto jha jiným, s rušením zaměstnaneckých práv a dosažením obchodních smluv, prospívajících velkopodnikání, s USA, Tureckem, Japonskem a dalšími, když ne s EU.
Dělnické hnutí se musí sjednotit kolem alternativy vůči tomuto neoliberalismu všeho druhu. Mimo Evropskou unii bude vláda labouristů moci prosazovat vlastní politiku volného obchodu, průmyslových investic, veřejného vlastnictví, progresivního zdanění, stejných zaměstnaneckých a odborářských práv a velkorysého, nerasistického imigračního a azylového systému. To je skutečná cena, získaná coby výsledek spuštění Článku 50.
Komunistická strana Británie, 3. dubna 2017
Překlad Vladimír Sedláček