Volby nejsou o „islámu a muslimech“, ale o „bydlení, příjmech a zdravotní péči“.
Zabývajíc se nedávnými volbami v Nizozemí, příběh v běžných sdělovacích prostředcích vypadal, jako by vzešel z básně Williama Butlera Yeatse Druhý příchod (The Second Coming):
„Věci se rozpadají; střed nelze udržet - nejlepší vůbec nepřesvědčí a nejhorší jsou plní vášně.“
Pravice byla na pochodu, levice ve válce sama se sebou, tradiční strany jsou volně unášeny proudem a barbaři buší na brány Evropské unie.
Je to velký obraz, sorta politiky jako „Hra o trůny“, ale skutečnost je mnohem složitější. V obrazu apokalypsy samozřejmě kousek pravdy je: pravicové strany v Nizozemí, Francii a německu sílí. Mezi levicovými stranami nějaká ostrá rozdělení skutečně existují. A mnozí Evropané jsou docela nešťastní z těch, kteří je zavalili politikou úspornosti, jež zničila životní úroveň všem, tedy kromě střípků elity.
Ale v Evropě těchto dnů se odehrávají ještě jiné příběhy než mega série o krvi, válkách a zradě na HBO.
Názorným příkladem jsou nedávné volby v Nizozemí. Pravicová rasistická Strana svobody (PVV) Geerta Wilderse poté, co se držela před všemi ostatními, zaváhala. Nakonec jeho islamofobové neprolomili brány (ale zlepšili se o pět křesel). Celkově to bylo vítězství středu, ale bylo to také varování pro ty, kteří obhajují politiku „zachování kursu“ a nejostřeji následky vzdání se zásad honby za mocí.
Zelená levice (GL) si vedla celkem dobře, když se chopila Wildersova protiislámského programu a napadla Lidovou stranu svobody a demokracie (VVD) premiéra Marka Rutteho na ekonomické frontě. V celonárodní debatě tvrdil dynamický předák GL Jesse Klaver, že domovníci by měli být placeni víc a bankéři míň. Volby, řekl, nejsou o „islámu a muslimech“, ale o „bydlení, příjmech a zdravotní péči“. Voliči to zjevně přijali. (GL získala 9,1 %, o 6,8 % víc než ve volbách předešlých; pozn. překl.)
Rutteho koaliční partner, levicová Labour Party PvdA), byla rozdrcena, když ztratila 29 křesel. V minulých čtyřech letech Labour postupovala s Rutteho programem zvýšení důchodového věku a škrtů sociálních výdajů, a voliči ji potrestali za to, že pohřbila svou pokrokovou politiku kvůli křeslu u stolu.
VVD také ztratila osm křesel, jež pravděpodobně šly za středovými stranami jako Demokraté66, čímž naznačili, že Rutteho „konání jako obvykle“ není právě tím, co by chtěli i voliči. VVD je stále stranou číslo jedna ve stopadesátičlenném parlamentu.
Z holandských voleb vzešlo několik poučení, byť žádné zjednodušující, že „populističtí“ barbaři ztratili „přijatelný“ střed. Většinou se ukazovalo, že voliči jsou nešťastní ze současné situace, hledají odpovědi, a levicové a středové strany by měly být opatrné, když uvažují o připojení se k vládám, jež považují za „přijatelné“ ožebračovat svůj vlastní lid.
Další na volebním seznamu je Francie, kde průzkumy ukazují neonacistickou Národní frontu Marine Le Penové v čele pětidráhového dostihu s tradičním pravicovým kandidátem Francoisem Fillonem, centristou a bývalým členem Socialistické strany Emmanuelem Macronem, kandidátem Socialistické strany Benoitem Hamonem a levicovým Jean-Lucem Melenchonem. První kolo, vypsané na 23. dubna, vyřadí všechny kromě dvou, kteří obdrží nejvíce hlasů. Závěrečné kolo proběhne 7. května.
S Melenchonem na 11,5 a Hamonem na 13,5 procentech, takto trhajících levicové voliče, se zdá, že hlavní střet bude mezi Fillonem, Macronem a Le Penovou, která je v průzkumech lehce před Macronem a daleko před Fillonem.
Pokud vás přivábila paralela s apokalypsou, Francie je pravděpodobně vaší parketou.
Le Penová vede kampaň proti každému, kdo nevypadá jako Karel Veliký nebo Jana z Arku, ale její ostré protiunijní postoje zabírají u mladých lidí, v malých městech a mezi venkovským obyvatelstvem. Tyto tři skupiny jsou opomíjeny globalizační politikou EU, jež vyústila v rušení průmyslu a růst ekonomické nerovnosti. Průzkumy ukazují, že ovládá 39 procent lidí ve věku 18 - 24 let, oproti 21 procentům pro Macrona a 21 procentům pro Fillona.
Fillonovi ublížilo odhalení, že využíval veřejné fondy k placení členů rodiny, nějakých 850 000 $, za práci, již nikdy neudělali. Ale už před tímto skandálem jeho působil jeho sociální konservatismus špatně na mládež, a dělníkům je cizí jeho ekonomická strategie, jež popřává sluchu názorům premiérky Margret Thatcherové, již silně obdivuje. Jeho programy znějí hodně jako programy Donalda Trumpa: seškrtání dávek lidem bez práce a do sociálních služeb, propouštění zaměstnanců veřejného sektoru, snížení daní bohatým.
Macron, někdejší Rothschildův bankéř a bývalý ministr hospodářství za Hollandea, si stojí stejně jako Le Penová pod heslem „Po našem“ (“En Marche”), a nutí kritiky zleva k otázce: „K čemu?“ Jeho platforma je směsicí rozpočtové disciplíny a mírné ekonomické stimulace, a je mladý, 39, dobře vypadá na obrazovce a umí promluvit. Ale jeho politika je nejasná a není jasné, and it is not clear there is a there, there.
Většina průzkumů ukazuje na rozhodující rozstřel Le Penová versus Macron, s Maconem coby vítězem, ale možná to je nebezpečné smýšlení. Macronova podpora je slabá. Jen asi polovina těch, kteří říkají, že mají v úmyslu hlasovat pro něj, si je svým hlasem jistá. Pro srovnání, u Le Penové si je „jistých“ svým hlasem pro ni 80 % jejích voličů.
Také tu jsou nějaké rušivé ukazatele z průzkumů pro druhé kolo. Podle průzkumu IFOP nějakých 38 % Fillonových příznivců (2 miliony voličů) říká, že přejdou k Le Penové, a 7 % Hamonových voličů a 11 % stoupenců Melenchona by udělalo totéž. Nejznepokojivější ale je, že 45 % Melenchonových voličů říká, že bude-li kandidátem Macron, k volbám nepůjdou. Podobně se zdrží hlasování asi 26 % Fillonových a 21 % Hamonových voličů.
Le Penová bude k vítězství potřebovat nejméně 15 milionů hlasů - Fronta jich nikdy nezískala celostátně víc než šest milionů - ale bude-li účast nízká, silně motivovaní voliči Le Penové ji by do Elysejského paláce dostat mohli. V tom se Francie nejvíce podobá Británii před hlasováním o Brexitu.
Kdyby k tomu došlo, Le Penová bude nutit k národnímu referendu o EU. Neexistuje záruka, že Francouzi budou hlasovat pro setrvání v Unii, a kdyby odešli, bude to on, bude to pro obrovskou obchodní organizaci umíráček. EU může zůstat společná bez Británie, ale odchod Francie, Frexit, by nepřežila.
Celonárodní volby v Německu budou 24. září, ale situace se značně liší od francouzské. Vláda je momentálně velká koalice CDU kancléřky Merkelové, bavorské CSU a SPD. Aliance byla katastrofou pro SPD, které v jednom okamžiku spadly preference až pod 20 %.
Ale německá politika se náhle změnila. Nalevo od Merkelové SPD změnila předáky a odstoupila od průmyslové politiky, jež tlačila dolů mzdy německých pracujících, aby posílila export země. ’Po její pravici odlákala voliče rasistická, neonacistická Alternativa pro Německo (AfD) podporou zákazu imigrace a stažením z EU, i když Alternativa v průzkumech klesá.
Měničem hry může být náhlá popularita bývalého předsedy EU Martina Schultze, nového předáka SPD. SPD je teď na stejné úrovni s frontou CDU/CSU, a některé průzkumy vykazují Schultze aktuálně před Merkelovou. V pojmech osobní popularity před ní vede o 16 procentních bodů. Zatímco její aliance CDU/CSU dosahuje 34 %, SPD je na 32 procentech a stoupá.
Schultz dosáhl významného pokroku kritikou poklesu životní úrovně. Německo má značný počet uboze placených dělníků, a téměř 20 % dělníků ve věku 25 - 34 má nejisté, krátkodobé pracovní smlouvy. Dávky v nezaměstnanosti byly seškrtány také, i když německá ekonomika je nejsilnější v Evropě a země má přebytek 310 mld. $.
V každém případě dny, kdy Merkelová překračovala 40 % hlasů, jsou pryč. I kdyby se její koalice dostala na první místo, zřejmě by neměla dost křesel k vládnutí, i kdyby ji její tradiční spojenci, Svobodní demokraté (FDP), dostali zpět do Bundestagu.
Tím vzniká možnost první takzvané „rudo-rudo-zelené“ národní vlády SPD, Die Linke a Zelených. Die Linke a Zelení dosahují v průzkumech kolem 8 %. Taková aliance momentálně spravuje několik významných měst, včetně Berlína. Nebyla by to úplně poklidná jednotná fronta: SPD a Zelení jsou pro EU, Die Linke je k ní vysoce kritická.
Je tu ale model, jenž dává naději.
Portugalsko je teď pod správou tří stran, aliance levého středu a levice. Tyto strany také nesouhlasí s něčím jako je EU, dluh a členství v NATO, ale rozhodnutí oživit ekonomiku a ulehčit břímě téměř deset let trvající úspornosti teď nad nesouhlasem triumfuje.
A potom tu jsou Italové. I když Itálie neměla volby na programu, porážka ústavního referenda předáka Demokratické strany a tehdejšího premiéra Mattea Renziho téměř zaručuje hlasování někdy v příštích šesti měsících.
Itálie má jednu z nejnefunkčnějších ekonomik v EU, s jednou z nejvyšších úrovní dluhu v EU a s několika významnými bankami v hlubokých potížích. Je to třetí největší ekonomika v EU, ale růst je chudokrevný a nezaměstnanost zatvrzele vysoká, zvlášť mezi mládeží.
Renziho středolevá Demokratická strana (PD) je stále na špičce průzkumů, ale jen tak tak, a za dva roky spadla téměř na 15 procent. Těsně za nimi je dost bizardní strana Pětihvězdičkové hnutí (M5S) vedená komikem Beppe Grillem, jejíž politika je, no, podivná. M5S je ostře proti EU a spojuje se s některými ultrapravicovými stranami v Evropském parlamentu. Tleskaka zvolení Donalda Trumpa. Na druhé straně má platformu s mnoha pokrokovými body, včetně ekonomického oživení, rozšíření sociálních služeb a zaručeného příjmu pro chudé Italy a transparentnosti vlády. Je také kritická k NATO.
M5S nedávno párkrát utrpěla v průzkumech, protože její starosta Říma odvedl ubohou práci při udržování velkého, rozlehlého města v chodu - popravdě starověcí Římané to pokládali za obtížný, skličující úkol - a byla zapletená do finančního skandálu. Pro korupci jsou vyšetřováni i někteří předáci PD.
Jedinými dalšími významnými stranami ve směsici jsou středolevá Forza Italia bývalého premiéra Silvia Berlusconiho, s přibližně 13 procenty v průzkumech, a rasistická, xenofobní Severní liga s 11,5 procenty. Druhá z nich, sídlící v severní Pádské nížině, vyvinula nedávno snahu rozšířit svou základnu vnesením své kampaně do Naples v severní Itálii. Výsledkem byla vzpoura, s demonstranty vrhajícími kameny a zápalné lahve na předáka Severní ligy Mattea Salviniho.
O sjednocení obou stran jsou teď vedeny neformální rozhovory. Berlusconi už v minulosti se Severní ligou spolupracoval.
V parlamentu je také houf menších stran, od Levicových ekologů/Zelených až po Italské bratrstvo, žádná z nich nepřesahující 5 %. Ale protože každý, kdo se dostane na vrchol, musí zformovat koalici, i malé strany budou mít zřejmě svou váhu.
Kdyby M5S skončila první a splácala vládu, tlačila by na referendum o EU, a neexistuje záruka, že Italové - trýznění úspornostní politikou velkého obchodního seskupení - se nerozhodnou po vzoru Britů k odchodu. Italexit by asi byl pro EU osudovou ranou.
Předpovídat volební výsledky je v těchto dnech ošidné, příkladem jsou Brexit a zvolení Donalda Trumpa. Nejnestabilnější z nadcházejících hlasování jsou ta ve Francii a v Itálii. Německé volby budou určitě důležité, ale i kdyby Merkelová přežila, středopravé strany budou oslabené a levice silnější. Což bude mít následky pro celou EU.
Evropská levice je rozdělená, ale ne všechna rozdělení jsou nezdravá a rozsáhlá debata není ničím špatným. Žádný z problémů, jimž Evropa čelí, není jednoduchý. Lze zachránit EU? Jaké jsou alternativy vůči úspornosti? Jak se vyrovnáváte s rostoucí nerovností a s opomíjením celých složek společnosti? Jak se vyhnout dluhové pasti, jíž čelí spousta zemí, jimž ekonomické striktury EU brání v prosazení jakékoli jiné strategie než úsporných opatření?
Yanis Varoufakis, bývalý řecký ministr hospodářství a jeden ze zakladatelů levicové organizace DiEM25, nedávno v jednom interview navrhl po Evropu „New Deal“, kde by se „všichni Evropané měli těšit v domovské zemi právu na práci, dostatečné mzdě, důstojnému bydlení, vysoce kvalitní zdravotní péči a vzdělání a čistému životnímu prostředí“.
„Deal“ má pět cílů, jichž podle Varoufakise lze dosáhnout podle současných nařízení EU a bez soustředění další moci do Bruselu na úkor demokracie a svrchovanosti. Zahrnovaly by:
· Rozsáhlé investice do zelených technologií;
· Zaručenou zaměstnanost s odpovídající mzdou;
· Celounijní fond proti chudobě;
· Všeobecný základní příjem;
· Ochranu proti vystěhování.
Žádného z těchto cílů nebude snadné dosáhnout, ale ani Evropa nemůže jít dál současnou cestou. Pravicoví populisté možná prohrají volby, ale neodcházejí.
Před téměř 40 roky britská premiérka Margaret Thatcherová zahájila svůj neokonzervativní útok na odborářská práva, zdravotní péči, vzdělání a sociální služby pod heslem: „Není jiné volby.“ Svět stále sklízí hořké plody oněch let a vlny nenávisti a hněvu, jež rozpoutala. Právě to vneslo Trumpa do Oválné pracovny a Le Penovou na dohled od francouzského prezidentství.
Volba ale existuje, a začíná prostou myšlenkou co největšího dobra pro co nejvíc lidí.
17. března 2017 Dispatches From The Edge (překlad Vladimír Sedláček)