Česká národní banka od listopadu 2013 uměle udržuje slabší kurz české koruny poblíž hladiny 27 Kč za euro. Oficiálně se tomu říká kurzový závazek. Ve skutečnosti to jsou rozsáhlé devizové intervence na udržení slabší koruny, tedy vydávání nových korun ve velkých objemech, za které se nakupují eura a další cizí měny. Letos po prvním čtvrtletí se očekává ukončení této politiky.
Česká národní banka má jednu celkem dobrou výmluvu, proč kurzový závazek zavedla – protože nové peníze ve velkých objemech v rámci tzv. kvantitativního uvolňování vydávala i americká centrální banka a již dva roky tak činí i Evropská centrální banka. Takže podle ČNB udržování uměle oslabené koruny jen reagovalo na extrémně uvolněnou měnovou politiku našich hlavních obchodních partnerů a v tomto nestandardním prostředí zajistilo posílení konkurenceschopnosti české ekonomiky, pomohlo obnovit ekonomický růst a odvrátit deflaci v ČR.
Samozřejmě to, že ČNB v politice kurzového závazku pokračuje i po nastartování ekonomického růstu a zvýšení meziroční inflace v ČR nad dvě procenta, tedy nad inflační cíl centrální banky, ukazuje i na jinou motivaci této politiky. ČNB už totiž neříká, že příjemci pozitivních efektů z udržování uměle oslabené koruny jsou pouze některé typy ekonomických subjektů. Za prvé jsou to investoři-spekulanti do korunových aktiv na měnovém, dluhopisovém i akciovém trhu, kterým závazek ČNB na udržení určité slabší úrovně kurzu koruny snižuje náklady spekulace a zvyšuje jim pravděpodobnost dosažení budoucího zisku. Za druhé jsou to dlouhodobí investoři v ČR, kterým udržování stabilního slabšího kurzu koruny snižuje eurovou nebo dolarovou cenu jimi nakupovaných aktiv.
Za třetí jsou to nadnárodní exportně orientované firmy působící v ČR, kterým stabilní slabší kurz koruny snižuje eurové nebo dolarové náklady na pracovní sílu, snižuje náklady na zajištění proti kurzovému riziku a zvyšuje zisky z realizovaného vývozu. To také přispívá k udržování vysoké úrovně odlivu zisků z ČR ve výši 300 miliard Kč ročně. Za čtvrté politika kurzového závazku zlepšila hospodářský výsledek samotné České národní banky, protože devizové rezervy se přecenily slabším kurzem koruny, takže ČNB realizovala z držení těchto devizových rezerv zisk, což umožnilo uhradit kumulovanou ztrátu ČNB z předcházejících let.
Příjemcem ztrát z udržování slabšího kurzu koruny jsou rozsáhlé skupiny obyvatel v ČR mající příjmy a úspory převážně v českých korunách – zaměstnanci, menší podnikatelé, důchodci atd. Tyto rozsáhlé skupiny obyvatel jsou přitom postiženy nejen tím, že se snížila eurová nebo dolarová hodnota jejich příjmů a úspor, ale také tím, že s politikou kurzového závazku je spojeno vydávání velkých objemů nových peněz, které zvýšilo inflaci a zároveň snížilo úrokové sazby k nule. Proto je negativně ovlivněna reálná výše korunových příjmů a reálné úrokové sazby z korunových vkladů jsou záporné. Zřejmě většina obyvatel ČR je tak příjemcem nákladů politiky kurzového závazku – vedla totiž k jejich relativnímu zchudnutí.
Když nyní ČNB uvádí, že neví, jakým směrem se po ukončení této politiky kurz koruny vydá, protože korun na trhu je příliš mnoho, takže se minimálně krátkodobě nemusí naplnit předpoklad posilování kurzu koruny, ale kurz koruny může zůstat na slabších úrovních, náklady této politiky se pro většinu obyvatel ČR mohou dále zvýšit. Navíc kurzová nestabilita po ukončení kurzového závazku může přinést náklady i těm ekonomickým subjektům, které dosud byly příjemci pozitivních efektů z této politiky.
Je však vnášení dodatečných nákladů, nejistot a nestability do české ekonomiky v již tak turbulentním současném světě skutečně vhodnou součástí politiky České národní banky?
Jiří MALÝ