O úloze osobností v revolučním hnutí

 Sborník vystoupení na jubilejní 40. pražské teoreticko-politické konferenci, konané u příležitosti 120. výročí narození Klementa Gottwalda

Místo úvodu

V předvečer 99. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, u příležitosti 120. výročí narození Klementa Gottwalda, se konala 5. listopadu 2016 jubilejní 40. pražská teoreticko-politická konference na téma „O úloze osobností v revolučním hnutí“. Cílem konference bylo přispět k využití poznatků ze života a díla významných představitelů světového i domácího revolučního hnutí pro aktuální činnost komunistů v České republice.

Pořadateli konference byly jako obvykle OV KSČM Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV Jirkov, KPI Olomouc, spolu s KSČ a KSM.

V zaplněném sále konference byli funkcionáři a aktivisté KSČM, KSČ a KSM , kteří se zájmem sledovali její průběh. Po zahajovacím slovu Viktora Pázlera, úvodní referát k tématu konference přednesl Ondřej Kasík a po něm s koreferátem o životě a díle Klementa Gottwalda vystoupila Hana Kráčmarová. V diskusi zaznělo 22 příspěvků a dva nepřednesené příspěvky byly odevzdány do protokolu konference.

Předkládaný sborník obsahuje texty uvedených vystoupení i nepřednesených příspěvků.

Také tentokrát ponecháváme souhlas či námitky nebo nesouhlas s obsahem jednotlivých vystoupení a příspěvků na čtenáři a do další diskuse. Přičemž podotýkáme, že některé názory se mohou lišit od názorů a stanovisek pořadatelů konference.

I.

ZAHÁJENÍ
 

Prolog

Viktor Pázler

Dovolte, abych jménem pořadatelů zahájil dnešní jubilejní 40. pražskou teoreticko-politickou konferenci.

Jsem rád, že jste přijali pozvání pořadatelů, kteří jsou uvedeni na pozvánce a jejichž představitelé také zaujali místo v předsednictvu konference. Jménem pořadatelů vás všechny co nejsrdečněji vítám.

Zvláště mi dovolte, abych přivítal naše hosty – I. místopředsedu ÚV KSČM Petra Šimůnka, místopředsedu ÚV KSČM Josefa Skálu, předsedkyni KV KSČM Praha a poslankyni PS PČR Martu Semelovou, předsedu Středočeského KV KSČM a poslance PS PČR Stanislava Grospiče, europoslance za KSČM Jaromíra Kohlíčka, generálního tajemníka ÚV KSČ Jiřího Vábra.

Omlouvám z pracovních důvodů neúčast pozvaného předsedy ÚV KSČM Vojtěcha Filipa.

Dnešní jubilejní konference má téma „O úloze osobností v revolučním hnutí“ a koná se u příležitosti 120. výročí narození Klementa Gottwalda, významného československého politika a státníka, který stál téměř čtvrt století v čele Komunistické strany Československa. Jak uvádí Hana Kráčmarová v nejnovější publikaci „Kdo byl Klement Gottwald“ a kterou si dnes zde můžete zakoupit díky finančnímu příspěvku poslankyně Marty Semelové a OV KSČM Praha 1 za cenu 50,- Kč. O Gottwaldově úloze v dějinách probíhají ve společnosti dlouholeté ostré spory a nebude tomu jinak ani v následujících dnech, kdy bude kulaté výročí připomínáno. Určitě i dnes bude o těchto otázkách kvalifikovaně hovořeno a já nechci proto v tomto krátkém úvodním slově brát referujícím i diskutujícím vítr z plachet. Dovolím si uvést bez komentáře jen dvě citace z útlé brožurky z r. 1946, která obsahuje pozdravy a vzpomínky 29 politiků té doby
k padesátým narozeninám ministerského předsedy Klementa Gottwalda. První citace je z blahopřejného dopisu prezidenta republiky Edvarda Beneše, cituji: „Nemohu nevzpomenout Vaší práce, nejprve jako vůdce velké strany v době pro národ nejosudovější, nyní jako odpovědného ředitele politiky našeho státu, Vzpomínám, jak v roce 1938, v době nejvážnější krise státní, strana komunistická pod Vaším vedením správně rozpoznala nebezpečí, které národu hrozilo a zúčastnila se plně a ukázněně ve spolupráci s druhými zápasu, který jsme vedli se zahraničním i domácím fašismem a nacismem.“

Druhý citát je z telegramu z USA Jana Masaryka, ministra zahraničních věcí, cituji: „Velké je životní dílo tohoto mladého Čecha, socialisty, politika a státníka. Klement v pravém slova smyslu zasvětil svůj život boji za spravedlivé požadavky pracujícího lidu. Od svých ideálů nikdy nikomu neustoupil, trpěl za ně hrdě a nesmlouvavě. Ale já dnes taky oslavuju Gottwalda člověka. Je lidský, má humor - je třeba ho vidět, když rokuje se svou dvouletou vnučkou - umí odpustit a být rádcem a přítelem.“

Tolik dva citáty vztahující se k dnešnímu tématu.

Zároveň chci připomenout, že k dnešnímu tématu se vztahuje i fakt, že naše konference se koná v předvečer 99. výročí VŘSR. Na ní se podílela celá řada vynikajících osobností v čele s nejvýznamnější osobností světového komunistického hnutí Vladimírem Iljičem Leninem. Myslím, že nadcházející 100. výročí VŘSR, které připadá na příští rok, by mohlo být i tématem našeho příštího setkání.

Nebudu dál dnešní téma rozebírat, k tomu zde dnes budou předneseny zasvěcenější vstupní referáty. Věřím, že na ně naváže kultivovaná diskuse tak, aby výsledky dnešní konference byly pro nás poučením, inspirací a povzbuzením pro naši nadcházející práci, ve stále více rozbouřené a složité mezinárodní i vnitropolitické situaci.

Tím považuji naši konferenci za zahájenou.

II.

Úvodní referát

O ÚLOZE OSOBNOSTÍ V REVOLUČNÍM HNUTÍ

Ondřej Kasík

Chci poděkovat jménem Komunistického svazu mládeže za možnost vystoupit zde s referátem.

Scházíme se na jubilejní 40. teoreticko-politické konferenci s tématem úlohy osobnosti v revolučním hnutí, a to ve dnech 120. výročí narození významného komunistického politika Klementa Gottwalda a ve dnech 99. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Scházíme se v době, kdy se marxisticko-leninská teorie, jako teorie revolučního hnutí dělnické třídy, stejně jako samotné hnutí, dostalo do krize. Zpětný pohyb, který způsobil návrat kapitalistické formace, znejistil sebevědomí třídy, jíž patří budoucnost. To vede k nutnosti ověřit, opakovat základní kameny marxisticko-leninské teorie, revoluční teorie třídy námezdních pracujících.

Kromě toho je nutné obnovit diskuzi o naší historii, a to s hlavním důvodem vytvořit vazbu teorie na komunistické hnutí, za účelem volby vhodného postupu při vytváření a posilování revolučního subjektu, při vytváření jeho strategie a taktiky.

V následujícím referátu si nekladu za cíl postihnout všechny otázky této široké problematiky vztahu revolučního, komunistického hnutí a osobností v něm. Předpokládám, že referáty a příspěvky se budou zabývat konkretizací a aktualizací těchto otázek pro současnost.

Marxismus o osobnosti

Historicko-materialistické pojetí pojímá lidi jako autory a herce vlastních dějin.

Jednotlivec je v dějinách omezen, podmíněn materiálními podmínkami a společenskými vztahy. Pochází z určité třídy, určitých společenských vztahů, které ho determinují. Ale sám tyto vztahy ovlivňuje, svým jednáním proměňuje - v určitých okamžicích revolučním způsobem.

Je nutné zdůraznit, že stejně, jako v objektivní realitě existují rozporné tendence a skutečnosti, je vnitřně rozporný i sám subjekt a osobnost.

Z hlediska marxismu jsou dějiny výsledkem činnosti širokých mas, celých tříd, které zasahují do objektivních ekonomických a sociálních procesů. Do jejich čela se staví strany, jako organizace, a jednotlivci, kteří ukazují cíle dějinného pohybu, prostředky jejich dosažení a sami se s těmito cíli ztotožňují. Je nutné říct, že se nejedná jen o vrcholové osobnosti, že musíme zkoumat význam jednotlivců na všech úrovních revoluční praxe, jako vůdce, organizátory a představitele společenských sil. Pokrokové osobnosti vyjadřují zájmy pokrokových tříd - tedy tříd, které jsou v daném stavu společnosti zralé k vedení přechodu k vyšší formaci.

V obecnosti, pokud existuje historická potřeba a rozvíjí se hnutí, nachází se v něm vedoucí osobnosti, které se do čela těchto hnutí staví. To není mechanický zákon. Vztah mezi masami, hnutím a vedoucí osobností je dialektický vztah, tedy vztah jednoty i relativní rozpornosti. Vlastnosti osobnosti jsou úzce spjaty s charakteristikami třídy a aktuálním stavem hnutí. Význam osobnosti vzrůstá v dějinách především v době společenských krizí a konfliktů. Vzhledem k rozpornosti objektivní skutečnosti, existenci protikladných tendencí vývoje a v klíčových dobách i alternativ, může určitá osoba k prosazení potřeby sloužit lépe nebo hůře, nebo přímo způsobuje zvrat, byť dočasný, v historickém vývoji - jakým byly porážky u Lipan či Bílá Hora,
i svět po kontrarevolučních převratech na konci 20. století. Samozřejmě, i tyto zpětné pohyby jsou objektivně podmíněny, existují jako možnost v krizových letech revoluce, ovšem na subjektu (straně, vůdci) je vybrat takové akce, aby bylo, pokud nelze postupovat vpřed, pro budoucnost zachováno maximum. Porážka nutně vede k demoralizaci hnutí.

Jednotlivec v kapitalismu a v dělnickém hnutí

Se vzrůstem materiálních sil, růstem šířky a dosahu společenských sil a vztahů historicky v obecnosti vzrůstá i úloha subjektu, včetně toho individuálního - osobnosti.

Ovšem v kapitalistické společnosti mají lidé bezprostřední zkušenost odcizení těchto materiálních sil v podobě kapitálu, nezávislosti produktů své činnosti. Tuto zkušenost odcizení mají hlavně pracující – protože vykonaná práce posiluje nezávislou moc nad sebou, moc kapitálu, protože zvýšení produktivních sil práce je spojeno se zbavením možnosti práci provozovat, nezaměstnaností. Odcizení platí i pro vládnoucí třídu, protože ekonomické zákonitosti ovládají i jednotlivé kapitalisty jako agenty kapitálu a jejich rozhodnutí v konkurenci s ostatními vyúsťují
v důsledky, které zdánlivě jdou proti jejich vůli (jako pokles míry zisku, krize). Jednotlivci v této společnosti mají pocit cizosti, iracionality světa.

Cílem skutečně revolučního hnutí v prostředí kapitalistického systému je vybudování beztřídní společnosti, komunismu, ve kterém, jak psal Marx, „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“ Cílem komunistického hnutí, naplňovaným v průběhu boje za tuto společnost, je přeměňovat příslušníky dělnické třídy z vykonavatelů cizí vůle v kapitalistickém podniku, zmítaného anonymními silami nabídky a poptávky, na organizátory, skutečné vůdce a organizátory.

Socialismus tuto důležitou funkci plnil. Oproti kapitalistickému řádu, kde vyzvednutí jednotlivce z podřízeného, vykořisťovaného postavení do pozice malého kapitalisty se děje sporadicky, s obrovským vypětím sil v „závodu vlků“ a vyrovnán zbídačením, zašlapáním neúspěšných, kde takové vyzdvižení slouží jen k tomu, aby kapitalistická třída nezdegenerovala svou sterilitou; socialismus cíleně doplňoval z řad dělnické třídy řídící pracovníky v socialistickém hospodářství (kde doteď byl monopol intelektuálů a byrokratů z buržoazních a maloburžoazních poměrů). Těm se také vyrovnávalo předchozí odepírání vyššího vzdělání a přednostně jim bylo zajišťováno i vysokoškolské vzdělání - což často nelibě nesli příslušníci tradiční inteligence, ale i to provázela byrokratická pedantnost.

Oportunismus

Vedle reprezentantů historických zájmů dělnické třídy - tedy revolučního boje proti kapitálu - od začátku existuje v dělnickém hnutí oportunismus, strategie, která reaguje na bezprostřední situaci
a využívá ji k opuštění zásadního poměru v třídním boji. Zpočátku, kdy je organizace dělnické třídy neuznána buržoazním systémem, jsou hlavním nositelem oportunismu maloburžoazní vrstvy, rolnictvo, které jsou do dělnického hnutí přivedeny proletarizací, zbídačením v konkurenci s kapitálem. Přenášejí si sem své představy a iluze z pozice malých vlastníků výrobních prostředků, jejichž znakem je individualismus, a tendence k smíření se s malými ústupky na jednom pólu, tak planý radikalismus na pólu druhém. Činitelé dělnického hnutí - vůdci i literáti, často pocházejí z nedělnického prostředí, a proto nejsou zvyklí na kolektivní práci a organizační sebekázeň považují za diktát. Ti pak někdy tzv. „obohacují“ marxistickou teorii o módní buržoazní směry v podobě revizionismu.

Názorové tendence a rozpory mezi oportunismem a revolučním proletářským hnutím se často polarizovaly mezi různé organizace, platformy i jednotlivce. Jeden z nejranějších případů byl boj uvnitř I. Internacionály mezi Bakuninem (a jeho příznivci) na straně jedné
a na druhé straně Marxem a Engelsem. Dodnes povrchní a buržoazní historiografie vydává spor za pouhou ješitnost a touhu dominovat jedné nebo druhé strany (či obou). Především byl ovšem Bakunin odpůrce vědeckého socialismu, podle něj má revoluci vést instinkt. Je také odpůrcem organizace, strany proletariátu, proletariát se nemá
v jeho pojetí ujmout moci k přetvoření společnosti, k přesunu státu na nové základy (a jeho odumírání), ale stát má být najednou zlikvidován. Tento rozkol, který se ve své době personálně polarizoval v rozštěpení 1. Internacionály, je kořenem dnešního anarchismu, který je oblíbený mezi mládeží pro své odmítání organizace a ukázněného boje, jako bezprostřední reakce na kapitalistickou zkušenost.

S přechodem kapitalismu do vyšší fáze imperialismu dostal oportunismus nový ekonomický základ - jeho podkladem se stala tzv. dělnická aristokracie, tedy část námezdních pracující, jejíž vyšší životní úroveň je umožněna i vykořisťováním ostatních národů a kolonií. Se vznikem organizovaného hnutí a později s existencí socialistických zemí, bere na vědomí kapitál politické organizace dělnické třídy
a snaží se je přizpůsobit pro své účely, zneškodnit je. A to jak mocensky - právním ujištěním soukromého vlastnictví, deklarací tzv. protiprávnosti komunistických režimů (jak ukázaly útoky na soudružku Martu Semelovou, i na Komunistický svaz mládeže), využitím bezpečnostních složek - tak „měkkými“ postupy. Mluvíme zde o metodách, kde politické angažování je manipulováno do předem vymezeného prostoru
i finančním zvýhodněním. Politická práce a dějinná funkce strany je omezena jen na volební boj, ten je financován ze státních prostředků.

Určitou vyšší kvalitu z tohoto hlediska projevuje tzv. Evropský parlament, v němž zvolení zastupitelé za různé strany zcela podléhají postupům, které jsou předurčeny evropskými monopoly a jejichž příjmy dosahují řádový násobek průměrných platů v jejich domácích zemích. Účast
v takových strukturách, nakolik se jich nemohou komunisté v třídním konfliktu zříci, musí být efektivně spojována s dalšími činnostmi za práva a životní podmínky pracujících, v krocích k socialismu. Některé další politické funkce přebírají v dnešním monopolním kapitalismu tzv. neziskové organizace, které jsou financovány z prostředků kapitálu (např. velkokapitalista a finančník George Soros) a vlád a často slouží pro nepřímé politické ovlivňování. Právě čelení snahám o vymezení politické práce na pouhou správu buržoazních funkcí vyžaduje správnou kádrovou práci při výběru zástupců.

Významná osobnost se projevuje v klíčových okamžicích, konfliktech

Pokud zkoumáme úlohu osobnosti v revolučním hnutí, je nutné právě zkoumat její vliv, rozhodování, chování v okamžicích rozhodujících pro prosazení třídního zájmu a pokrokového pohybu, v okamžicích konfliktů a boje, kdy se střetávají rozporné tendence a protikladné třídy. Jde samozřejmě o okamžiky revolucí, ale i při řízení vojenských srážek revolučních armád proti reakci (jako je druhá světová válka, boj s fašismem, intervencí, městská povstání, husitské války). Na menší úrovni pak vedení stávek.

Při zkoumání takových převratných momentů a vlivů vůdců na ně je nutné postupovat konkrétně historicky a tedy s plným posouzením materiálních možností dané chvíle, kde se posuzuje jednota určení dané situace i její vnitřní rozpornost. Abstraktně pojatá schémata, analogie na základě pouhé vnější podobnosti situací, či moralizování, odvádějí od objektivního posouzení nových jevů. To samo může mít negativní praktické důsledky.

Například Trocký, když odůvodňoval podle něj chybnost taktiky komunistických stran lidových front proti fašismu, v roce 1936 využil naprosto nehistorické srovnání s ruskými revolucemi roku 1917.
V tomto srovnání považuje ruskou Únorovou revoluci za největší příklad lidové fronty. A stejně jako bolševici pro buržoazní vládu, nemají ani proletářské strany podporovat protifašistickou frontu. Doslova podle Trockého komunisté „(p)ožadovali rozbití této „Lidové fronty“, likvidaci spojenectví s kadety a vytvoření skutečné a opravdové vlády dělníků a rolníků“.

Trocký zde prokázal nejen chybné hodnocení založené na neživotné analogii s rokem 1917, ale odůvodnil tím jednání, které bylo přímo reakční - protože ohrožující jediný socialistický stát a pracně vytvářenou jednotu dělnické třídy a dalších tříd proti fašismu. Zhroucení této jednoty by znamenalo výhradní válku fašismu (společně s dalšími imperialistickými zeměmi) proti Sovětskému svazu.

V dějinách se často stává, že nepřátelé revolucí a jiných pokrokových změn - poražené třídy, nebo vnější intervence - ohrožují pokrokový pohyb, útočí na revoluci nebo hnutí. Vůdci mají v tuto chvíli dvě možnosti - buď se poddají odporu, zvolí si snadnější cestu a vzdají pokrokové změny, nebo si zvolí zápas, prohloubí svůj vztah k lidu jako základně revoluce. Tím se revoluce sama rozšiřuje. A právě na schopnosti revolučních vůdců závisí způsob vyrovnání se s tímto konfliktem s reakcí, rozšíření a posunutí dějinného pohybu na vyšší úroveň. Příkladem je urychlení socialistických přeměn v Československu v poválečném období, když bezprostředně hrozil konflikt s imperialistickými zeměmi a Československo muselo urychleně zvýšit svou obranyschopnost, i hospodářskou samostatnost. Jiným příkladem je deklarace socialistického charakteru Kubánské revoluce, když čelila americké intervenci na Playa Girón v roce 1961.

Osobnosti v buržoazních revolucích

Při zkoumání dějin vyvstává problematika srovnání moderních revolucí s buržoazními revolucemi nebo měšťanským revolučním hnutím. Je tu nutně rozdílný obsah, kdy v buržoazní revoluci jde o nahrazení jedné vládnoucí třídy jinou, kdežto cílem proletariátu je odstranění tříd. Ovšem vzhledem k tomu, že zde na scénu vystupuje předchůdce současného proletariátu, že střet s reakcí nabývá ostrých politických revolučních forem, je možné brát si zkušenosti i z těchto procesů. Ačkoliv tedy plní Husitské revoluční hnutí, nebo Francouzská buržoazní revoluce zájmy nastupující měšťanské a buržoazní třídy proti církvi a šlechtě, nutně apeluje na lidové masy a získává si je pro revoluční pohyb. Zásadové představitele chudiny ovšem poráží (viz chiliasté a pikarti v husitství, ve francouzské revoluci kordiliéři), aby prosadili své zájmy, a využívá chudiny jen jako hnací síly revoluce, jejímž vůdcem je buržoazie nebo měšťanské hnutí.

Při zkoumání těchto revolucí ovšem musíme dbát na to, že se zájmy jednotlivých tříd nevyjadřují v reálných termínech, ale z idealistického hlediska náboženských sporů (přijímání, výklad písma, jako zrušení monopolu církve a oslabení nejsilnějšího feudála), nebo osvícenské ideologie boje „přirozených práv člověka“ proti umělým feudálním institucím.

Z hlediska našeho předmětu ovšem vidíme například Jana Žižku, jako vůdce skutečného selského vojska s revolučním programem. Byť sám byl určen svým postavením zchudlého šlechtice jako představitel měšťanské opozice, a porážející pikartské radikály, kteří požadovali vybudování beztřídní společnosti, byl zřejmě oblíben u svých vojáků
a svým vystupováním získával přirozenou autoritu. Ve válečném umění nelze docenit opravdovou revoluci, kterou ve své selské armádě prosadil. Přeměnil omezené zbraně, které sedláci měli - napřímené kosy, sudlice, tažené vozy - ve skutečnou výhodu v boji proti šlechtické armádě. Postavil kázeň, hierarchii vedení a dělbu práce na vozech, spojených ve vozovou hradbu, proti elitářství a individualismu feudálních obrněnců na koni. Mimoto dokázal využívat terénu a správně odhadnout jednotlivé fáze boje. Dbal také na, dnes bychom řekli, ideologickou přípravu svých vojáků, v podobě husitských kazatelů. V bitvách tak prakticky dokázal převahu revolučního, lidového vojska nad feudálními jednotkami.

Právě zaangažováním širokých vrstev na boji proti zahraniční křižácké intervenci i nepevným městům „pražského městského svazu“, vedených bohatými měšťany, kterým stačilo omezení moci církve a přerozdělení majetku; prohlubovalo se revoluční a demokratický význam husitského hnutí.

Otázka hodnocení osobnosti, pojem zrady, rozdílná úloha během života - oportunismus Kautského a celoživotní dráha Ho Či Mina

Můžeme se ptát, jestli existují objektivní kritéria pro hodnocení osobností v dějinách.

Ve fatalistickém pojetí je každé rozhodnutí objektivně podmíněno a jednotlivec se nemůže rozhodovat jinak. Takové pojetí samozřejmě svým způsobem míří proti subjektivismu nebo moralizování. Speciálně je v mnoha případech odmítán pojem zrady, například pokud jde o činy vůdců sociální demokracie v roce 1914, kdy bylo možné aktivně bránit rozvinutí krveprolití I. světové války. Nebo činy ve vedení komunistického hnutí u Gorbačova, nebo Chruščova. Nebo problematika nejednoty
v klíčovém okamžiku - jako byl případ úsilí o nezávislost Jugoslávie na socialistickém hnutí ve chvíli, kdy akutně hrozila invaze nově vzniklého NATO vůči socialismu.

Především se u odmítání pojmu zrady přenáší z běžné řeči chápání zrady jako vědomě cíleného aktu. Ovšem v dějinách jde hlavně o objektivní dopad, byť třeba neúmyslného, nezáměrného jednání, které třeba bylo doprovázeno „zdůvodněním“, vycházející z určitých stránek skutečnosti (jako je obrana vlasti, nebo nutnosti zabránit vlivům, které neodpovídají tzv. „místním podmínkám“, nebo oprava mocenských přehmatů a zvýšení produktivity práce). Moment vydání pozice nepřátelské třídě, nebo neuskutečnění na daném historickém stupni daného úkolu, což pak zpomalí další řetěz historického postupu - je skutečným obsahem pojmu zrady. Objektivní přístup k dějinám se nesmí ztotožnit s apologetikou proběhlého procesu jako jediného možného. Samozřejmě se takové pojetí spojuje s uznáním možnosti jiného průběhu událostí, v případě, kdy by se do čela hnutí dostal jiný člověk.

Když v říjnu roku 1917 rozhodoval Ústřední výbor bolševické strany o Leninově návrhu, že se bude orientovat na ozbrojené povstání - protože buržoazní prozatímní vláda přestala plnit naděje lidu v ukončení války, šířil se hlad a hrozila kontrarevoluce, protože byly sověty již dost silné, aby převzaly moc; schválil UV tento návrh, proti názoru menšiny. Proti tomuto rozhodnutí o povstání se postavili Zinovjev a Kameněv. Správně a v duchu demokratického centralismu se měli podřídit tomuto rozhodnutí většiny a plnit ho. Zinovjev s Kameněvem se však pokusili přesvědčit členy strany o nesprávnosti rozhodnutí, a když nepochodili, napsali do nestranického tisku polemiku proti povstání, a tím v podstatě vyzradili utajený plán prozatímní vládě. Když o tom Lenin rozhořčeně píše, přirovnává to ke stávkokazectví při přípravě stávky:

Řekněme, že „vedení odborového svazu po měsíční debatě se usneslo: stávka je nevyhnutelná a zralá, dobu utajíme před zaměstnavateli. Na to jdou dva členové vedení mezi masy hlásat nesouhlas s usnesením
a nepochodí. A pak oba jdou do tisku ke kapitalistům a zákeřně vyzrazují, na čem se vedení usneslo, čímž z dobré poloviny stávku maří nebo ji oddalují na daleko horší dobu, protože nepřítele varovali. To je skutková podstata stávkokazectví. A proto žádám, aby oba stávkokazi byli vyloučeni…“ (L-VS3 529)

Lenin je v tomto hodnocení tvrdý, i když sám svědčí, jak těžké pro něj je toto napsat, protože se s nimi přátelsky setkával. Zároveň ale ví, že otázka povstání a strany je daleko důležitější než osobní přátelské vztahy.

Při hodnocení úlohy určitého člověka se často setkáváme, že v určité fázi života a v určitém kontextu plnil pokrokovou úlohu, jindy a v jiném kontextu selhává. To je dáno rozporností samotných lidí i objektivní reality.

Příkladem je činnost Karla Kautského. Kautský začal na levici v německé sociálně demokratické straně. Byl osobním přítel Marxe a Engelse, stará se o náklad jejich děl. Vydává poslední díl Kapitálu, Teorie o nadhodnotě, dokonce jeho zhuštěné výklady slouží i později
v Sovětském svazu v kurzech politické ekonomie. Lenin jeho práci „Cesta k moci“ z roku 1909 považuje za opravdu konzistentní marxistické dílo. Ukazuje nadcházející období jako epochu válek a revolucí a bojů proletariátu o moc. Ještě v roce 1912 podepisuje basilejský manifest
o revolučním využití blížící se války.

Ovšem při rozboru finančního kapitálu a imperialismu dělá Kautský chybu, že ztotožňuje imperialismus jen s určitou politikou buržoazie ve snaze přivtělit si cizí zemědělské oblasti. To není jen tak obyčejná teoretická polemika. V souladu se svou teorií ultraimperialismu nevěří, že by byla buržoazie tak hloupá, aby roznítila válku. A když se jednalo v Reichstagu, německém parlamentu, o válečných úvěrech, místo toho, aby bojoval proti válce všemi prostředky (jako Liebknecht
a Luxemburgová a jak dlouho probojovával Lenin), prohlásil (a propagoval mezi masami), že charakter této války nelze posoudit a že každý stát má právo na obranu. Zcela nerealisticky žádal záruky, že Německo nebude mít anexe. Další události, skutečná revoluce v Rusku a krize konce války s revoluční situací ho zastihuje zcela bez teoretických prostředků. Podle něj v Rusku může nastat jen demokratická revoluce, kvůli údajné hospodářské zaostalosti. Od té chvíle nemluví o revolučním Rusku jinak, než jako o bolševické diktatuře a fakticky tak nahrává buržoazní propagandě a intervenci a rozšiřuje tyto pomluvy mezi sociálně demokratickými dělníky. Stejně tak se tím ukázalo, jak moc citelný v Německu je neexistující revoluční subjekt, strana a její vůdcové, kterou tak pracně budoval Lenin v Rusku.

Někteří dnes obviňují komunistické hnutí z nedostatku vůle po spojení se sociální demokracií při čelení fašismu ve 30. letech. Zapomíná se přitom na zločiny sociální demokracie, jako případy střelby do antifašistických demonstrací policejním velitelem a sociálním demokratem Zörgiebelem. A zrovna Kautský vidí jako podmínku sjednocení dělnické třídy svržení moci v Sovětském svazu a rozpuštění komunistických stran, a to ještě v roce 1932, tedy v době, kdy u nás Klement Gottwald realizuje jednotnou frontu v podmínkách mostecké stávky a kdy hájí tento postup na půdě Komunistické internacionály.

Za připomenutí stojí slova Kautského, že „se zmizením bolševické diktatury, začne období rychlého sjednocení a spolupráce nezávislých organizací proletářské demokracie, které obnoví svůj pochod k vítězství“. (Kautský: Marxismus a bolševismus: Demokracie a diktatura – překlad autor.)

Ano to jsou myšlenky, s kterými mnoho činitelů tak zvané levice přistupovalo i ke kontrarevoluci na přelomu 80. a 90. let. K zániku socialismu došlo, ovšem k onomu autentickému sjednocení dělnické třídy to ani v nejmenším nenapomohlo. Právě naopak: útok na Sovětský svaz byl stejně jako ve 30. letech útokem na celou dělnickou třídu, porážka Sovětského svazu by byla porážkou dělnické třídy.

Zatímco v roce 1934 nastupující vůdce komunistické internacionály
a vítěz nad fašistickou soudní mašinérií Dimitrov formuluje teze o lidové frontě proti fašismu, Kautský varuje před přeceňováním Hitlera. Tvrdí, že dělnická třída sama svrhne Hitlera a že ozbrojené protifašistické povstání ve Vídni bylo chybou.

Tento příklad ukazuje, jak osobnost, která zpočátku může plnit pokrokovou funkci, v zákrutech dějin a třídního boje končí někdy na okraji hnutí nebo rovnou jako zrádce dělnické třídy a je tedy problém hodnotit osobnost jako celek. Je ale možné vystopovat stopy chyb v předchozím vývoji, které se rozvinou v přímou zradu těch, které reprezentují (jako je právě teorie ultraimperialismu pro budoucí kolaboraci s buržoazií).

Ovšem jsou také osobnosti, které zůstaly na vrcholu pokrokového pohybu praktický po celý život. Takovou jakou byl vůdce protikoloniálního boje a Komunistické strany Vietnamu Ho Či Min. Jeho životní příběh je vskutku legendární. Získá si pozornost již při svém pobytu ve Francii tím, když bere za slovo právo na sebeurčení, které imperialistické mocnosti na oko deklarují na Versailleských jednáních v roce 1919. Společně se skupinou vlastenců se pokusí setkat s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem a francouzským ministerským předsedou Georgesem Clemenceauem v otázce nezávislosti Vietnamu na Francii
a občanských právech Vietnamců. Je neúspěšný, ale tento pokus vejde do povědomí a využije ho v pozdější politické praxi.

Později odjíždí do Sovětského svazu a získá marxistické vzdělání. V čínském Kantonu vytváří v roce 1925 zárodky Komunistické strany Vietnamu a od té chvíle stojí v čele komunistického hnutí ve své zemi, které je pevně spjaté s národně osvobozeneckým bojem Vietnamu.
V roce 1945 vede protijaponské povstání, srpnovou revoluci, a v září toho roku osobně pronáší prohlášení nezávislosti Vietnamské demokratické republiky. Francie se pokouší zoufale všemi prostředky udržet svou kolonii, ovšem Francouzi jsou poraženi u Dien Bien Phu v roce 1954, což se stává vzorem pro všechna protikoloniální hnutí. Avšak osvobození je na základě mírových urovnání neúplné, svobodný je jen sever země, jih zůstává pod okupací USA, které jsou vedeny světovým zájmem
v udržení imperialistického systému a zabránění šíření osvobozeneckých komunistických myšlenek všemi prostředky.

Ho Či Min umírá v roce 1969 v době, kdy válka s okupanty stále probíhá. Ve své známé závěti vyjadřuje přesvědčení, že okupanti budou vyhnáni a země se opět sjednotí, svobodná a nezávislá - jak se skutečně o 6 let později stalo. Také zanechává přání, aby bylo překonáno rozštěpení komunistického hnutí - zejména mezi Sovětským svazem
a Čínskou lidovou republikou. V závěti také zanechává instrukce pro boj za nezávislost a výstavbu strany:

„Každý člen strany; každý kádr musí být hluboce prodchnut revoluční morálkou, a prokázat pracovitost, šetrnost, integritu, upřímnost, naprostou oddanost k veřejnému zájmu a úplnou nesobeckost. Naše strana by měla zachovat absolutní čistotu a dokázat si zasloužit svou úlohu vůdce a věrného služebníka lidu.“ (Závěť Ho Či Mina, překlad autor.)

Osobnosti jako symboly

Na okraj dodávám, že osobnosti hnutí slouží i jako mobilizační symboly. Jako například nápisy „za Stalina“ ve Velké vlastenecké válce, nebo pojmenování interbrigadistických jednotek v revolučním Španělsku po Klementu Gottwaldovi. Příslušnost k určité osobnosti je vyjádřením určité pozice, jako je tričko s Che Guevarou, nebo příslušnost k protiválečnému hnutí v Evropě a USA pod obrazem Ho Či Mina. Zde ovšem nutně nenalézáme vědomí obsahu této osobnosti.

Individuální vlastnosti v komunistické straně, morálka

Když si všímáme jednotlivých osobních vlastností lidí v revolučních stranách, výstižně to vyjádřil Antonio Gramsci. Pro hodnocení vnitřního života stran, které aspirují na přeměnu společnosti a státu, napsal:

„Ve stranách se již nutnost stala svobodou a z toho vyplývá obrovská politická nebo politicky zaměřená cena vnitřní kázně ve straně, jinak řečeno, cena kritéria takové kázně pro hodnocení průbojnosti různých stran. Z tohoto hlediska můžeme strany hodnotit jako školy státního života. Složky života ve stranách: charakter (odpor vůči podnětům překonaných kultur), čest (neochvějná vůle podporovat nový typ kultury a života), důstojnost (vědomí činů pro vyšší cíle), atd.“ (A. Gramsci: Základy politiky)

Pokud jde o správnost individuálního chování v každé situaci, posuzujeme i otázku morálky. Marxisté odmítají nehistorická a věčně platná morální pravidla, nezávislá na podmínkách, odvozená od abstraktních pouček nebo boha, které v základu stejně slouží k udržování vykořisťovatelského vztahu. Morálka je především založená na společenském kontextu, založená na třídních zájmech. V tom je pravdivé, že komunisté jsou proti morálce - jsou proti buržoazní, pokrytecké a vykořisťování udržující morálce. Vyzdvihují ale novou mravnost. S ohledem na třídně rozdělenou společnost a boj tříd ve společenském pokroku, komunistická mravnost slouží v boji za odstranění vykořisťování a záleží v solidární kázni a uvědomělém boji mas za odstranění vykořisťování. Lenin dovozuje: „v základech komunistické mravnosti leží boj za upevnění a dovršení komunismu“. Toto zdánlivě jednoduché určení samozřejmě není pragmatismem, neříká, že každý prostředek se hodí k dosažení bezprostředního cíle, který před subjektem leží. Obsahuje v sobě předpoklad
i neuvědomělých dlouhodobých důsledků, které je nutné brát v úvahu
v morálním hodnocení jednání.

Otázka kázně a samostatného rozhodování - příklad Fidela Castra v záchraně Kubánské revoluce

Je zřejmé, že nejefektivnější je takový boj, kde je organizace ukázněná, jednotlivci se podřizují rozhodnutím dosaženými cestou demokratického centralismu. Nejednou se ukázalo, jak osudná byla nejednota v dobách krizí a vypjatého boje, jako byla veřejná kritika Kaměněva a Zinověva plánu na ozbrojené povstání, jak jsem již zmiňoval. Nebo jako byla snaha Josipa Broz Tita o nezávislost na Sovětském svazu, jít vlastní cestou, která ovšem měnila poměr sil vyostřujícího se konfliktu s imperialistickými státy, nahrávala možnosti invaze.

Přirozené úsilí o jednotu v činu, podřízení jednotlivce celkovému zájmu boje, přesto nelze brát metafyzicky. Často se stalo, že podřízení vedlo ke katastrofě a naopak tvořivý, samostatný přístup zachránil revoluční postup. Jak se například Lenin nejednou obrátil proti převládajícímu mínění ve straně, když viděl, že ta jedná nesprávně.

Chci uvést jiný příklad. Postupující perestrojka v Sovětském svazu, přestože ji zdůvodňovali představitelé Komunistické strany Sovětského svazu v čele s M. Gorbačovem nápravou nezdravých jevů, obratem
k novým výrobním silám a podmínkám ve světě, byla faktickým vytvářením půdy pro kapitalismus. Byla lemována domluvami s imperialisty
a omezením solidární pomoci protiimperialistickým bojům.

Je nutné říct, že v rámci Československé socialistické republiky docházelo k přijetí tohoto kurzu, maximálně se u vedoucích představitelů projevuje pasivní rezistence. Neřešené problémy ovšem nabývají charakter krize, které umně využívají imperialisté a kontrarevolucionáři. Setkáváme se s objektivistickým popisem a zdůvodněním, že nešlo jednat jinak.

Kubánská revoluce a její vůdce Fidel Castro ovšem dokazuje opak. Kuba zahájila v roce 1986 „rektifikační“ proces, který reaguje na korupci a neefektivitu, podobné jevy, na které údajně měla reagovat „přestavba“. Ovšem na rozdíl od té si neustále držela revoluční, socialistický charakter.

Zřejmě v roce 1988 na konzultacích se Kubánci dovídají, že neexistuje záruka ze strany Sovětského svazu proti možné invazi USA (jakou byla ta na Playa Giron). Fidel vzpomíná:

„...jednoho dne jsme se na to Sovětů přímo zeptali, několik let před rozpadem SSSR. „Řekněte nám to upřímně“ „Ne,“ odpověděli. Věděli jsme, co odpoví. A tehdy, více než kdy jindy jsme urychlili rozvoj naší koncepce a zdokonalili jsme taktické a strategické myšlenky, s nimiž Revoluce zvítězila a dokonce porazila na vojenském poli stokrát početnější vojsko, pokud jde o množství vojáků, a kdo ví, o kolik mocnější, pokud jde o zbraně.“ (Ignacio Ramonet: Fidel Castro – Životopis pro dva hlasy 323-358)

V té samé době probíhá boj v Angole, kde apartheidní režim JAR v součinnosti se Spojenými státy vysílá armádu k potlačení protikoloniální revoluce. Ukazuje se, že poradci sovětské armády vedou bitvu k porážce a proto Angolané žádají Kubánce o pomoc.

„Za této katastrofické situace, bez pochyby nejhorší ze všech a na které jsme nenesli nejmenší zodpovědnost, nás angolská vláda opakované
a zoufale volala o pomoc. Představte si, v jakém rozpoložení jsme byli, když jsme tuto katastrofu předpovídali. Jak se dá předpokládat, byli jsme dost znechuceni. Ale tentokrát bylo riziko mnohem větší… Věděli jsme moc dobře, co uděláme. (...) Musíme být dostatečně silní, nebo budeme riskovat porážku. Porážka tam by znamenala riziko pro Revoluci. (...) Tady nad námi nemohli zvítězit. Mohli nás porazit jen tam v Angole. Ve hře bylo příliš mnoho, mnohem více, než si někteří umí představit…“ (Ignacio Ramonet: Fidel Castro 323-324)

Kuba vyslala dobrovolnická vojska a pomohla vybojovat slavnou bitvu u Cuito Cuanavale. Vítězství, které zajistilo nezávislost Angoly a později nepřímo způsobilo svržení apartheidního režimu v JAR.

V této klíčové době Fidel na oslavě 26. července 1988, na shromáždění před masami, Fidel pronáší v tom kontextu naprosto revoluční slova, kterými se v zásadě distancoval od procesů, které probíhaly v evropských socialistických zemích:

„Jsou tací, kdo věří, že co se dělá jinde, musíme začít dělat hned teď. Jsou tací, kdo si to myslí. Jsou tací, kteří nemají sebevědomí. Nemají důvěru ve vlast, lid, revoluci. Rychle říkají, že musíme okopírovat od jiné. To je špatný postoj, protože žádné dva revoluční procesy nejsou shodné...

Naše problémy jsou jiné. Jsou odlišné, protože nekopírujeme jiné země; jsme tvůrci a ne imitátoři. Někdy kritizuji náš postoj, protože jsme příliš rozhodnuti užít náš výklad a nevyužijeme kladné zkušenosti socialistických zemí. Někdy ale kopírujeme negativní zkušenosti socialistických zemí. Taková je pravda.

Nyní budeme nadále hledat naše vlastní cesty. Budeme nadále věnovat pozornost čemukoliv, co jakákoliv socialistická země dělá, co může být pro nás užitečné. Budeme ale nadále odmítat otrocky kopírovat předpisy na nemoci, které nemáme.“ (Fidel Castro – projev 26. července 1988 Santiago de Cuba – překlad autor.)

Ve stejném projevu Fidel Kubánce připravuje na to, že Sovětský svaz za Kubu bojovat nebude, že se lid musí naučit obránit sám.

Kubánský lid vytrval, přinesl těžké oběti, a přestože jen několik desítek kilometrů od nejsilnější imperialistické země, nepoddal se kontrarevoluční vlně.

Fidel ve svém biografickém rozhovoru později hodnotí:

„Kdybychom udělali „perestrojku“, Američané by byli šťastní, protože Sověti skutečně zničili sami sebe. Kdybychom se rozdělili na deset frakcí a začal by tedy strašný boj o moc, Američané by byli těmi nejšťastnějšími lidmi této planety a řekli by: „Konečně se zbavíme Kubánské revoluce“ Kdybychom se věnovali uskutečňování reforem tohoto typu, které nemají nic společného s realitou Kuby, zničili bychom sami sebe. Ale my nezničíme sami sebe, to musí být zcela jasné.“ (Ignacio Ramonet: Fidel Castro 354)

Je nutné si uvědomit, že kdyby kubánské vedení v čele s Fidelem Castrem respektovalo linii sovětského gorbačovského vedení způsobem, který jsme viděli ve vedení Komunistické strany Československa, a neprovedla by prohloubení a obnovení revolučního procesu, byla by poražena kubánská revoluce i zde. Světový kontrarevoluční pohyb byl ještě hlubší, a s ním i porážka dělnické třídy. Zároveň toto srovnání dává vzácný náhled na vliv rozdílného rozhodování subjektu na dějinný vývoj. Otázka, jaké by mělo důsledky, kdyby se i v jiných stranách socialistických zemí na konci 80. let existoval revoluční postoj, je zde na místě.

Za určitých okolností tedy může nezávislost, samostatnost v rozhodování, zachránit revoluční proces. Rozpoznání takových chvil si vyžaduje rozhled, rozhodnost a odvahu.

Na okraj poznamenávám, že v těchto citovaných projevech Fidela Castra se ukazuje další znaky vůdců revolučního hnutí - jednak schopnost být v blízkém kontaktu s masami, a také schopnost sebereflexe, sebekritiky - zhodnocení vlastních činů v minulosti a poučení pro další práci.

Domenico Losurdo: Stalin a Hitler - dvojčata nebo nepřátelé na život a na smrt

Chtěl bych se nyní věnovat jedné otázce, která se, jak si myslím, do tématu konference hodí.

Současná antikomunistická historiografie srovnává, ztotožňuje komunismus s nacismem, zařazuje obě do kategorie totalitarismu. My víme, že se jedná o jasné zadání, a plní z hlediska současné vládnoucí třídy dvojaký úkol. Za prvé snížit vinu německého nacismu na tragédii války, setřít charakter fašismu jako nejreakčnější formy vlády kapitálu a tedy přímý podíl kapitalismu na této vládě. A druhý úkol je vymazat hrdinství komunistů a sovětského lidu, jejich nesmiřitelnost k fašismu.
V jedné z odrůd tohoto pohledu jsou přímo srovnávány osobnosti Adolfa Hitlera a Josifa Visarionoviče Stalina, jako vtělení tohoto totalitarismu. Myslím, že toto pojetí je celkem oblíbené, nabídka knih se množí tituly jako „Stalin a Hitler - paralelní životopisy“.

Italský marxista Domenico Losurdo, známý nám například z překladů v časopisech Teoretické sešity a Názory, rozvíjí poučnou polemiku
s tímto ztotožňováním v článku „Stalin a Hitler: Dvojčata nebo úhlavní nepřátelé“. Pojetí osobností jako „dvojčat“, jakoby nahrával povrchní pohled na dějiny. Druhá světová válka byla podle tohoto povrchního pojetí v podstatě jen válkou dvou diktátorů. Ti měli společný kult osobnosti a diktaturu jedné strany a dokonce je několik let spojovala mírová smlouva.

Ovšem je to nutný závěr pro nezúčastněnou osobu? Losurdo ukazuje jiná srovnání. Když odhlédne z úzkého obzoru Evropy, Mahátma Gándhí, vůdce protikoloniálního boje Indie, považoval někoho jiného za „dvojče“ Hitlera - a to... Winstona Churchilla. „Tvrdím, že v Indii máme hitlerovskou vládu, i když snad v měkčím přestrojení,“ říká Gándhí během boje proti britské moci. Naopak Stalina v roce 1946 nazval velkým člověkem v čele velkého národa.

Zdá se, že se smlouva o neútočení indického politika nijakým způsobem nedotkla. Svým způsobem, a proti standardnímu pohledu, to byla politika lidových antifašistických front, co způsobila obtíže pro antikoloniální hnutí.

Sovětský svaz a komunistické organizace pomáhají hnutí za rasovou rovnost v USA a za osvobození kolonií v jejich odporu vůči imperialismu. Ovšem v roce 1935, když oficiálně Sovětský svaz odděluje britský a francouzský demokratický imperialismus od fašistického imperialismu Japonska a Německa a vede proti těm hlavní boj, oslabuje to činnost za osvobození Afriky. Japonsko a Německo totiž nemá v Africe kolonie. Pro osobnosti antikoloniálního hnutí nebylo snadné pochopit, že Třetí říše se stala mezitím vůdcem koloniální a otrokářské kontrarevoluce. Stalina kritizovali naopak za to, že nezacházel s Velkou Británií a Francií stejně jako s Hitlerem. Losurdo na tomto méně obvyklém pohledu dokládá, že převládající debata o sovětsko-německém paktu o neútočení trpí eurocentrismem.

Zdá se snad přitažené za vlasy srovnání Churchilla a Hitlera, které uvádí Gándhí? Ale nebyl to snad Hitler, kdo chtěl ve východní Evropě vybudovat německou Indii? V roce 1942 Churchill s cílem potlačit hnutí za indickou nezávislost vydává pokyn „přijmout extrémní prostředky, jako letectvo, kulometnou palbu“. Ani ideologická stránka k tomu není v rozporu. Pro Churchilla jsou Indové „hnusní lidé s hnusným náboženstvím“.

Z těchto důvodů je spíše na místě srovnat Churchillovu imperiální Velkou Británii s mussoliniovskou Itálií a Hitlerovským Německem. Ovšem také Spojené státy americké, kde jižanské rasový zákon definující černocha, „Pravidlo jedné kapky krve“ byl ještě přísnější, než ty nacistické. Údajná dvojčata, o kterých mluví kategorie totalitarismu, se mění v úhlavní nepřátele z pohledu rasismu a kolonialismu. Které kategorie tedy použít?

Adolf Hitler několikrát ukazuje kolonizaci severní Ameriky, Indiánské války, jako model, v které se prokázala nadřazenost bílé rasy. Podle Hitlera tak USA zůstali „Nordicko-Germánským státem“ (Hitlerova druhá kniha). Méněcenné rasy ve východní Evropě měly podle nacistického plánu být buď po vzoru Indiánů vyvlastněny a vyhlazeny, nebo po vzoru černochů - zotročeny k práci pro nadřazenou rasu. Bolševismus stojí v cestě tomuto modelu, protože podle nacistů „způsobil zmatek v bílém myšlení“. Rusko podle nich ztratilo Revolucí „bílou masku“ a stalo se „asijskou, mongolskou velmocí“.

Dále Losurdo zdůrazňuje, že termíny, které nacismus používá (jako „podčlověk“), jsou nepochopitelné, pokud nevezmeme v úvahu hnutí bílé nadřazenosti na jihu USA. Ideolog nacistické strany NSDAP Alfred Rosenberg obdivuje USA za jejich omezení občanských práv pouze na bílé obyvatelstvo. Uvádí, že příklad omezení práv černých se musí rozšířit i na další rasy – „Žluté a Židy“. To, co je potřeba podle nacistické doktríny k odvrácení „hrozby podčlověka civilizaci“ je „všeobjímající samovláda rasy“. Tedy pokud vyjdeme od vztahu k rasové rovnosti, není to Stalin, kdo je rodným bratrem Hitlera, ale bílá nadřazenost v USA je sourozencem německého nacismu. A Stalin pak bojoval proti oběma. J. V. Stalin nebyl jen tak pro nic nazýván afroamerickými aktivisty „novým Lincolnem“.

A tak, zatímco v situaci během první světové války Lenin ukazuje ve svých rozborech svět a kolonie v podstatě rozdělené mezi imperialistické mocnosti, a tedy každá další válka bude válkou meziimperialistickou; Hitler a nacisté rozpoznávají obrovský volný koloniální prostor pro německou Třetí říši na východě Evropy - a zejména v Sovětském svazu.

Stalin již v době před říjnovou revolucí správně poukazuje, že cesta, kterou Rusku připravili imperialistické mocnosti a buržoazie, vede ke koloniálnímu podřízení. Že tedy Říjnová revoluce je nutná i z toho důvodu, aby lid Ruska vystupoval nezávisle a ukázal tím cestu ostatním národům z koloniálního útlaku.

Anglo-nigerijský historik Olusoga právem zdůrazňuje: „Hitlerova válka za Lebensraum byla největší koloniální válkou dějin.“ Domenico Losurdo pak z toho činí závěr: Stalingradská bitva byla obratem této největší koloniální války, na jedné straně Hitler jako představitel koloniální kontrarevoluce, na druhé Stalin, představitel protikoloniální revoluce.

A přes to všechno, když se soustředíme na praxi vlády režimů, není správné zařadit je do kategorie totalitarismu, a to na základě používání teroru, moci jednotlivce?

Losurdo odmítá takové zjednodušení. Jak jsme řekli, zvyšuje se vliv osobnosti v době vyostření rozporů, a tedy doby dějinných krizí vedou ke koncentraci moci: První anglická revoluce vedla k osobní moci Cromwella, Francouzská revoluce přivedla k moci Robespierra a později Napoleona. Výsledkem revoluce černých otroků na San Domingu byla vojenská diktatura Toussainta Louvertura. Revoluce v roce 1848 ve Francii vyústila v osobní moc Napoleona III. A období mezi oběma válkami bylo bohaté na krize, většina ze zemí kontinentální Evropy zažila diktaturu osobnosti. Dokonce taková země s tzv. ostrovním charakterem, jako je USA a tedy nejpříhodnější pro liberální vládu, zavádí za Franklina Delano Roosevelta opatření uvěznění Američanů japonského původu. Kategorie totalitarismu tak svádí dohromady z takových dvojčat docela velkou a různorodou rodinu.

Při posouzení otázky smlouvy o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem Losurdo připomíná, že Sovětský svaz nebyl prvním, ale tím posledním, kdo uzavřel smlouvu s Německem. Opravdu, ta historická zkušenost Sovětského svazu po neúspěšných jednáních
o protifašistických zárukách a sérii ujednání s nacismem, včetně smlouvy Hitlera a Pilsudského, později Mnichovské zrady, všechny s přáním odvrátit agresivitu nacismu proti socialistickému státu, tlačila Sovětský svaz k zajištění času. Konečně hrozba, že kapitalistické mocnosti uzavřou s Třetí říší separátní mír za účelem porážky Sovětského svazu, visela ve vzduchu až do konce války.

Ale berme v úvahu i jiné analogie z dějin.

Přibližně jedno a půl století předtím, než se Hitler se pokusil zotročit národy východní Evropy, vypukla jiná válka za obnovení koloniální vlády a otroctví. Napoleonův švagr Charles Leclerc vedl výpravu proti revoluci osvobozující černé otroky na San Domingu (dnešní Haiti a Dominikánská republika), vedené Toussaintem Louverturem.

A za cílem udržet výsledky revoluce a nedopustit návrat francouzských otrokářů, nebál se revolucionář Louverture spojit se španělskými konkurenty Francie, byť šlo o monarchii, která sama utlačovala ve svých koloniích otroky a bojovala s jakobínskou republikou. Stejně tak uzavřel obchodní smlouvy s Velkou Británií, která vedla válku proti Francii. Učinil tak s vědomím, že vítězství Anglie by mohlo mít neblahý efekt pro zrušení otroctví. A přesto zůstal Toussaint Louverture navždy velkým představitelem protikoloniální a protiotrocké revoluce a protivníkem Leclerca a Napoleona.

Přes rozdílné dějinné situace není důvod pojímat Stalina odlišně. Jaké by bylo pojetí, které by kolonizátora Leclerca a revolucionáře Louvertura popisovalo jako dva totalitní diktátory bojující proti sobě a tehdejší USA jako liberální zemi? Na jedné straně nic neříkající a nic vysvětlující. Na druhé straně by toto pojetí překrucovalo dějiny: redukovalo otrokáře a bojovníky proti otroctví na stejnou úroveň a zamlčovalo to, že otrokáři měli podporu právě v USA.

Losurdo uzavírá, že podobně není kategorie totalitarismu přesvědčivá, pokud jde o gigantické střetnutí, které vypuklo v 1. polovině 20. století, mezi protikoloniální revolucí a koloniální kontrarevolucí, znovu zavádějící otroctví. To mezi socialismem a nacismem.

(Poznámka: citace z Domenico Losurdo - Stalin and Hitler: Twin Brothers or Mortal Enemies? Překlad citací autor)

III.

Koreferát

O ŽIVOTĚ A DÍLE KLEMENTA GOTTWALDA

Hana Kráčmarová

Letos uplyne 120 let od narození Klementa Gottwalda, významného československého politika a státníka, který stál téměř čtvrt století včele KSČ a byl zároveň i předním činitelem mezinárodního komunistického hnutí.

O Gottwaldově úloze v dějinách probíhají ve společnosti dlouholeté ostré spory. Velký vliv má dnešní propaganda, která rozhodně není Gottwaldovi nakloněná. Řadí ho dokonce v různých organizovaných anketách k nejhorším postavám našich dějin. Podstatně jinak však pohlíželi na Gottwalda jeho současníci,
a to nejen jeho příznivci, ale i jeho tehdejší protivníci. Ti přes časté srážky s ním uznávali Gottwalda jako velkou osobnost, přesahující rámec československé politiky.

Politická hnutí a jejich vůdci se prověřují v těžkých dobách. Ty nastaly nesporně pro naše národy ve třicátých letech dvacátého století s ohrožením fašismem. Zde je třeba si položit otázku, jak jednotlivé politické směry a jejich představitelé obstáli v rozhodujících chvílích při obraně republiky proti fašismu a jakou úlohu právě zde sehrál Klement Gottwald.

Přes počáteční nejasnosti o podstatě fašismu dalo komunistické hnutí jako jediné na světě odpověď, co dělat proti fašismu. VII. kongres KI
v létě 1935 ukázal nový přístup k socialistické revoluci prostřednictvím antifašistického boje, vytvořením jednotné dělnické a široké lidové fronty. Na tvorbě nové linie Kominterny se v Moskvě podílel také Gottwald.

KSČ v čele s Gottwaldem vedla potom nejdůsledněji boj na obranu republiky proti fašismu. Jasnou, lidem srozumitelnou, mobilizující politikou se jí podařilo získat širokou podporu. V době mnichovské porážky, na níž neměli komunisté žádný podíl, bylo i Gottwaldovou zásluhou, že nepropadli nemístnému radikalismu, panice ani depresi.

Na podzim 1938 nesmírně vzrostla autorita KSČ i samotného Gottwalda, a to nejen jako komunistického představitele, ale i jako významného československého politika. To nemohou popřít ani jeho odpůrci, i když volí formulace, aby si snad nezadali. Např. „V době Mnichova byl Gottwald velkou částí veřejnosti vnímán jako vůdce houfu, jenž nabízí republice naději…“

Současní historici, kteří se pokoušejí psát o životech revolucionářů, vycházejí už a priori z toho, že komunističtí představitelé měli pohnutky „přízemní... Jiný než vlastní zájem většina z nich nedovedla sledovat. Nebyli ani moudří… Poznání u nich nahradila lstivost… City…u nich byly falešné… Sama od sebe se jim dařila jen nenávist…“ A tak podobně.

Jak se ve skutečnosti utvářel Gottwaldův život?

Narodil se 23. listopadu 1896 v Dědicích u Vyškova. Pocházel z toho nejchudšího prostředí. Poznal na vlastní kůži sociální rozdíly na tehdejší hanácké vesnici. Při učení truhlářskému řemeslu ve Vídni zažíval hlavně dřinu i národnostní ústrky. V sociálně demokratické mládeži si uvědomuje ale také sílu dělnické solidarity. Hrůzy první světové války zakouší jako prostý vojín a navíc jako příslušník potlačovaného národa v rakousko-uherské armádě. Všechny tyto události byly, jak sám říká, jednou z největších univerzit jeho života.

Vzhledem ke svým sociálním poměrům se Gottwald musel spokojit jenom se školou obecnou a pokračovací. Přesto získal vlastním studiem mimořádně široké všeobecné vzdělání. Hovořil německy, rusky a anglicky, pasivně znal i francouzsky.

Říjnová revoluce v Rusku a poté i vznik Československé republiky znamenají pro Gottwalda, podobně jako pro značnou část dělnictva, velkou naději. Gottwald strávil dva roky v československé armádě
a zklamán odchází. Poté pak pracoval necelý rok jako truhlářský dělník v Rousínově a zapojuje se do dělnického tělovýchovného hnutí. Přitom hodně čte a promýšlí politické dění a své místo v něm.

To, že se Gottwald stal stoupencem marxistické levice a poté jedním
z prvních členů KSČ na Rousínovsku vyplývalo z logiky jeho dosavadního života a studia marxistické literatury. Počáteční zkušenosti z politické činnosti v KSČ získává na Slovensku, kde pracuje 4 roky jako redaktor komunistického tisku. Do celostátní politiky KSČ vstupuje v roce 1925, kdy je na III. sjezdu zvolen do ÚV KSČ a do politického byra. Od jara 1926 pracuje již v Praze jako vedoucí Ústřední agitační a propagační komise. Tedy na úseku tehdy a mnohdy i později ve straně podceňovaném.

Kolem Gottwalda se z nové, teoreticky vzdělané generace revolucionářů Švermy, Bubeníčka, Kopeckého, Hakena, Frieda a dalších formuje bolševický směr. Buržoazie je hanlivě nazývala „karlínští kluci“. Vystupovali proti oportunizmu, podceňování teorie, odtržení od dělnictva, byrokratickým metodám Jílkova vedení. Za pravdu jim dal také VI. kongres Komunistické internacionály, který poukázal na nutnost základního obratu ve strategicko-taktické linii KSČ.

K tomu došlo na V. sjezdu KSČ v únoru 1929. Stal se rozhodujícím mezníkem při přeměně KSČ v revoluční stranu nového typu. Do čela nového revolučního vedení byl zvolen dvaatřicetiletý Klement Gottwald. Ten si uvědomoval, jak náročná práce stranu čeká. Připomínal to také v závěru svého hlavního sjezdového referátu: „Máme, soudruzi, těžkou situaci, …já pevně věřím, že jádro strany tuto krizi překoná. Buržoazie se marně raduje, když myslí, že československé komunistické straně je odzvoněno. Členstvo strany za pomoci kominterny si svoji stranu ozdraví, překoná krizi strany a učiní stranu bojeschopnou.“

Po letech vnitrostranických sporů, předcházejících V. sjezdu, bylo její postavení silně otřeseno. Došlo ke značnému úbytku členů i neúspěchu v parlamentních volbách v roce 1929 odporu předáků Rudých odborů, 26 komunistických poslanců i senátorů i 7 předních komunistických spisovatelů. Přesto dokázalo nové Gottwaldovo vedení tuto kritickou situaci překonat. Porazilo likvidátory a začínalo krok za krokem získávat podporu dělníků i dalších pracujících.

Bolševizace a V. sjezd KSČ se staly také předmětem útoků antikomunistů. Hovoří o počátku sektářské politiky tvrdých dogmatiků. Gottwald, kterému bylo bytostně cizí jakékoliv sektářství a ultraradikalismus a který se vyznačoval tvůrčím myšlením, je prohlašován za bezduchého vykonavatele vůle Moskvy.

Právě politika Čelem k masám, nastoupená Gottwaldovým vedením v letech velké hospodářské krize nebyla rozhodně sektářská. Projevilo se to v úspěšném organizování hnutí nezaměstnaných i řady stávek. Současné výklady tvrdí, že právě nástup hospodářské krize zachránil Gottwaldovo vedení před propadem. Nechtějí vidět, že vzestup KSČ v tomto období nebyl automatický. Ani nedávná krize sama o sobě přece nepřinesla KSČM masovější podporu.

Zkušenosti z průběhu stávek dokázalo Gottwaldovo vedení zobecnit a teoreticky propracovat.

Důležité byly Gottwaldovy myšlenky o práci s lidmi, inspirativní i pro současnost: „Komunisté musí pracovat s takovými masami, jaké jsou, se všemi jejich přednostmi a slabostmi.“ Lidé se měli na svých vlastních zkušenostech přesvědčovat, že právě komunisté nejdůsledněji hájí jejich zájmy.

Gottwald se svými názory tehdy narazil i v Kominterně. Vznikaly zde otázky, zda nejde v KSČ o přílišné podléhání masám, zda hesla nejsou příliš obranná, málo revoluční. Kominterna nedokázala vždy chápat specifiku jednotlivých zemí a respektovat jejich podmínky. Kromě Moskvy však neexistovala síla, která by byla schopna boj za socialismus účinně podpořit. Gottwald měl dané, historicky podmíněné mantinely, v nichž se snažil samostatně a aktivně působit. Přitom ale musel dělat kompromisy, často i ustupovat. Nejednou ke škodě věci i sama sebe.

Prověrka úlohy a charakterů politických hnutí a jejich vůdců pokračovala v období nacistické poroby, kdy šlo o samotnou existenci českého a slovenského národa. Rozhodně se nestali nejdůslednějšími obránci československých zájmů takoví přední předmnichovští politici jako např. Beran, Hodža, Zadina, Bechyně, Vavrečka a desítky jim podobných.

V období národně osvobozeneckého boje stál Gottwald po šest a půl roku v čele zahraničního vedení KSČ v moskevské emigraci. Rámcově řídilo a pomáhalo domácímu odbojové hnutí, podporovalo čs. vojenskou jednotku, vytvořenou v Buzuluku, spolupracovalo se západním odbojem, připravovalo koncepci nové poválečné republiky. Podařilo se dojít k dohodě o společném Košickém vládním programu, která V Evropě neměla obdobu.

Úlohu Gottwalda za války překvapivě vystihuje vyjádření současných oficiálních historiků K. Kaplana a P. Kosatíka: „Během čtyř válečných let 1941-1945 nejenže posílila pozice celého moskevského exilu; sám Gottwald se proměnil z uznávaného vůdce jedné strany, jímž byl už v době před Mnichovem, v představitele národního odboje, kterého vedle členů KSČ uznávali i četní příznivci dalších stran. Měl pověst realistického státníka, schopného jednat všude tam, kde druzí pouze mluví; obecně rozšířené bylo i přesvědčení o tom, že Gottwald je schopen dojít při jednání ke kompromisu, který není výhodný jenom pro KSČ, ale je přijatelný pro všechny.“

Je nesporné, že Gottwald v nejtěžších historických zkouškách našich národů plně obstál.

Porážka fašismu a rozhodující podíl Rudé armády při osvobození Československa vytvářely příznivé podmínky pro uskutečňování revolučních přeměn. Komunisté dělali politiku skutečně pro pracující. Proto v prvních poválečných volbách v květnu 1946 zvítězila s téměř 40 procenty KSČ. Gottwald se stal předsedou vlády. Jeho autorita i obliba výrazně vzrostly.

Gottwald je stále mezi pracujícími. Příznačné pro jeho projevy je, že nikdy nemluvil dlouho. V pár větách dovedl mistrně rozebrat situaci, jasně vysvětlit, co je třeba dělat. Dokazoval tím, že jasné politické cíle umožňují jasné, zřetelné, srozumitelné vyjadřování. Nikdy také nemluvil o sobě, o své pravdě, o svých zásluhách.

V listopadu 1946 slavil Klement Gottwald padesátiny. V malém sborníčku, vydaném tehdy k této příležitosti, se dočítáme, co na Gottwaldovi oceňovali také jeho protivníci. Např. národní socialista Jaroslav Stránský: „I u odpůrců vzbuzuje respekt a úctu…“ Jeho stranický kolega Hubert Ripka vyzdvihoval: Lidsky je zvláště sympatický tím, že má smysl pro humor a rád se směje.“ A pravicový sociální demokrat Václav Majer se vyjádřil: „Sám byl dělníkem, těžce se probíjel životem
a neodcizil se. Zůstal povahově tím, čím byl. Práce je smyslem jeho života. A celý život bojuje za to, aby práce byla ceněna nejvýše…“

V únoru 1948 vyjádřila komunistům podporu většina obyvatelstva. Proto také pod mistrným Gottwaldovým vedením byla poražena reakce. Gottwald svými politickými schopnostmi tehdy předčil všechny vysoce vzdělané buržoazní protivníky. To mu nemohou upřít ani antikomunisté, i když to pochopitelně veřejně nepřiznávají a také mu to nikdy nezapomněli. Jen výjimečně se od nich lze dočíst: „Bezprostředně po skončení krize doma ani v zahraničí nikdo nepochyboval, že její hladké rozřešení bylo především Gottwaldovou zásluhou.“

S Gottwaldem, jako prvním dělnickým prezidentem je spojeno také vytvoření generální linie výstavby socialismu a počátky její realizace. Ve známých 10 bodech vytyčil Gottwald na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 základní úkoly budování socialismu v Československu. Směřovaly
k hlavnímu cíli, aby se lidem v naší zemi žilo lépe.

Výstavba socialismu byla zahájena v období zostřené mezinárodní situace, počínající studené války. Kapitalistické státy nepřetržitě prováděly organizovaný a koordinovaný nátlak proti socialistickým zemím. Z obav před oslabení jednoty rodícího se socialistického tábora bylo upuštěno od hledání specifických cest k socialismu. To se slibně rozvíjelo před Únorem. Přesto se v generální linii IX. sjezdu KSČ projevila Gottwaldova snaha vycházet z konkrétních domácích podmínek.

Gottwald si uvědomoval složitost další cesty a často zdůrazňoval: „Nesmí nám sláva vstoupit do hlavy, jinak to, co před námi stojí, bychom nemohli zvládnout.“ Zjednodušené představy o socialistické budoucnosti si mnozí promítali do ideálu komunistických představitelů. Oslava Gottwalda a Stalina nabývala leckdy podobu vytváření jejich kultu. Byl to ale kult vůdců, kteří celý svůj život věnovali práci pro společnost a pro stranu a lidé jim vyjadřovali svůj obdiv a úctu, pro nás dnes příliš pompézně a přehnaně. To velebení budovatelů obnoveného kapitalismu Václava Havla a jemu podobných představuje kulty současné doby – peněz a sobectví.

Ve vyhrocené politické atmosféře na přelomu 40. a 50. let, byli vedle skutečných třídních nepřátel postiženi i lidé dezorientovaní nebo i nevinní. KSČ i KSČM se za politické procesy několikrát omluvila.

Gottwald byl v té době těžce nemocný. Na jeho zdraví se podepsala léta nepřetržité vysilující práce, předcházející srdeční selhání a v posledních letech snad i alkohol. Neměl již dřívější odolnost čelit vnějším i vnitřním tlakům, vypověděly nejen jeho fyzické, ale i psychické síly. Nedokázal se
a pravděpodobně ani nemohl postavit se proti trestům, které postihly
i jeho spolupracovníky a přátele. Vědomí odpovědnosti za toto dění přispělo jistě i k jeho předčasné smrti. Umírá 14. března 1953 ve svých nedožitých 57 letech. Gottwald prokázal talent i odvahu při bourání starého řádu
i tvůrčí a budovatelské nadání. Přesto v posledních letech utrpěl i prohru, která byla v příkrém rozporu s jeho celoživotním směřováním.

Účelové texty antikomunistů o Gottwaldovi donekonečna připomínají „oběti komunismu“, ne již ale oběti kapitalismu. „Humanistickému“ prezidentovi Václavu Havlovi už např. nepřičítají oběti, které přinesla jeho amnestie a další jeho neblahé činy. Zůstává pro ně tabu i odpovědnost nositele Nobelovy ceny míry amerického prezidenta Baracka Obamy za rozvrácení zemí jako Libye, Irák, Sýrie a další, a za milióny obětí
a uprchlíků bez domova.

Nejde jim konečně o Gottwalda, jejich cílem je jednoznačně očernit socialismus. Oficiální historik Karel Kaplan (před lety pracovník ideologického aparátu ÚV KSČ), o Gottwaldovi např. napsal: „Režim, který budoval, nevyžadoval vůdce se soucitem, lidskostí, ale s nenávistí, pomstou, krutostí a jinými vlastnostmi, které nezdobí lidský charakter.“ To ale nápadně připomíná rysy současného uspořádání společnosti. Nynější zkorumpovaný kapitalistický režim potřebuje vymýtit všechny pozitivní vzpomínky na socialistickou minulost, aby se lidem jevil jako jediná přijatelná alternativa.

Gottwald patřil ke generaci průkopníků snah o lepší a spravedlivější společnost, jako byli J. Dimitrov, E. Thälmann, W. Pieck, M. Thorez, P. Togliati, O. Kuusinen, B. Šmeral, J. Šverma, A. Zápotocký ad. Svoji činnost rozvíjeli v nesmírně obtížném období, které do značné míry určovalo i jejich přístupy a řešení. Tím složitější bylo uchránit se před chybami a omyly. V jejich působení se odrážejí všechny rozpory doby, úspěchy i nezdary revolučního hnutí. Nedbali o svůj osobní prospěch, o nabytí majetku. Práci pro druhé věnovali všechny své síly. Nedošli k cíli, ale přesto posunuli náš svět o kus kupředu. Jejich životní dílo nám napomůže při hledání cesty, kudy je třeba jít a čeho se vyvarovat.

IV.

Diskusní vystoupení

K SOUČASNÉ SITUACI

Petr Šimůnek

Chtěl bych vás krátce pozdravit za vedení Komunistické strany Čech a Moravy. Mrzí mě titulky v novinách, jako je deník Právo, který dělí komunistickou stranu na špičky a na komunisty, kteří chodí
a kteří nechodí, a v tom jsou i dnešní témata, jak dál naplňovat odkaz práce Komunistické strany Československa a Komunistické strany Čech
a Moravy. A jsem velice rád, že dnes tady můžu poslouchat příspěvky.

Pokud jsem poslouchal soudruha Kasíka, a dívám se na jeho věk, tak se vůbec nebojím o budoucnost komunistické strany. Myslím si, že je tu mnoho mladých lidí a je potřeba podat jim pomocnou ruku, udělat z nich tým, který bude pracovat pro myšlenky komunismu, pro komunistickou stranu a vytvářet podmínky pro další žití naší společnosti.

Co se týká soudružky Kráčmarové, tak všude opakuji a děkuji za práci historiků z ústředního výboru komunistické strany pod vedením soudruha Kovandy, protože jejich práce je nezastupitelná. Pokud tady budeme hovořit a budeme si odnášet krásné zážitky a budeme mít perfektní hodnocení minulosti a nebudeme mít tyto věci zaznamenány, jako by se nestaly. Ten den proběhl a ty knihy, které jste si mohli zakoupit v chodbě, jasně dokazují perfektní práci historiků, kteří si zaslouží naše poděkování.

Na IX. sjezdu spatřila světlo světa kniha Spravedlivý svět je možný, která shrnuje práci komunistů, ale i období před vznikem komunistické strany, jak ke vzniku komunistické strany zde došlo. A jsou to knihy, které podle mě patří na stoly v základních školách a na středních školách, aby se s nimi seznamovala i mladá generace. Dnes máte publikaci o Klementu Gottwaldovi. Pro veřejnost je to rozporuplná osobnost. Já pevně věřím, že komunisté nepochybuji o osobnosti a osobě Klementa Gottwalda.

Dnešní doba mi připomíná trošičku z vyprávění jak právě z těchto knih léta třicátá. Komunistická strana Čech a Moravy, ale i Komunistická strana Československa, si velice dobře uvědomuje hrozbu války a toho, co ve světě přichází. Proto jedním z nejdůležitějších jevů naší práce je obhajoba míru. V roce 1938 vydala Komunistická strana Československa příručku - Budujeme mohutnou jednotnou a organizačně schopnou KSČ. A já si myslím, že to je něco, co nám dnes chybí. Je to ten program, po kterém voláme. Komunistická strana v roce 1938 byla perfektně organizována a připravena na postupy, které se mohou stát včetně přechodu do ilegality, včetně zákazu strany. Dnes, jako bychom přežívali ze dne na den. IX. sjezd schválil devět priorit, které můžeme dát do volebního programu, protože devět priorit nesouvisí s programem
a dlouhodobou prací komunistů, ale reaguje na požadavky v určité chvíli, v určité době, kdy můžeme oslovit některé naše spoluobčany. Toto je tedy dluhem současného vedení a doufám, že v brzké době budeme pracovat na nápravě, protože pokud nebude postup pro další období, tak nebudeme věrohodnými partnery pro občany České republiky
a nebudeme politickou stranou, která dává jasný směr a cíl, pro který by nás lidé měli v příštích volbách volit.

Už dnes se objevují signály, kdy je obviňována Komunistická strana Čech a Moravy, je popotahována po soudech včetně Marty Semelové. Všichni jste měli možnost poznat, jakým způsobem probíhal obvodní soud, městský soud. Ten dotyčný se znovu odvolává a myslím si, že nemusí skončit jen u těchto útoků. Oni se učí a budou zlobit dál. Přichází i doba, kdy část disidentů před rokem 89, veksláků, rádoby umělců
a dalších lidí se dnes znovu ozývá, že 28. října chtěli ukázat, že tato země nemá prezidenta, kterého si zaslouží. Jsou to demokraté nebo ne? Když neuznávají výsledky voleb a neuznávají tedy, když někdo dostane většinu. To jsou přece ty základy jejich demokratických let, kdy je výběr kandidátů, no a jsou nějaká kola a někdo zvítězí. Tak prostě když zvítězí, je pro mě tímto činovníkem, ať se na mě zlobí nebo nezlobí.

Blíží se 17. listopad. Tak jak bylo zneužito padesátého výročí těchto událostí v roce 89, tak se někteří domnívají, že mohou nadále zlobit. Že když se to povedlo jednou, že se to povede podruhé. A že se to povede tak, čili nebudou opakovat minulost a že skutečně komunistickou stranu zakážou. Tak třeba jako na Ukrajině, nebo že se budou chovat možná i hůř. A to všechno by nás mělo spojovat a ne rozdělovat! Jít dopředu.

Vezměte si, že když ti naši představitelé vládní veřejně spolupracují s krajanským sdružením. Co si o tom můžeme myslet? Že se někdo zastává člověka, který v koncentračním táboře čeká na smrt a on se pak sejde s těmi, kteří ho tam poslali? Je to normální? Tak to si myslím, že v žádném případě.

Myslím si, že program komunistické strany, který by měl přijít, je důležitý, protože od něho se odvine nová organizační struktura naší strany. Musíme přihlédnout k tomu, že mladá generace žije jiným životem, že ne komunistická strana, ale všichni mají problémy s příchodem mladých lidí. Mladé lidi dneska zajímá už jenom internet; pro některé věci jsou svým způsobem individualisté. Neumí už žít ani v kolektivu. A je otázka jak se s těmito věcmi porvat a být jedněmi z prvních, nebo první, kteří na to přijdou, jak tuto generaci získat. Musíme se zapojit i do práce společenských organizací. Já jsem po sjezdu poměrně zklamán tím, že jsem myslel, že vyvineme větší iniciativu směrem k mezinárodnímu komunistickému hnutí. Protože všichni koukají na Komunistickou stranu Čech a Moravy jako na ojedinělou v Evropě, kde je portugalská, řecká, česká a ruská komunistická strana posledními ostrůvky, které mají své zastoupení v národních parlamentech, v krajích, mají své starosty v obcích. A pokud tyto čtyři ostrůvky nepřevezmou iniciativu a nepomohou, tak to komunistické hnutí v Evropě moc nepozvedneme.

A také jsem nespokojen s tím, jakým způsobem se stavíme ke Komunistické straně Slovenska. A chci zakončit, ne tímto pesimismem, ale sebekritikou. Když přijdete na chyby, které děláte, a budete dělat všechno pro to, abyste je odstranili, nacházíte vnitřní síly, nacházíte cestu a první body programu, který má přijít. A je tu se mnou i soudruh Skála, a všichni, kteří dnes tu sedíte: a tento program můžeme zahájit i dnes, kdy různé náměty, různé body, které by v tomto programu byly, můžete zasílat na ideologické oddělení, které vzniklo na IX. sjezdu. A já jsem tomu velice rád, protože toto oddělení může skutečné posunout komunistickou stranu zase dál.

Takže, přeji mnoho úspěchů dnešnímu jednání, a jak kdysi říkala Zuzka Rujbrová:: Jsme komunisté, hlavu vzhůru, ne ruce!

O ODKAZU BÝVALÝCH KOMUNISTICKÝCH PŘEDSTAVITELŮ DNEŠKU

Jiří Jeřábek

Jedním z klíčových bodů marxisticko-leninského výkladu dějin – historického materialismu – je dialektický vztah mezi úlohou mas a vynikajících osobností.

Není pravda to, co je nám neustále podsouváno, totiž že potlačujeme individualitu a rozvoj osobností a absolutizujeme roli kolektivu, že osobnosti se „rozpouštějí“
v bezhlavé mase. My naopak zdůrazňujeme rozvoj osobností jako základní předpoklad rozvoje celé společnosti. Marxismus ukazuje na rozhodující roli mas jako hybné síly dějin, ale přitom nijak nesnižuje úlohu osobností. Lidé nejednají jako izolovaní jednotlivci, nýbrž v masách a tudíž v třídách, v třídní společnosti. A třídy si vytvářejí politické strany a ty si pak staví do čela osobnosti, vůdce.
Ti mají vždy své individuální vlastnosti a schopnosti, a tím vliv na průběh a výsledek historických událostí.

Vyzdvižení osobnosti je dáno společenskými potřebami a jejími osobními kvalitami. Bedřich Engels v dopise Waltheru Borgiusovi z 25. ledna 1894 napsal: „Lidé si tvoří sami své dějiny, dosud však ne společnou vůlí podle společného plánu, a to ani ne v určitě vymezené dané společnosti... Tady se pak uplatní takzvané velké osobnosti. Že se ten či onen velikán, a právě on v této určité době a v této dané zemi objeví, je ovšem pouhá náhoda. Ale škrtněme ho, a bude poptávka po náhradě a tato náhrada se najde, dobrá či špatná, ale během doby se najde.“ (Marx, K.. - Engels, B.: Spisy. Sv. 39. Praha 1975, s. 225-227.)

Dělnická třída si pro svou dějinnou úlohu, tj. osvobození sebe a dalších pracujících a nahrazení vykořisťovatelského kapitalismu novým systémem – socialismem - vygenerovala vynikající vůdce – Marxe, Engelse a Lenina.

Právě správné pochopení role vynikajících osobností předpokládá poznání faktu, že tito vůdci lidu, třídy, se vyznačují především jejich spojením s masami a s třídou, kterou reprezentují. Znamená to, že hlavním je třídní zájem, pohyb společenských sil; osobnosti se stavějí do rolí jejich vůdců a určují strategii a taktiku dalšího vývoje. Především ale musejí poznat zájem třídy, již zastupují. Proto je důležité, jak jsou tito vůdcové kvalifikovaní, neboť svými rozhodnutími mohou buďto vývoj usměrnit a urychlit nebo hnutí přivést k porážce.

Geniální vůdcové uměli správně rozhodnout, jak postupovat v dalším boji. V. I. Lenin v roce 1917, když hovořil o chvíli revolučního vystoupení, řekl, že 24. října je brzy, 26. října bude již pozdě. Za vhodný termín zvolil 25. říjen (podle juliánského kalendáře). V tento den výstřel z Aurory zahájil revoluční pohyb, útok na Zimní palác v Petrohradě (jenž byl dobyt prakticky bez krveprolití) a pokračoval vítěznou proletářskou revolucí. To ukazuje, že rozhodoval s hlubokou znalostí konkrétní situace a nazrálostí objektivních i subjektivních podmínek.

Za několik dní vzpomeneme 120. výročí narození Klementa Gottwalda. Je mnoho momentů, které ukazují jeho genialitu. Pro nedostatek času mohu vzpomenout jen některé z nich, jež považuji za nejdůležitější: obrat k bolševizaci strany na V. sjezdu v roce 1929, řízení protifašistického odboje z moskevského exilu, prosazení Košického vládního programu po osvobození v r. 1945, Vítězný únor v r. 1948, vyhlášení generální linie budování socialismu na IX. sjezdu KSČ v r. 1949. Zvlášť sehrál rozhodující roli v únoru 1948. Pokus reakčních politiků o puč dokázal velmi obratně využít a obrátit jej proti nim. Rychle odhalil nedostatky, neschopnost až hraničící s hloupostí těchto politiků a svým chytrým postupem, svým rozhodujícím podílem napomohl k historickému vítězství pro prosazení socialistické orientace naší republiky.

Závěrem bych se chtěl dotknout jednoho neslavného období dějin mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, tj. takzvaného odhalení kultu osobnosti J. V. Stalina. Letos uplynulo již 60 let od XX. sjezdu KSSS, na němž tehdejší 1. tajemník ÚV KSSS Nikita S. Chruščov v „tajném“ projevu se tvrdě pustil do osoby Stalina. Zneužil leninského principu kritiky a sebekritiky sám sebe určil spasitelem strany. Uvedený princip byl krutě deformován a vulgarizován. Nešlo již o kritiku, ale o naprosté popření dosavadního socialistického vývoje, nenávist, animozitu, mstu vůči člověku, který byl již po smrti a nemohl se bránit. Již za několik dnů byl obsah „tajného“ Chruščovova projevu znám po celém světě a hned se jej chopily všechny antikomunistické centrály. Údajné očištění a posílení komunistického hnutí se nekonalo. Voluntaristické vystoupení Chruščova vedlo naopak k poškození socialistického tábora, jeho oslabení, které vedlo naopak k posílení antisocialistických aktivit
a k řadě až nenapravitelných a nevratných destrukcí. Odtud vedla přímá linka ke zradě, k vygenerování „osobnosti“ Michaila S. Gorbačova a jeho souputníků, k tzv. „perestrojce“ a k demontáži socialismu.

Tento antistalinistický trend zasáhl i naši stranu a stále ovlivňuje myšlení některých jejích členů. Uvedu příklad, kdy mi jeden funkcionář zcela vážně tvrdil, že Sovětský svaz vyhrál válku s nacistickým Německem, jelikož sovětští velitelé se přestali řídit rozkazy J. V. Stalina. Pochopitelně je to názor úplně zcestný. Situace, v níž se SSSR nacházel v době války, byla natolik vážná a smrtelně nebezpečná, že mohla být řešitelná pouze z jednoho a jednotného velení. A vrchním velitelem byl J. V. Stalin. Copak Stalin byl takový hlupák, aby po celou válku nepoznal, že jej jeho podřízení neposlouchají? Stalin jednal s představiteli protihitlerovské koalice zejména s W. Churchillem a F. D. Rooseveltem, kteří vysoce hodnotili jeho inteligenci a schopnosti. A rozhodně je nelze považovat za stoupence komunismu. A tak máme stále mezi členy, u nichž už pouhé jméno Stalin vyvolává zuřivost.

Končím slovy sovětského spisovatele, nositele Nobelovy ceny Michaila A. Šolochova: „Ano, byl kult osobnosti, ale byla i osobnost.“

O GOTTWALDOVI MLUVÍ JEHO DÍLO

Milan Matouš

Klement Gottwald byl největší osobností československé komunistické strany a nejúspěšnějším státníkem naší historie. Měl k tomu, kromě duševních schopností, dva předpoklady. Poznal v mládí těžký život proletáře, a prostudoval
a osvojil si revoluční teorii marxismu-leninismu.

Jeho osobnost a dílo věrně vykreslil Jaroslav Matějka v knize „Gottwald.“ Je to kniha vzdělaného marxisty, přesvědčeného komunisty a umělce. Patří k nejlepším pracím o dějinách naší strany. Čte se jako drama, obrážející v živých konkrétních obrazech boj za socialismus. Jarek ji psal originálním způsobem. Obcházel stovky Gottwaldových pamětníků a z jejich výpovědí vytěžil obraz doby, života strany a metod práce výjimečného člověka.

Pár myšlenek z knihy, která mluví k dnešku.

„Gottwald měl po celý svůj život za nejdůležitější v politice ideologickou práci mezi pracujícími. Denně myslel na Marxova slova, že idea se stává materiální silou, když ovládne masy.“ (Jaroslav Matějka: Gottwald, Svoboda, Praha 1971, s. 43)

Má dnes ideologická práce mezi pracujícími nejdůležitější místo v politice strany?

Gottwald „zařazoval do rubrik komunistických novin na pokračování Leninovy i Stalinovy práce.“ (s. 51)

Kdy jsme četli v Haló novinách, v Naší pravdě, nebo v produkci Futury něco od Marxe, Engelse, Lenina či Stalina?

Když se stal Gottwald vedoucím agitpropu, bylo jeho první starostí stranické vzdělání. Komise zpracovala směrnice a metodické pokyny pro zakládání kroužků a stranických škol. Připravovala literaturu. Za pár měsíců vznikly desítky skupin, v nichž přednášeli mnozí členové agitační a propagační komise, redaktoři, literáti.

Gottwald neviděl v rozvinutém systému školení samoúčel. Předpokládal, že čím širší okruh funkcionářů pozná leninismus, seznámí se
s principy bolševizace, tím silnější odpor zdola vznikne proti dosavadním rutinérským, strnulým praktikám vedení. (s. 63)

Proč se u nás ve straně marxismus – leninismus nepěstuje? Slyšeli, nebo četli jste od Filipa jednu myšlenku marxistických klasiků? Jaké „odborné zázemí“ pěstuje Dolejš, když je mu cizí třídní boj, diktatura proletariátu a proletářský internacionalismus?

O Jílkovi a jeho lidech Matějka píše: „Protože si nestavějí otázku rozvíjení masových akcí, netrápí je ani problém spojenců proletariátu. Rolnictva, středních vrstev, které jsou v Československé republice faktorem velmi početným a v politice významným. Málo dbají o zakládání závodních buněk. Také význam teorie pro dělnické hnutí je jim vzdálen.“
(s. 65)

Není i tohle na současnou KSČM jako šité? Orientuje se na masové akce, nebo na handlování v parlamentě, kde toho stejně moc vyhandlovat nemůže? O stranické organizace na závodech se strana od převratu ani nepokouší. Mohou marxistickou teorii docenit vedoucí komunisté, kteří ji sami neznají?

Gottwaldovo první vystoupení v parlamentě Exekutiva Komunistické internacionály rozmnožila a rozeslala všem sekcím jako příklad, jak má komunista využívat buržoazní tribunu.

Že je předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip místopředsedou poslanecké sněmovny, to se dočteme každý den pod jeho snímkem v Haló novinách. Ale co je tam platný v třídním boji proti multimiliardářům Schwarzenbergovi, Babišovi, proti demagogii Kalouska a klerikálovi Bělobrádkovi – nevím.

Je tahle kritika vedoucích v rozporu s jednotou strany? Lenin napsal: „…jakmile jednou člen strany dospěl k přesvědčení, že někdo hlásá názory, které jsou naprosto nesprávné, ba škodlivé, má povinnost proti nim vystoupit“ (Lenin, Sebrané spisy, svazek 17, s. 37, Svoboda 1984)

Gottwald měl velikou výhodu proti dnešku. Když se ocitl ve složité situaci a nebyl si jistý, jel se poradit se Stalinem. Stalin a Gottwald měli k sobě blízko, byli oba původem proletáři.

Doba Stalina byla dobou největších úspěchů Sovětského svazu, světového komunistického, dělnického a mírového hnutí. S jeho jménem je spojena záchrana lidstva před hitlerismem. Že Stalinovi nemohou přijít na jméno představitelé buržoazie je přirozené. To je výrazem jejich třídního uvědomění. Že se ho štítí někteří komunisté, pro to je těžké najít odpovídající výraz. Určitě to není ani znak vysoké politické úrovně, ani zdravého rozumu.

Zločinem Chruščova není jen to, že Stalina a jeho dobu znectil hanebnou sbírkou lží na XX. Sjezdu KSSS. Odvedl záměrně pozornost od Stalinova teoretického odkazu, který neoddělitelně patří k myšlenkám Marxe, Engelse a Lenina. Poslední Stalinovo dílo „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ je významné pro pochopení současného světového dění a pro každou zemi, budující socialismus.

Od jisté doby se z naší strany vytratila sebekritika. Po každé závažné akci, nebo určitém období je nezbytné zhodnotit výsledky práce a vyvodit poučení pro další činnost. Kdy je to důležitější než nyní po bankrotu, který utrpěla strana ve volbách. Říct, že to zavinili všichni, to je jako neříct nic. Je třeba nejprve důkladně a všestranně odhalit příčiny neúspěchu a pak zvážit, kdo je způsobil a vyvodit kádrové důsledky.

Neúspěch ve volbách souvisí s tím, že rok od roku klesá počet členů strany, zvyšuje se jejich průměrný věk. Překročil důchodové stáří. Do strany nevstupují mladí lidé. Co by je mělo do strany přivést, jaký program jim nabízí? Čím se zásadně liší od ostatních stran?

Když nějaký mladý člověk do strany přijde, funkcionáři se řídí zásadou: Mladí vpřed a staří na svá místa.

Když se tenhle stav radikálně nezmění, budeme si brzy pochvalovat jako úspěch, že se masa členstva vejde do jednoho autobusu.

O SETKÁNÍCH S KLEMENTEM GOTTWALDEM

Miloš Jakeš

Na dnešní konferenci konané na téma „O úloze osobností v revolučním hnutí“ si připomínáme i 120. výročí narození Klementa Gottwalda, který bezesporu takovou vlivnou osobností byl.

Měl jsem to štěstí, že jsem se se s. Gottwaldem, osobně setkal. Poprvé to bylo po válce při jeho návštěvě Zlína, kdy jsem jako předseda okresního výboru SČM spolu s dalšími soudruhy, se zástupci partyzánů a MěNV, jel uvítat s. Gottwalda na hranice města. Přijel autem, měl dobrou náladu, pozdravil se s námi a představitel partyzánů mu sdělil, že byl jmenován členem partyzánské skupiny J. Žižky z Trocnova. Gottwald se pousmál, poděkoval a poznamenal „doufám, že jste také nejmenovali pana Čiperu“, což byl jeden z bývalých ředitelů firmy Baťa, neboť byla řada těch, kteří se po válce k partyzánům hlásili. Poté se konalo v hotelu setkání spojené s besedou již za účasti většího počtu lidí. S. Gottwald se o vše živě zajímal a jeho jednání a způsob prezentace svého výkladu, jeho argumenty vyvolávaly důvěru k němu, jistotu, že to tak bude.

Také jsem měl příležitost, jako delegát 8. sjezdu KSČ v r. 1945 se znovu setkat při přijetí celé krajské delegace. K tomu malou poznámku. Když jsme do Prahy ze Zlína v podvečer přijeli, tak nás čekali pražští komunisté a rozebrali si nás k ubytování a starali se o nás.

Další mé setkání se konalo na sjezdu SČM, kde přišel mezi nás a části sjezdu se zúčastnil. Byl bouřlivě přivítán a vztah mládeže k němu byl vyjádřen heslem „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova“.

Když s. Gottwald zemřel, většiny lidí se to citově dotklo. Měli ho rádi, věřili mu. Právě důvěra je v politice důležitá. Přes problémy, které se později projevily, má právě s. Gottwald nehynoucí zásluhy na vítězství socializmu v naší zemi, k čemuž otevřel cestu Vítězný únor roku 1948. Jeho úmrtí byla veliká ztráta. Nezapomněli jsme na něho, učili se z jeho odkazu, vedení strany v mauzoleu na Vítkově si připomínalo jeho odkaz a dodnes chodíme v tyto dny na Olšanské hřbitovy poklonit se jeho památce.

Osobně jsem měl několikrát příležitost se k jeho osobě vrátit. Odhaloval jsem jeho pomník v jeho rodných Dědicích, dále v roce 1968, kdy na aktivu v Brně za účasti vedení strany jsem měl příležitost reagovat na pomluvy a odsuzování s. Gottwalda, což bylo účastníky dobře přijato. Jsem přesvědčen, že s. Gottwald byl velký a úspěšný politik a máme se od něj co učit, můžeme být jako komunisté hrdi na to, co jsme vše pod jeho vedením v čele strany dokázali.

Závěrem mi dovolte vyjádřit se k tomu, co se děje v naší zemi
v souvislosti s návštěvou dalajlámy, povolební hokynaření a zejména ocenění kanadského státního příslušníka p. Bradyho včetně alternativní oslavy 28. října i připravovaných voleb do parlamentu a prezidenta.

V mnohém se to podobá tomu, co přinesl ukrajinský Majdan. Buďme proto bdělí a ostražití, aby naše země a lidé nebyli zmítáni nejistotou.
O to musí usilovat vedení strany, poslanci, všichni členové strany.

Blíží se 17. listopad. Je třeba odmítnout fašistické metody ukrajinského Majdanu, útoky proti demokraticky zvolenému prezidentovi. Kdo to udělá? Rozhodný odpor lidu, komunisté musí být u toho! Je třeba odmítnout politický havlismus, jehož nositelem jsou media, především televize. Pomozme vzbudit mlčící většinu.

Jít jasným směrem

Jaromír Kohlíček

Je těžké po tak dobrém řečníkovi vystupovat. Já bych si úvodem dovolil ocitovat úryvek z básnické sbírky Nedeľa jednoho z příkladných revolucionářů Laca Novomeského:

Dobré je niekedy

navštíviť minulosť,

čo tvár ma mŕtvu a nemú

a pri tej mŕtvote reci si:

i do boha, to bola krása.

Co z toho plyne pro naši současnost. My se musíme skutečně, jak tady bylo správně řečeno, zabývat naší historií. Protože ten, kdo zapomene svoji historii, ten je odsouzen k tomu, aby buď si ji jako frašku zopakoval anebo aby zabloudil. Aby zabloudil na křižovatkách, které před nás současnost dnes a denně staví.

Pokud si tedy vezmeme život Klementa Gottwalda, tak jak je vylíčen v knize, tak jak je v původních referátech, tak je třeba si říci, že každý člověk má ve svém životě určité periody vzestupu, má ve svém životě určité momenty slávy a naopak. A to tady bylo i řečeno – některé momenty, které nejsou zrovna pozitivní. A je pravda, že procesy od konce čtyřicátých let – v době, kdy Gottwald byl prezidentem, nebyly momentem slávy. Naopak.

A to je to, z čeho bychom se měli poučit: jeho důraz na agitaci a propagaci. Protože to je věc, kterou dnešní naše strana už řadu let prakticky nezná. Ideologická práce – to je bráno jako sprosté slovo. A my potřebujeme několik takových věcí: Za prvé, jsou to symboly. Proto také byla zakázána rudá hvězda, srp a kladivo. Aby nám symboly vzali.

Ale potřebujeme také teorii. A skutečnou hlubokou znalost věci. Když se podíváte na náš klub v Poslanecké sněmovně, když se podíváte na naše krajské zastupitele, máme mezi nimi lidi, kteří mají velmi dobrou znalost věcí: v kultuře, ve sportu, v sociální oblasti – takový Mirek Opálka, to je doslova studnice vědomostí v dané oblasti. Ale tito lidé, třeba vynikající v hlavě, nemají tu schopnost agitace. A my bychom měli v této oblasti jít trošičku víc dopředu. Já vím, že je to obtížné. Když vystoupíte na náměstí, tak vás všichni obviní, že zase propagujete vítězný únor. Ale proboha - Vítězný únor nebyl nic špatného.

Vítězný únor byl chyba, jak to tady jeden z předřečníků řekl, pánů Zenklů aspol., kteří si mysleli, že odstraní komunisty od vlády, tak jako se to podařilo třeba ve Francii nebo v Itálii. A ono jim to nevyšlo. Protože měli kvalitního soupeře, který se nedal. A to je to nejcennější, co nám Gottwald předal! Dvě věci: tah na branku, a to až do úplného výsledku.

A druhou věc. Nesmíme zapomínat, že agitace je strašně důležitá. Protože jakmile zmizíme z veřejného prostoru – a mnohdy to tak vypadá, jako kdyby nás nikdo nepotřeboval, jako kdybychom neexistovali. Podívejte se na diskuse o mzdách řidičů ve veřejné dopravě. Kde jsme byli? Kde zazněl náš hlas v této oblasti? Já jsem to otvíral na zastupitelstvu v Teplicích, ale to není to důležité. My jsme to měli slyšet v Poslanecké sněmovně. Proto máme 33 poslanců!

A ještě jednou. Nepodceňuji to, že ti poslanci se můžou mezi sebou dělit na nějaké části. Jedna část musí mít vysoké odborné znalosti.
A druhá část musí být schopna na základě těch odborných znalostí, aby agitačně vystoupila. A to nám chybí. Tohle je vynikající příklad pana Babiše. Není dokonalý, ale umí ve zkratce vystoupit a převálcovat plénum. Koneckonců to uměl Okamura, kterého znám ještě z doby, kdy se živil poctivě pouze tím, že sem přivážel japonské turisty. Ten to umí také. To neznamená, že souhlasím s tím, co říkají, ale oni umí vystoupit.

Takže nám schází, musíme mít symboly, teorii, musíme mít skutečnou hlubokou znalost věci a musíme být schopni agitovat. K tomu ale je třeba integrita osobnosti. Já si vzpomínám na rok 89, když se připravoval XVIII. sjezd a já jsem jako nový ředitel sklárny byl pozván jako host na okresní konferenci Komunistické strany Československa. Seděl jsem takhle někde vzadu a vepředu všichni ti vedoucí činitelé skláren, ať už to byli ředitelé, nebo vedoucí různých provozů, seděli. Tak jsem to tak sledoval. U nás byly 14 dní před 17. listopadem takzvané ekologické demonstrace. Vedoucí tajemník si vymohl v Praze, že se sejde s demonstranty na veřejné diskusi na zimním stadionu, který teď nedávno byl zbourán, ta ruina. Pozval ředitele dvaceti největších fabrik v okrese. Přišli jsme tam tři. Ostatní zřejmě – a to je ta integrita osobnosti – už tušili, že se děje něco tak zásadního, že je třeba býti v zákrytu. Ti lidé se tam nepoprali, rozešli se, byl tam rušný příjem, všechno. A zhruba do 14 dnů, když tady v Praze to vypuklo, tak jsem najednou zjistil, že jsem ze skláren,
z ředitelů, jediný člen komunistické strany. Jestli je to integrita osobnosti nebo tvrdohlavost - to posuďte sami. Ale je v tom kus kázně. A když jsem pak procházel někdy ráno závodem, tak mi ten ještěrkář někde vzadu na expedici říkal: „Řediteli, vás tady chci. Já jsem sice republikán, vím, že jste komunista, ale vás tady chci.“

My potřebujeme osoby, které se nestydí za to, že jsou komunisté.
A ať už mám nebo nemám rád toho mladého muže, který za nás byl ve vládní komisi v Brně - Mně se nelíbí, že je to opilec, mně se nelíbí, jak mnohdy vystupuje agresivně a velmi špatně, ale to, že přišel s tričkem
s rudou hvězdou, to byla pro nás nejlepší reklama z těchto voleb.

Závěrem. My potřebujeme těchto pět věcí. My nepotřebujeme, aby nějaký stín minulosti upozorňoval pracovníky ústředního výboru, co mají dělat, a pokud toho neuposlechnou, aby jim soudruh předseda potom volal, že to je špatně. Pokud nevíte, o koho se jedná, nemusím to probírat znova.

A potřebujeme nové, skutečně revoluční příklady. Hugo Chávez byl takovým příkladem. Byl schopný agitovat, ne vždycky se trefil,
v ekonomické politice byl úplně mimo. Ale šel jasným směrem. I my musíme jít jasným směrem. Ale k tomu musíme mít takové reprezentanty, kteří jsou schopni ten náš směr jasně předvést, na nejvyšší úrovni. A to je v Parlamentu České republiky, protože tam se rozhoduje o tom, o čem se bude mluvit u krajských voleb. Tam jsou také témata nastolována, která se probírají i u obecních voleb; a tam jsou ta témata, která se probírají i u voleb do Evropského parlamentu, která bohužel naši veřejnost dodnes zatím nezaujala.

OSOBNOSTI A STRANA

Jozef Servista

Scházíme se dnes na jubilejním jednání, které je věnováno „Úloze osobností v revolučním hnutí“ a to u příležitosti 120. výročí narození Klementa Gottwalda.

Jakou osobností soudruh Gottwald byl a jakou roli v průběhu své činnosti pro stranu a československou společnost vykonal, zde bylo vzpomenuto v úvodním referátu soudruha Kazíka a v koreferátu soudružky Kráčmárové. Řekl bych, že rozhodující roli sehrál na V. a IX. sjezdu KSČ a v Kominterně.

Na V. sjezdu v roce 1929 dovedl do konce boj za obnovení marxismu-leninismu v politice KSČ. Jeho zásadový přístup k této otázce tj. bolševizace strany, vedl k tomu, že se KSČ stala předvojem dělnické třídy. Jeho tvůrčí přístup k tvorbě nové politiky strany se stal základem proto, aby se stal vedoucím představitelem levicového, marxisticko- leninského směru a byl na tomto sjezdu zvolen generálním tajemníkem strany.

Nejinak tomu bylo na IX. sjezdu KSČ v roce 1949.

Byl to soudruh Gottwald, který prosadil schválení generální linie výstavby socialismu. Proč o těchto otázkách hovořím? V úvodu bylo řečeno, že bychom se měli snažit o to, aby se některé zkušenosti významných osobností využily také pro naši dnešní činnost. Myslím si, že po kontrarevoluci v naší zemi si komunistická strana (KSČM) toho moc nevzala. Jaký zásadní rozdíl vedoucích činitelů KSČM až do dnešní doby při prosazování marxisticko-leninských myšlenek v činnosti strany je oproti Gottwaldovým přístupům v době vlád buržoazie a kapitalismu nám dokazuje, řekl bych, pravý opak. Vždyť první co po kontrarevoluci byla stranou provedena likvidace samotných hodnot strany. Začalo to přejmenováním strany, likvidací stranických symbolů, vzdání se třídního boje, internacionalismu, odmítnutí minulosti strany, držet si dobré posty a dobré finanční zajištění, snaha nahradit marxistické učení něčím novým atd., atd.

Mám za to, že ani devátý sjezd KSČM nepřinesl očekávané změny.
I přesto, že se dnes hovoří o Gottwaldovi, co si z jeho práce a činnosti vzali vedoucí činitelé?. Kde je ta každodenní činorodá práce mezi lidmi? Strana už masy nepotřebuje? Mám za to soudružky a soudruzi, že jenom 1. máj, Oslavy Halo novin, nebo chcete-li tisku, nebo akce Kunětická hora již nemůže členům ani straně samotné stačit. Je třeba nastolit skutečné a nikoliv virtuální spojení strany s masami, členskou základnou dole, přijímat, analyzovat a brát jejich názory vážně. Vždyť na první pohled na současnou politiku vedení strany, a je to slyšet také dnes na tomto jednání včetně článku v Právu, že vedení nemá většinu strany za sebou, že jsou zde značné rozdíly v pojetí současné doby a práci strany. Vždyť kdyby tomu tak nebylo, tak určitě by nedošlo k takovým volebním výsledkům, kdy strana ztratila široký volební potenciál včetně značné ztráty svých mandátů v jednotlivých krajích značné ztráty finanční.

Jaký to rozdíl oproti Gottwaldovi, který stranu v roce 1946 přivedl k volebnímu vítězství ve společnosti a v roce 1948 oznámil na Staroměstském náměstí, že KSČ zvítězila nad reakčními ministry. Toho všeho bylo dosaženo v době, kdy strana ještě zápasila s řadou reakčních buržoazních vlivů, dělala postupnou obnovu republiky po druhé světové válce, obnovovala výrobní kapacity pro potřebu zásobování lidu a současně musela realizovat opatření k bezpečnosti republiky zevnitř, proti agentům, kteří se snažili rozbíjet započatou obnovu svobodné a demokratické země a přitom zabezpečit republiku i proti vnějšímu nepříteli.

Bere si strana nějaká poučení z činnosti KSČ a Gottwalda z této doby?

Myslím si, že je třeba brát zkušenosti strany z provádění agitační
a propagační činnosti strany, kterou strana dělala nejen uvnitř, ale velkou pozornost věnovala tomu, jak svoji politiku dostat mezi lid, jak před lidmi obhájit své myšlenky, svůj program. Vždyť on sám byl příkladem
v tom, jak osobně chodil mezi lidi a vysvětloval a získával je pro realizaci myšlenek strany. Byl mezi horníky při mostecké stávce a jinde. Tak rostla jeho autorita a zejména důvěra lidu ve stranu. Je tomu tak i dneska? Vždyť centrum musí určovat politiku strany a nikoliv to udělat tak, jako tomu bylo například při nedávných volbách. Nechalo se to na krajích
a nyní se vše svádí na jejich neschopnost ba nezvládnutí situace a úkolů. Copak tady vedení strany celou dobu nebylo přítomno a nesledovalo a nevyhodnocovalo vývoj proto, aby včas byla přijata rozhodnutí pro dosažení lepšího výsledku?

Přirozená autorita Gottwalda, jeho neúnavná starost o stranu, lidi, jeho odvaha a otevřenost při prosazování názorů ve straně, Parlamentu i Kominterně by měly být pro funkcionáře strany příkladem.

„Žabomyší“ válku ve vedení strany dokázal vyřešit Gottwald rázně
a nebojácně na V. sjezdu strany, kdy otevřeně porazil Jílka a spol. Dal jasně na srozuměnou všem, kam a jak povede stranu. Řeší se to tak
i dneska v KSČM?

Nechtělo by to takovou alespoň „malou“ bolševizaci strany? Rozvinout ji plně a společně i s jinými členy, také komunisty i sympatizanty vyvinout větší úsilí a zvýšení tlaku na vládu, Parlament a jiné rozhodující složky, které by měly vliv na změnu poměru v naší zemi, nahrazení kapitalismu jiným politickým zřízením, které dá moc do rukou lidu
a nikoliv tunelářům, zlodějům a zrádcům našeho národa, přisluhovačům EU, NATO či USA. Copak můžeme jenom odsouzením nebo protestními stanovisky „bojovat“ proti takovým akcím jako byla ta 28. října na Staroměstském náměstí, kde Gottwald v roce 1948 oznamoval lidu vítězství komunistů nad reakčními živly, což nakonec vyústilo odstoupením prezidenta Beneše.

Cožpak nemáme sílu zorganizovat odpověď? Nebo nechce vedení KSČM jít do střetu s vládou? Já uvedenou akci soudružky soudruzi neposuzuji jinak, nežli jako přípravu na uskutečnění majdanu odpovídajícímu, ne tak dávno tomu na Ukrajině nebo v jiných zemích. Toto chceme soudružky a soudruzi? To je nedůstojné nás komunistů!

Komunistická strana nemůže přeci být na chvostě událostí ale být
v jejich čele. My děláme co? Očekáváme jak se těmto hajzlům a spratkům z opozičních stran podaří za účasti vládních představitelů, církevních hodnostářů, studentů, umělců, opozičních stran, zástupců nevládních organizací dobře financovaných ze zahraničí zorganizovat to, co už tu jednou dokázali při kontrarevoluci, a sice zorganizovat 17. listopadu ohromný „majdan“ na Letné jako akci, která zabezpečí za vydatné podpory velvyslanectví USA převrat v zemi proti prezidentovi Zemanovi. Taková je dnes situace v této zemi.

My bychom se měli zabývat tím, jak tento plán překazit a zvrátit, nepodcenit situaci.

Přidejme se k naší výzvě ze sjezdu – mám na mysli sjezd KSČ a spojme své síly v jednotnou frontu boje proti nastupujícímu fašismu nejen u nás, ale v celém světě.

Zabývejme se také našim návrhem co a jak udělat proto, aby byla znovu obnovena činnost Kominterny. Nenavazují tyto dva programové body naší strany na odkaz Klementa Gottwalda? Vždyť on nejen těmto otázkám, ale také propracovávání programu KSČ a rozvoje naší republiky věnoval až příliš mnoho času svého života.

Dějiny ukazují, že osobností se člověk nerodí, ale stává se jí svými postoji, obhajováním zájmů třídy nemajetných, bojem proti útlaku, ponižování lidí, těmi, kteří vlastní výrobní prostředky a využívají je ke svému obohacování a vykořisťování druhých, boji proti imperialismu, nesmyslným válkám, rozvoji demokracie, míru apod.

Zabýváme-li se dnes úlohou osobností, dovolte mi při této příležitosti vzpomenout také jednoho z velice významných představitelů jedné Komunistické strany - sice soudruha Fidela Castra z Kuby. On svými odbornými znalostmi života v této zemi, svoji odvahou společně se svými spolubojovníky dokázal porazit Batistův režim a vytvořit podmínky pro lepší život kubánského lidu. Vymanit se z otroctví Ameriky a buržoazie. Jeho bojová agitace a pravdivé argumenty dokázaly přesvědčit celý kubánský národ postavit se za jeho hrdinský čin. Za nastolení práva pro „obyčejné“ Kubánce, postupné zlepšování jejich života, zabezpečení hranic jejich země a boji proti imperialismu je uctíván i dnes, kdy se dožívá poměrně vysokého věku a řadu let již nevykonává žádné funkce. Je to pořád silueta jejich svobody. Jeho víra ve vítězství, ohromná vůle nevzdávat se ani v těch nejtěžších chvílích by mohla být vzorem také
i všem komunistům v naší zemi. Také jeho příklad ukazuje, že významnou osobností se člověk stává teprve po řadě prožitých proher a vítězství, získání zkušeností ze života, které potom uplatní ve prospěch svého lidu, strany a mezinárodního hnutí.

Další osobností dle mého názoru je třeba vzpomenout nezapomenutelného soudruha a věčného prezidenta Korejské lidově demokratické republiky Kim Ir Sena (KIM IL SUNGA). Jeho statečnost postavit se do boje proti Lysinmanovi, vzbudit odvahu korejského lidu a získat jeho důvěru v tom, že se spolu s nim zapojí do boje za osvobození Koreje
a vyžene navždy ze své země síly, které bránily korejskému lidu žít ve svobodné zemi a v ní si budovat život podle svých představ - idejí čučche, které on založil a podle nich začal budovat novou Koreu, která pod jeho vedením a řízením Korejské strany práce dosahovala značných úspěchů při budování socialismu ve své zemi, si zasloužil pozornost nejen doma, ale komunistického a dělnického hnutí ve světě.

Odvaha, síla, odhodlanost, víra v korejský lid, Korejskou stranu práce, neúnavná agitační a propagační práce, dotahování předsevzetí do konce, uvádění myšlenek čučche do života společnosti to vše, jsou synonyma, která by měla být vlastní všem vedoucím činitelům strany. Jsou to také vklady do života těch, kterým říkáme osobnosti.

Negativním příkladem osobnosti, jejíž jméno je nám všem dobře známé, je Gorbačov. Jeho touha po „velké“ moci a vládnutí, slávě
a jeho velikášství a zejména zrada na Sovětském lidu, zaprodání idejí socialismu a komunismu imperialistický mocnostem a silám, které zničily téměř zcela SSSR a především zasazení těžké rány mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí je odsouzeníhodná a nezaslouží si nic jiného nežli opovržení a zasloužil by si za své činy soud, který by ho potrestal za jeho nezvratitelné činy. Doufám, že žádná z osobností si jeho vlastnosti nikdy do svého života nezasadí.

Ani při tomto programu se nemohu nedotknout (velice krátce) současnosti v naší zemi. To, co předvádí současné vládnoucí strany a předvedly zejména při uctění svátku vzniku republiky 28. října, nemá v našich dějinách obdobu. Záminka nevyznamenání jedné osoby u příležitosti uvedeného dne je odsouzeníhodná. Proč se této osobě, která žije přes osmdesát let, nevěnovala taková pozornost již v dřívějších dobách, dřívějších vládách když jde o tak významnou osobnost, jak se o ní hovoří v tisku, televizi a ostatních činitelů. Všichni toho využili ve svůj předvolební boj proti prezidentu republiky Zemanovi. Mám za to, že to je příprava na majdan, který tyto síly připravují 17. listopadu na Letnou. Zahrávají si s ohněm. Nemá být tohoto „svátku“ studentů opět zneužito k nekalým účelům? Mám na mysli státnímu převratu, který chtějí tito „vlastenci“ vyvolat? Zdá se jim, že zde byl snad už dlouho klid a proto je třeba to tu „trochu“ rozhýbat. Odsuzuji to, co v tento den provedli. Odsuzuji také činnost médií, která se do této kampaně plně zapojila
a ukázala, čeho jsou schopná. Nemohu se smířit také s tím, jakou roli sehrává v naší republice ambasáda USA a zejména její velvyslanec, který se zapojuje do různých záležitostí v ČR. Mohl by si tyto věci dovolit náš velvyslanec ve státech?

Ještě jednou opakuji - spojme své síly jak komunisté, sympatizanti tak všechna levicově pokroková hnutí a udělejme vše proto, abychom včas zabránili nebezpečí, které republice hrozí.

POŽADAVKY NA VEDOUCÍ OSOBNOSTI STRANY V SOUČASNÉM  OBDOBÍ

Jiří Bulka

Dovolte mi, abych vyjádřil uznání a poděkování Pavlu Degťarovi a jeho spolupracovníkům, kteří přes všechny problémy dokázali zorganizovat a uspořádat čtyřicet teoreticko-politických konferencí v době, kdy připomínání marxisticko-leninské teorie a jejího uplatňování v praxi nebylo, řečeno mírně, v oblibě a už vůbec ne v centru pozornosti, kdy byla komunistická orientace strany nahrazována revizionismem a politickým pragmatismem. Tyto konference přispívaly k posilování marxisticko-leninského přesvědčení nejen účastníků, ale i dalších komunistů a také umožnily setkání s představiteli zahraničních komunistických stran
a vzájemnou výměnu zkušeností. Přeji současným organizátorům do dalších let hodně úspěchů a více mladých následovníků!

A nyní k tématu dnešní konference.

Její téma mě inspirovalo k malému zamyšlení. Má současné komunistické a dělnické hnutí v čele takové osobnosti, významné představitele v mezinárodním i národním měřítku, které mají důvěru a autoritu? Které mají schopnost vést a organizovat stranu i masy námezdně pracujících v boji proti kapitalismu a za osvobození od vykořisťování a válek? Které mají schopnost být přirozenými vůdci, to je být mluvčími, ideology, organizátory, stratégy i taktiky? Které mají potřebné morálně-volní vlastnosti, schopnosti, vědomosti, dovednosti a zkušenosti?

Nemohu posuzovat současné vedoucí představitele zahraničních dělnických a komunistických stran, nemám k tomu potřebné znalosti a fakta. Přispívá k tomu malá informovanost o činnosti těchto stran
a nedostatečná vzájemná spolupráce na úrovni centra.

Platí ale, že nejdůležitějším kritériem pro posuzování takové osobnosti - komunisty, je jeho ucelené světonázorové vzdělání na základech marxismu-leninismu a pevné třídní stanovisko.

Nepochybuji o tom, že takové osobnosti komunistické hnutí má,
i když zatím nezastávají rozhodující funkce, a že vyrůstají i osobnosti nové! Každý komunista, který nezradil svoje přesvědčení po nevídané kolosální zradě a následné dočasné porážce socialismu a dále aktivně pracuje v organizaci a mezi lidmi, je skutečnou osobností! Vážím si každého z nich a věřím, se ještě dočkají svých následovníků! Ti mladší musí převzít odpovědnost a usilovně rozšiřovat svoje vzdělání, získávat
v aktivní činnosti potřebné zkušenosti a nastupovat do stranických funkcí na všech stupních.

Nelze na nic čekat! Je třeba vystřídat ty, kteří již nemohou aktivně pracovat, nebo ty, kteří již dlouho zaostávají za požadavky doby a své funkce nezvládají. Funkce není doživotní, svěřená jednou pro vždy! Její výkon musí být založen na důvěře a podpoře lidí, kteří ji svěřili tomu, koho považovali za nejlepšího. Ten je pak prověřován v plnění úkolů,
a buď roste, nebo troskotá. V druhém případě, pokud to není včas řešeno, to může mít dopad na celou organizaci.

Z tohoto pohledu musíme posuzovat i funkcionáře naší strany, především ty na nejvyšších postech a položit si otázku, jestli jsou to osobnosti, které doba vyžaduje. Zdá se, že tuto zásadu ještě mnozí nepochopili nebo nechtějí pochopit. To se ukázalo na posledním zasedání ÚV KSČM, když soudruzi z MěV KSČM z Ostravy navrhli odvolat z funkcí předsedu Filipa a místopředsedu Dolejše. Většinovou podporu nedostali a tak jedeme dál! Snad nás probudí až výsledek voleb a ztráta dalších voličů ve volbách do PS PČR. Důvěra lidí se ztrácí rychle, když jsme téměř neviditelní a neurčití, a nabývá se těžko!

Není od věci sledovat názory lidí sledujících naši politiku zvenčí. Nedávno jsem si přečetl komentář Thomase Kulidakise (6. 10. 2016, Právo), pod názvem „Komunistům se život v opozici líbí“.

Konstatuje v něm, že jak ANO tak sociální demokracie se až zas tolik nepotřebují, když mohou spolupracovat s komunisty. V této souvislosti cituje část známé písně Kupředu levá „Vpřed soudruzi, hle zaslíbenou zemi, kde už není pánů ani žebráků. Kde nebe míru nad hlavou se klene, kde člověk není vlkem člověku. Vpřed, soudruzi, k té zemi zaslíbené, kterou chudák marně hledal od věků.“ Jako vyjádření našeho dlouhodobého programu, který by komunisté mohli realizovat. A potom konstatuje, cituji: „Jenže podle reakcí Komunistické strany Čech a Moravy je zřejmé, že se předvoji dělnické třídy k zodpovědnosti za věci veřejné a lepší život v zemi nijak zvlášť nechce. Zaklínají se, že spolupracovat by mohli jen s těmi, s nimiž najdou „programovou shodu.“ Takový subjekt ovšem na české politické scéně neexistuje. A soudruzi
a soudružky to až moc dobře vědí.“

A pokračuje: „…je jim v opozici velmi dobře. Že věčně plný žlab pro zástupce třetí nejsilnější strany jen tak nevyschne. Ani se nevyprázdní. Do doby, dokud budou moci jenom kritizovat a bez jakékoli zodpovědnosti nebo snad šance na uskutečnění svých návrhů říkat, jak by vše udělali lépe.“

Dále se zabývá otázkou případné účasti komunistů ve vládě. Demokracii už neohrožují, a pokud by se podíleli na moci, jsou jen dvě možnosti: na politické scéně by byla skupina, se kterou se může reálně počítat a pokud ne, naprosto by se zprofanovali. A to, čeho antikomunisté nedosáhli prostřednictvím návrhů zakázat Komunistickou stranu, dokonali by komunisté sami. A ještě citaci ze závěru článku: „Nejpravděpodobnějším výsledkem by však bylo, že by se ukázalo, že jsou strana jako jakákoli jiná. Tu by se někdo umazal, tu by přišla aféra, tu by se něco zdařilo. Ale to by už nebyl sladký život věčné opozice se zaručenými hlasy, která hoduje na třešničkách svých mandátů za veřejné peníze… Ruku na srdce. Má smysl takovou stranu volit?“ Konec citátu.

Obávám se, že na naši bezvýraznou politiku stejně nebo podobně nahlížejí i lidé, kteří tvořili naši voličskou základnu. Svědčí o tom koneckonců výsledky voleb do krajských zastupitelstev. Na IX. sjezdu jsem ve svém diskuzním příspěvku kritizoval vedení strany a požadoval jsem jeho odvolání a volbu nového. Zdůvodňoval jsem to těmito slovy:

„Politika strany je zřetelně poznamenána smířlivectvím, parlamentarismem a oportunismem a téměř nulovou aktivní mimoparlamentní činností. Příliš podléhá pasivitě a snaze o nekonfliktní politiku. Tím zákonitě ztrácí svůj komunistický charakter. Hrubou chybou je dlouhodobé zanedbávání ideologické práce. Taková politika nemůže být programem komunistické strany a její vedení na tom nese hlavní podíl viny“.

Příliš dlouho tolerujeme tuto realitu a mnoho komunistů ve stranických funkcích dosud nechápe, že se potácíme jako loď bez schopného kapitána a kormidelníka a s poslušnými lodními důstojníky, ke ztroskotání. Pokud se projeví obavy vyslovené posádkou, jsou umlčovány anebo odsouvány.

V. I. Lenin píše: „Kritiku - tu nejostřejší, nejneúprosnější, nejnesmířitelnější kritiku - je nutno zaměřit ne proti parlamentarismu nebo parlamentní činnosti, ale proti těm vůdcům, kteří nedovedou - a tím spíše proti těm kteří nechtějí - využít parlamentních voleb a parlamentní tribuny revolučním, komunistickým způsobem. Jen taková kritika - spojená s vyhnáním neschopných vůdců a s jejich nahrazením schopnými - bude prospěšnou a plodnou revoluční činností, vychovávající zároveň jak vůdce, aby byli hodni dělnické třídy a pracujících mas, tak i masy, aby se naučily správně se orientovat v politické situaci a chápat často velmi složité a spletité úkoly, vyplývající z této situace.“ (Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, str. 51, 5. vydání, nakl. Svoboda, Praha 1972.)

Je nezbytné co nejdříve zvolit nové vedení strany schopné řešit otázku obnovy komunistického charakteru strany, sjednocovat komunisty ke společnému úsilí o naplnění programových cílů na cestě k socialismu a působit aktivně nejen na sympatizující občany, ale i v zastupitelských orgánech, odborech a společenských organizacích a pokrokových hnutích.

Vybírejme a volme do stranických orgánů skutečné osobnosti plně oddané socialistickým a komunistickým ideálům, charismatické a důvěryhodné nejen pro vlastní členy. Volme nové tváře a dejme důvěru
a šanci mladým, kteří musí získávat zkušenosti v konkrétní politické práci s konkrétní odpovědností. Ať prosazují a získávají pro jednoznačný, reálný a obecně pochopitelný komunistický program, přitažlivý především pro ty, kterým v kapitalistické společnosti slouží jen jejich pracovní síla, umožňující obživu jich samých a jejich rodin, a kteří hledají cestu ze současné tíživé situace.

Na podzim proběhnou výroční členské schůze ZO KSČM, po nich okresní konference a začátkem příštího roku i krajské konference. Je zřejmé, že jejich hlavním úkolem bude příprava na volby do PS PČR 2017. Mnoho prostoru bude věnováno otázkám práce s mládeží, přijímání nových členů, práci se sympatizanty, působení na veřejnosti, obměně funkcionářského aktivu, hospodaření, volbám delegátů na konference. Už dnes záleží na schopnostech výborů ZO a předsedy a členů OV KSČM, ale především na aktivitě členů, jak kriticky i sebekriticky zhodnotíme práci organizace a celé strany, jak budeme pokračovat dál. Neztrácejme čas! Pravda je na naší straně! I na naší ulici bude svátek!

K TÉMATU KONFERENCE

Pavel Degťar

Bez uznání rozhodující role mas v dějinách nelze pochopit jednotu a posloupnost v historickém procesu. Avšak dějiny, to není proces bez individuálních rysů, nedělají je jen masy, ale i vynikající osobnosti, které svou individualitou historické události poznamenávají. Kdybychom opomenuli jejich roli, nepochopili bychom historický vývoj v celé jeho konkrétnosti a jeho zvláštnostech. Podle Hegela takovými osobnostmi jsou však pouze ti, v jejichž cílech a činech je obsaženo obecné, nutné.

Jednou z takových osobností byl Karel Marx, stejně tak i jeho věrný druh a spolubojovník Bedřich Engels. Ale také jejich následovatelé
V. I. Lenin, J. V. Stalin a Klement Gottwald, o nichž se chci rovněž krátce zmínit. Život a dílo jmenovaných jsou nesporně trvalým zdrojem poučení.

Šíře, hloubka a výsledky vědeckého bádání Karla Marxe si zasluhují nezměrný obdiv a uznání. Zcela právem byl označen za nejvýznamnějšího vědce minulého tisíciletí. Teprve za ním se umístili takoví velikáni vědy jako Albert Einstein, Isaac Newton a Charles Darwin.

Mezi Marxovy nejzávažnější vědecké přínosy patří, že na základě materialistického přístupu ke společenské problematice, odhalení ekonomické podstaty společenského pohybu, způsobil převrat v celém pojetí světových dějin. Dokázal, že celé dosavadní dějiny se pohybují v třídních protikladech a třídních bojích, určil jejich příčiny, příčiny třídního rozdělení společnosti i nevyhnutelnosti jeho zániku na určitém stupni vývoje. Zdůvodnil proč tou společenskou silou, která je povolána zrušit buržoazní výrobní poměry a s nimi i podmínky existence třídního antagonismu, jakož i tříd vůbec je proletariát. Upozornil však, že k tomu, aby proletariát splnil svou historickou roli, musí si jasně uvědomovat své postavení v kapitalistické společnosti, pochopit cíle a úkoly svého boje. V tomto směru přisuzoval rozhodující úlohu ideologické činnosti.

Jsme svědky, že výpady proti historické roli proletariátu jsou vedeny dodnes. Často se setkáváme dokonce s názory, že žádný proletariát již neexistuje, že neexistuje ani třídní rozdělení společnosti a že třídní boj je dávno překonaný. Že tedy to, co popisuje Marx je minulostí. Jeho odpůrci se stále znovu pokoušejí o vyvrácení či revizi jeho díla, vyklešťují jeho revoluční obsah, otupují jeho revoluční ostří a vulgarizují je. Svým výkladem se snaží udělat z Marxe neškodnou modlu, zbavit jej punce revolucionáře

V této souvislosti si připomeňme, že Marx spolu s Engelsem vždy stáli v centru revolučního hnutí, aktivně přispěli ke vzniku Svazu komunistů i Mezinárodního dělnického sdružení - I. internacionály. A také, že si plně uvědomovali význam revoluční politické strany proletariátu - zvláštní strany, odlišné od všech ostatních a proti nim, která je si vědoma, že je třídní stranou. Připomeňme si rovněž, že byli tvůrci prvního programového prohlášení komunistů „Manifestu komunistické strany“, jehož obsah je dodnes majákem pro činnost komunistů, hodných tohoto jména.

Bedřich Engels ve své řeči nad hrobem Karla Marxe v Highgate mimo jiné řekl: „Věda byla Marxovi historicky hybnou, revoluční silou... (avšak) Marx byl především revolucionář. Spolupůsobit tak či onak ke svržení kapitalistické společnosti a státních institucí jí vytvořených, spolupůsobit k osvobození novodobého proletariátu, jemuž první vštípil vědomí jeho vlastního postavení a jeho potřeb, vědomí podmínek jeho osvobození - takové bylo jeho skutečné životní poslání. Boj byl jeho živlem. A Marx bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem jako málokdo... A proto byl Marx nejvíce nenáviděným, nejvíce osočovaným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské, ho vypovídaly. Buržuové, ať konservativní či ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými nařčeními... (avšak) zemřel uctíván, milován
a oplakáván miliony revolučních spolupracovníků v celé Evropě a Americe... Jeho jméno i dílo přetrvá staletí!“

Po Marxově smrti Engels věnoval značné úsilí dopracování jeho Kapitálu a reedicím jeho děl. Spočívala na něm také hlavní odpovědnost za řízení mezinárodního dělnického a socialistického hnutí. Stal se uznávaným vůdcem mezinárodního revolučního proletariátu.

O své úloze Engels skromně poznamenal na okraj knihy Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie: „Že jsem v době před svou čtyřicetiletou spoluprací s Marxem i za této spolupráce měl jistý samostatný podíl na založení a zejména na vypracování teorie, to nemohu ani já popírat. Ale většina základních vůdčích myšlenek, zejména v oblasti ekonomie a dějin, a zvláště jejich konečná přesná formulace jsou dílem Marxovým. To, čím jsem přispěl já, mohl Marx – snad až na několik speciálních oborů – docela dobře dokázat i beze mne. Ale to, co vykonal Marx, to bych byl já nikdy nedokázal. Marx stál výš, viděl dál, měl širší rozhled a bystřejší postřeh než my všichni ostatní. Marx byl génius, my ostatní nanejvýš talenty. Bez něho by teorie nebyla dnes ani zdaleka tím, čím je. Nese proto také právem jeho jméno.“

Poté, když Engels zemřel, západoevropské sociálně demokratické strany neodolaly buržoaznímu tlaku a podléhaly reformismu. Podceňovaly politický boj a úlohu teorie. Podlehl tomu i dřívější marxista Eduard Bernstein. V roce 1899 shrnul řadu článků do knihy „Předpoklady socialismu a úkoly sociálních demokratů“, která se stala biblí revizionismu a oportunismu. V ní vyhlásil, že socialismus jako konečný cíl je ničím a hnutí je vším. Z této bible dodnes čerpají i někteří „taky komunisté“.

Na Karla Marxe a Bedřicha Engelse svým dílem a činností výrazně navázal Vladimír Iljič Lenin, který uplatnil marxistický přístup k řešení ekonomických, politických a ideologických problémů nové etapy vývoje kapitalismu a dělnického hnutí. Jeho teoretická činnost, práce ekonomické a politické, i celkové zaměření jeho prací filosofických je podřízeno problémům strategie a taktiky revolučních bojů. Patří
k nejvýznamnějším teoretikům politiky ve XX. století. Právem se jeho jménem označuje nová etapa ve vývoj marxistické teorie – leninismus.

Lenin svou činností významně obohatil marxismus, uchránil čistotu jeho ideových zásad, odhalil podstatu a účel revizionismu a oportunismu a postavil je na pranýř, potvrdil reálnost idejí Marxe a Engelse o revoluční přeměně světa, Je nesporné, že Leninovy principiální a pregnantní teoretické vývody mají stále co říci I k dnešku, k jeho problémům a ke způsobům jejich řešení. Jsou oporou světového revolučního hnutí. Tedy to je to, co vadí odpůrcům leninismu.

Lenin byl politikem nového typu, byl vědcem, tribunem, propagandistou a organizátorem širokých lidových mas. Vynikal hlubokou vědeckostí v analýze, schopností nacházet řešení i ve zdánlivě naprosto bezvýchodných situacích, vynikal střízlivým hodnocením, precizností
a důsledností, cílevědomostí v jednání, obětavou službou zájmům a cílům proletářského hnutí.

Americký novinář John Reed ve své knize Deset dnů, které otřásly světem, o Leninovi napsal: „Zvláštní lidový vůdce – vůdce čistě silou svého intelektu. Nepotrpěl si na efekty a na žerty, byl nekompromisní a objektivní, nepoužíval krasořečnické fráze – zato však měl schopnost jednoduchými slovy vysvětlit hluboké myšlenky, analyzovat konkrétní situaci. A slučoval v sobě pružnost s maximální intelektuální odvahou.“

V čele s bolševiky, pod Leninovým vedením, lidové masy zvítězily
v Říjnové revoluci, přežily tvrdý mír s Německem, odrazily a vyhnaly intervenční armády a nastoupily na cestu výstavby nové socialistické společnosti. Jak je všeobecně známo, tyto události měly světodějný dosah.

Po předčasné smrti Lenina na jeho místo nastoupil Josef Vissarionovič Stalin. Člověk, který převzal sovětský stát s dřevěným rádlem a zanechal ho vyzbrojený atomovou zbraní. Za složitých vnějších i vnitřních podmínek pozvedl jej z bídy a hospodářského rozvratu na úroveň silné světové velmoci. Člověk, který v čele sovětského státu výrazně přispěl k vítězství nad německým fašismem a japonským militarismem. Člověk, který se významně podílel na rozvoji socialistického společenství a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Člověk, jehož myšlenky představují důležitou etapu vývoje marxismu. To vše se odrazilo v respektu, který si tímto získal.

Avšak počínaje Chruščovem a jeho kohortou, také jejich revizionističtí následovatelé, v jednotě se širší antikomunistickou reakcí, denuncují Stalina, že pěstoval kult osobnosti, který prý pokřivil vnitřní život strany, represemi způsobil velkou škodu sovětskému společenskému rozvoji
a zabránil ekonomickému růstu.

Chruščov ve své antistalinské nevrlosti mimo jiné ostouzel Stalina jako „vraha“, „kriminálníka“, „banditu“ a „idiota“. Mezi jinými, zejména čínští komunisté toto hanobení Stalina rázně odsoudili. Uvedli, že je „sprostou urážkou sovětského lidu, hrubou urážkou KSSS, Sovětské armády, diktatury proletariátu a socialistické soustavy, mezinárodního komunistického hnutí, revolucionářů celého světa a marxismu-leninismu“.

Je nesporné, že kult Stalina existoval, nutno ovšem dodat, že byla také osobnost. Rozhodně však tento kult nepěstoval sám Stalin. Jemu to bylo bytostně cizí. Např. v Rusku narozený Američan Isaac Don Levine, ve svém zdaleka ne přátelském životopise Stalina, uvádí: „Stalin neusiluje
o pocty. Hnusí se mu okázalost. Má averzi k stavění se na odiv veřejnosti. Mohl by mít všechny odznaky moci velkého státu. Dává však přednost pozadí“.

Říká se, že kladné výsledky Stalinovy činnosti byly zaplaceny příliš velkými a mnohdy neodůvodněnými oběťmi. V tomto směru je zřejmě nutno postupovat na základě objektivní, zcela konkrétní analýzy s přihlédnutím ke všem okolnostem. A nepodléhat emocím z antikomunistických dezinterpretací. Zejména nezaměňovat revoluci s kontrarevolucí a nezapomínat na poučení z historie, že počet obětí je zpravidla dán silou odporu reakčních sil poražených v revoluci. A rovněž, že každá revoluce má cenu pouze tehdy, dovede-li se bránit.

Stalin si o hodnocení své činnosti ze strany světové reakce nedělal žádné iluze. Ještě za války řekl Molotovovi: „Vím, že po mé smrti snesou na můj hrob hromadu smetí. Ale vítr historie ji nemilosrdně rozmetá.“ Tento vítr se již zvedl a nabývá na síle. Dokonce známý ex-sovětský disident Alexandr Zinověv prohlásil: „Stalin byl největší osobnost dvacátého století, největší politický genius.“

Nejvýraznější osobností československého komunistického hnutí nesporně byl a stále je Klement Gottwald, jehož 120. výročí narození si dnes připomínáme. Rovněž on se stal nejen objektem obdivu a vděku, ale také hany a zatracování. A to v závislosti na úhlu třídního pohledu. O životě a díle Klementa Gottwalda zde již bylo mnohé řečeno, nebudu to proto rozvádět. Chtěl bych pouze položit otázku: V čem je rozdíl mezi Gottwaldovou vítěznou KSČ a dnešní KSČM? Domnívám se, že nemá-li KSČM nadále postupovat stylem „krok vpřed, dva kroky vzad“, jak se to mimo jiné znovu odrazilo I v nedávných volbách, pak by se měla vrátit ke kořenům komunistického hnutí a uvědomit si, že kádry rozhodují vše.

O KLEMENTU GOTTWALDOVI

František Kovanda

Naše konference se zabývá úlohou osobností v revolučním hnutí a koná se u příležitosti 120. výročí narození Klementa Gottwalda.

Chci při této příležitosti připomenout, že minulý týden ve dnech 29. a 30. října uspořádal Klub společenských věd a jeho sekce regionálních dějin v Čelákovicích II. celostátní konferenci k regionálním dějinám. Zabývali jsme se hodnocením výsledků naší činnosti od I. celostátní konference, která se konala v březnu 2011. Přijala úkoly na příští období, zejména na léta 2017-18, ve kterých budeme vzpomínat významné dějinné události.

Jedním z našich předních úkolů, který jsme hodnotili, je péče o zachování památky významných levicových osobností. To byli první zakladatelé dělnického a komunistického hnutí v regionech, ti, kteří usilovali
o lepší a spravedlivý svět v období prvé republiky, bojovali proti fašismu za osvobození republiky, významně se podíleli na budování lidově demokratické a posléze socialistické republiky. Tato oblast nebyla v posledních letech doceňována. Proto jsme se jí začali systematicky zabývat a to díky našim mladým spolupracovníkům. V současné době máme
v naší dokumentaci jejich životopisy a dílo na takřka 510 osob, jsou mezi nimi i úderníci, hrdinové socialistické práce, nositelé čs. vyznamenání práce. Mohu dodat, že v období let 1960-89 jsme měli v republice 302 hrdinů socialistické práce.

Na konferenci jsme přijali Prohlášení k mladé generaci i občanům České republiky, ve kterých jsme upozornili, že dochází v současné době stále k většímu znevažování práce a životů poctivých občanů, kteří přispívali k budování sociálně spravedlivé společnosti.

V této souvislosti chci říci, že v těchto dnech je často zmiňováno a oceňováno mnoha osobnostmi emigranta Jiřího Brady. Takových jako je on, nás bylo tisíce, neemigrovali jsme v roce 1948 a poctivě jsme pracovali pro naši zemi. Např. je možné připomenout Stavby mládeže a jejich velitele Václava Kolára, rozvíjení Libčicko-myjavského hnutí na závodech.

Druhou část mého diskusního příspěvku jsem díky Haně Kráčmarové i těch, kteří se zasloužili o vydání publikace „Kdo byl Klement Gottwald“ mohl publikovat v jejím obsahu. Měl jsem jako - dnes pamětník - tehdy mladý člen a funkcionář KSČ, Revolučního odborového a mládežnického hnutí, možnost zúčastnit se významných politických akcí, na kterých hovořil Klement Gottwald. Například v únoru 1948 na sjezdu závodních rad a odborových skupin, na IX. sjezdu KSČ, na I. sjezdu ČSM.

Ve svém příspěvku v uvedené publikaci rád vzpomínám na tři vystoupení Klementa Gottwalda.

To první bylo shromáždění členů Svazu české mládeže v pražské Lucerně dne 4. dubna 1947 a poté dne 25. dubna 1947 na stejném místě, kde jsme se shromáždili jako mladí komunisté. Jasnými a stručnými slovy nám Klement Gottwald řekl, jak máme my, mladí členové jednotné mládežnické organizace a také i jako mladí komunisté přispívat k budování Československa. Jak udržet jednotu mládeže, jak se vzdělávat a rozvíjet náš kulturní život.

Mimořádnou pozornost v této knize Hany Kráčmarové věnuji své účasti na I. celostátní konferenci dělnické mládeže, která se konala ve dnech 2. a 3. října 1948 v pražském Radiopaláci. Sešlo se na 1150 delegátů dělnické mládeže z celé republiky. Věnovali jsme se tomu, co my mladí dělníci a dělnice, máme vykonat pro naši zemi. K tomu nám tenkrát významně napomohl Antonín Zápotocký, který se našeho jednání zúčastnil. A také Klement Gottwald. Ten přijal na Hradě desetičlennou delegaci. Byl jsem rád, že jsem se stal jejím členem za nás mladé
z tehdejší mladoboleslavské automobilky. Znovu nám dal cenné rady a to jak na přijetí na Hradě, tak i v dopise, který zaslal naší celostátní konferenci.

Po příjezdu do Mladé Boleslavi jsem do závodního časopisu „Ventil“ napsal článek o této konferenci pod názvem „Dělnická mládež - stavitelka jednotného SČM“, který jsem zakončil následovně: „Mně přinesla konference ještě něco více. Měl jsem štěstí, že jsem byl zvolen do desetičlenné delegace, která předávala na pražském Hradě dopis dělnické mládeže prezidentu republiky s. Klementu Gottwaldovi. Byla to krásná chvíle stát v blízkosti našeho nejvyššího dělnického funkcionáře
a dívat se, jak pozorně naslouchá slovům předsedy SČM Zdeňka Hejzlara. A pak jeho odpověď, ta přátelská slova s pevným stiskem ruky na konci a pozdravem Práci čest! To dovede dát sílu pro ještě usilovnější práci!“

ŠEDESÁT LET NEÚCTY ke Klementu Gottwaldovi

Lukáš Vrobel

Připomínáme si dnes život a dílo soudruha Klementa Gottwalda nejen u příležitosti 120. výročí jeho narození, ale současně i v roce
60. výročí XX. sjezdu KSSS, který nedlouho po Gottwaldově smrti udělal tlustou čáru za bolševickou politikou a otevřel cestu tragédii světového revolučního hnutí, jaká neměla v dějinách obdoby. Destalinizace a revize marxistického pohledu na úlohu revolučních vůdců však začala probíhat ještě o něco dříve. Stačí porovnat české vydání knihy „Historický materialismus“ v redakci prof. F. V. Konstantinova z let 1952 a 1955. Stalinská verze má 886 stran, destalinizace umožnila zkrácení na 576, při zachování ještě 55 pozitivních zmínek o Stalinovi, ale už
s dodatkem o kultu osobnosti, který je marxismu cizí. Není náhodné, že za života Stalina a Gottwalda nebyla otázka „kultu“ nastolena. Jejich všeobecné uznání jako revolučních vůdců ze strany všech pokrokových lidí pramenilo z celoživotní oddané práce pro pokrokové hnutí, nikoli z jakéhosi „kultu“.

Vítězství menševismu v sovětské generální linii a její devótní a farizejské bezduché kopírování v Československu vedly i k pošlapání celoživotního díla Klementa Gottwalda. Sarkasticky můžeme dodat, že Gottwald následoval Stalinova příkladu i po smrti, když jeho tělo bylo vyhozeno
z mauzolea a spáleno. Nebyl však zhanoben natolik, jako Stalin v SSSR; za vlády KSČ nebyly odstraňovány pomníky a názvy lokalit, připomínající Gottwaldovu osobnost. Nebyl vymazán z dějin strany a státu, nicméně byla vystavena tvrdé a nespravedlivé kritice velká část jeho politiky, linie KSČ jeho doby, např. v otázce sociálfašismu nebo právě vztahu ke Stalinovi. Velká část díla Klementa Gottwalda po XX. sjezdu už nevycházela, jistě proto, že se ve svých projevech a statích důrazně hlásil k nyní zavrženému soudruhu Stalinovi a vyzdvihoval jeho zásluhy. Snaha odtrhnout Gottwalda od Stalina se ostatně udržuje u některých formálních Gottwaldových zastánců dodnes.

Soudruh Gottwald správně chápal úlohu lidových mas a osobnosti v dějinách a netrpěl falešnou skromností. Sovětského svazu se rozhodně zastával už jeho vzniku. V žádném případě tak nečinil z prospěchářských důvodů, naopak ho za to v ČSR čekalo jen pronásledování, perzekuce
a další nepříjemnosti. Pokud by hledal poklidný a hmotně zabezpečený život, se svými schopnostmi se mohl snadno uchytit jako sluha kapitalistů v jakékoli buržoazní straně nebo podniku. I kdyby byl očekával, že kapitalismus bude brzy poražen a on že udělá kariéru na straně revoluce, byl by od komunistického hnutí po několika letech odpadl, když se tyto představy nenaplnily. Tak, jako odpadli mnozí jiní a jako odpadají i dnes.

Nikdo nenutil Klementa Gottwalda, aby v roce 1935 napsal, když hodnotil úspěchy SSSR: „Za to vše děkuje sovětský proletariát a proletariát celého světa především Stalinovi, jeho genialitě, jeho bystrozraku, jeho rozumu a schopnosti vést milionové masy přes všechny obtíže a překážky cestou k socialismu. … ,Byzantinismus´, řekne vám každý fašistický bandita, jenž padá na břicho před každým korunovaným nebo i nekorunovaným kapitalistickým idiotem. ,Byzantinismem´ nazývají, když armáda bojovníků ctí a miluje svého geniálního vůdce. Slyšte tedy, duše lokajské! Ano, je to náš Stalin! Ano, je to náš veliký geniální Stalin! Ano, je to náš milovaný Stalin! Víte proč? Protože nás vedl k vítězství socialismu v Sovětském svazu, protože nás povede k vítězství socialismu na celém světě. Proto ctíme a milujeme našeho soudruha Stalina láskou, kterou vy, prodejné lokajské duše, nikdy nepochopíte.“ (Spisy VI, Svoboda, Praha 1952,
s. 73-74)

Jen perzekuci a utrpení v tvrdém boji za věc proletářské revoluce snášel také národní hrdina Julius Fučík. Jeho osud je dostatečně znám
a těžko ho proto podezírat z kariérismu. Ano, i on mohl za štědré odměny sloužit moci první i druhé republiky i protektorátu a při troše štěstí pak spokojeně dožít v emigraci. Fučík psal o Stalinovi v roce 1935 takto:

„Jak vyjádřit pocit, který tě váže k tomu muži …, jak vyjádřit to všechno nadšení, jež v tobě vyvolává jeho jméno, jak vyjádřit tu lásku, kterou
k němu máš? Tleskáš a voláš ,hurrá´- ale chtělo by se ti víc, daleko víc, a protože nenalézáš prostředků, tleskáš, tleskáš, až se síla potlesku promění v sílu živého citu, který chceš vyjádřit. … Hle – to je láska
k své zemi, to je láska k svému vůdci! Ať žije náš Stalin! … A v tom slůvku ,náš´ - je vysvětlení tohoto nadšení. Náš, náš – proto, že nás vede k vítězství.“ (V zemi milované, Svoboda, Praha 1949, s. 137)

Ani dílo Julia Fučíka se po Stalinově smrti téměř nevydávalo a mladé generaci zůstalo z velké části utajeno. Revizionisté se dodnes marně snaží postavit i Fučíka proti Stalinovi a proti SSSR, stejně jako např. Jana Švermu, Ivana Sekaninu a další hrdiny. Někteří se dokonce neštítí tvrdit, že by tito bolševici po únoru 1948 skončili na šibenici, jako by dovedli věštit z křišťálové koule, co by bylo, kdyby…!

S tím souvisí ničím nepodložené a dnes často omílané tvrzení, že prý Klement Gottwald po únoru 1948 a zvláště od r. 1950 jednal proti svému přesvědčení, z donucení, že nesouhlasil s politickými procesy, že měl strach ze sovětského vedení. Není ničím podloženo, že by Gottwald, který od mládí navzdory všem útrapám bojoval za politiku Sovětského svazu, jí v posledních letech svého života jakkoli odporoval. Proč by tak ostatně činil, když linie SSSR byla po celou dobu konstantní a zásadová? Ze sovětských zkušeností dobře znal, kolik někdejších revolucionářů zradilo a nemohl očekávat jiný vývoj na domácí scéně. Těžko se tomu divit, srovnáme-li např. s tím, kolik funkcionářů KSČ včetně těch nejvýše postavených opustilo hnutí po listopadu 1989 nebo kolik někdejších komunistických radikálů z nedávné doby dnes stojí mimo politickou scénu nebo dokonce na opačné straně barikády.

Časový limit mi nedovolí citovat, proto jen upozorním na Gottwaldův projev z 21. ledna 1953, který můžeme považovat za jeho politickou závěť a kde stručně a jasně popisuje, proč KSČ zvítězila, jaký je její vztah k Sovětskému svazu i československým specifikům. Není náhodné, že po XX. sjezdu upadl v zapomnění.

Z časových důvodů nemohu rozebrat úctu k revolučním vůdcům v nejpokrokovějším státě dneška, Korejské lidově demokratické republice, dovolím si však upozornit, že díky úctě k revolučním předchůdcům a tradicím je zde socialismus pevný tváří v tvář sedmdesátileté brutální imperialistické blokádě a válečným hrozbám, za mnohem horších podmínek, než mělo poúnorové Československo. Naopak kontrarevoluce zvítězila tam, kde největší osobnosti svých dějin zhanobili, jako Stalina v Sovětském svazu, Rákosiho v Maďarsku, Bieruta v Polsku, případně
z nich udělali ikony a zavrhli podstatu jejich díla, jako Gottwalda v ČSSR a koneckonců i Lenina po Stalinově smrti.

Není náhodné, že se KSČM není ochotna oficiálně přihlásit ke Gottwaldovu odkazu, natož na něj prakticky navázat. Ač si to nepřipouští, staví se tak na pokraj zájmu společnosti. V budoucnu nebude moci těžit jen z podpory nostalgiků.

ÚLOHA POLITICKÉHIO PRACOVNÍKA V POLITICKÉM VZDĚLÁVÁNÍ

Lubor Šimek

Velmi důležitým oborem činnosti komunistické strany a jako velmi odpovědný obor, v jehož rámci byla v uplynulém období upevňována strana a její vůdčí pozice ve státě se stále jeví ideologická marxisticko-leninská výchova členských řad stejně jako kádrů strany a nepartijních vedoucích činitelů tohoto státu.

Není snad zapotřebí mluvit o velmi vážném významu stranické propagandy a marxisticko-leninské výchovy naších pracovníků. Mám na mysli nejen pracovníky aparátu strany. Mám na mysli také přípravu současných a budoucích pracovníků organizací mládeže, organizací odborových, obchodních, družstevních, hospodářských, osvětových, vojenských a jiných zařízení. Mám na mysli přípravu každého jednoho řadového člena strany, každého dělníka, rolníka, každého občana našeho státu. Bez nich, bez jejich soustředěného náporu na budování socialistické společnosti totiž nedokážeme nic, a to i kdybychom chtěli sebevíc. Nebudou-li totiž chtít oni sami, sami masy pracujících dělníků, rolníků a inteligence, potom nedokážeme zhola nic.

K nedostatkům naší ideologické výchovy je nutno také připočíst, že lidem nejsou zcela jasné některé teoretické otázky, které mají vážný praktický význam a dopad na celou populaci a že je tu jistý zmatek v těchto otázkách. Mám na mysli otázku státu vůbec, zejména socialistického státu a otázku naší inteligence.

Dejme tomu, že uspokojivě zařídíme, aby stav členstva naší strany byl regulován a aby vedoucí orgány byly těsněji spjaty s prací nižších orgánů v krajích a okresech. Dejme tomu, že uspokojivě zařídíme, aby kádry byly pověřovány funkcemi, vybrány a rozmisťovány dle naších hledisek, potřeb a požadavků. Avšak přesto všechno, bude-li
z nějakého důvodu váznout naše stranická propaganda, bude-li upadat marxisticko-leninská výchova naších pracovníků, upadne-li naše úsilí
o zvýšení jejich politické a teoretické úrovně a přestanou-li se tudíž sami pracovníci zajímat o perspektivu našeho postupu vpřed, přestanou chápat, že naše věc je spravedlivá, budou se přeměňovat v bezduché rutinéry, slepě a mechanicky provádějící pokyny zadávané shora od pravicového vedení podniků, institucí a státu. Pak nezbytně a zcela zákonitě upadne i veškerá činnost našich stranických orgánů. Je třeba uznat přímo za axioma, že čím bude vyšší politická úroveň a marxisticko-leninské uvědomění pracovníků z kteréhokoli oboru státní a veřejné správy a do ní promítnuvší se stranická práce, tím lepší a plodnější bude i sama práce naší strany, tím lepší budou její výsledky. A naopak, čím nižší bude politická úroveň a marxisticko-leninské uvědomění pracovníků, tím pravděpodobnější budou i nezdary a neúspěchy v práci, tím pravděpodobnější bude, že sami pracovníci zpovrchnějí a zvrhnou se v malicherné rutinéry, tím pravděpodobnější bude, že se odrodí dělnické třídě a proletariátu vůbec. Je možno s jistotou říci, že kdybychom dovedli naše kádry všech oborů vyškolit ideologicky a zocelit politicky tak, aby se mohli samostatně orientovat ve vnitřní i mezinárodní situaci, kdybychom z nich dovedli učinit zcela vyspělé marxisty-leninovce, schopné rozhodovat bez vážných chyb v otázkách řízení naší země, pak bychom plným právem mohli pokládat všechny naše otázky už z poloviny za vyřešené.

KSČM se zřeklo na svém II. sjezdu v roce 1992 odkazu minulosti KSČ, dodnes se však aplikují a uznávají závěry XX. sjezdu KSSS z roku 1953. V Ruské federaci se od těchto závěrů distancovali ruští komunisté již na svém XXXII. sjezdu v roce 2001, zatímco u nás se jich stále držíme.
V roce 1990 jsme začínali tak říkajíc „na zelené louce“, tudíž dnes máme všechny předpoklady a možnosti, abychom dosáhli současných cílů ideologické výchovy před námi stojících, kterých můžeme tedy zcela určitě a reálně dosáhnout.

Výchova a vytváření mladých kádrů u nás obyčejně je prováděna podle jednotlivých odvětví vědy a techniky, podle oborů, podle zájmů posluchačů, podle zájmů státu, podle zájmů vedení škol samotných. To je nezbytné a účelné. Není nutné, aby odborník medik byl současně
i odborníkem ve fyzice nebo v botanice a naopak. Je však jeden obor vědy, jehož znalost je pro budoucí inteligenci ve všech oborech vědy nepostradatelná, neboť bude to právě tato inteligence, která jednou tento národ povede a bude mít v rukou osud tohoto národa. Tímto oborem je marxisticko-leninská věda o společnosti, o vývojových zákonech společnosti, o vývojových zákonech proletářské revoluce, o vývojových zákonech socialistické výstavby a posléze i o vítězství komunismu. Není možno pokládat za opravdového leninovce toho, kdo se sice nazývá leninovcem, ale uchýlil se do ústraní, uchýlil se do své ulity, aby se výhradně věnoval svému oboru, např. matematice, botanice, geologii nebo chemii a o nic jiného, krom svého platu
a auta se již dále nezajímal. Leninovec nemůže být jen odborníkem
v oboru vědy, který si oblíbil, musí být zároveň také odborně ideologicky a chcete-li tedy odborně politicky vzdělaným a připraveným člověkem, nikoli samozvaným „politikem“, musí být politicky a veřejně činným člověkem, který se živě zajímá o osud své země, člověkem který zná zákony společenského vývoje, dovede používat těchto zákonů a snaží se aktivně účastnit politického řízení země. Musí být odborníkem nejen ve svém oboru ale také odborníkem vzdělaným v rámci marxisticko-leninské vědy o společnosti, o zákonech jejího vývoje. Tím ovšem vedoucím odborníkům a komunistům přibude další práce. Bude to však práce, jejíž výsledky se národu v budoucnosti stonásobně vyplatí.

Úkolem stranické propagandy, úkolem marxisticko-leninské výchovy kádrů je pomoci naším kádrům ve všech oborech zvládnout marxisticko-leninskou vědu o zákonech vývoje společnosti. Ústřední výbor propagandu a marxisticko-leninskou výchovu kádrů již několikrát na svých zasedáních projednával. Přihlížel přitom k usnesení 2. zasedání VV ÚV KSČM v červenci 2016, kde nastínil, jak mají být odstraněny nedostatky v stranické propagandě a zlepšena marxisticko-leninská výchova členů a kádrů strany, tedy:

1. Stranická propaganda a agitace se doposud soustřeďuje v jenom místě. Propagačně agitační oddělení tisku se sjednocují v jednotnou správu propagandy a agitace při ÚV KSČM. Jako nezbytná nutnost se jeví přenést ideově-teoretickou a politicko-vzdělávací činnost dolů na KV a OV a promítnout ji až do samotných základních organizací.

2. Většinu členů strany míjí již více než čtvrt století organizované stranické vzdělávání. Toto je zásadní, prioritní podmínkou existence komunistické strany do dalších let, neboť rezignace na ideově-politickou práci v našich ZO by v příštích několika letech mohla ohrozit i samotnou programovou orientaci strany.

3. Jelikož bylo nesprávné, že hlavní pozornost byla v minulosti věnována pouze propagandě na schůzích ZO a jelikož se dnes jevilo jako účinnější, aby se členové strany učili základům marxismu-leninismu každý jednotlivě, pozornost strany budiž soustředěna na propagandu v tisku, na internetu a na organizaci přednáškového systému přímo do základních organizací.

4. Mezi námi je ještě dosti soudruhů a soudružek, kteří kdysi pracovali jako lektoři politického vzdělávání a to na různých úrovních, od lektorů PV docházejících do ZO KSČ, přes profesionály pracující při Domech politické výchovy až po volené pracovníky pracující v aparátu strany na úseku ideologické práce. Máme ještě dnes dosti soudruhů a soudružek, kteří se rádi podělí o své znalosti marxismu-leninismu, osvěží znalost těch dříve narozených soudruhů a předá své znalosti dnešní nastupující generaci, generaci těch, kteří už brzy budou stát
u kormidla této země.

Je tedy na bedrech našich stranických orgánů, aby využily těchto lidí, aby se chopili mnohdy upřímně a nezištně podané ruky těchto soudruhů, je na našich vedoucích orgánech strany aby využili těchto soudruhů, aby využili jejich teoretických znalostí a celoživotních zkušeností
z budování socialismu v naší vlasti, ale i současných zkušeností s realizací kapitalismu a jeho zištných finančně-kořistnických zájmů, které mnohdy prosazují i pomocí dobyvačných imperialistických válek, či se jich alespoň co jednotlivec zúčastnit podle hesla „možná mi z toho také něco kápne“, když ne nic jiného, alespoň přispěji trochou svým dílem k současných imigračním proudům, jejíchž cílem je rozvrátit evropský kontinent. Zde tedy vidím prvořadou současnou úlohu a vliv osobnosti politického pracovníka.

5. Nemám pochyb, že provedení plánovaných opatření, k nímž již bylo přikročeno, např. realizace obnovy politického vzdělávání v naší ZO KSČM při OV KSČM Semily, bohužel ne však ještě v plné a náležité míře, která by byla stanovena potřebami ÚV, ale vlastní iniciativou členské základny s využitím znalostí soudruhů dříve zainteresovaných na ideologickém úseku strany.

Není pochyb a jsem o tom plně přesvědčen, že provedení těchto opatření, k nímž již bylo přikročeno, ne však ještě všude a ne ještě náležitou měrou, brzy přinese kladné výsledky v celé naší společnosti stejně jako v mezinárodním komunistickém hnutí.

VOLBY 2016 A ÚLOHA OSOBNOSTÍ

Ladislav Šafránek

Ve svém diskusním příspěvku se zaměřím na konkretizaci našeho ústředního tématu do konkrétních výsledků posledních voleb. Inspirují mne dokumenty 4. mimořádného pléna ÚV KSČM 22. 10. 2016
a způsob, jakým se vyrovnávají s volebním neúspěchem KSČM i celé levice. Místo, aby plénum otevřeně přiznalo, že volební výsledky jsou fatální prohrou a dokladem zastaralosti, obsahové vyčerpanosti i neúčinnosti zvolených metod vedení kampaně plénum příležitost nevyužilo. Naopak je místo odvážné kritiky a kvalitativního překonání de facto zakonservovalo. Lze namítnout, že plénum nemělo dostatek možností a výstupů pro požadovanou novou koncepci práce. Není tomu tak. Je mi jasné, že práce nad novým programem spojená s nově strukturovaným a nonkonformním volebním programem je záležitostí delší doby a kolektivu tvořivých lidí, k nimž při vší úctě řada členů současného vedení strany rozhodně nepatří.

Nicméně volby jsou přede dveřmi a jakýkoli alibistický odklad je proti zájmům a potřebám strany a jejích sympatizantů. Navíc to, že plénum nenašlo odvahu jasně pojmenovat volební prohru a její příčiny naznačuje, že očekávaná a nezbytná změna stylu, metod a obsahu práce, celkové aktivizace vedení KSČM se zřejmě odkládá na neurčito. Ilustrativním doplňkem může být nedávný seminář teoretického zázemí KSČM
k otázkám upevňování jednoty levicových sil, kdy hlavním tématem bylo hledání odpovědi na otázku, zda jde o „sjednocování“ nebo
o „přibližování“. Naopak stěžejní otázka hegemona levice, definování levice a vyjasnění, o jaké sjednocování jde, zda o organizační, ideové či akční, nepadla v podstatě žádná slova. Přidáme-li k tomu v zásadě se neměnící složení různých autorských kolektivů - knižním příkladem je evergreen Socialismu pro 21. století - nebojím se tvrdit, že situace je pro naši stranu nepříznivá a v řadě směrů již kritická. Chci věřit, že obnovení ideologického oddělení ÚV KSČM po dlouhých 27 letech přinese kýžené ovoce, i když první kroky tomu příliš nenaznačují. Jde například o dělbu práce mezi ideologickým oddělením a odborným zázemím.

Můžeme uzavřít. Volby jako celek, tzn. výmluvně hanebnou účast, nevídané rozptýlení hlasů a vstup nových lokálních subjektů na jedno použití hodnotím jako výraz znechucení občanů z celého kapitalistického liberálně demokratického vývoje nahrazovaného postupnou orwellizací společnosti. Soustavným, nyní již nepokrytým regulativním dirigismem kompradorské sociální demokracie, panáčkující před amorfním hnutím ANO 2011. Nutno říci, že často za aktivní účasti a přímé pomoci KSČM. To zákonitě nemohla a nemůže členská základna i sympatizanti ponechat bez povšimnutí. Svůj názor vyjádřili dostatečně jasně u voleb Vedení strany však, jak jsem již uvedl, tento jasný varovný signál zatím ponechalo bez účinné reakce.

Konec konců jejich mnohaleté až desítky let trvající zapouzdření ve významných lukrativních funkcích podpořených v historii neobvyklou kumulací funkcí je na zjevném bezobsažném populismu a oportunismu dlouhodobě budováno. Prohra levice, tzv. autentické i té formálně prohlašované má svůj prazáklad v absenci nabídky přesvědčivé alternativní vize. Smysluplné, reálné, moderní a emočně přitažlivé. Podpořené skutečnými osobnostmi, lídry svých stran, schopnými formulovat, prosazovat i vystupovat a obhajovat. Stmelovat a získávat. Historickou odpovědností vedení KSČM je, že nedokázalo za dvacet pět let podobného lídra vygenerovat. Naopak pokud se někdo podobný objevil, dokázalo ho vedení dostatečně včas „usměrnit“. Přitom nelze říci, že bychom alespoň několik takových osobností ve svých řadách neměli. Bohužel je jim vytvářen prostor, který je silně limituje a zbavuje počátečního entusiasmu. Ne každý má v dnešní konsumní společnosti dost sil na boj s větrnými mlýny.

V personální struktuře politického systému jsou vymezeny tři základní kategorie účastníků - aktérů. První jsou občané politikou nezasažení, bez zájmu o věci veřejné, případně je odmítající pasivitou. Jsou nositeli protestní volby odmítáním a neúčastí. Druhou skupinou politické pyramidy je členská základna a sympatizanti. I jejich aktivita je z pohledu angažovanosti variabilní v přímé vazbě na program, cíle a vize, které jim jejich strana předkládá. Vedení KSČM žije v iluzi, že naše prohra je způsobena „odsátím“ poloviny našich předchozích voličů Babišovou partou. Skutečnost vidím poněkud složitější. Jednak to neodpovídá kvantifikaci volebních výsledků, jednak - pokud to odpovídá pravdě - by to potvrzovalo kritickou absenci přesvědčivosti a přitažlivosti našeho programu. V obou případech to svědčí o velmi špatné kádrové situaci ve straně. O to horší, že z prohry nebyly vyvozeny žádné personální důsledky. I to svědčí o nedostatku osobností ve straně, neboť přijetí odpovědnosti je jednou z hlavních charakteristik politika jako osobnosti vůbec.

Třetím, vrcholným stupněm personální pyramidy politického systému jsou osobnosti. Ty vyrůstají z funkcionářů, svérázných osobností místního či regionálního charakteru, kteří mohou být volenými zástupci lidu a odrážet jejich názorovou strukturu, nebo námezdními byrokraty sloužícími nejvyšší skupině zasvěcených, jimiž jsou politici a jako úplný vrchol státníci. Samozřejmě je nutno rozdělovat formální a věcnou stránku této stratifikace. Členové zákonodárného sboru se nepochybně pokládají za významné osobnosti - politiky. Z právního, formálního hlediska jimi zřejmě jsou. Ale výsledky práce?

Kolik z 281 vyvolených dokáže koncepčně myslet, formulovat, nalézat kompromisy při zachování základní myšlenky či vize? Kolik z nich je naopak odkázáno na svůj byrokratický aparát, nejrůznější asistenty, usnesení či doporučení stranického sekretariátu. Myslíte, že to je ve straně jiné, lepší? Není a objektivně ani nemůže být v situaci, kdy v jejím čele a nejbližším kolektivu spolupracovníků není osobnost schopná tvořit, myslet nad horizont politického cyklu, obětovat své ambice ve prospěch členů, voličů i celé společnosti. Bohužel právě v takové situaci se nalézáme.

Skutečných osobností - politiků a státníků - je velmi málo a dokonce jimi nemusí být celý život. I ti nejkvalitnější mohou v určité konkrétně historické situaci selhat. To ovšem neznamená jejich dehonestaci či odsouzení. V naší novodobé historii jimi byli např. Masaryk, Beneš, Gottwald, Husák. Ve straně ještě Šmeral a Šverma. V současnosti bohužel není nikdo, kdo by dokázal strhnout a stmelit masy vizí, koncepcí, třídními zájmy. Kdo by dokázal obětovat pohodlí a osobní kariéru ve prospěch celku. Potýkáme se s tím bezvýsledně celé čtvrtstoletí. Zatím se zdá, že to je za stávající konstelace stejně marný boj, jako překonávání rozporu mezi levicovým konservativním programem s nádechem národovectví a údajně moderním pohledem tzv. sociálně spravedlivého žití v mantinelech liberalizace kapitalismu.

Jak z toho ven? Jsem přesvědčen, že pozitivní řešení, tedy zrod a utváření skutečných osobností, důvěryhodných a čestných politiků, je možné. Za předpokladu, že zaprvé bude urychleně zpracován a přijat kvalitativně nový, netradiční a přitažlivý volební program a současně budou zahájeny práce na přípravě nového programu KSČM tak, aby mohl být přijat nejlépe na mimořádném sjezdu strany nejpozději v roce 2018. Snad každý z nás cítí, že dosavadní letitý program se vyčerpal a stal se přítěží. Snad si i každý z nás uvědomí, že dále podle něho postupovat nelze. A pokud se zamyslí nad postavením, funkcí a činností komunistické strany v nových konkrétně historických podmínkách
a nalezne odvahu formulovat a prosazovat nové vize a cíle, má šanci stát se tolik chybějící osobností. Pokud si někdo naopak myslí, že můžeme uspět s opakováním zastaralých floskulí, frázemi a sebechválou, pak je
v lepším případě bloud, v horším škůdce.

Druhým předpokladem je rasantní, kvalitativní změna ve výběru, přípravě a pojetí kádrů. Především je nutno pochopit a v praxi promítnout zásadu, že politika je profese zvláštního charakteru. Nikoli zaměstnání, nýbrž služba. Velmi náročná a velmi odborná. Naši kandidáti by měli být vybíráni podle věcné potřeby profesního obsazení určité stranické či legislativní pozice. Nikoli jako dosud metodou sociálního či genderového klíče. Učitelka se specializací dějepisu a ruštiny bude v pozici stínové ministryně a odborné mluvčí pro resort zdravotnictví velmi obtížně kvalifikovaným oponentem světaznalého letitého šéfa kliniky. Obdobně nelze předpokládat kvalifikované ekonomické výstupy a návrhy od člověka, který přivedl vlastní byznys k likvidaci. Rovněž učitelku s minimální praxí specializovanou na sociální pedagogiku lze stěží pokládat za kvalifikovaného stínového šéfa resortu školství. Nemluvě o radikální přeměně odbornice na ekologii bez jakékoli praxe v stínového ministra zahraničí. Jejich spojovacím článkem je loajalita
a poslušnost. O aktivitě a vlastním inovativním přístupu lze oprávněně pochybovat. Stačí, podíváme-li se na příslušné internetové stránky parlamentu.

Takto se, bohužel, osobnosti neurodí.

V kádrové politice je dále velmi důležité prosadit a přijmou zásadu vylučující kumulace funkcí různého typu a na různé úrovni řízení. A to bez výjimky. Pokud je poslanec členem různých komisí a výborů téhož orgánu, je to relativně v pořádku, neboť toto členství vyplývá z jeho prioritní funkce. Pokud se však současně nechá zvolit do obecního či krajského zastupitelstva či jiné funkce, dopouští se podvodu na voličích, neboť není schopen plnohodnotně plnit všechny s tím spojené úkoly, souhlasíme-li s tím, že politika je práce na plný úvazek. To samozřejmě platí prvotně pro uvolněné funkcionáře. U řadových neuvolněných to je otázka jejich vlastní sebekritiky a sebereflexe.

Posledním předpokladem zrodu a formování osobností v politice je zásadní a obecně platné omezení funkčního období. Z předlistopadového období známá, trvalým neuplatňováním a výjimkami poznamenaná a zprofanovaná tzv. rotace kádrů. Zřejmě by bylo nefunkční okamžitě žádat systém dvakrát a dost, protože na řadě úrovní by nebylo koho volit. Pro příští volby by ale měla být širší zásada potřetí a dost zásadní, povinná a bez výjimek. Pro nového odborně připraveného funkcionáře je úkol naučit se vykonávat funkci rozhodně časově i věcně snazší, než pro tzv. osvědčeného funkcionáře s dvacetiletou poslaneckou praxí nově, tvořivě a dynamicky myslet. Jeho zkorodované neurony mu to neumožní. To je zákon přírody.

Politika je profese od voleb k volbám. V nich si lidé buď zvolí osobnosti, tedy ty, kteří svou práci ovládají a jsou jí oddáni, nebo členy orgánů, kteří se vezou. Tedy diletanty. Jich je, podle volebních výsledků soudě, zatím většina.

Jít cestou pravdy

Milan Richter

Z pověření Národní rady KČP předávám pozdrav vám, soudruhům - jak my říkáme - ve zbrani, v boji za lepší budoucnost naší vlasti a v boji za historickou pravdu.

Tématem dnešního shromáždění konference je otázka mas a úlohy osobnosti v dějinách, respektive v revolučním hnutí. Přečtu vám citát třeba člověka neznámého Alexandra Ivanoviče Gercena, revolučního demokrata ruského, který žil v letech jako žili Marx a Engels.

Pozorně poslouchejte. Napsal: „Nechť jsi jakýmkoliv vládcem, vždy budeš splávkem, který plave na hladině vody, a to jako by ji vedl. Ale
v podstatě je vodou nesen a spolu s její hladinou stoupá a klesá. Člověk je jen velice silný tvor. Člověk na carském prestolu je ještě silnější. Ale vždycky platí: že je silný toliko s proudem a je tím silnější, čím více ho chápe. Proud však pokračuje i tehdy, když ho člověk nechápe. A dokonce i tehdy, když se proti němu staví.“

Naštěstí současní vládci naší země si to neuvědomují. Ženou proti proudu, že ten proud je dříve nebo později spláchne. Naneštěstí nás si to podle mě neuvědomují ani někteří vedoucí funkcionáři Komunistické strany Čech a Moravy. Myslím si, že i kolem nich už ten proud taky běží.

Klub českého pohraničí je veden snahou boje za historickou pravdu. A to nejen s otázkou česko-německých vztahů, ale obecně. Říkám vám za každou cenu pravdu, ať hřeje nebo pálí. Ale vždycky jít cestou pravdy. A ta svědčí o tom, že marxistické učení je pravdivé, nevyvratitelné. Tak jak zde sedíme, jsme majitelé obrovského bohatství, to nemá žádná strana. Jenom komunisté. Marxismus  leninismus je neporazitelný za předpokladu, že ho dokážeme aplikovat na konkrétní podmínky, ve kterých žijeme.

Chtěl bych upozornit, že nastávající 17. listopad se připravuje tak, aby svým způsobem naruby zopakoval 17. listopad 1989. Budou se dělat veliké akce ke svržení prezidenta Zemana. Připravují se i za asistence jistého velvyslanectví a za jeho finanční podpory. A také se ale připravují skupinky, dosud nesjednocené skupinky lidí, kteří chtějí proti tomu, co se u nás děje, vystoupit. A není nikdo, kdo by je sjednotil, kdo by vzal do rukou ty otěže toho protestu.

My, Klub českého pohraničí, jsme rozhodli postavit se za prezidenta Zemana. Poslali jsme mu z pověření vedení Národní rady dopis, ve kterém ho ubezpečujeme podporou v jeho vnitřní a zahraniční politice a požádali jsme ho, aby odvolal v souladu se svými pravomocemi především Daniela Hermana. Kolem něho se rozvíjí vše, co je dnes znepokojující. Předpokládáme, že se uskuteční i demonstrace proti tomu, jak tomu říká pražská kavárna, ale ono je to širší než pražská kavárna. Já si myslím, že bude to naše účast, bude zrcadlo komunisty, počínaje vedoucími funkcionáři strany a každého z nás, jak se postavíme. Přes to všechno, že vím, že strach je dneska i mocným činitelem, který zbavuje některé lidi síly se veřejně postavit. Ale je to nezbytné. To, co se stane teď 17. listopadu, může být docela velmi tragické pro budoucnost naší země. Uvědomme si to všichni. A teď použijme všechny síly, které jsou ochotny se postavit proti tomu, co se u nás děje.

K otázkám pochybnosti o vedoucích funkcionářích Komunistické strany Čech a Moravy dodám: Je to asi už deset roků, kdy jsem napsal Vojtěchu Filipovi dopis, kde jsem uvedl, že největší chybou v politice strany a největším problémem je, že se zřekla třídního přístupu v politice. Vojtěch Filip mi na to odepsal: „Otázky třídní platily za doby Marxe a teď už neplatí.“ Ten dopis četli mnozí z vás, protože jsme ho předali. A když jsem v Olomouci, na Václavkově Olomouci požádal Vojtěcha Filipa, aby řekl, jestli je to jeho podpis, tak on mi řekl: „Ano, je to můj podpis. Ale víš, oni mně tam někdy něco podstrčí. A já teď jedu,“ řekl, „do Moskvy na oslavy Velké říjnové revoluce, až se vrátím, já ti zavolám a musíme se k tomu vrátit.“ Do dneška čekám. Do dneška čekám…

A praktický dopad této netřídní politiky se mně přihodil na IX. sjezdu KSČM. Na obědě seděl vedle mě neznámý člověk a z rozhovoru s ním vyplynulo, že je to Hrdina socialistické práce. A já jsem se ho ptal:
„A přivítali vás?“ A on říkal: „To se nemusí.“ Já říkám: „Ale vy máte právo nosit zlatou hvězdu hrdiny.“ A on mi řekl: „To se nemusí.“ To je prakticky dopad na jednoho člověka a také ten dopad jde do širší občanské veřejnosti.

To, co tady bylo řečeno mnohými lidmi, to nebezpečí odklonu strany od jejího původního, ale i současného zaměření hrozí. A je skutečně na čase se – nevyzývám k žádným válkám – skutečně postavit a říci: „Tak ne! Musíme stát za Marxem, za Engelsem, za Leninem, za Stalinem.“

ÚČELOVÁ TEZE XX. SJEZDU KSSS O TZV. KULTU OSOBNOSTI

Rudolf Košťál

Dnešní konference se zabývá tématem O úloze osobnosti v revolučním hnutí a to u příležitosti 120. výročí narození Klementa Gottwalda. Klement Gottwald byl a zůstává nejvýraznější osobností nejen dělnického a revolučního hnutí v Československu, ale i v rámci celého mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Pod jeho vedením se strana oprostila od sociálně demokratické zátěže, oportunismu a byly položeny ideové a organizační základy vítězství pracujících nad buržoasií a tím otevřena cesta pro socialistický rozvoj naší republiky.

Bohužel pod vlivem politických změn v KSSS na jejím XX. sjezdu, kdy již po jeho ukončení pod vedením N. S. Chruščova došlo na tajném zasedání delegátů pod záminkou „návratu k leninismu“ k praktickému radikálnímu zvratu k politice menševismu a oportunismu. Důležitým nástrojem tohoto zvratu byla „teze o kultu osobnosti“ J. V. Stalina, přijatá nedemokraticky (bez vědomí většiny vedení KSSS), za pomoci lží a polopravd. Ve skutečnosti došlo k útoku na politiku VKS(b), na její revoluční boj o socialismus, tedy fakticky na politiku leninismu, došlo tak i k posvěcení a oficiální mezinárodní legalizaci tohoto bludu.

Přes zákonité chyby a omyly v procesu tak složitých změn jako je socialistická revoluce a položení základů socialismu, neodpovídala teze o „kultu“ osobnosti reálné skutečnosti. Ve skutečnosti, došlo k záměně pojmu kult a vážená a uznávaná osobnost, kterou J. V. Stalin byl.

Pokud bychom přijali tezi, že J. V. Stalin byl až slepě uctívaný, tedy kult, pak šlo o uctívání jeho neobyčejných schopností najít nejslabší článek
v řetězci daných problémů a dát jej rychle, dle požadavků doby, do plně funkčního stavu a to na všech úsecích života společnosti. Dokázal to především tím, že uměl odhadnout schopnosti lidí, kteří zvládnou daný, specifický a složitý úsek výstavby socialismu v SSSR. Byl náročný k sobě a ostatním. Právě výběrem většiny schopných lidí vytvářel současně
i racionální podmínky pro kolektivní vedení, kdy nakonec zvítězilo to
v dané době nejlepší a potřebné rozhodnutí.

Teprve nyní, po zpřístupnění archivů, lze věcně doložit, že v konkrétní kritice J. V. Stalina Chruščov vědomě lhal (viz článek v Dialogu č. 321, září-říjen 2015 a to přednášku s Prof. Grover Furra v Oslu 2011, autora knihy Krushchev Lied - Chruščov lhal) jak na XX. sjezdu KSSS, tak i po něm s cílem poškodit nejen Stalina, ale i celé období od smrti Lenina. Nejsmutnější na tom je, že to, co Chruščov nejvíce kritizoval, tedy politické procesy, na nichž se osobně aktivně podílel, nese osobní Chruščovovo pečeť. Jeho iluzorní politiku, kterou přebíraly všechny socialistické státy s výjimkou Albánie a ČLR, v tezích o všelidové straně a všelidovém státu, o dohnání a předběhnutí USA, v netřídně pojaté politice mírového soužití dovedli jeho slepí následovníci včetně vědomě činícího Gorbačova k likvidaci nejen KSSS a SSSR, ale k obětování všech evropských socialistických zemí.

Proč o tom mluvím? Mluvím o tom proto, že se tomuto tragickému omylu nevyhnulo ani Československo a KSČ. Zcela mechanicky takto byl obdobně hodnocen Klement Gottwald, Bolesław Bierut v Polsku nebo Mátyás Rákosi v Maďarsku. V Německé demokratické republice to Wilhelm Pieck celkem ustál.

Z uvedeného učiním závěr, že vlastně prosazení boje proti tzv. kultu osobnosti byl vědomý a záměrný proces vedoucí k oslabení třídního pojetí socialistické revoluce. S určitou tolerancí naivity a hlouposti autorů „boje nikoliv proti kultu kariérismu, maloměšťáctví, sobectví
i zneužívání funkcí“, ale proti tzv. kultu osobnosti oddané věci socialismu a komunistického hnutí. Bylo tak snad činěno s vírou, že již je vše vybojováno a je nutné uvolnit cestu k funkcím i na nejvyšších místech všem, tedy i zbytku buržoasie a maloburžoasie - čí jejich dědiců, při budování socialismu. To nakonec vyústilo v restauraci kapitalismu v ČSSR a rozbití Československa.

O SÍLE MYŠLENKY OSOBNOSTI

Vladimír Sedláček

Když jsem dostal pozvánku a tím i možnost vystoupit na této konferenci věnované úloze osobnosti, rozhodl jsem se připomenout jedno méně známé výročí. Možná to sem ani tak nepatří, ale připomínání výročí narození Klementa Gottwalda potvrzuje hrdost, jež nám občas chybí.

V roce, kdy vzpomínáme 120. výročí Gottwaldova narození, si Irové připomínají 100. výročí Velikonočního povstání, významné části boje za nezávislost Irska. Jedním ze sedmi vůdců Povstání, jeho vojenským velitelem, byl James Connolly, tehdejší předák dělnického hnutí v Irsku.

Connolly byl, a je, pro Iry především tím, čím je pro nás právě Klement Gottwald, jak zde ocitoval soudruh Pázler z dopisu Jana Masaryka - byl jim přítelem. Na první pohled se to celé zdá být nám poněkud vzdálené, ale není. Connolly totiž, když irským dělníkům přednášel o zárodcích komunistické společnosti, ve své nezapomenutelné přednášce Genese komunismu uváděl jako první příklad společenství tohoto typu náš český Tábor v době husitské revoluce.

Samo Velikonoční povstání nebylo ani v Connollyho okolí příliš pochopeno a nakonec bylo utopeno v krvi. Sám Connolly byl spolu s ostatními vůdci, pokud přežili, popraven. Mimochodem i jeho poprava ukazuje zrůdnost a nelidskost kapitalistického systému - v povstaleckých střetech byl zraněn, a tak ho popravili přivázaného k židli…

Tak jako jsou Irové hrdí na Jamese Connollyho, buďme i my hrdí na Klementa Gottwalda i na další předáky našeho dělnického a komunistického hnutí. Čímž zde děkuji našim historikům, kteří pod vedením soudruha Kovandy se snaží všemi silami tyto osobnosti udržovat v naší paměti. Máme na co být hrdí.

VOLBY

Václav Jirásko

Jsem z okresu Trutnov. A jsem velice rád, že opět můžu být mezi vámi a slyšet to, s čím se plně ztotožňuji, myslím tím s těmi myšlenkami marxismu-leninismu, které je třeba nejen učit se, ale dále rozvíjet
v praxi.

Chtěl bych se zmínit zhruba o třech věcech. Ta první. Na předminulé naší konferenci, kde jsem byl také účasten, jsme se dohodli, mluvili jsme o přípravách IX. sjezdu. Myslím, že jsme dali doporučení, abychom my účastníci této konference byli nositeli v rámci svého působení, abychom mohli zabezpečit zvolení delegátů na sjezd, aby tito delegáti byli nositelem revoluční vlny. Bylo to tak řečeno. V našem okrese vám skutečně můžu potvrdit, že jsme se s tím problémem vyrovnali velice dobře, Naší členské schůzi jsme navrhli nové vedení, do čela všemi stranickými organizacemi byl navržen s. Skála, navrženi byli místopředsedové. Ti delegáti, kteří se vrátili ze sjezdu, bohužel byli velice znechuceni tím, co na sjezdu proběhlo, očekávali od sjezdu víc. Očekávali asi to, co jsme tady řešili. Takže se asi všichni zamýšlíme jak ve straně dál. Já se domnívám, že ten první krůček by mohl nastat, že na tyto konference budou alespoň chodit předsedové okresních výborů. Ale kdyby tady byli všichni předsedové krajských výborů – my to nemůžeme uložit ústřednímu výboru, ale máme tady dva místopředsedy, to je spousta funkcionářů a od nás máme Zdeňka Ondráčka z našeho okresu, který je členem výkonného výboru, ať se na tom dohodne výkonný výbor, ať uloží předsedům krajských výborů, ať sem chodí a slyší, co ta strana potřebuje.

Druhá poznámka by byla k názvu strany - komunistická strana. Bylo to tady řečeno. V roce 1992 bylo referendum, diskutovalo se, jak by se ta strana měla jmenovat. Bylo tolik názorů – ne komunistická, veřejnost nás nebude chtít apod. Až jsme se sjednotili. Konečně a já jsem tomu rád, že komunisté by měli mít komunistickou stranu. Na mě to dodnes dělá dojem, že i my komunisté se neumíme domluvit. Při krajských volbách: Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), Komunistická strana Čech, Moravy a Slezska. Nebudu tady vysvětlovat, jak s těmi spolupracovníky diskutujeme o tom. Obracejí se na mě: „Každé volby jsem dával hlas komunistům, ale prosím vás, až se dohodnete, tak mně dejte vědět a já vám dám hlas, ale takovéhle štěpení, které ve straně u vás je, já nevím kolik za chvíli je stran komunistických.“

Tak buďto jsme komunisté nebo nevím, kde je ten problém. Jestli je to na jednotlivcích, nebo že každý stojí na něčem – nebo já bych to chtěl rád vysvětlit proč, v čem je ten rozpor, ale přece jestli jsme marxisté
a chceme být marxistickou, leninskou komunistickou stranou, tak bude jedna. Za chvíli jich bude kolik těch stran. A my všichni dobře víme, že hlas, který má vložit komunistům ten člověk bezpartijní, nebo náš sympatizant vhodit při volbách, přijde vniveč, hodí se do popelnice, není to obrovská škoda? Mluvím jenom o těch praktických věcech.

Třetí poznámku bych měl k programu. Tady bylo řečeno krásné řešení, nebudu to opakovat, se vším souhlasím. Tady se jasně říká: každý odpovídá za své. Nechci vás otravovat o tom, jak pracujeme na vesnici, ne jak pracujeme při volbách, ale v průběhu celého roku, strávíme čas na diskusích. Ale co si myslím, že kámen úrazu je, že náš předseda se neřídí tím gottwaldovským „Čelem k masám“. Já si myslím, že je to opak, zadkem k masám a ten zadek dostal nakopáno. Ale proč? Samozřejmě to je strašně jednoduché, abychom házeli všechno na předsedu, ale především na předsedu. Určitě jste poslouchali všechny ty diskuse kolem voleb, jak byly v jednotlivých krajích. Ti zástupci krajů diskutovali v televizi. Moderátor představoval, ten je za tu stranu, ten za tu stranu, kdyby neřekl někdo, že je za komunisty, kdo to pozná, že je tam někdo za komunisty. No my, měli vyjádřit naše názory a ještě za které nakonec. Já bych jim to odpustil, dejme tomu, tam byla krajská problematika silnice a nemocnice – ale co neodpustím, to byla ta superdebata, kterou jsme všichni slyšeli, když Babiš vám řekne: „Ale tak čo my, já jen robim,
a všechny kradnú, tak som našel peňaze pro důchodce a našel som na silnice peňaze.“ A ptá se soudruha Filipa, jestli s tím souhlasí. Vojta Filip mu nevěří, že kolik bylo zákonů předloženo v parlamentu. Zatím ta naše strana za tím jde, se snaží, že ty problémy řeší a že je rád, že Babiš náš názor konečně pochopil. Rozumíte mně? V tom je přece rozdíl. Samozřejmě v těchto médiích byl Vojta obdivován. Když vystoupil v televizi Sedmička a podobně, lidi si volali, „hele, Vojta bude dneska vystupovat“, dneska ani pes po něm neštěkne. Čili co nám chybí? Já neříkám, že on neumí mluvit. Ale přijde do televize a on se bojí. Jestli něco chceme udělat, učení marxismu-leninismu známe, předpokládám, že on velice dobře, ať se přestane bát. Když se bude bát a takhle šlapat jen tak kolem dokola, tak to nikam nedotáhneme.

To samé J. Dolejš. Včera jste četli článek v Haló novinách, kde říká: Zdaníme ty největší korporace, víc daní, mafiánské priority atd. Ale co on říká o stranické ideologii, že zdržuje stranu. Přečtěte si to. „Nebudeme se bavit historií, historie zdržuje naši činnost, práci. Přesvědčený je přesvědčený.“ Taková slova když pouštíme mezi členskou základnu... My ani nemůžeme členskou základnu ovlivňovat, a když to řekne místopředseda naší strany, to je hanba.

Poslední poznámka. Bylo tady hovořeno, jak je potřeba mluvit k lidem. Sám jsem dělník, já jsem mezi těmi dělníky dělal předsedu stranické organizace, takže tu práci dělníka a mezi dělníky jsem dělal celý život. Dělal jsem i pro aparát. Ale abyste si představili, jak to vlastně chodí, pan generální ředitel Halapich, velký kamarád pana Babiše, nařídil vedoucím svolat všechny pracující a všechny vedoucí, nikdo nebude diskutovat. To mně řekl vedoucí. A Babiš hovořil, co je nejpodstatnější: „Levicovým vládám nedajte ani halíř, všechno prošustrujou, nedávejte jim hlas“ atd. A takhle byl agresivní. A v šatně s dělníky při hovoru s nimi jsem poukázal – „co tleskáte takovému mafiánovi, který má tu vaši práci ve svých kapsách a i ve státní kase. Tak mi řekněte, z čeho se budou platit školy, policie, důchody a všechno ostatní?“ Tak řekli: „samozřejmě Vašek má pravdu.“ Ale tady vidíte, jak je důležitá ta naše ideologická práce, jak je potřeba vnášet do dělnické třídy uvědomění, protože je obecně známo, že uvědomění zaostává za společenským bytím.

A v tom je naše úloha.

DNEŠNÍ SITUACE A BOJ O LENINSKÝ CHARAKTER STRANY VE 20. LETECH

Jaroslav Pluskal

Budu stručný, protože většina předřečníků v podstatě do značné míry téma vyčerpala, i když v obecné rovině nebo v obecně teoretické. Osobně si myslím, že tam chybí ta tečka, možná nad i. Přejděme do konkrétních osob. Všichni víme, kdo ve vedení strany vystupuje. Já osobně se domnívám, že je třeba přejít k praktickým krokům a já to nadefinuji asi takto. Dokud tam bude ta vládnoucí trojka: Filip, Dolejš, Kováčik, tak máme prohráno. To vám garantuji. Naprosto.

Je to tak. Ale i dnešní události, o kterých jste asi slyšeli, jak vystoupili soudruzi proti této konferenci, to je děsivé, ale možná to má i svá pozitiva. Jestli ještě někdo váhal, tak si myslím, že po tomhle by se zase mohla ta očíčka trochu pootevřít. Blíží se nominační konference. Já za Prahu 9 mohu slíbit aspoň to, že většina členů se tam bude snažit prosadit, aby Dolejš se už na kandidátce nikdy, ale nikdy neobjevil. Protože jeho vystoupení doslova, řekl bych, že už jsou odkopávána, tedy nepokrytě vystupuje proti KSČM, abych nezapomněl, a jeho vystoupení mediální mají děsivý dopad zrovna tak, jak na ně čeká, vyprávění o tom, jak za výsledky voleb můžou kraje, to jsou naprosté nesmysly; to je blábolení. Velice pikantní je, že zodpovědná osoba za výsledky voleb byl ing. Dolejš. Ovšem za ty konkrétní výsledky, tak jak dopadly, za ty nemohl, jak nás upozornil předseda, protože za to můžou kraje.

A teď přichází poslední bod, a to je analýza příčin toho propadu volebního. Analýzu bude dělat s. Dolejš. To nemá chybu! To zní až jako panoptikum. On se sám sebe vyhodnotí, možná se jenom přiměřeně zkritizuje, aby to nepřehnal, a jedeme dál. Ne. Nepojedeme dál! Já si myslím, že už i většina. A všiml jsem si nakonec i ve čtvrtek, soudruh Šimůnek byl u nás na Praze 9, doufám, že to neprozradím. A tam někteří předsedové organizací vystoupili například s tím, jak je možné, že Dolejš vystoupí, tuším v televizi a zcela otevřeně v otázce znárodnění prohlásí něco v tom smyslu, že jako komunisté to nepřipustíme. No tak to si spletl stranu. Nakonec není nadarmo, že se jako běžně v diskusích internetových, sem tam něco ví, různě je nazýván tajným členem TOP 09. Já to pokládám za velice výstižné. Takže aspoň na té nominační konferenci samozřejmě ti, co jsou členy vyšších orgánů, zejména ÚV, tak ten dnešek, to dnešní vystoupení je třeba probrat.

A zakončil bych tím, že skutečně je třeba se připravovat na další boj.
A proto se vracím ke Gottwaldovi. I dnes jde o boj o charakter strany. Ten buď vyhrajeme anebo všechno prohrajeme.

KLEMENT GOTTWALD - RADIKALISMUS VE STRANĚ

Milan Sekera

Nejsem řečník. Jsem prostě jeden z lidu, jako většina, kteří jsou členové a ne funkcionáři. My tady vzpomínáme a ctíme osobnost Klementa Gottwalda. Byl to revolucionář, poslanec, politik, předseda vlády, nakonec i prezident. A byl radikální. A měl pravdu.

A taková osobnost nám dneska chybí. Bytostně nám chybí. Tady třeba soudružka Marta Semelová je považována za představitelku toho radikálního křídla v KSČM. Ale takový radikalismus my potřebujeme. Protože bez něj, bez něj se nikam daleko nedostaneme. Protože jenom za radikály se hrnou davy. Proto šli za Husem, proto šli za Žižkou. Proto šli za Gottwaldem. Proto když Stalin řekl, že dál už ustoupit nelze, že za námi je Moskva, tak tu Moskvu ubránili. Takže my ten radikalismus nutně potřebujeme. Ale bohužel ve vedení, v současném vedení strany je toho radikalismu strašně málo. Za mnou je heslo, krásné, hezky zní, pěkně se čte, ale lidé nám přestávají věřit, protože buď nemáme co nabídnout anebo to neumíme. A to je právě ten kámen úrazu.

To je asi tak v podstatě všecko. Jenom na závěr jen jednu maličkost: Už Žižka věděl, že v jednotě je síla. Věděl to i Gottwald. Když tříštíme síly, nemůžeme dosáhnout žádného velikého vítězství. My se prostě musíme sjednotit. A o tom by měli vést představitelé strany, funkcionáři k tomu pověření s jinými komunistickými stranami v České republice dialog, najít styčné plochy, sjednotit se a pak můžeme jít dál s větší silou.
A pokud nás podpoří národ, obyčejní lidé ze zemědělství, od strojů, od mašin, ale musíme si je nejdříve získat. A tu důvěru, kterou jsme měli, tu jsme neschopností některých funkcionářů ztratili.

NĚKOLIK POZNÁMEK K DĚLNICKÝM AUTORITÁM

Vladimír Holiš

Nejprve bych chtěl poděkovat všem svým předřečníkům, kteří naznačili, že jako červená niť se diskusí táhne nespokojenost s celým systémem práce Komunistické strany Čech a Moravy. Ale k tomu se dostaneme za chvilku.

Dnešní téma je o osobnostech. Tak bych chtěl říct, že těmi hlavními osobnostmi byli naši funkcionáři za první republiky, za války, po válce
i po únoru 48. To byly osobnosti dělnického hnutí, předsedové základních organizací, odboráři atd.

Musíme i vzpomenout, když byla válka. Tak ty osobnosti byly skryty v ústředním výboru KSČ, který byl na území Čech. Řekněme Klement Gottwald byl pryč. A já bych chtěl říct, a to je důležité, abychom na to nezapomněli, byli to obyčejní lidé, kteří byli těmito osobnostmi. Byli to dělníci, rolníci, kteří měli přirozenou autoritu a vedli, a přesvědčovali dělníky o tom, co se nám dneska nedaří. Proto jsem chtěl jenom připomenout, někdy se jim říkalo dělníci strážní. Já jenom navážu takovou osobní vzpomínkou, když tady řekl soudruh Jakeš, „já pocházím z Lázka“. Tak mi jeden funkcionář komunistické strany a okresního výboru strany Vsetín od toho Zlína jako krajský jezdil, a řekl pane dolina - proto jsem rád, že tady ten Zlín zazněl, protože přece jenom to Lázko takové je.

A dostanu se k druhé otázce. A ta otázka: mluvíme o dělnické třídě, mluvíme o rolnících, ale zapomněli jsme na jednu základní věc. Ta naše politická práce musí být úplně jiná, než o které jsme tady hovořili. Hned řeknu proč. Musíme si uvědomit, že v komunistické straně je průměrný věk 74 let. Což je jedna stránka věci. Druhá stránka věci je, že v dělnické třídě na závodech, v družstvech nemáme vůbec nikoho. My nemůžeme, jako to bylo v historii působit osobně, přesvědčovat dělníky, zemědělce atd. My jsme v úplně jiné situaci. My musíme volit úplně jinou strategii, ale to my neděláme. My jenom o dělnické třídě mluvím, mluvíme
o zemědělcích, ale absolutně je neoslovujeme. Neanalyzujeme.

Podívejme se na takovou vzájemnou studii, podívejme se na pléna okresního výboru strany. Kolik tam máme dělníků? Kolik tam máme odborářů – dělníků? To jsou ty osobnosti dole, to jsou ti dělníci, máme je v těchto orgánech? A to se budeme bavit o LKVÚ. To je takové složení, když vlastně nikde nejsme fyzicky a můžeme působit pouze ve sdělovacích prostředcích, v novinách apod. To znamená, dolů se nedostaneme. Z toho pramení jedna otázka: Že musíme přehodnotit celý systém naší stranické práce a opravdu získat do komunistické stany dělníky, ty přirozené autory, ty odboráře, vyškolit a udělat z nich komunisty, aby oni fyzicky mohli působit na další kolektivy v závodech apod. Ale proč toto říkám? Že od základu budeme muset přehodnotit práci v komunistické straně od A až do Zet.

O OSOBNOSTECH A FIGURKÁCH

Marta Semelová

Čest práci soudružky a soudruzi, bylo už hodně řečeno, takže já bych chtěla dodat jenom pár poznámek. Zaprvé bych chtěla poděkovat za dnešní diskusi. Ať to byly vzpomínky pamětníků, ať to byly diskusní příspěvky, které se zabývaly současnou situací ve společnosti, ve straně. Myslím, že to bylo velice poučné. Samozřejmě děkuji i za úvodní vystoupení Haničky Kráčmarové a Ondřeje Kazíka.

Téma letošní konference se týká osobností. Já bych při této příležitosti chtěla zdůraznit, že jsou osobnosti a jsou figurky. Osobnosti, a mnohé z nich byly jmenovány, mistr Jan Hus, Jan Žižka, Jan Amos Komenský, osobnosti z let dávno minulých i těch nedávných, Klement Gottwald, Julius Fučík, Jan Šverma, Bohumír Šmeral, Václav Kopecký a další.

Je třeba připomenout i ty, kteří působili v jiných zemích, Fidela Castra, Ernesta Che Guevaru, Pabla Nerudu a řadu dalších a dalších. To jsou skutečné osobnosti. Protože osobnosti, na rozdíl od těch figurek, jsou ti, kteří jdou dopředu, kteří usilují o to, aby lidé důstojně žili, kteří se dokážou pro tento cíl obětovat, bojovat. Patří mezi ně i ti, o kterých mluvil František Kovanda. Všichni ti, kteří tady budovali poválečnou československou vlast.

Figurky – to je něco úplně jiného. Figurky jsou ti, kteří to, co tady bylo vybudováno, rozbili, rozkradli, prodali a rozdali do zahraničí, do soukromých rukou. Figurky jsou ti, kteří zlikvidovali vše, co tady bylo konkurenceschopné, ti, kteří rozbili jednotné odbory, jen aby se lidé nedomluvili, ti, kteří rozbili Československo, kteří poklonkují Sudetoněmeckému landsmanšaftu, kteří se chodí radit do USA,
a kteří tady dělají akce typu Staroměstské náměstí. Tyto figurky předali na zlatém podnosu majetek církvi, dar, který jí vůbec nepatří, protože tento majetek vybudovali pracující lidé.

Je třeba nazývat věci pravým jménem. Je třeba jasně říci, že osobnostmi nikdy nebudou ti, kteří lavírují, překrucují, zamlčují, falšují, kteří upřednostňují svůj vlastní zájem.

Moje druhá poznámka se týká Klementa Gottwalda.  Připomínáme si 120. výročí jeho narození a já si při této příležitosti vzpomínám na svoji maminku, která měla obrázek Klementa Gottwalda nejen na stěně v pokoji, ale také v srdci. A když o něm mluvila, tak jako o člověku, za kterým šli obyčejní lidé, protože mu rozuměli a protože mu věřili. On se totiž dokázal vyjádřit tak, že mu rozuměl profesor i dělník, mladí i staří, byl razantní, nebál se a stál si za svým slovem. To je to, co nám mnohdy chybí, co bychom měli požadovat od vedení strany i od každého z nás.

V současné době hrozí znovu nástup fašismu a světový válečný konflikt. Za důležité v té souvislosti považuji sjednocování levicové fronty v boji za mír.  I to Klement Gottwald dokázal. Na „Klému“ vzpomínají ti, kteří ho zažili, kteří ho poznali, s úctou. A figurky, které se snaží překroutit historii, povýšit lež nad pravdu a vymazat paměť národa, těm skutečným osobnostem nesahají ani po paty.

Na závěr bych chtěla zmínit to, co je pro člověka, ať už si to uvědomuje anebo ne, velmi důležité. A tím je práce. Po listopadu 89 to byla právě lidská práce, kterou nejvíc ponížili a místo ní nastavili úplně jiné hodnoty. Ale já jsem přesvědčena, že ty sta tisíce nezaměstnaných už poznaly význam slov „lidská práce“. A že pochopily, že pozdrav „Čest práci!“ není prázdným heslem.

Císař pán je nahý

Josef Gerši

Já nejsem člen strany, ale jsem řadový člen proletariátu, já jsem agent proletariátu. A vystupoval jsem tady dávno daleko, když byla jednou Velká říjnová a já jsem tehdy říkal, že tady jsou demokrati revoluční, že jsou tady reformní a že jsou tady liberální. Ale já si myslím, že jsou tady jenom liberální a revoluční, tedy revoluční a reformní, protože ti liberální jsou pryč. Já jsem tam tehdy vyzvedával s. Jakeše a poukazoval jsem na to, že ten je tady. A kde jsou ti ostatní? Ti sem ani nechodili.
A právě proto si ho vážím, i když každý člověk a každá strana dělá chyby.

A jen krátce chci říct. Kdyby si vedení uvědomilo pohádku Císařovy nové šaty, tak by netvrdilo, že císař má nové šaty nebo staronové – ale že je nahý! To znamená program a stanovy vykleštěné od všeho toho, čemu se říká komunistická. To je řadová sociálně demokratická strana! A nic jiného. A jestli si někdo myslí, že to je něco jiného, tak prosím.
A z toho důvodu je to štěpení, což vyhovuje pravici!

Dále bych chtěl, byla tady zmíněna jedna velká osobnost - Klement Gottwald. Samozřejmě že Klement Gottwald, vždycky se objeví V. sjezd
a ten první jeho projev v prosinci 1929 v parlamentu, vždycky vykrucování krku. Tam to nebylo tak podstatné, ale podstatné je, že vylíčil poměry v republice, a proto vytočil ten krk. Ale také tam konstatoval zhruba takhle, že „to jste koukali, jak jsme vám vypráskali ty vaše agenty z toho našeho vedení“. Ano, a to je na tom to podstatné.

A třetí taková velká osobnost - Julius Fučík. A já si pamatuji, že jsem se zúčastňoval různých akcí a vždycky se hovořilo - hrdina. To je hrdina. Hrdina je ten, který koná ve prospěch... atd. Ale zapomněli tam říct, že ty hrdiny zejména tvoří proletariát. To tam vždycky bylo. To byl ten revizionismus, oportunismus, vždy se prosazovaly jiné síly jak ty dělnické. A přitom víte, že v těch publikacích, já jsem si dovolil nahlédnout, že při založení strany bylo 80 procent dělníků a z toho bylo 70 procent, kteří přišli se sociální demokracií, kteří přinesli ta mateřská znaménka úplně něčeho jiného.

No a teďka tady bylo ještě to porovnání Kováčik, Dolejš, Filip a Marta Semelová. Marta Semelová nám tady jednou upřímně řekla, proč je taková, jaká je, kdo byli její rodiče, kdo byl její dědeček, a proto stojí na téhle straně, toho normálně pracujícího, dělného lidu. A co řekl Vojtěch Filip, když byl naposled v televizi, v televizi pronesl slova: elita národa. Já kdybych tam byl, tak bych řekl: Já nejsem elita národa, já jsem jenom vzdělaný dělník. A můj táta byl dělník a praděd a děda byl. Já se necítím být elitou národa. Jenomže oni asi, ten intelektuální směr a ti umělci si myslí, že jsou národ, a jak si to kdysi mysleli. No a jak dopracovali. Oni si mysleli, že za nimi stojí národ a ten národ v tom osmačtyřicátém stál někde jinde. A ta ručička, a to vahadlo se naklání taky. Gottwaldovi trvalo dost dlouho, než ten střední stav – já bych řekl ti obchodníci, živnostníci, kteří vyrůstali a byli vychováváni v tom kapitalistickém systému dnes se vlivem dějinných událostí – však to víte, druhá světová atd. – a kolaborací přiklonili k té dělnické třídě a dělnická třída to dokázala.

A třetí věc – nebo jedna z takových věcí. Tuhle jsem naposled konstatoval a řekl, že jediné dva státy, nebo kolik jich je na tom světě, jdou tou cestou socialismu, a to je Kuba, o které jako trošku pochybuji, ti reformní a blízko Spojených států, a druhá je Korejská lidově demokratická republika. A najednou i levicoví lidé mi říkali, jaký je tam hlad a bída. A já jsem jenom konstatoval: To je zvláštní, že je tam hlad a bída, když tam z té Jižní Koreje chodí na práci do těch podniků a vydělávají a dostávají tam krásný plat. To znamená, že oni si šli svou cestou. No a holt my jsme někdy něco kopírovali a postupně jsme to dopracovali od Gottwalda k osmašedesátému roku, no a pak k devětaosmdesátému roku! No a to nedělají osobnosti, to dělalo široké zastoupení, to nemůžeme třeba svalovat jenom na Gorbačova, i když to byl vedoucí činitel, nebo na toho, anebo na toho. To narostly nějaké podmínky, kdy ve státní, veřejné službě a v komunistické straně nebyli komunisté. A já budu končit, protože naposled byl vyzvednut Valtr Komárek, že byl velký komunista. Jo, on „u komunistů“ byl, ale komunista nebyl! A oni ti dělníci ho zachránili tady v Praze na Žižkově
z toho transportu. A on se odvděčil tak, že začal s tou nezaměstnaností,
s těmi auty a skončil u sociální demokracie. To znamená, klasická sociální demokracie, tak už to tady jednou padlo.

Anebo socialistické strany svou rétorikou vlastně spravedlivé, pokrokové, ale prací tvrdě reakční. Tak jak jsou křesťanští demokraté a ostatní, protože neuznávají to společenské vlastnictví a stojí na tom vykořisťování člověka člověkem, s tou prací námezdní a s tím soukromým vlastnictvím. A tím bych končil a děkuji za pozornost
a promiňte, že jsem takhle vstoupil naposled, protože já vždycky říkám: Když někde su, tak někdy musím něco říct, protože bych tam byl nanic, na co bych tam jezdil, kdybych nic neřek‘. Řeknu své myšlenky, jsou to subjektivní, objektivní myšlenky, které jsou odrazem něčeho. A když některý náš státník to nebo tohle řekne něco v té televizi, tak my tady dole to říkáme už dávno a podle toho, a oni mu to teprve donesou a on to uváží a podle toho, jak to potřebuje, to konstatuje. A děkuji tedy ještě jednou za pozornost.

Čemu dát znovu křídla

Josef Skála

Vzal jsem si, soudružky a soudruzi, slovo jako poslední. Očekávání, že se postavím do role arbitra dnešní diskuse, však zklamu. Tato konference je tribunou názorů, která žádné závěry nepřijímá
a k ničemu účastníky nezavazuje. Tím víc bych rád poděkoval za to, co je dnes tolik potřeba a tady to bylo určující dominantou – tedy upřímné, žádnými postranními úmysly nezkalené přemýšlení o tom, co se dnes české komunistické levici nedaří, a stejně odpovědné hledání schůdných východisek. Obojí svědčí neklamně o tom, že nás spojuje pocit odpovědnosti za budoucnost skutečné levice.

Hluboký dík zaslouží ti, kdo naši dnešní konferenci uvedli. Hanička Kráčmarová, tradiční skvělý letopisec zápasů za sociální spravedlnost. Neobyčejně vyvážený, nečernobílý pohled, jenž přitom ani na milimetr neustupuje tlakům druhé strany, zdobí i její novou knihu, která má čtenářskou premiéru právě tady a teď. Klobouk až k zemi i za to, co tu předvedl Ondra Kazík a strčil tím do kapsy celé desítky pseudomarxistů. Ondra přitom ani není absolventem společenskovědního oboru, ale „ajťák“, řečeno dnešním žargonem. Jsem hrozně rád, že takového kluka máme. A co v něm máme, rád ilustruji i historkou, kterou krátce zdržím i vás. Jednou mi Ondra doma spravoval počítač a v technických přestávkách, bez nichž se to neobejde, zálibně nahlížel do velké knihovny hned vedle pracovního stolu. Oči mu pokaždé ulpěly na některém
z náročných titulů. A já ho zprvu podezíral, že na mne dělá ramena. Až do chvíle, než mne požádal, abych mu půjčil asi pátou z těch, o nichž byla řeč. Za sebe mluví už název – Evald Iljenkov: Dialektika abstraktního a konkrétního v Marxově Kapitálu. V tu chvíli jsem mu dojem, že se tak trochu kasá, řekl natvrdo. On se však rozpovídal - tím skromným způsobem, jak to má ve zvyku – a já ho po pár větách zastavil a upřímně se mu omluvil, že jsem dosud neměl tušení, co všechno už stačil vstřebat. Potkám ho za půl roku a ptám se, jak je daleko s Iljenkovem. Šokoval mne už podruhé: „Já si ho sehnal v angličtině.“ Na můj neskrývaný údiv, proč na to jde tak složitě, mi vysvětlil, že si tak piluje i marxistickou terminologii v klíčovém jazyce dneška.

Máme, soudružky a soudruzi, i takovéto kluky a holky. A chci vám říci, že náš nový úsek ústředního výboru strany udělá vše pro to, aby dal těm, kdo jsou v marxismu doma tak, jak to Ondra předvedl i dnes, maximální šanci růstu pro pokročilé, jak se tomu říkávalo v tanečních. Pokud ji tato mladá krev nedostane, už za pět, sedm, maximálně deset let bude naše strana jen slepě tápat metodou pokus omyl. Musíme je podpořit, aby plně dozráli jak koncepčně, teoreticky, tak aby ve straně zaujali místo, které jim náleží.

Mnozí z vás hovořili o tom, jak moc se naše dnešní téma vztahuje i k nedávným volbám. Podle mne vynesly jasný verdikt ve dvou zásadních sporech. Prvý byl už osou IX. sjezdu strany. A sice co je dnes naší klíčovou prioritou - zda to, jak se vyrovnáme s ryze správní agendou tam, kde se podílíme na výkonné moci, při všem upřímném respektu ke každému, kdo naším jménem tuto odpovědnost nesl či ještě ponese? Anebo je tím, co představuje hlavní článek, schopnost udržet krok s většinovými kritickými náladami, neloudat se až někde za nimi, ale mít před nimi pokaždé naopak takový náskok, abychom
s nimi neztratili živý kontakt.

To samé má i jiný rozměr – a sice jaká jsou měřítka, jež lidé uplatňují na nás, komunisty. Leckdo totiž žije v domnění, že veřejnost na nás má v principu stejný metr, jako na všechny ostatní. Že stačí nekrást, poctivě úřadovat a nechovat se k nikomu nadřazeně, a lidé už to náležitě ocení. Jenže právě to se nestalo. Nám lidé prostě měří úplně jiným metrem. A právě z toho musíme vyvodit všechny závěry, dokud je čas. To bylo
i jádrem naší dnešní diskuse a já bych to rád upřímně ocenil.

Byla tu řeč hlavně o Klementu Gottwaldovi a plným právem, i když zdaleka nejen o něm. Když zemřel, vyhrkly slzy i z tisíců chlapských očí. K takovým slzám chlapa nikdo nedonutí, zvlášť toho v montérkách, hutích či strojírnách, který se za žádnou kariérou nehoní. To slzy byly spontánní a měly pádný důvod. Ti, kdo se jim neubránili, neměli nejmenší pochybnost, že Gottwald a lidé jeho ražení politiku nedělají pro sebe, pro své kariéry, moc a požitky, spojené s vrcholnou funkcí. Pro tisíce chlapů, jimž ty slzy vyhrkly, byl Gottwald jedním z nich, mluvil jim z duše a byl pro ně zárukou, že v boji za jejich zájmy nikdy neuhne, že je na něj absolutní spolehnutí.

Brali ho jako jednoho z nich, ale zároveň proto a takového, že byl vždy o kus dál než oni sami. Že jim jen jinými slovy neopakoval, co už věděli i bez něj. Že sice školního vzdělání dostal jen stejných pár tříd, jako většina z nich, ale tím houževnatěji na sobě pracoval sám. Takže všem, komu se stával přirozeným mluvčím, dokázal pokaždé otevřít oči dál a do větší hloubky, než to bylo v jejich vlastních silách. Že se těm, pro koho se stal politikem, nikdy neodcizil, jejich lídrem však byl právě proto, že jejich zájem uměl vyjádřit přesněji a jasnozřivěji, než to dokázali oni sami.
A to je druhé z klíčových kritérií na komunistického politika, jehož váha už jen dál poroste. Zkusit je jakkoli obejít nebo čímkoli nahradit je pokus o hranatý kruh.

Je toho víc, čím Gottwald inspiruje dodnes. Včetně slovníku, který uměl šít jak na míru danému publiku, také povaze dané etapy, a tedy i šíři všech, jejichž jednotu a společný postup bylo potřeba zachovat
a dál rozvíjet. Ale třeba i schopnost nic „neokecávat“, ale jít vždy rovnou k jádru věci. Umět je vyjádřit tak hutně, že se každý projev či stanovisko – jak to říkával on sám – dá napsat, aniž se musí znovu ořezávat tužka.

Gottwald je ovšem – tak jako Šverma, Šmeral, Zápotocký i další z jeho kolegů – především zosobněním vůle a schopností, které jsou pro to, co se od komunistického politika čeká, nakonec ze všeho nejdůležitější. Připomenout si to je namístě tím spíš, že právě tato otázka je zdrojem nedorozumění už od počátku 90. let. Takže se i dnes leckdo domnívá nejen sám, ale zvedá i rádoby mazácký ukazovák na jiné, jakoby cestou
k širšímu vlivu a spojenectvím byla stanoviska, odlišující se od jiných hlasů ve veřejnosti i na politické scéně vlastně jen dílčími akcenty.

„Karlínští kluci“, jak se je pokoušeli shodit tehdejší „mazáci“, prokázali pravý opak. Neposchovávali se ani v bezkonfliktním pohodlí, ani v sektářské izolaci. Bylo je vidět a slyšet natolik, že to ti, komu házeli rukavici, přecházet blahosklonným mlčením prostě nemohli. A že by se jim kapitál, jeho erár a média pošklebovaly jako partě, šilhající hlavně po státem placených postech – ne-li snad rovnou jako „součásti establishmentu“ – to se tehdejší KSČ nejenže nikdy nestalo, ale stát ani nemohlo. Dnes se tím pochlubit nemůžeme. Pošklebky na naši adresu jsou stále častější i jízlivější. Pro komunistu je to alarmující varování. Ukázala to i dnešní diskuse.

„Karlínští kluci“ byli k rozeznání na první pohled. A právě díky, a ne snad navzdory tomu se nikdy nestali panenkou v koutě, blahosklonně trpěnou či dokonce přezíravě vysmívanou. Té blamáži unikli díky umění razit hesla, cíle a požadavky, které jim žádná konkurence nemohla „ukrást“ z principu. Razit je ne jako samomluvu za sedmero západy, ale program promlouvající z duše všech, koho dusí právo silnějšího. Umět nasvítit každému ze zájmů, z nichž se ta mozaika skládá, žábu na prameni a její konkrétní vinu na jeho trablích. A zároveň to, co všechna pošlapaná lidská práva spojuje jako zájem, který lze prosadit jen společně.

My, čeští komunisté, jsme dědici strany, která to dokázala v míře
a způsobem, které jsou svého druhu unikátem v celém mezinárodním pokrokovém hnutí. U nás nebyla radikální levice jen „béčkem“ svého „reformního“ souseda ani ve dvacátých a třicátých letech. Už tehdy to byla naopak sociální demokracie, kdo musel znovu a znovu čmerhat doleva, a chytě nechtě tak reagovat na podněty komunistické levice. Právě to se velice markantně promítlo jak v obou jejích stranických programech z té doby, tak stanoviscích k velké hospodářské krizi
i řadě dalších klíčových otázek. Kdo to nestačil nastudovat z primárních pramenů – i ty mimochodem vyšly už někdy koncem minulého století – doporučuji mu knihu Martina Poláška, historika nové generace vydanou před zhruba třemi roky a na dnešní poměry nevšedně objektivně postihující právě to, o čem je řeč.

Tohle vše dokázal Gottwald a jeho tým špičkově zúročit v letech protifašistického odboje, druhé světové války a střetu o její politické výsledky. Opřít se o krutou zkušenost těch let tak, aby to nevedlo ani ke svévolnému přeskakování objektivních etap, ani do bezmocného závěsu sil, které z válečných lekcí adekvátní závěry udělat neměly v plánu.
A rozvinout politiku, která vyrazila do boje o většinu národa – a dokázala ji, aniž by o většinovou podporu přišla, stupňovat až k systémové změně. Hrát přitom i teď první housle na samotné levici v míře, jejímž klenotem je řešení únorové vládní krize v roce 1948. K ministrům, kteří tehdy podali demisi v naději, že tím iniciují zvrat o celé roky zpět, se nepřipojili jak Ludvík Svoboda a Jan Masaryk, tak jeden jediný sociální demokrat. Stačil by přitom právě kdokoli z nich a poměr sil ve vládě by to zvrátilo do opačného gardu. Ti, co to zpětně vysvětlují kdejakými zákulisními intrikami a tlaky, buď neví, co říkají, nebo vědomě lžou. Přidat se
k odstupujícím ministrům znamenalo se politicky odepsat. Protože to, co razila KSČ, mělo většinovou podporu.

Ten úspěch měl i jiný důležitý zdroj – schopnost podchytit a kultivovat slibné podněty jiných. Za války a po jejím skončení to byl hlavně názorový vývoj samotné hlavy státu. Československá cesta k socialismu, jak ji formuloval hlavně Gottwald, tak byla de facto radikálnější verzí koncepce, kterou Edvard Beneš začal formulovat už pár týdnů po Mnichově a emigraci do Británie. I KSČ tak počítala s tím, že poté, co znárodnění velkých bank a průmyslu podepsal Beneš už na podzim 1945, se bude zespolečenšťovat postupně, citlivě dávkovanými kroky tak, aby co možná obrážely logiku zájmů malých podnikatelů i jejich poznání.

Zmařila to až studená válka, rozpoutaná druhou stranou. Vedla ji neobyčejně brutálně i zákeřně. To si vynutilo zásadní změny i v politice vládnoucí strany a státu. Včetně tempa a míry znárodnění oproti původnímu záměru. Staví-li se to na hlavu i naším jménem, pochopení se pro to hledá jen těžko. Za situace, kdy gradovaly přípravy ke světové válce, se právě Československo, díky své průmyslové bázi a kultuře, stalo jednou z hlavních „kováren a strojíren“ společné obrany. Během neuvěřitelně krátké doby si to vyžádalo i přesun statisíců pracovních sil do oborů, kde by je dřív jaktěživ nikdo nepotřeboval. Rezervoárem byl i malý podnikatelský sektor, kde to pak státní a družstevní podniky doháněly často až se zpožděním.

Jaromír Kohlíček tu právem připomněl i rub téže mince – věci, které se, jakkoli pod brutálním tlakem druhé strany, neměly stát ani naším jménem. Pokud bychom se je pokoušeli bagatelizovat, nijak si tím nepomůžeme. Stejně tak ovšem nelze přistoupit na jejich jednostranný a účelový výklad, který je vytrhává z reálného kontextu doby. Protože každý z prohřešků, k nimž tehdy došlo, má svoji pupeční šňůru vedoucí k logice samotné studené války. A často i přímo k jejím zpravodajským hrám a jiným intrikám s cílem vmanévrovat socialismus ke krokům, které ho zdiskreditují. Je to i případ procesu s Rudolfem Slánským. Mnohé ukázala už kniha Stevena Stewarta, vydaná před lety i česky pod titulem Výbušnina. Ještě dál to téma dovedl Míla Ransdorf. Ve studii, kterou už nedokončil a nestačil vydat, dokládá klíčovou roli „krtka“ sovětské rozvědky v centrále CIA, z nějž se, aniž to Moskva tušila, stal „dublér“. A tak na otázku, kterou mu zaslala, odpověděl, co si přál Allen Dulles.
A právě tím se fatálně podepsal na Rudolfu Slánském i některých dalších.

My, komunisté, nemáme důvod nic retušovat. Ani však konjunkturálně kličkovat tak, abychom velké postavy našeho hnutí viděli v černějších barvách, než jejich současníci a často i úhlavní političtí protivníci. Jsem moc rád, že i tu zazněly autentické postřehy na Gottwaldovu adresu od lidí jako Edvard Beneš, Jan Masaryk, Prokop Drtina, Hubert Ripka či Petr Zenkl a další. Kdokoli Gottwalda hodnotí napravo od jejich stanovisek, jménem nás, komunistů, na to právo nemá.

Dovolte mi ještě tři poznámky závěrem. V předběžném hodnocení říjnových voleb figuruje i věta, při níž komunistu zamrazí. Říká, že si musíme dát pozor, aby nás lidé nevnímali jako „prokapitalistickou stranu“. Vážnější signál si představit snad ani neumím.

Blíží se 17. listopad a bude to možná ještě ostřejší měření sil, než loni a předloni. „Kavárna“ mluví jménem menšiny, ale té ukřičené a hrající mediální přesilovku. Přijmout hru podle jejího scénáře nelze. Chce to důvtipně „asymetrickou“ reakci. Hledáme ji ve spolupráci s řadou dalších sil, o něž už „pravdoláska“ přišla. Přečíslit ji na náměstích je zatím nad síly. Riskovat není třeba ani provokace, jimiž to tam hrozí. Tím důležitější je opřít odpor proti „sluníčkářskému“ humbuku a nátlakovým akcím
o co možná široké spojenectví – a dát mu slovo jinde, jinak a co možná originálním způsobem. Právě na tom se teď intenzívně pracuje.

Zároveň to však chce chopit se ještě víc právě témat, na která „pravdoláska“ pozbyla morální právo už dávno a nenávratně – demokracie, lidských práv a suverenity. A místo jejich bezzubého skloňování radikalizovat jejich skutečný smysl a obsah. Právě to by, jsem si jist, v naší situaci udělal i Klement Gottwald.

Mlčet lze ovšem těžko i k tomu, jak naši konferenci znevažuje už dopředu dnešní Právo, a to dokonce na titulní straně. A tím spíš k tomu, jakou roli v tom hrají údajné výroky některých vedoucích představitelů samotné strany. Přejít to mlčením by znamenalo v tichosti souhlasit. Jste téhož názoru? Vidím, že ano. Vidí to někdo jinak? Zdá se, že nikdo. Najdeme tedy způsob, jak věci uvést na prvou míru. Tak, aby z toho nebylo vítané sousto pro ty, kdo si je nezaslouží, ale naopak jasná výzva, aby se nic podobného už neopakovalo.

V.

Nepřednesené příspěvky

ÚLOHA KOMUNISTICKÉ OSOBNOSTI V DĚJINÁCH

Karel Kluz

Výkonné instituce profesionálního antikomunismu věnují mimořádnou pozornost nepřímému nátlaku na komunistické vůdce. Zpočátku psychologickému a teprve pak ideologickému. Velmi podrobně zkoumají osobní údaje a charakterové vlastnosti. Pokud v nich převažují, před stranou skrývané, škodlivé morální rysy jako jsou touha po moci, bezzásadovost, vydávána za politickou pružnost, náklonnost ke kompromisu s mocí a k buržoaznímu epikurejství (prostopášnému životu), zaměří se na rozvíjení a využívání těchto osobních vlastností. Začínají navazováním partnerských vztahů, zdůrazňují výjimečnost a význam osobnosti, ještě včera nepřijatelného politického soupeře. Uvádějí ho mezi buržoazní politickou elitu, sdruženou v zednářských lóžích a Bilderbergském klubu. Nejúčinnějším prostředím jsou poslanecké sněmovny, ve kterých panuje nejvhodnější atmosféra pro buržoazní pochlebování „vůdcům“. Renegátstvím od komunistické morálky začíná cesta k opuštění komunistické ideologie. Touto cestou prošli představitele eurokomunismu Enrico Berlinguer a Carillo. Komunistické strany, které vedli, postihl smutný osud. Celou cestou renegátství od komunistické morálky a ideálů, až po rozbití vlasti, prošel Gorbačov, laureát Nobelovy ceny, zlaté medaile amerického Kongresu a titulu nejlepší Němec. Západní tajné služby dosáhly dokonalosti ve hře na strunách neukojitelné, měšťácké ješitnosti těch členů vedení strany, kteří své komunistické přesvědčení pouze předstírali. Stačilo vytvořit mýtus o velikosti a všemocnosti Gorbačova, a ten na něj ihned zabral.

Odlišnou technologii používají antikomunisté vůči opravdovým lídrům komunistických stran. Usilují o jejich morální a politickou diskreditaci. Víra lidí v komunisty, jako nositele velkých ideálů, je závaznou podmínkou jejich vlastní víry v komunistické ideály.

Jakmile je tato víra zpochybněna, ideály jsou znehodnoceny. Antikomunističtí profesionálové to dobře znají a činí vše pro to, aby znehodnotili, zvulgarizovali osobnost čestného komunistického vůdce. Nasazují do vědomí lidí lži a polopravdy, které vyvolávají pochybnosti o jeho čestnosti.

Výmysly a pomluvy jsou vydávány antikomunisty za pravdivé skutečnosti. Úspěšnost jejich působení, vypočítána na důvěřivost a nezkušenost mas, je vysoká. Antikomunistické kampaně nabírají na intenzitě
v okamžiku, kdy komunistické strany získávají popularitu. Před VŘSR šířili o Leninovi pomluvu, že je agentem německého generálního štábu. Když se začala zvyšovat popularita Stalina, vyšli se lži o Stalinově spolupráci s carskou Ochrankou.

Od vzniku KS RF jsou fabrikovány lži o předsedovi ruských komunistů, Gennadiji Zjuganovovi: o jeho tajné spolupráci s Jelcinem, Putinem
a Medvěděvem, utajovaných komerčních aktivitách, uzurpování moci ve straně a opouštění marxistické ideologie. První dva mýty adresovány ruským voličům a další dva členům KS RF. Cílem je otřást důvěrou k předsedovi strany nejen u voličů, ale i u komunistů. Významným nástrojem je prosazování vykonstruovaných kauz, jako je Ukrajinský hladomor a katyňská kauza.

Proč nomenklaturní elita přijala tak lehce americký projekt reformování Ruska?

Americkým stratégům se podařilo spojit své projekty se zájmy špiček vládnoucí elity. Nejvyšší nomenklaturní stranické kádry SSSR, které zavedly zemi do slepé uličky, se s cílem udržení svých privilegií vzdaly demokratické reformy země a ochotně se podřídily americkým poradcům. V posledním období existence SSSR ztrácelo politické vedení země svou profesionální kompetenci a spojení s lidem. Většina představitelů ruské vládnoucí elity udělala svou kariéru v pozdním období výstavby socialismu, charakterizovaném mravní a profesionální degradací vládnoucí vrstvy a rozkvětem protekcionismu, bezzásadovosti a podlézání. Do vedení přicházeli konformisté, orientování na konzumní společnost západního typu, připraveni sloužit každému, kdo jim to umožní. Účast v privatizaci lidového vlastnictví byla vyvrcholením jejich touhy po zbohatnutí.

Publicista Jurij Muchin, který se jako první postavil do čela boje proti falsifikaci sovětských dějin a obviňování Stalina a politbyra z vydání příkazu k likvidaci zajatých polských důstojníků k tomu uvádí: Na jednání poslanecké frakce KS RF o postupech reakce na falšování dějin
v souvislosti s postupy Putina a Medvěděva, přiznávajících Stalinovu odpovědnost za smrt mnoha tisíc polských důstojníků jsem se setkal
s historikem, profesorem a doktorem věd A. N. Kolesnikem, specializujícím se na shromažďování informací rozhovory s dosud žijícími představiteli politické a státní moci SSSR. Z jeho rozhovoru s dosud žijícím,
i když těžce nemocným místopředsedou KGB armádním generálem F. D. Bobkovem, náčelníkem 5. správy (ochrana ústavního zřízení), vyplynulo, že všichni příslušníci současné ruské oligarchie, Berezovskij, Gusinskij, Abramovič a další byli do konce existence SSSR agenty KGB. Informovali o situaci ve vrstvě inteligence. Zejména jim bylo předáno všelidové vlastnictví, na příkaz nejvyšších funkcionářů. Tedy od Gorbačova, maximálně od okruhu jeho spolupracovníků. Podle profesora Kolesnika, A. N. Jakovlev nejbližší spolupracovník Gorbačova naprosto vědomě a cílevědomě prováděl kádrovou politiku a měnil společenské zřízení SSSR. Svým podřízeným přímo vydával úkoly k falsifikaci dějin a ani před nimi neskrýval své záměry, že právě tato falsifikace bude využita k usnadnění změny režimu.

Jedině tak se dá vysvětlit bleskový pád socialismu v SSSR. Nejen dvacetimilionová komunistická strana, ale i celá armáda stranických a komsomolských funkcionářů souhlasila s radikální změnou státní moci a většinou se přimkla k nové, nyní již antikomunistické „vládní straně“. Bývalí komunisté se bez problémů spojili s Jelcinem a později vstoupili do strany „Jednotné Rusko“. Po realizaci nomenklaturně – kriminální privatizace, se vládnoucí vrstva ještě více přimkla k USA a Západu. Uvědomila si, že USA a jejich spojenci v NATO vlastní mocná masmédia a další prostředky vlivu a vědí, jak tyto prostředky využít ke svržení nepohodlných vlád. Dostat se s nimi do sporu je nebezpečné. Zvláště pro vlády, které nemají podporu lidových mas. Spojené státy a jejich spojenci jsou hlavními garanty úspěšné emigrace nynějších vládců a jejich rodin, v případě změny moci. Analýza stavu vlády po zmanipulovaných parlamentních
a prezidentských volbách, jejichž výsledkem je podivný tandem Putin – Medvěděv, vede k závěru, že jeho vznik nebyl motivován pouze úsilím Putina udržet si i nadále svou moc, majetek a beztrestnost, ale hlavně proto, že po jeho odchodu by se mohl zhroutit celý systém vlády ruské oligarchie. Oligarchie, včetně Putina a Medvěděva má uložen majetek v západních bankách. Kromě toho vlastní velké množství nemovitostí. Mnozí z nich mají dvojí občanství. Obezřetnější, jako ministr zahraničí Lavrov, již dávno přesunuli na Západ své rodiny a příbuzné. V tisku se často hovoří o jakési strategii ruské zahraniční politiky. Jde však pouze
o rétoriku pro vnitřní použití, kterou mistrně zvládl zvláště Putin. Jinak se ruská zahraniční politika pohybuje v limitech „dovoleného“ a řeší pouze druhořadé problémy.

GORBAČOV - HANEBNÝ RENEGÁT REVOLUČNÍHO, KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ

Zdeněk Košťál

Motto:

„V tomto člověku ovšem současně žila ďábelská schopnost zrazovat. Uvedená črta, podle mého mínění, představuje organickou součást jeho povahy. Zradil nejen ideály, jejichž jménem jsme jej následovali, věřili mu (jako všechen lid
v té době), ale on zrazoval své spolupracovníky, jako jezuita. Nastal čas, kdy je vyhazoval jako použitý materiál.“

(Ryžkov, N. I.: Návrat do politiky, OREGO 2002, s. 36)

„Ve svém životě jsem toho viděl už hodně, ale ještě nikdy antikomunistu v čele Kremlu.“

 W. Brandt, vysloveno po návštěvě Moskvy

na Gorbačovovo pozvání

(publikováno l´Humanité; převzato: V. Andrijanov, A. Čerňak, Car hraje prezidenta, OREGO 2000, s. 43)

* * *

Při jednání naši konference „O úloze osobností v revolučním hnutí“, nelze opomenout i úlohu negativních osobností v tomto hnutí. K takovým bezesporu vedle oportunistických zrádců z éry sociálně demokratických stran nejen z konce působení II. internacionály a po VŘSR patří Bernsteinové, Ebertové, Scheidemanové v Německu, Bauerové v Rakousku, Tusarové v Československu apod., ale i v rámci mezinárodního komunistického hnutí. Zde to byli v SSSR mj. L. D. Trocký a jeho spojenci, nejvyšší představitel KSSS N. S. Chruščov a zejména jeho důsledný následovník ve funkci generálního tajemníka KSSS a prezidenta SSSR
M. S. Gorbačov spolu mj. s Jelcinem, Ševardnadzem a Jakovlevem. Právě ke Gorbačovovi, k jeho ideologii a politice – gorbačovštině, bych se chtěl vyjádřit.

Gorbačov a gorbačovština

Gorbačov a gorbačovština nejsou jenom produktem XX. sjezdu KSSS, chruščovovského revizionismu, který se zrodil a triumfoval v KSSS po smrti J. V. Stalina. Tento revizionismus, jenž postupně zachvátil většinu komunistických stran nejen socialistického společenství, právě svou formou a podstatou, aniž si to většina členů těchto stran vůbec uvědomovala, směřoval při zneužití a tedy za pomoci KSSS a dalších KS, ke stejnému cíli jako jeho důslední následovníci gorbačovci - k obnovení kapitalismu v SSSR a v dalších východoevropských zemích. Gorbačov
a gorbačovci tedy dosáhli v zásadě toho, o co se pokoušel již od 20. let
L. D. Trocký a trockisté svými výzvami k antistalinské, fakticky antisovětské, tzv. antibyrokratické revoluci.

Gorbačov a gorbačovština tedy byly a jsou historicky vzato, produktem a dědictvím destrukční vlny antileninismu, protistranické
a protisovětské opozice těch, kteří usilovali o revanš za Velký říjen
a u nás za Únor 1948. Jejich kořeny však sahají nejen do vývoje ve VKS(b), SSSR a Komunistické internacionály ve 20. a 30. letech minulého století, ale až do II. Internacionály, ke kautskyánství (centrismu). Podstatou gorbačovštiny tak není a nebylo nic zcela nového. Gorbačovština, jíž
v rámci celé řady nejen komunistických stran bývalých socialistických zemí podlehlo tolik, zejména mladších stranických kádrů, je myšlení
a politika dvojí tváře na bázi antileninismu a od XX. sjezdu KSSS oficiálně hlásaného antistalinismu. A to proto, že Stalin byl v nesmírně složitých a těžkých podmínkách země sovětů, obhájcem a realizátorem Leninova odkazu. Gorbačovština byla a je především ideologií a politikou menševismu (sociáldemokratismu), oportunismu a reformismu. Ve svých důsledcích je to likvidátorství, aktivní, ač zalhávaná demontáž (odkomunističení) komunistických stran a socialistických států. Její podstatou, jak již bylo řečeno, je verbální deklarování věrnosti marxismu při faktickém podřízení se oportunismu, kontrarevoluci.

Poté, co „úspěšně“ skončila Gorbačovova „perestrojka“, po tzv. srpnovém puči v r. 1991, v němž sehrál klíčovou roli, kdy došlo k uchopení moci Jelcinem s jeho antisovětskou, antikomunistickou „partou a ke kolapsu KSSS (včetně jejího zákazu) a SSSR, odhalil „své ledví“. Přiznal, že již „dávno věděl o nepřirozenosti myšlenky socialismu a o utopičnosti komunismu. Nazval se prvním disidentem v zemi, jehož rebelské ideje měly svůj počátek v době studentských let, pod vlivem styků se Z. Mlynářem, jedním z autorů „československého jara“.“ (Iljuchin, V. I.: Gorbačov bez masky /řeč hlavního žalobce/, OREGO 1997, s. 11) Nejen to, když prý na svých cestách poznal Západ, stal se stoupencem politické strany sociálně demokratického typu, koncepce stran Socialistické internacionály, „demokratického socialismu“. Svou činností antikomunistou. Proto byl jedním
z iniciátorů založení sociálně demokratické strany Ruska.

Odkud přišel, kdo to byl a je M. S. Gorbačov?

Gorbačov se narodil ve Stavropolském kraji v rodině zámožného rolníka. Jeho děd po linii otce, nepřijal revoluci roku 1917, byl odsouzen a kácel pak stromy v tajze na Sibiři. Perzekuováni byli za antisovětskou činnost i rodiče jeho manželky. To posléze, psychologicky i ideologicky, poznamenalo Gorbačova na celý život. Tuto skutečnost, která u něj vyvolala nenávist a zlobu k sovětské moci, ke komunistické straně velmi umně, se svým hereckým nadáním, skrýval. Oficiálně a otevřeně se o tom zmínil až 1. prosince 1990, tedy téměř po šesti letech od zvolení generálním tajemníkem ÚV KSSS, tedy poté, co již téměř dokonal své zhoubné, zrádné dílo, když byly ukončeny kontrarevoluční procesy ve východoevropských státech a on vše připravil pro rozpad SSSR. To vše prý musel vykonat, aby „se očistil, aby odhodil celá ta kasárna, stalinštinu, zřeknutí se svého děda, svého otce…“, prohlásil. (M. G., Pravda, 1. 12. 1990 - viz Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 80) Proti komunistické straně, proti vlastnímu lidu, proti SSSR, proti socialismu však jít mohl, tady měl „svědomí čisté“!

Pro svůj bleskurychlý vzestup ve stranických funkcích měl jisté předpoklady, které v deformované straně (po dopadech chruščovovského revizionismu) nalezly větší sociální podhoubí. Šlo a jde o jeho (Gorbačovovu) dvojí tvář. Na jedné straně frázemi zásadový „komunista“ na druhé, v hloubi „své duše“ odpůrce společensko-politického a ekonomického systému, který reprezentoval, farizej - pokrytec, mocichtivý kariérista a bezohledný ziskuchtivec. „Ještě ve Stavropolském kraji, podle slov mnoha jeho občanů, začali M. Gorbačovovi říkat „Miška - obálečka“. „Obálkami“ totiž korumpoval svoje okolí. Ne jednoho, ale mnoho darebáků a hrabivých lidí zachránil před trestní odpovědností. Ale i sám sáhl nejednou do státní, stranické pokladny, aby uvítal, napojil a nakrmil přijíždějící vznešené hosty, kterých bylo bezpočet. M. Gorbačov budoval také chaty, ve kterých rád pobýval L. Brežněv i další moskevští hodnostáři. Tato záliba jej také vyzvedla na samotný vrchol státu.“ (Iljuchin,
V. I.: Gorbačov bez masky /řeč hlavního žalobce/, OREGO 1997, s. 13)

Pro Gorbačovův politický (kariérní) růst sehrála zřejmě významnou úlohu i jeho setkání s J. V. Andropovem, při jeho občasných lázeňských pobytech v blízkosti Stavropolu. (viz mj. Čermák, V.: Operace listopad 1989, Praha, NV 2012, s. 373)

Z „komunisty“ podle zaměstnání, „reformátor“ - zločinný likvidátor KSSS a SSSR

Gorbačov svou zradu, záměrnou a pozvolně prosazovanou likvidaci KSSS a SSSR zahaloval do matoucích slov: že je nutné „nové myšlení“, chápání a prosazování „všelidských hodnot“, že chceme-li „více socialismu“ je třeba „více demokracie“ (jak prokázala praxe ne socialistické, ale buržoazní), přičemž pilíře socialismu byly cíleně podkopávány. Místo prohlubování socialistické demokracie byla nastolena „glasnosť“ jako otevření prostoru především a hlavně pro pomlouvání minulosti socialismu a šíření idejí antikomunismu. To vše bylo řízeno shora, především od něj a jeho společníků, při šíření hesel o uskutečňování „revoluce shora“, „revoluční“, „radikální“ a „reformní“ politiky. Ve skutečnosti však o to nešlo, byla to jen matoucí slova. Fakticky šlo o politiku „ničení země, ztráty její mocné hospodářské, kulturní, sociálně politické pozice, jakou měla v předchozích letech, která gorbačovská parta označila jako »stagnaci«“. (Iljuchin,
V. I.: Gorbačov bez masky /řeč hlavního žalobce/, OREGO 1997, s. 15)

Ano, „když se zřekl ideje socialismu a vytkl si za cíl její zmaření“, spolu se svými společníky, „M. Gorbačov si jistě uvědomoval, že uskutečnit tento záměr je možné jedině likvidací Sovětského svazu, neboť za sedmdesát let sovětské moci se náš stát stal ztělesněním této ideje. A bez likvidace tohoto státu nebylo možné zlikvidovat samotnou ideu. M. Gorbačov jako maniak s nárokem na svůj globální mezinárodní význam vstoupil na tuto cestu, neohlížeje se na lidské, materiální a duchovní ztráty a destrukce. Stal se v dějinách lidstva ne již druhým, ale prvním Hérostratem.“ (Tamtéž, s. 16)

Závěr

1. Předně nemůže být již pochyb o tom, že Gorbačov a jeho společníci (od poloviny 80. let do počátku 90. let) při frázích o obnově a upevnění socialismu cíleně usilovali o odstranění KSSS od politické moci a o rozbití SSSR stejně, jako světové socialistické soustavy. Výstižně a s velkým uznáním to postihl bývalý ministr zahraničí USA
J. A. Baker: Byl to Gorbačov, „kdo s pomocí několika spolupracovníků jako byli Ševardnadze a Jakovlev, uchopil celou společnost a otočil ji
o 180 stupňů a to politicky, ekonomicky a sociálně.“ Ano, přesně tak. Celou společnost, dodejme „rozbitou“ na kusy, otočili zpět ke kapitalismu. A to při hrubém, bezprecedentním porušení ústavy a celé řady dalších zákonodárných aktů SSSR. Dopustili se tedy, jako nejvyšší představitelé Sovětského svazu, zločinu nevídaných rozměrů. Zejména, jako prezident SSSR a generální tajemník ÚV KSSS.

2. Není náhodné, že již přes čtvrt století buržoazní propaganda vyzvedává úlohu Gorbačova, neboť v důsledku jeho politiky se před očima Západu „odehrávala velká změna, kterou chtěl“ (G. Bush). Gorbačov a gorbačovci tedy udělali právě a především to, co posloužilo USA a dalším imperialistickým mocnostem. Odstraněním SSSR prý byla ukončena i „studená válka“. Dodejme, že při rozmachu válek horkých
a vytvoření podmínek i pro novou „studenou válku“.

3. Až trapně zvláštní je obdobné oceňování a zároveň omlouvání Gorbačova ze strany jeho sympatizantů a následovatelů, kteří se s ním, s jeho ideologií a politikou, ztotožňovali již od XX. sjezdu KSSS, na bázi chruščovovského revizionismu. Argumentují mj. tím, že u Gorbačova šlo o upřímné úsilí obrodit, posílit socialismus, urychlit jeho ekonomický a sociální rozvoj na bázi vědeckotechnického rozvoje a posílení tržních vztahů a sil. Jak to dopadlo je známo.

4. Zcela záměrně jsou opomíjeny katastrofální důsledky ideologie Gorbačova a gorbačovců („demokratického socialismu“ - sociáldemokratismu, eurokomunismu a liberalismu) a jejich politiky. Šlo o negativní, mnohdy přímo katastrofální dopady na stamilióny lidí. Nejen pokud šlo a jde o propady životní úrovně (obrovský nárůst inflace, nezaměstnanost atd.), nadvládu zahraničního kapitálu nad „postkomunistickými“ zeměmi, rozložení MKDH, protiimperialistického a mírového hnutí atd.

(Vyargumentovanější text viz Z. Košťál, Gorbačov a gorbačovština, Dialog, komunistický list, č. 328, září-říjen 2016)

OBSAH:

Místo úvodu   ...   002

I. Zahajovací slovo

Prolog   ...   005

Viktor Pázler

II. Úvodní referát

O úloze osobností v revolučním hnutí   ...   009

Ondřej Kasík

III. Koreferát

O životě a díle Klementa Gottwalda   ...   029

Hana Kráčmarová

IV. Diskusní vystoupení

K současné situaci   ...   037

Petr Šimůnek

O odkazu bývalých komunistických představitelů dnešku   ...   040

Jiří Jeřábek

O Gottwaldovi mluví jeho dílo   ...   043

Milan Matouš

O setkáních s Klementem Gottwaldem   ...   046

Miloš Jakeš

Jít jasným směrem   ...   048

Jaromír Kohlíček

Osobnosti a strana   ...   051

Jozef Servista

Požadavky na vedoucí osobnosti strany v současném období   ...   056

Jiří Bulka

K tématu konference   ...   060

Pavel Degťar

O Klementu Gottwaldovi   ...   065

František Kovanda

Šedesát let neúcty ke Klementu Gottwaldovi   ...   067

Lukáš Vrobel

Úloha politického pracovníka v politickém vzdělávání   ...   070

Lubor Šimek

Volby 2016 a úloha osobností   ...   074

Ladislav Šafránek

Jít cestou pravdy   ...   079

Milan Richter

Účelová teze XX. sjezdu KSSS o tzv. Kultu osobnosti   ...   081

Rudolf Košťál

O síle myšlenky osobnosti   ...   083

Vladimír Sedláček

Volby   ...   084

Václav Jirásko

Dnešní situace a boj o leninský charakter strany ve 20. letech   ...   087

Jaroslav Pluskal

Klement Gottwald - radikalismus ve straně   ...   089

Milan Sekera

Několik poznámek k dělnickým autoritám   ...   090

Vladimír Holiš

O osobnostech a figurkách   ...   092

Marta Semelová

Císař pán je nahý   ...   094

Josef Gerši

Čemu dát znovu křídla   ...   097

Josef Skála

V. Nepřednesené příspěvky

Úloha komunistické osobnosti v dějinách   ...   105

Karel Kluz

Gorbačov - hanebný renegát revolučního komunistického hnutí   ...   108

Zdeněk Košťál