Když se v roce 1944-45 začaly odkrývat hrůzy německých koncentračních táborů, byl celý svět v šoku. V koncentračním táboře Mauthausen a v dalších pobočných táborech bylo v roce 1945 vězněno 84 000 osob. Celkem od vzniku smrtícího tábora roku 1938 do osvobození roku 1945 spojeneckými vojenskými jednotkami bylo zde deportováno 200 000 osob. Přesné číslo se nedozvíme, protože víme, že náckové po sobě zahlazovali stopy. Byli tu vězni z více než čtyřiceti zemí světa. Tisíce vězňů byli zastřeleni, ubití na polích při práci pro sedláky, zavraždění petrolejovými injekcemi, usmrcení zmrznutím, nárazem do elektrických drátů. Více než deset tisíc lidí bylo usmrceno v plynové komoře hlavního tábora, v táboře Gusen nebo v Usmrcovacím ústavu nad zámkem Hartheim či v pojízdné komoře, která jezdila mezi M – G a poté spáleni. Většina vězňů zemřela vyčerpáním z nelidské práce v kamenolomu ( 168 smrtících schodů, po kterých vynášeli kameny těžší než oni sami), budováním podzemních výrobních závodů, práci přímo ve zbrojní výrobě. Mnozí umírali vyhladověním, nedostatkem oblečení, na infekční nemoci, špínu. I zde „pracoval“ doktor smrt Aribert Heim, který si nezadal s Mengelem. Heim byl teprve od roku 1950 stíhán, deset let německé úřady tvrdily, že ho nemohou najít, přitom do roku 1962 pracoval v Německu jako gynekolog. Poté utekl a možná v roce 1992 zemřel na rakovinu.
I naše česká výprava, tak jako tisíce zejména mladých lidí z celého světa, jela uctít památku oběti holocaustu v Mauthausenu. Jezdíme tam pravidelně a vždy tam jdeme s pokorou a myšlenkou „už nikdy“. U našeho Památníku vždy bylo stále méně a méně lidí. My, čestná stráž, velvyslanci ČR a SR nebo někdo jiný pověřený proslovem, pak pár jedinců. Letos to bylo jiné. Nejdříve velmi povzbudivé. Byli tam mladí studenti z gymnázia s profesory. Plný autobus a české vlaječky. Pak tam přišla další početná skupina cca třiceti lidí. Bylo jasné, kdo to je se svou modrožlutou vlajkou.
Věřím, že se všichni přišli poklonit všem obětem zvěrstva a i všem přeživším za jejich nezměrnou vůli přežít. Věřím, že nepřišli dělat stafáž ministru školství Bekovi, který měl proslov. Na rozdíl od minulých let mě projev překvapil. Byl telegramově krátký a pietní. Uctil památku a vzpomněl jako bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně obětí všech docentů, profesorů a asistentů univerzity. Pamětní deska je umístěná ihned vlevo u apellplatzu.
Pane ministře, na konci května se zúčastníte sudetoněmeckého sjezdu v Bavorském Řezně s oficiálním pověřením premiéra Fialy. Pamatujte na slova našeho druhého prezidenta pana Edvarda Beneše. Sice „Demagog“ uvádí, že jsou to falešné zprávy (fake news), ale já jsem jeho projev slyšela na vlastní uši z archivního záznamu. A oni přijdou a budou přepisovat historii. A ta další slova, že už nebudou požadovat majetek. Tam chybí jedno slůvko, které se nějak vynechává. A to je „prozatím“. Vy to asi dobře víte, ale nějak se veřejnost musí ukolébat.
Vynikající byl projev slovenského atašé, který rovněž uctil památku, mluvil o míru , nebál se otevřeně přiznat, že Slováci byli ve dvojích kleštích. Jednak za strany německého nacismu, jednak ze strany satelitního státu nacistického Německa pod vedením kněze Josefa Tisa, člena slovenské lidové strany. Ale obyčejní Slováci se vzepřeli a dokázali i v tomto sevření spolu s Čechy bojovat a vybojovat mír. Pak jsme diskutovali se Slováky a slíbili si, že v příštím roce 80. výročí osvobození tam budeme v mnohém větším počtu s našimi vlajkami.
Pak následoval několika tisícový pietní průvod k hlavnímu pomníku. Spousty vlajek a praporů, věnců a květin. Šli jsme s vlajkami až za studenty. Mnozí lidé nás zdravili potleskem se slovy, že to jsou čeští komunisté. Na oplátku jsme jim zamávali.
V roce 1947 předalo velitelství sovětských jednotek dřívější koncentrační tábor Rakouské republice, která se zavázala zde zřídit Památník. V rámci přestavby byla většina vězeňských bloků, budovy SS, provozní zařízení v kamenolomu demontována a po dvou letech byl provoz Památníku otevřen. Nyní jsou tam upravené a vyasfaltované cesty, vzrostlé stromy, zarostlý kamenolom, posečená tráva, v blocích dlaždice, na ubikacích dřevěná podlaha.
Doufám, že studenti v rámci své exkurze navštívili i budovu „Revíru“, kde jsou stálé i dočasné výstavy, kde tu hrůzu mohou vidět alespoň na dobových fotkách a jiných artefaktech. Rovněž je dobré si přečíst knihu Vzpomínky Václava Václavíka.
Čest památce všem vězňům Mauthausenu.
Fotogalerie
