Generál Karel Řehka: Musíme začít otevřeně mluvit o hrozbě války mezi Ruskem a NATO.
Před 24. únorem jsme měli tendenci přeceňovat ruskou vojenskou sílu, dnes ji máme tendenci podceňovat. Takové uvažování je nebezpečné," píše náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Karel Řehka.
Posledních 33 let jsme měli štěstí, že jsme žili v bezprecedentní míře svobody a prosperity. Česká republika je členem nejsilnější obranné aliance a součástí silného hospodářského, politického a kulturního Evropského společenství. Všichni naši sousedé jsou našimi spojenci a přáteli. Život v naší společnosti je založen na svobodě jednotlivce, lidských právech, právním státu, rovných příležitostech a respektování svobody a rozmanitosti druhých. Žijeme v demokracii. Každý z nás rozhoduje o své budoucnosti ve svobodných volbách, aniž by zvenčí diktoval, jakým směrem by se naše země měla ubírat. S bezprecedentní úrovní bezpečnosti se můžeme soustředit na náš rozvoj, zatímco se zvyšuje naše prosperita a kvalita života a zvyšuje se průměrná délka života.
Akce ruských dobrovolníků ukazuje, že po více než sto letech od poslední revoluce a občanské války v Rusku je ozbrojené povstání opět možné.
Samozřejmě, že všichni chceme, aby takové štěstí bylo zachováno pro naše děti a vnoučata. Nic z výše uvedeného však není zdarma a navždy. Všimněte si, že tři dekády svobody a současná úroveň bezpečnosti jsou zažívány poprvé, takže z pohledu českých dějin je to spíše anomálie než pravidlo. Nesmíme to považovat za samozřejmost. Musíme aktivně podporovat a bránit náš způsob života, jinak o něj přijdeme.
Svět není bez konfliktů
Žijeme ve světě, který není bezpečný. Nikdy nebyla a pravděpodobně nikdy nebude. Lidé mají odlišné názory a přirozeně se zapojí do konfliktů, zatímco státy někdy volí organizované násilí, aby je vyřešily. Takže ve světě budou války. Pro někoho to může být šok, ale často tomu tak bylo. Jako společnost jsme měli po desetiletí štěstí, že jsme válku nezažili přímo. Zvykli jsme si slýchat o válce jako o něčem vzdáleném a abstraktním, jako o něčem, co se nás dotýká jen okrajově. Nanejvýš tu a tam přidělíme vojenské specialisty do takzvaných hotspotů, aby společně se svými spojenci čelili problému a zabránili jeho šíření do naší vlasti.
Tento stav je výhodný, protože jsme nemuseli obětovat mnoho úsilí, peněz a života pro naši vlastní obranu. Oklamali jsme sami sebe, abychom si mysleli, že velká válka se nepřibližuje naší civilizaci. A v případě nouze bychom měli dostatek času na přípravu. Takhle to ale nefunguje. Za prvé, válka v Evropě není nemožná. Za druhé, nebudeme mít ani čas se na ni připravit, pokud neučiníme trvalé přípravy již v době míru. Za třetí, v dobách míru a prosperity máme sklon přehlížet varovné signály a nenásledovat je. Současná ruská agrese je toho dokonalým příkladem.
Hrozba ruského útoku
Ruská agrese znamená, že je čas se probudit. Otázkou je, zda jsme dostatečně probuzeni a jak dlouho jsme schopni zůstat tak. Od roku 2007 Vladimir Putin svými slovy a činy naznačil, že Rusko nepřijme současný mezinárodní řád. Rovněž neuznává suverenitu a svobodnou vůli vojensky slabších zemí, pokud nejsou v souladu se zájmy Ruska. K prosazování těchto zájmů Rusko neváhá použít vojenskou sílu tam, kde mu to projde a cena nebude příliš vysoká, jako v případě Gruzie a Krymu. Ruská agresivita a nepředvídatelnost roste a tím, že vede válku na Ukrajině, dále zhoršuje situaci. Válku za dobytí Ukrajiny popisuje jako konflikt s NATO a celým Západem. Nazývá nás nepřáteli a podle toho s námi jedná.
Před 24. únorem jsme měli tendenci přeceňovat ruskou vojenskou sílu, dnes ji máme tendenci podceňovat. Takové uvažování je nebezpečné. Rusko má stále značný vojenský potenciál. Invaze jistě udržuje Rusko zaneprázdněné a oslabené. Oslabené Rusko však nemusí nutně znamenat méně nebezpečné Rusko. Může to být právě naopak. Rusko intenzivně pracuje na obnově a posílení svého arzenálu a má k tomu potenciál. To pro nás vytváří jasný úkol: musíme okamžitě začít posilovat naši vlastní obranu. Čas je omezený. I kdyby nám bylo deset let, byl by to spíš sprint než maraton.
Vladimir Putin opakovaně učinil rozhodnutí s vážnými důsledky pro Rusko. Invaze na Ukrajinu je toho dobrým příkladem
Chce Vladimir Putin ozbrojený konflikt s nejsilnější obrannou aliancí? S největší pravděpodobností ne teď, ale nemáme důvod se radovat. Za prvé, v budoucnu může být situace odlišná a nevíme, jaké budou jeho možnosti. A po celou dobu pouze omezuje svůj manévrovací prostor. Za druhé, zatímco zahájení války s NATO by bylo pro Rusko katastrofální, Vladimír Putin opakovaně přijal rozhodnutí s vážnými důsledky pro Rusko. Invaze na Ukrajinu je toho dobrým příkladem. Za třetí, nevíme, jak dlouho bude Putin u moci. Co se stane v Rusku dál, je velkou neznámou.
Kreml úzkostlivě kontroluje informační prostředí a ovlivňuje veřejnost, jejíž podpora je pro něj klíčová. Každý měl jistě možnost vidět, jak ruská média formují mladé lidi v duchu nacionalismu nebo jak odkazují na předepsanou historii, symboly či uniformy. Mladá generace, vystavená takové propagandě, se jednoho dne stane základem budoucích ruských ozbrojených sil.
Co by znamenal konflikt mezi Ruskem a NATO
Bylo by naivní si myslet, že případná válka mezi Ruskem a aliancí se nás tady ve střední Evropě netýká. Určitě bychom se do toho aktivně zapojili od první minuty. Velká část našich ozbrojených sil by byla poslána do boje v souladu s plány NATO. Naše území by se stalo důležitou tranzitní zónou a vojenskou základnou. Rusko nebude čekat, až se zorganizujeme a rozmístíme na bojišti. Reagovala by okamžitě. Životy našich občanů by se obrátily vzhůru nohama. Všechno by bylo jinak.
pravdivý obrázek o tom, co by se stalo, a přestaňme si nic nalhávat. Měli bychom být hrdí na to, že patříme k nejsilnější vojenské alianci. Díky tomu se nemusíme bránit a pravděpodobnost, že nás někdo vyhrožuje, klesá.
Zapojení státu do velké války vyžaduje mobilizaci celé společnosti. Není to jen o armádě, protože národní obrana je celonárodní úsilí. Jde také o průmysl, dopravní infrastrukturu a nemocnice. V některých lidech v mé zemi vyvolává slovo "mobilizace" reakce hraničící s panikou. Tomu rozumím. Ale buďme k sobě upřímní. Potenciální válka s Ruskem, která by pravděpodobně trvala déle než několik týdnů, by nejprve vyžadovala, abychom použili naše omezené zdroje dobrovolnických ozbrojených sil a aktivních záloh. To by však rozhodně nestačilo. České úřady by musely rozhodnout o větší mobilizaci.
Znamená to, že se záměrně snažím vyděsit veřejnost? Určitě ne! Je však důležité mluvit upřímně a informovat veřejnost. To je součástí budování obranné připravenosti. Pokud to znamená, že se někdo na chvíli poleká, budiž. Občané by měli chápat, jaká jsou rizika, být schopni s nimi žít, dynamicky se přizpůsobovat a rozvíjet, ale nebýt paralyzováni strachem.
V posledních měsících se počet dezertérů mezi ruskými vojáky výrazně zvýšil, podle posledních zpráv britských zpravodajských služeb.
Současná válka má přímý dopad na mezinárodní bezpečnostní architekturu. Raději bych se soustředil na aspekty, které jsou naší obranné koncepci nejbližší. Obávám se, že tato válka hned tak neskončí a že bezpečnostní situace v Evropě nebude lepší. Jsem přesvědčen, že Rusko nedosáhne svých cílů a Ukrajina nebude na bojišti poražena. Podpora Západu je zde klíčová. Je to morálně správné a v našem bezprostředním zájmu. Ukrajina také bojuje za nás a drží agresivní Rusko daleko od našich hranic.
Přinutit Kyjev, aby přijal nějaký kompromis a přešel k normálním vztahům s Ruskem, by bylo pro naši budoucnost nešťastnou možností. To by znamenalo akceptovat sféry vlivu, uznat použití násilí při prosazování státních zájmů a omezit suverenitu vojensky slabších. Bylo by to prostě přijetí principu "silnější vítězí". Hádejte, která země bude další.
Chtějí Češi agresivní Rusko na ukrajinsko-slovenské hranici? Určitě ne. Závěrem lze říci, že Rusko nezmizí, bude pro nás i nadále hrozbou, bude méně předvídatelné, nepřátelštější a agresivnější, možná frustrované, plné nenávisti a touhy po pomstě.
Procedura
Nejdůležitější teď je, co s tím uděláme. Za prvé, měli bychom usilovat o vojenské vítězství Ukrajiny na bojišti, o tom není pochyb. Tak dlouho, jak je to nutné. Zadruhé se musíme připravit na budoucí potenciální konflikt s Ruskem, které pro nás bude i nadále hrozbou. Musíme to udělat co nejdříve. I když mluvíme o deseti nebo patnácti letech, je to velmi naléhavé a nelze promarnit ani den. Obrana se nebuduje přes noc.
Cílem našeho úsilí není vyvolat válku, ale spíše jí zabránit odstrašením agresora; A pokud je válka, musí být vyhrána. Jedinou možností je ukázat agresivnímu Rusku, že veškeré jeho úsilí je odsouzeno k neúspěchu. Kreml chápe pouze naši spojeneckou jednotu, odhodlání, masové vyzbrojování a připravenost. Toto úsilí musí jít samozřejmě ruku v ruce s jasnou a účinnou diplomacií.
Ale není to řinčení zbraněmi? Věřte mi, že poslední, kdo chce válku, jsou vojáci, kteří ji viděli na vlastní oči. Stačí strávit nějaký čas ve válečné zóně a vidět jejich důsledky. Žádný voják, zvláště pokud má doma děti, když vidí strádání a utrpení civilistů a zabíjení nebo mrzačení dětí, nechce válku. Mluvím z vlastní zkušenosti.
Na druhou stranu nemůžete strkat hlavu do písku a předstírat, že to nějak přejde a někdo se o to postará za vás. Válka mě naučila, že člověk musí mít oči otevřené, dívat se na věci realisticky, vždy převzít iniciativu a řešit problémy. Nikdo jiný to neudělá.
Naše společnost dříve podlehla falešnému pocitu bezpečí a dlouho nechápala, jak je důležité věnovat na obranu odpovídající zdroje
Za třetí, NATO je základním kamenem naší bezpečnosti. Abychom byli společně silnější, musíme investovat do obrany. 2 % HDP je naprosté minimum. My v České republice bychom měli vědět, že bezpečnost není ani svobodná, ani samozřejmá. Měli bychom také vědět, že NATO bude jen tak silné, jak silní budou jeho jednotliví členové. Přestože budování obrany je běh na dlouhé vzdálenosti, musíme jednat rychle, abychom zvýšili naše obranné schopnosti.
Za čtvrté, předpokladem úspěchu je, že většina obyvatelstva je zapojena do významné podpory výstavby obrany. Žijeme v demokratické společnosti, kde odpovědnost za národní obranu nese demokraticky zvolená vláda. V demokracii žádná vláda netrvá věčně. Rozvoj koncepce národní obrany není jednofunkčním volebním úkolem. Každá vláda musí v první řadě prosazovat svůj program – agendu, pro kterou hlasují její voliči. Máme-li však mít nějakou šanci na úspěch, je zásadní, aby většina obyvatel chápala hrozby a rizika, ztotožnila se s nimi a požadovala od svých demokraticky zvolených zástupců přiměřenou obranu země a jejích hodnot.
Naše společnost dříve podlehla falešnému pocitu bezpečí a dlouho nepochopila, jak je důležité věnovat na obranu dostatečné prostředky. To se už nikdy nesmí opakovat. Pokud to někteří považují za příčinu paniky, budiž. Dnes je však nezbytné o této otázce diskutovat, otevřeně a upřímně diskutovat o těchto výzvách.