Válka na Ukrajině byla irskému lidu – v lavině zaujaté jednostranné propagandy – prezentována jako bezohledný akt agrese ze strany Ruska, v níž jsou pošlapávána práva malého národa v klamném pokusu obnovit někdejší ruské impérium.
Jednotliví příslušníci nové kapitalistické třídy v Rusku se sice mohou takovými názory chlubit, avšak pohled na skutečné okolnosti války jasně ukazuje, že válku vyprovokoval Západ v čele s USA a NATO v rámci své snahy oslabit Rusko a nakonec zabrat bohatství této země pro západní korporace.
V pozadí toho všeho stojí snaha Spojených států vrátit čas do doby, kdy americký kapitál ovládal celý svět, po rozpadu Sovětského svazu a těžkém oslabení demokratické výzvy socialismu vůči kapitalistickému světovému řádu.
Již několik let je však americký kapitál na ústupu, neboť se rozvíjejí nové ekonomiky, z nichž se jako silní konkurenti americké nadvlády stále více vynořují Čína, Indie a Asie. Také v Latinské Americe, kdysi dvorku strýčka Sama, kde měl nesporně navrch, musely USA ustoupit demokratickým a levicovým politickým silám.
Tento vývoj pocítily USA také s ohledem na svou nadvládu nad Evropou.
Jejich velkou obavou bylo, že užší spolupráce mezi Německem a Ruskem, míjením USA s levnější ruskou energií pohánějící německou výrobu a vedlejší linií amerického kapitálu v Evropě, osvobodí Evropu od nadvlády USA. To je důvod, proč USA kladly takový důraz na zastavení projektu Nordstream2, přičemž USA za pomoci členských zemí NATO Norska, Dánska a Nizozemska nakonec sabotovaly plynovod tím, že ho vyhodily do povětří.
Německo a Evropa jsou nyní závislé na americké energii, která je až čtyřikrát dražší než ta, kterou dříve dodávalo Rusko.
V této kampani za obnovení globální hegemonie USA zahájily první útok proti Rusku, přičemž ve svém boji využívají Ukrajince jako prostředníky, aniž by je zajímala zničující míra obětí na životech, kterou utrpěla ukrajinská armáda, ničení ukrajinských měst a neutěšená situace milionů uprchlíků, kteří před konfliktem uprchli.
Už teď ale dávají najevo, že obrátí svou armádu proti Číně, proti Íránu, proti každé zemi, která nedodrží linii vytyčenou Spojenými státy.
Puč 2014
V případě Ukrajiny zorganizovaly USA v roce 2014 převrat, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta.
Následoval zákaz pokrokových stran, terorizování civilistů, kteří se postavili proti převratu, včetně upálení odborářů v Oděse, kteří pokojně vedli kampaň proti převratu, a zákaz používání ruského jazyka v úředních záležitostech. A to bylo doprovázeno glorifikací fašistické minulosti, s nacistickým kolaborantem a židovským vrahem, Stepanem Banderou oslavovaným pučisty jako hrdina.
Rusky mluvící oblasti na východě se tomu bránily, nejprve usilovaly pouze o ukončení zákazu ruského jazyka, ale poté se rozvinuly do požadavků na místní autonomii, což nakonec vedlo k odtržení Donbasu.
Reakcí kyjevského režimu byl útok na Donbas a vystavení tamních obyvatel intenzivnímu ostřelování, které si v letech 2014 až 2022 vyžádalo smrt 14 000 lidí.
Prvotní reakcí Ruska bylo hledání vstřícnosti. Minské dohody z let 2014 a 2015, podepsané Ukrajinou a Ruskem a „zaručené“ Německem a Francií, akceptovaly, že s výjimkou ruského Krymu bude zachována územní celistvost ukrajinského státu s tím, že separatistické oblasti dostanou místní autonomii (mimo jiné kvůli ochraně svých jazykových práv) a s právem veta nad návrhy na vstup do NATO nebo do EU.
Donbaští separatisté s tím nebyli zcela spokojeni, protože nevěřili kyjevskému režimu, který měl ve svém vojenském a bezpečnostním aparátu otevřené fašisty, jako byl prapor Azov.
Putin byl soukromě kritizován, ale Donbas potřeboval jeho pomoc, aby vůbec přežil.
Od té doby bylo potvrzeno (předchozím ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem, německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem), že Minské dohody byly z jejich strany jen trikem, jak získat čas k vybudování ukrajinské armády pro masový útok na Donbas.
I poté, kdy Kyjev odmítl realizovat Minské dohody, na nichž se dohodl, Rusové pokračovali v hledání diplomatického řešení a varovali, že NATO, když se usadí na Ukrajině, bude pro jakýkoli Ruský stát představovat existenční hrozbu. Usilovali o celoevropskou konferenci o bezpečnosti, která by naplánovala řešení, jež by zaručilo bezpečnost všech států v Evropě.
NATO odmítlo reagovat a ukrajinský režim pod tlakem, radami a vedením NATO začal stále otevřeněji hovořit o vstupu do NATO a zřízení raketových základen NATO jen pět minut letu od Moskvy.
Samozřejmě, že od pádu Sovětského svazu se NATO, navzdory slibům, že se tak nestane, rozšířilo dále a dále na východ: Ukrajina a Gruzie by dokončily obklíčení Ruska útvary NATO.
Zejména v irských médiích se objevují pokusy srovnávat situaci na Ukrajině se situací v Irsku. Vůbec to není rovnocenné. Především ve vztahu k jazyku: zatímco irštinou (někdy ve své skotské gaelské podobě) se svého času mluvilo po celém Irsku a je to odlišná jazyková rodina oddělená od angličtiny, ukrajinština a ruština (a běloruština) jsou dialekty téhož východoslovanského kontinua. Rozdíl mezi ukrajinštinou (jak se mluví na Západě a nyní se bere jako standard) a ruštinou je řádově stejný jako rozdíl mezi donegalskou irštinou a munsterskou irštinou nebo mezi standardní a skotskou angličtinou.
Zadruhé, rusky mluvící obyvatelstvo Donbasu není potomkem plantážníků, kteří přišli v rámci plánu na vyhnání domorodců. Ukrajinsky mluvící i rusky mluvící se vyvinuli při okupaci území, ze kterého byli vyhnáni Tataři.
Pokud jde o státnost, Donbas byl administrativně připojen k Ukrajině ve dvacátých letech pod Leninovým vedením SSSR s cílem posílit průmyslovou základnu ukrajinské republiky. Obyvatelé zůstali etnicky ruští.
Krym byl připojen v roce 1954, jako „dar“ od Chruščova Ukrajině. Jeho většinové obyvatelstvo zůstalo ruské (Tataři a Ukrajinci tvoří většinu zbytku).
Západ, Halič, byl součástí polského státu až do nacistické invaze, kdy se stal součástí Sovětského svazu.
Právě zde měl fašismus nejsilnější základnu s velkými útoky proti židovským a polským komunitám, kterých se pod vedením nacistů dopouštěli ukrajinští nacionalisté pod vedením Bandery.
Druhým argumentem je, že ruská invaze porušuje svrchované právo svrchovaného nezávislého státu.
Na Evropské konferenci o bezpečnosti v roce 1998 však bylo stanoveno, že i když má každý stát právo rozhodovat o své vlastní bezpečnosti, nemůže tak činit na úkor bezpečnosti svých sousedů.
Vzhledem k těmto okolnostem je jasné, že Rusko udělalo vše pro to, aby se této válce vyhnulo, ale že NATO toto téma dohnalo do bodu, kdy by se Rusko muselo vzdát NATO nebo preventivně vrátit úder. Rusko úder oplatilo. Den ode dne je také jasnější, že jde o válku mezi NATO a Ruskem.
NATO do ní nalévá zbraně a zásoby, aby válku prodloužilo. Je také stále jasnější, že cíl NATO zničit ruský stát neuspěje, ale čím déle bude válka pokračovat, tím ničivější ztráty utrpí ukrajinské národy, a to za cenu ruského lidu a dělníků všude na světě.
ICP: Požadavek na mír
Irská komunistická strana proto vyzývá k ukončení rozdmýchávání plamenů války a k otevření požadavku míru, k vyřešení bezpečnostních otázek Ruska, etnických Rusů na Ukrajině, Ukrajinců a sousedů všech zúčastněných.
Porážka Spojených států v této válce je v nejlepším zájmu národů světa, protože ještě více oslabí USA v jejich snaze obnovit globální hegemonii, kterou držely nad světovými ekonomikami a společnostmi. A o to v podstatě ve válce jde: bude to unipolární svět ovládaný Spojenými státy, nebo to bude multipolární svět s několika významnými silami a příležitostí menších států hledat cestu, která jim vyhovuje.
Irská komunistická strana věří, že dělnická třída různých států světa může nejlépe pokročit v podkopávání a případném svržení kapitalistického systému vykořisťování a znovu vybudovat socialistickou alternativu vůči tomuto světu chamtivosti.
Zároveň je třeba chápat, že snaha o porážku USA v této válce není žádnou podporou Vladimira Putina, který zůstává neochvějným obhájcem svržení socialismu v SSSR a kapitalistického rozkrádání společenského majetku sovětských národů. Putin sám byl dokonce ochoten vstoupit do NATO a pro Rusko hrát v americkém plánu pro svět úlohu podřízeného. USA však chtěly všechny ruské zdroje pro sebe, a tak Putina k tomuto zlomu donutily.
Právě tento zlom nám všem otevírá cestu k úniku z americké nadvlády a příležitost k obnově nového světa, v němž budou zlikvidována všechna kapitalistická centra – včetně Putinova.
UNITY, týdeník Irské KS, Belfast 20. 5. 2023
překlad Vladimír Sedláček