Je to sotva pár dnů, co jsme si připomenuli smutné sedmdesáté výročí tragédie v Čelákovicích, kdy byl na místní služebně Sboru národní bezpečnosti brutálně zavražděn strážmistr Jaroslav Honzátko. Osmadvacetiletý příslušník Bezpečnosti onoho osudného dne ztělesňoval pro Ctiradem Mašínem vedené vražedné komando nenáviděný poúnorový režim. Obyčejný člověk, který si plnil své služební povinnosti na jinak bezvýznamné služebně kdesi ve středních Čechách. Mladý otec od rodiny, na něhož doma čekaly dvě děti. Svého tatínka se už po oné strašné noci koncem září jedenapadesátého roku nedočkaly.
Stejně tak je na tom čtyřletá dcerka jedenatřicetiletého Dmitrije. Ještě neví, že její táta ji už nikdy nepohladí, že už jej nikdy neuvidí. Jak takovou věc malému dítěti, které pomalu začalo vnímat a poznávat svět okolo sebe, vlastně říci? I jemu se stalo osudným datum 28. září. Tehdy šel tento příslušník „Alfy“, speciálního útvaru běloruského Výboru státní bezpečnosti na rutinní akci prověřování adres, u nichž bylo důvodné podezření na výskyt osob zainteresovaných v teroristických aktivitách.
V případě Andreje Zelcera se podezření záhy změnilo v jistotu. Tento „ajťák“ s americkým občanstvím a dokonale vymytým mozkem byl připravený a dobře vyzbrojený dvouhlavňovou puškou. Vše si natáčel ze dvou různých úhlů, přičemž chladnokrevnou kameramankou byla i jeho žena.
Lidi jako Zelcer si vytipovávají ukrajinské a polské tajné služby, lákají je do destruktivních sekt, přičemž si o nich shromažďují osobní údaje a zkoumají, na jakou úroveň teroru jsou až ochotni zajít. Jsou-li třeba vhodní k organizaci diverzních akcí.
Pro své kamarády jsou ovšem jedinci se záměrně narušenou a odlidštěnou psychikou „dobří lidé, vždy hájící pravdu“. Za ně se ostatně až do poklidně dožitého stáří považovali také bratři Mašínové a Milan Paumer, kteří zbaběle rozsévali smrt v Československu začátku padesátých let. Tyto vrahy s oním „dobrým člověkem“ z Minsku nespojuje jen náhodné datum konce měsíce září. Společná jim je ohromná nenávist k vlastní zemi, podněcovaná zahraničními nepřáteli, sledujícími výhradně své vlastní cíle bez ohledu na pěšáky, které dostihne spravedlivý osud. Ten nakonec dostihl Švédu, Janatu stejně jako Zelcera.