Zavádění liberální demokracie je v islámském prostředí nemyslitelné aneb Demokracie versus islám
Arabské země Blízkého východu patří k nejméně svobodným, demokratickým a liberálním státům světa. Všechny režimy tohoto regionu jsou nedemokratické monarchie, vojenské nebo osobní diktatury, případně jejich kombinace. Často se opírají jen o omezenou rodinnou, klanovou nebo kmenovou legitimitu. Ve všech zemích regionu se jako nejpravděpodobnější nástupce stávajícího uspořádání jeví výlučně islámská vláda. Demokratizační vlny, které se vždy přehnaly světem a zasáhly několik desítek zemí, se vždy regionu Blízkého východu dotkly jen velmi okrajově.
K nejvýznamnějším rysům politické kultury Blízkého východu patří náboženské opodstatnění téměř všech činností. Vyplývá to z kategorického imperativu islámu, podle kterého patří legitimita pouze Bohu. Snaha režimu o náboženskou legitimizaci, tváří v tvář rostoucí sociální mobilizaci, bývá často příčinou dočasné podpory islamistických hnutí. Přijímání islámu a poukazování na islámskou identitu je společné pro politické systémy v mnoha zemích s autoritativním režimem a s islámem jako hlavním náboženstvím.
Rozhodujícím faktorem ovlivňujícím politickou kulturu na Blízkém východě je specifická politická loajalita. Struktura politické loajality Arabů a muslimů všeobecně je diametrálně odlišná, než je tomu v moderních západních společnostech. V islámském světě existují dvě základní a trvalé loajality – loajalita k rodině a ke kmeni; nad tím leží pouta kulturní a náboženská. V arabském světě totiž nikdy neexistovalo nic obdobného národní identitě a loajalita vždy náležela kmeni, klanu a širší rodině. V celém islámském světě jsou základem loajality a oddanosti malé skupiny a v obecné rovině pak jednotné a silné náboženství.
Stabilita národního státu na Blízkém východě je udržována víceméně uměle s pomocí kombinace státního násilí a systematické manipulace. V takto nastavené politické kultuře vystupují islamisté jako jediná možná opozice, která nabízí vlastní model uspořádání státu.
Specifikou muslimské společnosti je skutečnost, že navzdory probíhajícím modernizačním procesům v ní nedochází k sekularizaci, kterou s sebou tyto procesy přinesly v jiných částech světa. Islám jasně neodlišuje mezi doménou císaře a Boha, což má své kulturně-historické souvislosti. V Evangeliu podle Matouše nabádal Ježíš své stoupence: »Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.« (MT 22:21) Takový precedens v islámu neexistuje. Tak jako islám neodděluje stát od společnosti, neodděluje od ní ani církev.
Troufám si říci, že hybridní demokracie v Turecku právě prochází obdobím stagnace především kvůli potížím se sekularizací. Domnívám se, že demokracie v religiózní muslimské společnosti v sobě nese sebezničující efekt. V takovém prostředí sama demokracie posiluje proces de-sekularizace. Proces sekularizace islámu je velmi specifický a obtížný a v mnohém se bude odlišovat od procesu sekularizace v křesťanství.
Islámský právní kodex (šaría) nezná dualismus církve a státu, víry a práva. Islámské právo znamená naplnění Božího přikázání skutkem, na Boží vůli odpovídá poslušností. Právo a náboženství se v islámu vzájemně nerozlišuje. Charakteristickým znakem islámského práva je jeho daleko obecnější a širší pojetí, než je tomu v západních právních systémech – zahrnuje především všechny aspekty života muslimů. Islámské právo ovšem není tvorbou práva (jako je tomu v anglickém právním systému), ale jeho nalézáním v základních zdrojích islámu a výkladem; islámský právník a islámský teolog jsou stěží odlišitelní. Islámské právo tvoří základ islámského legislativního státu a neopominutelné východisko pro všechny jeho systémy, zákony a ustanovení.
Historie a pojetí islámského práva jsou diametrálně odlišné od práva na Západě. Římské právo bylo světské a nezabývalo se náboženskou stránkou života jednotlivce. Představovalo nástroj vlády nad lidmi bez ohledu na jejich věroučné rozdíly a jeho rozhodnutí se nepotvrzovala zpětným odvozením od posvátných zdrojů, ale autonomními principy právního uvažování a explicitním zněním zákona.
Západní liberalismus se opírá o racionální státní správu nad vymezeným územím a jeho občany. Liberální demokracie vychází z koncepce občanství založené na teritoriální jurisdikci a národní loajalitě. Takové pojetí je pro islám cizí – ten proti principům občanství a národní loajalitě staví ideál zbožnosti. Pro islám představují teritoriální jurisdikce a národní loajalita nelegitimní importované hodnoty. Na Blízkém východě se sice během 20. století objevily pokusy o nastolení nacionalismu, který by vyhověl islámské tradici a zároveň pomohl vzniknout legitimnímu politickému řádu, ty se však zhroutily pod tlakem sektářských a kmenových vazeb a uvolnily cestu vojenským diktaturám nebo despotické tyranii jedince, dynastie či jedné strany.
V muslimských společnostech je krajně obtížné vybudovat státní politické instituce obdobné západním. Muslimská společnost je rozpolcená mezi morálně absolutistický ideál univerzálního společenství jedné víry a jednoho zákona na straně jedné a klientelistickou, patrimoniální a partikularistickou politikou na straně druhé. Neformální politika kvazi-tribálních či klanových solidarit je pro distribuci moci a statků mnohem podstatnější a významnější než formální struktura státní administrativy.
Na Západě je konflikt pojímán podle kultury konfliktu jakožto občanského konfliktu řešitelného prostřednictvím uznaných institucionalizovaných procedur rozhodování a komunikace, opírajících se o společnou národní kolektivní identitu. Klanová a klientelistická soudržnost na Blízkém východě spolu s neteritoriální identitou ummy zabraňuje vytvoření pevného základu národní identity a umožňuje instrumentální vztahy politické sebeidentifikace v závislosti na momentálních nepřátelích. Z této neurčitosti identity na Blízkém východě vyplývá další podstatný nesoulad mezi islámem a demokracií. Kolektivní identita je základem sjednoceného politického prostoru nezbytného pro fungování moderní společnosti. Arabský národ lze definovat třemi odlišnými způsoby: politicko-teritoriálně čili patrioticky, etnicko-jazykově čili panarabsky a nábožensky čili panislámsky. Důvody složitosti vytvoření jednotného prostoru politiky v podobě teritoriálního státu souvisí s dvěma dimenzemi: první a podstatnější spočívá v síle nadteritoriální náboženské identity, druhá v přetrvávající vnitřní fragmentaci islámských společností, v nichž se navzdory procesům modernizace udržují tradiční vztahy.
V minulosti byla soudržnost arabské společnosti zajištěna kmenovou soudržností, dnes soudržnost městské arabské společnosti zajišťují partikularistické sítě. Moc v podobě racionálně a neosobně organizované státní nomenklatury je prostoupena těmito sítěmi vzájemné osobní důvěry postavenými zčásti na tradičním (komunita, klan a rodina) a zčásti na moderním (klientelismus, společná generace) typu vazeb.
Legislativní moc v islámu (amr) je souborem pravidel zjevených Bohem a nachází se pouze v Koránu, soudní moc (fikh) náleží každému věřícímu, který vytrvalou a neustálou četbou Koránu dosáhl schopnosti nalézat islámské právo ve Svaté knize a aplikovat jej. Zbývající exekutivní moc ve smyslu spravedlnosti (hukm) náleží pouze samotnému Bohu a může být aplikována pouze jeho jediným zástupcem na zemi, jediným vůdcem. Jediným legitimním suverénem v islámu je Bůh; z tohoto důvodu nemůže být moc panovníka odůvodněna morálně, nýbrž pouze pragmaticky. Jelikož lidská moc nemůže být uznána jako legitimní, je argument legitimity nahrazen argumentem nezbytnosti.
Další oblastí nesouladu mezi islámem a liberální demokracií je oblast lidských práv. V tomto ohledu je islámské právo šaría problematické už z principu, neboť reguluje všechny oblasti života – včetně základních osobních svobod. To je zvláště patrné v předpisech o vhodném oblečení žen, o náležitém chování obecně a v náboženské kontrole takových personálních aspektů soukromé sféry společnosti, jakými jsou třeba dědická práva, sňatky nebo rozvody. Islámské právo rovněž nebere v určitých ohledech zřetel na neislámské menšiny. Autority politického islámu často ospravedlňují necitlivé a neohleduplné uplatňování islámského práva vůči náboženským menšinám tím, že se jedná o právo náboženství země, a nikoli o právo osobní. Zároveň trvají na tom, že muslimská většina má nárok na určování charakteru státu. Dalším slabým článkem islámského práva z hlediska univerzálních lidských práv je postavení žen ve společnosti.
Významným rysem modernity je diferenciace a relativní atomizace tří sfér: politiky jako oblasti kontroly násilí, ekonomiky jako oblasti regulace a distribuce materiálních statků a kultury jako oblasti tvorby významu a smyslu. Politická sféra na Západě není arénou prosazování eticky žádoucích hodnot, ale jen sférou stanovující veřejná pravidla pro soukromé uskutečňování projektů jednotlivců a skupin. Občanská společnost je nestátním prostorem svobodného sdružování a volného podnikání, jehož aktéři sledují své ekonomické cíle a představy o životě.
Politický pluralismus a liberální demokracie jsou v islámském světě většinou považovány za vnucená řešení, násilně zaváděná západními mocnostmi a kolonizátory. Tento postoj má za následek, že liberální strany západního typu v této části světa nikdy nedosáhly většího úspěchu. Častokrát jsou považovány za agenty Západu, podporující jeho »myšlenkovou invazi« do islámského světa. Obdobně nikdy neměly úspěch ani marxistické strany coby nositelé sovětského, komunistického ateismu.
Blízký východ již delší dobu prochází situací, která ohrožuje nejen vlastní region, ale i celý svět. Domnívám se, že za současných podmínek je zavádění liberální demokracie v islámské společnosti nemyslitelné. Demokracie je neslučitelná s religiózním výkladem islámu a islámský svět dosud nemá s demokracií téměř žádné zkušenosti. Je zřejmé, že muslimové nepovažují demokracii za vlastní hodnotu, nýbrž za hodnotu importovanou. Islám nezná demokracii a demokracie nezná islám. Islám a demokracie mají rozporuplné podstaty a jejich sloučení vždy vyústí buď zánikem jedné z nich, nebo narozením hybrida ve stavu agónie.
Doc. Ing. Mansoor MAITAH, Ph.D. et Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze