Jak dopadly krajské volby?
aneb
Dva kroky zpět, jeden dopředu
Je po volbách, výsledky známé. Na sociálních sítích ani v masmédiích se nešetří komentáři. Jejich tématem je propad preferencí KSČM. Až na malé výjimky (jako např. Oslavany na jižní Moravě) strana ve všech krajích ztratila jak absolutní počet hlasů (2012: 539 tis., 2016: 269 tis.), tak procentuální vyjádření své síly (2012: 20,44 %, 2016: 10,25 %) i počet mandátů (2012: 182, 2016: 10,55) při prakticky stejné účasti voličů (2012: 36,89 %, 2016: 34,57 %) Ve všech ukazatelích strana ztratila polovinu svého volebního vlivu, všude a plošně. Proč k tomu došlo? Je na vině tzv. ANO tsunami? Málo kampaně? Příliš mladé kandidátky? Příliš staré kandidátky? Malá účast ve volbách? Bojkot ze strany masmédií? Odpověď není snadná, neskrývá se v jedné příčině. Pokud bychom to tak chápali, čekalo by nás velmi rychle další zklamání. Vyřešení dílčího problému nepřinese výsledek. Situaci je třeba hodnotit komplexně na základě jasných dialektických, objektivně materialistických a třídních kritérií. Tedy, co výsledek voleb přinesl pro ty, kteří kapitál vlastní a pro ty, kteří nemají na prodej nic jiného než vlastní práci (fyzickou nebo duševní), zda výsledek posunul kupředu nebo zbrzdil proces zlepšování postavení pracujících. Odpověď na tyto otázky se neskrývá a priori v absolutní hodnotě volebního výsledku.
Kdo utrpěl porážku
Na úvod je třeba jednoznačně konstatovat, že nízký volební výsledek není prohrou komunistického hnutí.
Kdo tedy prohrál? Kdo zklamal? Kdo voliče nepřesvědčil?
Byla to „oranžová“ politika, která s vypětím všech sil zvítězila na IX. sjezdu KSČM. Politika, která stojí na buržoazních základech, elitářská politika tzv. evropské levice, politika subjektivního materialismu věřící v možnost regulace kapitalismu, politika prosazující různé keynesiánské modely ekonomiky, politika multi-kulti, politika trpělivého čekání na změny, které přinese neomylná logika dějin bez našeho přičinění. Tento přístup, který neuznává lidský faktor při tvorbě dějin, legitimizuje fatalitu utrpení, ale nedokáže ani správně posoudit ekonomickou základnu. Nese si všechny nešvary buržoazní politiky, ať se zaklíná prospěchem neprivilegovaných, jak chce: víra v buržoazní zákony, víra v politiky, usilování o osobní prospěch, individualistická a individuální rozhodnutí, víra v buržoazní parlamentní demokracii. Taková politika naopak umrtvuje stranické struktury jako je definování historické úlohy strany, úsilí o masovost hnutí, politická a organizační aktivita mezi pracujícími a v odborech, budování mládežnické základny, tvorba a využívání stranického tisku a kultury, budování mírového hnutí. Naproti tomu je subjektivně prosazována osobnost a přeceňována její úloha.
V čem žijeme a pracujeme?
Tato politika pramení na jedné straně z nepochopení historické situace a vztahů určujících ekonomickou základnu, kdy kapitalismus se dostal do své finální fáze – do fáze imperialistické a na straně druhé i chybné analýzy subjektivních podmínek. Systém zabíjí ohromné soustřeďování kapitálu, který není možné investovat do produkce, aby se vracel ve formě uspokojivého jistého zisku. Ohromná kapitalistická uskupení nemohou expandovat a narážejí na své protivníky nebo bývalé spojence. Kapitál je umrtvován nehybnost, tedy situace, kdy není možné jej generovat v dostatečné míře. Je to jako by se přestalo točit zemské jádro. Situace není těsně před kolapsem, ale nachází se ve fázi kolapsu samotného. Struktury, které nedávno dosáhly na svůj zenit, praskají v základech. Některé bankovní kolosy krachují, jiné mají neinvestovatelné zásoby hotovosti přesahující rozpočty států, nadnárodní spojenectví se rozpadají, kde není válka, tak je na spadnutí… Sami kapitalisté si to uvědomují. Např. na summitu EU v Bratislavě všichni do jednoho apelovali na vážnost situace a nutnost „nějak“ kritickou situaci řešit. Různé monopoly a banky vyzývají státy a nadnárodní uskupení, aby v jejich zájmu mobilizovaly vědu k řešení jejich problémů, nebo přeskupovaly (třeba násilím) levnou pracovní sílu. Kdo neroste, umírá: část kapitálu je likvidována, dochází ke krachům, válečným střetům. Ty jsou stále častější a rozsáhlejší, v rámci dané situace neřešitelné, válečný potenciál se nebezpečně rozmisťuje a zahušťuje síly na různých místech světa (jižně od Číny, ve východním Středomoří, v hraniční zóně mezi EU a Ruskem i jinde), eskalují národnostní a rasové antagonismy, jsou likvidována občanská a demokratická práva a výdobytky, narůstá bída. K tomu je třeba dodat, že naše země je součástí těchto tzv. indoimperialistických konfliktů coby člen NATO a EU a výmluvy typu „já nic, já muzikant“ se mohou tragicky vymstít. Tuto vyhrocenou situaci tzv. pro-EU levice nemůže nijak řešit. Tristními příklady jsou Řecko, Španělsko, Kypr, Dánsko, Itálie, ale i další země. Kde lidé na hesla těchto stran dali, rozhodně jim to nepomohlo a naopak to jejich situaci zhoršilo. Taková rozhodnutí oslabila hnutí pracujících, přišlo rozčarování a zklamání. Politici, kteří jsou přesvědčení, že jakýsi konsenzus s kapitálem je možný a nabízejí mu určitý smír – lžou pracujícím, ale i samotnému kapitálu: když se budeme dělit, budeme žít oba. Zastánci takového proudu jdou často do voleb s přesvědčením, že budou jiní, že oni budou schopni rozpínavost kapitálu regulovat, např. svojí vlastní poctivostí, ale to bohužel není možné. Fakt, že nestojí čelem k příčinám, je vždy strhne do proudu proti pracujícím. To je ale ta lepší část politického spektra. Další skupinu politiků tvoří ti, kteří chtějí systém udržet, protože v něm mají zainteresované své peněženky: výnosné funkce v parlamentech, zastupitelstvích a různých radách. Bohužel taková kasta se vytvořila i v KSČM a patří do ní i řada funkcionářů krajských úrovní. Byli to právě oni, kteří byli na sjezdu vyzdvihováni jako ti, kteří to umí, na které máme dát, neboť měli v posledních volbách úspěch, jakoby se do funkcí dostali vlastní výjimečností a ne shodou okolností. I v předvolební kampani jsme často slyšeli sebevědomé výroky o tom, že „my to umíme v koalicích s ČSSD, s ODS a dalšími, že máme v krajích úspěchy a lidé to vidí.“ Ale lidé nejsou hloupí. Kdyby byli přesvědčeni, že za nimi skutečně tito politici stojí, že znají jejich problémy, že za ně nastavují záda, že se nebojí jít do sporu, ve volbách by se to projevilo. Lidé však pochopili, že mnoho našich funkcionářů a zastupitelů se od ostatní masy příliš neliší (sice nejsou jako oni, ale ve svém důsledku reprezentují stejnou politiku) a buď je nevolili, nebo nešli k volbám vůbec, protože systému buržoazní demokracie nevěří, i když si to třeba ani sami neuvědomují. Cítí správně, i když důsledky vyvodit nedovedou. V politickém spektru, které se jim nabízí, nenacházejí subjekt, který by jejich nedůvěru v systém reprezentoval, vysvětloval, zdůvodňoval a legitimizoval.
Suma sumárum: politika tak vehementně prosazovaná desetiletí budovanou a udržovanou klikou dobře placených funkcionářů selhala na plné čáře. Důkazem toho, že problém je v politice, kterou KSČM reprezentuje, a v konkrétních lidech, kteří ji prosazují, je fakt, že ani v jediném případě nezaznělo zrnko sebekritiky, sebereflexe, přijmutí odpovědnosti (krom řadových členů, kteří si často myslí, že jsme nevyužili všech možností, které máme při tvorbě a realizaci kampaně). Ze strany vysokých funkcionářů jsme se dočkali pouze výmluv na kvalitní kampaň ANO nebo na malou účast ve volbách. Dokladem toho, že se jedná o selhání politiky a ne jednotlivců, je konstantně špatný výsledek ve všech krajích bez výjimky (výjimku tvoří pouze některé volební okrsky).
Dietní komunisté
Tato politika jakési „light“ levice, která usiluje pouze o reprezentaci v zastupitelských orgánech, je nucená z nedostatku vlastního teoretického potenciálu, vytvářet podbízivá hesla a prostor, který se v některých případech a věřím, že nezáměrně, překrývá s nacionalistickou pravicí. Prioritou nejednoho krajského volebního programu bylo „ne ilegální migraci“, tedy přihlášení se k buržoazní politice hledání snadného viníka příčin bídy a zhoršování podmínek neprivilegovaných vrstev společnosti. Ani slovem jsme se nezmínili o těch, kteří migrační vlnu vytvořili, kteří napáchali tolik katastrof od Jugoslávie, přes země zálivu, Ukrajinu, země Magrebu až po Sýrii - ti zůstali v našich programech z obliga, ale pohodlně jsme přijali postoj, že hloupí fanatici se vydali na cestu za pohodlným živobytím. Přistoupili jsme na taktiku rozbíjení jednoty třídy pracujících, de facto jsme připustili dehumanizaci obětí stejné politiky, která okrádá, zbídačuje, ba i zabíjí pracující kdekoli jinde na světě, tedy i nás. Prioritu ve volebních materiálech nemělo označení původce a možnosti změny, ale připojení se k buržoazním politickým proudům, které ve svém důsledku otevírají dveře fašismu. Autorům našich programů stačil „kraj hospodárnější a přívětivější“. Někomu toho hodnocení patrně připadne příliš tvrdé, ale bez důsledné sebekritiky není šance na renesanci hnutí.
Představme si, že by tzv. politika příklonu k realitě nakonec ve straně zvítězila - co pak s takovým mizerným výsledkem? Aby prosystémová politika uspěla, bylo by třeba investovat mnohem více a do profesionálů, jako mají babišovci, kdy mladí, schopní (a drazí, protože umějí zákazníkovi vydělat) marketingoví specialisté zmapují voličskou veřejnost, poptávku, vytvoří ji tam, kde není, střihnou hesla na míru a jde se do kampaně. Ale získat peníze na takovou kampaň je možné jenom jediným způsobem: je třeba napojit se na konkrétní ohromné firmy a prosazovat jejich zájmy. Marx to pojmenovává státně monopolní kapitalismus. Asi těžko si může dát strana inzerát: hledá se monopol, který by chtěl, abychom vládli… Ale je možné, že nebude dlouho trvat a o stranu s levicovým renomé bude zájem. Prosadí si ji kapitálové zájmy, které v době krize nebudou schopny realizovat další protilidová opatření nutná k obrodě kapitálových toků, a špinavou práci odbyde strana, která půjde do pekel, dláždíc si cestu dobrými úmysly. Až doslavíte hypotetickou výhru v takových volbách, nedivte se, až vláda např. stejně jako v Řecku bude podepisovat jeden protilidový zákon za druhým nebo bude posílat na důchodce speciální jednotky a kropit je chemickými zbraněmi, protože nesouhlasili s dalším zbídačováním a dotkli se svatých práv kapitálu, který se vláda rozhodla zastupovat. Ale spoléhat na takový vývoj by dnes bylo bláhové, protože kapitál v tak vyhrocené situaci, v jaké je dnes, pravděpodobně šáhne rovnou mezi fašistické subjekty, aby si zajistil své zájmy. Příklady z historie jsou nabíledni.
KSČM není zatím tak daleko, aby uvažovala o podobných postupech; zatím má své nepřekročitelné limity, ale i členové Syrizy by ještě nedávno přísahali na to, že u nich to možné není. KSČM prozatím se snaží získat nadhodnotu (tedy nedostávající se peníze na volby) tím, že nedává všem kandidátům stejnou podporu, že je nabádá, aby každý podpořil vlastní kandidaturu, jak uzná za vhodné, což je dalším nezpochybnitelným znakem opuštění komunistických principů. Velmi znepokojující je také prohlášení stranického předsedy, že bude snaha prosadit, aby v nejmenovaném kraji byl na hejtmanské místo opět prosazen náš člověk, i když podporu voličů ztratil a strana první místo neobhájila.
Naštěstí výsledek krajských voleb jednoznačně prokázal, že tato cesta je chybná a že dokonce pro ni nejsou připravené ani subjektivní podmínky. Z čeho můžeme takto usuzovat? Třetina voličů, která dorazila k urnám, se skládá z těch, kteří buržoazní parlamentní demokracii věří, z těch, kteří mají nějaký vlastní prospěch a malé části těch, kteří tvoří systému opozici. Řekněme, že třetina voličů ČR považuje systém za legitimní a chtějí jej pouze nějak jinak spravovat, jinak otočit s kohoutky finančních a zdrojových toků a volby pro ně k tomu představují prostředek. Zbylé dvě třetiny obyvatelstva si myslí, že nemá smysl k volbám chodit, že volba kohokoli nic nezmění. KSČM svou kampaní tedy a priori oslovovala pouhou třetinu všech voličů. Následně svými hesly postavila své kandidáty do jedné řady s ostatními systémovými politiky. Lidé se k nim otočili zády: nejprve 2 z 3 voličů, kteří je ignorovali a k volbám nešli a z volící třetiny 9 z 10! A opravdu, myslíte si, že pracující, které sužuje nejistota zítřejšího dne - vlastní nebo jejich blízkých, kterým na dveře bouchá nezaměstnanost, děsí je drahé zdravotnictví, rozčiluje elitářské školství, dluhy je nenechávají spát, nosí si ze zaměstnání fyzické i psychické vyčerpání, pronásleduje je také strach z mezinárodní situace, přesvědčí bezstarostní usměvaví růžolící páni v kravatách a načesané dámy pod hesly jako z reklamní kampaně na krém proti vráskám? Vím, že na kandidátkách bylo množství skutečných komunistů, nechci bagatelizovat, ale centrální politika byla špatná. Lidé prostě pochopili víc než řada členů strany a funkcionářů. Možná si řeknete, že je to nespravedlivé tvrzení, ale většina kandidátů na volitelných místech šla pro svůj prospěch, když ne finanční, tak ve snaze uspokojit svoje ambice a svoje ego (a k tomu jako důkaz přidávám i četná povolební prohlášení kandidátů, kteří v nich, byť pro čest zbraní, nemluvili o straně, hnutí, pracujících, nějakém, byť efemérním obecném dobru, ale pouze o své osobě). K podobné úvaze mě vedou i okamžité snahy v mnoha regionech nacpat se do koalic s kýmkoli proti komukoli s cílem „být ve vládě“. Proč? Pro dobro pracujícího člověka nebo proto, abych se uplatnil v nějaké komisi, aby kápla nějaká pětka, abych měl moc a postavení, abych byl s těmi, kteří vyhráli? Tato situace si od nich žádá odpověď. Je to nepochopitelné, proč se chceme podílet na politice proti lidem? Ale hlavně, na základě jakého stranického kolektivního rozhodnutí se do podobných koalic hrneme? Když jsme měli 182 mandátů (2012 - 2016), dokázali jsme svojí politikou jenom to, že se k nám lidi otočili zády. Na základě jakého argumentu věříme, že teď, když jsme ztratili bez mála 100 mandátů, bude náš podíl na moci přínosem pro obyčejné lidi? Proč taková zaslepenost a nekritičnost? Nebo je snad cílem strany, aby příště měla 4 %?
Procento, které strana získala, je malé. Politika vyplývající z nepochopení objektivních i subjektivních podmínek oddálila zlepšení situace pracujících. Autory a prosazovatele současné politiky strany není však třeba pranýřovat za počet mandátů a volební procento, to nemusí být směrodatné, nýbrž za podstatu: tedy za politiku, kterou prosazovali. Ti, kteří byli zodpovědní za kampaň – tedy krajské výbory - se musí postavit čelem k zodpovědnosti, kterou na sebe vzali, následně pak ÚV, který jim mandát dal a nese také politickou odpovědnost.
V ruce máme karty, se kterými lze vyhrát
Ale výše popsané není problémem opravdového třídního komunistického hnutí. Jsou to všechno problémy systémových stran, tím nebo oním způsobem vyjadřujících zájmy kapitálu. Nicméně tato „prohra“ se může stát „spouštěčem“ rehabilitace hnutí. Konec konců počet procent ve volbách pro nás není úplně směrodatný. Může se stát a v historii se kolikrát stalo, že strana byla zakázaná, nebo tlak na ní byl takový, že se její síla ve volbách neprojevila, ale její důvěryhodnost a vliv mezi lidmi práce byl ohromný.
Ti, jejichž přesvědčení se zakládá na tom, že je možné svět aktivně změnit, že skutečná demokracie, tedy lidová demokracie, možná je, kteří se nebojí říkat a prosazovat, že lidé mají právo vzít si zpět výdobytky své práce, že představitelé kapitálu jsou zločinci – lžou, vraždí, ničí celé země, staví proti sobě obyčejné lidi, likvidují přírodní bohatství - mají šanci začít znovu budovat hnutí, které bylo po několikáté zrazeno – nebo lépe řečeno prodáno za „mísu šošovice“. Je znovu aktuální začít budovat lidovou protisystémovou frontu, hledat mezi těmi, které výsledek voleb zklamal, ale hlavně mezi těmi, kteří k volbám nešli. Je třeba přes všechny překážky jít znovu do odborového hnutí a prosazovat v něm třídní zájmy, je nutné ze všech sil budovat mládežnickou základnu, marxistické dialektické vzdělávání a chápaní historických souvislostí, tvořit lidové masové hnutí. To je naše historická úloha bez ohledu na to, zda dokážeme dojít úspěchu nebo ne. Pokud se jí zřekneme, neseme veškerou spoluzodpovědnost za vše, co kapitál dál realizuje na úkor lidu.
Hospodářská základna, tedy objektivní podmínky, je zralá ke změně. Kapitál nemůže dál, aniž by neničil sám sebe. Množství lidí, kteří nesdílejí hodnoty systému (např. nevěří instituci voleb, parlamentní demokracii, EU, politikům jako takovým), je připraveno na to, aby se s ním začalo pracovat. Komunisté se mají tedy kam obracet (opačná situace byla např. těsně po roce 1989). Jinými slovy došlo k odcizení se od systému a k jeho zpochybnění, byť neuvědomělému. Toho je třeba využít. Aktuální je potřeba vytvořit protiválečnou a protifašistickou frontu, vybojovat zpět práva a výdobytky, o které byli pracující v posledních 25 letech obráni. Namístě je usilovat o navrácení rozkradeného společně vybudovaného majetku, o jeho využívání a rozvoj ve prospěch těch, kteří hodnoty tvoří, tedy pracujících, dále nastolení lidové zastupitelské demokracie, která bude opakem současnému zaměstnavatelskému absolutismu na pracovištích a která umožní rozhodovat o rozdělování vytvořených hodnot těmi, kteří je vytvořili. Cílem není ani elitářský parlamentarismus, ani vláda jedné strany, ale skutečná plošná demokracie tvůrců hodnot. Ustupování z této politické linie, výmluvy na to, že na to lidé nejsou připravení a že to nechápou, přináší v důsledku buržoazní politiku a chcete-li volební výsledky á la krajské volby 2016 (ve kterých voliči neocenili, že KSČM chce ozdravit kapitalismus).
Jak zahrát vítěznou partii?
Chápe-li subjekt mající být avantgardou dělnického hnutí volby, jako jediný prostředek získání moci potřebné k uskutečnění systémové změny, je tento subjekt stižen stockholmským syndromem (emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli).
K čemu jsou bohaté zkušenosti dělnickému hnutí, k čemu je obrovský teoretický základ a komplexní vědecká ideologie, když její nejdůležitější části jsou ignorovány? Ve strategii ani taktice strany, se žádným způsobem neodráží. Buržoazie se nezdráhá použít jakýkoliv kalibr proti svým nepřátelům.
Je jen jedna možnost, jak se vyhnout všemu, co oficiálně považujeme za zdroj neúspěchů strany: tou možností je totální kapitulace. Věčné vzdychání nad nepřízní osudu, agresivním antikomunismem a úspěšnější kampaní protivníků proklamují ti, kteří zapomněli úplně všechno, včetně předmluvy Manifestu komunistické strany. Pokud by nezapomněli, nemohli by bezbřehý antikomunismus uvádět jako něco zásadního, co nás brzdí. Nás, na rozdíl od našich předchůdců nikdo nezavírá do kriminálů, nikdo po nás nestřílí a také si můžeme své tiskoviny vydávat zcela legálně. Společnost, ve které působíme, není ani negramotná, ani pověrčivá. Máme mnohem výhodnější pozici než naši předchůdci, kteří dokázali kapitalismus porazit. Dokázali kapitalismus porazit bez jakékoliv předešlé zkušenosti se socialismem. Toť hřebík do rakve další pověře, že se nedaří, protože lidé, co pamatují socialismus, pomalu vymírají.
Navíc antikomunistická propaganda je pro třídní hnutí historicky přirozeným prostředím.
Volební debakl se uskutečnil již 14. května
Výsledek IX. sjezdu nemohl uspokojit nikoho. Program strany se očistil o několik příliš okatě nekomunistických formulací, ale na jeho charakteru se nezměnilo nic. Je opět odsouzen ke „vzetí na vědomí“ a bude si žít svým životem tak, jako si žil před osmi lety, bez ohledu a na to, že se svět mění. Marxistické křídlo strany nemělo dostatečnou sílu na prosazení zásadní změny. Zastánci dosavadního vedení mohli být spokojeni jen zdánlivě, jelikož i přes provedení obřadní oběti, kdy byl na oltář položen jeden z postů místopředsedů, se nejednalo o nijak drtivou převahu nad „proudem změny“.
Vše, tak jak to ve straně, která má jednou nohou nakročeno ke straně volební (čili buržoazního typu) bývá, ustoupilo přípravě voleb. Oba proudy, alespoň se to tak jeví, přestaly „kecat“ a začaly „makat“.
První volby po sjezdu nemohly být ničím jiným, než zatěžkávací zkouškou pro staronové vedení, ale také zkouškou životnosti nemastného - neslaného podbízivého programu strany.
V mnoha regionech (jako příklad uvedu Jihomoravský kraj, kde působím), není možné kritizovat aktivitu strany během volební kampaně. Lidé do ní dali, co mohli. Její intenzita bylo v mnoha regionech objektivně vyšší a kvalita nápaditější než v minulých letech. Co ale jistě stojí za diskusi je obsah takové kampaně. Tradiční „svědomitá správa státu“ se naprosto minula účinkem. Nepochopitelné pro marxisty, kteří si uvědomují, že stát je nástrojem útlaku vykořisťované třídy, pokud je, a on je, v rukou buržoazie. Materiály se rozdávaly, ale jejich obsah byl nic neříkající. Jediným lákadlem pro veřejnost mohly být jen apolitické kulturní vložky. Podbízivost a prázdnota. Programově i svým projevem jsme zůstali atraktivní asi jako hodina podvojného účetnictví.
Zatímco různé obskurní slepence tepaly do palčivých celospolečenských problémů, co to dalo, my jsme se bili do prsou, jak nám to klape v komisích, o kterých běžný občan neví ani to, že vůbec existují.
Nacionalistické spolky, které pochopily, že mešita děsí maximálně tak je samotné, přidaly do své trhovecké rétoriky i kritiku EU a slavily úspěch. Okamura, který si prošel převratem ve vlastní straně, získal 30 mandátů. ODS, která logicky měla skončit na smetišti dějin, nabrala dech.
Co to všechno znamená?
Pro KSČM to znamená dvě důležitá mementa, která rozhodně nebyla neočekávatelné.
Prvním je skutečnost, že panuje velká nedůvěra v buržoazní instituce. Druhým, je to, že KSČM je v takové situaci bezzubá.
Je neuvěřitelně paradoxní, že i při tak zjevném trendu vidí KSČM jako jediné východisko volby. Lžeme si, jako jsme si nalhávali v době před listopadem 1989!
Takhle opravdu věc stojí!
Ne dalšímu popelu do vlastních očí!
Co tedy s tím? Co dělat?
Pokud chceme přežít, nemine nás zásadní revize programu, priorit a metod. V situaci, kdy chodí k volbám třetina lidí, což neznamená nic jiného než nedůvěru občanů k buržoazním institucím, je orientace pouze na volby cesta do pekel. Ale my marxisté v peklo nevěříme, tak bude lepší upozornit, že jde o cestu, která vede tam, kam došla KS na Ukrajině - totální rozklad státu a bezradná partaj, čekající na možnost kterou dávno propásla a snaha upnout svou víru na aktivity výrazné osobnosti z tábora nepřítele našich nepřátel. KS Ukrajiny, která se zcela transformovala ve stranu volební, nedokáže nijak zasáhnout do dění ani na Donbase a Luhaňsku, kdy za ní vše vybojovali jiní a moc jí byla podána na stříbrném podnose a s bláhovým čekáním na vypsání voleb si moc, která se „válí na ulici“ nechává sebrat pravoslavnou církví.
Trend, že buržoazní instituce ztrácejí na legitimitě, dochází k odcizování lidu od těchto institucí, které buržoazní stát tvoří, je evidentní. Není nijak skokový, ale lze jej vypozorovat. To představuje prostor pro práci na subjektivních podmínkách! S ohledem na mezinárodní situaci nemůžeme tušit, jestli v brzké době nenastane událost, která tento rozklad neurychlí tak, že se budeme sami divit. V této situaci je orientace na něco, co nebude lidi vůbec zajímat a co nebude rozhodující, je velkou chybou. Analýza mezinárodní situace musí být nutným signálem k zintenzivnění činnosti i mimo zastupitelstva a k nutnému zkvalitnění organizace.
Politika jistého debaklu
V proběhnuvší kampani evidentně slavilo úspěch vsadit na celospolečenská témata, což KSČM zcela nelogicky nedělá. Vždy se drží zásady – komunální volby – komunální politika, krajské – krajská… Pro člověka, který věnoval řadu let činnosti v této oblasti politiky, je poměrně obtížné pochopit, že dnešní společnost se tak podrobně o tuto oblast nezajímá a zvláště kraje jsou vnímány jako cosi vzdáleného, cosi s nejasnými kompetencemi a ledaskdy i zbytečného. Že se někde dostavěla silnice nebo dětské hřiště, berou lidé jako samozřejmost, ale když se někdo zásadově vyjádří k „velkému“ tématu, o něm se mluví a tak je vnímám. My víme, že je společnost „apolitická“, přesto stále nastolujeme „bezpohlavní“ témata... Obecně si všichni zastupitelé v menších městech stěžují na nezájem občanů o dění na radnici. To ale KSČM nevadí a klidně vyrukuje do voleb s tím, že má hodně zásluh v kontrolní komisi a tu práci dělá kvalitně ten soudruh, co umí dobře upéct štiku. Většinový názor lidí, kteří se o politiku zajímají jen zběžně, vyjadřuje kroucení hlavou. Voliči v našich materiálech marně hledali vysvětlení, co že jsou to komunisté a co je na komunistické straně tak principiálně jiného. Ukažte mi stranu, která šla do voleb s tím, že zavede korupci a její taktika na krajích bude ve stylu „malá domů“? Slib, že nebudeme krást, a že budeme jednat odborně, nikoho z křesla obýváku k volební urně rozhodně neodnese.
Máme co říci?
Co bychom měli být schopni společnosti říct (nejen) ve volební kampani?
1. Že nechceme sociální jistoty (které jsou synonymem soc. dávek, minimálních mezd které ani tak nejsou k žití, ale na druhou stranu i obrovského zadlužování), že chceme socialismus.
2. Vysvětlit, co to socialismus je.
3. Být vůbec schopni vysvětlit, že kapitalismus nemůže být zlidštěn (proč například nelze v kapitalismu zvyšovat důchody, zajistit důstojnou cenu práce, proč nelze zavádět bezplatnou zdravotní péči, demokratické školství, kvalitní kulturu).
My naopak volíme tu nejkontraproduktivnější taktiku, jaká je možná: říkáme, že to, co pro lidi chceme, je reálné, že to jde – což je snadno chápáno tak, že toho lze dosáhnout v tomto systému, a zároveň vlastně přiznáváme, že ostatní strany by toho také mohly dosáhnout, když přesvědčí o svém záměru. Vlastní kampaní vyvracíme potřebu systémové změny (to samozřejmě vyplývá z našeho programu, který věří v pozvolnou přirozenou změnu a popírá roli mas v historickém procesu).
4. Jít vždy k podstatě a zbavit se strachu z toho, že lidé nepochopí, nebo nevezmou, když jim řekneme, jak se věci mají. Např. otázka imigrační krize. Sice jsme se se dostali v požadavcích k tomu, aby krizi řešili ti, co ji způsobili, ale schovávali jsme se za snadno nacionalisticky chápanému heslu: NE ilegální migraci. Obětí tohoto slovníku se stala i velká část naší členské základny. Ale označení viníků jsme nedokázali využít k demaskování charakteru systému. Vždyť celá situace kolem imigrační krize, diskutované společenské téma č. 1 v dnešních dnech je demonstrace nelidskosti systému, proti kterému bojujeme, nebo bychom jako komunisté bojovat měli! Ten, kdo ví, jak KSČM dokázala naložit s tématem hospodářské krize, nebyl nijak překvapen ani počínáním si při krizi imigrační, nic méně, smutku se mohl těžko ubránit.
Takže…
…tyto zásady by měly být středobodem aktivit a programu. Cokoliv je možné označit za obecnou frázi a jako druhý krok ji nepřikládat žádnou váhu. To se dávno stalo s obecnými poučkami naší ideologie. Naprosto se vytratilo vědomí toho, co je konečným cílem našeho snažení a co je prostředkem, jak cíle dosáhnout. Společnost z činnosti KSČM dnes vyčte jedno – chuť vládnout, chuť podílet se na moci. Ale vysvětlit si to nedokáže a nechápe to nejspíš ani mnoho kandidátů. Reformovat a polidštit kapitalismus, to bylo cílem mnoha stran. Jejich osud byl v lepším případě zánik, v horším případě aktivní kolaborace. Komunistům se nesmí stát ani jedno.
Podle těsně povolebních vyjádření některých vrcholných představitelů strany vyvstávají pochyby o tom, k čemu porážka ve volbách povede. My sdílíme obavu, že místo zásadní revize programu a „poučení se z krizového vývoje“ je reálná možnost „příkladného“ potrestání těch, kteří se opovážili vzepřít se většinové politice na sjezdu. Ano, výsledek sjezdu nás dostihl a každý bude po zásluze potrestán. Ale nejtvrdší trest padne na ty, za jejichž zájmy máme nasazovat krk – na pracující třídu. Zapomínáme na jedno, že dějiny nezapomínají. I dnes tvoříme kroniku dělnického hnutí v České republice a ty stránky, které aktuálně píšeme, nebudou veselé čtení pro budoucí generace bojovníků za lepší svět. Tolik jsme zdědili, a tak málo jim předáme.
Nedopusťme to. Nenechme si ujít příležitost stranu obrodit. Mnoho dalších šancí už nemusíme dostat.
Věra Klontza-Jaklová (ZO3017, Brno)
Aleš Hubert (ZO Zbýšov, Brno venkov)