Oskar Krejčí:
Jak svrhnout prezidenta Zemana
Lidu se nedá věřit: ten nevzdělaný a zlomyslný dav by ho přece mohl znovu zvolit. Volby jsou velké a zbytečné riziko a proto je třeba Zemana znemožnit ještě před volbami, říká politolog Oskar Krejčí.
31.říjen 2016 - 01:15
PZ: Vím, že jsme se původně chtěli bavit o situaci kolem Sýrie a Iráku, ale nedá mi to, abych se nezeptal na váš názor týkající se útoků na prezidenta Miloše Zemana v souvislosti s neudělením vyznamenání Jiřímu Bradymu. Jak vnímáte tuto situaci?
Ve světě i u nás žije jistě mnoho set lidí, kteří si zaslouží uznání. Jiří Brady patří mezi ně. Nedůstojné zmatky kolem vzniklé situace ale zakrývají závažnější problém. Již delší dobu je patrna rostoucí nervozita některých západních politiků z vůle veřejnosti vyjádřené ve svobodných volbách. Neochota uznat výsledky demokratického hlasování, když se to nehodí, přerůstá v aktivity, jež směřují k zrušení volebního výsledku. Toto „hnědnutí liberalismu“, návrat k jeho elitářským kořenům, patří k projevům narůstajícího chaosu a krize západního modelu demokracie.
PZ: Není to příliš velké zobecnění?
Ve středu upozornil na serveru Parlamentních listů režisér Jiří Svoboda na hrozbu naší verze ukrajinského Majdanu. Ukrajina není jen ukázkou pohrdání demokracií, ale také příkladem nenávistné netrpělivosti – vše přece nasvědčovalo tomu, že příští volby Viktor Janukovyč prohraje, přesto byl násilně svržen (2014).
PZ: V čem je podle vás problém? Proč tolik nechuti vůči zvoleným státníkům?
Je to podobné jako v Sýrii. Jak rozlišíte umírněnou opozici od džihádistů? Nejde to ani podle zbraní, ani podle užívaných metod boje, ani podle náboženství. Rozdíl je jinde. Umírněná opozice jsou ti, kteří bojují stejně jako islamisté, ale orientují se na Spojené státy, případně na Turecko. Na Ukrajině nebylo cílem svrhnout oligarchu, ale mít na prezidentském stolci někoho prozápadně orientovaného. A vůbec nevadí, že je to opět oligarcha, jen když je protiruský, ač má stále v Rusku výnosné podnikání. Jenže problém je mnohem širší: jde o obecnou tendenci.
PZ: V jakém smyslu?
Především je tu zklamání z „hlasu lidu“. Nejde pouze o „nepřijatelné“ výsledky prezidentských voleb v Česku či na Ukrajině. Připomeňme si francouzské a nizozemské referendum o Ústavě Evropské unie, přesněji řečeno o Smlouvě o Ústavě pro Evropu (2005). Výsledek nebyl jen nečekaný, hlavně byl nežádoucí pro vládnoucí elitu. Obdobně neočekávaný a nemilý byl pro iniciátory referenda ve Velké Británii Brexit (2016). Náladu politické elity přesně vyjádřil předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, poslanec za Sociálnědemokratickou stranu Německa, který aspiruje na funkci kancléře. Jeho údajná moudrost „Britové porušili pravidla. Není filosofií Evropské unie, aby dav rozhodoval o jejím osudu“ obletěla celý širý svět. Přidejte k tomu nizozemské referendum, které zamítlo asociační dohodu s Ukrajinou (2016), a vlámské blokování obchodní dohody s Kanadou… Nebylo by lepší řešit vše v klidu za zavřenými dveřmi kanceláří a na recepcích, a neplést do toho nějakou demokracii? Když už není možné, abych citoval Bertolda Brechta, aby „vláda rozpustila lid a zvolila si nový“.
PZ: Převrat na Ukrajině ale není zrovna typický příklad pro dění ve světě. Mluvil jste o dvou rozměrech tendence k narušování demokratických principů. Jaký je ten druhý?
Letošním pozoruhodným vylepšením barevných revolucí se stal ústavní puč. Začátkem dubna se uskutečnil pokus svrhnout jihoafrického prezidenta Jacoba Zumu pomocí vyslovení nedůvěry v parlamentu. Tento impeachment se nezdařil, na rozdíl od Brazílie, kde byla koncem srpna ústavním pučem svržena Dilma Rousseffová. Teď je na řadě venezuelský prezident Nicolás Maduro. Ti všichni byli řádně zvoleni, ale mají nesprávnou zahraniční politiku.
A pak se vynořil problém se zatím největším letošním volebním překvapením. Tím bezesporu je nový filipínský prezident Rodrigo Duterte. Ten vzápětí poté, kdy Stálý rozhodčí soud rozhodl žalobu Manily týkající se Jihočínského moře v neprospěch Pekingu, oznámil příklon Filipín k Číně a Rusku. A sdělil světu, že do dvou let bude jeho země bez zahraničních vojáků. Přitom jediné správné, tedy pravdoláskovské pojetí požaduje od demokracie pokorný obdiv k zahraniční politice USA. Je tudíž navýsost jasné, že lid představuje v demokracii rušivý, někdy přímo škodlivý element.
PZ: Podle některých komentátorů, i těch, kteří jsou k Miloši Zemanovi neutrální či k němu chovají sympatie, si ale Miloš Zeman způsobuje většinu problémů sám.
Mnohé jeho výroky a postupy jsou trefné a správné, jiné opravdu, ale opravdu nešťastné. Navíc politický amaterismus řady jeho spolupracovníků zvyšuje přitažlivost škodolibých knížecích rad a komentářů. To ale nic nemění na faktu, že Zeman byl zvolen ve svobodných volbách a vůli většiny veřejnosti by demokraté měli ctít i v případě, když jim to nevyhovuje.
PZ: Pojďme si zahrát hru. Kdybyste byl na straně oněch extremistů, kteří si přejí svrhnout prezidenta, jak byste postupoval?
No, nevím. Především se ukazuje, že Zeman je pravděpodobně dostatečně zdráv na to, aby mohl znovu kandidovat. A lidu, jak bylo výše ukázáno, se nedá věřit: ten nevzdělaný a zlomyslný dav by ho přece mohl znovu zvolit. Volby jsou velké a zbytečné riziko. Je třeba Zemana znemožnit ještě před volbami – nejlépe tak, aby byl odstaven před vypršením mandátu. A zabránit mu, aby mohl kandidovat znovu. Třeba formou zákazu vykonávat veřejné funkce.
Představme si třeba horký podzim, řekněme od svátku do svátku, od 28. října do 17. listopadu. Pak se nabízejí dva scénáře barevné revoluce: tvrdý, durový (vzor Janukovyč) a měkký, molový scénář (vzor Rousseff). Pro Česko se lépe hodí molový projekt. I když určitě za ideál by někteří nadšenci pokládali variantu kancelářského řešení v duchu seriálu TV Nova Atentát: v něm přičinliví scenáristé nechali českého prezidenta abdikovat poté, kdy se prokázalo, že je ruský agent.
PZ: Dobře, vraťme se od fikce k realitě. Existuje cesta odvolání prezidenta prostřednictvím toho, co jste nazval ústavní puč?
V Česku je tato možnost dána článkem 65, odstavce (2) a (3) Ústavy. Důvodem ztráty prezidentského úřadu může být „velezrada nebo… hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Žalobu podává Senát na základě rozhodnutí třípětinové většiny přítomných senátorů, což následně vyžaduje souhlas tří pětin všech poslanců. Žalobu pak projedná Ústavní soud.
PZ: To zní poměrně komplikovaně.
V současnosti by to vyžadovalo souhlas značné části sociálnědemokratických poslanců a senátorů. Pokud jde o hnutí ANO, jeho šéf 28. října naznačil znesvářeným stranám, že není vlastně až tak důležité, co se netýká Agrofertu. A jednal podle zásady neodvážných, „kdo uteče, ten vyhraje“. I pak je ale žaloba téměř neprůchozí přes současné složení Ústavního soudu.
PZ: Je to tedy nereálné?
Museli byste vytvořit velký tlak na Parlament a Ústavní soud. Tlak z médií a následně z ulice. Jako v Brazílii či ve Venezuele. Abyste vytvořili dostatečný nátlak ulice na Parlament a Ústavní soud, nepotřebujete hlas většiny – potřebujete odhodlanou menšinu sjednocenou umně zacílenou emocí. Znovu se tak vracíme k moci aktivistické České televize, její schopnosti vytvářet masové politické akce. Zaplnit náměstí i podněcovat hromadné petice.A potřebujete celý zápas personifikovat. Musíte mít připravenou tvář, která by mohla být místo Zemana na poštovních známkách. Tvař-symbol sjednocující opozici.
PZ: Myslíte si, že například Michal Horáček je volitelný?
Proč ne? Začnu zeširoka. Česká politika často se zpožděním napodobuje tu slovenskou, ať už jde o strany na jedno či dvě použití, nebo rozkladný útok na privatizační pravicové strany SDKU a ODS (napřed kauza Gorila v Bratislavě, pak kauza Naďová v Praze), nebo přechod na přímou prezidentskou volbu a podobně. Současný slovenský prezident Andrej Kiska kandidoval se štítem beze skvrn z politiky posledních desetiletí a s penězi získanými vlastním podnikáním; peníze jsou důležité především na mediální agentury a ovládnutí sociální sítě, které nahrazují strany. Jako Michal Horáček.
Horáček se na Staroměstském náměstí sice ukázal jako neohrabaný moderátor a špatný táborový řečník, ale je také kultivovaný diskutér, velmi dobrý textař a zkušený novinář. Navíc se v době sametové revoluce dotkl vrcholové politiky – a prokázal jak odvahu, tak rozvahu. Což samozřejmě nestačí. Připomeňme si rozdělení umírněné syrské opozice a islámistů. V tomto zorném úhlu Michal Horáček vykazuje potřebné množství jednoduchých ideologických předsudků vůči Východu. Byl by kompatibilní, slučitelný s Hillary Clintonovou. Horáček nebo někdo jiný, jen ne Zeman.
PZ: Vrátím-li se k textu Ústavy, klíčové slovo tam je „velezrada“. Myslím, že to se u nás zatím neužívá, ale často se mluví o tom, že Miloš Zeman představuje bezpečnostní riziko. Je podle vás současný prezident bezpečnostním rizikem?
Bezpečnostní riziko se stává zaklínadlem. Představa o něm existuje v trojí podobě. Především, a to je první verze – každý, ať již student, nebo poslanec, si může vytvořit svoji vlastní definici bezpečnostního rizika. Takováto subjektivní vymezení se mohou užívat v aktivistické propagandě. Pak existuje druhá verze bezpečnostního rizika, která má oficiální charakter. Je obsažena v dokumentech, jako je strategie národní bezpečnosti či v analýzách předkládaných zpravodajskými službami. Do této definice je často namíchaná představa obrany zájmů vládnoucí skupiny, jejího pojetí obecných i osobních priorit. Když například Barack Obama mířil poprvé do Bílého domu, měl v programu „odpolitizování zpravodajských služeb“. Ty totiž pod nátlakem některých lidí z Bushovy administrativy upravovaly zprávy o zbraních hromadného ničení v Iráku. Třetí verzi bezpečnostního rizika přináší objektivní analýza státních zájmů.
PZ: Dobře, nechme teoretizování. Představuje podle vás prezident Zeman bezpečnostní riziko?
Bezpečnostním rizikem je podle některých propagandistů jeho politika vůči Číně a Rusku. Koukněte se na mapu, kde je Čína a kde my! Vzájemné ekonomické propojování je v podmínkách globalizace jediným správným způsobem hledání bezpečnosti – izolace vede ke konfrontaci. Když se podíváme na dnešní největší bezpečnostní rizika týkající se Česka – některé migranty a terorismus –, může za to Čína? Skutečně je čínská politika v pozadí zvýšení rizik v bezpečnostním prostředí Česka? Nejsou tou příčinou naši spojenci? Do kolika válek nás už naši spojenci zavlekli? Počínaje bombardováním Jugoslávie, našeho partnera ve zlomových chvílích dějin. Kdekdo se v minulých dnech zaklínal svým pokorným vztahem k 28. říjnu 1918. Co takhle si při této příležitosti vzpomenout, jak Srbové pomáhali Masarykovi v emigraci (Masaryk měl dokonce srbský pas) a jak on pomáhal Srbům...
PZ: Trochu odbíháte. Co Rusko jako bezpečnostní riziko? V médiích se čerstvě objevily obrázky kružnic ukazujících, jak daleko doletí rakety Iskander, čerstvě Moskvou rozmisťované v Kaliningradské oblasti.
Hezký příklad! Rusko mnoho měsíců varovalo, že v případě amerického rozmístění raket v Polsku zareaguje tímto způsobem. Varšava i Washington varování ignorovaly a rakety Iskander dosáhnou z Kaliningradské oblasti na tyto nové americké základny.
Vidět Iskandery jako bezpečnostní riziko lze na základě první i druhé verze pojetí tohoto fenoménu. Především je to naivní či záměrně prostoduché pojetí, které se soustřeďuje pouze na prostý fakt rozmístění raket Iskander a ony vámi zmíněné kružnice, jak to prezentuje například Česká televize. Bez jakéhokoliv kontextu. Verze číslo dvě: Hrajeme své vlastní geopolitické hry, chceme mít americké rakety v Polsku, neboť americký zájem je důležitější než evropský a vyhovuje nám růst napětí. Nejsmutnější na tom je, že většina politiků a vojáků sice vůbec nechápe konečné důsledky vypovězení smluv o protiraketové obraně Washingtonem a vytváření předsunuté strategické obrany USA v Evropě, avšak velmi dobře ví, jaká byla historie tohoto bezpečnostního problému – kdo začal a kdo až poté reagoval. Pravda je ale nezajímá, používají téma bezpečnostního rizika jako propagandistické kladivo. Zastrašují obyvatelstvo vlastních zemí, aby bylo ovladatelnější, poslušnější.
PZ: Strach je opravdu nebezpečný. Nedovedu si však představit, že v našem tak trochu švejkovském a kondelíkovském Česku by svržení prezidenta bylo možné. Vy ano?
Praxe i teorie barevných revolucí se formovala při boji proti slovenskému premiérovi Vladimíru Mečiarovi. Těch, kteří za oceánem dokážou rozlišit Česko a Slovensko, není zas tak moc.
PZ: Myslíte tedy, že svržení prezidenta Zemana je reálné?
Je to možné. Začít se dá třeba pod heslem „Proč to nezkusit“. Na druhé straně čím více se o tomto nebezpečí bude včas mluvit, tím menší je pravděpodobnost, že se naplní.