Ukazuje se, že „komunista“ je to první, co člověku naskočí, když pomyslí na něco skandálního.
Mluví lord se svým komorníkem.
„Jean, prý se zítra ženíš.“
„To je pravda, sire.“
„A koho si bereš?“
„Našeho zahradníka.“
„Ale fuj, Jean, vždyť je to komunista.“
Kdybych byl komunistou já, měl bych z takového vtipu velikou radost. Protože ukazuje, že „komunista“ je to první, co člověku naskočí, když pomyslí na něco skandálního. Na něco, co zcela stávající rozbíjí společensko-ekonomický řád. A také na něco, čeho je důvod se bát. Komunisté nejsou neškodní blázni, komunisté ohrožují celý stávající systém panství.
Domestikace strašidla Jenže on je to vtip hodně starý. Vyprávěl se už za mého dětství a nejspíš bychom jej dokázali vystopovat až někam do meziválečného období. Do doby, kdy komunismus byl opravdu tím strašidlem, které obcházelo kolem.
Dnes není na komunismu nic skandálního. Žádná maminka neupadá do mdlob, když se dozví, že její dceru si namluvil komunista. Žádný ředitel podniku nemá problémy, když se provalí, že zaměstnává komunisty. Žádnou mediální hvězdu nepoškodí komunistické mládí.
Komunisté přestali být hrůzostrašní. Jsou součástí systému. Proces ochočení komunistů byl paradoxně dokončen právě v době, kdy se mohou cítit triumfálně a kdy mají nejméně důvodů přistupovat na jakékoliv kompromisy.
Říkám to z pozice člověka, který nikdy nebyl členem komunistické strany, nikdy nebyl kandidátem a neměl žádného komunistu v rodině. Můj dědeček v únoru 1948 skandoval ono slavné „nedáme si diktovat, koho máme milovat,“ a z ředitelského místa rychle přešel na pozici dělníka v kamenolomu. Ale snad vám tento pohled zcela zvenčí přijde vhod a doplní mozaiku dnes přednesených názorů a stanovisek.
Na civilizační vrchol a zase dolů
Proč mají komunisté právo cítit se triumfálně?
Za prvé proto, že 30 let po pádu jejich moci je zřejmé, že české země dosáhly v období 60. – 80. let svého civilizačního vrcholu. Co se týče vzdělanosti, životní úrovně, majetku domácností, schopnosti realizovat velké projekty, technického pokroku, dětského zdravotnictví a dalších oblastí, velmi obtížně by se hledal měřitelný ukazatel, jehož hodnota nevrcholí právě v té době.
Za druhé proto, že po pádu předlistopadového režimu následoval prudký úpadek. Jak to před časem shrnul profesor Budil, Češi se během jedné generace změnili z národa schopného postavit jadernou elektrárnu v národ, pro který je problém zajistit záplatování dálnic. Dramatický a předtím nepředstavitelný úpadek postihl školství, vzdělanost, kulturu, průmysl, zemědělství, obranu, státní finance, národní sebevědomí a řadu dalších oblastí. Přínosy 90. let, jako např. nárůst osobní svobody nebo možnost snadného zakládání malých firem, se ukázaly jako krátkodobé. Něco podobného zažil český národ pouze jednou – v prvních generacích po Bílé hoře.
Za třetí proto, že většina lidí, kteří mají srovnání, si to uvědomuje. I když pokračující vědecko-technický pokrok zmírnil pád životní úrovně a přinesl v pár oblastech dokonce výrazné zlepšení (např. zdravotní péče o dospělé), přesto většina pamětníků hodnotí předlistopadový režim jako lepší než současný. A to i když zahrnou jeho velmi stinné stránky, které nepochybně existovaly, v tom nemá smysl si cokoliv nalhávat.
Když měl v roce 2019 výzkum veřejného mínění ukázat, že lidé preferují nový režim, bylo zapotřebí vytvořit kategorii zahrnující i lidi, kteří byli v roce 89 na středních školách. Odpovědi tehdejších dospělých by novou moc zklamaly. A není to tím, že by pro starý režim horovali tehdejší funkcionáři. Naopak! Mnohem výrazněji jej preferují lidé, kteří se živili rukama. Jak víme z jiných výzkumů, po vstupu do EU začalo příznivců starého režimu rychle přibývat i mezi voliči pravice.
Kam se schovali komunisté?
Tehdejší úspěch je do značné míry zastíněn tím, že svého civilizačního vrcholu dosáhly ve stejné době i mnohé západoevropské státy – Západní Německo, Francie, Itálie, Velké Británie, skandinávské země… V našem případě se přímo nabízelo srovnání se sousedním Bavorskem. A lidé se neptají, z čeho vyrostli, ale kde mohli být.
Komunisté by se tedy mohli cítit na vrcholu. Jenže k dovršení té radosti jedna věc chybí. Chybí komunisté.
Ano, existuje tu Komunistická strana Čech a Moravy. To ano, Ale nějak neslyším jasné slovo o tom, že panství pana Schwarzenberga a dalších bude znovu vyvlastněno. A že pokud budou ústavní soudci dělat problémy, budou vyměněni.
Nevidím snahu doplnit trestní řízení o paragraf „přestěhování sídla firmy do ciziny za účelem snížení daní“ s horní sazbou 20 let.
Nevidím dokonce ani oživení debaty o něčem tak banálním a osvědčeném, jako je právo na práci. V době fantasmagorií typu základního nepodmíněného příjmu bychom se k tomu potřebovali vrátit. A kdo jiný by měl takový prapor zvednout než komunisté?
Možná vaše strana za ty kompromisy něco dostává. Možná vám to umožní prosadit jiné věci. Možná už začínají práce na novém oplocení hranic a na obnově státních podniků. Ale jestli ne, tak jste se prodali příliš lacino. Nicméně to je záležitost vaší vnitřní debaty. To mi nepřísluší komentovat.
Chcete se pravidlům podřizovat, nebo je určovat?
Ze své vzdálené perspektivy ale mohu říct, čím mi komunisté chybí. Co by v tom celém širokém spektrum protisystémové opozice nemělo chybět, a co by tam komunisté mohli přinést, protože historicky ukázali, že právě v tom jsou silní.
Za prvé. Odvolám se na slavný Gottwaldův projev o „kroucení krkem“ z roku 1929. Je jasné, že na brutálním násilí nemůže být nic pozitivního. Nicméně jeden silný moment v tom vidět můžeme. Váš vůdce tehdy úplně jasně vyjádřil:
- Nepřistoupíme na vaše pravidla debaty
- Je nám úplně lhostejné, co požadují politici a média hlavního proudu
- Naší ambicí není nic menšího než určovat nová pravidla
Tedy jasně se vymezit proti mainstreamu, ale i proti primitivnímu stylu, který davu říká přesně to, co chce dav zrovna slyšet, bez ambicí vytvořit nová pravidla.
K tomu patří i právo samostatně si vybírat přátele a spojence, bez ohledu na co, co diktují velká média.
Ekonomické základy zla
Za druhé. Marxisté si vždy uvědomovali, že pokud chceme zastavit nějaké zlo, je zapotřebí útočit na ekonomické základy. Bez toho je výměna argumentů k ničemu.
Třeba Zelený nový úděl. K čemu je říkat, že není možné zrušit všechny zdroje energie zároveň? K čemu připomínat, že elektromobily zasahují životní prostředí víc než automobily? K čemu připomínat, že když jsou stroje využívány desítky let, je dopad na životní prostředí nižší než při výměně každé čtyři roky? K čemu dokládat, že bezhlavé zalesňování ničí biodiverzitu? A k čemu dokládat, že krajiny potřebuje masy velkých býložravců, jinak nedokáže udržet vodu a začne degradovat? Můžete mít stovky studií a poslouchat vás bude jen málokdo, pokud bude Zelený nový úděl přinášet obrovské zisky. Víte, že už dokonce existuje HSBC Climate Change Index, na němž jsou akcie firem vydělávajících na boji s klimatickou změnou? A víte, že tento index roste rychleji než index běžných akcií? Dokud budou existovat takové zisky, a dokud se budou dokonce vyhýbat poctivému zdanění, nebude Zelený nový úděl zastaven.
Stejně tak platí, že likvidace českého školství se nezastaví, dokud bude možné na snižování úrovně výuky vydělávat. A dokud budou na českém pracovním trhu převládat korporace, které nepotřebují kvalifikovanou pracovní sílu.
Takových příkladů bych mohl uvést stovky. Obávám se, že to je ten důvod, proč konzervativci a vlastenci pořád jenom ustupují. I když dokážou zformulovat silné argumenty, stojí proti nim gigantické finanční zájmy. A oni ve své naivitě nositele těch zájmů dokonce chrání!
Třídní pohled je normální
Za třetí. Třídní myšlení. Žijeme ve společnosti, která je hluboce třídně rozdělena. To rozdělení je mnohem hlubší, než si uvědomujeme. Při některých svých přednáškách jsem studentům občas promítl fotografie dvou dívek v plavkách a zeptat se, která z nich je dcerou člena představenstva mezinárodní firmy a která je dcerou údržbáře. Naprostá většina hádala stejně! I v takových záležitostech, jako jsou tvary ženského těla, jsou naše mozky zvyklé vidět třídní rozdíly. Jak by tomu mohlo být jinak v dalších oblastech života.
Je legitimní o tom mluvit. Je legitimní konstatovat, že různé sociální vrstvy mají různé zvyklosti, různou kulturu, různé způsoby namlouvání a různé způsoby výchovy dětí. Lidem u jiných kultur je dnes umožňováno, aby si do Evropy přinášeli ty nejbizarnější zvyklosti, ale naše vlastní dělnická třída nemá právo žít jako dělnická třída. Kdo jiný by měl zvedat takový prapor než komunisté.
K tomu patří i systematická práce na tom, aby si to dole uvědomovali společný třídní zájem. Ti nahoře si už uvědomují.
Když Marx potřebuje Palackého
Za čtvrté. Pragmatismus. Komunisté byli radikální, ale to to jim nebránilo pragmaticky přebírat z předcházejících režimů to, co se osvědčilo. Technické know-how buržoazních podniků obsahující stoletou tradici. Systém výuky ve školství. Nebo třeba Masarykův a Palackého pohled na dějiny. Jejich projekt národní emancipace byl svým způsobem dovršen až v těch 60. – 80. letech. Nikoliv proto, že by komunisté měli rádi Masaryka, ale proto, že ten projekt byl dobrý.
Vlastně až dnes, když prožíváme kulturní revoluci tlačenou nadnárodními strukturami a motivovanou korporátními zisky, dokážeme ten starý pragmatismus ocenit.
Za páté. Úctu k vědě a vědecký světový názor. Jasné přihlášení k osvícenským ideálům – rozumu, toleranci, svobodě, rovnosti, solidaritě.
Rozumem proti nerozumu
V dějinách sociálních konfliktů vidíme dva základní vzorce. Jeden spočívá v tom, že dělníci rozmlátí stroje nebo že rozzlobený dav zapálí knihovnu. Lidé správně vnímají, že ty znalosti jsou používány proti nim. Ale ten výbuch vzteku jejich postavení nezlepší.
Druhý vzorec vidíme třeba u českých husitů. Když proti nim panstvo argumentuje Biblí, naučí se Bibli lépe než panstvo. Neničili techniku, ale vyvinuli novou generaci střelných zbraní. Když může každá vesnická holka sestřelit z koně rytíře, který trénoval celý život a jehož zbroj stála jako dům v Praze – to je teprve skutečná demokracie.
Kdyby Karel Marx nepsal ty složité ekonomické věci a místo toho rozvíjel fantazijní představy o tom, jak se sešla nějaká tajná židovská společnost a jak strašlivý plán mají se světem, možná by byl úspěšnějším spisovatelem. Možná by dokonce zbohatl. Ale k žádné změně by to nevedlo.
To je aktuální zvláště dnes, kdy kolují naprosto příšerné fantazijní teorie. Máme tu stovky videí o různých absurdních spiknutích. Iracionální debatu o očkování, která nás vrací kamsi do doby upalování čarodějnic, k té se raději nebudu ani vyjadřovat. Nicméně právě v této souvislosti je zapotřebí ocenit schopnost vašeho režimu zavést povinné očkování, i kvůli záchraně „pouhých“ několika desítek životů ročně. A také zdravý rozum, který vás vedl k tomu, že jste očkovali, místo, abyste strávili několik dalších let testováním – a nechali během té doby zbytečně umírat lidi.
Zatímco část opozice fascinovaně naslouchá konspiračním fantaziím, jsou nám kradeny poslední zbytky naší země. Ne na základě spiknutí, nýbrž na základě docela obyčejné zákonitosti, že – řečeno vaším jazykem – kapitál potřebuje neustále zvyšovat zisky. Je úplně jedno, kdo s kým se sešel v Davosu a o čem mluvili. Kapitál bude ty zisky potřebovat bez ohledu na vůli jednotlivců.
Rozhodující je pohled dopředu
Mimochodem, to bylo jedním z klíčových rozdíl mezi komunistickým hnutím a jiným protisystémovým hnutím, které stálo na spikleneckých teoriích, vyprávění o židovském vlivu, „rasové vědě“ (což bylo opět fantazijní), mystických a ezotérických vyprávěnkách a hloupoučkých představách, že problémy světa lze vyřešit tím, že někdo vytluče výlohu židovského hokynáře. Všichni víme, k čemu to druhé hnutí vedlo, a že se dokonce ani proti tomu velkému kapitálu nedokázalo postavit.
Víme také, že to nebylo vždy tak jednoduché. Stačí připomenout období „buržoazních pavěd.“ A mohl bych stejně dobře přednášet o seznamu bodů, co komunisté udělali špatně. Jenže tohle si dokážete vyříkat sami. Pro mne jako sociologa i jako občana zděšeného pokusem zlikvidovat český národ je podstatné, co můžete do hnutí antiglobalistického odporu přinést.
Za prvé. Schopnost nekompromisního buřičského postoje.
Za druhé. Schopnost útočit na ekonomické základy toho, co nás ohrožuje.
Za třetí. Schopnost udržovat nudný racionální přístup a nepodbízet se momentálním náladám lumpenproletariátu.
Za čtvrté. Třídní přístup.
Za páté. Schopnost brát si z nacionalistických a dalších hnutí to, co je vhodné a rozumné.
Oproti tomu nepotřebujeme komunisty, kteří pískají do národní hymny. Ani takové, kteří rozbíjejí normální rodiny a normální sexuální cítění, aby z vykořeněných lidí vytvořili lepší zákazníky a lepší zaměstnance. Ani fanatiky schopné zničit krajinu vlastní země kvůli nějakému šílenému celosvětovému plánu. Takové komunisty potřebuje někdo úplně jiný.
Psáno pro seminář KSČM v Brně, kde to mohlo být proneseno jenom v dramaticky zkrácené podobě, protože nám imperialisté zabránili přijet včas.
(zdroj: petrhampl.com)
Petr Hampl: Komunisté a národní hnutí | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran