Válka v Náhorním Karabachu: Pro dělníky, skutečný nepřítel leží doma

Stoletý konflikt

Válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach není ničím novým. Nicméně, vysídlení asi sta tisíc lidí a smrt stovek dalších během pár dní ukazují zoufalou situaci, jež sužuje nejen oba státy, ale stále víc se tříštící globální kapitalistický systém.

Od konce první války o sporné území o Náhorní Karabach uplynulo přesně jedno století. V roce 1920, se stále ještě zuřící občanskou válkou v Rusku, vyhlásily dvě bývalé provincie Ruského impéria nezávislost a okamžitě proti sobě začaly bojovat o enklávu arménské většiny, obklopenou územími s ázerbájdžánskou většinou. Když síly SSSR znovu obsadily celou oblast Kavkazu, „vyřešily“ problém tím, že v roce 1923 vytvořily autonomní oblast Náhorní Karabach (jehož obyvatelstvo bylo ze 70 procent arménské) uvnitř Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky.

Rychle se blížil rok 1988 a SSSR začal ve své agonii ztrácet kontrolu nad většinou svých neruských území. V těch létech měl tendenci podporovat Ázerbájdžán,čímž vyvolal arménské nacionalistické povstání v Náhorním Karabachu. Pogromů na podporu etnických čistek (většina Ázerů opustila enklávu a někteří Arméni opustili vlastní Ázerbájdžán) se dopouštěly obě strany. Milion lidí bylo násilně vysídleno a 30 000 zahynulo do doby, než bylo v roce 1994 vyhlášeno zastavení palby. Minská (Bělorusko) skupina Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), jíž předsedaly Francie, Rusko a USA1), byla připravena se pokusit přinést trvalejší řešení, ale neuspěla. Mírová smlouva tu nikdy neexistovala a těžko uplynul nějaký rok bez pohraniční šarvátky, jež jen sporadicky přetrvala pár dní.  

Arménie si zachovává kontrolu nejen nad většinou staré oblasti Náhorního Karabachu, ale také nad okolními částmi Ázerbájdžánu. To teď Arméni občas nazývají Arcach, Arcašská republika, ale žádný stát, dokonce ani samotná Arménie, neuznává de jure její existenci.

V roce 2008 Valné shromáždění (OSN) schválilo, 39 hlasy ku 7, Rezoluci č. 62/243, jež požadovala okamžité stažení všech arménských jednotek z okupovaného ázerského území. Závažné je, že tři z hlasujících proti byli spolupředsedové Minské skupiny, Francie, Rusko a USA. Neměla tudíž větší účinek než všechny rezoluce od roku 1967, jež vyzývaly Izrael, aby se stáhl z okupovaných palestinských území.

Rok 2008 byl také celosvětově významný - ekonomická krize, jež pomohla přivodit zhroucení SSSR v roce 1991, v té době ještě zesílila. S poklesem ziskových investic byl globální kapitalistický systém v následujících létech udržovaný finančními spekulacemi, jež vytvořily bublinu, která v létech 2007-8 praskla. Následky se odrazily v celém světě a v Arménii přivedly obyvatele do ulic hlavního města, aby odmítli další zmanipulované volby. V roce 2011 došlo k obratu ázerského obyvatelstva, inspirovanému „Arabským jarem“ onoho roku. Ústupky (úlevy) v obou státech (plus částečně surová represe v Ázerbájdžánu) obnovily kontrolu, ale lidová hnutí jen dohnaly vládnoucí třídu obou států ke většímu zoufalství než kdy předtím. Arménie si chtěla podržet to, co už získala, a Ázerbájdžán chtěl zpět to, co předtím ztratil. Kartou, jíž obě vládnoucí třídy zahrály, byl jako vždy nacionalismus.

Bacil nacionalismu

Stejně jako mnohé další post-sovětské státy, Ázerbájdžán a Arménie utrpěly v 90. létech (20.stol.) ekonomickou katastrofu. Bez výrobního připoutání na plánované hospodářství SSSR byly objektem korupčních a vrtošivých privatizačních plánů. Rozdíl byl, že Ázerbájdžán měl ropu a Arménie ne. I když zakrátko následky zvýhodnily Arménii. Oligarchové bojovali o moc v obou státech, ale v Ázerbájdžánu vedl boj o kontrolu nad ropou k prudkým bratrovražedným bojům mezi různými válečníky. V Arménii se oligarchové museli mezi sebou prát méně, protože její kdysi se bouřlivě rozvíjející průmyslový sektor zcela zhroutil. Ekonomika, jež předtím vyráběla auta, zařízení, textil a výrobní stroje pro sovětský trh, se scvrkla na vývozce měděné rudy a koňaku. Ale zatímco ázerbájdžánské elity bojovaly o kontrolu nad ropou, arménská vládnoucí třída se semkla k obraně Náhorního Karabachu.

Válka z let 1988-1994 byla surová záležitost, jež, navzdory tomu, že se v ní bojovalo zbraněmi ukradenými ze starých sovětských základen a často v zákopech jako v I. světové válce, svou bestialitou možná předčila všechny války v bývalé Jugoslávii. Všude možně obíhající „trofejní“ fotografie surového znetvoření mrtvol a utnutých hlav mělo na obou stranách nesmazatelně posílit nacionalistické stereotypy.

Ale, kvůli nejednotnosti ázerbájdžánské elity, Arménie v roce 1994 zvítězila, a teď i nadále drží nejen většinu Náhorního Karabachu, ale i 9 % Ázerbájdžánu na okolních územích. V Baku vynesla porážka k moci bývalého šéfa KGB a bývalého člena Ústředního výboru SSSR Hejdara Alijeva. Znám jako „Drak“, drtil své oligarchické odpůrce a proměnil ropný sektor na soukromé léno své rodiny. Když v roce 2003 zemřel, trůn zdědil jeho syn Ilham.

V té době se majetky těchto dvou zemí rozešly. S rozpadem ruských zásobovacích řetězců byl přibližně milion Arménů (třetina populace) po roce 2000 nucen svou ožebračenou zemi opustit. Na druhé straně Ázerbájdžán, kde 90 procent příjmů je z ropy, se vezl na vlně rozmachu ropných cen. Ten pokračoval dokonce i po finančním zhroucení v roce 2008. Alijev utratil jmění za prestižní budovy v Baku, spolu se 3 mld. £ ročně za získání zbraní (téměř 91 mld. korun; víc než celý HDP Arménie) na vybudování jejích ozbrojených sil, hlavně nákupem z Ruska a Izraele (Ázerbájdžán má společnou hranici s Íránem, takže to je pro Izrael má strategicky významné). Toto bohatství také Alijevovi dovolilo doslova koupit si lidovou nespokojenost v roce 2011 tím, že subvencoval ceny potravin. Ale se zhroucením cen ropy v roce 20142) příjmy v Ázerbájdžánu klesly. Se snížením příjmů na polovinu teď byly další štědré výdaje na zbrojení zpochybněny. Přišel čas použít zbraně už nakoupené.

To bylo pozadí ázerbájdžánského útoku na Náhorní Karabach v roce 2016. Čtyřdenní válka vedla k úmrtí asi 400 lidí a proslula použitím („zakázaných“) kazetových bomb a izraelských dronů. V prvních několika hodinách Ázerbájdžán získal několik čtverečných kilometrů území a nic víc, ale vojenští pozorovatelé3) říkají, že měly strategický význam. Toto cvičení se opakovalo při dalším krátkém propuknutí násilí letos v červenci, kdy se zdá, že Ázeři testovali arménskou obranu. Možná to byly odrazové můstky k dnešní nové válce? Ať už je tomu jakkoliv, celý ideologický základ Alijevovy dynastie se zaměřuje na úzký nacionalismus, v němž je stěžejní znovu získat ztracená ázerbájdžánská území včetně Náhorního Karabachu. 

V Arménii je vládnoucí třída rozdělenější, ale je jednotná ve svém nacionalismu. Liberální nacionalisté jsou většinou stará inteligence ze sovětských časů, zatímco armádní nebo konzervativní nacionalisté jsou hluboce zapojeni do boje na obranu Náhorního Karabachu. Ti druzí poskytli Arménii většinu jejích prezidentů a sami sebe vidí jako „tesghakron“ (což znamená „nositel rasy“), duchovní a biologický základ „klasického“ arménského národa. Což znamená, že obrana Náhorního Karkabachu je pro ně velká věc, a jakékoli stávky a další protesty jsou vždy napadány coby „nevlastenecké“.

V praxi jsou tyto dvě sekty jedna jako druhá kleptokratické ve vykrádání státní kasy i v násilném hájení své kontroly nad monopoly. To periodicky kulminuje v protestech a zmanipulovaných volbách. Zatím poslední byly v roce 2018, kdy se konzervativní Republikánská strana snažila volby zmanipulovat už po bůhvíkolikáté. Šestitýdenní protest vedl k dalšímu nenásilnému převratu (takzvané „sametové revoluci“), jež vrátila liberální nacionalisty zpět k moci. Když Republikáni ztratili všechna křesla ve volbách v roce 2019, předpokládalo se, že nová vláda Nikola Pašinjana bude vůči situaci v Náhorním Karabachu přizpůsobivější. Ačkoli stále spoléhala na vojenské spojenectví s Ruskem (jež tam stále má vojenskou základnu), její vláda byla stále víc prozápadní a dokonce zřídila velvyslanectví v Izraeli. Není ale jasné, co to znamená v praxi, protože jsou už v sevření šílené nacionalistické ideologii, jež se nevzdá ani pídě území, bez ohledu na to, kolik krve už bylo prolito.

Mezinárodní rozměr

A vyostřování soupeření ve stínu dlouhé a nevyřešené kapitalistické krize není omezeno jen na malebný Kavkaz. Všechny mocnosti, velké i malé, mají vlastní ekonomické problémy a všechny se snaží materiálně zlepšit svůj úděl, když odvádějí pozornost od selhání systému tím, že hrají na nacionalistické nálady.

Co se týče sousedních mocností, nová válka je nechtěnou překážkou a potenciální hrozbou vůči Rusku i Íránu. Oba se snažili ji zastavit. V kontrastu se současnou krizí je především výsledkem přímého vměšování Erdoğanova Turecka.

Rusko se dlouho snažilo zaujímat vůči oběma stranám postoj „čestného prostředníka“, ale ve skutečnosti se vždy přiklání k Arménii, s níž je ve formálním vojenském spojenectví. Také prodává zbraně oběma stranám, ale zatímco Arménie je dostává se slevou, Ázerbájdžán ne. A v Minské skupině Rusko neudělalo (přinejmenším pokud je známo) absolutně nic k přesvědčení Arménie, aby se bez boje vzdala území, před téměř třemi desítkami let Ázerbájdžánu vzalo. Rusko tudíž, jež teprve nedávno tím nejsurovějším způsobem „zpacifikovalo“ džihádistická povstání v Čečně a Dagestánu, se obává, že by nový rok na Kavkaze mohl zažehnout další konflikty v jeho bývalých satelitech ve Střední Asii. Kyrgyzstán (nejchudší z „nástupnických států“ SSSR) už je ve varu kvůli obvyklému problému zmanipulovaných voleb (potřetí za 15 let) a zdá se být blízko občanské válce. Se svým spojencem Lukašenkem už pod tlakem, aby odešel do Bělaruska4), a s nevyřešeným konfliktem s Ukrajinou, tím posledním, co Putin (jehož popularita doma, jak se zdá, klesá) potřebuje, je ještě další konflikt v bývalém Ruském a Sovětském impériu.

Írán je v podobné vazbě. Formálně je v konfliktu také neutrální, ale dokumenty uniklé od roku 2016 jasně ukazují, že ve Čtyřdenní válce skutečně víc podporoval Arménii. Nakonec, byl to úhlavní nepřítel Izrael, kdo dodával drony a kazetové bomby, jež daly Ázerbájdžánu převahu v prvních pár dnech oné války o Náhorní Karabach. Ázerbájdžán, i když patří stejnému šíitskému náboženství, je do značné míry sekulární, takže víra hraje vůči nacionalismu až druhé nebo třetí housle. V Íránu jsou menšiny z Arménie i z Ázerbájdžánu, a hranice má s oběma. Ale podél ázerské hranice (Azerové je jen jiný název pro Ázerbájdžánce, nebo, chcete-li, ázerbájdžánské Turky; pozn. překl.) má Írán také několik ázersky hovořících provincií, jež obsahují nacionalistické skupiny, jež agitují pro to stát se součástí Ázerbájdžánu. Videa na Youtube5) ukazují relativně malé demonstrace v Tabrízu (hlavní město íránského Ázerbájdžánu), skandující pro-ázerbájdžánská hesla jako „Karabach patří nám a vždycky bude“ a hesla proti režimu.

Režim se obává toto šíření, i válku, zastavit. Výsledek je, že v pokusu zmírnit napětí zástupci íránského Nejvyššího vůdce Ajatoláha Ali Kameneího ve čtyřech provinciích, Západním Ázerbájdžánu, Východním Ázerbájdžánu, Ardabilu a Zanjanu, vydali společné prohlášení, že „Náhorní Karabach patří k Ázerbájdžánské republice“.6) Zároveň se tabrízský imám pokusil oslabit ázerské nacionalisty otázkou, proč ší’itský Ázerbájdžán kupuje izraelské zbraně. Teheránský režim také dává ve známost, že by mohlo dojít k izraelské sabotáži proti jaderným zařízením, jako proti továrně, ve Fordow (kde se obohacuje uran), jak ze zpravodajských služeb prosakuje z íránských perských provincií. Obava íránského režimu je očividná. Saeed Khatibzadeh, mluvčí Ministerstva zahraničí, řekl, že zem nebude tolerovat konflikt na svých hranicích ani agresi na svém území, a jakoukoli agresi na svých hranicích považuje za „červenou čáru“. Pokračoval výrokem, že „konzultoval se zúčastněnými stranami i s  vládami a sousedy v oblasti, aby došlo k zastavení bojů“.7) Čímž se tudíž zapojilo Rusko do snah o ukončení nepřátelství, což 10. října přineslo „humanitární“ zastavení palby.

Jejich úsilí podkopává Turecko, jež operuje podle svého vlastního imperialistického programu, když konflikt podněcuje. Jen pár týdnů před tím, než současná válka vypukla, Erdoğan opakoval mantru, že Ázerbájdžán a Turecko jsou „dvě země tepající jediným srdcem“. Zřejmě tím myslel, že Turecko je silně závislé na ropě, jež tam přitéká dvěma ropovody z Baku přes Gruzii (vyhýbá se tak arménskému území, ale Arméni se tak dostali nebezpečně blízko k němu v bojích letos v červenci). Turecký ministr zahraničí Çavuşoğlu už předtím objasnil turecké záměry, když oznámil, že další pouhé zastavení palby by nestačilo. Jeho šéf tudíž francouzské, americké a ruské výzvy k ukončení bojů veřejně odmítl.

Turecká pomoc Ázerbájdžánu se tedy neomezila jen na nálady nebo diplomatickou činnost. Pokus převzít zpět Náhorní Karabach demonstruje, že vojenská moc Ázerbájdžánu teď může dojít dál než v roce 2016. Turci, navíc k výzbroji z Ruska a Izraele, dodávají své vlastní drony.8) Také se tvrdí, že, tak jako do Libye, vyslali 1 000 islamistických žoldáků z Idlíbu do Sýrie na pomoc perským ozbrojeným silám.9) Dělají tudíž vše, aby zajistili, že Ázerbájdžán může „zachránit“ své ztracené území.

Lidské ztráty nejsou materiální, ale Erdoğan, aby odvrátil pozornost od používání tříštivých kazetových bomb v civilních oblastech atd., tvrdí, že Turecko hraje úlohu obránce utlačovaných. To zahrnuje nejen naše „ázerbájdžánské bratry“, ale „utlačované kdekoli, od Sýrie po Libyi, od východního Středomoří po Kavkaz“.10) Ve skutečnosti turecký imperialismus teď už několik let provádí agresivní politiku od Střední Asie po severní Afriku.

Turecko má hodně málo přátel. Neshoduje se s USA kvůli tomu, že nakoupilo ruské protiletadlové rakety SS400. Je na opačné straně než Rusko v proxy (zástupných) válkách v Libyi11) a Sýrii.12) Jeho vzdušné síly neustále narušují řecký vzdušný prostor, když obě strany zpochybňují samozvaná práva Turecka na rozsáhlé oblasti východního Středomoří, aby se dostaly k jeho předpokládaným zásobám plynu. Tento konkrétní problém přivedl Turecko do pokračujícího konfliktu s Kyprem, Izraelem, Egyptem a přes Řecko i s EU.

Co je za tureckou agresí? Erdoğan utrpěl významnou katastrofu zahraniční politiky, když Morsiho vládu Muslimského bratrstva v Egyptě svrhla v roce 2013 armáda.13) Předtím se jeho značka demokratického islamismu šířila po severní Africe a jeho prestiž sahala vysoko jak v Tunisku, tak v Libyi. Ale za současnou agresivní tváří turecké zahraniční politiky je víc podstatných sil, především problematický stav turecké ekonomiky.

Turecká ekonomika byla v problémech už dlouho před úderem Covidu-19, ale stejně jako plno zemí utrpěla letos rozsáhlý pokles. Příjmy z turistiky ostře klesly a zvýšil se obchodní deficit. Výsledkem bylo, tak jako u mnoha takzvaných „rozvojových trhů“, že se jeho měna dostala pod obrovský tlak. Erdoğan z toho neviní své předchozí spekulativní špatné řízení ekonomiky postavené na dluzích, ale machinace cizinců. Ve snaze zabránit uvolnění turecké liry vynaložilo Turecko 45 % svých rezerv. Dalším „rozvojovým trhem“ je Brazílie, vydávající hodně ze svých rezerv na ochranu měny, ale je to jen 8 %.14) To ale není všechno. Turecké Ministerstvo financí částečně pokrylo své veřejné půjčky využitím svých místních bank, čímž získalo velké množství dolarů (samy tak přispěly k pádu liry). Je spočítáno, že Turecký stát dále neoznámil schodek ve výši nejméně 25 mld. $, takže pokud v roce 2021 nedojde ke dramatickému ekonomickému oživení, Erdoğanovo finanční žonglování skončí v slzách.15) Erdoğan ve skutečnosti po celé roky hazardoval, a posouvání dopadu pandemie dále do budoucnosti je jen poslední fází tohoto. Ale takový hazard bude fungovat jen pokud pandemie brzy skončí. To už ale není moc pravděpodobné.

Erdoğan doufal, že posilováním vlivu Turecka v oblasti a nadějným vytvářením ekonomických zisků (ve formě levnější ropy a plynu) z vojenských akcí v Libyi a ve východním Středomoří je možné se kritickému okamžiku vyhnout. A pokud ne, jako asi tak všude ve světě, dá se to svést na cizince. Nacionalismus byl vždy silným hráčem v post-osmanském Turecku s kemalismem a teď s islamistickou Erdoğanovou stranou AK. A co by bylo lepší k posílení nacionalistického sdělení o velikosti Turecka než podpora partnerského turecky mluvícího Ázerbájdžánu, který už má v každém případě dlouhodobou tureckou podporu.

Zatímco Ázerbájdžán může počítat s Tureckem, arménská vláda je nucena hrát ožehavější hru. Její vojenský spojenec Rusko se nezavázal podporovat Arménii, jen do konce konfliktu. Takže Pašinjanova vláda je nucena hledat podporu na Západě, kde může na své vlády vyvíjet tlak 9 milionů lidí arménské diaspory. Tato diaspora nepřestává světu připomínat genocidu Arménů Tureckem v roce 191516) a v několika západních hlavních městech proběhly demonstrace.

Macron (coby zástupce EU v Minské skupině) už vystoupil na obranu Arménie a proti turecké agresi, ale v reálných pojmech sotva vyšle vojenskou podporu na pomoc Arménii. Hlavní Pašinjanovou nadějí je, že Putin bude nakonec donucen něco podniknout, aby Arménii zabránil dále se přiklánět k Západu. Ale obranná smlouva, již Rusko podepsalo, pokrývá jen vlastní Arménii, nikoli Náhorní Karabach, takže to je slabá karta k vynesení. Nepřekvapuje, že Pašinjan vystupňoval nacionalistickou rétoriku a vyhlásila stanné právo.

K reakci dělnické třídy

V kontextu globálního kapitalismu je válka v Náhorním Karabachu jen dalším konfliktem, jenž kapitalismus ve své imperialistické etapě nedokáže řešit. V těchto válkách může dojít k zastavení palby, ale zůstávají trvalým příslušenstvím ve světě, jenž konflikty spirálovitě zevšeobecňuje. Součastná krize se rozvíjí už půl století. 50 let, v nichž je hlavním problémem nadhodnocování stávajícího kapitálu. Všechny druhy východisek (nebo, chcete-li řešení), keynesiánství, monetarismus, restrukturalizace, globalizace, financializace a spekulace, všechny ty „zázračné léky“ vedly jen k novým rozporům na stejné cestě, jak jsme viděli v roce 2008.

Jedinou silou, která to může zastavit, je mezinárodní dělnická třída. Její ázerské a arménské složky po léta demonstrovaly, že umí konat nezávisle, když jsou k tomu vyzvány. V roce 2012 arménští řidiči autobusů nakonec zareagovaly na protest proti zvýšení jízdného tím, že jezdili s autobusy bez jízdného17) a jen letos došlo v Ázerbájdžánu k několika stávkám a dalším protestům. Byly to reakce na špinavé triky, k nimž se uchýlili zaměstnavatelé ve stínu krize Covidu. Naftařští dělníci byli nuceni pracovat na vrtných věžích celé měsíce bez toho, že by dostali zaplaceno18) a teď jim hrozí propuštění, pokud nepřijmou seškrtání platů o 20 %. Další pracující (jako třeba v některých bankách) shledávají, že firma vyhlásí bankrot a za poslední dva měsíce jim nezaplatila. Stát tvrdí, že jim to bude kompenzovat znárodněním krachujících firem, ale to už pracující slýchali předtím a nikdy k tomu nedošlo.

Momentálně ale třídní boj prohrává s nacionalistickou válkou na obou stranách. Dokonce i v carském Rusku v roce 1914 orgie vlastenectví zdržely narůstající třídní boj o celých osmnáct měsíců, během nichž byly zaznamenány miliony úmrtí a ztrát domova. I když revolucionáři v dělnické třídě nepřestali pracovat na ukončení imperialistické války, ne vyvolá váním pacifistických nálad, ale třídním bojem. Dosud nejlepší prohlášení, jaké vzešlo z této války, pochází od skupiny, jež sama sebe nazývá „Ázerbájdžánská levicová mládež“. Začíná dobře a my se vůbec neomlouváme za to, že jej citujeme v plném rozsahu:

 „Současné kolo zvyšování napětí mezi Ázerbájdžánem a Arménií v Náhorním Karabachu opět dokazuje, jak zastaralý je rámec národního státu vůči současné realitě. Neschopnost překročit hranici názoru, jenž rozděluje lidi na lidské a nelidské čistě na základě jejich místa narození a potom pokračuje nastolením nadřazenosti „lidských“ nad odlidštěnými „ostatními“ jako jediný možný scénář k životu uvnitř určitých územních hranic je jediným okupantem, s jakým musíme bojovat. Je to okupant našich myslí a schopnosti přemýšlet za hranicí příběhů a způsobů pomyslného života, vnuceného nám našimi dravými nacionalistickými vládami. Je to tato hranice myšlení, co způsobuje, že zapomeneme na vykořisťovatelské podmínky našeho holého přežití v našich příslušných zemích, jakmile „národ“ vyšle výzvu, abychom jej chránili před „nepřítelem“. Naším nepřítelem tudíž není náhodný Armén, jehož jsme nikdy v životě nepotkali a asi nikdy nepotkáme. Naším nepřítelem jsou sami lidé u moci, ti s konkrétními jmény, kteří ožebračovali a vykořisťovali prosté lidi i zdroje naší země ve svůj prospěch po víc než dvě desetiletí. Jsou netolerantní vůči jakékoli politické opozici a pomocí svého rozsáhlého bezpečnostního aparátu krutě potlačují své kritiky. Obsadili přírodní plochy, mořská pobřeží, nerostné zdroje pro své vlastní potěšení a využití, omezujíce přístup obyčejných občanů k těmto plochám. Ničí naše životní prostředí, kácejí stromy, kontaminují vodu a v plném rozsahu provádějí „akumulaci prostřednictvím vyvlastnění“. Jsou spoluzodpovědní za mizení historických a kulturních památek a artefaktů po celé zemi. Přesměrovávají zdroje z nezbytných sektorů, jako je školství, zdravotnictví a sociální péče, do armády a vytvářejí zisky našim kapitalistickým sousedům s imperialistickými choutkami - Rusku a Turecku. Je zvláštní, že si to všichni uvědomují, ale náhlá vlna amnézie zasáhne každého hned, jak se první kulka dostane na kontaktní hranici mezi Arménií a Ázerbájdžánem.“19)

To se nedá napsat o vládnoucí třídě ani o tom, oč se pokouší v různých stupních ve všech státech planety. Kritika je přiléhavá, ale závěry jsou slabé:

„Odmítáme veškeré nacionalistické a válečný stav přinášející postupy, jež vylučují jakoukoli možnost, že bychom na této půdě žili opět spolu. Vyzýváme k mírotvorným a solidárním iniciativám. Jsme přesvědčeni, že existuje alternativní cesta, jak se dostat z této patové situace pomocí vzájemného respektu, mírového přístupu a spolupráce.“

Úžasné myšlenky, ale nejsou spjaté s vytříbenou třídní analýzou, jakou začínají. Bestialita imperialistické války je nedílnou součástí tohoto odumírajícího společenského systému a abychom se mohli zbavit států (jež existují k zachování majetku bohatých - když jdou do války na „obranu země“, myslí tím obranu toho, co momentálně vlastní), musíme jej (tento systém) svrhnout. Jen třídní boj může zastavit imperialistickou válku, a to se nedá udělat takto nebo dostáním pracujících té či oné země do izolace. Jen společná činnost světové dělnické třídy může změnit vyhlídky na budoucnost.

Světová dělnická třída dosud nedokázala reagovat na všechny fyzické a ideologické útoky, jež zakusila za posledních půl století. Mnozí vložili svou víru v toho či onoho reformátora, jenž tvrdil, že byli socialističtí, ale při všech příležitostech, jež měli, selhali. Ale v tomto covidovém světě se objevily znaky, že se dělnická třída začíná znovu nalézat. Jen v USA došlo letos k víc než čtyřem stovkám stávek, a v Evropě to je podobné. V Asii a v Latinské Americe je třídní boj ještě ostřejší, ačkoli o něm zprávy většinou nejsou. Zatím to jsou malé známky změny, ale jsou zásadní pro budoucnost, protože jsou to známky vlastní aktivity pracujících. Vysvobození z kapitalistického chaosu nemůže být dárek od těch, kteří jsou u moci - toho lze dosáhnout jen životaschopným, mezinárodním a internacionalistickým hnutím, jež klade třídu nad národ. Jakákoli vládnoucí třída může bojovat za „svou zemi“ - nakonec majetek mají v každé z nich. dělnická třída nemá ani majetek, ani zemi, a je jen šupáckou nacionalistickou ideologií nucena zabíjet své spoludělníky. Proti státům, které existují, aby vedly války na obranu nepatrného zlomku populace planety, zůstává naše heslo „Žádnou válku, ale třídní boj“. A naším úkolem zůstává totéž. Vést boj k nastolení skutečné dělnické internacionály. Jen vytvořením internacionalistického dělnického hnutí s programem a mezinárodní organizací, zasvěcenou vytvoření světa bez států, bez hranic a armád a bez vykořisťování začne vzkvétat skutečné lidské společenství. Svět k vítězství. A druhy k záchraně.

Jock

• Internationalist Communist Tendency's blog

http://libcom.org/blog/nagorno-karabakh-war-workers-real-enemy-lies-home-16102020

překlad Vladimír Sedláček 1. 11. 2020