Zpravodaj 10/2020

Soudružky a soudruzi,

skončily volby do krajských zastupitelstev, ve kterých jsme, přes enormní nasazení mnohých z nás, utrpěli zásadní porážku a dostali se mimo středočeské zastupitelstvo.

     V našem okrese jsme dostali 1288 hlasů (2,14 %!), v minulých krajských volbách v r.2016 to bylo 2775 hlasů a v roce 2012–5449 hlasů.

     Propad nebyl samozřejmě jen v našem okrese, dokonce ani jen v našem kraji, ale celorepublikový, takže příčiny je nutné hledat i jinde než jen v práci naší okresní organizace.

Jen v některých krajích jsme „přelezli“ přes 5 % a dostali se tak do krajských samosprávných orgánů.   

     Krize naší strany pokračuje. Ale je to naše strana a na nářek a rezignaci není ani prostor, ani čas. Je to naše strana, a i za ty mladší mohu potvrdit, že ji padnout nechat nechceme a nenecháme.

     Dnes (neděle 4.10.2020) jsme předběžně hodnotili neúspěšné krajské volby na středočeském Krajském výboru. Hodně kriticky, často na tělo, ale i hodně inspirativně. Skutečně hlavy neskláníme a bojovat za obyčejné lidi budeme i nadále.

Hodnotit budeme i na okresním výboru, byť se kvůli COVIDu sejde jen e-mailově…

     Dovolte mi ale nejprve poděkovat.

Za každý hlas, za každou iniciativu člena, který se zapojil do volební kampaně, do přesvědčování svých blízkých. I za to, že přečetl alespoň Třešničku nebo jiný volební materiál. I to se počítá…

     Dovolte mi poděkovat jiným. Tentokrát chci poděkovat za nasazení mnoha mým spolukandidátům, se kterými jsem se na akcích setkával. Mladým, nezkušeným, ale nadšeným, ale i těm kandidátům starším. Je fajn, že dokážeme vytvořit nejen tým, ale i partu, napříč generacemi i lokalitami kraje...

I v tom může být naše síla. V mnoha z nich vidím i naději pro budoucnost.

     Paradoxně jsem se dostal i k otázce, co mi naše prohra vlastně dala. Odpověď znám. Dala mi večery i víkendy, které mohu trávit s rodinou. I když strana je „žárlivá milenka“ a určitě si na mě nějaké další úkoly vedle těch dosavadních ještě vymyslí...

A tak spolu se Seifertem mohu recitovat:
„Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.“

Zdeněk Štefek

V 65členném zastupitelstvu je  zastoupeno 5 subjektů s tímto počtem mandátů: STAN 18, ODS 16, ANO 15, Piráti 12, Spojenci 4 mandáty.
V lavicích zasedne 14 žen.
Hejtmankou by se měla stát Mgr. Petra Pecková (STAN).
Nejvíce preferenčních hlasů získal Martin Kupka (ODS) 13 434.

CELKEM                     1 288      2,14     60 124

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

dovolím si na tomto místě a myslím si, že jménem nás všech v okresním výboru, velice poděkovat Zdeňku Štefkovi za všechnu poctivou práci, čas, energii, dobrou náladu, pohodu, organizační schopnosti, ale také za odvahu, se kterou se prezentuje, hájí a brání naše myšlenky.

                                                                                                                    Zdeňka Hajleková

Senátní volby – 1.kolo : Výsledky hlasování Obvod: 42 – Kolín

+) postupující kandidát

KSČM – VOLEBNÍ VÝSLEDKY V PRŮBĚHU LET

Komunální volby

2010   9,56%
2014   7,80%
2018   4,82%

KRAJE

2012   20,43%
2016   10,54%
2020    4,76%

Evropský parlament

2008   14,18%
2014   10,98%
2019      6,94 %

Poslanecká sněmovna

2010   11,27%
2013   14,91%
2017    7,76%

VOLEBNÍ PROPADY KSČM (11x za sebou!!!)

1. 2014 -  komunální volby
2. 2014 -  volby do EP
3. 2016   krajské volby
4. 2017 -  parlamentní volby
5. 2018 -  komunální volby
6. 2019 -  volby do EP
7. 2020 -  krajské volby

+ neúspěch v senátních volbách 2014, 2016, 2018 a 2020.

V krajských volbách konaných ve dnech 2. a 3. října 2020 KSČM získala celkem 131 770 hlasů tj. 4,76 %. Oproti předchozím krajským volbám v roce 2016, kdy získala 267 047 hlasů, tj. 10,54 %, je to ztráta 135 277 hlasů, tj. 5,79 %. V roce 2016 na základě uvedeného výsledku získala 86 mandátů oproti letošním 13 mandátům, tj. ztráta 73 madátů. Z 13 volebních krajů uspěla pouze ve 4: v Ústeckém 6,26 % hlasů - 4 mandáty, v Moravskoslezském 5,89 % hlasů - 4 mandáty, v Plzeňském 5,48 % hlasů - 3 mandáty a v Kraji Vysočina 5,26 % hlasů - 2 mandáty.

V souběžných senátních volbách letos KSČM opět v žádném volebním obvodu neuspěla. Letošní výsledky krajských a senátních voleb se začínají zdůvodňovat koronavirusem. Nepochybně je to však jiný virus, který bohužel zatím dlouhodobě v KSČM působí.

-dg-

Předvolební akce našeho okresu v sobotu 19.9.2020

Brandýs nad Labem

Předvolební akce našeho okresu

     Podle zákona a rozhodnutí Rady města Čelákovice byla prakticky zakázána jakákoliv předvolební propagace a prezentace pro volby do Zastupitelstva kraje. Zákaz se vztahoval na webové stránky města, informace ve Zpravodaji města, nebyla možná ani placená inzerce. Prakticky jediná povolená možnost propagace a prezentace našich kandidátů a jejich programu bylo veřejné setkání občanů, které se ovšem nesmělo konat v době trhů a dalších veřejných akcí.

     V Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi je situace jenom o trošku jiná. Plakátovací plochy má pronajaté soukromá firma, a tak možnosti plakátování za úplatu vždy před volbami využíváme. Letos to bylo od počátku září až do konání voleb. Plakáty jsme nechávali měnit po týdnu vždy s novým tématem. Město také umožňuje kandidujícím stranám bezplatný výlep na malé plakátovací plochy, které pod číslem kandidující strany umísťuje 16 dní před konáním voleb před radnicemi v Brandýse i ve Staré Boleslavi. Jenom letos byly tyto plochy nějak velice dobře „utajené“. Na náměstí v Brandýse probíhala výstava fotografií a ve Staré Boleslavi se zase připravovala dvě podia na svatováclavské slavnosti.

     Předvolební akce musí být samozřejmě dopředu ohlášené a zábor veřejného prostranství je pro ně bezplatný. Akce v Brandýse n.L. se ale nemohou konat na Masarykově náměstí v době trhů (středa a sobota dopoledne) nebo v době, kdy se tam pořádají městské akce. Proto jsme naši sobotní předvolební akci museli umístit před budovu Městského úřadu v Olbrachtově ulici.   

      Na základě výše uvedených nepříznivých informací jsme se na okresním výboru dohodli, že uspořádáme veřejné setkání občanů s kandidáty do Zastupitelstva Středočeského kraje v sobotu 19. září 2020.

     Dopolední část proběhla v Brandýse nad Labem před novou budovou Městského úřadu od 10.00-12.00 v Olbrachtově ulici.  Jako upoutávka sloužil banner s logem třešniček, áčkový reklamní poutač a velký červenobílý slunečník. Akce se zúčastnili kandidáti našeho kraje: vedoucí kandidát a zároveň spolupořadatel Zdeněk Štefek, Ladislava Šimková z Kladna se svými dvěma syny, kteří se také do propagace zapojili, Jindřich Havelka z Příbrami a Alena Grospičová z Mladé Boleslavi. Alenka přijela i se svým manželem, místopředsedou ÚV KSČM, poslancem Parlamentu Stanislavem Grospičem.

     Procházející občané tak měli možnost pohovořit s našimi kandidáty, kterým jsme rozdávali propagační tiskové materiály a drobné reklamní předměty. 

  Kandidáti a organizátoři po akci v Brandýse n.L. 

 Druhá část se uskutečnila odpoledne v Čelákovicích ve dvoře restaurace MOUNT, kam jsme se přemístili z dopolední akce. U vchodu na zahrádku příchozí vítal áčkový reklamní poutač, nad barem viselo naše třešničkové logo a stoly zdobily nafouknuté červené balonky.

     Výše uvedené kandidáty zde ještě doplnil Martin Škorpík z Kolína, který zároveň kandidoval za KSČM do Senátu v obvodu Kolín, do něhož spadá i 6 obcí severovýchodního cípu našeho okresu.

Jednotliví kandidáti se představili občanům a v krátkých vystoupeních je seznámili se svými představami o činnosti v zastupitelstvu, za předpokladu, že budou zvoleni. Poté se rozešli mezi občany a diskutovali s nimi o všem, co je zajímalo. Přátelskou atmosféru odpoledne doplňovalo známé a oblíbené DUO AMOROSO, tentokrát jen v osobě vedoucího skupiny. Zpěvačka nemohla        z důvodu nemoci přijet. I přes tento handicap to zvládl velmi obstojně.

Pro účastníky jsme připravili i malé občerstvení, grilované špekáčky.

     Děkuji všem pořadatelům, hostům a spoluobčanům, kterých se vzhledem k nepříznivé současné situaci akce zúčastnilo o poznání méně, než jsme byli    v minulosti zvyklí.                                           

                         Jménem pořadatelů  Vladimír Duník a Zdeňka Hajleková

Pietní akt v Čelákovicích

Nikdo nebude zapomenut!

      Pietního aktu u příležitosti 69. výročí zavraždění strážmistra SNB Jaroslava Honzátka členy teroristické skupiny bratrů Mašínů se před pamětní deskou na budově bývalé služebny v Čelákovicích zúčastnilo více jak 50 občanů, kteří ve sváteční den 28. září, přijeli do našeho města z mnoha míst naší republiky.

Po úvodní Československé hymně a položení věnců i květin na místě zrůdného činu zahájil setkání Vladimír Duník citací úvodních vět z otevřeného dopisu, který před lety zaslal  premiérovi Topolánkovi poté, co premiér Topolánek svévolně udělil vysoké státní vyznamenání právě členům této teroristické skupiny.  Jménem komunistů Čelákovic, Okresního výboru Praha-východ a vlasteneckých organizací přivítal všechny přítomné. Zvláště pak poslance a místopředsedu Ústředního výboru KSČM Stanislava Grospiče, lídra krajské kandidátky Zdeňka Štefka, kandidáty pro krajské volby Ivana Cinku a Zdeňka Milatu, našeho kandidáta do senátních voleb Martina Škorpíka, zástupce kolínského a nymburského okresu v čele s předsedy Františkem Švarcem a Miroslavem Červinkou, delegaci mladých vedenou Petrou Prokšanovou, zástupce Klubu českého pohraničí Jaroslava Hudce, Františka Kováře, Jiřího Pokorného, Jaroslava Romana a zástupce dalších vlasteneckých organizací.

  Po symbolické minutě ticha přiblížili ve svých vystoupeních Stanislav Grospič a Zdeněk Štefek  přítomným spoluobčanům nejen tragickou  událost této zákeřné vraždy, ale i neradostnou současnou realitu u nás.

  Jula Masár v krátkém vstupu připomněl drobnou publikaci sestavenou a zpracovanou  vlastencem z vyšetřovacího spisu této hanebné, zákeřné a do detailu připravené vraždy, kterou organizátorům před lety předal a která je dnes součástí Muzea Policie ČR.

V závěru Vladimír Duník poděkoval všem, kteří se přišli poklonit a uctít památku oběti, která nebude a nesmí být nikdy zapomenuta a vyzval přátele, kteří přivezli květiny a věnce k jejich položení na hřbitově v Zápech.

 Setkání  zakončila hymna Klubu českého pohraničí – husitský chorál „Ktož sú boží bojovníci“.

 Následně u rodinného hrobu Jaroslava Honzátka v Zápech, pokrytého  květinami, promluvil k přítomným dlouholetý předseda Krajské rady KČP Jiří Pokorný. Připomněl nejen význam boje za zachování objektivní historické pravdy, ale i zásluhy čelákovických vlastenců v čele s Vladimírem Duníkem na

vytvoření a navrácení pamětní desky připomínající tento hanebný čin na budovu někdejší služebny SNB, kde byl Jaroslav Honzátko zavražděn. Současný předseda Středočeské KR KČP František Kovář celý pietní akt fotograficky zdokumentoval.

  Přátelská atmosféra, milá setkání přátel i přijatelné počasí... podtrhlo slavnostní náladu všech účastníků a dalo jim na chvíli zapomenout na každodenní starosti, nejen zdravotní.

  Poděkování patří všem obětavým organizátorům i příslušníkům městské policie, kteří se starali o bezpečnost účastníků a plynulou silniční dopravu po dobu konání akce. Tak zase za rok - 28. září – na shledanou, přátelé!

                                             Za pořadatele: Milan Havlíček a Vladimír Duník

Vystoupení Zdeňka Štefka na pietním aktu

 Být tu právě rok 1951 a být v tu dobu v Čelákovicích na místě, jako jsme byli dnes, 28. září 2020, viděli bychom strašné věci. V ukradené sanitce vylákají Ctirad Mašín, Paumer a Janata mladého strážmistra SNB Jaroslava Honzátka pod záminkou nehody ze služebny. Na místě vymyšlené nehody je spoután a odvezen zpět. Honzátko, který má těhotnou ženu a malého syna, je s rukama svázanýma za zády Ctiradem Mašínem omámen chloroformem. To však Mašínovi nestačí. Bere do rukou skautskou dýku a Honzátkovi, ač je zcela neschopen jakékoliv obrany, nemilosrdně podřezává krk…

     Jednoznačná vražda, říká si každý normální člověk. I za války, dle mezinárodní úmluvy o zacházení s válečnými zajatci, by šlo o válečný zločin.

     Ale dnes je zvláštní doba. Z hrdinů se stávají vrazi, z vrahů hrdinové.       Z vítězů poražení a z poražených vítězové. Zaměňují se příčiny a následky. Každý, kdo jen poukáže na to, že "Západ" jaksi není synonymem demokracie a svobody, ale má vlastní zájmy, je skoro zločinec či agent Kremlu nebo Číny.

     Ukazovat na vytipovaného domnělého viníka všeho zlého je historicky známá metoda, stejně jako chléb a hry. To zažil ostatně nejen Dimitrov, ale třeba i Masaryk… Ale my tuto hru hrát nebudeme.

     Právě v této době je třeba jasně říci, že vražda zůstane vraždou a vrah zůstane vrahem. Právě v této době je třeba říci, že nezapomínáme na skutečné hrdiny ani na oběti.

     Naše sny o sociálně spravedlivé společnosti nám nikdo nevezme, ať nám dávají jakékoliv nálepky. Pravda vítězí.

Zdeněk Štefek

Den státnosti – 28.září nebo 28. říjen?

         Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků v r.1992,  přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28.září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10.století.

       Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás  Slováky,  kteří v maďarském  područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla-Oráče.

      Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou kristianizací, která v té době  ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních  sousedů (Franků, Bavorů, Sasů) pod heslem šíření  křesťanské víry a vymycování  pohanství. (V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí.)  Bořivoj  přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak  maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. (Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12.stol. Karel IV. se ji  pokusil obnovit ve 14.století v klášteře Emauzy.) Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou  orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí (zbožnou úctou) církvi. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se r.973) lze spatřovat  úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i  náboženským, chování oddané i opoziční, konformitu (stádnost) upřímnou i jen předstíranou.

      Do tohoto období spadá i život knížete Václava (907–929 nebo snad 935), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r.929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I. Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas (+1125) a ten ji zná  jen z doslechu. Doklady o tom chybějí.

      Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a  Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy.  Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili  vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.

         Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory  a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení, podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily, byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace. Církev jimi získávala  v českém prostředí na větší vážnosti.  Zvláště v osobě sv. Václava a jeho kultu získala vynikající postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení  s nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení  biskupa Vojtěcha Slavníkovce (+997).

         Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl-Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou  pro danou dobu určujících  křesťanských ctností a svatosti.

     A tak se stal sv. Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci .

        Shodou okolností  v  knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ.         V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13.stol., se k němu obrátil s prosbou  o božskou přímluvu a pomoc. Chorál  byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím...“ A „vévoda  české země, kníže náš“, není  přítomen jen v nezapomenutelné  skladbě hudební, kterou citují  ve svých dílech naši klasičtí skladatelé, např. A.Dvořák nebo J. Suk, ale známe  jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J. Mánesovi a M. Alšovi vytvořil jeho postavu sochař J.V.Myslbek. Jeho kníže sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. V. Štech napsal o Myslbekovi a jeho sochách zasvěcenou monografii. Souhlasíme s jeho charakteristikou  zobrazeného knížete. Není to exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový, spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. 

       Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky  v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř...Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti. 

       V posledním roce  první světové války, za času úzkosti a bolesti, vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poselství naděje. Ocitujme  měsíc „Září“: „Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše, pohladil ho po šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“. A týž básník vítá verši T.G.Masaryka po návratu do vlasti  r.1918 a pak se s ním loučí r. 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r.1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“

       Sledujíce  tradici  knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. druhé republiky.

      Na základě Mnichovské dohody 30.9.1938 obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 % všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší, než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému první republiky. President E. Beneš  pod nátlakem abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel  protektorátní  státní ideje, E. Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů-zakladatelů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti ke všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, prvnímu odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku mocné Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal:“ Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z lidu, Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“.

 Uštván těmito „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.

         Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala  a přispěla k její legitimizaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové druhé republiky našli v knížeti Václavovi.

     J. Rataj zrození svatováclavské tradice druhé republiky a poté protektorátu líčí takto: „Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko-slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku knížete sv. Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou  a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r.1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.  Sv. Václav měl  nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše“. Posun této státoprávní ideje za okupace  spočíval v hlubší  identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu“(J. Rataj).

      Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smířlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se za protektorátu udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.

      Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic  a ztotožňování mírumilovného postoje  s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze  bájný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21.století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády (to je forma vlády, která se přímo odvolává na božskou moc a božské právo), vláda z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podkládat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

      Pravým základem našeho státu je 28. říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle lidu, který bojoval  nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika odsouzená k zániku mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi.

      Tato státnost byla po druhé světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech. Tuto státnost bychom měli obnovit a oživit neporušenou a chránit ji všemi silami, s úctou a láskou.

PhDr. Stanislava Kučerová

Ohlédnutí k 30. září 1938…

     Právě v těchto hodinách roku 1938 se sešli v Mnichově předsedové vlád Velké Británie, Francie a Itálie, aby s Německem uzavřeli dohodu na účet Československa, bez zástupců Československa, Mnichovskou dohodu. Tato mnichovská zrada, diktát vnucený Československu neslýchaným nátlakem, byl začátkem nejtragičtějšího období našich novodobých dějin. Československo přišlo o značnou část svého území, v březnu následujícího roku byl okupován zbytek a nebýt po napadení SSSR obratu na východní frontě, byl by náš národ již jen minulostí...

     Mnichov byl ukázkou politiky západních imperialistických mocností, které se nesmířily s vítězstvím revoluce v Rusku, a proto velice ochotně nejen fašismus tolerovaly, ale i uvolňovaly fašistickému Německu cestu na východ. Ostatně, podobně se mnozí představitelé "demokracií" chtěli zachovat i             v roce 1945...

     Západní mocnosti tolerovaly všechna porušení Versailleského systému, od obsazení demilitarizovaného Porýní až po anšlus Rakouska, nic neudělaly ani při vpádu Itálie do Etiopie ani při vměšování fašistického Německa a Itálie do španělské občanské války. Naopak s Hitlerem čile obchodovaly...

     Mnichov musí být navždy mementem, které ukazuje, jaké jsou skutečné zájmy kapitalistických zemí. Že svoboda, demokracie a lidská práva jsou jen prázdnými a zprofanovanými hesly, když jde o zájmy kapitálu. Víme to. A teď to víte i Vy...

     Nezapomeneme.
     Nikdy.
Zdeněk Štefek

Jakeš nebyl hlupák, za něhož je vydáván

    Patřil ke generaci lidí, kteří po válce viděli v komunistickém ideálu budoucnost, režimu věřili a s jeho budováním spojili celý život. Kariéru budoval systematicky a velmi dlouho. Mocichtivý rozhodně nebyl. V událostech pražského jara se přiklonil na stranu konzervativnějších členů, protože reforma se rozjela v jeho očích příliš. Vůbec ho nelze srovnávat s politiky typu Biľaka nebo Štrougala.

    Jeho postoj ke vstupu vojsk byl vstřícný. Byla to pro něho záchrana režimu, kterému obětoval život a kterému věřil. Když jestřábi ÚV KSČ navrhovali zásah armády a lidových milicí velkou zásluhou Jakeše a dalších "rozumnějších" členů bylo, že k tomu nedošlo.

    Jakeš proslul projevem na Červeném Hrádku. Nebyl dobrý řečník, nebyl nijak charismatická osobnost. Celou řadu věcí chtěl řešit, ale výsledek působil humorně. Šlo ale o vnitrostranický projev, který nebyl určený veřejnosti, neměl

 ho předem připravený a on ze sebe vychrlil vše, co ho tížilo a na co upozornili   

 místní straníci v západních Čechách. Videokazeta s projevem se dostala ven

 a kolovala po celém Československu.

    Sametová revoluce pro něj byla prohra. Nebyl dravec ani hlupák.   Vyrovnání s minulostí se nemůže udát rozhodnutím soudu.

(Podle Deníku N–16. července 2020)
Václav Novák

Sputnik 1 

Sputnik 1 byla první umělá vesmírná družice Země, která odstartovala 4.10.1957 v 19:28:34 UTC (přesný a vždy aktuální čas, řízený podle atomových hodin) z kosmodromu Bajkonur. Na oběžnou dráhu ji vyslal SSSR
s cílem ověřit, zda je vůbec let vesmírem možný. Družici zkonstruoval Sergej Koroljov.

     Sputnik měl sférický tvar o průměru 58 cm a vážil 83,6 kg. Uvnitř byly umístěny dva vysílací moduly, baterie, která zajistila energii na 21 dnů, a další měřidla. Vnitřek družice byl napuštěn dusíkem kvůli chlazení přístrojů. K vnějšku družice byly připojeny dva páry dipólových antén o délkách 2,9 a 2,3 m. Vysílače pracovaly na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz a střídaly se. Délka impulzu trvala 0,3 s se stejně dlouhou pauzou. Pípavý signál se stal symbolem počátku kosmické éry a bylo ho možné poměrně snadno zachytit a monitorovat běžnými radiopřijímači s příslušným frekvenčním pásmem. Sputnik oběhl Zemi za  96,2 min při rychlosti 7,8 km/s.

       Družice oblétala Zemi do 3. ledna 1958, kdy po 1 440 obletech vstoupila do zemské atmosféry a shořela.
Její start způsobil šok v západních politických kruzích, ale vědci celého světa byli nadšení.

30 let od sjednocení Německa

     Když se v říjnu 1989 zhroutila pověstná Berlínská zeď, bylo jasné, že se bude muset znova řešit otázka sjednocení Německa, rozděleného po 2. světové válce.

     Řada občanů NDR navázala okamžitě na vlnu emigrací z léta 1989 a při první příležitosti se stěhovala do Spolkové republiky Německo. Volby v NDR v březnu 1990 jasně ukázaly vůli občanů – sjednocení. Také proto je jednoznačně vyhrála pravicová CDU požadující urychlené sjednocení.     Novým a posledním ministerským předsedou NDR se tehdy stal představitel CDU Lothar de Maiziére. Funkci zástupkyně mluvčího zastávala Angela Merkelová. Hlavní úlohou východoněmecké vlády byla příprava připojení NDR ke Spolkové republice Německo.

       Pro sjednocení  bylo nutno nejdříve získat představitele čtyř velmocí. Michail Gorbačov se s rozpadem dosavadního sovětského impéria v Evropě smiřoval poměrně rychle. Spojené státy byly sjednocení také nakloněny. Větší problém představovala tradiční nechuť Francie k silnému sjednocenému Německu a odpor britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové.

      Spíše ojedinělé protestní hlasy zaznívaly od menších sousedů Německa Polska a Československa.

     Západoněmecký kancléř Helmut Kohl dokázal obratnou diplomacií všechny překážky překonat a sjednocení Německa se začátkem října 1990 stalo skutkem. Většina východoněmeckých občanů věřila, že se jejich životní úroveň rychle zlepší. Skutečnost však byla mnohem složitější. Západním Němcům“ se zase zajídaly velké daňové odvody směřující na obnovu hospodářství ve východní části země.

      Přes všechny problémy a přetrvávající rozdíly je však sjednocené Německo realitou, jejíž konec si nyní umí jen málokdo představit.

Události, komentáře – ČST

6. říjen býval slavným dnem Československé lidové armády

   V tento den byli až do převratu v roce 1989 vojáci ČSLA povyšováni a vyznamenáváni.

   Významný svátek byl v roce 1990 zrušen našimi pravdoláskaři. Od té doby dlouho armáda žádný den neměla. Až v roce 2002 se probrali armádní historičtí fanatici a stanovili dnem armády 30. červen, kdy v roce 1918 ve francouzském městě Darney při slavnostní přehlídce československé brigády spojenecká Francie jako první potvrdila právo Čechů a Slováků na samostatnost a vlastní stát. Tento den již dnes nikdo nebere vážně. Je totiž smutné, když se zapomene na nejvýznamnější nasazení našich vojáků v 2. světové válce a raději se slaví nějaký nevýznamný historický nebojový akt.

     Karaptsko-dukelská operace byla často kritizována za to, že byla předčasná, neúspěšná a s velkými a zbytečnými ztrátami, protože nebyl splněn hlavní cíl, rychlý průnik Dukelským průsmykem na Slovenko a pomoc Slovenskému národnímu povstání, které bylo nakonec potlačeno.
     Rudá armáda neměla původně vůbec v úmyslu podstoupit náročný přechod Karpat, ale byla k tomu donucena vývojem událostí. Do útočné operace bylo nasazeno 150 000 vojáků Rudé armády a 16 700 československých vojáků     (z toho 10 500 volyňských Čechů). Proti nim stálo asi 100 000 německých a maďarských vojáků. Výsledkem bojů bylo 52 000 mrtvých nepřátel, 19 000 mrtvých sovětských vojáků a  1 800 příslušníků 1. československého armádního sboru. Boje řídili velitelé zvučných jmen: Ivan Stěpanovič Koněv, Andrej Grečko, Kiril Moskalenko a náš Ludvík Svoboda.

     Útok byl zahájen 8. 9. 1944 vojsky 1. ukrajinského frontu a 9. 9. vstoupil do akce i 1. československý armádní sbor v SSSR.  O kótu 534 se rozhořely krvavé boje, jež trvaly až do 19. 9. 1944. 20. 9. bylo dobyto město Dukla a po těžkých bojích o karpatské hřebeny vstoupily 6. 10. 1944 československé jednotky u Vyšného Komárníku na území Slovenska. Bojovalo se až do 15. 11. 1944.

    Do podobné bojové akce nebyla od té doby naše armáda nikdy nasazena a hrdinství našich vojáků v těchto tvrdých bojích by nemělo být ani současným režimem zapomínáno.

Upozornění na nekonání akce:

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

z důvodu vládních opatření v důsledku aktuálního stavu coronavirové epidemie není možno uskutečnit 47. pražskou teoreticko-politickou konferenci ve stanoveném termínu - 17. října 2020.  

Josef Novák                          90 let   Stará Boleslav
Vladislav Zima                      65 let   Kunice
Vladimír Malák                      80 let   Kojetice
Ivana Kahounová                 60 let  Čelákovice

Všem jubilantům blahopřejeme, přejeme především zdraví, štěstí, pohodu a spoustu energie a děkujeme za veškerou odvedenou práci.

Příští porada funkcionářů OV Praha-východ by se měla konat v úterý 10.   listopadu 2020 v 8:30 v zasedací místnosti 116, pokud to situace s Covid -19 dovolí.

Zpravodaj vydává OV KSČM Praha-východ. Naše web stránky: tresnicka.kscm.cz
Elektronická pošta ov.prvych@kscm.cz Telefon 222 897 460 nebo mobil 725 646 019.