Zatímco miliony lidí v Iowě a Washingtonu se znepokojeným údivem, zmatkem či vztekem zíraly na dění, i Německo mělo svůj traumatizující zmatek, jenž se zvrhl do děsivě poplašného signálu!
Státní vláda v Duryňsku dokázala naprosto poprvé sestavit vládnu s podporou extrémně ultrapravicové Alternativy pro Německo (AfD), strany, jejíž předáci neustále flirtují s nacistickými frázemi, nacistickými cíli a nacistickými metodami. Všechny ostatní strany přísahaly, že nikdy nebudou mít s AfD nic společného! Ačkoli z některých křesťansko-demokratických kruhů (CDU Angely Merkelové) zaznívalo podezřele opačné mručení, byl tento závazek dodržován. Až do středy 5. února 2020.
Toho dne došlo k neuvěřitelné události. Duryňsko nemělo od říjnových voleb řádnou stabilní vládu. Koalici tří stran, jež vládla od roku 2014 (a od října na dočasném úřednickém základě), vedl Bodo Ramelow z die Linke. byla to dosud první a jediná státní vláda vedená die Linke, se Sociálními demokraty (SPD) a Zelenými coby slabšími partnery, založená na extra křehké většině jednoho hlasu v zákonodárném sboru. Ministerský předseda z die Linke, třiašedesátiletý Bodo Ramelow, 63, odborový předák, se do východního Německa přistěhoval po sjednocení. Dokazoval, že není radikální cholerický bolševik, jak mnozí téměř hystericky varovali, ale spíše přívětivý tatík, vždy provázený svým malým teriérem Attilou, s dost levicovým programem. Jeho strana vloni v říjnu pohrdla východoněmeckými trendy a zvýšila podíl hlasů die Linke na 31 % a počet křesel na 29 (z celkových 90). ale oba partneři, Zelení a zvlášť SPD, spadli - a teď měly všechny tři dohromady pouhých 42 křesel, ats, instead of the one-seat majority now four seats short. A ani CDU, ani rovněž pravicoví, pevně prokapitalističtí Svobodní demokraté (FDP) - klamavě nazývaní Liberály - nebyli ochotní se spojit s těmihle krvavě rudými „Honeckerovými následovníky“, bez ohledu na to, jak umírněným (a dokonce NDR odmítajícím) se Ramelow stal.
Ještě jedna strana získala v říjnových volbách - fašistická AfD. S 23,4 % a 22 křesly skončila druhá, výsledek východoněmeckého zklamání, nejisté budoucnosti a pevně usazeného pocitu, že jsou občany druhé kategorie ve sjednoceném Německu – plus nenávist k cizincům, naočkovaná pravičáky s víc než dostatečnou asistencí rádoby demokratických masových sdělovacích prostředků a ostrou kampaní na sociálních sítích.
Ale všechny ostatní strany se zavázaly - nikdy s fašisty! Takže se zdálo, že je z toho jen jedna cesta. Ramelow by pokračoval v třístranné koalici jako menšinová vláda, závislá při každém hlasu ke každé otázce v legislativě na aspoň dočasné podpoře několika poslanců CDU nebo FDP. Opravdu značně vratké uspořádání, ale zdánlivě jediná možnost. A počítali s ní všichni - nebo se tak aspoň zdálo.
Jenže v zákulisí se klubalo jiné schéma. Pravidla vyzývala ke třem tajným hlasováním. Kdyby v prvních dvou žádný kandidát nezískal potřebnou nadpoloviční většinu, potom ve třetím stačí prostá většina, víc hlasů než ti ostatní. Jak se čekalo, Ramelow ji v prvních dvou nezískal. Čekal, že zvítězí ve třetím coby jediný kandidát (nebo možná proti slabšímu kandidátovi AfD). Tehdy se náhle objevil další protikandidát, téměř neznámý, čtyřiapadesátiletý Thomas Kemmerich, místní šéf FDP, jež sotva přelezla pětiprocentní hranici potřebnou k zisku vůbec nějakého křesla. (Získal asi tak 5,0005 % - s 71 hlasy, většinou od vlastní rodiny, od svých šesti synů a dcer plus tchánů a tchyní). Ale v tomhle tajném hlasování dostal hlasy nejen od svých pěti poslanců, ale i od všech členů AfD, kteří se zjevně dohodli, že vlastního beznadějného kandidáta potopí. Nicméně dohromady měli pouhých 26 zástupců. Kemmericha tajně podpořili zástupci CDU, navzdory všem stranickým závazkům, a spolu s AfD mu dali potřebné vítězství: 45 : 44.
Ramelow byl ze hry! A jako blesk z čistého nebe přišel fakt, že AfD, i když asi ne oficiálně v nové vládě, budou mít sílu, aby jakékoli rozhodnutí vetovali. Mnohem horší je, že CDU, největší strana v Německu - nebo její místní filiálka - prolomila tabu vůči fašistům. Berlínský předák AfD triumfoval: „Konečně je jasné, že tu existuje většina, nejen na papíře, proti nadvládě Linke-SPD-Zelení… pryč od deindustrializace, nenávisti k automobilům, klimatické hysterie i genderového bláznění a antifašistického násilí.“
A tak v Duryňsku, „zelených plících“ Německa, s pohlednými kopcovitými lesy a nádhernými starými hrady a historickými městy Weimarem, Eisenachem, Erfurtem, Jenou, zaznamenala AfD, zde dlouhodobě nejnakažlivější, svůj první významný úspěch. Její slibný boss Björn Höcke je notoricky proslulý poznámkami proti Židům, Afričanům, proti die Linke:
„Křesťanství a judaismus jsou antagonismem. Proto nedokážu pochopit výraz »Křesťansko-židovský Západ«“.
Nebo, odsoudiv památník obětem holocaustu v Berlíně, Höcke řekl: „My Němci, náš lid, jsme jediným národem světa, jenž si v centru svého hlavního města usadil památník hanby. Nechci, aby Německo mělo jen tisíciletou minulost. Chci, aby mělo i tisíciletou budoucnost.“ (Byl to Hitler, kdo vytrvale mluvil o tisícileté Říši!) (Zde jsem si vzpomněl na jeden výrok ze 16. století - jedno slovo záměrně vynechávám: „Dva Římy padly, třetí - […] - stojí, a čtvrtý nikdy nebude!“; poněkud jízlivá poznámka překladatele).
V touze po budoucí vládě AfD prohlásil: „Pár úprav a drobných reforem stačit nebude, ale německá odhodlanost bude zárukou, že se věcí chopíme rozhodně a od základu. Když dojde na přeměnu, my Němci nebudeme přijímat polovičatá opatření, skládky odpadu modernismu budou odstraněny.“
Höcke, aby své plány ještě lépe objasnil, odpověděl televiznímu moderátorovi, který měl odvahu s ním nesouhlasit: „Ujišťuji vás, že tohle bude mít rozsáhlé následky… jednoho dne ze mne asi bude v téhle zemi lidsky i politicky zajímavá osobnost: může se to stát. a potom vám přeji velký úspěch ve vaší kariéře.“ A za chvilku se zvedl a odešel.
Se závazkem všech zbývajících stran nikdy nijak nespolupracovat s AfD, teď dvěma z nich prolomeným, a s výsledným prolomením tabu a se získaným vlivem v Německu, získala další znamení další význam: policista, velící v jedné berlínské čtvrti, obědvající, hovořící a odjíždějící s vůdcem pronacistické tlupy, jež vyhrožovala antifašistům, malovala nacistické symboly na jejich příbytky a jednomu z nich zapálila auto. V ozbrojených složkách se objevilo víc pronacistických prvků. S neutuchajícími vazbami nebo dokonce s tajnou dohodou mezi sériovými vrahy přistěhovalců a policejními agenty, kteří je údajně pozorovali, s důkazy uzamčenými (po dobu 120 let) jedním vrchním vůdcem CDU. S rok trvajícími pokusy zamést pod koberec upálení afrického imigranta, spoutaného ve vězeňské cele. Nebo s přátelským vztahem bývalého šéfa Úřadu na ochranu ústavy (ekvivalentu FBI) s předáky AfD. A nebo současné pokusy zrušit zásadní daňovou vyjímku pro Svaz antifašistů - obětí fašismu (VVN-BdA). To vše vyvolává poplach v zemi, jež po brexitu zaujímá vedoucí úlohu v přezbrojování Evropské unie, ve vojenských manévrech a rozšiřování uvnitř NATO i mimo ně.
A někteří fanoušci historie připomínají, že úplně první nacističtí vládní ministři byli jmenovaní právě v Duryňsku v roce 1931, dva roky předtím, než Hitler převzal celé Německo.
Je mi líto, že píšu tak znepokojivý Bulletin. A jsou tu i dobré zprávy - většina lidí v Německu - i v Duryňsku - takové tendence odmítá. Mnozí se staví na odpor, důrazně na poli klimatických změn, proti zvyšování nájmů s novým, klíčovým zákonem v Berlíně, a navíc sílí referendum za konfiskaci nejhorších gigantických magnátů s nemovitostmi. A mnozí, zvlášť mladí, se staví na odpor fašistům. Která strana naroste rychleji? Tuhle otázku budu muset odložit pro příští Berlínský Bulletin.
Poznámka nakonec: Hněv tolika lidí, demonstrujících po celém Německu, a to, že mnozí politici, dokonce i Angela Merkelová, durynské členy své strany zavrhli, byly příčinou toho, že Kemmerich za pouhý den odstoupil a vyzval k novým volbám v Duryňsku.
Berlin Bulletin č. 173, 7. února 2020 Victor Grossman
Překlad Vladimír Sedláček