Pod tímto názvem proběhla 14. a 15. února v rakouském Linci konference o pracovní době, věnovaná především až nesmyslným a špatně placeným přesčasovým hodinám. Akci pořádal rakouský odborový Levý blok Rakouské odborové federace (ÖGB), člena Evropského sekretariátu Světové odborové federace, za účasti delegátů Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS) Martina Peče a Vladimíra Sedláčka.
Kromě české delegace a asi třicítky odborářů ze všech sedmi rakouských spolkových zemí zde byli (mimo jiné) předseda Dělnických rad pro sociální věci, zástupkyně Pracovní komory Horního Rakouska, Franz Astleithner z Vídeňské univerzity (s přednáškou o negativních dopadech tzv. flexibilního zaměstnání a dvanáctihodinových směn) a členka Aliance za volnou neděli.
V úvodní části konference, věnované stavu v ČR, jsme informovali mimo jiné o přesčasové a často podhodnocené nebo neplacené práci přesčas ve službách (především sociálních a dopravních) a následně zodpověděli řadu dotazů na dané téma i k situaci v ČR po nástupu kapitalismu v roce 1989.
Postavení rakouských pracujících je o něco lepší než u nás, ale hlavně v několika posledních letech se výrazně zhoršuje. Do ideálního stavu, kdy by přesčasová práce nebyla potřebná, chybí v Rakousku jen v sociálních službách 76 000 pracovníků; podle současné rakouské vlády na ně nejsou peníze. Zbytek je platově podhodnocený, nejvýrazněji tam, kde jsou služby poskytované nepřetržitě, 24 hodin denně. Služby jsou často zajišťovány »švarcsystémem«. Pracovníci, převážně ze zemí bývalého socialistického bloku (hlavně ze Slovenska a Ukrajiny), jsou vedeni jako OSVČ, sami si platí zdravotní a sociální pojištění. Pro zajímavost - nejlevnější pracovní síla v Rakousku, bez ohledu na sektor, jsou Rumuni.
Běžná pracovní doba je 40 hodin týdně. Odbory požadují odpracovat 35 hodin při zachování výše příjmů, zaměstnavatelé i při dostatku pracovních sil nesouhlasí se snížením odpracovaných hodin vůbec, nebo licitují s nejméně 37 - 38,5 hod. Za zkrácení pracovní doby proběhnou 10. března demonstrace ve všech hlavních městech rakouských spolkových států.
Ženy, které se v Rakousku vracejí do zaměstnání po mateřské dovolené, dostávají smlouvy jen na 20 hodin týdně, bez ohledu na to, že žádají o víc, většinou 30-35 hodin; hodně rodin se tak dostává do stavu nouze.
Práce o nedělích a svátcích
V Rakousku je výslovně dáno zákonem, kdo smí pracovat v neděli a ve svátek - především sektor dopravy, lékárny se stálou službou, turistika, prodejci a distribuce novin, policie, hasiči. Obchody jsou otevřeny - i když ne všude - na nádražích a letištích. V r. 2018 byl schválen zákon, jenž dovoluje pracovat o čtyřech nedělích ročně a 60 hodin týdně. Což můžete obojí odmítnout, ovšem s následnou hrozbou, že práci ztratíte. Navíc ÖGB tvrdí, že v případě boje za volnou neděli jde o zástupný problém, odvádějící pozornost od důležitějších problémů práce. Navíc situace přináší paradox: v dobách císařství se pracovalo 10 hodin denně, dnes je zákonem povoleno 12. Při evidentně vyšší produktivitě vyvstává otázka: Proč? Pro vyšší zisky kapitalistů…
Rakouský soud nedávno rozhodl, že za přesčas se považuje, až když je odpracováno víc než 10 hodin v jedné směně. Růst příjmů nepokryje ani každoroční inflaci. I když se mzdy a platy zvyšují, snižuje se kupní síla, čili reálný příjem klesá.
I zde se projevuje vliv »žlutých« odborů ETUC, jejichž členem je další rakouská centrála GPA. Její představitel, spolkový (celorakouský) výkonný šéf Karl Dürtschner, zde také přednášel. Jdou cestou sociálního smíru čili ústupků zaměstnavatelům, s tím výsledkem, že se pracovní a příjmové podmínky nezhoršují příliš.
Není bez zajímavosti, že kampaň za volnou neděli má silnou podporu katolické církve a katolických odborů, které v Rakousku působí. Premonstrátský klášter v hornorakouském Aigen-Schlägelu, jehož významným zdrojem příjmů je vlastní pivovar, produkuje ležák s pěti procenty alkoholu nazvaný Freier Sonntag, Volná neděle. ÖGB je nadšeným odběratelem tohoto moku.
Naším požadavkem je zkrácení pracovní doby
Otázky Haló novin pro poslance Stanislava Grospiče (KSČM), předsedu Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS)
Ukazuje se, že prekérní formy zaměstnávání se stále šíří. Jak se proti nim lidé mohou bránit?
Tuto skutečnost vnímám jako jeden z velkých problémů dnešní polistopadové společnosti. Jde buď o situace, kdy je někdo zaměstnán zcela načerno, anebo o situace, kdy je ze strany zaměstnavatele využíváno jiných forem pracovně právních vztahů, a nikoliv uzavření pracovního poměru na dobu neurčitou. Musí se samozřejmě brát ohled na rozsah a specifičnost, např. sezónnost, nabízené práce. Nechci teď rozepisovat poměrně široké možnosti agenturního zaměstnávání. Lze se podívat na používání institutu rozvržení pracovní doby, klouzavé pracovní doby, nepravidelně rozvržených směn. Všude tam může jít o situace, kdy je nějak zneužito závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli.
Obrana v zásadě spočívá v tom, že lidé budou pozorně vnímat nabídku zaměstnavatele a pokud jí nebudou rozumět, obrátí se na Úřad práce. V případě, že již vykonávají takovou práci, dokážou se obrátit přes odborovou organizaci, pokud u zaměstnavatele působí, nebo přímo na již zmíněný úřad práce a většinou soud. Samozřejmě lépe se čelí případným pracovním problémům, působí-li u zaměstnavatele např. dobře fungující odborová organizace.
Jaký postoj mají OS ČMS a KSČM k zaměstnávání cizinců jako levné pracovní síly?
My zásadně odmítáme zaměstnávání nejen cizinců, ale i občanů České republiky jako levné pracovní síly. Podle platné úpravy pracovního práva u nás každému za stejnou práci a množství náleží srovnatelná mzda či plat. Mám výrazné obavy z úlohy nejrůznějších agentur práce při nabízení a dovozu pracovní síly. Není to zdaleka za stejných podmínek a mnohdy se tomu děje právě proto, že je tato síla považována za levnější než domácí. Cizinci často pracují právě pod agenturami práce nebo přijímají sami kratší pracovní úvazky, či jiné formy je nahrazující. V případě každé další možné hospodářské krize spojené s výrazným propouštěním tak vznikne velký sociální problém.
Podle statistik máme nejdelší pracovní dobu v EU, také naši odboráři chtějí kratší pracovní dobu. Jaký je aktuální stav vyjednávání o tomto požadavku, jak se k němu stavějí sociální partneři?
Ano, statistiky na to poukazují řadu let a postavení našich zaměstnanců se v nich nijak zásadě nemění. Dílem to je způsobeno tím, že v řadě případů zaměstnavatel za osmihodinovou mzdu požaduje řadu úkonů, které z hlediska konání práce tímto konáním jsou, ale v době jejich konání už za osmihodinovou pracovní dobou. V řadě případů je práce tak ohodnocena, že má-li pro zaměstnance mít zásadní význam a mají dosáhnout dohodnuté mzdy či platu, je vtlačen do přesčasových hodin s různými bonusy. Ani toto není správné. Naším požadavkem je zkrácení pracovní doby při zachování stávající odměny za osmihodinovou pracovní dobu. Intenzifikace a nastupující robotizace v řadě výrobních i nevýrobních procesů to z našeho pohledu umožňuje. OS ČMS tomu chce jít naproti návrhem na uzákonění pětitýdenní dovolené. Tedy něčeho, co bezmála u osmdesáti procent zaměstnavatelů je např. kolektivním vyjednáváním či rozhodnutím zaměstnavatele poskytováno. Navíc např. v oblasti státní služby i uzákoněno. Návrh zákona je rozjednán v Poslanecké sněmovně a samozřejmě u zaměstnavatelů, pravicové opozici, ale i v hnutí ANO nadšení nebudí. Zaměstnavatelé a jejich pravicoví obhájci to považují za nadbytečné a svazující. Naše odbory to považují za velice potřebné.
Jiří NUSSBERGER