trochu víc o marxismu & socialismu
Albert Einstein je světoznámý fyzik. Tato jeho stať původně vyšla v prvním vydání Monthly Review (květen 1949). Následně vyšla v květnu 1998 k připomenutí 50 let MR.
- redakce-
Je rozumné pro někoho, kdo není odborníkem na ekonomické a společenské problémy, aby vyjadřoval své názory na téma socialismu? Z mnoha důvodů jsem přesvědčený, že je.
Nejprve tuto otázku zvažme z hlediska vědeckých znalostí. Mohlo by se zdát, že mezi astronomií a ekonomikou není zásadních metodických rozdílů: vědci v obou oborech se snaží objevovat všeobecně platné zákony pro ohraničené skupiny jevů, aby tyto jevy vzájemně propojili tak, aby byly co nejlépe pochopitelné. Ve skutečnosti však metodické rozdíly existují. Objevení všeobecných zákonů na poli ekonomiky je ztíženo okolností, že pozorované ekonomické jevy jsou často zasaženy mnoha faktory, jaké se jen velice těžko dají hodnotit odděleně. Navíc zkušenosti, jež se nashromáždily od počátků takzvaného období civilizace lidských dějin, jsou, jak je dobře známo, široce ovlivňovány a omezovány důvody, jež nejsou v žádném případě ve své podstatě výlučně ekonomické. Například většina historicky nejvýznamnějších států vděčila za svoji existenci dobývání. Dobyvačné národy se usazovaly, právně i ekonomicky, coby privilegovaná třída dobyté země. Uchvacovaly pro sebe monopol vlastnictví půdy a jmenovaly kněžstvo z vlastních řad. Kněží při kontrole nad vzděláváním vyvíjeli z třídního rozdělení společnosti trvalou instituci a vytvářeli hodnotový systém, jímž byli lidé nadále, do značné míry nevědomky, vedeni ve svém společenském chování.
Ale historická tradice patří, abych tak řekl, včerejšku; nikde jsme skutečně nepřekonali to, co Thorstein Veblen nazval „predátorskou fází“ vývoje lidstva. Do této fáze spadají pozorovatelná ekonomická fakta a dokonce i takové zákony, které, jak si z nich můžeme odvodit, nejsou v dalších fázích použitelné. Protože skutečným účelem socialismu je právě překonat a posunout se za predátorskou fázi vývoje lidstva, ekonomická věda ve svém současném stavu může vrhnout trochu světla na socialistickou společnost budoucnosti.
Za druhé, socialismus směřuje ke společensko-etickému cíli. Věda nicméně nemůže vytvářet závěry, a dokonce je ani nemůže vštěpovat lidským bytostem; nanejvýš může dodat prostředky, jimiž lze určitých cílů dosáhnout.
Ale cíle samotné jsou vymyšleny osobnostmi se vznešenými etickými ideály, a - nejsou-li už při zrození mrtvé, ale živé a kategorické - jsou přijímány a uskutečňovány těmi mnohými lidskými bytostmi, jež, zpola nevědomky, určují pomalý vývoj společnosti.
Z těchto důvodů bychom si měli hlídat, abychom nepřeceňovali vědu a vědecké metody, když je to otázka lidských problémů; a neměli bychom se domnívat, že odborníci jsou jedinými, kdo má právo se vyjadřovat k otázkám, dotýkajícím se organizování společnosti.
Nesčetné hlasy už nějaký čas tvrdí, že lidské společenství prochází krizí, že jeho stabilita je vážně roztříštěná. Pro takovou situaci je příznačné, že jedinci cítí lhostejnost nebo dokonce nepřátelství vůči skupině, ať už malé či velké, k níž patří. Abych svůj názor doložil, dovolte mi zde osobní zkušenost. Nedávno jsem diskutoval s chytrým a spřízněným člověkem o hrozbě další války, jež by podle mého názoru vážně ohrozila samu existenci lidstva, a podotkl jsem, že před takovým nebezpečím může nabídnout ochranu jedině nadnárodní organizace. Načež můj návštěvník, velice klidně a chladně, mi řekl: „Proč tak hluboce odmítáte zánik lidské rasy?“
Jsem si jistý, že před pouhým jedním stoletím by nikdo prohlášení tohoto druhu tak lehce neudělal. Je to prohlášení člověka, který se marně snažil dosáhnout své vnitřní rovnováhy a víceméně ztratil naději na úspěch. Je to vyjádření bolestné osamělosti a izolace, jimiž v těchto dnech trpí tolik lidí. Jaký je důvod? Je způsob, jak z toho ven?
Takové otázky se snadno vznášejí, ale je těžké na ně odpovědět alespoň s trochou sebejistoty. Musím se ale snažit jak nejlépe umím, ačkoli si jsem silně vědom faktu, že naše pocity a snahy jsou často rozporuplné a záhadné a nelze je vyjádřit snadnými a jednoduchými formulacemi.
Člověk je zároveň bytost osamělá i společenská. Coby samotář se pokouší chránit si existenci sebe sama a těch, kdož jsou mu nejblíž, uspokojit své osobní touhy a rozvíjet své vrozené schopnosti. Coby společenská bytost se snaží získat uznání a lásku svých bližních, sdílet jejich radosti, utěšovat je ve smutku, zlepšovat podmínky jejich žití. Jen existence těchto různorodých, často konfliktních snah vypovídá o zvláštním charakteru člověka, a jejich určitá kombinace určuje rozsah, v jakém může jedinec dosáhnout vnitřní rovnováhy a může přispět ku blahu společnosti. Je docela možné, že relativní síla těchto dvou směřování je daná hlavně dědičností. Ale osobnost, jaká nakonec vzejde, je široce formovaná prostředím, v němž se člověk nachází, strukturou společnosti, v níž vyrůstá, tradicemi oné společnosti a jejím posuzováním určitých typů chování. Abstraktní pojetí „společnosti“ znamená pro jednotlivce souhrn jeho přímých a nepřímých vztahů vůči jeho současníkům a ke všem lidem předchozích generací.
Jedinec dokáže myslit, cítit, snažit se a pracovat sám; je ale natolik závislý na společnosti - ve své fyzické, mentální a emoční existenci -, že není možné o něm přemýšlet nebo jej pochopit mimo rámec společnosti. Je to „společnost“, kdo jej vybavuje jídlem, ošacením, bydlením, pracovními nástroji, řečí, formami a většinou i obsahem myšlení; jeho život je umožněn prací a schopnostmi mnoha milionů předků i současníků, kteří se všichni skrývají za slůvkem „společnost“.
Je proto evidentní, že závislost jedince na společnosti je přírodním faktem, který nelze odstranit - stejně jako v případě mravenců a včel. Nicméně zatímco celý život mravenců a včel je pevně, do nejmenších detailů svázaný ztuhlými zděnými instinkty, společenský vzorec a vzájemné vztahy lidských bytostí jsou velmi různorodé a náchylné ke změnám. Paměť, schopnost kombinovat, dar ústní komunikace umožnily vývoj lidských bytostí, jenž není diktován biologickými nutnostmi. Takový vývoj se projevuje tradicemi, institucemi a organizacemi; v literatuře; v úspěších vědy a techniky; v uměleckých dílech. To vysvětluje, jak dochází k tomu, že v určitém smyslu člověk může ovlivnit svůj život tím, jak jej vede, a že v tomto procesu může sehrát svou úlohu vědomé uvažování a touha.
Člověk při narození získává, dědičností, biologické vymezení, již musíme považovat za pevné a neměnné, včetně přirozených potřeb, charakteristických pro lidský druh. Navíc během svého života získává kulturní profil, který přijímá od společnosti pomocí komunikace a mnoha dalších způsobů ovlivňování. Právě tato kulturní soustava je tím, co je během doby předmětem změn a co do značné míry určuje vztah mezi jedincem a společností. Moderní antropologie nás poučila, pomocí porovnávacího zkoumání takzvaných primitivních kultur, že společenské chování lidských bytostí se může velmi odlišovat v závislosti na převažujících kulturních vzorech a typech organizace, jež ve společnosti převládají. Proto ti, kdo se hodně snaží udělat člověka lepším, mají na čem zakládat své naděje: lidské bytosti nejsou odsouzeny, kvůli své biologické stavbě, k tomu, aby se navzájem vyhlazovaly nebo aby byly vydány na milost krutému, sebepoškozujícímu osudu. Když se sami sebe zeptáme, jak by se měla změnit struktura společnosti a kulturní postoj člověka, aby byl lidský život co nejuspokojivější, měli bychom si neustále uvědomovat, že jsou určité podmínky, jež nedokážeme změnit. Jak už je zmíněno výše, biologická povaha člověka není z praktických důvodů vystavena změnám. Navíc, technický i demografický vývoj posledních několika století vytvořil podmínky, které tu mají zůstat. V relativně hustě osídlených populacích se zbožím, které jsou nepostradatelné k pokračování jejich existence, jsou přepjatá dělba práce a vysoce centralizovaný výrobní aparát absolutně nezbytné. Doba, kdy jednotlivci a relativně malé skupiny mohli být naprosto soběstační a která se při ohlédnutí nazpět jeví tak idylickou, je nenávratně pryč. Je jen nepatrným přeháněním říci, že lidstvo dokonce představuje celoplanetární výrobní i spotřebitelské společenství.
Nyní jsem dosáhl bodu, kdy mohu stručně naznačit, co pro mne představuje podstatu krize naší doby. Týká se vztahu jedince ke společnosti. Jedinec si teď mnohem víc než kdy předtím uvědomuje svou závislost na společnosti. Nezažívá však tuto zkušenost coby pozitivní přínos, organickou vazbu, chránící sílu, ale spíše jako hrozbu vůči svým přirozeným právům nebo dokonce vůči své ekonomické existenci. Navíc jeho postavení ve společnosti je takové, že sobecká nutkání jeho povahy jsou trvale zdůrazňována, zatímco jeho pohnutky společenské, které jsou od přírody slabší, posupně upadají. Tímto procesem upadání trpí veškeré lidské bytosti, bez ohledu na jejich postavení ve společnosti. Nevědomky vězni svého vlastního egoismu, cítí se nejisté, osamělé a zbavené prosté, jednoduché a nekomplikované radosti ze života. Člověk může najít smysl života, jakkoli je krátký a nebezpečný, jen tím, že se zasvětí společnosti.
Tím skutečným zdrojem zla je podle mého názoru ekonomická anarchie kapitalistické společnosti, jaká dnes existuje. Vidíme před sebou obrovské společenství výrobců, jehož členové se ustavičně snaží jeden druhého připravit o plody své kolektivní práce - ne silou, ale plně ve věrné shodě se zákonem danými pravidly. V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že výrobní prostředky - řekněme výrobní kapacita, potřebná k výrobě spotřebního zboží i k dodatečnému kapitálovému zboží - může podle zákona být, a většinou také je, soukromým majetkem jednotlivců.
Abych to zjednodušil, v diskusi, jež následuje, nazvu všechny ty, kteří se nepodílejí na vlastnictví výrobních prostředků, „dělníky“ - ačkoli to ne zcela odpovídá obvyklému použití tohoto termínu. Vlastník výrobních prostředků je v postavení, kdy si kupuje pracovní sílu dělníka. Používáním výrobních prostředků dělník vyrábí nové zboží, jež se stává majetkem kapitalisty. Základním bodem tohoto procesu je vztah mezi tím, co dělník vyrábí, a tím, jak je placený, obojí poměřeno v termínech skutečné hodnoty.
Soukromý kapitál tíhne k tomu, aby byl soustřeďován do několika rukou, částečně díky soutěžení mezi kapitalisty, částečně proto, že technický rozvoj a rostoucí dělba práce podněcují vytváření větších výrobních celků na úkor menších. Výsledkem tohoto vývoje je oligarchie soukromého kapitálu, neobyčejná moc, již nelze účinně kontrolovat ani demokraticky organizovanou politickou společností. Je to proto, že členové zákonodárných sborů jsou vybíraní politickými stranami, do značné míry financovanými nebo jinak ovlivňovanými soukromými kapitalisty, kteří, ryze z praktických důvodů, oddělují voličstvo od zákonodárců. Výsledkem je, že zástupci lidu ve skutečnosti nedostatečně chrání zájmy neprivilegovaných složek obyvatelstva. Navíc, ve stávajících podmínkách, soukromí kapitalisté nevyhnutelně kontrolují, přímo či nepřímo, hlavní zdroje informací (tisk, rozhlas, vzdělávání). Proto je pro jednotlivého občana extrémně obtížné, a ve skutečnosti ve většině případů zcela nemožné, aby došel k objektivním závěrům a rozumně využíval svá politická práva.
Situace, převažující v ekonomice založené na soukromém vlastnictví kapitálu, je tudíž charakterizována dvěma hlavními zásadami: za prvé, výrobní prostředky (kapitál) jsou v soukromém vlastnictví a vlastníci s nimi disponují, jak sami uznají za vhodné; za druhé, pracovní smlouva je volná. Samozřejmě, něco takového jako čistě kapitalistická společnost v tomto smyslu neexistuje. Především by mělo být zdůrazněno, že dělníci, svými dlouhými a hořkými politickými střety, uspěli v zajišťování poněkud vylepšené formy „volné pracovní smlouvy“ pro určité dělnické kategorie. Když ale vše vezmeme jako celek, ekonomika těchto dní se od „čistého“ kapitalismu příliš neliší.
Výroba je provozována pro zisk, ne pro užití. Neexistuje nařízení, že každý, kdo je schopný a ochotný fungovat, bude vždy v situaci, aby našel zaměstnání; téměř vždy existuje „armáda nezaměstnaných“. Dělník má trvale strach, že ztratí práci. Protože nezaměstnaní a uboze placení dělníci nezajišťují ziskový trh, výroba spotřebního zboží je omezována a výsledkem jsou velké potíže.
Technický pokrok často vyústí spíše ve větší nezaměstnanost než v to, aby ulehčil všem břímě práce. Motiv zisku, ve spojení se soutěží mezi kapitalisty, může za nestabilitu v koncentraci a užívání kapitálu, což vede ke stále horším krizím. Neomezená soutěž vede k obrovskému plýtvání pracovní silou a k tomu, že ochromuje sociální povědomí jednotlivců, jak jsem již dříve zmínil.
Toto ochromování jednotlivců považuji za největší zlo kapitalismu. Tímto zlem trpí celý náš vzdělávací systém. Přehnaně konkurenční přístup je vštěpován studentovi, který je při přípravě na svou budoucí kariéru školený ke zbožňování majetnického, hamižného úspěchu.
Jsem přesvědčený, že existuje jediný způsob, jak odstranit toto nebezpečné zlo, a to prostřednictvím nastolení socialistické ekonomiky, provázené vzdělávacím systémem, který by byl orientovaný na sociální cíle. V takové ekonomice je vlastníkem výrobních prostředků sama společnost; jsou využívány plánovitě. Plánovaná ekonomika, jež přizpůsobuje výrobu potřebám společenství, by rozdělovala práci, jež má být vykonána, mezi ty, kteří budou schopní pracovat, a zaručila by živobytí všem mužům, ženám i dětem. Vzdělání jednotlivce, doplňující prosazování jeho vlastních vrozených schopností, by se v něm snažilo rozvinout smysl pro zodpovědnost za jeho bližní místo glorifikace moci a úspěchu, jak je tomu v současné společnosti.
Nicméně je důležité si pamatovat, že plánovaná ekonomika ještě není socialismus. Plánovaná ekonomika sama o sobě může být provázena zotročením jednotlivce. Dospět k socialismu vyžaduje vyřešení některých neobyčejně složitých společensko-ekonomických problémů: jak zabránit tomu, aby se, při dalekosáhlé centralizaci politické i ekonomické moci, byrokracie stala všemocnou a nezkrotnou? Jak lze zajistit ochranu práv jednotlivce a s tím demokratickou protiváhu moci?
Čitelnost cílů a problémů socialismu má nejvyšší význam v našem věku přechodu. Proto, v současných podmínkách, kdy se svobodná a nezadržovaná diskuse o těchto problémech dostala pod mohutné tabu, považuji založení tohoto časopisu za důležitou službu veřejnosti.
monthlyreview.org http://monthlyreview.org/2009/05/01/why-socialism
překlad Vladimír Sedláček
odborná terminologie prof. Oskar Krejčí