I kdyby nevyhráli, zanechají stopu. V Británii se mobilizuje občanské hnutí pro ekonomickou demokracii. Pronikla už naplno do Corbynova volebního programu a teď ji začíná šířit půlmilionová armáda labouristických aktivistů.
Britský parlament byl v pátek rozpuštěn a začíná volební kampaň pro předčasné volby 12. prosince. Konzervativci si na ně najali hvězdné vymývače mozků v čele s Lee Cainem se zkušeností z bulvárních listů Sun, Mirror a Mail on Sunday, který už vedl komunikaci premiérova úřadu. Palebnou sílu představují nejlepší reklamky a PR agentury se zásluhami za Vote Leave z roku 2016. Hlavním heslem je „Brexit bude“.
V Labour Party je programové těžiště jinde, je jím historická příležitost dát demokracii také nezbytnou ekonomickou moc. Tou není jen posílení veřejného vlastnictví, jemuž má vévodit znárodnění šesti hlavních dodavatelů energie (a radikální přestavba sektoru s cílem „nulový uhlík“ do roku 2030). Druhou větev představuje budování ekonomické demokracie zdola. Kampaň si povede partaj sama a vedle oficiální komunikace spoléhá také na půl milionu aktivistů, na jejich fotky a videa na sociálních sítích, a taky jak budou chodit od domu k domu.
Hřiště je tentokrát velice rovné, protože velký byznys je dost zoufalý z obou stran. Potvrdila to šéfka nejsilnějšího podnikatelského svazu CBI Carolyn Fairbairnová. „Nevzpomínám, že bych někdy zažila větší frustraci podnikatelské sféry, a to mluvím o desetiletích,“ pravila a vyzvala strany „k obnově vztahů“. Soudí, že příští rok může být „tím nejdůležitějším pro celou generaci“. V tom se s labouristy dost shoduje, byť oni se těší, zatímco ona straší. Z Brexitu bez dohody má však CBI ještě větší hrůzu než ze znárodňování.
Teorii ekonomické demokracie rozvíjí programový sborník labouristů Economics for the Many. Už jeho název tak vtipně opouští ekonomii pro peníze (money), tedy pro elitní hrstku, a nahrazuje ji hospodařením ve prospěch mnohých (many). Píše o „demokratickém vlastnictví v nové ekonomii“, o nástupu zaměstnaneckého vlastnictví, družstevních a komunitních podniků a sociálního podnikání. Vedle stávajícího systému bude vznikat „ekonomie zdola“, která je zčásti tržní a zčásti vzájemnostní, solidární a udržitelná.
Konkrétní nabídku přinese až volební manifest labouristů z programové konference v závěru týdne, ale teoreticky už je jasno. Ve zmíněném sborníku to rozvíjí Joe Guinan, alternativní ekonom „kolaborativní demokracie“ (The Democracy Collaborative) a viceprezident projektu The Next System. Změna z něj přímo čiší. Druhým autorem je Thomas M. Hanna, ředitel výzkumu ve stejném spolku. Ten loni vydal dvě knihy, jednu o obnově veřejného vlastnictví v USA (Our Common Wealth) a druhou o budování družstevních federací ( Scaling Up the Cooperative Mouvement).
Co nechtějí? „Institucionální uspořádání jádra dnešního kapitalismu – soukromé vlastnictví, bankami vytvářený úvěr, globální kapitálové trhy, obrovské korporace na burzách – to všechno tvoří nejvýkonnější mechanismus na odsávání hodnoty, jaký kdy svět poznal.“ Vidí důsledky jako je „rozpadající se infrastruktura, atomizace společnosti, nerovnoměrnost rozvoje, ničení prostředí a šířící se pocit bezmocnosti“. „Systém není naprogramován k tomu, aby uspokojil základní potřeby, ale aby prakticky všechny výnosy hospodaření vytrvale soustřeďoval do rukou nepatrné elity.“
Levice na to mívala dva nástroje. Prvním byl „státní kapitalismus“. Ten však brzy vytvářel své nové elity uvnitř státních struktur, jejichž zájmy snadno převážily nad obecným zájmem. Druhou cestou bylo „zdaň a přerozděl“, skromné sociální transfery, lehký odvar z Keynese, aby se ulámaly hroty toho nejhoršího z kapitalismu. Zanedbán však byl třetí pilíř levicové politiky, který se rovněž opírá o hlubokou tradici sahající až k průkopníkům družstevnictví z Rochedale z poloviny 19. století. Je jím „libertariánská socialistická orientace na ekonomickou demokracii“.
Zájem o ekonomickou demokracii a vytváření příležitostí pro zaměstnanecké vlastnictví, družstevnictví, různé formy samosprávné lokální ekonomiky a sociálního podnikání v Labour Party oživila programová zpráva o alternativních modelech vlastnictví ( Alternative Models of Ownership), která vyšla před volbami roku 2017. Ty skončily překvapivými zisky pro stranu, což může být známka toho, že radikalizace je ku prospěchu.
Zmíněný sborník Ekonomie pro mnohé hlásá například tezi o „právu na vlastnictví“, spočívající v předkupním právu zaměstnanců ve chvíli, kdy by měl podnik měnit majitele. Je to obdoba nedávno přijatého francouzského zákona o sociálním podnikání, který zavádí předkupní právo pro zaměstnance v krachujícím podniku, samozřejmě s příslušnou státní podporou. Britská verze počítá s intenzívní decentralizací a přesouváním pravomocí na nižší úrovně, proto předpokládá, že to budou lokální úřady, kdo zasáhne. Očekává se od nich, že vznik a rozvoj zaměstnaneckých družstev budou aktivně podporovat a financovat jako součást strategií místního hospodářského rozvoje. Něco podobného se nyní odehrává na řadě míst v USA.
V Americe jsou zajímavé také akcionářské programy zaměstnanců (ESOP), kde se kombinuje splácení akcií s příspěvkem zaměstnavatele. Systém pak má daňové výhody jako u penzijního spoření. Labouristům však nejde jen o penzi. Programy zaměstnaneckého vlastnictví a družstevnictví považují za významnou institucionální základnu lokální ekonomiky a politiky (place-based).
Americké snahy popisuje kniha Michaela Shumana Smart-mart Revolution. Jde o autora, který nejvíc ovlivnil úvahy o smyslu veřejné podpory lokální ekonomiky. Doporučuje zamyšlení nad tím, kolik stojí investiční pobídky pro přelétavé globální společnosti, jak je zavedl neoliberalismus. Tyto společnosti a režim, který je provází označuje štítkem TINA podle slavného tvrzení Margarethy Thatcherové, že „není jiná možnost“ ( There Is No Alternative). Když spočítal, kolik dostane globální investor TINA na dotacích, daních a spoustě dalších výhod, aby vytvořil jedno mizerně placené pracovní místo, vyšlo mu desetkrát dráž, než kdyby se peníze daly na podporu malého a středního podnikání místních lidí.
Na takový typ podnikání věší mašličku LOIS ( Local Ownership, Import Substitution). Znamená to „lokální vlastnictví a nahrazení dovozu“, včetně toho vnitrostátního, tedy produkce pro místní potřebu. Takové podnikání je stabilní, lidé působí tam, kde žijí. Nadnárodní společnosti se sídlem bůhvíkde se obvykle chovají jinak – vyčerpají výhody a vyrazí za lepšími podmínkami jinam. Zpráva politikům: LOIS tvoří víc a lepších míst než TINA.
Decentralizovaná ekonomika snáze podléhá veřejné kontrole, už proto, že každý vidí důsledky mého rozhodnutí. To může obnovit základy demokratické participace, takže šance „získat zpět kontrolu“, jak šarlatánsky sliboval Brexit, je touto cestou reálná.
Autoři z labouristického sborníku uvádějí příklady ekonomické demokracie ze Španělska, Itálie nebo kanadského Québeku. Baskický Mondragon, založený v 50. letech minulého století, je znám, ale málokdo ví, že tato družstevní korporace má 73 tisíc členů, skládá se ze 102 družstev a má 15 výzkumných center a univerzitu. Zabývá se nejen výrobou, ale také obchodem a finančními službami a ročně dosahuje tržeb za 12 miliard euro. Platí tam pravidlo, že plat manažera nepřesáhne devítinásobek nejnižšího platu. V Británii je běžný stonásobek.
V italské „rudé zóně“, provincii Emilia Romagna zase funguje Emilian Model, seskupení 8 tisíc drobných podniků vlastněných zaměstnanci, které tvoří 40 procent hospodářské aktivity této oblasti. Ještě roku 1970 to byl jeden z nejchudších regionů Itálie, nyní patří k nejbohatším. Vše je založeno na síťovém propojení malých subjektů, alternativě slučování a akvizic. Členové takové sítě si zachovávají kulturní identitu a zároveň mohou využívat výhod úspor z množství a zvětšeného trhu.
Model vznikl v roce 1974 z podnětu veřejně vlastněné regionální rozvojové agentury ERVET. Její pobočky nabízejí místním firmám služby a podporu, od certifikace až po pomoc s marketingem nebo obchodním plánem. Vedle toho tu byla i státní podpora a roku 1977 se k tomu přidaly daňové úlevy, jako je vynětí nedělitelných rezerv družstev ze zdanění. Velká bitva byla o zákon, který EU roku 1985 označila za nepovolenou státní podporu, ale pak byl prosazen na začátku milénia v mírně obměněné podobě. Umožňuje vytvářet fondy (i se státní účastí) pro investiční podporu zaměstnanci vlastněných družstev ze zkrachovalých nebo silně propouštějících podniků.
V Québeku vzniklo 200 tisíc pracovních míst v družstvech a podnicích napojených na neziskové organizace. Vznikla tak struktura, která už vytváří 8 – 10 procent regionálního HDP. Drží se principů sociálního podnikání. Místo tržní ekonomiky má jít o „hospodaření s trhem“ či „obklopené trhem“. Krátce – uvnitř pro sebe, venku za peníze. Konkurence je do jisté míry venku, ale uvnitř je součinnost a sdílení. Je to jako na zahrádce – počítali jste někdy, co vás stojí ta hrst jahod nebo hlávka zelí? Takhle to může obstát i v globalizaci.
Sami Britové mají taky dost příkladů rozvoje družstevního a komunitního sektoru. Detaily konkrétních záměrů Labour přinese horečně dokončovaný volební manifest. V Česku máme na podobné věci víc času, nebližší volby jsou ty krajské na podzim příštího roku. Také ČSSD teď uvažuje o volebním programu, a tak se bude moci začíst i do toho, jak to dělají jinde.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zbynek-Fiala-Druha...