Zpravodaj 11/2019

Před námi rok sjezdu a rok dalších voleb…

Tak nám probíhají výroční členské schůze. Nemějme klapky na očích. Víme všichni, že probíhají klasicky tam, kde to ještě je možné. Na sekretariátu Okresního výboru máme nahlášených termínů jen několik. Většinou je ale schůzová činnost základních organizací založená na aktivním členovi, předsedkyni nebo předsedovi, který členy obejde či objede.

Na našem okrese vzniká neformální aktiv, který je tvořen členy okresního výboru, členy, kteří docházejí na porady funkcionářů a dalšími aktivními členy. Na něm stojí a bude stát zřejmě i dále hlavní aktivita okresní organizace.

Noví členové do základních organizací až na výjimky nepřicházejí. Neschází se ani organizace při okresním výboru, která měla sdružovat právě nové, „rozlítané“ a další členy. Tradiční představa o fungování naší strany tak dostává pořádné trhliny. Víme to všichni. I to, že k řešení nepomůže žádné papírové usnesení z vyšších pater, žádná křečovitá snaha odškrtnout si úkol o nových členech. Pokud přijde někdo nový, z pracovních a rodinných důvodů se většinou nemůže účastnit stranického života. A tak se pak před námi objeví další otázka – co s ním?

Pesimismus ale není na místě. Realita je tvrdá, ale pokud ji otevřeně přiznáme, můžeme jít dále. Vždyť existuje mnoho možných forem spolupráce Od buněk, registrovaných sympatizantů, přes odborné aktivy a kluby. Vždyť existuje i mnoho alternativ komunikace než tradiční schůze. Některé body bude možná řešit sjezd, i když k tomu určená konference měla spíše konzervativní závěry. Některé se zkrátka budou před námi opětovně objevovat se stále větší naléhavostí.

Žijeme v době, která nepřeje tradičním stranám, ani těm revolučním. Problémy se stárnutím členské základny mají i jiné strany. A i ty nové, „mladé“, mají několikanásobně menší počet členů než my.  Naší obrovskou výhodou je naše síť, tykadla ve městech i malých obcích, která nám umožňují reagovat na problémy občanů. Osvědčuje se to, i když již nemáme žádné zastupitele měst a obcí. Úspěšná kampaň za záchranu gymnázia v Čelákovicích je toho důkazem. Využijme toho, rozvíjejme zpětnou vazbu, ta je přece možná i           v důstojném věku. Jen trochu vázne prezentace naší práce. Od nejvyšší úrovně až po okresní. A prezentace našich úspěchů. Vždyť kdo ví, že díky našim krajským zastupitelům mohou ve Středočeském kraji jezdit zdarma děti a středoškoláci i senioři 65+? A to jsou před námi krajské volby…

Jediné, co kupodivu nevázne, je ale jakýsi vnitrostranický boj. Místo abychom se semkli kolem našich cílů, sjednotili po kritické diskusi a schválených závěrech naše řady, šíříme neověřené informace či polopravdy a zdá se, že i kujeme lecjaké pikle. Že k tomu přispívá často i naše nejednotné a málo razantní vystupování, to nepopírám. Řada výstupů i hlasování vyvolává oprávněnou kritiku i mnohé otázky a dotazy, na které se našim sympatizantům těžko odpovídá. A to i v případě, že čteme Halo noviny.

Ale ani to není důvod pro půtky zpochybňující opakované závěry naší poslední konference. Proběhla, nějak rozhodla. Většinově. Další konference vyhodnotí, zda rozhodla správně. Vyzkoušela se řada novinek. Od menšího počtu členů okresního výboru po snahy řídit vše elektronicky. Od zajištění stabilního aparátu s většími dopady na rozpočet okresu po ad hoc využití vybraného pracovníka. Na konferenci můžeme vše věcně rozebrat a vyhodnotit. Bez urážek a útoků. A pokud jsme živý organismus, a já pevně věřím, že ano, tak pozitivní stránky budou posíleny, rozvíjeny a to, co se neosvědčilo, udržováno rozhodně nebude. A tak to přece v komunistické straně má být…

Soudružky a soudruzi, je 30 let od listopadu 1989. Že naše strana pracuje a žije, to přivádí mnohé k zuřivosti. Stejně tak jako výzkumy, které uvádějí, že pro značnou část populace byl i ten minulý socialismus lepším systémem. Sílící antikomunismus je stále organizovanější a propracovanější. Snahy o přepiso- vání dějin mají jasný cíl – představit kapitalismus jako konec dějin a odsoudit vše, co zavánělo alternativou. Útoky na Koněva a další pomníky rudoarmějců, rozhodnutí o zamítnutí zdanění církevních restitucí, výstupy České televize a rozhlasu, to vše je toho součástí. Nenechme se otrávit, znechutit. Pravda je na naší straně.           

Zdeněk Štefek, místopředseda OV KSČM

Vážené soudružky,
vážení soudruzi,
desátý sjezd Komunistické strany Čech a Moravy uložil Ústřednímu výboru, aby všechny vznesené náměty a připomínky pečlivě vyhodnotil a promítl do další práce strany. Většina příspěvků směřovala k aktivizaci strany, údernějšímu zaměření a vyšší efektivnosti. Nic takového se nestalo a strana se nadále zmítá v potížích a na hranici volitelnosti. Vedení strany nedokázalo, ani po více jak roce a půl, připravit konkrétní realizační a motivační postupy. Nadále jsme ve vleku dění, stanovisek a kroků vládní koalice a pravicové opozice. Bezzubá a proklamativní prohlášení, jako například k situaci kolem pomníku maršála I. S. Koněva, to jen podtrhují. Alibisticky jsme se vyjádřili a tím to pro nás i končí. Tak jako v desítkách jiných případů rozhodujících o naší pověsti a postoji voličů.

Ve stavu KSČM i náladách a postojích jejích členů nelze nevidět paralelu       s rokem 1929. Před V. sjezdem KSČ došlo také k odtržení vedení strany od členské základny. Dnes to samé názorně ukázala i Celostranická programová konference 8. 6. t.r. Úroveň Programu KSČM, předloženého jejím vedením, přiměla většinu delegátů hlasovat pro návrh z pléna, aby komunisté dostali možnost přijít s alternativním pojetím tohoto dokumentu, a otevřela se tak cestu k dialogu. Podnět byl většinově schválen dokonce dvakrát, celé vedení strany však hlasovalo proti. Není názornější příklad odtržení současného vedení od členské základny.

Výroční členské schůze tak dostaly k projednání ne jeden, ale tři návrhy programu strany. Naše centrum obě alternativní znění zpřístupnilo až po tlaku řady OV KSČM. Dodnes je zlehčuje jako „takzvané“ a znevažuje i jinak. Členské základně, pro niž je taková situace nezvyklá, nedává sebemenší vysvětlení, co je její příčinou a co se od komunistů očekává. Viníkem nedorozumění nejsou ani autoři alternativních návrhů programu, ani delegáti Celostranické konference. Skutečným viníkem jsou bezradnost a formální přístup, příznačný pro dokument předložený vedením strany, a jeho neskrývaná neochota splnit usnesení programové konference.

Nový program strany splní své poslání, jen dá-li jasnou odpověď na dvě klíčové otázky: “Proč jsme komunisty právě dnes, a ne kdesi v minulosti? Druhá otázka hledá odpověď na to, kde lze pro cestu, vedoucí k našemu cíli, najít reálnou oporu za stávajícího poměru sil a jak ji aktivně využít? Náš návrh, rozeslaný s podpisy šesti komunistů, tu odpověď nabízí. Právo na rovnoprávné posouzení mají všechny tři předložené návrhy. Ano, představují poměrně rozsáhlý materiál, jehož odpovědné zhodnocení klade nemalé nároky. Jde však o naši strategii pro řadu příštích let. Strategii, kterou je nezbytné náležitě zdůvodnit. Nelze přijmout námitku, že „je to moc dlouhé, to nikdo nebude číst“. Teprve až si pečlivě vyjasníme, kudy a proč dál, lze z toho vyvozovat taktické přístupy, volební programy i agitační hesla a materiály. Náš politický program přece nemůže podlehnout tlakům na primitivní zkratkovitost a být psán jako komiks.

Naše volební výsledky i společenská prestiž strany poklesly na historické minimum. Vedení strany nenašlo způsob, jak ofenzívně zareagovat na měnící se hospodářskou a politickou situaci. Místo vlastní přesvědčivé politiky jen poklonkuje jedné skupině kapitálu. Odmítlo přijmout odpovědnost za stále se zhoršující výsledky a ztratilo schopnost dál vést stranu.

Klíčovou podmínkou obratu je proto zásadní změna ve vedení KSČM. Na jednání VČS, okresních a krajských konferencí budete mít možnost navrhnout nové členy vedení. Chceme Vás požádat, rozhodujte se podle výslednosti práce, podle schopností a v neposlední řadě i podle toho, kdo a jaké programové řešení přináší.

Z těchto zorných úhlů je zřejmé, že současné vedení to již být nemůže. Doporučujeme, soudružky a soudruzi, Vaší pozornosti soudruha Josefa Skálu, jako kandidáta na předsedu KSČM. Přes útoky na jeho osobu, přes snahu o dehonestaci, osočování z ublíženosti se domníváme, že právě soudruh Skála je v personální vyprahlosti, ve které se nacházíme, tím z nás, kdo je schopen vyvést stranu ze stále hlubší krize. Předpoklady, na nichž to závisí, prokázal i   v čele velké mezinárodní organizace. Těší se přirozené autoritě v řadách levicové a širší veřejnosti. Nový předseda by měl mít časově omezený mandát a sjezd by mu měl uložit dva základní úkoly. Především zvrátit propad důvěry levicové veřejnosti v naši politiku a nastartovat vnitřní konsolidaci strany. Plněním těchto úkolů zároveň urychlit zrání mladších soudruhů, kteří prokáží vůli a schopnosti řídit údernou komunistickou politiku v další etapě.

Chceme Vás, soudružky a soudruzi, vyzvat k co možná zodpovědnému přístupu k programovým dokumentům i návrhům na složení nového vedení strany. Zajeté koleje a stereotypy si už dovolit nemůžeme. Hrozí nás vytlačit na okraj politické scény. To přece dopustit nesmíme! Teď bude komunistická strana, hodná svého jména, potřeba ještě víc, než po řadu minulých let. Hledejme odpověď na otázku, čím toho dosáhnout, jak se na komunisty sluší. Jedině tak lze úspěšně připravit náš XI. sjezd a zajistit, že strana splní své poslání i sto let od svého vzniku.

Dušek Stanislav
Kavij Miroslav
Pluskal Jaroslav
Posolda Pavel
Vytiska Tomeš

Jednání zahájil a řídil předseda OV s. Posolda. Uvítal přítomné členy OV a hosty. Dotazy a připomínky k zápisu nebyly.

Podány byly informace z vyšších stranických orgánů. Informaci z jednání krajského volebního štábu podal s. Posolda. Případná smlouva s Českou poštou by musela být uzavřena ÚV KSČM. Prozatím není ucelený návrh, jak rozvrhnout prostředky na krajské volby. Je možnost krátkých reklamních šotů k volbám prostřednictvím YouTube.

Možný návrh do krajských voleb za OV: zachování gymnázia v Čelákovicích.

S. Posolda informoval o aktivu OV z Jindřichova Hradce (17. 10. 2019) o alternativních návrzích programu strany. Aktiv byl velmi dobře zorganizován.

Probíralo se plnění rozpočtu OV. Příspěvek okresu na transparentní účet za volby do EP byl zaplacen. Účetně byl opraven schválený rozpočet (o 20000,- Kč jak na straně příjmů, tak i výdajů). Schválení proběhlo per rollam. Opravený rozpočet odevzdá s. Posolda v úterý 29. 10. 2019.

Průběžně se provádí aktualizace členské evidence a placení členských příspěvků.

Listopadová porada funkcionářského aktivu 5. 11. 2019 proběhne za účasti s. Posoldy i s. Štefka.

Zpravodaj 11/ 2019 bude připraven na poradu. TI, co nebudou na poradě, dostanou zpravodaj poštou. Výhled na rok 2020 pro zpravodaj po okresní konferenci nebyl diskutován.

Byly aktualizovány termíny VČS. Je nutné se vyjádřit k programu strany. Rovněž k alternativním verzím. VČS mají navrhnout kandidáty do OV, KV a na celostátní úroveň (až po předsedu ÚV).

OV KSČM diskutoval také o krajských volbách 2020. Do návrhu volebního programu pro krajské volby 2020 byly podány náměty P. Posoldy ze dne 11. 07. 2019 (třístupňový program).

Jednalo se také o termínu inventarizace majetku, závazků a pohledávek  k 31. 12. 2019 – nejpozději do 10. 02. 2020. 

OV KSČM schválil proplacení nákladů akce „Den genocidy Slovanů a Setkání s Marxem 22. 06. 2019“, které se účastnili ss. Princová, Havlíček, Masár (1180,- Kč).

S. Posolda dále navrhl uspořádání diskuzního aktivu na téma: „Budoucnost strany spočívá v jednotě“. Uvažovaný termín je listopad 2019.

OV KSČM se zabýval také novoročenkami. Novoročenky jsou již objednány v celkovém počtu 400 kusů. Pro každého člena bude připravena obálka s novoročenkou, Zpravodajem – prosinec 2019 a s informací o konferenci, pokud nebude obsažena ve Zpravodaji.

Okresní konference se koná 18. 1. 2020. S. Posolda připraví návrh volebního a jednacího řádu OK do příštího jednání OV (21. 11. 2019). Na občerstvení během okresní konference OV schválil částku 3500,- Kč.

V různém s. Krumpolcová vznesla dotaz, jak je organizována pracovní doba na okresním sekretariátu v úterý a ve čtvrtek. Úřední hodiny byly ale zrušeny (pověřený pracovník vykonává práci na základě požadavků předsedy), je třeba se na termínu návštěvy domluvit telefonicky či emailem.

Příští schůze okresního výboru KSČM Praha-východ se koná 21. listopadu od 16 hodin.
(ze zápisu přepsal Zdeněk Štefek)

V sobotu 12. 10. proběhla v pořadí už 46. Pražská teoreticko-politická konference, pořádaná téměř dvěma desítkami okresních výborů KSČM i dalšími levicovými subjekty. V diskusi vystoupil i teprve dvaatřicetiletý člen
 

předsednictva ÚV KS Ruské federace, poslanec Dumy a tajemník moskevského výboru strany Denis Parfjonov a představitelé komunistických stran z Velké Británie, Francie, Švédska, Německa, Rakouska i dalších zemí. I jejich

vystoupení, tak jako příspěvky domácích účastníků, vyjdou v připravovaném sborníku. Úvodní slovo bylo přednesené Josefem Skálou.

      KSČM se poprvé po třiceti letech propadla v průzkumu pod pětiprocentní hranici. Strana dlouhodobě ztrácí. Komunisté míří do zapomnění (podle Deníku N ze dne 10.9.2019, Jan Tvrdoň).

   Zbožná přání pravice (průzkum agentury ČT Kantar) se zatím nenaplňují. I Meridian uvádí 9 % a CVVM až 11 %. Bývalá všemocná ODS aspiruje na nejvyšší posty s 12,5 %. Anomální hnutí mladých, vyznávající drogy a squoterství, osciluje mezi 15–17 %. Ostatní pravicové strany se úporně drží hranice 5 %... KSČM v rámci bývalého komunistického bloku v Evropě je pořád ještě zázrakem! MfD píše o "trápení". Víme, kam zmizeli ortodoxní voliči. Zejména důchodci, kteří odpracovali bývalý režim. V pohodě, i pro budoucnost. Dnes jsou vděčni Babišovi a spol. za mimořádné úlitby – příspěvky k důchodu.

   Strana je v pohybu. Odcházejí odpadlíci. Naposledy M. Richter, který se tolik angažoval v Klubu českého pohraničí. "Už nejsem komunistou", prohlašuje       v ČT. Krajně pravicový Deník N (bratru za 24 Kč, v podstatě neprodejný) označuje osvoboditele z řad Rudé armády za násilníky a vrahy. Padlo jich tady na 140 tisíc.

Příslušníci US Army jistě přispěli k vítězství nad fašismem, ale nebyli rozhodující silou. Kdyby se nevalila vojska z východu, válka by trvala o 1 až 2 roky déle. A obětí zbytečného, (ale strategického), amerického bombardování (konkrétně na našem území) byly stovky. V souvislosti s propagandou ČT, ČRo a ÚSTR jsou neuvěřitelné postoje "badatelů" typu Votápka, Fištejna, P. Pavla, Padevěta, M. Romanceva a dalších v nekonečné řadě, kteří deformují naše moderní dějiny. Svět je multipolární, EU má svoje výhody, ale za cenu ztráty samostatnosti, ideové (opět) a existenčni sounáležitosti.

Ján Čarnogurský, někdejší disident, "vykolejil" moderátorku Tvarůžkovou       v Intervizi ČT, když prohlásil, že nebyl kdysi pro vstup Slovenska do NATO, protože by nás zatáhli do zahraničních misí a válek, a dodejme, které jsou příčinou (nejenom) migrace. Taktéž navrhl ve své zemi, aby přijala sochu Koněva do Banské Bystrice nebo na Duklu. Neuspěl. Připomíná úlohu tohoto maršála při osvobozování Československa a dobití Berlína. K žádnému povstání v Přerově, v Nymburce či v Praze by nedošlo, kdyby sovětská vojska nebyla na obzoru. Vlasovci neosvobodili Prahu, jak tvrdí nejeden "pitomec"      z ÚSTRku.

Vlastenecké sdružení mistra Jana Husa v Teplicích přišlo s informaci, že slovenská prezidentka Čaputová připravuje smlouvu s USA o vojenských základnách na Slovensku. Proti komu asi? Pravděpodobně jde o hybridní válku, že pane Žáčku!

 Naše vnitřní spory o úlohu a praxi KSČM ve společnosti nejsou žabomyšími, jak vložila do mého minulého (kromě jiného) nežádoucí recenzentka, ale přirozenou obavou o další osud strany ve společnosti (přes veškeré výhrady). V Hospodářských novinách pod názvem "Rovnostářské Česko je mýtus" vyšel průzkum veřejného mínění s podtitulkem "Mezi lidmi v Česku panuje hluboká vzájemná nedůvěra, pokud se nezlepší školství a nezvednou chudé regiony, můžeme dospět k neprostupné společnosti".

Rozděleni svobodou, identifikovali šest společenských tříd: zajištěná střední třída (22 % obyvatel), nastupující kosmopolitní třída (12 %), třída místních vazeb (12 %), tradiční pracující třída (14 %), ohrožená třída (22 %) a strádající třída (18 %). Tj. 54 % obyvatel, což je množina, o kterou se musí KSČM opřít. V čele rozsáhlého výzkumu je i z TV obrazovky známý sociolog D. Prokop.

Přikláním se (i za sympatizanty) za obec Vyšehořovice k Návrhu aktualizace programu KSČM předloženého s. Grospičem. Návrh skupiny MLOK a Restart považuji za idealistický a návrh skupiny komunistů sdružených kolem J. Skály by byl hodnocen jako extrémní.

Návrhy delegátů na krajskou konferenci za naši obec: Z. Štefek, P. Posolda, V. Čermák, J. Hádek, M. Havlíček, J. Dočekal.

Václav Novák

Aktuální význam této manifestace pro občany ČR byl zvýrazněn osobní záštitou, kterou jí věnoval prezident ČR Miloš Zeman.

450 účastníků této manifestace přijalo jednomyslně veřejnou aklamací dokument nazvaný

„TÁBORSKÝ MANIFEST“

Dvacátý osmý říjen 1918 je nejvýznamnějším svátkem všech občanů ČR, kteří uznávají dílo T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika jako základ pro zachování odkazu husitů, národních obroditelů, československých legionářů, hrdinů 1. a 2. odboje pro budoucnost českého národa.

Jméno EDVARD BENEŠ je jedním ze symbolů české státnosti, získané po třistaletém útlaku Čechů v Rakousko-Uherské monarchii, při budování a obraně ČSR v letech 1918-1948. Edvard Beneš byl také mezinárodně uznávaným státníkem a představitelem ČSR. Tuto skutečnost vyjádřil prezident zakladatel ČSR T. G. Masaryk rčením: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

Za mimořádné zásluhy byl E. Benešovi udělen titul „Prezident Budovatel“ a v roce 2004 schválil Parlament ČR zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

Jako pokračování imperiální politiky nacistického Německa a za projev revanšismu považujeme sílící útoky bývalých občanů ČSR a jejich potomků, tzv. sudetských Němců, na významného představitele ČSR prezidenta Dr. E. Beneše a též hrubé urážky, kterými jej častují představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Za závažné a nebezpečné pro český národ a naši vlast považujeme výroky kancléřky SRN Angely Merkelové, které pronesla v Berlíně 20. června 2018, když mimo jiné řekla: „Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální, ani politické ospravedlnění.“

Za skandální považujeme také názory a stanoviska mnohých českých politiků urážející odkaz a osobnost prezidenta Edvarda Beneše a podporující nepřijatelné požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Negativním příkladem a dokladem této skutečnosti jsou známé výroky politických představitelů KDU-ČSL Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga, bývalého europoslance za ČSSD Libora Roučka, bývalého primátora Brna Petra Vokřála a mnohých dalších českých politiků.

Za akt ponižující suverenitu ČR považujeme vyslání velvyslance ČR v SRN na letošní sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu v Řezně ministrem zahraničí vlády ČR Tomášem Petříčkem z ČSSD. Jeho dosavadní působení ve významné státní funkci neodpovídá národním a státním zájmům České republiky.

Pro naši vlast a její perspektivu jsou nepřijatelná rozhodnutí soudních orgánů ČR, která jsou de facto prolamováním platnosti prezidentských dekretů, zejména v oblasti konfiskace majetku etnických Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, také ztráty státního občanství Němců a Maďarů.

Prohlašujeme, že poválečné prezidentské dekrety byly konkrétní aplikací jurisdikce podložené rozhodnutím vítězných mocností SSSR, USA a Velké Británie na Postupimské konferenci 2. srpna 1945 a byly v zájmu demokratického a bezkonfliktního vývoje ČSR v období po druhé světové válce.

Odmítáme obvinění, že odsun bývalých občanů ČSR německé národnosti byl vyhnáním a porušením principu kolektivní viny. V ČSR mohli nadále zůstat němečtí antifašisté a lidé, kteří se neprovinili proti demokratické Československé republice a českému národu.

Do odsunu byli zařazeni Němci, kteří se aktivně podíleli na rozbití ČSR a dopustili se zločinů proti zemi, ve které požívali nadstandardní výsady národnostní menšiny. Ti, kteří pod prapory a hesly „HEIM INS REICH“, „EIN FÜHRER, EIN REICH, EIN VOLK“ vítali v ČSR svého zločinného vůdce, vyháněli z domovů české občany, terorizovali, vraždili a unášeli je na území Velkoněmecké říše, kteří se podíleli na 360 tisících zmařených životů občanů ČSR a na nejkrvavější genocidní válce lidské historie vyvolané nacistickým Německem.

Byli to také ti, kteří se nepoučili ani po prohrané válce a zejména v pohraničních oblastech se dopouštěli ve formacích organizací Wehrwolf, Guttenberg a Zeppelin teroru na českých občanech a sabotovali úsilí československých úřadů k obnově hospodářského a společenského života v českém pohraničí.

Připomínáme fakt, že 1 162 617 sudetských Němců bylo vyznamenáno Adolfem Hitlerem za aktivní podíl na rozbití předválečné ČSR.

POŽADUJEME omluvu sudetských Němců za lidské oběti a materiální škody, na kterých se za nacistické okupace podíleli, ale také za hrubé urážky demokraticky zvoleného prezidenta ČSR Dr. Edvarda Beneše, které považujeme za urážky a opovržení českým národem.

POŽADUJEME, aby vláda ČR zabezpečila výchovu mladé generace a činnost veřejnoprávních médií v souladu s historickou pravdou.

POŽADUJEME, aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a pro-sudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. ledna 1997.

POŽADUJEME, aby vláda ČR připravila návrh na zakotvení českého národa a českého jazyka do Ústavy ČR, a aby jej parlament přijal ještě v tomto volebním období.

POŽADUJEME, aby římskokatolická církev ctila zájmy českého národa a výroky všech svých představitelů nenahrávala revanšistickým zájmům landsmanšaftu.

Nejdůležitějším požadavkem současnosti a budoucnosti je zachování světového míru a přátelských vztahů mezi státy a národy! Vážíme si proto také činnosti mírových organizací v SRN a jinde ve světě a jsme připraveni k takovým vztahům přispět za předpokladu, že nebude nastolován požadavek likvidace dekretů prezidenta Budovatele ČSR Dr. Edvarda Beneše.

KONSTATUJEME, že narůstající nežádoucí požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu neprospívají přátelství mezi českým a německým národem, ani míru ve světě.

Cesta ke smíření nemůže vést nastolováním revanšistických požadavků, ale jen vzájemným pochopením a praktickým uplatněním historické pravdy.

V Táboře 26. října 2019
Účastníci manifestace k 101. výročí vzniku ČSR

Téma dnešního semináře je bezesporu správné, potřebné a naléhavé.
Je třeba se ptát (a bylo třeba se ptát už dávno), PROČ levice ztrácí, PROČ se lidé od ní odvracejí, PROČ si voliči hledají někoho jiného, komu dát hlas, či zda vůbec jít k volbám?
Takže otázka zní: akcentuje levice to, co lidé považují za podstatné?

A rozumí tomu, co ta dnešní levice hlásá a obhajuje?

Nemíjí se občas – a stále více – se zdravým rozumem a lidskou normalitou?

Nechybí jí (a jejím vůdcům) odvaha?

Nemají dojem, že strany, které se deklamují jako levicové, slouží spíše dobrému bydlu svých lídrů, a ne dobru a zájmům většiny? Tedy, že oni svou naivitou a svými hlasy slouží novodobým stranickým elitám a ne naopak?

   Nenakazila se dříve opravdová a úspěšná levice liberalismem, genderismem, gretenismem (pozn. nekritický obdivovatel švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové), multikulturalismem, stále ofenzivnější duhovou ideologií?

 Tím, čemu pak někteří s potutelným úsměvem říkají „neomarxismus“, byť to nemá s marxismem nic společného?

 Evropská levice – tedy ta vedená Stranou evropské levice a GUE/NGL – ne ta skutečně komunistická, už projela ne jednou, ale mnoha křižovatkami.

 Někdo ji prostě vyměnil, popletl směrovky, záměrně špatně nastavil ukazatele a:

- poslal nás do oblastí voličsky méně osídlených,

- ne, že bychom to nevěděli, ne, že by na to mnozí neupozorňovali, patřil jsem k nim, ale „je to marný, je to marný, je to marný!“

 Je třeba přestat bloudit, experimentovat, a najet co nejrychleji na správnou cestu; přestat se zesměšňovat a přestat dělat radost likvidátorům levice.

  Zatímco „moderní evropská levice“ vede svatou válku za práva gejů, lesbiček, za rovnost sňatků a adopci dětí, za stále širší práva migrantů a jejich „strpění“, hlásá multikulturalismus a důsledně bourá všechny tradiční hodnoty a civilizační znaky,

- tak jiní pochopili, že je třeba hájit základní životní zájmy lidí, jejich sociální jistoty, bezpečí, práva normální rodiny, národní zájmy, bránit oslabování státu a chránit morální zdraví společnosti.

 A ti ve volbách získávají, neztrácejí!

 Popletená a zmatená levice jim vyklidila prostor, darovala jim ho!

 To, co říkám, není nic nového, takto směrem k otřesené levici mluví, píší a apelují na ni prakticky všichni uznávaní levicoví intelektuálové (u nás i v širším prostoru)

  Doc. Švihlíková teď, při hodnocení polských voleb napsala: „Strana Jaroslava Kaczynského bývá označována jako národně konzervativní. Její ekonomická politika je ale silně levicová. Využívá toho, že se levice v Polsku zdiskreditovala kooperací s neoliberalismem. A toho, že reformy působila jako šoková terapie a měly velmi dramatické následky“.

 Podobný příběh píše už delší čas i Orbán v Maďarsku.

 Podobně prof. Keller v nedávném komentáři nazvaném: „Na slepé koleji“ přemýšlí o úpadku levice: V létech hojnosti, po nástupu společnosti masového konzumu, část levice zanevřela na dělníky a zaměstnance, kteří se tak ochotně do konzumní společnosti začlenili... Z bezradnosti a z trucu začali teoretici nové levice hledat nového revolučního aktéra. Nalézali ho mezi lidmi žijícími na okraji společnosti, jindy mezi menšinami sexuálními, kulturními či etnickými, další zase mezi imigranty. O těch všech se soudilo, že na rozdíl od dělníků, kteří zklamali, budou imunní vůči svodům buržoazní kultury... Žádná ze zmíněných menšin se však proti kapitalismu nevzbouřila. Řeší si své vlastní problémy, které většinu společnosti příliš nezajímají... socialisté nemají program a revoluční levice zase marně čeká, až se sexuální menšiny ruku v ruce s muslimskými migranty vzbouří proti systému.  Pravice sice levici občas škádlí přívlastkem „neomarxistická“, ve skrytu duše však musí být z jejího počínání přímo nadšena. Je to jistě radost mít za politického protivníka soupeře, který se sám odstaví na slepou kolej.“

 A mohl bych si vzít na pomoc prof. Krejčího, R. Valenčíka, Zd. Zbořila, P. Žantovského, L. Blahu, P. Dinuše a další.

 Tedy suma sumárum, lidé chtějí slušně, normálně a důstojně žít; na to moderní evropská „levice“ jaksi ZAPOMNĚLA! Věnuje se hloupostem a lidé jí to dávají najevo! Je to tak těžké pochopit?

Praha 21. 10. 2019, Karel Klimša – vystoupení v diskusi na semináři

Král je nahý

Ústavní soud svým negativním stanoviskem ke zdanění tzv. církevních restitucí ukázal, že právní džungle v naší zemi zase takovou džunglí není. Zjednodušeně je to takto: tuneláři, zbohatlíci a církevní hodnostáři se zkrátka mohou na podporu soudů spolehnout, občané poškození různými typy šmejdů, takypodnikatelů typu H-systému i spekulacemi těch, co nerozeznávají čisté a špinavé peníze, nikoliv.

Církve prý mají nárok na daňové prázdniny z darů, největší boháči a nadnárodní korporace mohou beztrestně vyvádět mamutí zisky z levné práce do daňových rájů, ale pracující člověk musí poctivě odvádět každou korunu a za sebemenší zdržení hned nastupují sankce a úroky.

U církví prý vadí změna podmínek původního nastavení „vyrovnání“, u změn podmínek stavebního spoření již uzavřených smluv nikoliv – a to se změna negativně dotkla statisíců drobných střadatelů.

Zamýšlím se nad tím, zda, i přes usnesení Poslanecké sněmovny prosazené komunisty, se nakonec nedočkají legalizace i tunely, kterými byla rozkradena v devadesátých letech naše republika. Je to možné – současná vládnoucí třída přece právě z těchto zločinů vznikla, což byl i záměr, který prozradili i loutkáři polistopadových změn, např. Jan Stráský.   

Ale zpět k Ústavnímu soudu – zde byl opomenut základní axiom – tzv. „církevní restituce“ nejsou žádné restituce, ale pouhý dar – církve žádný majetek nevlastnily, ten původně, i po Bílé Hoře ukradený, a za odpustky a utrpení rozmnožovaný majetek jim dávno sebral Josef II. a pak Masaryk a zbytek měly pouze svěřený ke správě. Navíc byly obdarovány i církve, které před rokem 1989 ani neexistovaly. A dary se zkrátka daní.

Komunisté jistě nesloží ruce do klína a budou dále hájit historickou pravdu. A tu má Jan Hus, ne Dominik Duka. Požadavek na zrušení tzv. církevních restitucí, na urychlení odluky církve od státu je stále aktuální. Ale jedno je již jasné. Král se odkopal, král je nahý.

Zdeněk Štefek

Na začátku tohoto článku musím uvést, že jsem zemědělský inženýr a ekologie je mi blízká. Moc dobře vím, že zemědělství spolu s lesnictvím mají i krajinotvornou funkci s cílem dát do souladu užitnou a estetickou hodnotu. Krajina má být nejen hezká na pohled, ale i příjemná pro život.

Proto novodobým ekologům nerozumím. Začalo to již za dob (2005) Martina Bursíka, předsedy strany Zelených. Od roku 2007 byl M. Bursík místopředseda ve vládě a podporoval akce přivazování se ke stromům a zabránit kácení stromů na Šumavě za práva „kůrovce“, tvrdil, že si les sám pomůže.

Vítězství Zelených si můžeme ověřit již nyní, kdy asi polovina lesů je zničena kůrovcem a musí se vykácet a následně zalesnit. Problémem je především nízká cena dřeva a kapacity firem na tak rozsáhlou kalamitu. O vítězství ekologů v řadě dopravních liniových staveb nemá cenu hovořit, hlavně že nám kamiony jezdí přes města a ochrana druhu „Homo sapiens“ je druhořadá.

Nový fenomén CO₂ šílenství. Podle „Ekoteroristů“ se máme vzdát masa a stát se býložravci, nově vegetariány. Stávající býložravce zastoupené skotem máme eliminovat, protože býložravci „prdí“. Aby toho nebylo málo, tak se má vybít i jelení a srnčí zvěř v lesích, protože také prý škodí. Aby ti myslivci co nejvíce mučili zvěř, nařídí se střílet neolovnatými broky, ty snáze jen poraní a zvěř dlouho „humánně umírá“. To, že to se škodlivostí olova není tak úplně pravda, je popsáno na webu Třešnička. Ono to olovo vytvoří na povrchu oxidační vrstvu jako měď, která se rozpouští jen v některých kyselinách. Nemluvím o tom, že nemalou část broků si odnesou myslivci ve zvěřině.

Tito rádoby ekologové nechápou, že v přírodě vždy všechno souvisí se vším. V této zemi je dost pamětníků, co si pamatují, že zemědělci pěstovali cukrovku, vojtěšku a ostatní pícniny. Cukrová řepa a vojtěška během vegetačního období vyprodukuje tolik kyslíku jako vzrostlý les. Samozřejmě lesáci budou oponovat, že les vytvoří víc, ale to není podstatné. Podstatné je to, že jsme v devadesátých letech zrušili výrobu cukru, protože jme byli levnější, kvóty jsme prodali do Francie. Tenkrát se musel zbourat i nejmodernější cukrovar na Moravě. Druhou ranou bylo vybíjení skotu, protože dovoz dotovaného masa byl výhodnější. Jen tak mimochodem, dotace německých a francouzských zemědělců jsou na hektar a dobytčí jednotku tak velké, že ten prodej výrobků je jen jakýsi bonus, proto mohou prodávat pod výrobními náklady. Tyto výhody český zemědělec nikdy neměl a stávající dotace je jen jakási náplast na ztráty produkce.  Jediné, kde český zemědělec může vydělávat, jsou technické plodiny jako je řepka, dotace zavedená za vlády ODS.

Teď k té ekologii. Po revoluci jsme zrušili skot a cukrovku. Pícniny a cukrovka se pěstovala zhruba na polovině orné půdy, tuto rozlohu nyní nahradily obiloviny a řepka. Tyto plodiny z pohledu klimatu jsou rostliny polopouště. Těch padesát procent orné půdy a kácení padesáti procent lesů zasažených kůrovcem se mění na polopoušť. Co to udělá s klimatem je nasnadě. I kdyby se nyní obnovily zrušené závlahy v polabské nížině, stavěly rybníčky a obnovovaly remízky, tak napáchané škody to nenahradí.

Mám takový dojem, že ekologové placení z fondů, které vlastní George Soros, mají jen jeden cíl, zlikvidovat tuto hezkou krajinu a pak ji revitalizovat, nejlépe zabetonovat. My komunisté musíme prosazovat ekologii pro lidi, za pomoci stávající vědy jak v oblasti lesnictví, tak především v zemědělství.

Vladislav Zima, člen OV

Světová rada míru rozhodně odsuzuje novou, v pořadí již třetí invazi turecké armády do Sýrie.

Po období shromažďování ozbrojených složek Turecka poblíž syrských hranic a ostřelování syrských cílů dochází v současné době k nebezpečné eskalaci situace – invazi pozemními vojsky. 

Tato agrese v severovýchodní části Sýrie je pokračováním předchozích agresí v této oblasti a je zároveň součástí expanzivních plánů tureckého režimu. Děje se tak s plnou spoluúčastí USA a jejich spojenců, kteří udržují svá vojska v oblasti již několik let. Agrese a tichá tolerance z mnoha stran vytváří nové hrozby a nebezpečí pro obyvatele tohoto regionu, především pro syrský lid, který již osm let trpí bezprecedentní a dobře připravenou imperialistickou agresí, zatímco USA, NATO, EU, Turecko a jejich regionální spojenci nashromáždili, financovali, vycvičili a vedli desítky tisíc ozbrojených žoldáků pro násilnou změnu režimu v Damašku.

Turecká invaze a okupace svrchovaného území Sýrie povede pouze k nové vlně migrace a zvýší příliv uprchlíků. Tvrzení Turecka o vytvoření „bezpečnostní zóny“ podél hranic se Sýrií je pokrytecké a nemůže zakrýt skutečný úmysl vytvoření velkého území kontrolovaného Tureckem a změn demografického charakteru dané oblasti. Skutečná hrozba míru a stability vyplývá z imperialistických plánů kontroly energetických zásob, plynovodů a sfér vlivu za pomoci ochotných režimů na Blízkém Východě. 
 Světová rada míru důrazně odsuzuje tuto agresi a požaduje stažení cizích okupačních sil, podporujíc právo na sebeurčení syrského lidu, aby se sám a svobodně mohl rozhodovat o své budoucnosti a osudu.

Světová rada míru vyjadřuje solidaritu se statečným syrským lidem a   s antiimperialistickými silami v Turecku a zároveň vyzývá své členy a přátele     k odsouzení probíhající agrese. 

Ruce pryč od Sýrie! 

 Sekretariát Světové rady míru, 10. října 2019
 (Překlad: České mírové hnutí)

Členství v EU zahrnuje i to, že se členský stát vzdá práva na zavedení národní kontroly nad pohybem zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil z jedné země do druhé a odsouhlasí, že se podřizuje nadnárodnímu rozhodování v těchto oblastech politiky. Což znamená vzdát se státní svrchovanosti.  

Po zhroucení SSSR v roce 1991 evropské velkopodnikatelské firmy a banky tlačily na rozšíření EU začleněním východoevropských socialistických států. Západní investoři převzali většinu východoevropského průmyslu a služeb a východoevropané poskytli rozlehlé trhy a zásobárny levných pracovních sil pro firmy Evropské unie, ale když se tyto státy staly v roce 2004 členy EU, jejich lid shledal, že nezávislá národní demokracie, v niž doufali, je jen smyšlenkou. Smlouvy EU prohlásily podle nadnárodního práva nezákonným, aby národní vlády stavěly překážky do cesty volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil.

Pro mnohé z nově příchozích do EU z východu – včetně Polska, Maďarska a Rumunska – vypadala budoucnost, v níž se lidé a kapitál mohli volněji pohybovat mezi nimi a Francií, Velkou Británií nebo Německem, jako rychlodráha k nejvyšší úrovni rozvinutých národů. Ale ve skutečnosti se jen urychlil odchod těch, kteří jsou rozhodující k dosažení tohoto cíle.

Podle OSN: ze všech zemí, u kterých se v nadcházejících desetiletích očekává nejvyšší úbytek obyvatel, je prvních deset z východní poloviny Evropy a sedm z nich je v Evropské unii. Jedním z důvodů k obavám ve většině těchto zemí je unijní svoboda pohybu, jedna ze čtyř „základních svobod“, jež svazují osmadvacítku. To vyvolalo rostoucí obavy z odlivu mozků nejkvalifikovanějších občanů za lepším zaměstnáním v zahraničí. 

V minulém století došlo ve východní Evropě k nejdramatičtějšímu poklesu počtu obyvatel v nedávných dějinách. Podle jedné studie (https://www.hnb.hr/documents/20182/2101832/24-dec-drazenovic-kunovac-pripuzic.pdf ) v létech 2013-2016 odešlo z Chorvatska (země s pouhými čtyřmi milióny obyvatel) přibližně 230 000 lidí do 11 „kmenových zemí EU“ v západní Evropě. Tento masový exodus politici země nezapomněli; chorvatská prezidentka nazvala svobodu pohybu „nejtemnější stránkou“ EU. „Pohyblivost je dobrá, dokud se lidé vracejí. Ale Chorvatsko teď zaznamenává silně negativní demografické trendy,“ řekla během návštěvy Bruselu.

Lotyšsko od připojení k EU ztratilo pětinu populace. Rumunsko, země, jež podle jedné organizace zažívá nejdrastičtější úbytek obyvatelstva, přišlo od roku 2007, kdy vstoupilo do EU, o více než tři miliony obyvatel. V létech 2009-2015 ztratilo polovinu svých lékařů, z nichž drtivá většina odešla na lépe placená místa v bohatších nemocnicích a ordinacích v západní Evropě a zanechala své zdravotní služby uboze obsazené a na pokraji kolapsu. Vysoká úmrtnost (včetně kojenecké) a nízká míra porodnosti pokles jen urychlily. Rozsáhlá migrace pracovníků zdravotnictví z východu na západ je už víc než deset let nepříjemnou skutečností.  

A co růst přesouvání hotovosti a investic z větších a bohatších ekonomik do chudších a menších, aby se i tam zvýšila životní úroveň? To je předem ztracená věc. EU nemá žádný systém přesouvání příjmů mezi svými členskými zeměmi srovnatelný s tím, jenž existuje mezi různými oblastmi uvnitř národních států. Neexistuje tu žádný mechanismus k obnově vyrovnávání platebních přebytků ze států, které tyto přebytky mají, do států, kde trvá deficit. To je příčina velkých rozdílů životní úrovně, vládních (rozpočtových) schodků, vyrovnávání platebního postavení a úrovně konkurenceschopnosti. To vždycky bylo a je zásadní vadou v integračním „projektu“.  

EU se nestane tím, co Němci nazývají „přesuvnou unií“, v níž bohaté členské státy odškodňují chudé za to, že se vzdaly své měnové svrchovanosti. To by občané-voliči v bohatších zemích nikdy netolerovali. Takže východoevropské země jsou odsouzeny k tomu, aby jejich lid v dohledné budoucnosti vykrvácel, pokud setrvají v EU. 

Frank Keoghan, šéf Lidového hnutí (Irska), 2019
Překlad Vladimír Sedláček

Minulý týden došlo ke dvěma důležitým událostem, které zřejmě značně ovlivní formu a obsah budoucích geopolitických procesů soudobého vývoje. Obě události budou mít stejně velké důsledky pro rozvoj mezinárodních vztahů a vliv na ruskou společnost, přestože leží v principiálně odlišných politických rovinách.

Započnu jasnějším a nápadnějším. V Soči provedl tiskovou konferenci po zasedání „Valdajského fóra“ prezident Putin. Ve svém vystoupení učinil senzační prohlášení, že Ruská Federace vybuduje pro ČLR systém včasné výstrahy proti raketovým úderům. (Dosud ho mají pouze USA a Rusko.)

Nyní se k těmto vojenským supervelmocem připojí i ČLR.

Svým prohlášením učinil Putin tečku za všemi spory o reálné hloubce strategické spolupráce a její účelnosti, i o stupni důvěry mezi Moskvou a Pekingem. Spory jsou vedeny nejen ve světě, ale i v samotném Rusku.

Spolupráce v takové složité a citlivé sféře, jakou je raketově jaderná, musí zahrnovat maximální úroveň důvěry, jejímž cílem je přežití spojenectví před potenciálně prvním jaderným úderem z USA a smlouvy mezi Ruskem a ČLR zřejmě zahrnují i společný jaderný strategický protiúder, a to nejen na území USA, ale i jejich spojence v NATO a „kolektivní“ Západ, jako celek, včetně na příklad Japonska.

Putinovo prohlášení bezpochyby donutí vlády států NATO a ty země, na jejichž teritoriích jsou dislokovány americké válečné základny, revidovat rizika, vyplývající z důsledného sledování válečné politiky Washingtonu. V současnosti je takových základen 730. Prezident Trump se nejednou vyslovil pro snížení počtu základen, vzhledem k vysokým výdajům. Snad se nyní tento proces urychlí.

Putinovo rozhodnutí zřejmě vyvolá u ruských prozápadních liberálů a pseudopatriotů mnoho záminek pro kritiku tohoto kroku. Jak jedni, tak i druzí tvrdí, že spolupráce s ČLR škodí dlouhodobým ruským zájmům. ČLR prý jen čeká, až bude dostatečně silná a Rusko oslabené, aby obsadilo Sibiř až po Ural. Zde pramení i jejich tvrzení o tom, že předávat ČLR ruské technologie a zařízení systému PRO, nelze.  Liberálové k tomu dodávají, že Rusko se musí zařadit mezi civilizované země a normalizovat své vztahy s USA a EU.

Obě tyto skupiny si potajmu uvědomují, že probíhá nejen změna vztahů a rovnováhy sil, ale i ideologických priorit v dalším světovém vývoji, ve kterém se bude jejich politický vliv snižovat a že nakonec mohou být vyloučení                 z ruského vnitropolitického boje.

„Kolektivní“ Západ, vedený dosud mocnými USA, si bude nucen jasně uvědomit, že éra vojensko-politického vydírání z pozice síly skutečně končí, hrozba prvního „odzbrojujícího“ úderu americkými jadernými raketami je vyloučena z jejich programu, a to nejen proti Rusku, ale i proti ČLR a že začíná „nová éra“ vývoje, směrem k harmoničtějšímu a „multipolárnějšímu“ světu.

Je možné si připomenout reakci amerických představitelů roce 1949 po zkoušce ruské nukleární pumy. Ministr obrany James Forrestal spáchal sebevraždu skokem z okna s výkřikem „Rusové jdou!“

Zatím jsme takovou reakci nezaregistrovali. Dá se však předpokládat, že se nyní vnitřní atmosféra jak v Pentagonu, tak i v politickém vedení stane napjatější.

Druhá událost, ke které došlo, má větší historický i ideologický význam, než nová fáze spolupráce s ČLR. Jde o oslavu sedmdesátého výročí vzniku ČLR, vítězství KS Číny nad jejími vnitřními i vnějšími nepřáteli. Washington prohloubil obchodně finanční válku a pomocí svých tajných služeb rozpoutal „barevnou revoluci“ v Hong Kongu. V této formě kontrarevoluce nejde pouze o obvyklé pragmatické cíle.

Její hlavní úkol je v diskreditaci úspěchů „Rudé Číny“, v zaražení klínu mezi čínskou vládu a společnost, vnesení do vědomí lidu odcizení, nedůvěry a strachu a vyvolání řetězové reakce konfliktů v různých městech a krajích ČLR. Před politickým vedením, státním i stranickým stojí složitý úkol: zabránit vzniku chaosu v zemi, zabránit masovým represím proti lidu a udržet jednotu strany a lidu.

Tento úkol byl řešen třemi způsoby: úderným projevem prezidenta Si Ťin-pchinga, rozsáhlou vojenskou přehlídkou v Pekingu a masovou lidovou demonstrací, jejímž cílem byla zdůrazněna historická souvislost současné vlády s lidovou revolucí v roce 1949.

Vystoupení prezidenta Si Ťin-pchinga, ve kterém přímo uvedl, že v současnosti není ve světě síla, která by zastavila cestu Komunistické strany Číny kupředu k dosažení plánovaných cílů, bylo stejné, jako vojenská přehlídka nových vzorů zbraní a bojové techniky demonstrací ukázky síly Čínské lidové osvobozenecké armády Spojeným státům. Na přehlídce byly kromě balistických strategických raket s jadernými hlavicemi, předvedeny i strategické bezpilotní letouny. Masová demonstrace lidu vyvolává analogii provádění stejných demonstrací na Rudém náměstí před rozpadem SSSR. Zajímavým a příznačným detailem byl i průjezd několika autobusů bez střech, ve kterých seděli přímí příbuzní vůdců čínské revoluce, což mělo potvrzovat jednotu celé linie vývoje komunistického hnutí a vedení KS Číny v současné epoše. Tvrdé konflikty, ke kterým ve vedení docházelo, byly odkázány do minulosti. Současné vedení KS Číny tak chtělo dokázat, že se mezi ně nedokážou probít nepřátelé socialismu, jak se to stalo v SSSR a ve státech světové socialistické soustavy. Rovněž chtělo ukázat, že strana zůstane jednotnou v plnění svého strategického plánu rozvoje, podle kterého se má zvýšit nejen rozvoj ekonomiky, ale i životní úroveň lidu. 

Po ukončení oslav vysílala čínská státní televize šestidílný ruský dokumentární film „Druhé zrození Číny“, který byl zpracován na základě dokumentů, nahraných sovětskou kinematografií v létech 1949 a později. Film se stal pro čínskou společnost skutečnou sensací, faktorem sjednocení a hrdosti na vlastní dějiny.

Obě tyto události mají jednotný ideologický vektor. Z nich je potřeba vydělit pět základních směrů, které mají rozhodující význam jak pro svět, tak hlavně pro Rusko. 

1. ČLR slavila své výročí na vrcholu svého sociálněekonomického a politického úspěchu, s důrazem na formuli „socialismu s čínskou specifikou“, což zcela znehodnocuje tvrzení o jakémsi strategickém „vítězství Západu“ nad komunistickou ideologií a levicovými sílami ve světové ekonomice a politice, které tak milují vlády EU a USA, nehovoříce již o představitelích ruského neoliberalismu typu Kudrina, Remčuka, Čubajse, Šochina a Jurgense a jejich přívrženců.

1. Stáváme se svědky vytváření nejmocnější vojenskopolitické aliance Ruska a ČLR, která brání rozpoutání velké jaderné války, protože zbavuje jednu ze tří velmocí možnosti zůstat stranou konfliktu mezi nimi a stát se po něm jeho vítězem.

Vzhledem k nyní otevřenému svazku mezi Moskvou a Pekingem nepanuje již převaha sil ve prospěch ruských „západních partnerů“, což mění charakter perspektiv rozpoutávání regionálních konfliktů, protože moc rusko-čínského spojenectví bude vytlačovat americký vliv, tak jako k tomu dochází nyní na příklad ve Venezuele.

1. Ekonomické úspěchy ČLR, stejně jako její úspěchy v oblasti vědy a techniky při centrálním plánování, vytvářejí seriózní politicko – psychologický vliv na rozvoj jiných států světa, včetně Ruské Federace, při kterém prozápadní kruhy při veškerém svém vlivu, nemohou do nekonečna udržovat stát ve formaci „Washingtonského konsensu“, jako jeho přívěsku. Tento fakt předurčuje oslabení světového kapitalistického systému, a to jak v globálním, tak i národním rozsahu. 

1. Realizované posuny vytvářející delší perspektivu boje o světové vůdcovství bez válečného konfliktu napomáhají tomu, že se rozhodujícími faktory tohoto boje stávají vědeckotechnické vymoženosti a jejich začlenění do průmyslové výroby, což se nejzjevněji projevuje v rámci čínského sociálněekonomického modelu. V důsledku toho je potřeba mít na paměti, že pokud Rusko bude chtít náležet mezi světové vůdce, bude nuceno využít čínské zkušenosti, které do značné míry vycházejí ze zkušenosti SSSR Stalinova období, zvýšit úroveň a status vzdělávání a vědecko – výzkumné práce.

1. Ruská vláda bude nucena v co nejkratším čase rozpracovat a začít realizovat plán velkých společných projektů s ČLR, a to nejen v Rusku, ale po celém světě, včetně kosmického a informačního prostoru, s cílem co nejracionálnějšího a nejefektivnějšího využití přírodních, energetických a demografických zdrojů, a to nejen Ruska, ale celé planety.  

V těchto souvislostech plány Západu na obklíčení Ruska a ČLR, rozpoutání hybridních agresí, barevných revolucí a hrozby válečnou agresí budou ztrácet svůj význam, a to nejen v současnosti, ale i v dohledné budoucnosti. Neoliberální apokalypsa se nebude konat.

Alexandr Nagornyj
10.října 2019, Publikováno na stránkách Izborský klub (Изборский клуб)
Překlad: Karel Kluz

Podle nové studie platí, že nejbohatší Američané platí daně nižší sazbou než dělnická třída. Podle televize USA po celá desetiletí snižovaly daňové zatížení bohatých a Trump učinil další krok tímto směrem v roce 2017.

Nová ekonomická studie zjistila, že 400 nejbohatších Američanů v současné době platí daně nižší sazbou než střední třída země. S daní na federální, státní a místní úrovni zaplatí nejbohatší Američané celkem 23 procent. Pro srovnání: dělnická třída platí 24 procent.

Důvodem tohoto historického posunu jsou desetiletí snižování daní, včetně zákona o snižování daní a vytváření pracovních míst z roku 2017. To vedlo ke snížení sazeb pro bohaté.

Podle ekonoma Gabriela Zuckmana se americký daňový systém stal „novým hnacím motorem nerovnosti“. “Nízké daňové sazby pro miliardáře jim umožňují akumulovat ještě více bohatství,“ uvedl.

Ale to nebylo vždy tak. V letech 1944 až 1981 byla horní hranice zdanění v průměru 81 procent.

Zákon o snižování daní a vytváření pracovních míst snížil sazbu daně           z příjmu právnických osob z 35 na 21 procent. Pro bohaté to bylo výhodné, protože mají velkou část svého jmění v akciích a investicích.“ Zákon        z roku 2017 dále znevýhodnil střední třídu a posílil nerovnost, řekl Zuckman.

Někteří demokraté, kteří se ucházejí o funkci prezidenta ve volbách roku 2020, nabízejí majetkové daně super-bohatým, aby snížili nerovnosti a financovali sociální programy, jako je jednotný zdravotní systém.

Mnoho voličů říká, že podporují zvýšení daní pro bohaté. Z únorového průzkumu vyplynulo, že tři ze čtyř respondentů podporují daň z bohatství nad 50 milionů dolarů ve výši dvou procent.

Čína 1945-46                                                   1945–53 Truman
Korea 1950-53
Čína 1950-53                                                   1953–61 Eisenhower
Guatemala 1954
Indonésie 1958
Kuba 1959-60
Guatemala 1960
                                                                         1961–63   Kennedy

Belgické Kongo 1964                                    1963–69   Johnson
Guatemala 1964
Dominikánská republika 1965-66
Peru 1965
Laos 1964-73
Vietnam 1961-73
Kambodža 1969-70                                          1969–74   Nixon
Guatemala 1967-69
                                                                         1974–77   Ford
                                                                         1977–81   Carter

Libanon 1982-84                                             1981–89   Reagan
Grenada 1983-84
Libye 1986
Panama 1989-90                                              1989–93   Bush st.
Irák 1991
Kuvajt 1991
Somálsko 1992-94                                           1993–2001 Clinton
Bosna 1995                                                       2001–09 Bush ml.
Írán 1998
Súdán 1998
Afghanistan 1998
Jugoslávie a Srbsko 1999
Afghanistan 2001                                             2009 - 17 Obama
Libye 2011
Sýrie 2012

Při těchto intervencích zemřely statisíce lidí.
A teď pište něco o agresívním Rusku. Buď jste všichni tak těmi našimi médii zblblí, nebo to děláte úmyslně.

Prvý nečinný Kennedy to zaplatil životem.
Ford s Carterem to kupodivu přežili…