Billy Crystal vyhrožoval, že jestli se Trump dostane k moci, odstěhuje se na Nový Zéland, a pobrexitové „stěhování na Nový Zéland“ se stalo jedním z nejvyhledávanějších výrazů na Gogole. Prosím, uvažujte o stěhování sem, ale zvažujte to s očima dokořán
Když odpolední vzduch začne chladnout a práce začne být otravná, zajedu 10 minut severně od radnice. Kolem shetlandských poníků, tlustých ovcí a Kereru (lesních prasat) do pahorkatého lesa, jehož klikaté cesty jsou obvykle prázdné.
Psi volně běhají a já dýchám zhluboka, procházím se bez hudby, hovoru a pípajícího telefonu. Nejlepší část mého dne. Obvykle volám redaktorům, že mám schůzku.
Před pár týdny - po Brexitu, ale před Nice - jsem se probudila do zpráv o explozích na Atatürkově mezinárodním letišti v Turecku. Po týdnech bomb a zmatků na severní polokouli se mnou tenhle otřásl, a mé vnitřnosti se znepokojeně zachvěly. Co se děje na severu, kdy to přestane?
Napsala jsem redaktorovi: „Budeme mít dnes nějakou dobrou zprávu, pro odlehčení?“
Napsala jsem krátký článek o malinkém novozélandském městě Kaitangata- s příliš mnoha pracovními místy, příliš mnoha dostupnými obydlími a s nedostatkem lidí, kteří by je zaplnili. Místní zvali migranty, aby přišli a prožívali sen o Kiwi.
Kaitangata byla přes noc zavirovaná. Přišlo 10 000 dotazů z celého světa (ale převážně z USA a Velké Británie), a starosta si musel odpojit domácí telefon.
Kvůli Trumpovi, Brexitu, Orlandu, Turecku, Dallasu, Nice a Německu se Nový Zéland stal únikovou trasou ze severní polokoule. Plánem B pro lidi, kterým se dělaly mžitky před očima z roku, který se jeví chaotičtějším a násilnějším, než jakýkoli jiný, pokud lidská paměť sahá.
Billy Crystal řekl, že jestli bude Trump zvolený, odstěhuje se na Aotearou (Aotearoa - původní maorský název Nového Zélandu; pozn. překl.), a jeho kolegyně od Nejvyššího soudu USA Ruth Bader Ginsburgová řekla totéž.
V prvních třech dnech po Brexitu měla webová stránka pro novozélandskou imigraci přes 5 000 návštěv každý den z Velké Británie, a „stěhování na Nový Zéland“ se stalo nejvyhledávanějším termínem na Google.
Ale tahle fetišizace Nového Zélandu mě znepokojuje. Cítím, že lidé naletěli na výstavní marketingovou kampaň, jež byla „stoprocentně ryzí Nový Zéland“, a na bujný, opojný fantastický svět Pána prstenů.
Pravdou je, že Nový Zéland je ohromně krásný. Také je pravdou, že ve venkovských městečkách a malých městech jako Dunedin, kde žiji, jsou zachovávány obecně sdílené hodnoty, bydlení je cenově přístupné a místy je i spousta práce.
Moje místní kavárna ví, že piju flat whites, (novozélandská kávová specialita, podobná latté, ale méně napěněná a podávaná v šálku; pozn. překl.), a moje místní hospoda mi už při příchodu nalévá místní pinot noir Rua. Násilí se střelnou zbraní je zahraniční koncept, a skromnost je všeobecně ohodnocená potleskem, ne posměchem.
Život tu ubíhá pomaleji, zvlášť daleko na jihu. Neznám nikoho, kdo by se chlubil chronickým vyčerpáním coby ukazatelem smysluplného života, ani nikoho, kdo nemá čas vařit, cvičit nebo trávit čas s rodinou. Tyhle pilíře tu nejsou luxusem, ale pro mnohé jsou přijatým normálem.
To jsou věci, co živí fantazie o útěku. Zapadá to do snu o tom, že se přestěhujete na jih, upečete si ráno chleba, budete pracovat půl dne, surfovat, dokud slunce nezapadne a popíjet sauvignon blanc a při tom si vařit skopové ze sousední farmy.
Co mnoho lidé neví je, že se snažím přikrýt svou práci pro Guardian. Že máme nejvyšší míru sebevražd v OECD. Že každé naše třetí dítě žije pod hranicí chudoby a 10 % našich obyvatel v produktivním věku je na sociálních dávkách.
Mnoho novozélandských domovů je studených, plesnivých a vlhkých a naše věznice jsou přeplněné. Máme vážné problémy s alkoholem, metamfetaminem a konopím - tady je běžné konzumovat do němoty.
Zvolit si žít na dně planety může občas vypadat jako že se odhlašujete ze života - že to nemůžete vydržet ve „skutečném světě“. Trvalý strach z protinožců, bývalých odsouzenců - jsme dost dobří? Proč žijeme na ostrovech, které jsou tak vzdálené a kam je tak drahé prchnout?
Navzdory současné bytové krizi v Aucklandu a rekordní výši imigrace jsem pevně přesvědčená, že Nový Zéland má málo obyvatel. Venkovská města jako Kaitangata, Murupara a Tokoroa by s přílivem migrantů vzkvétala, ať už by utíkali před Trumpem, prchali ze Sýrie nebo by to byli londýnští profíci, vyčerpaní tlakem a dodatečným stresem Brexitu.
Mám e-maily od uprchlíků, kteří mě žádají, abych jim pomohla dostat děti na loď na Nový Zéland. Viděli osady v letoviscích jako Wanaka a ostrov Waiheke Island, jak se plní bohatými vystěhovalci na penzi.
Starosta Kaitangaty Bryan Cadogan dychtivě čeká na nové tváře ve svém skromném městě. Podobně i já. Ale přicházejte prosím s očima otevřenýma dokořán. Jestli čekáte ráj, budete těžce zklamaní.
Eleanor Ainge Royová pro www.theguardian.com , 5. 8. 2016