KUBA

Trendy, dynamika a záludnosti v „normalizačním“ procesu

Chris Matlhako a Walter Mothapo objasňují pohled z Kuby na „normalizaci“ vztahů Kuba-USA uprostřed tlumené, ale vytrvalé imperialistické politiky vůči zemi i oblasti  

Při nedávné návštěvě na Kubu, vyznačující se oslavami 1. máje coby součástí Mezinárodní brigády 2016, jsme se setkali s kubánskými orgány na různých úrovních. Tyto diskuse se týkaly různých témat, nejen probíhajícího procesu „normalizace vztahů“ mezi Kubou a Spojenými státy a ve stejné době probíhajícího úpadku mezinárodního postavení USA ve světových záležitostech. Tento proces přinesl různé výklady od nepřátel i přátel a byl velkou příležitostí dovědět se podstatu procesu z „koňské huby“ (jak angličtina idiomaticky nazývá zasvěcený, spolehlivý zdroj).  

Z některých kruhů zaznívají důvodná podezření, založená na historické agresivitě a neústupnosti USA vůči socialistické Kubě a poslednímu vývoji v oblasti Latinské Ameriky, především ve Venezuele, Brazílii a Ekvádoru, kde jsou viditelné ruce USA při podrývání svrchovanosti. Je tu také všeobecný optimismus, že normalizace mrazivých vztahů mezi Kubou a USA dostane Kubu do postavení k obrácení důležité stránky na její socialistické dráze, k překonání desítek let jednostranného ekonomického embarga proti ní.  

Od proslulého vzájemného potřesení rukou prezidentů Raúla Castra a Baracka Obamy na stadionu FNB na vzpomínkové mši za Nelsona Mandelu došlo k vlně názorových výměn mezi Kubou a USA, zařízených papežem Františkem a kanadskou vládou. Významný posun v tomto směru byl demonstrován nevynuceným propuštěním špiona USA Alana Grosse, padesáti dvou politických vězňů a nejmenovaného agenta USA oplátkou za propuštění tří z Kubánské pětice, nespravedlivě a nezákonně vězněné v USA.

Když Obama navštívil Kubu, diskuse s kubánskými orgány se zaměřily na momentální problémy a na nedávno ukončený 7. sjezd Komunistické strany Kuby (CPC). Kubánské orgány nám bez vyjímky připomínaly historické vztahy mezi USA a Kubou, politiku USA vůči Latinské Americe a karibským národům a základy imperialismu USA na kontinentu jakožto významné ukazatele směřování diskusí USA s Kubou. Tvrdily, že utlačovaní ve světě, především latinskoamerické a karibské národy, diskriminované po více než dvě století, ale zároveň zarytě bojující proti imperiální strategii USA, věří, že jiný svět je možný. Trvají na tom, že s vůdci jako Fidel Castro a Raúl Castro a s avantgardou, neúnavnými bojovníky za skutečnou nezávislost a jednotu v „Naší Americe“, dokázaly, že zvítězit je možné, navzdory ekonomické a vojenské síle protivníka, a že pracovaly na budování společnosti založené na spravedlnosti, nejrovnoprávnější, jakou kdy lidstvo poznalo - socialistické Kuby.   

Prezident Obama během své návštěvy na Kubě řekl: „Přišel jsem, abych pohřbil poslední pozůstatek studené války v Amerikách. Přišel jsem, abych Kubáncům podal přátelskou ruku.“

„Všichni žijeme v novém světě, kolonizovaném Evropany“, pokračoval. „Kuba, stejně jako Spojené státy, byla zčásti vybudována otroky, dovezenými sem z Afriky. Jako Spojené státy, i Kubánci nacházejí své dědictví po otrocích i po otrokářích.“

Ale Fidel Castro to vyvrátil ve svém sloupku „Reflexe“ v Granmě: „Obama pronesl projev, v němž používá ta nejsladší slova: »Už je čas zapomenout na minulost, zanechat minulost za sebou, podívejme se na společnou, nadějnou budoucnost. A nebude to snadné, budou tu problémy a my jí musíme dát čas; ale to, že jsem tady, mi dává víc naděje v to, co můžeme společně udělat jako přátelé, jako rodina, jako sousedé, spolu.«

Myslím, že jsme všichni byli v nebezpečí infarktu po vyslechnutí těchto slov prezidenta Spojených států. Po nelítostné blokádě, jež trvá téměř 60 let, a co ti, kteří zemřeli při žoldáckých útocích na kubánské lodě a přístavy, letadlo plné cestujících zničené výbuchem ve vzduchu, žoldácké invaze, mnohočetné akty násilí a nátlaku? Nikdo by neměl trpět iluzí, že lid této důstojné a nesobecké země se zřekne slávy, práv nebo duchovního bohatství, jež získal s rozvojem vzdělání, vědy a kultury. Také varuji, že jsme schopni produkovat potraviny a materiální bohatství, jež potřebujeme, úsilím a vzdělaností našeho lidu. Nepotřebujeme impérium, jež nám všechno dá. Naše snahy budou legální a mírové, protože to je náš závazek vůči míru a bratrství mezi všemi lidskými bytostmi, které žijí na této planetě.“

Toto výstižně zachycuje logiku neustálé kubánské angažovanosti vůči „normalizování vztahů“ s USA.

Nová národní bezpečnostní strategie USA (US NSS)

Téměř rok před koncem svého prvního prezidentského období prezident Obama zveřejnil „novou“ národně bezpečnostní strategii USA (US NSS). Tento dokument, mnohými považovaný za soubor instrukcí bezpečnostní strategie a zahraniční politiky země, byl po celém světě očekáván se zatajeným dechem. Lidé se všude snažili rozluštit jeho obsah a určit jeho dopady na své země. Strategie byla kritická k prohlubování zájmů USA v poslední době. Nabízí některé klíčové body k pochopení toho, jak USA vnímají svou úlohu v mezinárodním společenství a jaké jsou jejich priority. K pochopení ve skutečnosti vyžaduje, abychom četli i drobný tisk (mezi řádky) a nahlíželi mimo rétoriku. Je to jediný způsob, jak určit její skutečný rozsah a zabránit výslovným vzkazům ve zmatení našich myšlenek.

V případě Latinské Ameriky a Karibiku dokument  potvrzuje, že sepětí Washingtonu s oblastí je odvozeno od blízkosti, integrace trhů a vzájemné energetické závislosti, a od »[…] obecně sdílené oddanosti k demokracii a zvoleným vládám.« 1) Připomíná, že těsné historické, kulturní a rodinné vazby »[…] mění naše spojenectví a spolupráci na nepopiratelně významné prvky k zájmům Spojených států.« 2)

Poté pokračuje a rozhodně zdůrazňuje, že USA budou s nadějí pracovat s lidmi v oblasti na »[…] rozvoji demokracie a zahrnutí do společnosti, zajištění bezpečnosti a jistoty, prosazování čisté energie a na obraně všeobecných hodnot lidí na polokouli.« 3)

To je také řečeno v sekci, jež se zabývá demokracií. Použitím jazyka, jenž je právě v módě, uvádí: »[…] Spojené státy jsou oddány občanské společnosti a mírové politické opozici«, čímž výslovně povzbuzuje nevládní organizace USA, aby rozvinuly toto úsilí, a dodává, že Washington uznává „mírová demokratická hnutí“.

Prostě USA budou i nadále nabízet otevřenou i skrytou podporu destabilizačním činnostem, zaměřeným na zabránění konsolidace politických hnutí a sil, schopných ohrozit jejich plány na nadvládu.

V nové US NSS Bílý dům trvá na válečných projektech, když stanoví, že zachování jeho vojenské nadřazenosti udrželo bezpečnost země po celá desetiletí a podporovalo světovou bezpečnost, a na tom, že jeho ozbrojené síly zůstanou základním kamenem jeho bezpečnosti.

Obamova vláda s nadšením přijala chytrou moc v kombinaci tradičních nástrojů tvrdé moci - vojenských a ekonomických akcí - a měkké moci - spojené s přesvědčováním pomocí diplomacie - použitím informačně komunikační techniky, propagací „amerického životního stylu“ a zahraniční pomocí. Zkrátka a dobře tradiční politika „cukru a biče“, přizpůsobená době. Kubánské orgány jsou přesvědčené, že Obamovo prezidentství bude v celosvětovém měřítku testované na různých frontách, zásadně se vztahujících k ukončení více než desetileté války, se stažením jednotek z Afghánistánu (což byl jeden z jeho předvolebních slibů). Zatímco přepracoval strategii pro Střední východ a hledal nový recept pro vypořádání se se složitou syrskou situací a íránským jaderným programem, bude si také muset poradit s dluhovou krizí v Evropě. Stejně tak problémové je jeho zvládání vztahů s Čínou a Ruskem a snaha zabránit těmto zemím v nabytí schopnosti zápolit o globální hegemonii s USA.

Následkem toho byl prezident Obama „nucený“ v pojmech své „politiky změny“ v oblasti Latinské Ameriky dodržet své sliby, protože USA začínají být pevně izolované a ekonomicky opomíjené, jak oblast usiluje o nová, alternativní opatření v obchodu, financích, zahraničních vztazích a bezpečnostním uspořádání, k nimž se přihlásily ve Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC), Svazu jihoamerických národů (UNASUR), Karibském společenství (Caricom) a ALBA-TCP (Bolívarské alianci národů naší Ameriky).

Právě v tomto kontextu podnikl určité kroky v zahraničních vztazích, týkající se především změny kubánské politiky!  

Vyloučení Kuby a selhání izolace

Od vyřazení Kuby z Meziamerického systému uplynulo téměř šest desetiletí. Byli jsme ujištěni, že Kuba je pevná ve svém rozhodnutí zvolit si vlastní cestu, a za tímto účelem čerpá duchovní potravu ze svých dávných i současných dějin. V poslední době se role vyměnily - ovládající země zůstala se svými nástroji nadvlády sama, zatímco Kuba prolomila izolaci, již na ni uvalila Organizace amerických států (OAS) a její mentor. Kuba má, jak bylo objasněno, diplomatické vazby s více než 200 států, včetně všech zemí Latinské Ameriky a Karibiku, a je členem 83 mezinárodních organizací.  

Existuje silné celosvětové hnutí solidarity, s jihoafrickou Společností přátel Kuby (Focus) a přidruženými organizacemi coby součástí více než dvou tisíc přátelských sdružení ve více než 150 zemích, včetně USA. Valné shromáždění OSN už déle než dvacet let teď přijímá rezoluce, odsuzující blokádu.

Jedním z nejvýznamnějších pozdějších rysů blokády jsou perzekuce mezinárodních finančních transakcí Kuby. Výroční zpráva úřadu kontroly zahraničních aktiv Ministerstva financí (USA) potvrdila, že na konci fiskálního roku 2011 kubánské fondy, držené v podmíněných smlouvách Spojenými státy coby třetí osobou, dosahovaly 245 milionů $, což poškodilo ekonomický, společenský a vědeckotechnický rozvoj země. 4) 12. června 2012 Ministerstvo financí (USA) pokutovalo holandskou banku ING za její finanční transakce s Kubou a dalšími zeměmi. Dosud největší pokuta, uvalená vládou USA zahraniční bance za obchodní vztahy s Kubou, dosahuje  619 milionů $. V této souvislosti prohlásil Adam Szubin, ředitel OFAC (úřad pro kontrolu zahraničních aktiv): „Naše právní sankce odrážejí zájmy naší hlavní zahraniční politiky a národní bezpečnosti, jimiž se OFAC náležitě zabývá. Dnešní historické oznámení by mělo sloužit jako jasné varování každému, kdo plánuje mít prospěch z vyhýbání se zákazům Spojených států.“ 5)

Kuba nedávno nabádala země v oblasti, aby posílily strategii ke střetům s imperialistickým zasahováním.  Kubánský ministr zahraničí Bruno Rodriguez v projevu ve Venezuele vyzval k tomu, aby ALBA-TCP posílila strategii konfrontace imperialistických zásahů a převratových spiknutí na kontinentu poté, co USA zesílily vnější zasahování do vnitřních záležitostí Venezuely a v Brazílii došlo k nedemokratickému ústavnímu puči proti demokraticky zvolené prezidentce Dilmě Rousseffové. Zdůraznil: „Latinská Amerika a Karibik se změnily, a my už nejsme ani nebudeme zadním dvorkem Spojených států, nedovolíme, aby se vrátily cukr a bič, a opakuji, že nikdo nemůže klamat Kubu, která je stále pod blokádou a jejíž území na Guantanamu je stále okupované, v době, kdy jsou pokusy izolovat Venezuelu.“ 6)

Politiku kubánské revoluce, potvrzenou 7. sjezdem CPC, podporovanou drtivou většinou jejího lidu, jasně popsal prezident Raúl Castro: »[…] den, kdy budou ochotní mluvit, budeme mluvit, jako sobě rovní, bez nejmenšího ohrožení naší svrchovanosti a vzájemného ohrožení. Jsme ochotní to dělat přímo, bez prostředníků, kdykoli budou připraveni. Ale nespěcháme, nejsme zoufalí, a říkáme - tak jako Fidel kdysi - že nebudeme hovořit pod hrozbou politiky cukru a biče, ta doba už je dávno pryč, patří do jiného časového období.“ 7)

Jak poznamenal Fidel ve svých „Reflexích“ o poznámkách prezidenta Obamy na Kubě, prezident Obama ani USA nemohou diktovat podmínky úmluv s Kubou ani nemohou určovat základy pro normalizaci vztahů s Kubou, a tudíž nemohou vymazat dějiny.

Fidel řekl: „Původní národy v Obamově mysli vůbec neexistují. Ani neříká, že revoluce smetla rasovou diskriminaci nebo že rozhodla o penzích a platech všech Kubánců, když Obamovi ještě nebylo deset. Nenávistný, rasistický buržoazní zvyk najímat svalovce, aby vyháněli černé občany z rekreačních středisek, byl smetený kubánskou revolucí - tou, jež vešla do dějin bitvou proti apartheidu, jež osvobodila Angolu a ukončila přítomnost jaderných zbraní na kontinentu s více než miliardou obyvatel. Cílem naší solidarity nebylo tohle, ale pomoc lidu Angoly, Mozambiku, Guiney Bissau a dalších pod portugalskou koloniální nadvládou.“
★

Chris Matlhako je člen ÚV SACP a tajemník pro mezinárodní vztahy. Walter Mothapo pracuje jako člen stranického podvýboru pro mezinárodní vztahy.

poznámky

1) Národní bezpečnostní strategie, květen 2010. http//www.whitehouse.gov.sites/   default/files/rss_viewer/national_security_strategy.pdf |  

2) tamtéž

3) tamtéž

4) http//www.cubadebate.cu/noticias/2012     

5) tamtéž

6) http//www.democracycuba.com/Blog/cuba-confront-imperialist-intervention-venezu...

7) Rozhovor s Raúlem Castrem, 31. prosince 2008. „La vida es un eterno batallar“

Ze čtvrtletníku Afričan Communist (červen 2016) přeložil Vladimír Sedláček