Kdykoli dojde v Turecku k vražednému atentátu na civilisty, prezident Recep Tayyip Erdogan se raději pokusí obvinit kurdské hnutí za nezávislost než ISIS, jehož zvěrstva v oblasti jsou notoricky známá. Poté, co sebevražední atentátníci napadli Ataturkovo letiště v Istanbul, kde zabili 42 lidí a 239 zranili, Erdogan kličkoval a prohlašoval: „Bomby, jež dnes vybuchly v naší zemi, pocházely od Kurdů i od ISIS.“
Ve skutečnosti jsou Kurdové po celá desetiletí vyháněni, vězněni a vražděni, a oni sami vzdorují politicky i se zbraněmi. Do roku 1991 bylo nezákonné mluvit kurdsky na veřejných místech v Turecku.
Kurdské síly civilisty nebombardují. Ale uplatňují své legitimní právo na svrchovanost v částech Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu, a stávají se tak trnem v oku represivních režimů těchto zemí. V případě Erdogana je kurdská revolta jednou z nejhrozivějších složek rostoucí nespokojenosti v Turecku se stále autokratičtější a antisekulární vládou.
Většina imperialistických vlád, Spojené státy nevyjímaje, souhlasí s označením sekulárních, socialistických kurdských bojovníků za „teroristy“. Ale Kurdská dělnická strana (PKK) a její milice, v nichž jsou tisíce žen-válečnic, má rozhodnou podporu civilistů. A protože kurdští bojovníci jsou jedna z mála pozemních sil, schopných porazit bojůvky ISIS, USA s kurdskými silami proti ISIS dočasně spolupracovaly.
Ale pro internacionalisty dělnické třídy není solidarita s kurdskými revolucionáři dočasná.
Oficiální názor redakce periodika Strany svobodných socialistů (Freedom Socialist Party) z 2. srpna 2016 přeložil Vladimír Sedláček