Zpravodaj 5/2019

JDEME K VOLBÁM A VOLÍME KANDIDÁTY KSČM

Pojďme se vysmát pravičákům!
Kolikrát každý z nás četl palcovými titulky podepřené články o padesátých letech, o železné oponě či procesu s Miladou Horákovou, které média zveřejňují i třicet let po kapitalistickém převratu a vinu dávají, jak jinak – KSČM. Množství těchto článků prudce stoupá v době volebních kampaní a nejinak tomu je i v letošním roce. Ruku v ruce s nimi se periodicky objevují „odborné posudky“ proamerických politologů, kteří již třicet let tvrdí, že voliči KSČM vymírají a naše strana to tak má „spočítané“.

Jde o cílenou dehonestaci, jejíž cílem je jenom a pouze ovlivnění nerozhodných voličů tak, aby nehodili svůj hlas těm „zlým“ komunistům. Když se to nedaří, tak dojde na „plán B“ a vymyslí se zaručeně pravdivá kauza, která se postupně začne šířit médii.

Tato mediální anti kampaň pro nás ovšem znamená, že máme dostatečnou politickou sílu, kterou se pravicově laděná a oligarchy vlastněná média snaží „krotit“ svými vylhanými články, protože z nás mají strach. Strach z toho, že držíme pospolu, že dokážeme před volbami zapomenout na programové neshody, že jsme velice disciplinovaní a ze všech politických stran máme nejvyšší účast vlastních členů ve volbách.

Druhým důvodem masivního mediálního tlaku proti komunistům je zaretušování lumpáren, které pocházejí z autorských dílen jiných politických stran. Je přeci lepší házet špínu na komunisty než psát o nedostatku bytů, lichvě, exekutorech, drogách, nekvalitním či zkaženém mase, roundupu, bezdomovcích, zlatých padácích, či podvodech v řadách ANO.

Pojďme se společně vysmát těm, kteří z nás dělají politické mrtvoly. Semkněme se a pojďme volit do Evropského parlamentu číslo 9!

Ing. Kateřina Konečná

Volby do Evropského parlamentu se konají v pátek 24. května od 14 do 22 hodin a v sobotu 25. května od 8 do 14 hodin.

Právo v tyto dny volit má každý občan České republiky, který alespoň druhý den voleb dosáhl věku 18 let.

Překážkami ve výkonu volebního práva jsou:
a) zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu;
b) omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.
Každý volič může v týchž volbách do Evropského parlamentu hlasovat pouze jednou.
I v těchto volbách může volič (chce-li nebo musí-li volit mimo bydliště, kde je ve voličském seznamu, volit s voličským průkazem v jakémkoliv volebním okrsku na území České republiky.

(Pozor! Při ztrátě nebo odcizení voličského průkazu nelze vydat duplikát.)

Hlasovací lístky obdrží všichni voliči nejpozději 3 dny přede dnem voleb. Volič, který hlasuje na voličský průkaz, nebo ten, kdo lístky neobdržel na adresu nahlášeného trvalého pobytu, obdrží hlasovací lístky ve volební místnosti.

Obecní úřad do seznamu voličů do 20 dnů přede dnem voleb zanese voliče, kteří nemají ve správním obvodu tohoto obecního úřadu trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na území České republiky, ale kteří v jeho obvodu:

a) jsou v nemocnici, porodnici, sanatoriu, ústavu sociální péče nebo       v obdobném ústavu a zařízení, nebo

b) jsou v policejní cele, v místě výkonu vazby nebo v místě výkonu trestu odnětí svobody, a kteří byli obecnímu úřadu nahlášeni velitelem nebo správcem příslušného zařízení.

Volič musí hlasovat osobně. Po příchodu do volební místnosti prokáže svou totožnost platným občanským průkazem nebo platným cestovním pasem. Po záznamu do seznamu obdrží od okrskové komise prázdnou úřední obálku, případně na požádání i nové hlasovací lístky. Neprokáže-li volič svou totožnost a občanství České republiky nebo jiného členského státu, nebude mu hlasování umožněno. Voliči, který není zapsán v seznamu voličů anebo nemá voličský průkaz, komise hlasování neumožní.

Po obdržení úřední obálky vstoupí volič do prostoru určeného k úpravě hlasovacích lístků. Tam po případné preferenční úpravě hlasovacího lístku vloží do úřední obálky 1 (jeden) hlasovací lístek. Na hlasovacím lístku může přitom zakroužkováním pořadového čísla nejvýše u 2 (maximálně dvou) kandidátů uvedených na témže hlasovacím lístku vyznačit, kterému z kandidátů dává přednost. Jiné úpravy hlasovacího lístku nemají na jeho posuzování vliv.

V prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků nesmí být nikdo přítomen zároveň s voličem, a to ani člen OVK. S voličem, který nemůže sám upravit hlasovací lístek pro tělesnou vadu anebo nemůže číst nebo psát, může být v prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků přítomen jiný volič, nikoliv však člen OVK, a hlasovací lístek za něho         v souladu s jeho pokyny upravit a vložit do úřední obálky.

Volič hlasuje tak, že po opuštění prostoru určeného pro úpravu hlasovacích lístků vloží úřední obálku s hlasovacím lístkem před okrskovou volební komisí do volební schránky. Za voliče, který není schopen vložit úřední obálku s hlasovacím lístkem do volební schránky, může tak učinit jiný volič, nikoliv však člen okrskové volební komise. Voliči, který se neodebral do prostoru určeného pro úpravu hlasovacích lístků, okrsková volební komise hlasování neumožní.

Volič může, ze závažných, zejména zdravotních důvodů, požádat obecní úřad nebo okrskovou komisi o zajištění přenosné volební schránkou a úřední obálky, případně i nové hlasovacími lístky. Při hlasování postupují členové volební komise tak, aby byla zachována tajnost hlasování.

Superdebatu lídrů volebních stran do Evropského parlamentu můžete shlédnout zde:
https://konecna.cz/tn-cz-superdebata-lidru-do-ep/

Český krmelec Evropy
K 1. květnu 2019 je to 15 let, co Česká republika vstoupila do Evropské unie.

Co nám vstup přinesl?

Česká republika získala od roku 2004 do konce loňského roku z rozpočtu EU zhruba 1,31 bilionu korun, do rozpočtu unie poslala 565 miliard korun. Celkem tak ČR získala z EU o 741,3 miliardy korun víc, než zaplatila. Vyplývá to z údajů ministerstva financí. Nejvíce, 192 miliard korun, Česko vyčerpalo v roce 2015.

A co nám vstup vzal?

Čistý příjem z EU  (zeleně)                čistý odliv peněz z ČR (červeně)

Kolik to dělá v korunách?
V dividendách a odvodech jde na západ cca 260 miliard ročně (v roce 2018 to bylo 257 miliard). Ekonomové odhadují, že díky vnitropodnikovému účetnictví v nadnárodních korporacích, (jejichž sídla jsou nezřídka v daňových rájích), stejná částka se vyvede ven ke svým „matkám“, takže celkový odliv peněžních aktiv dohromady dělá asi 500 miliard korun ročně. Přesné číslo, bohužel, určit nelze.

Skromný odhad – z ČR bylo po dobu členství v EU vyvedeno 7 bilionů Kč.

Co dodat?

Čistý zisk zahraničních bank u nás přesáhl 82 miliard korun v roce 2018.

Banky z České republiky v posledních 14 letech vyplatily na ziscích do zahraničí více než 500 miliard korun, aniž by z nich profitovali čeští občané.  Zavedením zdanění bank by se Česko přiřadilo k většině zemí západní Evropy, které už k podobnému kroku přistoupily. Celkem už finanční sektor zdaňuje 15 členských států Evropské unie, včetně Německa, Francie, Švédska nebo Velké Británie. Zisky bank jsou v České republice v porovnání s evropským průměrem více než dvojnásobné. 

Bohužel, zdanění bank, ačkoliv to má KSČM v programu, v sedmi podmínkách KSČM pro toleranci vlády chybí.

Ing. Pavel Posolda
předseda OV KSČM Praha-východ

Stručné zhodnocení jednání zastupitelstva Středočeského kraje

Kraj hospodařil v roce 2018 s přebytkem, ekonomika dosud v roce 2018 šlapala, dokázal i masivně investovat (zvýšil se objem investičních prostředků i proinvestování). Prostředky z přebytku z roku 2018 pokrývají i naše priority, ze základních 7 priorit se posunuly zejména 2 – podpora vodohospodářské infrastruktury malých obcí, (dalších více než 30 mil. Kč), a program energetických úspor (kromě individuálních žádostí i EPC I, EPC II a program drobných úspor).

Podpořeno bylo i rozdělení 174 mil. v 5 klasických dotačních titulech, 7 milionů v programu Environmentálního vzdělávání.

Rozděleno bylo i 40 milionů na obnovu památek určených ke společenskému využití

Vyhlášeno bylo 3. kolo kotlíkových dotací (pro specifické skupiny včetně ZTP zálohově).

Schváleny byly smlouvy na podporu akcí dle koncepce podpory významných akcí i další tradiční akce (Stavba roku), smlouvy dle koncepce podpory profesionálních divadel (4 mil).

Finance dostaly tradičně i MASky (1,5 mil. Kč). Až příště budou projednávány finance destinačním managementům a turistickým informačním centrům.

Koalice a opozice se bez podpory KSČM shodla na podpoře individuální investiční dotace ZOO Chleby (navýšené ze 2 na 4 miliony Kč) spojené s ODS.

Pánkova pozice v ODS oslabuje, vystřílel už i trochu náboje, iniciativu tepat do KSUS přejímá STAN.

Na ZK se kupodivu neprobíraly DPČ a DPP, skončilo to zřejmě usnesením kontrolního výboru – probíhá kontrola smluv, která bude předložena vytvořené pracovní skupině kontrolního výboru. Tečku jsme dali zřejmě my prohlášením, že máme čisté ruce a nevadí nám kontrola smluv ani   v minulých obdobích.

 Ing. Zdeněk Štefek

70 let od 1. světového kongresu obránců míru

Před 70 lety došlo k významnému milníku světového mírového hnutí. Ve dnech 20. – 26. dubna 1949 se uskutečnil 1. světový kongres obránců míru. Zúčastnilo se ho více než 2000 delegátů ze 72 zemí světa. Kongres byl původně svolán do Paříže. Francouzské úřady však odmítly řadu jeho účastníků vpustit do země. Proto se nakonec konal zároveň na dvou místech – vedle francouzské metropole také v hlavním městě tehdejšího Československa Praze.

Zasedání předsedal slavný francouzský fyzik, nositel Nobelovy ceny za chemii, Frédéric Joliot-Curie, který zde mimo jiné prohlásil: „Mír je od nynějška zájmem všech národů. Pouze všichni společně můžeme ubránit mír a zabránit tak válce.“ Světoznámý španělský malíř Pablo Picasso namaloval pro kongres obraz holubice, která se následně stala symbolem mezinárodního mírového hnutí. Kongresu se dále zúčastnily takové osobnosti jako americký zpěvák Paul Robeson, sovětští spisovatelé Ilja Erenburg a Alexandr Fadějev, francouzský katolický intelektuál Jean Boulier, britský fyzik John Desmond Bernal, chilský básník Pablo Neruda a mnoho dalších.

Závěry kongresu byly shrnuty v provolání, přečteném na závěr jednání francouzským básníkem a spisovatelem Louisem Aragonem, v němž se kromě jiného konstatovalo: „Jsme pro chartu Spojených národů a proti všem vojenským spolkům, které tuto chartu porušují a vedou k válce. Jsme proti drtivému břemenu vojenských nákladů, které způsobují bídu národů. Jsme pro zákaz atomových zbraní a žádáme mezinárodní kontrolu nad používáním atomové energie výhradně k mírovým účelům. Bojujeme za národní nezávislost a mírovou spolupráci všech národů. Vytváříme celosvětovou frontu na obranu pravdy a rozumu, abychom zneškodnili propagandu, která vyvolává válečnou psychosu.“

Důležitým faktem se stalo ustavení Stálého výboru Světového kongresu obránců míru složeného z představitelů mírového hnutí z 50 zemí světa. Právě z tohoto výboru se následně vytvořila Světová rada míru. Ta si tak v současnosti připomíná již sedm desetiletí svého zápasu za mír, proti imperialismu a válce. Mezi její první aktivity patřila Stockholmská výzva za jaderné odzbrojení, kterou podepsaly stovky milionů lidí po celém světě. Během následujících let zásadně podporovala národně osvobozenecké protikoloniální zápasy a rozhodně vystupovala proti imperialistickým agresím v Asii, Africe, Latinské Americe i na Středním východě.
Dnes je Světová rada míru největší, a především nejaktivnější mezinárodní mírovou strukturou. Vyvíjí činnost ve více než 100 zemích světa, soustavně využívá svůj poradní statut v Organizaci spojených národů a působí i při řadě dalších mezinárodních organizací jako například Hnutí nezúčastněných zemí, Africká unie či Liga arabských států. Intenzivně spolupracuje se svými partnerskými organizacemi, jako jsou Světová federace demokratické mládeže, Světová odborová federace nebo Mezinárodní demokratická federace žen. Organizuje mezinárodní kampaň „Ano míru! Ne NATO!“ proti Severoatlantickému paktu NATO a je součástí celosvětové iniciativy za odstranění cizích vojenských základen. Vystupuje proti imperialistickým agresím a je solidární s lidem zemí, které jim v současnosti čelí.

Cíle vzpomínaného 1. světového kongresu obránců míru jsou dnes stále aktuální. Světová rada míru proto i v souvislosti s jeho výročím vyzývá všechny mírumilovné k zintenzivnění zápasu za mír, proti imperialismu, válce a agresím. Ten je dnes totiž stejně aktuální jako před sedmi desítkami let.

Milan KRAJČA, člen Výkonného výboru Světové rady míru

Pietní shromáždění k 5. výročí fašistického masakru

v Domě odborů v Oděse

Letos uplyne již 5 let od fašistického masakru v Domě odborů v ukrajinské Oděse, jehož obětí se stalo mnoho desítek ukrajinských antifašistů, odborářů, komunistů a komsomolců. Po celém světě se při této příležitosti organizují pietní shromáždění, požadující mimo jiné vyšetření brutálních vražd v Oděse a potrestání jejich viníků.

Stejně jako v minulých letech se pietní shromáždění uskuteční také           v Praze, kde se bude konat ve čtvrtek 2. května od 17 hodin na Václavském náměstí.

Nezapomeneme!

V květnu si připomínáme výročí ukončení 2. světové války a vítězství nad fašizmem. Konec 2. světové války ale neznamenal v Evropě i konec válek.

12. března tomu bylo 20 let ode dne, kdy Česká republika vstoupila do NATO (mimochodem, 4. dubna bude paktu NATO 70 let) a 24. března 1999 zahájilo NATO bombardování Srbska a Kosova. K bombardování tedy došlo 12 dní po vstupu ČR do Aliance. ČR byla požádána o souhlas s touto akcí 19. března, tedy pouhý týden poté, co se stala členkou NATO. Právě dnes si tedy druhé smutné výročí připomeneme.

Menšinová vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem vycházela ze své Koncepce zahraniční politiky, kterou vláda schválila 17. února 1999 a kde se píše, že »Česká republika se bude v rámci NATO podílet na hledání účinných přístupů, jak čelit novým hrozbám. Považuje přitom za žádoucí, aby případné bezpečnostní mise pod vedením NATO vycházely z mandátu Rady bezpečnosti OSN nebo OBSE.«

V této souvislosti je třeba si připomenout, že Rada bezpečnosti OSN odhlasovala svou rezolucí č. 1199 z roku 1998, že vývoj v dané oblasti představuje »hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost«. Ale po takovéto rezoluci se očekává schválení druhé rezoluce, která by dala OSN zmocnění »užít všech nezbytných prostředků«.

Ovšem poté, co Rusko a Čína oznámily, že takovouto rezoluci budou vetovat, tak se řešení kosovského problému místo OSN ujalo NATO. V prosinci 1998 dalo NATO Miloševičovi ultimátum a varovalo ho, že nepodřídí-li se, dojde k použití síly.

NATO zahájilo 24. března1999 vzdušné údery na vybrané cíle na území Kosova i Srbska, přestože k tomu nemělo výslovný mandát RB OSN, takže z hlediska mezinárodního práva bylo bombardování nelegální. Na otázku, zda byla tato vojenská akce legitimní, není zcela jednoznačná odpověď. Většina odborníků OSN vychází z prací bývalého australského ministra zahraničí Garetha Evanse, který argumentuje, že použití síly v mezinárodních vztazích je legitimní v tom případě, že se prokážou jeho důvody. V daném případě to znamená, že se musí potvrdit, že situace v Kosovu skutečně představovala vážnou a naléhavou hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost a že daná hrozba byla vážná a naléhavá.

Stoupenci vojenského zásahu předložili čtyři důvody: masakr v Račaku, údajné genocidní operace Podkova, vypalování vesnic obývaných kosovskými Albánci a vysoký počet obětí na straně kosovských Albánců.

Vymyšlený Račak

K tomu stručně: Hlavní záminkou pro akci NATO byl příběh z Račaku, kdy 15. ledna 1999 údajně vtrhly jugoslávské vládní jednotky do této vesnice a část obyvatel v nedaleké rokli pak zastřelili. Od začátku americký popis události vyvolával pochybnosti. Jugoslávské úřady tvrdily, že mrtví byli albánští bojovníci oblečení do civilního oblečení (a vydávaní za popravené civilisty) a odkazovali mj.na fakt, že na rukou měli zbytky střelného prachu, což šlo vysvětlit jen tak, že tito lidé nedávno stříleli. Mnozí natvrdo tvrdili, že šlo o záminku vyrobenou americkou stranou.

Dnes je již dávno jasné, že žádná operace Podkova neproběhla. Stejně tak se nepotvrdilo systematické vypalování vesnic. Zpochybněn byl i významný argument o počtu obětí na straně kosovských Albánců. Původně se tvrdilo, že jich bylo sto tisíc, ale ukázalo se, že šlo o maximálně 2000. Kanadský generál Lawrence MacKenzie dokonce došel k závěru, že »se NATO nechalo oklamat« a že nakonec dokonce bombardovalo špatnou stranu.

Nelegální i nelegitimní

Vojenská agrese NATO v bývalé Jugoslávii byla tedy nejen nelegální, ale i nelegitimní. Snahy některých politiků ospravedlnit tuto akci morálními a politickými důvody selhaly. V této souvislosti asi nejdále zašel prezident ČR Václav Havel. Ten v rozhovoru s francouzským novinářem použil výraz, že »nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární«. Z toho nakonec vznikla často používaná zkratka, že šlo o humanitární bombardování.

USA, Velká Británie a téměř všechny další členské státy NATO odmítly přijmout pravidlo, že k vojenské akci NATO je zapotřebí souhlas RB OSN. To se týkalo především agrese proti Srbsku. Nutnost souhlasu OSN požadovala ale nejen Čína či Rusko, ale i Francie. Odpůrci souhlasu argumentovali, že státy s právem veta by mohly v budoucnosti zmařit všechny akce NATO a popřít tím smysl a účel Aliance.

Agrese NATO byla nazvaná Operace Spojenecká síla a trvala od 24. března do 10. června 1999. Pokud jde o důvody, tak kromě incidentu v Račaku a výše zmíněných záminek šlo především o srbské odmítnutí jednostranného ultimáta dohodnutého americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou s vůdcem teroristické kosovské UCK Hashimem Thacim.

Operace

Stovky letadel operovaly ze základen v Itálii, Německu a z letadlové lodi USS Theodore Roosevelt v Jaderském moři. Některá letadla byla vysílána ze základen ve státě Missouri a podnikala až třicetihodinové lety. Docházelo i k přeletům přes území ČR! I když formálně šlo o akci NATO, tak hlavní část koalice samozřejmě tvořily síly USA.

Akce byla až do začátku května relativně neúspěšná, a tak se vedení NATO rozhodlo rozšířit seznam cílů i na civilní objekty. Došlo k ničení mostů přes Dunaj, továren (např. na výrobu bot, na umělá hnojiva, na cigarety a na léky), elektráren, telekomunikačních zařízení. Bombardováno bylo i devět nemocnic, 300 vzdělávacích institucí, budova rozhlasu, vysílač srbské televize, rozvod vody ve Sremské Mitrovici. Tím docházelo k porušení mezinárodního práva a Ženevských úmluv.

Amnesty International označila noční bombardování bělehradské televize za válečný zločin. Zasažen byl i vlak na trati mezi Bělehradem a makedonským Skopje, a 7. května i velvyslanectví ČLR, což NATO vysvětlilo jako chybu navigátora. Bombardovány byly i srbské ropné rafinerie.

Kazetové bomby a ochuzený uran

Při bombardování byly použity i grafitové a kazetové bomby. Bylo prokázáno i použití ochuzeného uranu. Podle americké Human Rights Watch zahynulo až 528 civilistů. Materiální škody dosáhly asi čtyř miliard USD. Je nepochybné, že válkou v Kosovu porušila Aliance Chartu OSN a mezinárodní právo.

Po dosažení příměří pozval prezident Vojislav Koštunica ministry zahraničí ČR a Řecka Jana Kavana a Jorgose Papandrea do Bělehradu a poděkoval jim za česko-řeckou mírovou iniciativu. Tu později v roce 2000 pochválil např. i ministr zahraničí Norska Thorbjorn Jagland (bývalý premiér i předseda Nobelova výboru, generální tajemník Rady Evropy atd.).

Vláda ČR uznala nezávislost Kosova

Dne 21. května 2008 ovšem uznala vláda ČR na svém výjezdním zasedání v Teplicích Republiku Kosovo jako nezávislý stát, a to na návrh ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který zdůraznil, že nezávislost státu Kosovo je fakt, s nímž »musíme pracovat a uznat realitu«. Tím došlo k porušení Rezoluce RB OSN 1244 i k porušení Helsinských dohod. Šlo rovněž o vytvoření nebezpečného precedentu. Dodnes uznalo Kosovo jen 108 států, mezi nimiž chybí nejen Rusko, Čína, Indie a další velké státy, resp. samozřejmě Srbsko, ale i pět členských států EU: Slovensko, Rumunsko, Španělsko, Řecko a Kypr.

Již 6. února 2008 odhlasovala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR rezoluci, v níž vyzvala k dialogu a nalezení vzájemně přijatelného řešení mezi Kosovem a Srbskem a varovala před uznáním jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova. To ale vláda ČR ignorovala, i když pro uznání hlasovala jen relativně těsná většina ministrů.

Právní džungle

V právní džungli, kde platí jen právo silnějšího, nelze žít ani bezpečně, ani důstojně. Předpokládám, že tento pohled vyprovokoval britského režiséra Stanley Kubricka k postřehu, že velké a mocné státy se často chovají jako gangsteři, zatímco malé státy se často chovají jako prostitutky.

KSČM odmítá právní džungli a právo silnějšího, a proto vždy bojovala za mezinárodní právo, se kterým ostatní nakládají jako s kusem hadru, který však nechtějí vyhodit, protože se jim občas hodí.

Proč jsme proti NATO? Mj. proto, že nás tento spolek takřka okamžitě po našem vstupu zavedl do konfliktu, který nebyl v souladu s mezinárodním právem a o jehož legitimitě se dá s úspěchem pochybovat. Protože buď NATO jako celek, nebo jeho hlavní členové (USA a Velká Británie), se po bombardování Jugoslávie naučili, že mezinárodní právo se dá obcházet a důvody pro konflikt vylhat (např. Irák a Libye).

Důsledkem toho všeho je vznik nových nestátních aktérů (Islámský stát), vzestup terorismu, a to i v Evropě, nekontrolované migrační vlny do Evropy, vzestup nejistoty na mezinárodním poli a oslabení diplomatických nástrojů a pravidel, které Evropě zaručily dlouhé období míru. Evropa z míru vždy prosperovala, ale z války nikdy. Za to náš údajný spojenec za velkou louží má historickou zkušenost přesně opačnou…

Zdroj: https://konecna.cz/category/clanky/

14. 5. – 16. 5. 1921 – založení Komunistické strany Československa
Založení KSČ je jedním z nejvýznamnějších kroků na naší cestě k lepší budoucnosti pro pracující lidi. Proto se k němu bude vracet nejen každá generace stoupenců socialismu, ale samozřejmě i naši protivníci.

Komunistické hnutí vzniklo zákonitě poté, co v souvislosti s první světovou válkou vyvrcholila krize sociálně demokratických stran. Ty kvůli podpoře válečnické politiky svých vlád nesly i spoluodpovědnost za válečné utrpení miliónů. Zostření všech ekonomických, sociálních a politických rozporů a příklad Velké říjnové socialistické revoluce ukázaly historickou nevyhnutelnost rozchodu s oportunismem a vzniku kvalitativně nové politické organizace dělnické třídy.

Pravicové vedení Čs. sociálně demokratické strany dělnické se plně včlenilo do politického systému nového československého státu, který byl od svého počátku cílevědomě budován jako buržoazní. Sociální demokracie jako nejsilnější politická strana promarnila velké možnosti ovlivnit charakter nové republiky.

Při prosincové generální stávce roku 1920 se pravicové vedení sociální demokracie dokonce otevřeně spojilo se státním aparátem při jejím krvavém potlačení. Tím vyvrcholila nespokojenost se sociálně demokratickou politikou.  Marxistická levice, která postupně narůstala uvnitř této strany, se s ní musela ideově i organizačně rozejít.

Založení KSČ

Od počátku roku 1921 začal zcela logicky vlastní proces vytváření komunistické strany. Sjezd levicových internacionálně sjednocených slovenských sociálně demokratických organizací v Lubochni již                v polovině ledna 1921 schválil 21 podmínek KI – jenom s výhradou změny názvu strany.

V únoru vznikl Komunistický svaz mládeže. V březnu 1921 se prohlásil sjezd německé levice v Liberci Německým oddělením KSČ. Nejvýznamnější, ustavující sjezd Komunistické strany Československa se konal ve dnech 14.–16. května 1921 v Praze–Karlíně. Vyjádřil se jednoznačně pro přistoupení ke Komunistické internacionále.

Komunistické myšlenky získávaly početné příznivce. Na jaře 1921 se          k nim přihlásily i konference českých, slovenských a německých dělnických žen. Do místních organizací KSČ vstupovali členové Svazu komunistických skupin.

K přesunu na levicové pozice docházelo v odborech a                             v tělovýchovných organizacích. Nově vytvořená Federace dělnických tělocvičných jednot dokázala během několika týdnů zorganizovat            v červnu 1921 rudou spartakiádu na Maninách, která zastínila sociálně demokratickou olympiádu.

Jedním ze složitých problémů, který museli komunisté v Československu po svém ustavení bezprostředně řešit, bylo vytvoření jednotné internacionální strany. Na ustavujícím sjezdu se v KSČ spojil revoluční proletariát český a slovenský spolu s maďarským, německým a ukrajinským na Slovensku.

Dočasně však ještě existovalo samostatné německé oddělení KSČ. Rozdílná ekonomická, sociální i kulturní národnostní prostředí podmiňovala pochopitelně i odlišné přístupy k otázce budování strany a jejího působení.

Ke sjednocení dvou dosud organizačně samostatných stran významně napomohlo zasedání III. kongresu KI v létě 1921, které projednávalo jejich žádosti o vstup do Komunistické internacionály. Ve vytváření Komunistické strany Československa jako jedné z nejsilnějších stran Kominterny se odrážely i širší souvislosti strategie a taktiky mezinárodního komunistického hnutí, a proto jí III. kongres KI věnoval značnou pozornost.

V době odlivu poválečné revoluční vlny a upevňování politické moci buržoazie orientoval kongres komunisty na boj za bezprostřední požadavky pracujících, na získávání většiny dělnické třídy a její akční jednotu. Přijal známé leninské heslo »K masám!«, klíčové pro celý vývoj komunistického hnutí a neméně aktuální i pro dnešek.

Značnou zásluhu na překonání rozporů mezi československými komunisty na III. kongresu KI měl V. I. Lenin. Ocenil Šmeralovu koncepci budování KSČ jako strany masové a zároveň podrobil kritice některé jeho ideové i praktické nedůslednosti.

Na druhé straně kritizoval i K. Kreibicha za levičácké přístupy                     k hodnocení charakteru období i k vytváření strany, které měly stoupence i v jiných komunistických stranách. Jak vzpomínali oba představitelé KSČ, doporučil Lenin Šmeralovi udělat dva kroky doleva a Kreibichovi jeden krok doprava.  III. kongres KI rozhodl přijmout obě dvě části KSČ do Komunistické internacionály s podmínkou, že se do tří měsíců sloučí v jednotnou organizaci.

Vytvoření jednotné internacionální strany

Existence několika komunistických stran v jedné zemi nikdy neprospívá revolučnímu hnutí, ale prospívá buržoazii. To se potvrzuje i v současnosti. Potřebu jednoty si tehdy uvědomovali i českoslovenští komunisté. Proto v srpnu 1921 rozhodla konference všech komunistických organizací o svolání společného sjezdu. Proces sjednocování probíhal už v nižších orgánech, kde společně postupovali proti vykořisťovatelům dělníci různých národností.

Slučovací sjezd KSČ se konal ve dnech 30. října až 2. listopadu 1921         v pražském Národním domě na Smíchově. Zúčastnilo se ho 169 delegátů s hlasem rozhodujícím a 76 delegátů s hlasem poradním. Ve svých úvodních referátech se B. Šmeral i K. Kreibich jednoznačně vyslovili pro okamžité sloučení československé a německé části v jednu internacionální Komunistickou stranu Československa. Spontánní souhlas s ním vyjádřili také všichni delegáti již první den sjezdu.

V přijaté rezoluci stálo mj.: »Zástupci proletariátu českého, slovenského, německého, polského, maďarského a ukrajinského shromáždění na společném sjednocovacím sjezdu zdraví usnesení III. světového sjezdu Komunistické internacionály, který vyslovil požadavek, aby byla vytvořena jednotná mezinárodní Komunistická strana Československa. Jsou odhodláni provést sjednocení s nadšením tím větším, ježto požadavek III. světového sjezdu jest v úplném souhlase s vůlí proletariátu všech národů tohoto státu…«.

Jednání slučovacího sjezdu se dále zabývalo organizačním řádem nově sjednocené strany, ke kterému probíhala již od září předsjezdová diskuse. Měl především napomoci k překonání sociálně demokratických tradic a k překlenutí národnostních odlišností dosavadní organizační struktury.

Ne všechny připomínky z diskuse, které se týkaly například potřeby demokratického centralismu, odpovědnosti a stranické discipliny, se však podařilo adekvátním způsobem v organizačním řádu zakotvit. Přesto bylo značným přínosem, že sjezd poprvé stanovil jednotnou organizační normu pro celou stranu.

Sjezd se dále zabýval programovými a taktickými otázkami výstavby revoluční strany nového typu i současnou politickou situací. Ve vedoucích orgánech strany poprvé zasedli zástupci proletariátu všech národností Československa. Mezi nimi byli mj. B. Šmeral, K. Kreibich, B. Jílek, V. Šturc, V. Bolen, M. Čulen; po propuštění z věznění se stal generálním sekretářem A. Zápotocký.

Charakteristické rysy KSČ

Šmeralova metoda budování strany jako strany masové má velkou zásluhu na tomto charakteristickém znaku naší komunistické strany. Její stav v roce 1921 se odhaduje až na 350 tisíc členů, i když přesný počet členů nelze určit, protože neexistovala přesná evidence. KSČ patřila absolutně k nejpočetnějším stranám KI a relativně, v poměru k počtu obyvatel, byla vůbec největší.

K odkazu zakladatelů strany patří i to, že byla výrazně stranou dělnickou. Průmysloví a zemědělští dělníci v ní tvořili čtyři pětiny členů. Důležitým rysem nově založené strany byla také úzká spolupráce s význačnými osobnostmi z oblasti umění, vědy a kultury, mezi něž patřili S. K. Neumann, J. Wolker, A. Macek, I. Olbracht, M. Majerová, H. Malířová, Z. Nejedlý, F. C. Weiskopf, O. Chlup a mnozí další. Mistři kultury stáli tehdy      z velké části, na rozdíl od dneška, na straně pokroku.

Komunisté prosazovali vliv na pracující v masových organizacích, a to především v reformistických odborech, v Komsomolu i ve Federaci dělnických tělocvičných jednot. Jejich silné frakce pracovaly                   v parlamentu, v řadě obecních a okresních zastupitelstev i v závodních radách.

Bojovaly zde nebojácně a se znalostí potřeb pracujících. Nepostradatelným prostředkem jejich působení byl komunistický tisk, a to hlavně ústřední orgán Rudé právo, ale i šest dalších deníků – v Brně Rovnost, v Ostravě Dělnický deník, na Kladně Svoboda, v Liberci Vorwärts, v Ústí nad Labem Internacionála a v Košicích Kassai Munkás. Nejvýznamnější slovenské časopisy byly Pravda chudoby a Hlas ĺudu.

Jisté problémy působila skutečnost, že přes 70 procent členů přišlo do KSČ ze sociální demokracie a přinesli s sebou i řadu jejích rysů a stereotypů. Také organizačně navazovala strana na tradiční sociálně demokratickou výstavbu, založenou na místních organizacích.                 S přenesením těžiště stranické práce do závodních organizací se pak KSČ potýkala ještě řadu let. Také národnostní diference se mohly postupně překonávat až při společné práci a zápasech.

* * *

Pravicoví historici promítají pokusy současných antikomunistických sil zakázat KSČM i do výkladu minulosti. Například Z. Kárník zklamaně hodnotí, že »vedení státu se ani nepokusilo komunistickou stranu zakázat…« jako »asi největší daň za konsolidaci státu na demokratické bázi« a konstatuje, »že si tím připravila republika do budoucnosti nejednu obtíž.« Stoupenci současného režimu nechtějí připustit zákonitost vzniku a působení revolučního subjektu v podmínkách kapitalistických zlořádů. To jsou holt dnešní demokraté!

Vytvoření jednotné internacionální komunistické strany v mnohonárodnostním československém státě na slučovacím sjezdu KSČ před 90 lety představovalo velký úspěch. Byly položeny základy revoluční strany nového typu. Tehdejší představitelé Komunistické strany Československa si však uvědomovali svízelnost cesty, která komunisty čeká.

Hovořil o tom také prozíravě B. Šmeral: »Čím silnější budeme a čím blíže svému cíli, tím brutálnější násilí a teror nepřátel bude nám odrážet. Pro chudé není práva v měšťácké společnosti… Ale jako žádná oběť a utrpení, tak také žádné zklamání v jednotlivcích i případně celých skupinách neotřese naší vírou v ideu… komunismus.« Jako by Šmeral mluvil k dnešku.

Hana KRÁČMAROVÁ, Naše Pravda

Několik poznámek k narůstající bytové krizi

Proč je bydlení nedostupné? Protože stát (státní byty a podpora SBD) a obce (obecní byty) naprosto rezignovaly na bytovou výstavbu bytů pořizovaných na neziskovém princip, (než neziskový, mám radši pojem výstavby a provozu s kladnou nulou). Nechaly to na volné ruce trhu, která nejenom zklamala. Je nutné si uvědomit, že zklamat musela. Trh se obnažil v celé své nahotě.

Byt je totiž v kapitalizmu zvláštní zboží. Není to rohlík, ponožky ani automobil.

Bydlení nemá alternativu, pokud za alternativu nepovažujeme bezdomovectví nebo vojenské stany na obecních pozemcích.

Lhůta k pořízení tohoto zboží je daleko nejdelší v porovnání s jakýmkoliv jiným zboží (vytipování pozemku a jeho koupě na základě ekonomické rozvahy + projektová příprava + legislativní proces, v ČR samostatná černá můra při rozhodování o investici + výstavba + prodej = v dobrém případě v Praze 5 až 6 let). To znamená, že kapitalista prodává zboží za jiných podmínek než plánoval, proto při svém podnikání požaduje z důvodu rizika nadprůměrnou rentabilitu, resp. návratnost kapitálu, 6 – 8 let. Tato návratnost promítnutá do prodejní ceny nebo do pronájmu (i s pákovým efektem bankovního financování) zatěžuje cenu m2 bytu v normálních podmínkách částkou 10.000,- až 25.000.-  nad úplné vlastní náklady výstavby, v extrémních podmínkách dnešní Prahy (převis poptávky nad nabídkou) částkou 20.000,- až 60.000,- Kč/m2. Proto nemá cenu jakkoli si stěžovat na developery – ti se prostě chovají tržně.

Absolutní cena bydlení, a je jedno jestli nájem nebo splátka hypotéky, je daleko největší položka ve výdajích domácností. Jsme kolonií (doporučuji číst Švihlíkovou) s koloniálními mzdami, ale cenami stavebních hmot na evropské úrovni, to je další fakt, proč je bydlení nedostupné.

Bydlení má obrovskou setrvačnost – dnešní doba „spotřebovává“ byty a rodinné domy postavené za socializmu, aniž by se tento fond obnovoval, zatímco místo prosté obnovy by se měl rozvíjet (početně a kvalitativně). Lidé bydlí v bytech po rodičích, aniž by totéž byli schopni dát svým dětem, tj. nový byt. Na dnešní problém bylo „zaděláno“ před dvaceti lety, když Havel velkopansky odsoudil „králíkárny“. Šťastní to lidé, kteří si tu králíkárnu mohli při privatizaci odkoupit za rozumné peníze.

F. Beneš v rozhovoru pro Haló Noviny nedávno řekl, že obecních bytů by mělo být 60 na každých tisíc obyvatel. Dá se velice přesně ze statistik ČSÚ stanovit, kolik je to bytů v absolutním počtu, resp. kolik obecních bytů se má/musí postavit v horizontu 10 let nebo více let. Ten časový horizont paradoxně není definován počtem chybějících bytů, ani rozpočtovými zdroji, ale možnostmi stavebního průmyslu – viz např. dnešní nedostatek cihel na trhu.

Státní podpora bydlení bude vyžadovat nejméně 10 miliard ročně na podporu této formy bydlení – tj. státní, obecní a družstevní byty. Ale je to podpora návratná.

Stát by měl podporovat jenom výstavbu dobrých bytů. Dobrý byt je ten, kde to, co potřebujete denně k životu, máte v docházkové vzdálenosti – obchod s potravinami, řezník, pekař, školka, škola, hospoda…. Dále v docházkové vzdálenosti je to, co potřebujete týdně – pošta, sport, kultura…Bydlení u parku je hezké, ale na nic, když dítě musíte vozit denně do školy…Dobrý byt je o dobrých dispozicích, kde byt má prostor pro vše, co rodina potřebuje k životu. Znám developerské projekty, kde není v bytě kam uklidit vysavač, kýbl a koště……Dobrý byt je v domě, který je navržen s perspektivou aspoň dvou, lépe tří životních cyklů… (asi 100 let), to má souvislost s ekonomikou bydlení. A dobrý byt je ten, jehož povrchy a rozvody jsou navrženy (materiálově) a zhotoveny (kvalita práce) tak, že nepotřebují výměnu po dobu jednoho životního cyklu.

Stát by neměl podporovat individuální projekty, jako to dělá teď, ale podporovat města a obce, které mají dlouhodobou koncepci vlastnictví a provozování bytového fondu. Dlouhodobá koncepce znamená propočet aktuálního nájmu s výhledem existence domu dalších 100 let a rovněž dlouhodobá koncepce řeší i sociální bydlení).

Je nutné odsoudit cimrmanovské úkroky stranou, které dělá vláda – jako např. půjčky mladým! Za dnešního stavu je to dotování bankovních a developerských zisků, tj. nádherný příklad dobývání renty.

Ruku v ruce s podporou obecního nájemního bydlení musí jít podpora SBD – obec jako zakladatel družstva na startu, na konci majitel (družstevník), který zaplatí za byt úplné vlastní náklady výstavby. Aniž by platil kapitálu jeho libru masa.

Bez bankovního kapitálu to nejde – mluvíme o stovkách miliard. Je nejvyšší čas mluvit o státní retailové bance (majorita státu, akciový podíl krajů, obcí, občanů) s dceřinkou v podobě stavební spořitelny.

Takto naplánovaná výstavby má obrovský pozitivní vliv na ekonomiku a HDP. Za prvé: občané neutrácejí za „blbé“ telefony z dovozu a podřadné dovolené v Egyptě, ale dlouhodobě utrácejí doma do své budoucnosti. Za druhé: stabilita stavebního průmyslu – zaměstnanost. Za třetí: státní rozpočet má příjmy z DPH.

Pro sekci bytů a bydlení vypracoval Ing. Pavel Posolda

U s n e s e n í

Celostranické konference KSČM konané dne 27. dubna 2019 v Praze.

Celostranická konference Komunistické strany Čech a Moravy:

I. Projednala
1. Návrh změny a řízení organizační struktury KSČM.
2. Návrh úpravy Stanov KSČM.

II. Bere na vědomí
1. Úvodní vystoupení předsedy ÚV KSČM

III. Ukládá

1. Zhodnotit a dopracovat návrh změn stranické struktury KSČM při přípravě VČS, OK KK a XI. sjezdu KSČM.
zodpovídá: ZO, OV, KV a ÚV KSČM
termín: příprava VČS a OK před XI. sjezdu KSČM

2. Zpracovat a projednat návrh personálního a ekonomického zajištění činnosti KSČM pro další období.
zodpovídá: ÚV KSČM
termín: srpen 2019

IV. Doporučuje
1. Nezařazené návrhy na změny ve stanovách KSČM využít v přípravě XI. sjezdu KSČM.
zodpovídá: s. Šimůnek, 1. místopředseda ÚV KSČM
termín: srpen 2019

ZPRAVODAJ MĚV KSČM OSTRAVA 05/2019

Z Ostravy se konference zúčastnili dva zvolení delegáti, připraveni hájit stanoviska ostravských komunistů k základnímu dokumentu. Komplikace nastaly asi týden před jednáním. Z ÚV KSČM totiž přišla informace, že konference bude projednávat i další témata, jako je řešení ekonomiky strany v dalším období a změny v řízení a organizační struktuře KSČM. Byly k tomu dodány i podkladové materiály, které ale z časových důvodů v Ostravě nemohly projít vnitrostranickou diskusí členů, ani funkcionářů KSČM.

Proto jsme na začátku jednání konference sdělili všem, že máme mandát na jednání o změnách Stanov KSČM a k ničemu jinému, že odmítáme jakýkoliv pokus o manipulaci s delegáty konference, kterým nás nutí ve všech otázkách mimo stanovy hlasovat proti. Vedení KSČM za předsednickými stoly na to nijak nereagovalo. S úvodním slovem vystoupil V. Filip a hned ostravské delegáty zmrazil nepřipraveností (jen tak z hlavy) a různorodým obsahem. Začal nepříliš dobrou připravenosti konference, kritizoval své místopředsedy a členy výkonného výboru, mluvil o složitostech situace strany, když primitivní antikomunistické výpady přešly na organizované skupiny a nazval to vědeckým antikomunismem. Mluvil o tom, že kandidátka KSČM do evropských voleb není žádný experiment a prý se nám povedl truc pirátům. Nakonec nás dorazil prohlášením, že s řadou věcí z předložených materiálů nesouhlasí, ale hlasoval pro, protože v diskusi před sjezdem projdou vnitrostranickou diskusí.

Po ostudně hádavém schvalování jednacího řádu a programu konference jsme dospěli k diskusi delegátů. Témata jejich vystoupení opět byla různá. Jedni nás školili coby a jakby se mělo, druzí nazvali předložené materiály paskvilem. Další kritizovali poslanecký klub KSČM v PČR, jiní obhajovali nebo kritizovali krajské výbory, několikrát se delegáti dotkli výše členských příspěvků, jeden obhajoval názorové platformy uvnitř KSČM a dva požadovali, aby stanovy byly stručné, jasné a všem srozumitelné Před projednáním návr hu usnesení opět perlil V. Filip: „...ať to projde nebo ne, stejně to bude platit...“ Přijaté usnesení konference nakonec odpovídá jejímu průběhu. Shrnout ho můžeme tak, že nic nebylo přijato a jen uloženo místopředsedům ÚV KSČM dopracovat materiály a předloži t je předsjezdové vnitrostranické diskusi.

Závěrečné slovo V. Filipa se nám už ani nechtělo poslouchat, ale povinnost v nás zvítězila. Prý je potřeba zvýšit počet členů ÚV bude více agitátorů. Je nutné více nároků na volené funkcionáře. Krajské výbory potřebujeme, protože existují zastupitelstva krajů. Chceme stranu masovou tak pro to něco dělejme. Já nemohu ovlivnit volby v Brně, zde asi neví, že mnozí voliči se orientují tak, že co je v televizi, to je pravda. Jeli jsme domů a ve vlaku ještě diskutovali, na jaké sešlosti jsme vlastně byli.

RSDr. Jaroslav Bečák, Jan Havelka

Tak jsme se dočkali. Banány jsou levnější než brambory.
Víme proč!

Vážené soudružky, soudruzi, přátelé,

dovolte mi jménem Okresního výboru KSČM Praha – východ popřát květnovým jubilantům: soudružce Marii Růžičkové z Nehvizd, soudružce Zdeňce Koucké z Čelákovic, soudružce Mileně Vančové ze Škvorce, soudružce Jiřině Potěšilové z Říčan a soudruhu Zdeňku Mikešovi z Brandýsa nad Labem ke kulatým narozeninám hodně štěstí, pevné zdraví a spoustu báječných chvil s rodinou.

Ing. Pavel Posolda
předseda OV KSČM Praha-východ

» Sekretariát Okresního výboru Praha – východ bude z důvodu nemoci ve dnech 9.5.2019, 14.5.2019, 16.5.2019 a 21.5.2019

mimo provoz «

» Dne 16.5.2019 od 16:00 se koná jednání Okresního výboru KSČM «

Zpravodaj vydává OV KSČM Praha-východ. Naše web stránky: tresnicka.kscm.cz
Elektronická pošta ov.prvych@kscm.cz Telefon 222 897 460 nebo mobil 725 646 019.