I když je v současnosti velice módní (alespoň v intelektuálním mainstreamu) považovat marxismus za přinejmenším zastaralou veteš, která v moderní epoše 21. století ztratila opodstatnění (pokud ho vůbec kdy měla) a není schopna reflektovat, natož řešit problémy tzv. moderní ekonomiky, stále se znovu a znovu ukazuje a potvrzuje, že ani novodobé technické a technologické kulisy nevymazaly základní principy a charakteristiky kapitalismu, jak je definoval právě marxismus. Svým způsobem v paradoxní podobě dosvědčuje tento fakt i nekončící ataky na Marxe a marxismus v různých oficiálních buržoazních médiích, která nevynechají žádnou příležitost se vůči marxismu, komunismu a socialismu vymezit a poslat je na smetiště dějin, a tím jen vlastně potvrzují jejich životnost.
V této souvislosti není bez zajímavosti si připomenout základní kontury marxistického pojetí, pokud jde o oblast zaměstnanosti, resp. trhu práce, a pokusit se tyto koncepty spojit s některými současnými trendy, jak se projevují v podmínkách České republiky, ale i v širším mezinárodním kontextu.
Především je třeba připomenout, že široce používaný pojem »trh práce« má z marxistického hlediska charakter »trhu s pracovní silou«. Podle tohoto pojetí se totiž na tomto trhu neobchoduje s prací jako takovou, ale s pracovní silou, což je souhrn vlastností a schopností jedince pracovat nejen ve fyzickém, ale i duševním smyslu. Jinými slovy, každý z nás, pokud je zaměstnancem, neprodává svému zaměstnavateli (vlastníkovi výrobních prostředků, kapitalistovi) hodnotu produktů vytvořených prostřednictvím celého objemu své vynaložené práce, ale pouze jejich část, jež odpovídá velikosti hodnoty, kterou potřebuje k reprodukci své schopnosti pracovat.
V tomto smyslu se celý objem práce vynaložené pracovníkem v podmínkách kapitalismu dělí na práci nutnou (část práce, která vytváří prostředky nutné k reprodukci pracovní síly a jež je vyjádřena v podobě mzdy) a nadpráci, jež není zaplacena v podobě mzdy a vytváří nadhodnotu, kterou si bezpracně přivlastňují vlastníci výrobních prostředků v podobě jejich různých jevových forem, jako je zisk, úrok nebo renta. Tento mechanismus je znám pod pojmem vykořisťování neboli přivlastňování si části práce produkované zaměstnanci bezplatně na základě vlastnického monopolu vlastníky výrobních prostředků.
Krádež mzdy
V konkrétní situaci současných ekonomik ve státech Evropské unie a samozřejmě také v ČR se existence vykořisťování projevuje prostřednictvím vztahu mezi podílem zisků (a dalších forem nadhodnoty) a podílem mezd a platů na celkovém produktu. Názorně tento jev dokumentuje tabulka, která je převzata z podkladů ETUI, neboli výzkumného ústav Evropské odborové konfederace (EOK).
Z údajů také vyplývá evidentní závěr, že podíl hrubého domácího produktu (HDP), který tvoří mzdy, od poloviny sedmdesátých let klesá. Mzdy představovaly 72 % HDP unie v roce 1975, avšak v roce 2017 už tvořily méně než 63 % Dokonce lze spočítat i veličinu, které charakterizuje ztrátu roční mzdy mezi těmito lety pro jednotlivé země: Česká republika 4540 eur, Polsko 3170 eur, Německo 2407 eur, Španělsko 3129 eur, Itálie 3843 eur a Maďarsko 2522 eur.
Materiály EOK doplňují i vyjádření jejích vedoucích představitelů. »Je to krádež mzdy«, říká Esther Lynchová, konfederální tajemnice EOK a dodává: »Bohatí jsou stále bohatší na úkor lidí, jejichž život závisí na mzdách. Společnosti udržují větší podíl příjmů, jako zisk, na úkor mezd. Nebylo by to tak špatné, kdyby se zisky reinvestovaly do podnikání a školení pro pracovní síly, ale podíl investic na HDP klesal také.«
Odbory mají podle Lynchové právo požadovat navýšení odměny za účelem kompenzace ztráty spravedlivého podílu na bohatství, které pracovníci pomohli vytvořit. »Evropa potřebuje zvýšit platy, aby snížila nerovnost a podnítila hospodářský růst. Zatímco bohatí investují peníze do finančních spekulací, pracující lidé utrácejí své mzdy za zboží a služby, čímž zajišťují prospěch z podnikání a tvorbu pracovních míst. Politici a ekonomové se často obávají o mzdové náklady, ale skutečným problémem za posledních 25 let jsou kapitálové náklady: částka vyplacená akcionářům. Odpověď je obnovit kolektivní vyjednávání s cílem získat spravedlivější mzdu.«
My bychom z marxistického hlediska dodali, že relativně roste podíl práce neplacené (nadpráce) přivlastňované kapitalisty a klesá podíl práce zaplacené, i když absolutně se v určitém období výše mezd a spotřeba zaměstnanců zvyšuje. Tomuto procesu se v marxistické terminologii říká růst relativního vykořisťování nebo také relativní zbídačování.
Ačkoliv někomu může znít pojem »zbídačování« v našem relativním blahobytu, a dokonce v etapě určitého zvyšování mezd (alespoň v ČR) nepřístojně až absurdní, přesto fakta vypovídají jasně o posilování pozice kapitálu na úkor práce. Nehledě na to, že také v této fázi »bezprecedentního blahobytu v dějinách ČR« lze snadno vystopovat i prvky absolutního zbídačování, např. růst zadlužení domácností, exekuční zatížení, nutnost existence potravinových bank, snižování schopnosti získat bydlení apod.
Pracující chudoba
Údaje dále vypovídají o tom, že trend k růstu vykořisťování není rovnoměrný po celé EU. Výrazněji se projevuje v novějších členských zemích, především v těch, které prošly tzv. protržní transformací pod taktovkou západoevropského a amerického kapitálu, jejímž výsledkem je specifická vlastnická struktura z hlediska zahraničních či domácích subjektů, kdy jsou ekonomiky především východoevropských zemí v převážné většině vlastněny zahraničním kapitálem. Důsledkem tohoto stavu je pak problém masivního odlivu právě zisků a dalších forem nadhodnoty z ČR a podobně strukturovaných zemí do zahraničí. Jinak řečeno, tyto země jsou vykořisťovány dvojnásobně, jednak vlastními a ještě efektivněji zahraničními kapitalisty.
Pěkně to ilustruje bilance čistých přínosů transferů z EU, a naopak čistých odlivu zisků a dalších kapitálových příjmů z takto postižených zemí. Čísla jasně dokumentují, že tyto státy jsou předmětem masivního přerozdělení zdrojů ve prospěch zahraničních vlastníků. Je samozřejmě možno spekulovat, zda nelze tento odliv prostředků chápat jako nezbytnou daň za ekonomický rozvoj a modernizaci, nicméně aspekt vykořisťování je zde nepochybně přítomen.
Stejně tak, pokud jde o vykořisťování ve smyslu relativního zbídačování, existují jasné známky jeho rostoucí přítomnosti i v tzv. moderních ekonomikách. Velmi často se setkáváme s pojmem »pracující chudoba« (working poor), jež se stal celkem frekventovanou součástí různých diskusí a socioekonomických rozborů. Jde o charakteristiku jevu, kdy často ani osoby legálně zaměstnané nejsou na základě svých příjmů schopny vystoupit nad oficiální hranici chudoby. Je to samozřejmě věc relativní, hranice chudoby je definována jako příjem pod úrovní 60 procent průměrného příjmu v dané zemi, nicméně i tak je tento trend vypovídající a charakteristický.
Jak se zvyšuje nadhodnota
Dalším prvkem a aspektem, který svědčí o platnosti marxistických závěrů i pro nynější společnost, je existence a prosazování mechanismu zvyšování nadhodnoty (nezaplacené nadpráce) v absolutním a relativním smyslu. Pokud jde o růst absolutní nadhodnoty, zde jde o prodlužování pracovní doby nadbytečné, jež je zdrojem nadhodnoty (zisku atd.) nad pracovní dobu nutnou k reprodukci pracovní síly (mzdy atd.) v absolutní podobě, tj. z hlediska standardní podoby trhu práce prodlužování celkové pracovní doby. Druhou možností je zvyšování tzv. relativní nadhodnoty, tj. zkracování pracovní doby nutné k zajištění reprodukce pracovní síly (růst produktivity práce snižuje hodnotu a cenu prostředků nutných pro její obnovu) a tím zvyšování podílu práce nadbytečné, tvořící nadhodnotu, a tedy i zisky. Stupeň vykořisťování se zvyšuje v relativní formě.
Tentýž trend platí i pro ostatní země EU včetně naší. Zdá se tedy, že metoda zvyšování absolutní nadhodnoty se uplatňuje v období vysokého růstu produktivity práce.
V pozadí tohoto trendu však můžeme vypozorovat některé prvky a faktory, které stojí na pomezí tlaku na zvyšování absolutní a relativní nadhodnoty, nabourávají standardní pojetí pracovní doby a pro kapitál znamenají možnost zvýšeného vykořisťování mimo oficiální pracovněprávní standardy. Dnes existuje řada profesí, které jsou vykonávány v režimu OSVČ, i když mají v zásadě charakter závislé pracovní činnosti pro kapitalistického vlastníka. V ČR se tomuto principu říká »švarcsystém«. Zde je v podstatě vyloučen fenomén regulace pracovní doby, živnostníci tuto kategorii neznají. Stejně tak existuje mnoho podob tzv. prekérní práce, kde jsou současné pracovněprávní standardy velmi redukovány a můžeme hovořit o formě zvyšování absolutní nadhodnoty.
Mezi charakteristické rysy tzv. prekérní práce patří především malá nebo žádná jistota pracovního místa, nízký nebo nejistý příjem, žádná nebo nízká sociální ochrana (tj. nárok na penzi, zdravotní pojištění, podpory v nezaměstnanosti), žádná nebo nízká ochrana proti propouštění, žádné rekvalifikační kursy, malé nebo žádné zajištění bezpečnosti práce na pracovišti, žádná odborová reprezentace. Hlavními jejími formami na našem pracovním trhu jsou už zmíněný (nelegální) švarcsystém, a dála pak i některé legální formy, jako je pracovní poměr na dobu určitou, částečný pracovní úvazek, agenturní zaměstnávání, zaměstnání u více zaměstnavatelů, »domáčtí zaměstnanci«, apod.
Existují i jiné metody neoficiálního prodlužování pracovní doby, jako jsou různé neevidované a v podstatě vynucené přesčasy apod.
Kromě toho se v současnosti rozvíjí v souvislosti s automatizací a digitalizací řada typů povolání a činností, které rovněž ztrácejí přímou souvislost s pracovní dobou, resp. pracovní doba je zde vlastně nezměřitelná a téměř libovolně flexibilní. V této souvislosti můžeme uvést např. sdílení zaměstnanců, portfoliovou práci (kombinace práce na volné noze, na dohody i na částečné úvazky), skupinové zaměstnání, mobilní práce založené na informačních technologiích, práce z domova (home office), příležitostné práce, pohotovostní práce, včetně práce s nulovým pracovním úvazkem apod.
Co je anachronismem
Lze tedy konstatovat, že i v soudobém kapitalismu se uplatňují obě formy zvyšování nadhodnoty, a tedy i vykořisťování pracujících, tj. absolutní i relativní forma. Stejně tak lze na závěr konstatovat, že základní principy marxismu a jeho závěry a poznatky o charakteristice a fungování kapitalismu jsou přítomny i v jeho současné podobě, i když se některým jeví jejich připomínání jako anachronismus. Otázkou však je, zda tím skutečným anachronismem není právě kapitalismus.
Pavel JANÍČKO, poradce ČMKOS
Podíl mezd na HDP ve vybraných státech EU
EU 62,9%
ČR 53,5%
Polsko 54,7%
Německo 62,7%
Španělsko 60,7%
Itálie 60,5%
Maďarsko 56,8%
Zdroj: EOK