Pokus o převrat: kontrarevoluce v rámci kontrarevoluce! Ani převrat ani diktatura jednoho muže! (Názor tureckých komunistů EMEP.)
Turecko bylo v noci na 15. července 2016 svědkem převzetí některých důležitých míst vojáky ve dvou velkých městech. Spiklenci převzali sídlo tureckého generálního štábu ozbrojených sil a velitelství četnictva, leteckou základnu a Atatürkovo letiště. Velitelé ozbrojených sil byli zadrženi. Stíhačky létaly nízko nad městy a později se připojily i vrtulníky, které bombardovaly určité cíle, včetně turecké budovy parlamentu, která se nachází v sousedství sídla generálního štábu a velení speciálních sil.
Pučisté byli možná nuceni bez dostatečné přípravy a kompetencí jednat vzhledem k okolnostem a možná také byli opuštěni částí ozbrojených sil, které jim přislíbily podporu, proto se dostali během několika hodin do slepé uličky.
Nemohli vyhrát nad lidem a jeho organizovanou částí. Nikdo puč nepodporoval; žádná organizovaná instituce jako je politická strana nebo odborová organizace. Čtyři politické strany v parlamentu vydaly společné prohlášení proti pokusu o převrat.
Konspirátoři nemohli dostat hlavní jednotky ozbrojených sil na svou stranu. Střetli se s policií a speciálními silami, přímo řízenými vládou v počtu stovek tisíc. Politické islamistické milice, s džihádisty ve vlastních řadách, ukázaly během střetu svou úroveň organizace ruku v ruce s policií. Zareagovaly na výzvy prezidenta, jehož se spiklencům nepodařilo ani chytit, aby „vyšli do ulic“. Rostoucí počet příznivců AKP a dalších lidí, kteří trvali na demokracii, také naplnil ulice.
V zemi, jež zažila téměř deset převratů, byly jediné úspěšné pouze ty zaštítěné USA; spiklenci si nemohli zajistit podporu Spojených států amerických, a to navzdory jejich nejednoznačnému počátečnímu postoji.
A byli neúspěšní.
Nicméně, nemůže být zpochybněno, že směr domácí i zahraniční politiky, kterou provádí úřadující vláda AKP a prezident Erdogan – jenž vytváří de facto „vládu jednoho muže“, dostal Turecko do okolností, které vedly k převratu.
Během referenda o ústavě v roce 2010 bylo primární tvrzení AKP a Erdogana, že „srovná skóre, pokud jde o ústavní převrat“ z roku 1980 a že „v Turecku už nebudou žádné další převraty!“ To se nestalo; nejen že ke „srovnání skóre“ nikdy nedošlo, ale naopak všechna přijatá opatření byla od té doby přijata s cílem zničit již tak slabé instituce a svobody v zemi.
Erdogan brzy po svém zvolení do čela státu vyhlásil „faktickou změnu režimu“ a uvedl, že parlamentní systém je „odložen“ a v tomto směru již podnikl kroky.
Výkonná moc byla posílena „Zákonem o vnitřní bezpečnosti“, což dává výjimečné pravomoci policii a okresním a provinčním guvernérům. Ve válce vedené v kurdských městech jsou ozbrojené síly chráněny imunitou; vojáci nemohou být souzeni bez souhlasu vlády.
Legislativa byla podřízena výkonné moci. Se zvýšením „národní vůle“; navzdory jejímu zaměření pouze na „tajné hlasování“ než na demokratická práva a svobody; a nakonec došlo ke zrušení imunity poslanců; postoupilo se do bodu odstranění nechtěných poslanců. Dokázalo se, že „národní vůle“ znamená „rozhodnutí jednoho člověka“, protože vůle lidí demonstrovaná ve volbách konaných dne 7. června 2015, která říkala „ne“ na „diktaturu jednoho člověka“, byla zamítnuta. Prostřednictvím podněcování kurdské války - podněcování šovinistického nacionalismu - byla země vtažena do války a chaosu a nucena podstoupit dne 1. listopadu volby.
Třetina soudců a státních zástupců byla přemístěna. Před pokusem o převrat bylo konstatováno, že s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu a předsedy spravedlnosti Státní rady se spikli všichni - a to navzdory skutečnosti, že žádný státní zástupce nebo soud neměl pravomoc. Proběhl pokus o propuštění a vzetí do vazby dvou členů Nejvyššího soudu, 140 členů Nejvyššího soudu, 48 členů Státní rady a 2745 soudců.
Svoboda tisku byla takřka zcela odstraněna. Svoboda projevu a zejména svoboda myšlení, právo na shromáždění a demonstrace bylo naprosto znemožněno. Dokonce i právo hlavních členů opoziční strany uspořádat setkání byl odepřeno. Během války s sebou nese ochrana míru riziko existence; jako příklad slouží vyhození a věznění akademiků, kteří podepsali petici za mír. Bylo oznámeno, že zvolené místní vlády budou rozpuštěny a nové svévolně jmenovány.
Nárok na „vymanění z převratu“ byl pouze záminkou pro výstavbu libovolných zákonů „diktatury jednoho muže, jedné strany“; odstranění významu „právního státu“.
Tento směr je v tuzemsku realizován obnoveným spojenectví s vojáky Ergenekon; ve jménu „boje proti terorismu“ namísto „mírového procesu“; se zákazem pouličních protestů; prostřednictvím konfliktů a války, která srovnává se zemí kurdská města obklíčena tanky a děly. Kromě toho, politiky války jako je zabíjení tisíců lidí, odstraňování demokratických práv a svobod nutí zemi k situaci, kdy není možné vládnout za normálních podmínek. Primárně jde o nárůst používání zbraní a existence ozbrojených sil, která vede ke zvýšení vlivu vojáků ve správě země; toto hrálo významnou roli a udělalo zemi náchylnější k pokusům o převrat, což nelze popřít.
Nespokojenost s tímto průběhem a sledování alternativ mezi dominantními silami, způsobená disharmonií se zahraniční politikou USA, pak ukázalo na znemožněnou ruskou intervenci v Sýrii jako pochopitelnou. Souvisí to s domácí kurdskou otázkou, že „červené čáry“ namalované na Sýrii ztratily veškerý smysl a přinutily AKP, aby změnila svou politiku; politická linie normalizace vztahů s Izraelem a Ruskem je přijata. Nicméně kolaps cílů zahraniční politiky vedl k vojenskému vlivu na zahraniční politiku a vojenské pronásledování, a ke konfliktu mezi vládnoucími klikami.
Kromě toho, kroky ke sjednocení vládnoucích tříd ve jménu přechodu na diktaturu jednoho muže, jedné strany vedly k nespokojenosti a hořkosti mezi reakčními silami. Daňové pokuty, vyloučení z vládních tendrů a sdílení vládních zdrojů, které bylo zavedeno ve snaze „přesvědčit“ i tradiční monopolní kapitálové skupiny – to jsou některé z těchto kroků.
Nejvážnější sankce jsou zaměřeny na Gulenovo hnutí, což byl od svého založení spojenec AKP, ale to se změnilo po vyšetřování korupce 17. - 25. listopadu. Toto hnutí je nejen islamistické, ale také jde o velký měnový fond. Disponuje bankovními a investičními společnostmi a jedná o největší těžební společnost v zemi, která realizovala rozsáhlé investice do médií a školství, prostřednictvím svého spojenectví s AKP pak skupina pronikla do větší části státního aparátu; především v rámci policie, justice a ozbrojených sil.
Tato skupina byla v návaznosti na 25. listopad prohlášena za „teroristickou organizaci“, jejíž bankovní a těžební společnosti byly zabaveny, mediální a vzdělávací instituce byly zavřeny; členové stíháni a uvězněni. Po „čištění“ v oblasti soudnictví a policie, začalo zatýkání a soudní řízení zaměřené právě na členy této skupiny, neboť se na konci srpna přiblížilo jmenování a povyšování v ozbrojených silách. Jednalo se tedy o „poslední kapku“; organizované síly skupiny a dalších nespokojených skupin v armádě, které se pokusily o puč; vědomi si „čistících“ seznamů, místo toho, aby byli propuštěni a uvězněni, tak byli v jistém smyslu do tohoto pokusu přinuceni.
Tento pokus o převrat se ukázal jako odkrytí karet uvnitř vládnoucích reakcionářů a byl zmařen.
Bylo nesporné, že převrat - se svými prvními uvedenými opatřeními stanného práva a inhibicí - bude stupňovat vzestup reakcionismu (islámský fundamentalismus) v domácí i zahraniční politice, a proto bylo jeho potlačení důležité. Je však jasné, že pokus o převrat posílil ruku jednoho muže, reakcionismus jedné strany - AKP. Prezident Erdogan nazývá tento pokus „darem od Boha“ a uvedl, že mu dává „příležitost očistit armádu“. Tento pokus odhalil islamistický ideologický postoj policie a existenci militantní organizace, která hrála významnou roli po Erdoganově výzvě k vyjití do ulic při potlačování převratu. To také v populaci posílilo organizovanou základnu AKP. Nyní pod záminkou rychlého „vyčištění“ pučistů začalo extrémní „čištění“ mezi soudci a státními zástupci včetně policie i armády. Je jasné, že to bude sloužit jako nástroj k tvorbě státního mechanismu, který poslouchá pouze příkazy „jednoho muže“. Vláda AKP to již začala legitimizovat pod záminkou pronásledování exponovaného „Gulenistického terorismu“ - rázná opatření na pučisty; teď se to použije jako katalyzátor pro sjednocení obyvatelstva - počínaje buržoazní opozicí - kolem svých vlastních cílů.
Naše strana, EMEP, se jasně staví proti převratu. Naše strana upozorňuje každého, že porážka samotného převratu nemusí nutně znamenat „demokracii“ a, že demokracie - a práva a svobody, které poskytuje - budou dosaženy nelehkou cestou. Vyzýváme každého k bitvě, aby se zabránilo diktatuře jednoho muže a jedné strany.
Zdroj: EMEP, Překlad: Pavel Janeček