Rozhovor Haló novin s Petrem Žantovským, publicistou a vysokoškolským pedagogem
Politika je nejlepší pračkou na špinavé peníze, takže vláda vyhání čerta ďáblem
Ústavní systém ČR je založen na svobodné soutěži politických stran, kterých je v ČR kolem 160, o většině z nich však lidé vůbec nevědí. Je to ve světě běžné? Proč u nás stále vznikají nové strany a hnutí?
Nové strany u nás vznikají zpravidla z několika důvodů: Buď se představitelé nějaké stávající strany rozejdou v představách, kudy by se ta strana měla ubírat a kdo by ji měl vést. Obvykle jedna skupina odejde a založí novou stranu s tím, že jen ona je ta pravá strážkyně hodnot strany původní. Toto zpravidla končí krachem, protože odpadlictví většinou nemá programový, ale kariérní důvod a obsah. Proto nová strana víceméně záhy skončí. Příklady známe – Občanské hnutí, Unie Svobody atd. Takových stran pak nebývá škoda, protože většinou kromě svých ambicí nemají, co nabídnout, ostatně oba uvedené případy to ilustrují dokonale.
Druhým častým důvodem vzniku nové strany je spontánní snaha politických amatérů nebo outsiderů přece jen nahlodat ten hegemonní val »velkých« či »tradičních« stran nabídkou nějakých alternativních myšlenek a receptů. Tyto strany, jakkoli mnohdy vycházejí z čistých úmyslů, obvykle zahynou na nedostatek peněz a výrazných osobností, které by navzdory prázdné kase dokázaly strhnout pozornost veřejnosti. To jsou ti rozmanití Občané.cz, Strany zdravého rozumu atd.
Pravda, je ještě třetí důvod ke vzniku nového politického subjektu, ale ten obvykle nebývá primárně politický, nýbrž byznysový, a tak si nejsem jist, zda jej mám v této řadě uvádět. Mám na mysli především strany typu TOP 09 nebo Věci veřejné. V obou případech šlo především o to, ochránit obchodní a podnikatelské zájmy lidí stojících v čele těchto stran nebo v jejich zákulisí. Pokud to strana dokáže nějakou dobu kamuflovat politickou rétorikou, může se jí povést po určitý čas přežít a mít vliv jako TOP 09, pokud to neumí nebo je jí to jedno, skončí skoro dřív, než začala, což je případ Věcí veřejných.
Samostatný případ, velice specifický, tvoří hnutí ANO. To sice zdánlivě také začalo jako prostředek na ochranu podnikatelských zájmů svého šéfa, ale mezitím se vyprofilovalo v důležitý a v některých ohledech funkční a nepřehlédnutelný politický subjekt, který nelze tak snadno odmávnout jako třeba Věci veřejné. Zdá se mi, že Andrej Babiš vykonal dlouhou cestu od ryzího podnikatele k politikovi a že dnes mu jde přinejmenším stejně intenzivně o věci obchodní, jako o věci politické. To je jediná cesta, která může pomoci ANO k přežití: najít své specifické a nezaměnitelné odpovědi na otázky, které trápí občana: nejen věci ekonomické, ale i sociální, bezpečnostní, geopolitické atd. ANO má zhruba rok na to, aby se v těchto věcech začalo orientovat a poskytovat své myšlenky voličům. Jinak svůj úspěch z předchozích voleb těžko trumfne.
Nu, a pak může být důvodem ke vzniku politického subjektu nějaký náhlý vnější popud, třeba geopolitický. To je případ německé AFD. Jsem sám zvědav, zda migrační téma pomůže k většímu vzestupu stranám typu Úsvit či SPD Tomia Okamury. To jsou také subjekty nové a mají šanci ještě něco předvést. AFD má náskok: těch několik milionů muslimů v Německu. U nás zatím nejsou. Co by nastalo, kdyby byli, nelze odhadnout.
Hodně se mluví o stranách na jedno použití. Vystřelí na politické nebe, zkritizují na tradičních stranách, co se dá, naslibují lidem hory doly, hodně »letí« boj proti korupci, »čisté ruce«, »nekecáme, makáme« apod., voliči jim dají hlasy, ony se dostanou do sněmovny, jak rychle vylétly nahoru, obvykle stejnou rychlostí upadnou v zapomenutí. Jmenujme Unii svobody, Věci veřejné, vzpomeňme i na SPR-RSČ, ale třeba KDS, ODA, která se držela dost dlouho. Co byste k tomuto fenoménu řekl? Komu to vlastně slouží?
Už jsem to trochu zodpověděl. Spíše okomentuji váš dosti nesourodý výčet. Začal bych u KDS. V jejím případě jde z vámi jmenovaných stran asi o nejstarší pokus o standardní politickou stranu. Začala vznikat už v křesťanském disentu před rokem 1989 a formální tvar jí pak dala skupina kolem Václava Bendy a Stanislava Novotného. Byla to nepočetná, ale názorově jasně profilovaná politická struktura, která zanikla sloučením s ODS až poté, co idealistu Bendu vytěsnil z vedení pragmatik Ivan Pilip. Trochu podobně to proběhlo i s ODA. Pokud vím, její zakladatelé, Pavel Bratinka, Ivan Mašek a další se snažili o oficiální činnost už před listopadem 1989. V podobném provedení vznikala i LDS (Liberální demokratické strana) kolem E. Mandlera, K. Štindla a B. Doležala. ODA pak zanikla proto, že se »uprivatizovala“. V prvních polistopadových vládách si ODA vyhradila všechna privatizační ministerstva a Fond národního majetku, rozesadila tam své lidi, kteří dozírali na to, jak a do jakých rukou půjde bývalý státní majetek z časů ČSSR. Lidé jako Češka, Skalický atd. by mohli vyprávět. Jakmile nebylo už co privatizovat - mimochodem, nikoli náhodou se anglicky pirát řekne mj. »privateer«, neboli »zesoukromovatel«, slavná ODA ztratila důvod k existenci. Mezitím ale pozřela již uvedenou LDS, ale ta nikdy větší zásah do dějin neučinila.
Úplně jiný příběh byli Sládkovi republikáni, SPR-RSČ. Bizarní postava doktora Miroslava Sládka patřila k ikonickým tvářím polistopadového vývoje, podobně jako prezidentský kandidát Jiří Včelař Kotas, podivný průkopník privatizačních fondů Viktor Kožený atd. Sládek kanalizoval - obrazně i doslova, veškerou nespokojenost s polistopadovým vývojem, vcelku logicky a jeho optikou správně stanovil hlavního viníka – Václava Havla. Vzpomeňme, jak jej v parlamentu ironicky nazýval »státní prezident« v narážce na Emila Háchu – neměl kus pravdy v tom, že hlava státu byla do značné míry jen loutkou v zahraničních rukách? Nu, a tento hlas nespokojených jej nějakou dobu držel u moci. Nikdy se však nepodílel na vládnutí, a také nikdy neměl žádný pozitivní program. Proto neuměl nabídnout nic jiného, než negaci a destrukci kritizovaných špatností. Svým způsobem ho pak v této roli následovala Unie svobody, »Čtyřkoalice«, i Věci veřejné.
Rozdíl mezi subjekty těžícími z minulosti a bojujícími proti současnosti (Sládek) a mezi subjekty těžícími ze současnosti a rétoricky se ohánějícími budoucností (ANO) je zásadní. Sládek říkal: »Bylo líp«. Babiš říká: »Bude líp«. Je docela možné, že ti, co kdysi volili Sládka, volí dnes Babiše, neboť jejich nespokojenost a frustrace jsou podobné. Zjednodušeně o tom zpíval Karel Kryl v písni Demokracie: »Demokracie nám rozkvétá, jen s kosmetickou vadou. Že ti, co kradli po léta, dnes stonásobně kradou…« Jenomže, jak už jsem napsal, Babiš není Sládek. Babiš je hospodář a ví, že je třeba investovat, aby bylo z čeho spotřebovávat. Jestli to dokáže transponovat do podoby srozumitelného volebního sdělení, má šanci. Lidé typu Sládek nikoli.
Jako kdyby zde byla snaha strany tzv. historické či tradiční strany (ať už jsou tradiční od vzniku Československa, nebo od roku 1990 či 1992) zlikvidovat a nahradit je něčím jiným. Kdo tahá za nitky?
To jsou dvě otázky v jedné. Nemyslím si, že je snaha tradiční strany zlikvidovat »zvenčí«. Ony to dokážou docela dobře samy. ČSSD se chová jako úřednická struktura, která jen poslouchá a realizuje, co jí mocní z Berlína či Bruselu poručí. Dnešní sociální demokracie vůbec nedělá žádnou vlastní politiku, jen se snaží udržet u moci a těží z toho, že tu nemá moc bystřejší konkurence. Dnešní KSČM se jen velmi těžko odlišuje od sociální demokracie, jen s tím rozdílem, že nesedí ve vládě. Jinak ale začíná často projevovat nečekaně »středové« postoje, například kritizuje prezidenta Zemana, což by ještě před dvěma lety nebylo představitelné. Myslím, že tím připravuje zklamání pro své tradiční, radikálněji naladěné voliče, kteří se budou rozhlížet, koho jiného volit. Pokud se bude ANO chovat moudře, zde má kus budoucího elektorátu. Kdybych to přirovnal k západním zemím, třeba Německu, tak naše ČSSD už nemá v SRN analogii u SPD, nýbrž FDP, zatímco naše KSČM je rozhodně blíže SPD, než PDS.
To byla levice. A na pravici dnes není vůbec nic. ODS spáchala rituální sebevraždu zvolením Mirka Topolánka a poté Petra Nečase, nasazením lidí jako Bohuslav Svoboda (exprimátor Prahy), a nevylepšila to moc ani teď předsedováním prof. Petra Fialy, což je sice zkušený politolog, ale nikoli politik, »vůdce zástupů«. Lidovci nikdy nevěděli, zda jsou napravo, nalevo, uprostřed, nad či pod. Byli vždycky tam, kde kvetla pšenka. A TOP 09 není strana, nýbrž podnikatelský projekt.
Takže co zbývá? ANO, Úsvit, Okamura. Piráti sice měli dobře nakročeno, ale mesaliancí s whistleblowerem Michálkem to zhatili: vyměnili neporušenou charakterní tvář za jedno místo pro partaj v Senátu, a tím ztratili veškerou důvěryhodnost. Smutná inventura, není-liž pravda?
Někdo zase rád mluví o tzv. nepolitické politice – co to má vlastně být? Vždyť právě politici tvoří politiku a mají také odpovědnost, ti zvolení jsou odpovědní svým voličům, vláda je odpovědná sněmovně atd. Náš ústavní systém je přece založený na parlamentní demokracii, ne na nějakých aktivistech…
Nepolitická politika, jak si ji představoval Havel, je dnes nejlépe vidět na EU. Evropská komise funguje tak, že zadává velké množství činností tzv. NGO (non-government organizations, prostě nestátním, tzv. neziskovým partičkám), které za obrovské peníze z EU vykonávají činnosti, které jsou buď zcela zbytečné - realizují hromady průzkumů o ničem, vydávají brožury pro nikoho - nebo které by měl konat někdo úplně jiný, například soukromý subjekt na základě průhledného tendru. Českou podobu téhož zažíváme právě v přímém přenosu. Smyslem tohoto NGO-ismu, jak to nazývá Václav Klaus, je likvidace podstaty demokracie, což je delegování rozhodovacích pravomocí na zástupce lidu v parlamentech vzešlých ze všeobecných demokratických voleb. NGO žádnými volbami neprocházejí, a přece o nás rozhodují.
Nu, a teď se vrátím k druhé části vaší předchozí otázky. Kdo tahá za nitky? Přece peníze, jediný zájem, který stojí nad národy, režimy a dějinami. Komplot nikým nevolených evropských úředníků s nikým nevolenými NGO je strojem na peníze, které EU tahá z členských zemí, aby je pak přerozdělovala podle svého (a většinou do vlastních kapes). Nevidím tu Velkého bratra v orwellovském smyslu. Vládnou peníze. A ty jednak nesmrdí, a jednak nemají národnost, pohlaví ani náboženskou či jinou příslušnost.
Chce tedy někdo vlivný manipulovat s lidmi? A jakou roli v tom hrají média?
Média hrají roli zásadní, protože tomu všemu udělují legitimitu. Zčásti proto, že jsou zkorumpována, zčásti z naivity a hlouposti, na tom vlastně nezáleží. Výsledek je stejně truchlivý. Jediná šance je nevěřit médiím, zejména tzv. mainstreamovým, tradičním, hledat si informace na internetu a zacházet s nimi co možná opatrně a gramotně.
Politické strany má nově kontrolovat jakýsi nově vytvořený Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, stojící mimo ústavní systém, mimo politické strany. Copak nestačí současná kontrola? Nepovede to k ještě většímu ponížení politických stran?
Než vámi jmenovaný úřad, pro mne je pro naši dobu příznačnější, a také nesrovnatelně nebezpečnější jiný institut, ona Chovancova komise pro dohled nad tím, aby v médiích nebyly škodlivé obsahy. To je klasický cenzurní úřad sloužící k eliminaci svobody slova pro ty, kteří se nehodí, překážejí, nejsou konformní. Mechanismus probíhá vždy podle téhož modelu. Vyjmenujeme nepřátele, označíme je nějakou dehonestující nálepkou – třeba zaprodanci Kremlu, a pak jim zamezíme v přístupu do veřejného prostoru. Jenomže tenhle starý cenzurní přístup nebude fungovat, protože je zde internet. Leda by ho chtěla vláda limitovat, jako to dělá třeba Vietnam, vietnamský teenager také nemá přístup k určitým zónám celosvětové sítě internetu. Jenomže každý šikovnější puberťák to takzvaně hackne a je v síti, jako by se nechumelilo. Prostě tuhle technologii už nejde tak snadno oblafnout. Jedině zakázat, ale to by zase muselo být celosvětově. Což je možná jediný opravdový důvod k optimismu.
Co se týče samotné vaší otázky, to je výraz snahy na vše dohlížet a mít informace, protože to je nejcennější zboží. Je úplně jedno, zda na to vláda založí dva nebo dvanáct institutů. Jediné, k čemu to povede, bude šedá ekonomika, šedé, neviditelné financování různých stran a hnutí – od standardních až po různé obskurní spolky, a bude to též příležitost pro průnik organizovaného zločinu do politiky. Politika je totiž nejlepší pračkou na špinavé peníze. Takže vláda podle mého vyhání čerta ďáblem.
Strany budou mít od příštího roku výdaje na volební kampaně omezeny zákonem, limity se nemají vztahovat jen na komunální volby. Omezeny budou i dary pro politické strany… Je to krok správným směrem?
Je to nesmysl. Strana, která to dokáže, si zajistí financování v libovolné výši. Jen se holt ty peníze neprojeví např. ve vyšším nákupu kontrolovatelných komodit, třeba billboardů, ale může se za ně provést například mnohem větší počet předvolebních cest za voliči, a tam se ty peníze prostě dopočítat nedají. Ale co já budu radit předvolebním manažerům, oni si jistě najdou své způsoby sami.
Marie KUDRNOVSKÁ