Zpravodaj 2/2019

Usnesení okresního aktivu KSČM Praha - východ konaného dne 19. ledna 2019

1.     Okresní aktiv KSČM Praha-východ zvolil 1 delegáta a náhradníky              na celostranickou konferenci k řešení vnitrostranických otázek KSČM včetně ekonomiky strany, která se bude konat dne 27. 4. 2019 v Praze v tomto pořadí:

1.      Havlíček Milan

-----------------------------------------------------------------------------------------------

2.      Štefek Zdeněk

3.      Posolda Pavel

2.     Okresní aktiv KSČM Praha-východ zvolil 2 delegáty a náhradníka(y)      na celostranickou konferenci k aktualizaci programu KSČM, která se     bude konat 8. 6. 2019 v Nymburce v tomto pořadí:

1.     Havlíček Milan

2.     Posolda Pavel

--------------------------------------------------------------------------------------------------

3.     Štefek Zdeněk

3.     Okresní aktiv KSČM ukládá zvoleným delegátům prosazovat
na celostranických konferencích závěry plynoucí z jednání okresního aktivu, zejména:

        i.        prosazovat následující strukturu stěžejních programových dokumentů:

1.        Politický manifest – deklaraci, ve které se strana přihlásí k humanistickému dědictví a odkazu komunistického hnutí a k překonání kapitalismu

2.     Program všedního dne, jako soubor konkrétních věcně nebo číselně definovaných cílů a každému cíli vypracovanou analýzu současném stavu a návrh konkrétních legislativních kroků

3.     Soubor argumentů pro každodenní politicko-ideologickou práci

        ii.        stanoviska obhajující komunistický charakter strany

       iii.        doplnění stanov o statut zasloužilého člena strany

odpovídá:  delegát

4.     Okresní aktiv KSČM Praha-východ ukládá okresnímu výboru využít náměty z diskuse v činnosti okresní organizace, zejména:

        i.         Na okresních výborech vytvořit databanku mailových a telefonických  kontaktů členů a sympatizantů, kteří mají o informace zájem a jejich prostřednictvím šířit a předávat zásadní informace a materiály mezi další veřejnost. Zároveň využívat tištěné verze šířené klasickou poštou.

odpovídá: předseda OV                    termín: 31.03.2019

       ii.         Pro činnost a informovanost více využívat nejmodernějších sdělovacích prostředků zejména internetu tj. webových stránek, mailové pošty, sociálních sítí, mobilních telefonů a dalších.

odpovídá: OV                                   termín: průběžně

      iii.         zpracovat připomínky z diskuse do uceleného materiálu a předat    vedení strany 

odpovídá: předseda OV                    termín: 31.03.2019

Soudružky a soudruzi,

scházíme se zde jako aktiv okresní organizace Prahy východ, abychom se připravili zejména na 2 klíčové konference a na práci, která nás čeká v dalším období. Abychom podiskutovali nad dosud neřešenými nebo neúspěšně řešenými problémy, se kterými se potýkáme, počínaje klesající podporou naší strany na veřejnosti a rostoucím věkem stále menšího počtu našich členů na straně druhé.

Nejsme izolovaná organizace, která řeší na aktivu problémy jen naše, ale i témata, která se dotýkají naší celé strany. Je pravdou, že jak máme v různých částech země různé podmínky, objektivní i subjektivní, liší se i vůle, úsilí a tlak komunistů po hledání řešení. Ale je jen otázkou času, než budou obdobné body řešit jako palčivé i organizace další. Nejsme navíc první a tedy ani poslední…

Téma mého příspěvku je Politická situace a stav členské základny, dle pozvánky tedy K politické situaci ve straně a společnosti. Abych deklaroval spojitost horkých témat naší okresní organizace s celostranickými, budu využívat analytické dokumenty, které byly již schváleny ÚV KSČM. My totiž umíme schvalovat spoustu mnohostránkových dokumentů. Když chceme, umíme zpracovat i dokumenty, které mají analytickou hodnotu, největší problém máme ale pak často s realizací jejich závěrů.

V jaké je pozici naše strana, víme. 

Naše strana neuspěla ve volbách do krajů, ve volbách do PS PČR, neuspěla ani ve volbách komunálních a senátních.

Ve volbách do PS PČR jsme získali v roce 2013 ještě 741 tis. voličů, v roce 2017 již jen 393 tisíc. Do krajů jsme získali v roce 2012 539 tis. voličů, v roce 2016 267 tis. Do zastupitelstev obcí jsme získali v roce 2014 7,73 mil hlasů, v roce 2018 5,417 mil hlasů, když v roce 2002 to bylo ještě 11,7 mil. hlasů. Do EP jsme získali postupně 473 tis. hlasů v roce 2004, 334,6 v roce 2009 a 166,5 tis. hlasů v roce 2014.

Výrazné posílení pravice a celkový pokles mandátů KSČM napříč republikou v posledních, komunálních volbách, většinou bez ohledu na konkrétní výsledky práce zastupitelů KSČM v daných obcích a městech, nasvědčují tomu, že rozhodujícím faktorem pro výsledek nejen senátních, ale také obecních voleb byla celková politická situace a postavení KSČM v ní.  

KSČM se při vědomí toho, že část našich voličů přeběhla k ANO, rozhodla podpořit na základě programových priorit současnou vládu, v obavě, že voliči by nám neodpustili alternativu nových voleb, které by dopadly stejně, nebo by v nich ještě více posílila pravice. Jak ale ukazují výsledky voleb, „přeběhlé“ voliče nám to zatím nezískalo zpět.

ÚV KSČM se zabýval hodnocením voleb a ve schváleném materiálu rozebral, co ovlivnilo výsledek voleb nejvíce:

1.     Obecně KSČM (což platí pro levici obecně v podstatě v celé Evropě) doplácí zejména na ekonomickou konjunkturu. Tento výsledek přičítá i řada levicových voličů nadále Babišovi. Výrazné to je u značné části seniorů, kteří si myslí, že jim téměř tisíc korun k důchodu od nového roku „přidal“ Babiš.

2.     Zrychlil se úbytek členů KSČM z důvodu stárnutí členské základny. O této situaci rovněž víme dlouho, dokud jsme měli prostředky, tak jsme řešení odkládali a nehledali jsme, respektive jsme neuložili konkrétní a závazné úkoly pro toto řešení, které by jasně motivovalo mladé lidi ke vstupu do naší strany.

3.     KSČM je pro běžného voliče programově nečitelná.

4.     Nepodařilo se nám oslovit skupiny, které jsou na tom ekonomicky hůře než většina.  Neumíme např. využít vhodná a srozumitelná a zároveň kontroverzní dílčí témata.

5.     Bez adekvátní reakce si necháváme přebírat i ta nejdůležitější témata, aniž bychom se v debatách důrazně připomněli a ohradili - viz např. cena bydlení - Bělobrádek. 

6.     Nedaří se nám více vytěžit ze sociálně citlivých témat, která chceme prosadit vůči vládě – za podporu jejího vzniku jsme zatím nezískali žádné pozitivní body. Řada našich voličů má proto určité výhrady zejména proti spolupráci s Babišem, buď s ní nesouhlasí, nebo mají pocit, že KSČM pro ně z této spolupráce zatím vytěžila málo nebo to nedostatečně prezentuje. 

7.     Z výše uvedených důvodů mnozí naši potenciální voliči nevnímají KSČM jako stranu, která je radikálně levicová a dělá něco podstatného pro občany. Nejsou to překvapivé reakce, ukazuje se, že varování z hodnocení výsledků předchozích voleb, že KSČM musí zásadně změnit svůj obraz v očích voličů, se potvrzují a KSČM se zkracuje čas, kdy je s tím možné ještě něco dělat.

8.     Antikomunismus, která graduje nyní ve snaze ještě více změnit výuku dějepisu.

Příčiny můžeme rozdělit i na objektivní a subjektivní

Objektivní:

a)    obecná krizi levice

b)    aktuální změna sociálně ekonomické situace (subjektivní je neschopnost na ni reagovat - viz níže).

c)    Mezi objektivní příčiny lze též zařadit současný systém vymezující práci politických stran a subjektů, který nutí – i KSČM – chovat se podle vymezených vzorců, jež nejsou pro strany komunistického typu vhodné.

d)    Mezi objektivní můžeme v tomto ohledu zařadit též už tři desítky let trvající antikomunistickou kampaň, která v poslední době ještě zesílila.

Subjektivní:

a)    Značka KSČM netáhne. Ztratila punc alternativy, hlasu většiny obyvatel živících se poctivou prací. Není spojena nyní s žádným silným programovým tématem, jako bylo v minulosti kupř. řešení tzv. církevních restitucí, umístění radaru v Brdech apod. Antikorupční étos pak převzalo ANO (s paradoxně trestně stíhaným premiérem), ale třeba též Piráti a SPD.

b)    Nejednoznačnost. Naše postoje velmi často provází nejednoznačnost, co vlastně KSČM chce.

c)    Neschopnost vybočit ze zajetých kolejí a pružně reagovat na změny jak ve společnosti, tak ve způsobu vedení kampaní.

d)    nedostatečná otevřenost strany vůči mladé generaci, což se projevuje i na sestavování KL. KSČM nedala žádný jasný a výrazný signál, že je stranou pro mladé lidi, a v praxi to také nerealizuje. Nedochází ke generační obměně a přípravě nových lidí pro funkce, takže se často dostáváme do situace, že pokud se např. náš starosta či stranický funkcionář rozhodne z věkových či zdravotních důvodů skončit, nemáme za něj najednou připravenu náhradu s alespoň dílčími zkušenostmi a autoritou.

e)    Pomalé – pozdní reakce. Vzhledem k rozsáhlé demokratické struktuře KSČM, kde se často věci debatují nejen na různých úrovních, ale i v rámci nich ještě i na celé řadě poradních orgánů, je toto v některých případech, kdy je nutné pružně reagovat, spíše překážkou.

f)     Vzájemné mediální půtky.

Soudružky a soudruzi, toto jsou oficiální stručné výstupy ze schváleného vyhodnocení voleb, jistě vnímáte, že i nahoře se něco děje a že to hodnocení má hlavu a patu. Součástí jsou samozřejmě i některé závěry, z nichž mnohým jsou věnovány právě ty 2 konference, jejichž přípravě se dnes věnujeme.

Naše okresní organizace není úplně typická. Působíme v těsném sousedství Prahy bez okresního města. Původní obyvatelé jsou rychle nahrazováni a přečíslováni bohatšími přistěhovalci v satelitech, většina z nich jezdí pracovat právě do hlavního města. Již to jsou objektivní faktory vedoucí k horší pozici komunistů v okrese.

Poklesy ve volbách se projevily samozřejmě i u nás. V posledních z nich, v komunálních jsme postavili horko těžko 4 kandidátky a i když jsme byli často těsně pod 5%, nezískali jsme poprvé žádný mandát zastupitele. Přesto je třeba všechny v Brandýse-Staré Boleslavi, v Čelákovicích, v Klecanech i v Lázních Toušeň poděkovat. A práce zde samozřejmě nekončí.

V celé naší straně se počet členů neustále snižuje. Od skoro 62 tis. v roce 2010 po 37,4 tis. v roce 2017. Tehdy bylo nad 70 let 62,91% členů, věkový průměr členů 73,32 let. Nově přijatých bylo v roce 2017 276. Ve Středočeském kraji jsme měli v roce 2016 5,619 členů, o rok později 5,369 členů.

V naší okresní organizaci je nás k 31. 12. 2018 273, 134 žen a 139 mužů. Z toho 211 členů je nad 70 let, 115 nad 80 a 30 nad 90 let. Věkový průměr je 77 a to nám to ještě kazí 19 členů, kterým je pod 60.

Počet ZO je sice oficiálně ještě 28, ale sami víme, kolik jich funguje. Stále máme velké organizace, nad 10 členů dle oficiálních statistik jsou to Brandýs, Stará Boleslav, Čelákovice, Říčany, Kamenice, Klecany, Kojetice, Odolená Voda, ZO při OV.

Klasické schůze však neprobíhají až na výjimky ani ve všech těch velkých. Již řadu let se často nahrazují aktivním předsedou, který obejde členy své organizace. Koordinaci řady činností bylo dříve zajišťováno i přes okrskáře, i ti již v současné době neexistují, i když jejich činnost někteří dobrovolníci, jako je s. Dočekal vlastně vykonávají.

Jako komunikační nástroj tak zůstává vlastně mimo aktivních členů organizace rozesílání zpravodaje, blahopřání a dalších tiskovin a e-mail, který ale většina členů nemá, popř. webové stránky. Výjimečné jsou také veřejné akce, které se dají v podstatě rozdělit na akce předvolební (V Brandýse a Čelákovicích), pietní (asi nejčastější), MDŽ a další. Musím ale podotknout, že se dokážeme zmobilizovat i na specifické akce, mohu jmenovat teď aktuální dění kolem gymnázia v Čelákovicích. Tam se ale spíše osvědčuje aktivní skupina koordinovaná a doplněná členy OV, která ej patřičně vybavena i technicky.

Svou pevnou podobu a stabilitu hledá i Okresní výbor zvolený poslední konferencí, také on je faktory zmiňovanými faktory samozřejmě zasažen a bez problémů nejsou ani takové zásadní kroky jako včasné plnění úkolů vyšším orgánům či aktuální stav členské základny. O žabomyších válkách uvnitř naší organizace mluvit nebudu, protože na to nemám sílu ani vůli, ale víte, o čem mluvím...

Působíme samozřejmě ve stranických strukturách, v komisích, výborech, naši členové jsou aktivní i ve společenských organizacích, a to nejen v těch našich satelitních.  Ale ofenzivou se to nazvat nedá.

Náš aktiv by měl sloužit k nalezení námětů, jak v našich podmínkách dál, jak pracovat s aktivními členy, jak získávat nové, ale i jak udržet zájem a informovanost u členů ostatních. I když některé trendy v naší straně jsou alarmující, pevně věřím, že jsou jen dočasné. Máme historickou pravdu, ale samozřejmě děláme chyby a neseme jejich důsledky. Ale komunistické hnutí přežije a svou roli splní.

Určitě přijde doba, kdy i dnes mlčící pracující člověk se veřejně při nějaké akci přihlásí hrdě k tomu, že jeho táta, jeho děda byl v té dávné hektické době, kdy hrozila zkáza celého světa, také mezi těmi komunisty, co dali světu naději a budoucnost, pevný bod ve vesmíru a pohnuli celou zeměkoulí.

I my k tomu můžeme dnes přispět.

Vystoupení Zdeňka Štefka na okresním aktivu 19.01.2019

Soudružky a soudruzi,

Jsou dva pojmy – ideologie a program.

Mají různý obsah a přesto je obsah těchto pojmů nerozlučně spjat ve vzájemných souvislostech.

Naší ideologií je marxismus-leninismus. Ve své psané podobě se jedná o stěžejní díla Marxe, Engelse a Lenina,  k tomu jsou zde stovky dalších knih marxistických autorů a tisíce esejí, článků a publikovaných přednášek. A tak jako doktor aby léčil musí znát nejen lidské tělo ale i jeho nemoce, měl by marxista  znát stěžejní díla apologetů kapitalismu. Když jeden bude studovat 10 hodin denně, 50 hodin týdně, kolik let bude trvat, než bude moci říct – ano jsem marxista věděním.

Takže v praktickém životě je marxismus vírou, která nás spojuje. Víme a vidíme a říká nám to i generační zkušenost zaznamenaná v knihách (dnes i obraz a zvuk v digitálních nosičích), že ten dnešní systém –kapitalismus, je založen na mamonu a touze vlastnit. Dnes mám 100 peněz, chci ale, aby zítra to bylo 200, pozítří 400 a pokud možno aby ten růst neměl konce. Ale tato touha generuje bezohlednost při prosazování společenské legitimity kapitalismu, kapitalismus se zákonitě rozvijí v krizích, tj. od krize ke krize. Apologeti kapitalismu už připustili ten cyklický rozvoj, teď se snaží vnutit společnosti představu, že se vlastně nic neděje, že je to jako s ročními obdobími, po zimě přijde jaro, takže po krizi přijde růst a stačí se soustředit na diskusi, co se má dělat aby to jaro přišlo co nejdříve. v

Záměrně přitom přehlíží historický fakt – společenské rozpory se od krize ke krizi kumulují a v historii vždy vyvrcholily válkou.

Naše víra je, že existuje jiná společnost, společnost založení na třech S – soudržnosti,  soucítění a sdílení.

Soudržnost krásně definuje refrén z písně ze známého filmu Císařův pekař a pekařův Císař: …ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.

Soucítění je o tom, že nikdy nezapomeneme na ty, co potřebují pomoc k důstojnému životu.

Sdílení je moderní slovo digitálního věku – sdílíme nejen data a informace, sdílíme  společně také slasti a strasti běžného života, sdílíme životní prostředí a věříme, že jednou  budeme společně sdílet také dědictví předků, tj. hodnoty, které vytvořili svojí prací, řečeno jazykem klasiků dojde k zespolečenštění výrobních prostředků.

Marxismus nám říká, že nová společnost není prostým popřením kapitalizmu, ale jeho překonáním, a k této společnosti nelze dospět jinak, než revolucí.

Pokud revoluce má být společenský přelom, tak je to proces – musí mít svůj začátek a pokud má začátek, měly by revoluce mít i svůj konec. Začátek je obvykle zřejmý – dobytí Bastilly, dobytí  Zimního paláce, útok na kasárna v Santiagu – to jsou začátky těch nejznámějších revolucí historie.

Nechci tady otvírat pojednání o tom, kdy uvedené revoluce skončili, spíše chci připomenout jeden málo známý výrok : „Je těžké revoluci připravit, ještě těžší je ji zahájit a nejtěžší je revoluci dokončit. Pak teprve nastanou těžkosti“.

Z předchozích mých slov bych odvodil dva závěry:

1.     Strana, která má cíl překonání kapitalizmu, se musí jednoznačně přihlásit k tomuto cíli a svému jménu. Tak jako komunisté 19. Století měli Komunistický Manifest , i my bychom měli mít několika stránkový dokument – deklaraci, ve které se přihlásíme k humanistickému odkazu a dědictví komunistického hnutí, ve které definujeme svůj cíl a přihlásíme se k tomu, co napsali Marx a Engels v předmluvě k německému vydání Kapitálu – slovo komunistický označuje vymezení se vůči různým sociálním příštipkářům a mastičkářům, já bych doplnil vůči plejádě čučkařů, kteří se sice označují za levici, ale v podstatě usilují o udržení kapitalismu v chátrání.

2.     Potřebujeme politický program rozložený v čase, strategii a taktiku pro fázi opoziční, pro fázi, kdy vláda nebude možná účasti komunistů, pro fázi kdy komunisté získají nejméně takový společenský akcept jako měla strana v únoru 1948, a pro fázi poslední – jak již bylo řečeno největší těžkosti nastanou po získání politické moci. Pro takový program všedního dne je nesmírně důležité, aby každý návrh, každé opatření směřovalo ke konečnému cíli – překonání kapitalismu.

V této souvislosti si dovolím upozornit na rozdíl mezi programem a propagandou – resp. volebním programem.

Když napíšeme do sedmi podmínek toleranci vlády zajištění dostupného bydlení a nepřipuštění dalšího zdražování bydlení, tak je to propaganda – vágní slib, abychom získali více voličů.

Když budeme mít analýzu vývoje bytového fondu, analýzu legislativního rámce, analýzu ekonomického odvětví stavebnictví a z těchto analýz stanovené postupné cíle bytové politiky, plán legislativních změn a kvantifikaci požadavků na státní rozpočet, budeme nejenom působit věrohodně (čímž se výrazně odlišíme od ostatních), ale zároveň opustíme řady mastičkářů udržujících kapitalismus v chátrání.

Strana potřebuje svůj politický Manifest, tento dokument ale nemůže vzniknout diskusí, tento dokument musí stvořit vůdčí osobnost či osobnosti našeho hnutí.

Strana potřebuje definici politických cílů – dnes cílu pro fázi opoziční politické strany a fázi, kdy vláda nebude možná bez naší účasti a ke každému cíli tzv. „cestovní mapu“. Tento dokument nemůže vzniknout bez koordinované spolupráce stranických odborníků.

Strana potřebuje argumentační slovník – rozpracování politických cílů do každodenního jazyka, tak aby každý komunista mohl u svého souseda, na svém pracovišti, na schůzi dobrovolných hasičů či turistického spolku hájit a prosazovat jak komunistický program všedního dne.

Vystoupení Pavla Posoldy na okresním aktivu 19.01.2019

Využití internetu k předávání informací a zpětné vazbě se ZO
Bez kvalitních a včasných informací nemohou být kvalifikovaná rozhodnutí. Přitom politická práce je především o předávání informací nejen v rámci organizace, ale především srozumitelné předávání informací i k ostatním občanům ve společnosti.

Prioritním cílem každé politické organizace je přesvědčit co nejvíce občanů, aby se ztotožnili s politickými cíli dané politické organizace a stali se jejími voliči. Volební úspěch je jen určitým vyhodnocením naší politické práce.

Je nutné si vzpomenout na školní léta a na předmět politická ekonomie. Nejeden profesor nás učil, že církev při svých bohoslužbách se snaží působit na všechny smysly. Obdobně postupuje ODS a ANO na svých mítincích pojatých jako estráda s volebním gulášem. Proto i KSČM musí využívat všechny formy komunikace, zvláště když nemalé procento pracujících příznivců nás sleduje jen přes elektronická média, to je přes WEB.

Politická strana jako je KSČM, se může opřít o učení uznávané jako vědecký světový názor o učení K. Marxe a o učení V. I. Lenina. Strana si nemůže dovolit plýtvat s názory straníků a hazardovat s důvěrou voličů.

Dnešní doba je čím dál tím víc uspěchaná a pro většinu občanů v pracovním procesu je internet a elektronická pošta samozřejmostí, proto i KSČM toto médium využívá.

OV KSČM Praha-východ si tuto situaci uvědomuje a mimo jiné prohloubila předávání informací elektronickou formou, mailem. Dnes je samozřejmé, že pracovníci OV předávají své materiály v elektronické podobě a mimo pravidelných schůzek jsou elektronickou poštou rozesílány aktuální informace, včetně přípravných materiálů k dalšímu jednání.

Díky vytváření dokumentů v elektronické podobě mohl následovat druhý krok, a to je vytvoření vlastních webových stránek Praha-východ (https://tresnicka.kscm.cz).

Ti co sledují náš web Prahy–východ již ví, že prošel základní změnou a má nový vzhled, který je sjednocený s většinou webů KSČM. Nový web je dynamičtější k nabízení novinek na úvodní stránce a jednodušeji zobrazuje multimediální informace, jako je foto, video a audio.

Celý web je potřeba chápat jako web volební, protože jak již jsem psal v úvodu, především slouží k prezentaci KSČM Prahy-východ, jeho orgánů a základních organizací. Nejen k prezentaci vlastní činnosti, ale také jako argumentační základ pro další propagaci programu KSČM, je to místo kde si členové KSČM a sympatizanti mohou čerpat potřebné informace. Úmyslně nepíši o Facebooku, přesto že toto médium má všechny komunikační prvky, ale starší generace mu nerozumí, je to médium především o pocitech a jako takové ho musíme využívat, to je sdílet a potvrzovat co se líbí „lajkovat“. Mám na mysli osobní účty. Nepředstavujte si, že „dáme materiály na web“ a síla našich textů přesvědčí kdejakého čtenáře facebookových komentářů. I když způsoby agitace musejí odpovídat současným požadavkům, musejí být čitelné, pochopitelné, rychle šiřitelné, vnímatelné hlavně mladou generací.

Základní rozvržení webu je lišta Aktualit, Stanoviska a lišta Další články. Pod lištami je kalendář s termíny akcí, odkaz na Haló noviny a Facebook. Ve spodní části jsou odkazy formou ikon a odkazů.

V záhlaví je vlastní menu pro pohyb na webu. V nabídce Aktuálně se nachází složka Aktuality, Stanoviska a především složka Naše informace, kde jsou články, které nemají charakter aktuality. Do této složky jsou vkládány články typu MDŽ a jiné ze základních organizací. Další zajímavou složkou menu je Naši lidé, kde jsou informace o zastupitelích a vedení OV. Jako poslední složka je Publikace, jejíž součástí jsou složky Zpravodaj, Publikace ke stažení a Noviny. Složka Zpravodaj obsahuje elektronickou podobu Zpravodaje OV Praha-východ, v menu Publikace naleznete například Sborník ideologické konference a ve složce Noviny naleznete Středočeské volební noviny a odkaz na noviny Dialog.

Jak už jsem psal v úvodu, došlo ke sjednocení webového prostředí v rámci KSČM a náš okres má tu výhodu, že součástí našeho OV jsou dva centrální administrátoři. Využijme toho a předávejte vhodné publikovatelné podklady k využití na Webu, především z činnosti ZO.

Vladislav Zima

Jaromír Kohlíček, Josef Skála, Klub společenských věd a nakladatelství OREGO
Vás srdečně zvou
na přátelské posezení u příležitosti křtu knihy

S RANSDORFEM O MARXISMU

dne 14. února od 16,00 ve Slovenském domě,
Soukenická 3, Praha 1

Hospodaření okresní organizace Praha-východ v roce 2019

KUBA BOJUJE I PO ŠEDESÁTI LETECH

Letos je šedesáté výročí kubánské revoluce z roku 1959. Fidel Castro tenkrát prohlásil: „Tyranie byla svržena. Radost je nesmírná. A přesto zbývá spousta práce.“

Navzdory celá desetiletí trvající blokádě uvalené na Kubu Spojenými státy a její dlouhé izolace reakcionářskými a fašistickými vládami v Latinské Americe se Kuba rozvíjela a životní úroveň lidí se k nepoznání změnila, bylo dosaženo společenského pokroku, o jakém mohou irští pracující jen snít.

Spojené státy stále udržují nezákonnou blokádu, rozšiřují ji po světě a poškozují tak země a firmy, jež nějak obchodují s Kubou. Blokáda vyústila ve zmrazování bankovních účtů a firmy musely ukončit obchodování se Spojenými státy nebo jim je v něm bráněno.

Odhaduje se, že tato nezákonná blokáda stála Kubu kolem 753 miliard dolarů. Zemi je také bráněno dovážet léčiva a lékařské vybavení, novou techniku a dokonce i součástky hudebních nástrojů. Seznam je nekonečný.

Proč se Spojené státy, se svými téměř 330 miliony obyvatel - země nacpaná jadernými zbraněmi, s miliony vojáků ve zbrani, se zdaleka větším vojenským rozpočtem než kterákoli jiná země na světě a s vojenskými základnami v desítkách zemí světa - bojí malé země jako je Kuba, s 11 a půl milionem obyvatel, což je méně než vnitřní oblast Londýna?

Tahle zemička nikdy nepřepadla ani neohrožovala žádného ze svých sousedů, nemá vojenské základny v jiných zemích, nemá námořní kapacity k vedení diplomacie dělových člunů, nemá žádné jaderné zbraně...

Kuba není dokonalá, ani nikdy netvrdila, že je. Je to země usilující o překonání staletí koloniálního drancování a imperialistické nadvlády. Pokládá základy k udržitelnému budoucímu ekonomickému zabezpečení svého lidu.

Tak čím to, že se kapitalistické vlády cítí být jí ohroženy? Tady je několik odpovědí:

·         Kuba razila sexuální a reproduktivní práva, v roce 1965 legalizovala potraty. Potraty a antikoncepce jsou zdarma.

·         Kubánští rodiče dostávají velkorysou mateřskou a rodičovskou dovolenou.

·         Oba rodiče mají nárok na 40 týdnů dovolené s 60 procenty příjmu. Matky dostávají čtyři a půl měsíce plnou mzdu.

·         Kuba má nejnižší kojeneckou úmrtnost mezi zeměmi Latinské Ameriky i dalšími chudými zeměmi na světě.

·         Většinu soudců, právníků, vědců, technických pracovníků, státních zdravotníků i dalších odborníků tvoří ženy.

·         53 % poslanců Kubánského národního shromáždění jsou ženy, což je druhá nejvyšší míra na světě.

·         Devět z patnácti provinčních shromáždění vedou ženy a 64 % univerzitních míst drží ženy.

Kuba má pozoruhodný rekord v oblasti vzdělání. Po vítězství revoluce se tisíce dobrovolníků podílely na kampani gramotnosti v dělnických čtvrtích a na venkově, naučily lidi číst a psát. Dnes je vzdělání na všech úrovních zdarma.

Ø  Rodiče jsou zapojeni do vzdělávání svých dětí na všech úrovních, pravidelně je s nimi konzultováno.

Ø  Na úrovni základních škol jsou všude rodičovsko-učitelské výbory a je snaha o plné zapojení rodičů do vyučování jejich dětí.

Ø  Rodiče se mohou dokonce zúčastnit přednášek o pedagogice a psychologii, aby lépe pochopili svou úlohu při vzdělávání a výchově svých dětí.

Ø  Pro všechny děti pod pět let věku tu jsou bezplatná předškolní střediska.

Ø  Rovněž bezplatně tu jsou kluby pro všechny děti po vyučování. Existují speciální programy pro rodiče, kteří chtějí zůstat s dětmi doma.

Ø  Kubánský rozpočet na vzdělání je 13 procent HDP oproti pěti a půl procentu ve Spojených státech a v Británii.

Ø  Kubánky se v průměru dožívají více než 80 let, víc než ženy ve Spojených státech.

Ø  Těhotné ženě se během těhotenství dostane nejméně třinácti lékařských kontrol. Ženám s rizikovým těhotenstvím nebo se sociálními problémy se dostává rozsáhlé domácí péče.

Legislativa a její dopad na ženy musí být konzultovány s Federací kubánských žen. Podle zákona jsou všechna ministerstva povinna zajistit, že jejich politika pomůže vzestupu žen a nenaruší jejich postavení. Každoročně také musí předkládat výčet toho, co už bylo dosaženo nebo co dělají, aby toho bylo dosaženo.

Postavení žen na Kubě se změnilo k nepoznání, i když musí být vykonáno ještě hodně, aby bylo nakonec dosaženo skutečné rovnosti mezi ženami a muži a skončilo mužské kulturní furiantství.

Kuba je světově v čele ve veřejném zdravotnictví, daleko před mnoha zeměmi, jež Kubu vytrvale plísní za údajně špatnou úroveň lidských práv. Zdravotní péče tu je skutečně zanesena v ústavě, na rozdíl od kolísání zdravotnického systému, jež musí snášet irští (klidně si dosaďte třeba čeští, asi v tom nebude rozdíl; pozn. překl.) pracující.

Ø  Poměr lékař-pacient na Kubě je jeden lékař na 125 pacientů (!), mnohem vyšší než ve Spojených státech a v Británii a mnohem vyšší než v Irsku. (V ČR připadalo podle oficiální statistiky na 1 lékaře průměrně 271 obyvatel, ovšem s velkými oblastními rozdíly - v Praze nejméně - 143, nejvíce ve Středočeském kraji - 419. Pozn. překl.)

Ø   Rodinní lékaři a ošetřovatelky pracují z malého místního střediska, zvaného consultario, poskytujícího základní služby.

Ø  Mnohé závažné obory jako pediatrie, porodnictví, gynekologie a zubařství jsou vykonávány na místní poliklinice, jež obsluhuje čtrnáct až třicet consultarios.

Ø  Rodinný lékař navštěvuje každou kubánskou rodinu nejméně jednou za rok a zkontroluje krevní tlak, srdce, životní styl a podobně a dá rady, co lze zlepšit.

Ø  Rodiny s velkým rizikem jako s trvajícími zdravotními problémy, kuřáci a osoby s dalšími závislostmi jsou prohlíženi mnohem častěji.

Ø  Pacienti čekají na prohlídku u specialisty průměrně týden.

Ø  Systém základní péče zajišťuje rychlou komunikaci mezi rodinným lékařem, specialistou a pacientem. Tato na komunitě založená základní péče je základem úspěšnosti systému kubánského zdravotnictví.

Ø  Před revolucí měla Kuba pouhé tři zdravotnické vysoké školy, a to výlučně pro bohaté; dnes je jich třiadvacet. Učí se tu nejen Kubánci, ale i tisíce studentů zdravotnictví ze zámoří, a to zdarma.

Tohle je na hony vzdálené od uzavírání oddělení, pacientů ležících na pojízdných lůžkách na nemocničních chodbách a dlouhých seznamů čekatelů na konzultanta, dvouúrovňového zdravotního systému, kde, pokud máte peníze nebo soukromé pojištění, přeskočíte frontu a na celé měsíce za sebou zanecháte čekající pracující a chudé.

Společenský pokrok, jehož Kubánci dosáhli za posledních šedesát let, je impozantní a znamená vážnou hrozbu pro rozkládající se systém kapitalismu, vnucený nám.

Tohoto společenského pokroku je dosaženo díky samotnému faktu, že kubánská dělnická třída vybudovala stát, drží státní moc.

Veškeré bohatství vzniká prací, vytvářejí jej pracující lidé. Ti také na Kubě rozhodují, jak je toto bohatství rozdělováno, jaké jsou společenské, ekonomické a kulturní priority.

Je to v kontrastu s tím, jak a pro koho je řízena naše společnost. Tu řídí bohatí a pro bohaté. Veškerá ekonomická, společenská a politická rozhodnutí v Irsku jsou činěna na ochranu těch, kteří mají peníze. Nikdy tu nebude přijato žádné rozhodnutí, jež by mohlo ohrozit ono bohatství a moc.

Kubánská demokracie se liší od té naší. Ve škole se učíme, a naše osnovy nás informují, že žijeme v demokracii - v jediné možné formě demokracie - protože máme četné strany a můžeme volit vládu nebo ji v příštích volbách nahradit.

Během svého života (přibližně v období čtyřiceti let) máme možnost jít k volbám asi tak deset až dvacetkrát. Ale po vhození hlasovacího lístku už nemáme jiné prostředky jak změnit nebo dokonce ovlivnit vládní politiku než se zmobilizovat a demonstrovat na ulici.

Dokonce i potom naše vítězství trvají jen tak dlouho, dokud zůstáváme bdělí a organizovaní. Nikdy nemáme nic zaručené, jisté. Vládnoucí elita a její vlády nám dají veškerá práva, o nichž si myslí, že je potřebujeme, ale nikdy nedostaneme ekonomickou moc.

V Parlamentu máme četné strany, ale ekonomický manifest máme jen jeden, a to na ochranu zájmů bohatých. Na svém pracovišti, kde strávíme většinu života, nemáme ani slovo, ani kontrolu, a mnohým z nás je dokonce odepřeno právo být zastoupení odborovým svazem.

Kubánská demokracie je jiná. Právě teď Kubánci diskutují o nové ústavě, o níž se bude letos v únoru hlasovat. Zatím proběhlo ve všech komunitách, na pracovištích, ve školách a na univerzitách přes 135 000 shromáždění. Byly navrženy, odhlasovány a předloženy dodatky.

Všechna shromáždění, místní, oblastní a národní, i všichni zvolení činovníci jsou předvolaní a povinni, aby na místních setkáních předložili zprávy o činnosti.

Kubánští pracující mají v rukou ekonomickou a politickou moc. Mají stát k zajištění spravedlivého rozdílení zdrojů a k budování infrastruktury, již lidé potřebují, ne k tomu, co na úkor lidí chce nebo vyžaduje velkopodnikání. Proto mají strach z Kuby.

Kuba světlo naděje, že existuje alternativa vůči tomuto rozpadajícímu se systému, zvanému kapitalismus. Ukázala skutečnou solidaritu s utlačovanými národy, bojujícími za svobodu a spravedlnost. Kubánci jsou nesobečtí v dělení se o vlastní omezené zdroje. Ukazují skutečnou třídní solidaritu a opravdové přátelství vůči mnoha národům a lidem a nežádají nic na oplátku.

Světonázor pracujících je a měl by se výrazně lišit od světonázoru vládnoucí elity. Elita bere, krade, drancuje, způsobuje pohromy, bombarduje, zabíjí a mrzačí, aby se zmocnila přírodních zdrojů jiných. Zasévá rozdělení a nenávist a zanechává za sebou chudobu, nouzi a beznaděj.

Režim USA označil Kubu, Venezuelu a Nicaraguu za ohrožení své národní bezpečnosti a prohlásil, že musí být blokované, opomíjené a izolované, a připravují půdu pro vojenskou intervenci domácích reakcionářů, s pomocí americké vojenské mašinérie, k zajištění změny režimu a k obnově vlády bohatých a mocných.

Kuba naopak ukázala jinou cestu vpřed, cestu vzájemné podpory, sdílení znalostí a zdrojů, s ochranou přírody, s budováním materiální základny pro budoucí rovnost.

Kuba urazila dlouhou a náročnou cestu za posledních šedesát let. Dosáhla hodně, přesto řešení jednoho problému otevírá nové problémy k překonání, nové výzvy, s nimiž je nutno se vyrovnat, nové úspěchy, jichž lze dosáhnout, navzdory surové blokádě Spojenými státy.

Kubánská revoluce ukazuje převahu socialismu nad kapitalismem. Značkuje cestu vpřed k dosažení národní svrchovanosti a nezávislosti. Prostě nemůžete oddělit společenskou emancipaci od dosažení svobody národa - jsou neoddělitelné.

Jak řekl Raúl Castro, první tajemník Komunistické strany Kuby, v den šedesátého výročí: „…cítíme se šťastní a sebejistí, když na vlastní oči vidíme, že nové generace pokračují v budování socialismu, jediné to záruky nezávislosti a svrchovanosti národa.

Největším poučením, jaké si revoluční a pokroková hnutí mohou vzít ze situace, jež byla vytvořena, je, aby nikdy nezapomínala na jednotu s lidem a nikdy nepřestala podporovat ty, kteří jsou ožebračováni nejvíc.“

 Eugene Mc Cartan, generální tajemník KS Irska, 8. ledna 2019,
(překlad Vladimír Sedláček)

Proč jim nevěříme

Chci se vrátit o nějaký týden zpět k detailu, který mohl leckomu uniknout, protože se mu média při pitvání svatoštěpánského proslovu prezidenta Miloše Zemana příliš nevěnovala. Nicméně jak známe hlavu státu, obvykle neříká nic jen tak zbůhdarma a bez záměru, i když se ten cíl a smysl leckomu nemusí vždy líbit.

Prezident se ve svém projevu k národu kromě jiného zmínil také o skutečnosti, že Češi stále méně důvěřují třem veřejným institucím: církvím, neziskovým organizacím a médiím. Opíral se přitom o každoroční průzkum, který provádí Centrum pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu Akademie věd. Je to tedy informace, kterou lze jen těžko zpochybnit, neboť je výsledkem zkoumání vědecké, a nikoli soukromé instituce. Různé průzkumné firmy mají v Čechách často nevalnou pověst. Protože jsou závislé na soukromých odběratelích a zakázkách, mnohé pracují účelově, tedy tak, aby se výsledky objednateli líbily. To se vymstilo především v minulé dekádě sociální demokracii, která dostávala z jedné takové agentury předvolební odhady blížící se bezmála ke 40%, ale v reálu pak ČSSD dostala zhruba polovinu těchto voličských hlasů. A to už vůbec nemluvíme o prachem zaváté, avšak stále poučné historce strany Důchodci za životní jistoty, jimž podobné „průzkumy“ před volbami v roce 1998 prorokovaly v jednu chvíli až ke 12%, ale výsledek byl jen tříprocentní. Peníze vydané těmto věšteckým institutům tak skončily neslavně v koši. Přesto se kupodivu – nějakým zázrakem - mnohé politické i komerční subjekty stále s důvěrou obracejí pro informace k firmám, které jim takříkajíc jen mažou med kolem úst. A obdobně se, a to už jsme zpět u prezidentových slov, z nějakých nepochopitelných důvodů politici většinově bojí médií, ačkoli jejich vliv na obyvatelstvo je čím dál mizivější.

O čem totiž ten průzkum vypovídá? Předně o církvích. Ty dopadly v tomto meziročním srovnávání zatím nejhůře. Obsadily poslední místo v důvěře občanů s pouhými 26%, zatímco v řadě minulých let (průzkum se koná pravidelně od roku 1995) byly mnohdy i na dvojnásobku. Důvod poklesu důvěry je zřejmý. Církve v roce 2013 skrze sobě nakloněné politiky tehdejší vládnoucí koalice silově prosadily zákon o navrácení jejich majetků. Okolnosti schvalování zákona, jak si ještě pamatujeme, byly věru tristní. Šlo o poslední hlasování, jehož se zúčastnil pravomocně odsouzený poslanec za Občanskou demokratickou stranu Pekárek, který vzápětí poté putoval za mříže. Jeho hlas, který pomohl získat zákonu většinu, však byl platný. A ve stejném chvatu tehdy vláda s církvemi podepsala sadu smluv o vracení majetků, a to navzdory tomu, že bylo v běhu několik ústavních stížností, které mohly zákon anulovat. Všechny tyto podezřelé souvislosti připravily o kredit naše církve, až do té doby požívající vcelku slušné důvěry (i proto, že si mnozí pamatovali církve ještě z dob komunismu jako společenství názorové rezistence a vnitřního exilu). Tato devíza je navždy pryč. Církve (s čestnou výjimkou baptistů, kteří státní „věno“ odmítli) se ze společenství služby duši věřícího staly obchodními firmami nakládajícími s mnohamiliardovými prostředky způsobem, který by se možná leckdy dal nazvat poněkud nekřesťanským. Explicitně to vyjádřil bývalý sekretář biskupské konference a dnes plzeňský biskup Tomáš Holub v České televizi, kdy naprosto bez obalu, a dokonce by se dalo říci s nemalou pýchou, vytroubil do světa, jak jeho (katolická) církev vstupuje s nabytými miliardami na finanční trhy. Ještě že nemíní hrát na burze, ačkoli pro futuro: kdo ví?

Obdobně je to s neziskovkami. Původně dobře míněný princip tzv. občanské společnosti, kde se lidé sdružují za účelem pomoci bližním a zastoupit stát v konkrétních, veřejně potřebných záležitostech, např. ve zdravotnictví, sociální péči, školství, kultuře atd., se postupně proměnil v řádku politicky motivovaných i působících struktur, jejichž rolí není pomáhat slabším, nýbrž ideologicky indoktrinovat společnost a pomáhat národním, ale spíše nadnárodním elitám, aby ji politicky a mocensky ovládaly. Jenomže opět vzpomeňme na minulost: ani tehdy občané nenesli libě, když jim byly vnucovány povinné názory a vyžadována bezpodmínečná loajalita vůči vrchnosti. Proto je dnes sektor občanské společnosti, reprezentovaný těmito účelovými NGO, adresátem pouhých 32% důvěry občanů, přičemž v kolonce „rozhodně důvěřuji“ se pro vyjádřila pouhá 3 procenta respondentů. A mimochodem: sám sektor občanské společnosti prožívá díky nástupu těchto politikařících partiček dosud nevídané schizma. Kvůli milionům strkaným z veřejných prostředků na ideologické brožury jedněch často nezbývá na užitečné a na skutečnou pomoc zacílené aktivity druhých.

A konečně média. Ta většinová, tzv. mainstreamová, až na výjimky ztratila svou důvěryhodnost tím, že zapomněla na svou historickou roli: nezávisle a nestranně zapisovat události a komentovat je v souvislostech. Místo toho se stala namnoze služkou zájmů mocenských nebo ekonomických (zpravidla to jde ruku v ruce), a to opět s cílem přimět obyvatelstvo ke generálnímu souhlasu s tím, co vybrané mocenské elity konají a oč usilují. Z novinářů se stali propagandisté. Dokonce mnohdy i víc než to. Novináři často propadají dojmu, že jsou vyvoleni nejen dějiny popisovat případně hodnotit, ale přímo tvořit. Čím víc práv a méně povinností vůči veřejnosti mají, tím víc mocichtivosti z jejich působení čouhá. A s tím máme v našich zemích své zkušenosti. Velká část Čechů se proto dnes uchyluje pro informace k alternativním, zejména internetovým médiím, která tím pádem jsou těm mainstreamovým solí v očích, a proto jsou jimi soustavně, a povětšinou bez důkazu, špiněna a viněna z kdečeho: od šíření konspiračních teorií po posluhování Kremlu. Jenže jak to tak bývá, čím víc se tlačí na pilu, tím menší účinnost to má. Ale novináři jako by to nebyli schopni pochopit. Neustále volají po větších pravomocích a zároveň větším respektu. Privilejí se jim často dostává, protože politici se jich, jak už bylo řečeno, ke své vlastní škodě bojí. Ale respekt si vynutit nemohou. Proto jsou dnes oficiální média u občanů ve značné nedůvěře: televizi věří jen 35%, z toho „rozhodně“ jen 4%. Škoda, že průzkum nerozlišuje mezi televizí veřejnoprávní a televizemi soukromými, možná bychom se divili, jak různých čísel by se dobral. A ještě hůře dopadl tisk – 30% („rozhodně“ jen 3%). Nad 40% dosahují rádia a internet, protože tato média jsou vnímána jako více nezávislá a objektivnější. V roce 30. výročí listopadového převratu, mezi jehož hesly bylo i mnoho těch, která volala po svobodě a objektivitě médií, je to výsledek opravdu smutný.

Petr Žantovský

Významná výročí v únoru

2. 2. 1943 – Rudá armáda porazila fašisty u STALINGRADU, 6. německá armáda kapitulovala

4. 2.  - 11. 2. 1945 Jaltská konference

18. 2. – 23. 2. 1929 – V. sjezd KSČ

23. 2. 1903 – se narodil Julius FUČÍK, komunistický novinář (* 23. 2. 1903)

25. 2. 1948 – VÍTĚZSTVÍ PRACUJÍCÍHO LIDU

ROSA A KAREL – 100. výročí

Všude rudé vlajky, stovky a stovky, tisíce lidí pochodovaly sychravým počasím a ulicemi plnými louží. Hodně shrbených postav kulhalo o holi, někteří i na pojízdném křesle, vedle mladších, hrdě usazených na ramenou svých otců nebo v kočárku. Potom dorazila další skupina mladých, někteří zpívali nebo skandovali levicové požadavky. Většinou mluvili německy, ale mnozí i turecky, anglicky a tuctem dalších jazyků. Většina nesla rudé karafiáty na hřbitov a na cihlový půlkruh uren se jmény, jež v létech 1900-1990 rezonovala i daleko za hranicemi Německa. Část tu mají i i, kteří bojovali a zemřeli ve Španělsku. Ale hromady rudých květů pro Karla Liebknechta, a ještě větší pro Rosu Luxemburgovou, byly větší, než jaké jsem kdy viděl. Oba byli zavražděni před sto lety.

Proč ona dvě jména tolik znamenají pro tolik lidí? Letos jich bylo odhadem 20 000, ale kdo dokáže spočítat jednotlivce a skupiny, valící se celou neděli. Bylo jich mnohem víc než vloni, kdy jich bylo nějakých 10 000.

Tato vzpomínková shromáždění začala brzy po jejich smrti a úplně je zastavili teprve nacisté, kteří pomník velikána Miese von der Roha zničili a zničili i těla nebo to, co zbylo z Rosy po měsících v kanálu, kam vrazi hodili její mrtvolu. Takže hroby jsou prázdné, ale to nemůže snížit nekonečný obdiv a lásku k velkému odvážnému bojovníku Karlovi ani nepopiratelně ještě větší k Rose, jemné a citlivé, od dětství kulhající ženě, milovnici poezie a těch nejmenších projevů přírody: drobného ptáčka, brouka napadeného mravenci, slavíka, ale potom, se svou jasnou, břitkou myslí, převyšující tolik z těch hlasitých mužů, kteří ji obklopovali, pronášela horoucí projevy, jež dojímaly tolik diváků a vzbuzovaly strach u tolika nepřátel. 

Po čem toužili a za co bojovali - a vzbudili takovou lásku a nenávist - bylo nejprve ukončení války a potom socialistické Německo a socialistický svět, s navždy zakázanými válkami. Mnohé z toho se zdálo být na dosah v listopadu 1918, kdy válečné námořnictvo odmítlo vyplout do závěrečného osudového střetu s britskou flotilou. Od svého zatčení a uvěznění v přístavu v Kielu byli podporováni a osvobozeni dokařskými dělníky, a vojáci, vyslaní, aby je zkrotili, obrátili pušky na druhou stranu, aby si vynutili konec I. světové války, sesazení císaře a spustili německou listopadovou revoluci. Vzbouření námořníci táhli na Berlín, přidaly se statisíce dělníků a Karl Liebknecht z opuštěného císařského paláce vyhlásil novou Německou socialistickou republiku.

Ale necelou míli odtud vznikl další stát, známý jako Weimarská republika, protože právě tam byla schválena jeho ústava. Jejím prezidentem byl Friedrich Ebert, šéf Sociálně-demokratické strany, jež podporovala císařskou válku od začátku do konce. Karl Liebknecht byl v roce 1914 jediným sociálním demokratem, jenž odmítal válku i vydání byť jediné marky na ni. Jeho trvalé odmítání, a stejně tak Rosino, jež také trvala na tom, že pracující my se nikdy neměli navzájem masakrovat, znamenalo pro oba uvěznění, dokud je neosvobodila revoluce.

Události se pohybovaly rychle. Příliš rychle. Ebert a jeho skupina se tajně přidali k poraženým generálům, aby ukončili monarchii, ale udrželi vládu bohatých, ochránili ji před hněvem hladovějící země, jež demonstrovala - jen v Berlíně půl milionu lidí - ale brzy toužila po míru, jakémkoli míru. Ebert vyzval svého ministra války Gustava Noskeho, také sociálního demokrata, aby vzpouru potlačil. „Někdo musí být ohařem!“, prohlásil a vyslal silně ozbrojenou směsici aristokratů a rváčů, aby zlomili odpor. Karl a Rosa, v úkrytu, kteří o pár týdnů dřív pomáhali založit Komunistickou stranu, byli brzy nalezeni a ve stejnou noc zabiti. Několik desetiletí nato odpovědný důstojník, nikdy nepotrestaný, přiznal, že měl kontakt s vládou.

Nová vláda se brzy stala místem kompromisu a zrady. Když zasáhla hrozná krize, když se značný počet sociálních demokratů odhodlal k akci, a, což bylo znepokojivější, miliony lidí volily komunisty, tytéž síly, které se později obrátily ke krvežíznivým Hitlerovým výtržníkům - Krupp, Thyssen, Flick, Deutsche Bank a další - odmítly veškeré pozůstatky demokracie. Výsledek: přes padesát milionů mrtvých a většina Evropy v troskách.

Karl and Rosa byli obdivovaní a milovaní coby revolucionáři. Revoluční duch byl i na výroční konferenci, již vždy uspořádal předcházející sobotu deník Junge Welt; dva tisíce křesel v auditoriu bylo zaplněno, vyslechnuty energické projevy hostů ze zahraničí a promítnuta zpráva od vězněného novináře Mumii Abu-Jamala, teď konečně s paprskem naděje na propuštění. 

S vlnami rudých praporů v neděli, často s kladivem a srpem, by si návštěvníci z jiné planety mohli myslet, že nastává nová revoluce!

Mýlili by se. Nenastává žádná socialistická revoluce, násilná ani nenásilná, ani teď, ani v blízké budoucnosti. Velká část pracujících je skutečně nespokojená, často naštvaná, dokonce i mnozí Němci. Ale jen pár z nich zvažuje nějakou takovou revoluci, a symboly kladiva a srpu je pravděpodobněji spíše odrazují než inspirují. Doba ještě nenazrála.

Stejně jako v létech 1914 a 1919, německá Sociálně-demokratická strana stále slevuje ze zásad, jež hlásala v době, kdy Karel a Rosa byli jejími členy. Teď je součástí vlády s pravicovými Křesťanskými demokraty Angely Merkelové, v níž se znovu a znovu sklání pod tlaky mocných gaunerů, ekologických podvodníků jako Volkswagen, BMW, Daimler, ubožácky vyhlašujíc svou lásku k dělnické řídě, která ji teď opouští a ponechává jí jen zlomek její bývalé velikosti, slabých 15 procent.

To se stalo mnoha evropským stranám nazývaným socialistické, zatímco strany na levici, často roztříštěné a dezorganizované, jen zřídka našly bojového ducha a sílu adekvátně čelit dvěma temným mrakům, které se teď přidaly k CO2 a dalším jedům, od pólu k pólu ničícím Zemi. Jedním je opětovný růst síly stejných druhů štědře financovaných fašistických lumpů, jací zabili Rosu a Karla. Druhým je nárůst manévrování se stále modernějšími zbraněmi podél hranic všech zemí, stojících v cestě těm nejbohatším, kteří usilují o nadvládu nad světem. Tahle klika, ovládaná stále menším počtem mocných miliardářů - v léčivech, chemikáliích, výrobě aut, zemědělství, maloobchodním prodeji a vymývání mozků, ale hlavně ve výrobě stále smrtelnějších válečných zbraní, jež teď hrozí jadernou záhubou ještě mnohem ničivější, než je ekologická katastrofa. 

Zápal některých se zdá být nevyzrálým, ale kvůli chybám minulosti by nemělo být upouštěno od starých tradic. A množství nedělních žlutých vest je symbolem solidarity a nových nadějí. Lidé ve Francii, až ztřeštěně bojující, vycházejí každý týden do ulic. Bouřlivé demonstrace překvapily svět, v Budapešti, ve Vídni, v súdánských městech na Nilu i v Zimbabwe. Horlivé bojovné tváře rozčilují starou stráž v americkém Kapitolu, učitelé v rudých vestách nastoupili v Západní Virginii, Oklahomě, Chicagu a teď i v Los Angeles.

Rosina slova o svobodě pro ty, kteří uvažují jinak, jsou tisíckrát opakovaná - a občas zneužitá. Ne tak často citovaná v jejím varování světa před kapitalismem:

„Buržoazní společnost stojí na křižovatce, buď přechod k socialismu nebo pád do barbarství.“ 

Mnozí z těch, kteří se v neděli zúčastnili, také znají Karlův poslední článek, vydaný po jeho smrti:

„Dnes poražení budou zítřejšími vítězi… ať už to zažijeme či ne, náš program zůstane živý; převáží ve světě uzdraveného lidstva, navzdory všemu!“ (Pro detailisty: možná znáte tyhle citace jinak, já jsem je přeložil z anglické verze, předložené autorem statě. Pozn. překl.)

Berlin Bulletin č. 157, 17. ledna 2019 Victor Grossman
(překlad Vladimír Sedláček)

Vážené soudružky, soudruzi, přátelé,

s velkým zármutkem a bolestí v srdci oznamujeme, že 4.ledna 2019 navždy odešla z našeho života dlouholetá obětavá členka Okresního výboru KSČM Praha – východ, členka ZO KSČM Lázně Toušeň, naše Alenka Novotná.

Ryzí člověk, komunistka tělem i duší, která celý svůj dlouhý plodný život věnovala naší straně a práci pro společnost.

Hodně let statečně bojovala nerovný zápas se zákeřnou nemocí, a přesto nám všem dodávala svým životním optimismem sílu a energii.

V její osobě jsme ztratili nejen opravdového člověka, který byl vždy ochoten a připraven pomoci, mnohdy na úkor své rodiny, přátel a koníčků, ale především naše strana přišla o poctivou, příkladnou komunistku a skvělou kamarádku, která nám všem bude moc chybět.

Čest její památce!

ZO KSČM Lázně Toušeň a Čelákovice

 OV KSČM Praha – východ

KV KSČM Středočeského kraje

Levicový klub žen

Krajská rada seniorů

Klub českého pohraničí