Na Kubě v roce 2015 zahynulo víc lidí po úderu bleskem než po zásahu střelnou zbraní.
Jednou z nejvýznamnějších a nejneobyčejnějších vymožeností kubánského revolučního procesu je poměrně nízká ozbrojená a drogová zločinnost.
Kuba je ostrovní národ se strategickou polohou na trase mezi místy, kde je obrovské množství surovin ke zpracování drog i drog jako takových, přicházejících z Jižní a Střední Ameriky a v severní části kontinentu spotřebovávaných v obrovském množství.
V ulicích tu samozřejmě drogy i střelné zbraně jsou. Jsou tu narkomani a ozbrojení delikventi i veškeré utrpení, jež obě tyto skupiny šíří.
Ačkoli tu jsou lidé, kteří trpí strašnými následky spjatými s těmito „dvojčaty“, počatými ve zkumavkách kapitalismu a konzumerismu, není vcelku nerealistické říci, že nemají dost široký dopad na společnost jako celek na to, aby se daly považovat za společenský problém.
Místní sklony k závislosti je složité a těžké definovat a řešit díky množství převládajících předepisovaných léků všude kolem - za ceny, o kterých lze říci, že jsou symbolické - a užívaných k odůvodněnému léčení, nebo také z důvodu zotavení či návykovosti a nutkavosti. Ty jsou ve skutečnosti zadarmo, protože ceny v lékárnách jsou všeobecně nižší nebo přibližné stejné jako náklady na balení, distribuci a rozdělování.
Od aspirinu po nejmodernější rakovinové a retrovirové ošetřování léky, jež obvykle přijde pacienta na přehnaných 75 000 €, tady to běžně znamená kolem osmi set a pár set navíc při použití doplňkových a „zelených“ léčiv, dostupných ve státní lékárenské síti (vyjma případů, kdy blokáda USA znemožňuje jejich dodávku nebo běžné obnovování). Nikdy jsem neviděl žádné, jejichž cena by přesahovala ekvivalent 1,50 amerického dolaru. Většinu je také možné dostat v případě potíží bezplatně.
Časem se věci zkreslí a zkomplikují kvůli drobné korupci nebo problémům v infrastruktuře, ale obecně vše funguje dost dobře.
Narkomani, kteří tu hledají pomoc, se mohou dostat do hospitalizačního programu léčení, nastoupit ústavní detoxikaci nebo přejít do ambulantní svépomocné či odborné skupiny nebo na individuální terapii v komunitě, mohou se účastnit dvanáctietapových léčebných srazů a využívat služeb fyzické a psychologické podpory.
Pro nic z toho neexistuje něco jako pořadník. Tady na Kubě je mnohem snazší sehnat pomoc pro sebe nebo pro člena rodiny než v dnešním Irsku.
Zase na trase . . .
Portoriko bylo osvobozené od španělské koloniální nadvlády před nějakými 116 roky. Nedosáhlo - na rozdíl od Kuby, z velké části za to vděčící vedení José Martího a později Fidela - osvobození od jha USA.
Severoamerické síly vstoupily do boje proti španělským - které by byly žily s nimi, kdyby nebyly tak roztříštěné a zranitelné - jen proto, že shledaly, že francouzská nebo britská kolonie by škodila jejich kontrole nad oblastí a expanzionistickým zájmům. Koncept svrchovaného státu jim nikdy nepřišel na mysl.
Jedním z přímých důsledků (je jich hodně) toho je, že v Portoriku je víc zbraní než lidí. Dynamika symbiózy mezi střelnými zbraněmi, drogami a imperialismem USA je obrovská, pronikavá a nepopiratelná. Táhne se z ghet celého kontinentu ke věžím Pentagonu a Bílého domu a zanechává po celé trase mezi nimi svou krvavou stopu ve všech společenských vrstvách.
Kuba - malý, zaostalý, chudý a blokovaný karibský národ Třetího světa - stoicky zachovává potřebný stupeň nad oběma, z nemalé části proto, že si toho druhého drží dále od těla ve snaze, aby jí nedělal příliš problémů.
Společenský prospěch je nesmírný a přesahuje můj prostor i rozsah, abych se do něho ponořil. Stačí říci, že vůbec nepochybuji, že můj šestiletý syn Fidelito projde prvním, druhým i třetím stupněm vzdělání, aniž by se kdy setkal s pouličními drogami (pokud se nedostane do tak významných potíží, aby nějaké vyhledával) nebo byl vystaven, byť i na dálku, zločinu se střelnou zbraní a mnoha dalším potížím, jež se jaksi kdekoli jinde stávají normálními.
Jedna novinářka z Washington Post, která tu byla v dubnu, sepsala pár sprostých a nespravedlivých poznámek o své návštěvě v jedné škole v Havaně. Tvrdila, že děti jsou „malí roboti“, kteří chrlí provládní propagandu, a že jejich škola je bezduché a pochmurné místo. Jaksi ztichla, když byla tázána, jestli měla nějaké problémy, když procházela detektory kovů ve dveřích nebo když ve školní kantýně hledala koncese Pepsi a McDonald’s.
Můj syn - ani trochu robotický - tu ve škole prospívá ve všem, v co může doufat milující rodič.
Viva Cuba Socialista!
Seán Joseph Clancy pro the Socialist Voice,
http://www.communistpartyofireland.ie/sv/08-cuba.html
překlad Vladimír Sedláček