SBORNÍK VYSTOUPENÍ NA 43. PRAŽSKÉ TEORETICKO-POLITICKÉ KONFERENCI

Karel marx k dnešku

Sborník vystoupení na 43. pražské teoreticko-politické konferenci Praha, 19. května 2018

OBSAH

Úvodem

 V ČEM TKVÍ VÝZNAM KARLA MARXE Viktor Pázler

ÚVODNÍ REFERÁT

NEJSME ZOMBIE, ALE ŽÁCI KARLA MARXE Milan Havlíček

KOREFERÁT

MARXOVO POJETÍ SPOLEČENSKÉHO CHARAKTERU PRÁCE A DNEŠEK Ladislav Šafránek

DISKUZE

NADČASOVÝ KOMPAS KARLA MARXE Čeněk Ullrich

MARXISMUS VE VÝVOJI A PROGRAM KSČM Milan Matouš

MARX A NAŠE POLITICKÉ ROZCESTÍ Josef Skála

O MARXOVĚ KAPITÁLU A VULGARIZACI MARXISMU V KSČM Ondřej Kasík

CO DĚLAT DÁL? Václav Exner

NĚKOLIK POZNÁMEK Pavel Degťar

Máme hluboké rezervy Stanislav Grospič

JE KAREL MARX STARÁ VYKOPÁVKA? Věra Klontza-Jaklová

KSČM A MARXISMUS Jiří Bulka

Marx, víno, projektové řízení a víra Pavel Posolda

NĚKOLIK POZNÁMEK K VYMEZENÍ DĚLNICKÉ TŘÍDY Ivan Hrůza

K PROBLEMATICE DĚLNICKÉ POLITIKY Václav Čermák

INICIATIVNÍ NÁVRH Karel Košťál

NĚKOLIK POZNÁMEK A OTÁZEK K PROGRAMU KS Ladislav Urban

KAREL MARX, KOMUNISTICKÝ MANIFEST A DNEŠNÍ GLOBALIZACE Josef Jirků

KSČM A DÍLO KARLA MARXE Rudolf Košťál

JE MARX ZASTARALÝ A V MNOHÉM SE MÝLIL? Zdeněk Košťál

Příloha

MANIFEST komunistické strany 

ÚVODEM

43. pražská teoreticko-politická konference na téma „Karel Marx k dnešku“ se konala 19. května 2018 u příležitosti 200. výročí narození tohoto geniálního vědce a odhodlaného revolucionáře.

Jejími pořadateli byly OV KSČM Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV KSČM Jirkov, KPI Olomouc, spolu s KSČ a KSM.

Cílem konference bylo přispět k čelení dezinformacím o Marxově životě a díle, jakož i k využití jeho odkazu pro současnou činnost komunistických stran.

Jako obvykle se konference zúčastnili komunisté z různých míst České republiky.

Úvodní referát k tématu konference přednesl Milan Havlíček a s koreferátem k ekonomické problematice Marxova díla vystoupil Ladislav Šafránek. Do diskuse přispělo 14 účastníků konference, kteří se zabývali zejména problematikou naplňování Marxova odkazu v současné politice komunistického hnutí. Do protokolu konference byly odevzdány tři nepřednesené příspěvky.

Předkládaný sborník obsahuje texty uvedených vystoupení i nepřednesených příspěvků.

Také tentokrát ponecháváme souhlas či námitky nebo nesouhlas s obsahem jednotlivých vystoupení a příspěvků na čtenáři a do další diskuse. Přičemž podotýkáme, že některé názory se mohou lišit od názorů a stanovisek pořadatelů konference.

V ČEM TKVÍ VÝZNAM KARLA MARXE

Viktor Pázler

Dnešní konferencí tematicky navazujeme na předchozí 42. pražskou teoreticko-politickou konferenci, kterou jsme konali u příležitosti dvou významných výročí roku 2017, 170. výročí Komunistického manifestu
a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Inspirací pro ni je neméně významné 200. výročí narození Karla Marxe – velkého vědce a revolucionáře, zakladatele komunistické teorie, jejž za myslitele minulého tisíciletí označila i britská BBC a jehož dvě stěžejní díla „Manifest komunistické strany“ a „Kapitál“ byly před pěti lety zařazeny na listinu UNESCO jako dvě nejdůležitější publikace 19. století.

V čem všem tkví jeho významný přínos pro lidstvo, bude jistě dnes, jak v hlavním referátě, tak v diskusi hovořeno. Dovolil bych si uvést, že z celé škály významu Marxe a jeho díla považuji za důležité, že za prvé, objevil základní zákony kapitalistického způsobu výroby, jejichž pravdivost je potvrzována i po 150 letech. Za druhé, že Marx prokázal nevyhnutelnost zániku kapitalismu a jeho nahrazení socialistickým společenským systémem. A za třetí, že cílem všeho, co vykonal na poli vědy, bylo vyzbrojit subjektivní faktor, bez nějž je průlom za hranice kapitalismu nemyslitelný. Toto vše učinilo filozofa 19. století ideologickým vůdcem následných generací bojovníků za sociální spravedlnost. Jeho výročí narození nás i dnes vybízí ke společnému zamyšlení, v čem tkví jeho živé poselství na prahu našeho tisíciletí.

Proto také naše konference má název „Karel Marx k dnešku“ a tímto ji považuji za zahájenou.

ÚVODNÍ REFERÁT

 Nejsme Zombie, ale žáci Marxe

Milan Havlíček

Nejprve pár slov úvodem. Dostal jsem úkol, o kterém by Jan Werich řekl: „...že je to na jednoho člověka velkej krajíc!“ A i když se s Marxem potkávám od dětství a prožil jsem s ním v Moskvě nejednu bezesnou noc, nemohl jsem být zcela při smyslech, když jsem na tento úkol kývl. To udělá snad jen sebevrah.

Marx prostudoval za svůj život desetitisíce stran textů různorodých žánrů společenských věd v několika jazycích. Výsledky jeho práce obsahují tisíce stran. Napsat o všech jeho dílech, vysvětlit je a srozumitelně přiblížit, by znamenalo napsat dvojnásobek a založit nový ústav marxismu-leninismu (i když to není až tak zase špatný nápad).

Naštěstí sedí dnes v sále dostatek větších odborníků na Marxe, než jsem já a ti napraví, co já pokazím.

Takže poznámka první

Nemám patent na Marxe!

Stojím před ním ve velké pokoře. Do konce života budu v dílech klasiků marxismu-leninismu nacházet nové a nové myšlenky a nuance.

Uvědomuji si, že se Marx nestal největší osobností druhého tisíciletí jen tak, pro nic za nic.

 * * *

Lidstvo se v současnosti dělí na moudré a na antimarxisty.

Antimarxisté jsou všichni ti, co nejsou schopni Marxe pochopit, protože se s ním buď nesetkali, nebo mu neporozuměli, nebo jej vědomě nechtěli pochopit.

Ale hlavní důvod té obrovské nenávisti k Marxovi je, že se ho zkrátka bojí. Bojí se jeho exaktních objevů a poznatků... bojí se pravdy!

Skutečně moudrý člověk je totiž naštvaný, že čím více Marxe studuje a chápe ho, tím více se stává jeho stoupencem, dokonce i když se tomu brání sebevíc a hlavně cítí vlastní malost a pokoru.

Příkladů jsou v historii desítky.

Klasickým příkladem byl Fidel Castro Ruz. Ač vzdělaný člověk, absolvent právnické fakulty, kde jistě studenti i profesoři o Marxovi slyšeli, se stává vědomě marxistou až několik let po vítězství kubánské revoluce. A ve své závěti, jak bych nazval několik set Fidelových zamyšlení a reflexí napsaných a zveřejněných v posledních čtyřech letech jeho života, ještě před odchodem do Marxova nebe - byl jedním z nejvěrnějších Marxových žáků a nejsrozumitelnějších vykladačů marxismu.

Proto nás ani nemůže překvapit, že se na amerických, ale v podstatě na všech vysokých školách civilizovaného světa o Marxovi ví a mluví. Profesoři, kteří Marxe nestudují a necitují, neobstojí ani v současném hektickém světě.

Paradoxem, i když pochopitelným, zůstává, že nejlepšími znalci marxismu jsou právě největší principiální antimarxisté – jako jsou církve a různé zednářské lóže, Klub 300 apod.

Marx nazval náboženství opiem lidstva. A jsou to právě teologické fakulty, které dělají vše pro to, aby Marxův dialektický a historický materialismus nenacházel slyšení. Je to zcela pochopitelné. Je to právě Marx, který celým svým učením ukazuje zbytečnost a příživnictví církví. A je to právě převrácení hegelovské dialektiky na nohy, které nejenže ukazuje historickou podstatu vzniku církví, ale i jejich nutný zánik.

Kdysi jsem četl krátkou práci z německého překladu popisující Ježíše jako prvního komunistu.

Víte, mám strach, abyste mě neukřižovali, ale všichni víte, že například v bibli je spousta pravdivých myšlenek. A věděl to i Marx. Jestliže v Novém zákoně Matouš - a nebyl sám - například konstatuje, že: „...to dříve projde velbloud uchem jehly, než by se bohatec zřekl svého bohatství“, tak to není nic jiného než konstatování nespravedlnosti a třídních rozdílů. Jenže na rozdíl od bible, která nám tím říká, držte papulu a pak se dočkáte království nebeského, nám Marx jasně říká – nečekejte na něco, co neexistuje a existovat nemůže. Pojďme a dejme to společně spravedlivě do pořádku.

Jsou samozřejmě i jen takové lidské a prosté přístupy. Vzdělaný frontmen skupiny Elán nesmrtelný hudebník a zpěvák Jožo Ráž prostě řekne, že „socialismus je lepší než kapitalismus“, a hotovo. Nepůjde to ani přednášet na fakultu, ani nejde stavět barikády, ale jeho životní poznání mu to tak říká. Přitom Marxe ani nikdy moc nestudoval.

Současný papež František ostře kritizuje globální kapitalismus a vyzdvihuje socialistické výdobytky. Dokonce říká, že komunisté okopírovali křesťanský boj za chudé a sám přitom vyhlásil novou křížovou výpravu tentokrát proti liberálnímu kapitalismu a za křesťansky laděný sociální stát. Kritizuje ideologii neomezeného kapitalismu. Mám takové podezření, že mu Fidel při jeho návštěvě na Kubě pod papežskou sutanu podstrčil rudou knížku. Kritická slova papeže Františka nejdou pod nos bohatým a mocným tohoto světa ani vlastním fláterníkům.

Dalajlama o sobě bezostyšně tvrdí, že je marxista. Přiznal se k víře v učení německého myslitele Karla Marxe, jehož teorie daly základ socialismu a komunismu. „Pořád jsem marxista,“ prohlásil v New Yorku, kam přijel na jednu ze svých dobře placených přednášek. „Marxismus má morální etiku, zatímco kapitalismus je pouze honba za ziskem,“ vysvětlil duchovní, jenž žije od svého útěku z Číny po nezdařeném protičínském povstání v Tibetu v roce 1959 v indickém exilu. Dalajlama podle svých slov dokonce uznává, že komunistický režim v Číně přinesl jejím obyvatelům neslýchaný blahobyt. Milionům lidí se životní úroveň zlepšila…, ovšem je nutné najít východisko mezi životní úrovní a svobodou..., nezapomenul dodat.

Představitelé rádoby umělecké fronty u nás se po převratu chtěli zviditelnit a plácali jeden nesmysl za druhým, což jim zůstalo dodnes. Tak například herec Jandák prohlásil: „...jsem šťastný, že jsme svobodní. Ať nemáme třeba na chleba, ale hlavně, že jsme svobodní!“ Už vidím, jak je náplavka v Praze poseta hladovějícími, ale šťastnými umělci. Dělají si z nás srandu?! Zkrátka osvícenský francouzský filozof Denis Diderot měl pravdu, když řekl: „...umělci, herci hrají v životě tolik charakterních rolí, že jim na ten jejich vlastní charakter už nezbývá!“

A je to právě Marx, který jasně ukazuje, za jakých podmínek budou lidé skutečně svobodní.

 * * *

Své vystoupení jsem nazval – Nejsme Zombie, ale žáci Marxe – jako reakci a nesouhlas s nálepkováním nejstarší generace komunistů, generace, která dosáhla největších výsledků a úspěchů v historii naší země, vybudovala hrdou společnost pracujících, kterou nám záviděl celý svět a tuto generaci pan poslanec Dolejš v jedné z komerčních televizí nazval, že jsou zombie, kteří snad brzo odejdou.

Vůbec nám nějak páni poslanci narostli s tím nálepkováním. Prostota jejich duševního zdraví se dá zjednodušeně přiblížit následovně – nesouhlasím s vámi, tak jste stalinisti. Uznáváte demokratický centralismus? - tak jste stalinisti. Mluvíte o leninských principech stranické práce? - tak jste stalinisti. Mluvíte o nutnosti znárodnění všech rozhodujících společensky důležitých oblastí, jako je školství, zdravotnictví, bezpečnost, doprava, lesy, vodní zdroje atd.? - tak jste stalinisti. Uznáváte-li úlohu Rudé armády jako rozhodující v porážce fašismu za druhé světové války? tak jste stalinisti..., a tak bych mohl pokračovat.

Nazvat někoho „bolševikem“ nebo „stalinistou“ bude v budoucnosti, až se lidé dovědí a pochopí všechny souvislosti, vlastně pochvalou.

V zemích bývalého Sovětského svazu, ale i v jediném komunistickém nakladatelství u nás – OREGO, vyšlo nemálo publikací odhalujících skutky, život a vládu Josifa Vissarionoviče Stalina, člověka neprávem zakydaného hromadou špíny, následovníka Marxe, Engelse, Lenina. Knihy oproštěné od hloupého a vulgárního antikomunismu, nade vší pochybnost dokazují, že Stalin byl v prvé řadě velice schopný analytik, odhalující daleko dopředu budoucí děje a zároveň vynikající organizátor a dříč, který svým dílem dokázal Rusko a Sovětský svaz před budoucími vážnými nepříjemnostmi v maximální míře uchránit. Ještě překvapivější je zjištění z posledních let, že Stalin dlouhá léta bojoval proti byrokratické stranické nomenklatuře a provedl celou řadu kroků, které měly její moc zlikvidovat. Nakonec však stranická klika zlikvidovala Stalina i jeho dílo.

Ne nadarmo byl Stalin v několika po sobě jdoucích anketách v Rusku na předních i prvních místech. Svádět všechny chyby a nespravedlnosti v bývalém Sovětském svazu na jednu osobu mohou skutečně jen hlupáci. Nejhorší ale na tom je, že ti, co nejvíce „křičí“ proti éře budování socialismu v Sovětském svazu v době Josifa Vissarionoviče, napáchali a i dnes činí mnohem horší věci, a navíc úmyslně.

Největší, oficiálními „sdělovadly“ užívané lži, prezentované rádoby politiky a v učebnicích uváděné, jsou výčitky vůči Stalinovi vedeny ve smyslu jeho vykreslení jako masového vraha, likvidátora národů, strůjce hladomoru apod. V oblasti společenských věd pak několik zásadních Stalinových myšlenek vysvětlujících a obhajujících učení Marxe, Engelse, Lenina.

Antikomunistická, ale bohužel i rádoby komunistická teoretická fronta u nás mluví neustále o lživosti Stalinovy teze o přerůstání a pokračování třídního boje i v době tzv. přechodného období, tedy při budování lidově demokratické či socialistické společnosti.

Tak vážení teoretici! Jestliže připustíte, že je praxe kritériem objektivnosti pravdy, tak u nás měl v roce 1968 i 1989 generalissimus naprostou pravdu. Co jiného byly stovky vražd, fyzického napadání, ocelová lanka přes cestu, požáry, sabotáže v padesátých letech?! Co jiného bylo uvolnění a plíživá kontrarevoluce v letech následujících, která byla fakticky jen kostýmní zkouškou, na kterou tehdejší nejvyšší vedení strany u nás i v Sovětském svazu skočilo! Nakonec vlastní prohra, zrada, neschopnost a zbabělost v roce 1989 - jen Stalinova slova potvrdila.

Vydal jsem několik knih, které hledání pravdy napomáhají a nenávist a nános špíny na Komunistickou stranu Sovětského svazu a její představitele na faktech vyvracejí. Jen pro zajímavost: v dnešním Rusku vychází každoročně několik titulů, které současnou překroucenou historii narovnávají a v některých bývalých zemích Sovětského svazu jsou prodávány pod pultem.

Zkrátka. Kde schází argumenty, začíná násilí. To se projevuje na politické scéně neúměrnou agresivitou, přijímáním účelových zákonů sloužících menšině k ovládání většiny i umlčení hledačů pravdy a uvnitř KSČM nálepkováním, pomluvami, intrikami i nepřipuštěním kvalitativních změn v činnosti strany.

Mou skromnou snahou a jediným úkolem, který jsem si dal - je nalákat vás jako medvědy na Marxův med.

A tak - Poučení první

Získat sympatie i úctu k Marxovi lze po několika vyvedených konferencích.

Abychom pochopili základní ideje marxismu, a moudrosti Marxe samotného lze při troše snahy i po dvou či tříletém studiu ve skupině nadšenců podobně smýšlejících.

Stát se marxistou znamená, abychom studovali pečlivě Marxe a konfrontovali jej s ostatními klasiky celý život a ani tak se to mnohým z nás do smrti nepovede.

Být ale dnes marxistickým revolucionářem, tak to nejde bez znalosti Marxovy teorie a jeho praktických společenských objevů, bez Leninovy jiskry, bojovnosti a nekompromisnosti a guevarovské oddanosti a hrdinství.

Marx a marxismus jako věda a metoda poznání se na přelomu tisíciletí především kvůli rozpadu socialistické soustavy dostal do jisté krize.

Marx a jeho dílo nezaostalo, ale zaostala schopnost současné pokrokové inteligence rozpracovat, aktualizovat a modernizovat marxismus na současnou v oblasti společenských věd krizovou situaci. To jsme dlužni budoucím generacím. Nejsmutnější na tom všem ale je, že nám vlastně klasici marxismu-leninismu ve svých dílech i praktických činech cestu ukázali. My jen neumíme vzít „baterku“, rozsvítit světlo a jít tu cestu hledat.

Na několika posledních (možná na všech popřevratových) sjezdech Komunistické strany Čech a Moravy se této otázce, to znamená rozpracování a využití poznatků klasiků marxismu-leninismu na současnou dobu pozornost nevěnovala a marxistické programové ukotvení do vlastní politické práce se nekonalo.

Komunistická strana se této oblasti bojí! I to svědčí o tom, že vlastně nejsme fakticky svým programem ani konáním komunistickou stranou. Strana má oblast teoretické práce uvázanou na noze jako balvan, s kterým nehne. A hledá se spíše zdůvodnění, proč Marxe nemusíme studovat než jak mu přijít na chuť.

Přitom asi každý z nás uznává pravdivost teze, že bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční praxe.

K marxismu se vědomě hlásí jednotlivci. Systematičtěji v této oblasti pracuje jen Marxisticko-leninský odborný klub a díky některým mimořádným osobnostem našeho hnutí i měsíčník Dialog otázky odpovědi. Drobné reflexe těchto subjektů zazněly i na posledních několika sjezdech. Jejich nepochopení a především strach z toho, že budu muset na sobě pracovat a něco pro stranu udělat, jsou největší příčinou ztráty autority našeho hnutí ve společnosti.

Ona totiž znalost Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Dimitrova, Gottwalda a dalších, jak říkáme, klasiků a znalost marxismu jako vědy je nezbytným předpokladem strany, která chce skutečně uskutečnit kvalitativní změny ve společnosti i ve světě.

Marxismus není ani písmo svaté (i když bychom k němu tak měli přistupovat), ani mrtvá litera. Marxismus je i dnes živější než celá naše strana. A to je na pováženou.

Ptáme se: Co je marxismus pro nás? A odpovídáme: Nejpokrokovější věda!

A tak si kladu otázku: Jestliže je marxismus pro nás nejpokrokovější vědou, která nám neumožňuje zpátečnictví, ale jen nás nutí jít stále kupředu, tak proč mám pocit, že se chováme jak „stádo“ raků.

Takže... poučení druhé:

„Strana, která může existovat bez Marxe, nemůže být stranou skutečně komunistickou.

Znát Marxe a jeho dílo znamená – vědět!“

Proto mi dovolte nyní připomenout několika slovy život tohoto velikána.

Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru (v Pruském Porýní). Jeho otec byl advokát, žid, ale v roce 1824 přestoupil k protestantům. Rodina byla zámožná, vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium v Trevíru, vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval práva, ale především historii a filozofii. Studia dokončil v roce 1841 obhajobou doktorské disertace o Epikurově filozofii. Svými názory byl tehdy Marx ještě hegelovským idealistou. V Berlíně patřil ke skupině „levých hegelovců“, kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filozofie ateistické a revoluční závěry.

Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu, kde se chtěl stát profesorem. Ale reakční politika vlády, která v roce 1832 zbavila katedry Ludwiga Feuerbacha a v roce 1836 mu znovu odepřela vstup na univerzitu, a která v roce 1841 zakázala přednášet v Bonnu mladému profesorovi Bruno Bauerovi, přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké dráhy. Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi rychle. Ludwig Feuerbach začíná zejména od roku 1836 s kritikou teologie a přiklání se k materialismu, který u něho plně převládl v roce 1841 (Podstata křesťanství); v roce 1843 vyšly jeho Zásady filozofie budoucnosti. „Kdo sám neprožil osvobozující účinek“ těchto knih, napsal Engels později o těchto Feuerbachových dílech, „nedovede si to ani představit“. „Všichni“ (tj. leví hegelovci včetně Marxe) „jsme byli rázem feuerbachovci“. V té době porýnští radikální měšťáci, kteří se v určitých bodech shodovali s levými hegelovci, založili v Kolíně nad Rýnem opoziční list Rheinische Zeitung (začal vycházet 1. ledna 1842). Marx a Bruno Bauer byli vyzváni, aby se stali hlavními spolupracovníky listu. V říjnu roku 1842 se stal Marx jeho šéfredaktorem a přestěhoval se z Bonnu do Kolína. Za Marxovy redakce se stále jasněji vyhraňovalo revolučně demokratické zaměření listu, takže jej vláda nejdříve podrobila dvojí až trojí cenzuře a po roce působení se rozhodla list zakázat. Marx se musel v té době vzdát funkce redaktora, ale ani svým odchodem list nezachránil. Novinářská práce Marxovi ukázala, že nezná dostatečně politickou ekonomii, a proto ji začal více studovat.

Ve stejném roce tedy 1843 se Marx oženil v Kreuznachu s Jenny von Westphalen, svou přítelkyní z mládí, s níž byl zasnouben už jako student. Jeho žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny. Její starší bratr byl v jednom z nejreakčnějších období, v letech 1850 až 1858, v Porýnském Prusku ministrem vnitra. Na podzim roku 1843 přijel Marx do Paříže, aby zde v cizině spolu s Arnoldem Rugem (1802 až 1880, levý hegelovec, 1825-1830 vězněn, po roce 1848 emigroval; 1866-1870 bismarckovec) vydával radikální časopis. Vyšel však jen první sešit časopisu, který se nazýval Deutsch-Französische Jahrbücher. Časopis musel být zastaven pro obtíže při tajném rozšiřování v Německu a pro Marxovy neshody s Rugem. V článcích, které v něm uveřejnil, vystupuje Marx už jako revolucionář, který hlásá „bezohlednou kritiku všeho existujícího“, zejména „kritiku zbraní“ a obrací se k masám a k proletariátu.

V září roku 1844 přijel do Paříže na několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem. Oba se velmi aktivně účastnili tehdejšího rušného života pařížských revolučních skupin (zvláštní význam mělo Proudhonovo učení, s nímž se Marx kategoricky vypořádal roku 1847 ve své Bídě filozofie). V ostrém boji proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a taktiku revolučního proletářského socialismu neboli komunismu (marxismu).

Roku 1845 byl Marx na nátlak vlády z Paříže vypovězen jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II. kongresu v Londýně v listopadu 1847. Jejich účast byla neobyčejně aktivní. Z pověření kongresu vypracovali proslulý Manifest komunistické strany, který vyšel v únoru 1848.

V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové společnosti.

Po únorové revoluci roku 1848 byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po březnové revoluci do Německa, do Kolína nad Rýnem. Tam vycházel od 1. června 1848 do 19. května 1849 list Neue Rheinische Zeitung. Marx byl jeho šéfredaktorem. Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna proletářská a demokratická hnutí ve všech zemích světa. Vítězná kontrarevoluce pohnala Marxe nejdříve před soud (osvobozen 9. února 1849) a potom jej vypověděla z Německa (16. května 1849). Marx se vrátil opět do Paříže, ale i odtud byl po demonstraci z 13. června 1849 vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.

Život v emigraci, o němž si lze udělat názornou představu z Marxovy korespondence s Engelsem, byl nesmírně těžký. Marxe a jeho rodinu přímo rdousila nouze. Bez Engelsovy soustavné finanční podpory by Marx nejen nedokončil Kapitál, ale jistě by bídě podlehl. Kromě toho převládající učení a směry maloburžoazního a neproletářského socialismu vůbec Marxe nutily, aby proti nim ustavičně vedl neúprosný boj a čas od času odrážel nejzběsilejší a nejdivočejší osobní útoky. Vyhýbal se emigrantským kroužkům a v řadě historických prací propracovával svou materialistickou teorii, především se však usilovně věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu zrevolucionizoval ve svých dílech Ke kritice politické ekonomie (1859) a především v Kapitálu (I. díl, 1867).

Oživení demokratických hnutí koncem padesátých let a v šedesátých letech devatenáctého století přivedlo Marxe opět k praktické činnosti. V roce 1864 (28. září) byla v Londýně založena proslulá I. internacionála - Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto sdružení, autor jeho první Adresy a četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí, snažil se, aby rozmanité formy neproletářského, předmarxistického socialismu (Mazzini, Proudhon, Bakunin, anglický liberální tradeunionismus, pravicové tendence lassallovství v Německu apod.) dospěly ke společné činnosti, a v boji proti teoriím všech těchto sekt a bezvýznamných škol vytvářel jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy v různých zemích. Po pádu Pařížské komuny (v roce 1871), kterou Marx důkladně, výstižně a v revolučním duchu zhodnotil v práci - Občanská válka ve Francii, 1871, a po rozštěpení Internacionály způsobeném bakuninovci, nemohla Internacionála v Evropě dále existovat. Po haagském kongresu Internacionály (1872) Marx prosadil, aby Generální rada Internacionály přesídlila do New Yorku. První Internacionála splnila svou historickou úlohu, když nastalo období nesrovnatelně mohutnějšího rozmachu dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy se dělnické hnutí rozrůstalo do šířky, kdy v jednotlivých národních státech vznikaly masové socialistické dělnické strany.

Intenzivní práce v Internacionále a ještě intenzivnější teoretické studium nadobro podlomily Marxovo zdraví. Přepracovával dál politickou ekonomii, dokončoval Kapitál, shromažďoval spoustu nového materiálu (a učil se několika jazykům - například ruštině), avšak nemoc mu nedovolila Kapitál dokončit.

Dne 2. prosince 1881 zemřela Marxova žena a 14. března 1883 v nedožitých 65 letech, umírá Marx.

Je pohřben společně se svou ženou na hřbitově v Londýně. Očití svědci tvrdí, že květiny na jeho hrobě neuvadají.

(Z Marxových dětí zemřely některé v dětském věku v Londýně, když rodina žila ve velké bídě. Tři dcery se provdaly za anglické a francouzské socialisty.)

* * *

Tady je na místě připomenout to, co jsme již všichni několikrát slyšeli. Je to známá řeč Marxova nejbližšího přítele a spolubojovníka Bedřicha Engelse nad Marxovým hrobem:

„Dne 14. března, ve tři čtvrti na tři odpoledne, přestal myslit největší žijící myslitel. Nechali jsme ho sotva dvě minuty o samotě, a když jsme vstoupili do pokoje, zjistili jsme, že ve svém křesle klidně usnul - ale navěky.

Ztrátu, která skonem tohoto muže postihla bojující evropský a americký proletariát, která postihla historickou vědu, nelze ani změřit. Velmi brzy pocítíme mezeru, jež vznikla smrtí tohoto velikána.

Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké, a dokonce i náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutné je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.

Ale nejen to. Marx objevil také zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly tápáním ve tmě.

Dva takové objevy by stačily na jeden život. Šťasten by mohl být ten, komu by se podařilo učinit třeba jen jeden takový objev. Ale Marx v každé oblasti, kterou zkoumal - a takových oblastí bylo velmi mnoho, a v žádné nezůstával jen na povrchu - v každé z nich, dokonce i v matematice, učinil samostatné objevy.

Takový byl jako vědec. Ale to ještě ani zdaleka nedává celý jeho obraz. Věda byla Marxovi historicky hybnou, revoluční silou. I když míval upřímnou radost z každého nového objevu v některé teoretické vědě, jehož praktické využití se třeba ještě ani nedalo předvídat, docela jinak se radoval, když šlo o objev, který hned revolučně zasahoval do průmyslu a vůbec do dějinného vývoje. Tak sledoval podrobně vývoj objevů v oboru elektřiny a ještě v poslední době objevy Marcela Depreze.

Neboť Marx byl především revolucionář. Napomáhat tak či onak svržení kapitalistické společnosti a státních institucí, které tato společnost vytvořila, přispívat k osvobození moderního proletariátu, jemuž on první vštípil poznání jeho vlastního postavení a potřeb, poznání, za jakých podmínek se může osvobodit - to bylo Marxovým skutečným životním posláním. Boj byl jeho živlem. A Marx bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem jako málokdo. První „Rheinische Zeitung“ z roku 1842, pařížský „Vorwärts!“ z roku 1844, „Neue Rheinische Zeitung“ z let 1848-1849, „New-York Tribune“ z let 1852-1861 - kromě toho spousta bojových brožur, práce ve spolcích v Paříži, Bruselu a Londýně, až nakonec jako koruna toho všeho vzniklo velké Mezinárodní dělnické sdružení - to byl věru výsledek, na který mohl být jeho tvůrce hrdý, i kdyby nebyl vykonal nic jiného.

Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to všechno smetal jako pavučinu, nevšímal si toho a odpovídal, jen když nebylo vyhnutí.

A zemřel uctíván, milován a oplakáván miliony revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a Ameriku až po Kalifornii. A mohu směle říci: i když měl ještě mnoho odpůrců, sotva měl jediného osobního nepřítele.

Jeho jméno i dílo budou žít navěky!

A ještě jednu poznámku, kterou jste možná ne všichni zaregistrovali.

V rodišti Karla Marxe – v Trevíru byla před pár dny (4. května 2018) slavnostně odhalena jeho socha v nadživotní velikosti, kterou městu darovala Čínská lidová republika.

Velikost této největší osobnosti druhého tisíciletí dosvědčuje i hysterická nenávist rádoby demokratů v Evropském parlamentu, ale i u nás, která se jen kvůli troše bronzu a instalaci sochy, 135 let po smrti myslitele tisíciletí, strhla.

Odpusťte mi v té souvislosti analogii okřídleného citátu Dietlova doktora Štrosmajera: „Kdyby hloupost nadnášela, tak se tady bude Evropský parlament v čele s českými europoslanci vznášet jako holubička!“

* * *

Když mluvíme o Karlu Marxovi, podvědomě cítíme, že ruku v ruce s jeho životem a dílem je spojen i život druhého velkého myslitele a Marxova nerozlučného přítele Bedřicha Engelse.

To nebylo za peníze koupené přátelství, jak se nám snaží dnes podsouvat dnešní rádoby „marxologové“. Schopnosti Karla Marxe, nemohou nechat nikoho na pochybách, že by se stejně jako Vladimír Iljič, byl schopen uživit svou profesí. Vzdělaný Engels ale velice záhy poznal, že se dotýká doby – místa - člověka, který provádí světodějný průlom do společenských věd a vývoje lidstva vůbec. Pochopil, že s tímto mimořádným vědcem chce spojit svůj osud a ekonomickou podporu Marxe a jeho početné rodiny bral jako samozřejmost, tak jak to přátelé v rozhodujících chvílích dělají.

Bedřich Engels byl velice vzdělaný a inteligentní člověk. O tom svědčí mnohé jeho práce. Dokonce mně dovolte se „dopustit“ jednoho vlastního didaktického poučení, které možná odporuje logice. Když radím svým vnukům a mladým přátelům, jak nejlépe pochopit Marxe, tak jim radím nejprve studovat Engelse a pak se k Marxovi vrátit. Svědčí to možná o mém nižším IQ, ale funguje to.

Jedno je ale jisté, celé přátelství Marxe a Engelse, těchto dvoubuněčných dvojčat, bylo postaveno na velice blízkém stupni poznání, shodném myšlení a fungovalo na naprosto stejném přístupu duševního se odtržení od svého sociálního původu.

Zajímavé, ale i pochopitelné je, že v historii lidstva není málo a možná převládají osobnosti, které ač usilovaly o kvalitativní změny ve společnosti, pocházely z prostředí, kde se hmotným nedostatkem (a tudíž příčinnou touhou po revolučních společenských změnách) netrpělo.

Nakonec i Marx ve svých studiích vychází právě z podobných osobností, jako byli Hegel, Feuerbach, Spinoza, Proudhon, Smith, Voltaire, Ricardo, Rousseau, Shakespeare, Goethe, Helvétius, Darwin, Owen, Guizot, Aristotelés, Epikúros.

Společně s Bedřichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Oba se projevovali jako filozofové, publicisté, teoretici dělnického hnutí, kritici klasické ekonomie. Dospěli k mnoha trvale platným nezvratným závěrům. Námi nejčastěji užívaný je na příklad ten, který říká, že zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků, bude odstraněn základní ekonomický konflikt a může dojít k nastolení beztřídní společnosti.

* * *

K základním pracím Karla Marxe patří díla - K židovské otázce – 1843; Ke kritice Hegelovy filozofie práva - 1843–44; Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844; Svatá rodina - 1844; Německá ideologie - 1845; Teze o Feuerbachovi - 1845; Bída filosofie - 1847; Komunistický manifest - 1848; 18. brumaire Ludvíka Bonaparta - 1852; Základy kritiky politické ekonomie - 1857–1858; Ke kritice politické ekonomie - 1859; Kapitál - 1867–1883; Kritika Gothajského programu – 1875.

(Tady mi dovolte technickou poznámku. Původně jsem ke každé práci Marxe uvedl stručný popis se závěry pro současnost a naše komunistické hnutí. Domnívám se ale, že by nebylo dobré dnešní pro nás spíše slavnostní den prohlubovat rozborem teoretických děl, bez prostoru na klasický pedagogický přístup a že někteří z vás se prací Marxe dotknou ve svých vystoupeních. Proto mně dovolte slíbit, že v písemné podobě ať už ve Sborníku nebo na webových stránkách www.rudyprapor.cz tyto stručné rozbory nebudou chybět.)

Přesto jeden návrh do pranice

Zvažme v ideologické komisi ústředního výboru a v krajských ideologických komisích, zda není na čase obnovit (třeba jednou za měsíc) sobotní matiné věnované jednotlivým pracím klasiků marxismu-leninismu. V každém kraji by se určitě našli lektoři i aktivní a při tom dobrovolní posluchači. A holt jednou měsíčně bychom šli, místo do kostela na Marxe. Zorganizovat to umíme. Jediným nepřítelem vlastního sebevzdělávání klasiky, jsme my sami. Přitom víme, že bez pochopení revoluční teorie, nemůže být ani revoluční praxe.

Takže z nečinnosti vlastně vyplývá, že my, komunisté, vlastně žádnou kvalitativní změnu nechceme.

* * *

Karel Marx, byl nejen velký filozof, ekonom, politik, vědec... on byl zároveň velký pedagog. Lenin jej kdysi nazval učitelem revolucí. A skutečně. Jak se někde něco šustlo, tak Marx ihned reagoval. Přesně sto let před mým narozením (3. ledna 1848) přišli spolu s Engelsem s první verzí základního kamene dělnického hnutí – Manifestem komunistické strany. Následující živelný revoluční rok 1848 byl vlastně zároveň první ochutnávkou marxistického pojetí historického poslání dělnické třídy jako obecně platné zákonitosti socialistické a komunistické výstavby.

Později Pařížská komuna (1871) byla vyvrcholením určité etapy v dělnickém hnutí. Došlo ke střetu mezi francouzskou buržoazií a dělnickou třídou vedenou socialisty, kteří již odmítali nadále snášet pracovní a životní podmínky. K potlačení se spojil francouzský a pruský kapitál. Následně bylo povražděno přes 30 tisíc komunardů. A přestože zpočátku nebyl Marx pařížské revoluci nakloněn, tak po jejím vypuknutí jí všemožně pomáhal.

A Marx říká, že Komuna podala důkaz o tom, že dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely..., ale právě naopak. Marxova myšlenka tkví v tom, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat „hotovou státní mašinerii“ a neomezit se na její prosté převzetí. V tom tkví hlavní poučení marxismu o úkolech proletariátu v revoluci, pokud jde o stát.

Rozbití státní mašinerie je nezbytné v zájmu dělníků i rolníků, v tom je sjednocuje, staví před ně společný úkol - odstranit „cizopasníka“ a nahradit jej čímsi novým.

A právě v souvislosti s Pařížskou komunou vyslovuje Marx nenápadnou, leč významnou poučku. Stejně jako Lenin později, když vysvětluje, co je to revoluční situace, Marx podtrhuje nutnost revoluční připravenosti, ale když už jednou revoluce začne, musí denně prokazovat vítězství a nové výsledky. Bohužel nemusíme být až tak velkými znalci Marxe, abychom vycítili, že ani ne tak vlastní chyby vznikající z neznalosti a situací v budování poúnorové nekapitalistické cesty, ale právě usnutí na vavřínech a ustrnutí v náročnosti k sobě, bylo počátkem konce revoluční podstaty komunistického hnutí u nás, za kterým šly pracující masy.

Marx měl v podstatě podíl na všech následných sociálnědemokratických revolucích a dá se naopak říci, že jen revoluce stojící na marxistických základech měly šanci uspět.

Rovněž je Marxovou zásluhou pochopení nezbytnosti internacionálního charakteru a podpory lidově demokratických a socialistických revolucí.

Založením I. internacionály konstituoval budoucí charakter celého mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Následně Engels druhou a především Lenin třetí Komunistickou internacionálou vytvořili základní předpoklad celosvětového vítězství socialismu – internacionalismus.

Ten hrál nezastupitelnou roli v boji proti fašismu, proti kolonialismu i při upevňování socialistické soustavy. Jeho současná absence uvolnila nejreakčnějším silám ruce a otevřela cestu pro přípravu nových imperialistických válek.

Takže jeden ze základních odkazů Marxe je poznání, že v jednotě je síla. Bez Nové Komunistické internacionály nebude ani jednota v akčnosti, ani jednota v teoretické oblasti, ani jednota v politice komunistických a dělnických stran. Bez Nové jednotné Komunistické internacionály nebude poražen kapitalismus.

Takže další navrhovaný závěr

Využít nejbližší mezinárodní schůzky představitelů dělnických a komunistických stran k projednání a přijetí prohlášení o přistoupení k Nové Komunistické internacionále.

Vytvořit základnu pro mezinárodní internetové teoretické pracoviště.

Připravit programové prohlášení k projednání v národních stranách, vycházejíce při tom z principů Leninovy Komunistické internacionály, Pchjongjangské a Bruselské deklarace.

Požádat socialismus budující země o rozumnou ekonomickou pomoc k vytvoření sídla Nové Komunistické internacionály.

Vyhlásit roky 2018 – 2019 roky studia prací Karla Marxe.

* * *

Podstatou činnosti komunistického hnutí jsou teoretické základy, historické poznání a praktické výstupy, které uceleně nazýváme marxismus – leninismus.

Lenin o marxismu říká:

„Marxismus je soustava Marxových názorů a jeho učení. Marx propracoval a geniálně dovršil tři hlavní ideové proudy 19. století, jež vznikly ve třech nejpokročilejších zemích lidstva: klasickou německou filozofii, klasickou anglickou politickou ekonomii a francouzský socialismus s ohledem na francouzská revoluční učení vůbec.

Pozoruhodná i odpůrci uznávaná důslednost a ucelenost Marxových názorů ve svém celku vytvářejí soudobý materialismus a vědecký socialismus jako teorii a program dělnického hnutí ve všech civilizovaných zemích světa.“

Hlavním obsahem marxismu je výklad Marxova ekonomického učení.

Centrálním konceptem filozofie Marxe je dialektický materialismus. Ten je založen na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, který ústí v syntézu, jež vývoj posouvá dopředu. Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu označili Marx s Engelsem konflikt různých společenských tříd. V Manifestu to popisují následovně:

„Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé skončil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd.“

(V předmluvě k německému vydání Manifestu komunistické strany z roku 1883, již po smrti Marxe, upřesňuje Bedřich Engels, že v období prvobytně pospolné rodové společnosti takové definování tříd s ohledem na pospolnou držbu půdy, ještě neplatilo. V poznámce k anglickému vydání z roku 1888 mimo jiné uvádí: (Dějiny všech dosavadních společností...) To jest, přesně řečeno, celé písemně dochované dějiny. Roku 1847 byla předhistorie společnosti, společenská organizace, která předcházela veškeré psané dějiny, ještě téměř neznámá. Později objevil Haxthausen pospolné vlastnictví půdy v Rusku. Maurer dokázal, že je společenským základem, z něhož v historickém vývoji vycházely všechny německé kmeny, a postupně se zjistilo, že vesnická občina s pospolnou držbou půdy byla prvobytnou formou společnosti od Indie po Irsko. Konečně Morgan dovršil dílo svým objevem pravé povahy rodu a jeho postavení v kmeni, čímž odhalil vnitřní organizaci této prvobytné komunistické společnosti v její typické formě. Rozkladem této prvobytné občiny počíná štěpení společnosti na zvláštní, koneckonců antagonistické třídy. Pokusil jsem se probádat tento proces rozkladu ve spise „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, 2. vydání, Stuttgart 1886.)

Marxovo pojetí dějin pojmenoval později Engels jako historický materialismus.

* * *

Jedním ze sporů, a to nejen v Komunistické straně Čech a Moravy neustále opakovaných, je kritika údajného staromilství v terminologii komunistického hnutí.

Byl bych hrozně rád, kdyby byl marxismus přitažlivější pro mladou generaci.

Léta dělám na digitalizaci všech spisů klasiků a jsou již dnes některé publikace jako například Marxistická filozofie Františka Ledviny digitálně na cedéčku i na internetu.

Možná, když někdo složil operu o kousku gumy z Nagana, nebo jsou zločiny a podvody fotbalových bafuňářů inspirací pro komediální inscenace, tak možná někdo napíše muzikál nebo balet o marxismu, na který se mladí pohrnou a budou z Karlínského divadla odcházet rovnou na barikády světové revoluce. Ale do té doby budeme muset v marxistické terminologii asi vydržet s tím, co máme zažité.

Nebo jak byste třeba chtěli zaměnit a v souladu s klasiky vysvětlovat pojmy jako - Základní otázka filozofie; Gnozeologické kořeny idealismu; Dialektika a metafyzika; Hmota a základní formy její existence; Hmota a pohyb; Prostor a čas; Hmota a vědomí; Základní zákony dialektiky; Zákon jednoty a boje protikladů; Zákon vzájemného přechodu kvantitativních v kvalitativní změny; Zákon negace negace; Kategorie materialistické dialektiky; Jedinečné, zvláštní, obecné; Podstata a jev; Příčina a účinek; Nutnost a náhodnost; Obsah a forma; Sociálně ekonomická formace; Třídy a třídní boj; Diktatura proletariátu atd. apod. To jsou všechno pojmy ze základů marxismu-leninismu, bez jejichž znalostí nemůže v současném vulgárním antikomunismu žádný funkcionář obstát.

Zajímavé je, že klasický marxismus-leninismus je dokonce schopen i dnes přesně ukázat, kde jsme v historii komunistického hnutí obecně udělali chyby, jakých nedostatků či přehmatů jsme se dopustili.

Jsem přesvědčen o tom, že pokud máme být schopni se ideově sjednotit, musí být i vlastní studium a tím i pojmosloví jednotné a srozumitelné.

Myslím, že až na mimořádné a převratné objevy v exaktních vědách, není toho moc v dějinách lidstva, co by už někdy nezaznělo nebo nebylo napsáno. Mudrcové před dvěma tisíci lety hovořili o věcech, které jakoby dnes nově objevujeme.

Mistr Jan řekl, že v knihách je pravda. Proto se také vždy nejprve začínají knihy pálit, když chce církev nebo Hitler zavést „lepší pořádky“. Nebo alespoň je vhodit do stoupy, jako to udělali novodobí popřevratoví Havlovi Koniášové s díly klasiků marxismu.

Nevědomost je to, čím nejsnáze ovládáme lidi. To věděli bratři Dullesové, Churchill... to bohužel ví i mentálně retardovaný exmanžel bývalé jedné české krásky za mořem. A tak, když najednou zazní věta „Putin nechal novičokem zlikvidovat Skripala“, tak... k čemu dojde...?

Nikdo u nás neznal nějaké jméno Skripal, asi sedm lidí u nás vědělo co je to novičok, a nemálo lidí u nás ani neví kdo, nebo co je to Putin.

Ale všichni ti lehkoživkové, co se naučili číst a psát a počítač používají jako lepší psací stroj, okamžitě vědí, že nás ruský národ ohrožuje, že je třeba okamžitě rozšířit základny NATO blíž k Ruské federaci a pokud možno co nejrychleji, abychom nebyli poslední, vyhodit z ruské ambasády několik diplomatů, protože každý, kdo mluví rusky, je zločinec a určitě špion.

Vím, že myšlení občas bolí, ale logika zase není až tak složitá. Používejme selský rozum a nebuďme prodejní. Komunisté nejsou na prodej!

Komunisté nemohou například přijmout korýtka ve státní správě či státních podnicích výměnou za toleranci imperialistické vlády. Pokud tak učiní, nejsou to komunisté. A prosím, netahejte sem leninskou taktiku a srovnání s NEPem, apod. To jen jasně svědčí o neznalosti prací Lenina a výsledků jeho práce.

Já tuto aktualizaci použil pro dokreslení jen proto, abychom používali to, čím se od všech ostatních živých tvorů odlišujeme. Tedy mozek.

Někdy mám pocit, že naši zákonodárci při vstupu do Sněmovní čtyři, když procházejí těmi turnikety, jsou vystavováni nějakému zvláštnímu ozáření. Jinak si jejich jednání neumím vysvětlit. Normální český národ je jim až na malé výjimky zcela ukraden.

Bývalá kleptomanka se rozhodne odejít z Vladislavského sálu ještě dva dny před inaugurací prezidenta a televize nám to pak týden předkládá jako hrdinství Šárky v čele dívčí války. Najatí herci v bílých přilbách v Sýrii děsí svět neexistujícím plynem, a tak bych mohl pokračovat. Hloupost, lež, intriky. Tím nás krmí média i oficiální kruhy den co den.

My neobjektivitu veřejnoprávní televize i většiny ostatních kritizujeme, ale vlastní internetovou televizi si nepořídíme. Mluvíme o tom na našich konferencích už dvacet let. Máme to chápat tak, že nemáme vlastně lidem co říct?! Nebo se bojíme?!

Ne, marxisté se nemohou bát, protože vědí, že na jejich straně je pravda.

Buďme proto moudrými, vzdělanými a přesvědčenými marxisty, abychom mohli být i dobrými lidmi.

Řekli o Marxovi a jeho díle

(Zde uvádím kompilát různých stanovisek řečených k Marxovi a jeho dílu. Mnohé názory jsou diskutabilní, ale je potřebné je znát a ze studijního pohledu o nich vědět.)

* * *

Marx byl nejgeniálnějším myslitelem. Není jednoho národohospodáře, který by se Marxem nezabýval. Sám jsem se od něho mnoho naučil. Jeho působení bylo ohromné. Marxismus vynutil reformy. Sociální reformy jsou prací idejí Marxových. Na duchovní směry, politiku vlád, na vše měl marxismus vliv. (Tomáš Garrigue Masaryk)

* * *

Jeho teorie byly pozdějšími stoupenci interpretovány různě až protikladně. Od nerevoluční, reformistické politiky sociální demokracie Karla Kautského přes interpretace tzv. reálného socialismu někdejšího Sovětského svazu a jeho spojenců, čínského maoismu, až k sociálně kritickým teoretikům, jako byli Antonio Gramsci, György Lukács, myslitelé Frankfurtské školy nebo pozdější Nová levice. Myšlení mladého Marxe ovlivnilo také reformní socialisty v období tzv. pražského jara nebo podobně orientovanou jugoslávskou skupinu Praxis.

* * *

O jeho přetrvávajícím vlivu svědčí kromě teoretických diskusí také opětovný zájem o jeho spisy v době hospodářské krize, umístění na třetí příčce v soutěži o „největšího Němce“ v roce 2003 nebo popularita patrně nejznámějšího současného myslitele navazujícího na Marxe, Slovince Slavoje Žižeka.

Mezi jeho četné kritiky patřili představitelé křesťanství a dalších náboženství, která on sám obecně odmítal (jeho díla však nikdy nebyla katolickou církví zařazena mezi zakázané knihy). Ve druhé polovině 20. století se jeho analýzou kapitalismu inspirovala tzv. teologie osvobození.

Složitý a různorodý je vztah (nejen) liberálních myslitelů k Marxovi. Někteří oceňují jeho analýzy kapitalismu, stavějí se však proti vědeckému pojetí dějin. Filozof Karl Raimund Popper ve své Bídě historicismu nachází u Marxe fatalistické pojetí dějin: poté, co známe neměnné zákonitosti vývoje, není možné měnit společnost „proti nim“, a vzniká naopak „vědecké“ centrální plánování, které může přerůst do totalitarismu. Marxismus je podle něho „nejčistší, nejrozvinutější a nejnebezpečnější podobou historicismu“.

Podobně bývá namítáno, že je-li podle Marxe zánik kapitalismu nevyhnutelný, zůstává organizovaná akce vykořisťovaných neopodstatněná. Pro Poppera již samotná dialektická metoda je pouhým zesíleným dogmatismem, jenž zůstává v očividném nesouladu s pravidly logiky. Popper odmítal marxistický ekonomismus, tj. pojímání člověka jako bytosti, jejíž činnosti a chápání světa jsou určeny ekonomickými zájmy, a také chápání celých dějin jako třídní zápas o ekonomickou nadvládu. Marxistická koncepce třídního boje je dle něj velmi podobná koncepci boje o rasovou nadvládu, kterou vyznávají rasistické doktríny. Díky používání indukční metody Popper pokládal marxismus buď za směs vědy a proroctví, nebo za pavědu, anebo také ničím neopodstatněné všeználkovství. Obdobně kriticky se stavěl i k psychoanalýze Sigmunda Freuda. Dle Poppera také existuje ideová příbuznost mezi marxismem a fašismem, nejsou však dle něj identické. Popper byl více kritičtější vůči fašismu než vůči marxismu.

* * *

Velkým znalcem Marxe byl především Raymond Aron, autor knihy Marxův marxismus, který autora Kapitálu respektoval, zato však tvrdě kritizoval soudobý, zejména francouzský marxismus (Althusser, Sartre), který podle něho rezignoval na kritické myšlení a stal se, podobně jako další ideologie, spíše politickým náboženstvím. Proto v parafrázi Marxe mluví o „opiu intelektuálů“. Podle Raymonda Arona: „Marxistická eschatologie připisuje proletariátu úlohu kolektivního spasitele.“ Komunismus byl podle něj prvním náboženstvím intelektuálů, které mělo úspěch. Marx naplnil N. Machiavelliho touhu po náboženství organizující stát.

* * *

Rozsáhlý kritický rozbor jeho nauky podává také Leszek Kołakowski v práci Hlavní směry marxismu nebo T. G. Masaryk ve svém díle Otázka sociální. Marxismus je dle Leszka Kolakowského šiřitelem slepé důvěry ke vznešenému světu všeobecného uspokojení, který čeká na lidstvo hned za rohem. Téměř všechna proroctví, jak Marxova, tak pozdějších marxistů se ukázala být proroctví falešnými, což však nikterak nenarušuje stav duchovní sebejistoty, v jakém žijí vyznavači marxismu, stejně jako v případech všech očekávání známých z chiliastických náboženských hnutí. Dle Kolakowskeho Marx také nepředvídal, že po zestátnění výrobních prostředků lze vykořisťování a ekonomickou nadvládu nad pracujícími znásobit.

Kolakowski také upozorňoval na nesoudržnost marxismu, který byl plný dvojsmyslů a neúplných formulací, či nevysvětlitelných narážek. Dle něj proto ti, kteří kritizovali V. I. Lenina za to, že se zpronevěřuje Marxovým důležitým myšlenkám (například dle nich Marxova diktatura neznamená despotickou a nezákonnou vládu), neodhalovali Leninovo zpronevěření se Marxovi, ale nedůslednost Marxe samotného.

* * *

Německo-americký psycholog Erich Fromm vydal dvě knihy, kde se zabývá interpretací Marxe. V Obrazu člověka u Marxe jde hlavně o sociálně humanistickou interpretaci postavenou na Ekonomicko-filozofických rukopisech, jejichž podstatná část je obsahem tohoto díla. Ve druhém titulu Beyond the Chains of Illusion se Fromm vyrovnává se svým vztahem k Freudovu a Marxovu učení. Fromm jako jeden z mála kritiků poukázal na to, že Marx vždy hledal „dynamiku“ společenských dějů, tzn. jejich hybné síly. Tím odpovídá na námitky proti možnému fatalismu a neměnnosti jím objevených a zkoumaných pravidel pro společenské pohyby. Dle kritiky Nikolaje Bardějeva v marxismu kolektiv, kterému je projevována úcta, zaujímá místo určené bohu a člověku. Proletariát je pro Marxe novým Izraelem, spasitelem a budovatelem nového království na zemi. Marxův proletářský komunismus je odchylkou od starohebrejského chiliasmu. Vyvolený národ se proměnil ve vyvolenou třídu.

* * *

Józef Maria Bocheński byl přesvědčen, že marxismus není ve skutečnosti žádnou vědeckou teorií. A to proto, že: 1. Neopírá se o zkušenosti a fakta, ale o arbitrárně a dopředu určená dogmata; 2. Není logicky uspořádaným a vnitřně soudržným systémem myšlení, vyznačuje se řadou rozporů a jakýmsi svérázným intelektuálním zmatkem či nepořádkem; 3. Odmítá veškerou kritiku, odmítá podrobit se empirické verifikaci a logickému posouzení, jelikož sám sobě přiznává hodnoty pravdivosti, věčnosti a neměnnosti. Bocheński tvrdí, že komunistická filozofie se opírá o neomylné ‚klasiky‘, skládá se povětšinou z komentářů k nim, je krajně dogmatická a ohání se pravověrností. Dle něj je komunismus ve své teorii a praxi přímo neuvěřitelným zjednodušením všeho.

* * *

Dle Giovanniho Sartoriho byla Marxova spasitelská mise libertariánská, nikoliv rovnostářská. Marx předložil kontraideál ve vztahu k rovnostářství, který byl ideálem libertarianismu v jeho krajní a millenaristické podobě.

* * *

Dle Alfreda G. Meyera se mladý Marx otevřeně přikláněl k anarchismu a naprosto odmítal stát, který považoval za nereformovatelnou represivní strukturu jsoucí pouhým prostředkem třídního panství. Marx dle Meyera překvapivě převzal některé své názory od krajně konzervativních tradicionalistů Louise Gabriela Ambroisea de Bonalda a Josepha de Maistreho. Stejně jako oni zuřivě kritizoval liberalismus. Program revolučního socialismu vyvozoval z naprostého odmítnutí liberalismu. Tito však z takového odmítnutí vyvodili program konzervativní a tradicionalistický. Marx byl dle Meyera silně ovlivněn Henri de Saint-Simonem. Marx podlehl pokušení utopie tím, že nekriticky věřil v pokrok a především představil vizi komunistické Arkádie, která čeká lidstvo po porážce kapitalismu. Marxismus je v tomto ohledu amalgamem spojujícím utopismus s prométheismem v jeden celek.

Marxistickou filozofii dějin Meyer kritizoval proto, že zde máme paradox: člověk tvoří dějiny, ale není jejich pánem. Jinými slovy řečeno, dějiny jsou výsledkem lidské činnosti a současně lidé jsou výtvorem dějin. Dle Meyera je marxismus mnohovrstevný a zároveň vnitřně značně nesoudržný. Proto také není leninismus do očí bijícím popřením marxismu, jak si myslí rozhodující většina badatelů, nýbrž jednou z jeho obměn. Meyer vždy zdůrazňoval, že marxismus, bezmezně přesvědčený o svých morálních pravdách, je příkladem takového typu světského humanismu, který ospravedlňuje násilí a dopouštění se nelidských či přímo bestiálních činů, to vše ve jménu vyšší pravdy, a tím otevírá dveře dokořán totalitarismu.

Z výše uvedených stanovisek je zcela patrné malomocenství mnohých filozofů pochopit dílo Marxe v jeho téměř všeobjímající vědecké analýze, ale při tom zároveň v dialektické jednotě. Ve snaze ponížit Marxe, jeho několikagenerační předstih vidění i záměr ukázat dialektický a historický materialismus jako pavědu a Marxovy metody poznání jako zastaralé či nepoužitelné, neumí jeho kritici zakrýt vlastní subjektivistický pohled, nepochopení základních vědeckých poznatků, a nestydí se za okatou úsluhu liberálnímu kapitalismu.

Ve vší úctě k myslitelům, nebyli tito schopni (nebo nechtěli) dosáhnout pokory před nedostižnými poznatky tohoto velikána, a proto se uchylovali k zjednodušeným odsudkům.

Souběžné dějiny lidstva a Karla Marxe za posledních dvě stě let nesčetněkrát prokázaly nesmrtelnost učení tohoto velikána.

Několika větami o dílech Karla Marxe

K židovské otázce (1843)

Krátký spis, který vyšel v jeho Německo-francouzské ročence v Paříži roku 1844, kritizuje dvě studie Bruna Bauera, které se věnují možnosti politické emancipace Židů v Prusku a prosazují sekulární stát. Podle něj nestačí emancipace politická, v níž náboženství není překážkou (podobně jako např. ve Spojených státech), nýbrž hovoří také o „lidské emancipaci“ a svobodě, přičemž ta je dle něj ale možná jen v nenáboženské (v jeho případě socialistické) společnosti, kdežto sekulární stát náboženství nepopírá, nýbrž předpokládá.

Ke kritice Hegelovy filozofie práva (1843–44)

V tomto raném spise kritizuje Hegelův spis Základy filosofie práva z roku 1821. Hegelův dialektický systém považuje za zcela abstraktní. V úvodu, napsaném v lednu 1844, pak zaútočil na náboženství, které považuje za lidskou iluzi: „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“

Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844

V těchto rukopisech, které byly zveřejněny teprve roku 1932 a následně získaly mezi marxisty velký vliv, se poprvé vyjádřil k národní ekonomii. Ta podle něj předpokládá soukromé vlastnictví, Marx je však nijak nevysvětluje. Jádrem spisu je kapitola Odcizená práce, kde přebírá hegelovskou dialektiku a pojem odcizení. Tím, že dělník nepracuje pro sebe, ale pro kapitalistu, je produkt jeho práce čímsi cizím, odcizeným, neboli „zvnějšněným“. Z toho jsou pak odvozeny čtyři stupně odcizení, které znemožňují dělníkovi důstojný život:

1.     odcizení od produktu vlastní práce,

2.     odcizení od výrobní činnosti samé (a tedy od sebe sama),

3.     odcizení od rodové podstaty člověka,

4.     odcizení od druhých jednotlivců.

„Svatá rodina“ aneb „Kritika kritické kritiky“ (1844-1845)

Svatá rodina je první prací vytvořenou společně s Bedřichem Engelsem. Je zaměřená proti mladohegelovcům. „Svatá rodina“ je ironická přezdívka filozofů bratří Bauerových a jejich přívrženců. Bauerové hlásali kritiku, jež je povznesena nad jakoukoliv realitu, nad strany a politiku a jež odmítá každou praktickou činnost a jenom „kriticky“ nazírá okolní svět a události v něm probíhající.

Bauerové se dívali na proletariát spatra jako na nekritickou masu. Marx rázně vystoupil proti tomuto nesmyslnému a škodlivému směru.

Ve „Svaté rodině“ je podána hluboká kritika idealismu Hegela a mladohegelovců a rozvinut dialektický a historický materialismus.

Marx a Engels se tu dopracovávají nejdůležitějšího poznatku v materialistickém pojetí dějin – ideje společenských výrobních vztahů. Ostře kritizují kult osobnosti, obhajovaný mladohegelovci. Ukazují, že obsahem dějin je boj pracujících proti vykořisťovatelům. Razí myšlenku, že proletariát je hrobařem kapitalismu.

V této práci je vyložen již zcela vyhraněný Marxův a Engelsův názor na revoluční úlohu proletariátu.

Je zde podán hluboký nástin dějin filozofie, zvláště dějin materialismu v Anglii a ve Francii.

Toto dílo tvoří mezník na cestě k vytvoření vědeckého komunismu, v boji s maloburžoazní ideologií a idealismem.

V tomto spise se Marx dosud hlásí k Feuerbachovi, kterého však již o rok později bude tvrdě kritizovat.

Německá ideologie (1845-1846)

V Německé ideologii, na níž se podílel také Engels a která vyšla až posmrtně (Moskva 1932), se autoři věnují kritice idealismu mladohegelovců a omezenosti Feuerbachova materialismu. Rozvíjejí myšlenky vyložené ve Svaté rodině a ukazují, že idealismus je světovým názorem proletariátu nepřátelských tříd a že zejména filozofie německých mladohegelovců vyjadřuje bázlivost a bezmocnost německé buržoazie.

V kritice metafyzického charakteru a nazíravosti Feuerbachova materialismu Marx a Engels ukazují, že v názorech na dějiny je Feuerbach idealistou, a proto stejně jako mladohegelovci, není s to pochopit hybné síly společenského rozvoje.

V „Německé ideologii“ je obsažena hluboká kritika Stirnerova buržoazního individualismu a anarchismu a reakčního tzv. „pravého socialismu“. V boji s nepřáteli proletariátu autoři rozvíjejí teorii vědeckého komunismu a dokazují, že se proletariát ve své činnosti opírá o objektivní zákonitosti společenského vývoje. V boji proletariátu proti buržoazii, ve vítězné komunistické revoluci, v nutnosti nastolit komunistický řád viděli nutný důsledek působení ekonomických zákonů existujících nezávisle na vůli lidí.

V „Německé ideologii“ jsou poprvé zevrubně vysvětleny hlavní myšlenky materialistického chápání dějin – otázka společenskoekonomických formací, výrobních sil a výrobních vztahů, vzájemného poměru společenského bytí a společenského vědomí.

Zároveň zde bylo poprvé uceleně představeno Marxovo materialistické pojetí dějin. Lidské vědomí je zde určováno životními podmínkami jednotlivých epoch, nikoli naopak. V každé epoše dochází ke střetu dvou společenských tříd, vládnoucí a utlačované. Vládnoucí třída, která má v rukou materiální produkci, má tím pádem podle materialismu monopol i na duchovní produkci; tak může vydávat své myšlení za jediné platné a legitimizovat jím svou nadvládu.

Marxova a Engelsova kniha je vzorem bojovné kritiky ideologie nepřátelské proletariátu a příkladem komunistické stranickosti.

Teze o Feuerbachovi (1845)

Jedenáct tezí Karla Marxe, které byly nalezeny v jeho zápisníku.

Engels poukazoval, že „Teze o Feuerbachovi“ jsou nedocenitelné jako první dokument, v němž je uložen geniální zárodek nového světového názoru. Teze obsahově souvisí s „Německou ideologií“. Marx v nich výstižně formuluje základní myšlenky nové filozofie.

Ústřední ideou tezí je vypracování vědeckého pojetí praxe. Tento úkol vyžadoval materialisticky chápat dějiny. Marx stanovil tyto základní poučky takového pojetí: hodnotit společenský život jako život převážně praktický; pochopit, že člověk je zplozen svou vlastní prací a ve své podstatě představuje souhrn společenských vztahů; analyzovat závislost ideologických jevů (například náboženství) na existenčních podmínkách a vývoji společnosti.

Z tohoto hlediska kritizuje Marx historický idealismus Feuerbacha a utopických socialistů. Vycházeje z jednoty teorie a praxe, Marx nově vytyčuje gnoseologické problémy a kritizuje „předchozí“ materialismus. Poukazuje na jeho nazíravost jako na jeho hlavní nedostatek.

Když Marx upozorňoval na zásluhy idealismu o rozvoj činnostní stránky, to je aktivity subjektu při jeho vzájemné součinnosti s objektem (subjekt a objekt), odhaloval zároveň chybnost idealistického pojetí praktické činnosti.

Marxovy teze zdůvodňují podstatu a úkoly filozofie dialektického materialismu, její místo a úlohu v revolučním přetváření společnosti.

Poslední, jedenáctá teze představuje jeden z nejznámějších filozofických citátů vůbec: „Filozofové dosud svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“         

Bída filozofie (1847)

Odpověď na „Filozofii bídy“ pana Proudhona. Raná Marxova práce, v níž jsou vyloženy základy vědeckého socialismu. Byla napsána francouzsky v roce 1847 a zaměřena proti názorům francouzského maloměšťáckého filozofa, ekonoma a anarchisty Proudhona.

Marx vystoupil proti Proudhonově „dialektické“ frazeologii. Ukázal, že Proudhon nepřekročil rámec měšťáckého obzoru. Velkou pozornost věnuje Marx kritice Hegelovy dialektiky a rozpracovává materialistickou. V „Bídě filozofie“ je obsažen vědecký rozbor kapitalistického výrobního způsobu a položeny základy marxistické politické ekonomie.

Marx do hloubky zkoumá ekonomickou situaci, historickou úlohu a úkoly třídního boje proletariátu. Podmínkou osvobození pracující třídy je zrušení všech tříd. Do té doby antagonismus mezi proletariátem a buržoazií, boj třídy proti třídě, boj, který převeden ke svému nejvyššímu výrazu znamená totální revoluci.

Jedině za takového pořádku, v němž už nebude tříd a třídního antagonismu, přestanou být společenské evoluce politickými revolucemi.

Do té doby bude poslední slovo vědy o společnosti v předvečer každého všeobecného přetvoření znít: „Boje nebo smrt! Krvavá bitva nebo nebytí! Tak neúprosně je položena otázka.“ Těmito slovy končí Marxova kniha.

Komunistický manifest (1848)

Manifest komunistické strany byl prvním programovým dokumentem vědeckého komunismu, který Marx s Engelsem napsali a který byl uveřejněn 21. února revolučního roku 1848 na sjezdu Svazu komunistů v Londýně. Obsahuje ucelený výklad základů marxismu.

V první kapitole „Buržoazie a proletariát“ jsou odhaleny zákony společenského vývoje, zdůvodněna nutnost a zákonitost změny výrobních způsobů. Autoři vycházeli z toho, že veškeré dějiny společnosti, kromě prvobytně pospolného řádu, byly dějinami třídního boje. Zdůvodnili nutnost zániku kapitalismu a ukázali cesty budování nového společenského řádu – komunismu.

V téže kapitole je objasněna historická úloha proletariátu jako revolučního reorganizátora staré společnosti a tvůrce nového zřízení, představitele zájmů všech pracujících.

V druhé kapitole „Proletáři a komunisté“ Marx a Engels ukázali historickou úlohu komunistické strany jako součásti dělnické třídy a jejího předního oddílu. Nejbližší cíle komunistů jsou „ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem“.

V této kapitole vyzvedli myšlenku diktatury proletariátu, objasnili vztah komunistů k rodině, vlastnictví, vlasti a naznačili hospodářská opatření, která musí provést proletariát po příchodu k moci.

Ve třetí kapitole „Socialistická a komunistická literatura“ podali autoři hlubokou kritiku buržoazních a maloměšťáckých proudů vystupujících pod vlajkou socialismu a vyjádřili svůj poměr k systému utopického socialismu a komunismu.

Ve čtvrté kapitole „Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám“ Marx a Engels vyložili taktiku komunistů v poměru k ostatním opozičním stranám.

Manifest komunistické strany ve zhuštěné podobě podává nauku o třídním boji a končí nesmrtelným heslem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Vladimír Iljič Lenin, když hodnotil význam Manifestu komunistické strany, napsal: „Tento nevelký spisek vyváží celé svazky. Jeho duch žije a pobízí vpřed dodnes všechen organizovaný a bojující proletariát civilizovaného světa.“

(Po vydání Komunistického manifestu (1848) se Marx vrací k národohospodářským otázkám. V Kritice politické ekonomie je vztah kultury a ekonomiky vysvětlován pojmy základna a nadstavba. Nadstavba, tedy kultura a instituce, je určována ekonomickými faktory. Rané Marxovy práce uznávají možnost zpětného (dialektického) ovlivnění základny nadstavbou, zatímco pozdější práce se blíží stanovisku jednosměrného vlivu základny na nadstavbu. Umění a kultura jsou pak jen odrazem sociálně-ekonomických vztahů dané epochy.)

18. brumaire Ludvíka Bonaparta (1852)

Spis, jenž byl poprvé publikován v americkém německojazyčném časopise Die Revolution, analyzuje francouzský státní převrat v roce 1851, z nějž vyšel Napoleon III. coby diktátor. Název spisu odkazuje na podobnou událost z 9. listopadu 1799 (podle tehdejšího republikánského kalendáře 18. brumaire), kdy se Napoleon I. po svržení direktoria stal prvním konzulem. Tuto událost Marx interpretuje z hlediska boje společenských tříd, provádí analýzu francouzské společnosti a vykládá své pojetí vztahu společnosti a dějin: „Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které tu bezprostředně nacházejí.“

Základy kritiky politické ekonomie (1857–1858)

Jeho velmi rozsáhlý a útržkovitý rukopis, známý také pod kratším označením Die Grundrisse („Základy“), byl vydán teprve roku 1938 v Moskvě. Tvoří jakýsi most mezi Ekonomicko-filozofickými rukopisy a Kapitálem, jejž připravoval. Velká část spisu se zabývá tzv. předkapitalistickými ekonomickými formami. Dále se zde Marx pouští do rozboru nadhodnoty, pracovní síly, produkce, distribuce, směny, spotřeby a dalších ekonomických témat.

Ke kritice politické ekonomie (1859)

Také tento spis vznikl přípravou Kapitálu, dočkal se však vydání již v roce 1859. Marx zkoumá a kritizuje systém buržoazní ekonomie (kapitalismus); rozlišuje se užitná hodnota a směnná hodnota zboží a připravuje teorii nadhodnoty, dopracovanou v Kapitálu.

Kapitál (1867–1883)

„Kapitál“ s podtitulem Kritika politické ekonomie, je hlavní Marxova práce. V ní byly odhaleny zákony kapitalistického způsobu výroby a socialismus postaven na vědecký základ.

Marx nazýval „Kapitál“ svým životním dílem. Začal na něm pracovat v polovině 40. let devatenáctého století a pokračoval až do své smrti. Za jeho života vyšel pouze první díl. Druhý a třetí byly vydány z jeho pozůstalosti Bedřichem Engelsem. Takzvaný čtvrtý díl – kritické poznámky k různým teoriím nadhodnoty – vydal až počátkem 20. století Karel Kautský.

První díl je věnován analýze procesu vytváření kapitálu. Druhý procesu oběhu kapitálu a třetí díl analýze kapitalistické výroby vůbec. Čtvrtý díl „Teorie nadhodnoty“ je věnován dějinám a kritice ekonomických teorií.

Obsahem knihy je analýza a kritika kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického způsobu výroby a distribuce statků. První, nejstudovanější část Kapitálu, obsahuje analýzy hodnoty zboží a peněžního oběhu; opět je probírána užitná hodnota a směnná hodnota, vztahy vzniku směnné hodnoty a pracovní doby dělníka, přeměna práce v peníze apod. Proto zde zavádí pojem „nadpráce“: dělník musí odpracovat určitou nutnou pracovní dobu, aby vznikla hodnota, z níž uživí sebe a rodinu; poté však musí pracovat dále, aby uživil také kapitalistu. Z této „nadpráce“ tedy vzniká nadhodnota, která je však dělníkovi odcizena, neboť si ji přivlastní kapitalista, a tím dělníka vykořisťuje.

Věnuje se také problému přelidnění, dělby práce a strojové výroby, která vede k prodlužování pracovní doby, neboť stroj je nejefektivnější, běží-li stále.

Vlastnosti zboží jsou podle něj vysvětlitelné jedině ze vzájemných vztahů mezi výrobci, nikoliv ze zboží samého: zatímco si lidé myslí, že hodnota zboží – např. zlata – je objektivně danou vlastností předmětu, ve skutečnosti je závislá na sociálně-ekonomických vztazích. Buržoazní společnost, která připisuje zboží nevnímatelné vlastnosti a hodnoty a „uctívá“ je, se tak dopouští „zbožního fetišismu“, který je přirovnáván k uctívání svatých ostatků.

Druhý díl analyzuje druhou fázi kapitálu. Po fázi produkce v prvním dílu se zaměřuje na různé formy oběhu kapitálu.

Třetí díl se snaží vysvětlit přeměnu nadhodnoty v zisk a obsahuje mj. takzvaný „zákon tendence míry zisku klesat“. Příčinu krizí kapitalismu Marx klade přímo do procesu výroby, nikoliv oběhu.

Kritika Gothajského programu (1875)

Spis, vydaný posmrtně roku 1891, kriticky reaguje na Gothajský program, který přijala právě vzniklá Sociálnědemokratická strana Německa. On sám se o programu vyjadřuje velice nepříznivě a považuje ho za příliš kompromisní, nevědecký, nedostatečně internacionální, „zavrženíhodný a pro stranu demoralizující“. Tento program nazval Marx kapitulací německé sociální demokracie před lassallovstvím. Podrobil ostré kritice lassallovské tvrzení, že prý ve vztahu k dělnické třídě jsou všechny třídy „pouze reakční masou“ a ukázal, že tato teze odmítá svazek proletariátu a rolnictva.

Ve spise jsou patrné vznikající rozdíly mezi formující se sociální demokracií a klasickým marxismem.

Byly odhaleny základní problémy vědeckého komunismu. Marx rozvinul tezi o nevyhnutelnosti socialistické revoluce, nastolení diktatury proletariátu a provedl vědeckou analýzu budoucí komunistické společnosti. V této práci poprvé vyzvedl poučku o nutnosti přechodného období v procesu vystřídání kapitalismu komunismem, o revoluční diktatuře proletariátu jako státu tohoto období.

Podstatným přínosem pro vědecký komunismus byla i Marxova definice socialismu a komunismu jako dvou fází komunistické formace, jako stupňů ekonomické zralosti komunismu.

Marx ukázal, že pouze ve vyšší fázi komunistické společnosti dojde k odstranění „mateřských znamének“ kapitalismu, bude překonáno podřizování člověka dělbě práce, která ho zotročuje a z prostředků obživy se práce změní v první životní potřebu. Výrobní síly dosáhnou takového stupně rozvoje, že bude zajištěna hojnost produktů a společnost bude moci napsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

Několik citátů z prací Karla Marxe

„Uhýbat před bojem, vyžaduje více obětí než boj sám.“

„Zkušenosti nám ukázaly, že nejšťastnější je ten, kdo přinesl štěstí největšímu počtu lidí.“

„Filozofové doposud svět vysvětlovali, jde však o to - změnit ho.“

„Jací jsou lidé, taková je i diskuse.“

„Použijeme-li k dobrému cíli špatných prostředků, přestává být cíl dobrý.“

„Kdyby nebylo těch, kteří tvoří hodnoty, nebylo by ani co ukrást.“

„Dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie.“

„Demokracie je cestou k socialismu.“

„Dosáhne-li kapitalista zisku, nemusí to nutně znamenat zisk i pro dělníka, ale ztrácí-li kapitalista, znamená to nutně i ztrátu pro dělníka.“

„Historie všech dosud existujících společností je historií třídních bojů.“

„Poslední slova jsou pro hlupáky, kteří toho ještě neřekli dost.“

„Právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon.“

„Ale každý třídní boj je boj politický.“

„Jen ten národ je svobodný, který nebere svobodu jiným národům.“

„Náboženské utrpení je současně výrazem skutečného utrpení a protestem proti skutečnému utrpení. Náboženství je vzdychem utlačeného tvora, srdcem světa bez srdce a duší podmínek bez duše. Náboženství je opium lidstva!“

Co říci závěrem?

Kdykoliv je mi smutno na duši a chci něco udělat pro sebe, píchnu prstem kamkoliv do Haškova Švejka a po dvou přečtených stránkách se cítím lépe. Kdykoliv mě přepadnou myšlenky a ideály udělat něco pro svět, aby byl lepší, tak sáhnu po klasicích.

Přestaňme žít povrchně, spotřebně a bez ideálů. Žijeme jen jednou a každý den je třeba prožít naplno. S dětmi, vnoučaty, přáteli i s Marxem. Jazyk války nás nebezpečně olizuje.

Lidé možná na své bohy v budoucnu zapomenou, ale na skutečné myslitele, jakým byl Karel Marx, nikdy!

A bez Marxe - svět lepší nebude!

KOREFERÁT

MARXOVO POJETÍ SPOLEČENSKÉHO CHARAKTERU PRÁCE A DNEŠEK

Ladislav Šafránek

Po zásadních společenských přeměnách koncem 20. století se zdálo, že odkaz Karla Marxe je mrtvý. Byl to velký omyl. Nejpozději po globální finanční a ekonomické krizi, s rostoucí společenskou nerovností a nástupem robotické práce marxismus znovu ožívá a mnohé inspiruje. Ve všech směrech Marxova myšlenkového odkazu: v politice, filozofii, sociologii, přírodních vědách a celém komplexu ekonomie jako koncentrované a primární, určující ekonomické základně společnosti. Jako příklad lze uvést za prvé, Marxovo inspirativní pojetí, analýzu a zreálnění teorie pracovní hodnoty Adama Smitha a Davida Ricarda s jejím dvojakým charakterem práce, o které Lenin řekl, že je základem Marxovy ekonomické teorie. Za druhé, poznání, že kapitalistická vládnoucí třída nesestává z tvůrců hodnoty, nýbrž z lidí, kteří využívají práci ostatních ke svému obohacení. Konečně za třetí, objasnění tajemství původní akumulace kapitálu, chcete-li, pak tajemství vyvlastnění lidových mas.

Marxovo učení je obsáhlé, mnohovrstevnaté, pestré a v neposlední řadě obtížné ke studiu. Možná právě proto je mnohými chybně interpretováno, zjednodušováno, resp. naopak tabuizováno. Mnozí stále nechápou Engelsův výrok, že „naše učení není dogma, ale návod k myšlení a jednání“. Ani Leninovo konstatování, že Marx a Engels „pouze položili základy nové vědy“. Loňské 150. výročí vydání prvního dílu Kapitálu je příkladem tohoto zjednodušování. Kapitál Marx psal jako celoživotní dílo v podstatě dokončené po dvaceti letech jeho následovníky. Sám Marx své názory adekvátně nové kvalitě poznání upřesňoval či dokonce měnil. Jeho dnešní inspirací proto není doslovný text, citace či formulace vytržená z kontextu, ale metoda, přístup, hloubka analýzy obecných problémů i konkrétních fakt.

Dokladů životnosti a inspirativnosti díla Karla Marxe je jistě celá řada a z řady vědních oborů. Osobně pokládám za mimořádně výmluvné to, že se k jeho odkazu vracejí odborníci na oblast konceptu 4.0., neboli 4. průmyslové revoluce založené na technikách a technologiích, které si nedovedl představit ani Jules Verne. Uvědomme si, že mezi současnou robotizací, kybernetizací a digitalizací celého života společnosti a kapitalismem volné soutěže, který je objektem Marxovy analýzy, stojí 150 let, minimálně dvě průmyslové revoluce a kvalitativně nová podoba kapitalismu v jeho nejprve imperiální a aktuálně globalizované podobě. Přesto v něm i kapitál samotný nalézá inspiraci k přežití a další modifikované existenci. Bohužel stav poznání je takový, že apologeti kapitalismu jsou v jeho analýze (včetně inspirace a využití poznatků a metody) podstatně dále než my. Jako příklad lze uvést obsáhlé dílo Thomase Pikertyho Kapitál v 21. století, který se mimochodem otevřeně hlásí k odkazu Karla Marxe, ovšem bez minimální odezvy z řad KSČM i celé levice.

Marx zdůrazňoval, že ekonomické kategorie představují teoretické vyjádření, abstrakci historicky přechodných výrobních vztahů. Zatímco Marxovi předchůdci považovali za předmět politické ekonomie bohatství a studium věcných a přirozených zásad bohatství, podle Marxe má zkoumat konkrétní, historicky přechodné výrobní způsoby a jim odpovídající výrobní vztahy včetně zákonů a kategorií, v nichž se projevují. Podle Karla Marxe chod dějin vede přes výrobu. Přesněji přes vztah lidí k výrobnímu procesu. Každý dosavadní výrobní systém plodil vládnoucí a ovládané třídy, mezi nimiž trvale probíhá různě intenzivní a různě zaměřený boj. Jeho dovršením je změna třídního uspořádání. Koncentrovaně vyjádřeno změna vlastnických vztahů. K této změně dochází tehdy, mění-li se technologie či technika výrobního procesu. Nová technika či metody výroby mění nároky na kvalitu či kvantitu zúčastněné práce, kapitálu nebo půdy. Podívejme se na vztah práce a kapitálu v Marxově pojetí a nových konkrétně historických podmínkách globalizace a nastupující 4. průmyslové revoluce blížeji.

Horlivě se diskutuje například o tom, zda stroje časem seberou lidem práci a jaký to bude mít vliv na ekonomiku i společnost. Otázka velmi aktuální, diskusní a rozporuplná. Přitom stará jako sám kapitalismus, dokonce s ním zrozená. Byl to totiž právě Marx (vedle Engelsova Postavení dělnické třídy v Anglii), který popisoval zápolení mezi pracujícími a stroji (rozpor práce a kapitálu) a předpovídal, že pokračující industrializace a mechanizace povede ke stále rostoucí nezaměstnanosti.

Světová ekonomika prošla od dob Marxových složitým vývojem od kapitalismu volné soutěže, přes monopolní stadium popsané Leninem k současné dominující globalizaci (tendenci některých sil k defragmentaci světové ekonomiky a návratu k rizikům nacionálních států ponechávám stranou). Pro nás to znamená přechod od vykořisťovatelského vztahu vlastník - dělník, ke vztahu globální kapitál - globální vykořisťovaný. Bohužel díky ztrátě revoluční aktivity, prosazování lokálních zájmů nad ideou proletářského internacionalismu a faktickému popírání třídního boje, tak typické i pro KSČM, zůstává komunistické (šíře levicové) hnutí roztříštěným slabším partnerem s dlouhodobě oslabenými pozicemi. Jak z toho marasmu vybřednout, jak levici aktivizovat a zvýšit její aktivitu a akceschopnost, to musí být naším hlavním úkolem. Nikoli soupeření, kdo je věrnějším recitátorem Marxových myšlenek, ale soupeření o to, kdo dokáže přenést Marxovy ideje a jeho metodu do nových konkrétně historických podmínek. Tedy do období převládající globalizace práce i kapitálu.

Globalizace je proces rozšiřování, prohlubování a urychlování pohybu zboží, osob, kapitálu i myšlenek (znalostí). Je to proces dramatického zkracování vzdáleností a prostorové organizace společenských vztahů a transakcí. Nejde jen o „stlačování světa“, ale i „sílícího vědomí světa jako celku“. Nejdůležitějším fenoménem této etapy globalizace je vznik vnitřně propojeného systému globální ekonomiky, kdy národní státy vystupují spíše jako servisní organizace. Motorem tohoto systému je technologický pokrok na bázi vědy, techniky a inovací nikoli jen honba za ziskem, jak tomu bylo v dobách „klasického“ kapitalismu. Dalším odličujícím znakem je rostoucí rozpor mezi globální ekonomikou a lokální (či regionální) politikou.

Vraťme se nyní zpět k Marxovi. Není náhodné, že svůj Kapitál začíná kapitolou o zboží právě proto, aby oddělil technicko-výrobní předpoklady od skutečných ekonomických procesů. Popisuje, jak se v každém výrobku odděluje jeho užitná hodnota od směnné, kterou se výrobek stává zbožím. Marx tento proces přeměny výrobku v zboží trefně nazval odcizením, protože se každé zboží, tedy včetně pracovní síly, zcizuje své konkrétní podstatě a začíná podléhat ekonomickým zákonům. Není už důležité, jak výrobek vznikl a k čemu slouží, nýbrž jakou má cenu, jaká je jeho nabídka a poptávka po něm. Inspirace Bohatstvím národů Adama Smitha, který svou práci začíná kapitolou věnovanou dělbě práce jako klíčovému faktoru ekonomiky, je zjevná.

Na počátku kapitalismu stála jako spouštěcí mechanismus dělba práce. Ta umožnila rozvoj tržní ekonomiky na základě podnikatelských subjektů, a současně i masovou systematickou implementaci vědecko-technického rozvoje do samotného výrobního procesu. Právě dělba práce se stala hybným zdrojem procesu oddělování výrobců a jejich produktů od sebe a od přímé spotřeby tak, aby vyrobené produkty mohly být předmětem obchodu na trhu. Marx říká doslova, že „užitné předměty se stávají zbožím vůbec jen proto, že jsou produkty navzájem nezávislých soukromých prací. Komplex těchto soukromých prací tvoří souhrnnou práci společnosti“. Marx zde definoval samu podstatu kapitalistické ekonomiky jako systému, v němž vynakládání práce je podmíněno potvrzením jejího významu na trhu. Nazval to společenským charakterem práce.

Termín společenský charakter práce zavedl Karel Marx proto, aby zdůraznil, že celá organizace ekonomiky, systém vlastnictví a tržní směny určitým způsobem vyrůstá právě z dělby práce, z její povahy. Uvědomme si, že pro Marxe pojmy práce a výrobní proces splývaly v jedno. Chtěl ukázat, že povaha práce, tedy i její společenský charakter, se zákonitě dostane do rozporu se soukromým řízením výroby a přivlastňováním výsledků práce. Je na místě poznamenat, že společenský charakter práce znamenal prolnutí ekonomiky s veřejnou sférou. Ekonomika se stala součástí politiky. Tento proces trvá a neustále se prohlubuje. Bohužel na to mnohé subjekty společenského života nedovedou či nechtějí adekvátně reagovat. Je to další problém KSČM, která i za cenu ztráty vlastní identity hledá spojovací články s nejen relativně potenciálně příbuznými aktéry, ale i s těmi, kteří svou podstatou i logikou jsou našimi protivníky. Mám na mysli například naše servilní podbízení se hnutí ANO miliardáře Babiše, ale i bezpáteřnému a lavírujícímu současnému vedení ČSSD.

Dialektický vztah mezi soukromým podnikáním (výrobou pro trh) a společenským charakterem zboží v důsledku vstupu výrobku či služby do směny na trhu vysvětloval Smith proslavenou „neviditelnou rukou trhu“. Marx tuto dialektickou vazbu vyhrotil jako systémový rozpor kapitalismu. Současně z toho odvodil i svou teorii pracovní hodnoty, kde podstatou ceny je společensky nutné množství práce.

Ukončeme tuto pasáž shrnutím, že v důsledku dělby práce konstituovaná dvojaká povaha výrobku - užitná hodnota a směnná hodnota - uvolnila do oběhu výrobek jako zboží. Vzniklý trh byl v prvopočátku nejen bez hranic, ale též bez zábran. Rozvoj peněz jako všeobecného ekvivalentu byl logicky druhým krokem následujícím po vzniku trhu. Vzniklé a dynamicky se rozvíjející zbožně - peněžní vztahy se staly základem kapitalistického systému. Postupná mobilizace lidského, kapitálového a vědecko-technického potenciálu společnosti, popsaná Leninem ve slavném Imperialismu, na tomto procesu nic nemění kromě toho, že jej koncentruje, znásobuje a vede k dalšímu intenzivnímu prorůstání s politikou.

Zopakujme si Marxovu definici společenského charakteru práce. Spočívá v generování směny produktů práce, neboli procesem, kterým se realizuje tržní mechanismus. Tím se dostáváme do přítomnosti. Marx vnímal proces, v němž se výrobek stává zbožím a dostává mimo kontrolu výrobce, jako ekonomickou nutnost a současně jako proces odcizení, v němž se dělníkovi zcizují výsledky jeho práce. Jenže 20. století a počátek současného posunuje hranici odcizení podstatně jinam. Technický rozvoj radikálně změnil vztah výrobce a výsledného produktu. Dnešní výrobce jen výjimečně vyrábí finální výrobek, neboť výroba je rozčleněna do tolika kroků, že o něm konkrétní výrobce ztrácí přehled. Předmětem práce nyní není konkrétní výrobek, nýbrž logický výsek z jedné operace. Pracovník už nevyrábí výrobek, nýbrž se účastní řešení a realizace projektů. Vyvozovat z toho takovou změnu postavení pracovníka ve výrobním procesu, která by měnila podstatu antagonistického vztahu mezi ním a vlastníkem, by bylo nesprávné.

Společenský charakter dává soukromé práci proces směny, který ji vřazuje do celkového ekonomického pohybu a objektivizuje její existenci. Znovu se zde projevuje a potvrzuje to, co jsme naznačili již při přechodu kapitalismu volné soutěže k jeho imperiálnímu stadiu. Totiž to, že společenský charakter práce stále více je potvrzován nejen trhem, ale též v rostoucí míře vedle trhu i vědecko-technickým procesem na základě oboustranné synergie.

Moderní výroba je založena na vědecko-technickém pokroku doprovázeném a současně vyvolaném systémem vzdělávání. Celkové zaostávání průměrné vzdělanostní úrovně českého školství je zapříčiněno právě jeho fragmentací, žabomyším válčením zájmových skupin a flagrantním podceňováním technických a přírodovědných disciplín. Přitom moderní výroba je založena na systematickém a vysoce sofistikovaně organizovaném inovačním procesu. Samotný výrobní proces je stále více odkázaný na subjektivní společenské procesy, jako je globální trh včetně finančních trhů, na vědeckovýzkumné činnosti zajišťující technologický rozvoj, a systém vzdělávání produkující kvalifikovanou pracovní sílu. Místo mnoha slov je zde na místě připomenout Marxovo mimořádně inspirativní a vrcholně moderní, byť útržkovité a nesystematické dílo Grundrisse (1857/58) se známou tezí o vědě jako základní výrobní síle moderní společnosti, která inspirovala nemálo ekonomů, filozofů a sociologů ke studiu, poznání a novému pohledu na fenomén tzv. vědecko-technické revoluce. Lze bez nadsázky konstatovat, že bez znalosti základních děl Karla Marxe a jejich tvořivé aplikace bude vědecké, ekonomicky efektivní a sociálně únosné řešení výzev konceptu 4.0. málo účinné, ne-li nemožné.

Dalším faktorem rostoucího zespolečenšťování práce (výroby) je rozvoj finanční sféry a finančních trhů. Globální krize z roku 2008 jednoznačně prokázala svou dvojakou tvář krize ekonomické a finanční. Spojení, předvídané již Karlem Marxem a podrobněji rozpracované Rudolfem Hilferdingem v jeho stěžejním díle Finanční kapitál. Bez ohledu na mínění odpůrců či kritiků Marxovy analýzy tato krize jasně potvrdila správnost predikce, že finanční trhy učiní předmětem směny nejen vyrobený produkt, ale, ve formě akcií, i kapitalistovu firmu jako takovou. Vedle trhu výrobků se konstituoval i trh akcií, kdy prodáván není jen výrobek, ale i samotná schopnost výrobek vyrábět. Zbožím se vedle výrobku a pracovní síly stal i sám kapitalista, resp. jeho podnik. Trh, ona modla kapitalistů, nakonec pohltil i je samotné. Z toho ovšem nelze vyvozovat, jak se o to snaží nemarxistická teorie, že spojením kapitalisty a pracovníka prostřednictvím trhu zaniká objektivní předpoklad a finální nutnost proletářské revoluce jako jediného nástroje reagujícího na potřebu odstranění rozporu mezi prací a kapitálem, konkrétně mezi výrobními vztahy a výrobními silami.

To, že na místo dravého konkrétního kapitalisty zde máme houfy bezejmenných akcionářů, na uvedeném rozporu nic nemění. Stejně tak snahy teoretiků nejrůznějšího zaměření a ideové inspirace eliminovat Marxovo učení nejrůznějšími teoriemi industriální společnosti, institucionální ekonomiky, pána a správce, „třetí třídy“, manažerské revoluce, líbivé a údajně sociálně laděné a nemarxistickou levicí často podporované teorie participativní ekonomiky, behaviorální ekonomie či teorie základního rovného příjmu. Například z dichotomie mezi formálně právním vlastnictvím akcionářů a vlastním řízením (účinným nakládáním) podniků a korporací manažerskou strukturou (technostrukturou) nelze dedukovat narušení vykořisťovatelské podoby kapitalismu. To, že vlastně jedinou věcí, která vlastníky - akcionáře zajímá, je dividenda, zatímco řídící personál - najaté manažery, dlouhodobá stabilita a rozvoj firmy a z toho plynoucí zisky, na vykořisťovatelském vztahu nic nemění. Vztah vlastník (akcionář) a manažer je sice mnohoznačný a rozporuplný, nicméně ve svém základě a ve vztahu k námezdně pracujícím kvalitativně příbuzný. Třídní boj popsaný Marxem a vyvozený zejména na základě analýzy dvojakého charakteru práce platí i v podmínkách 21. století a konceptu 4.0. Možná dokonce více než kdykoli v minulosti.

Připomínáme-li si 200 let od narození Karla Marxe, děláme tak nikoli z falešné piety, nýbrž pro připomenutí jeho revolučních myšlenek a pro aktivizaci naší práce, našeho boje s kapitalismem v jeho nejrůznějších podobách. Nechť k tomu přispěje i naše konference. Nechť i nové vedení KSČM přijme výzvu Karla Marxe za svou.

DISKUSE

NADČASOVÝ KOMPAS KARLA MARXE

Čeněk Ullrich

Pátého května 2018 uplynulo dvě stě let od narození zakladatele vědeckého komunismu, učitele a vůdce světového proletariátu, inspirátora a organizátora I. internacionály Karla Marxe.

Marxův vědecký světový názor, coby nadčasový kompas, promlouvá svou aktuálností k dnešku. Základním polem boje jsou tři jeho neodlučitelné součásti: filozofie, ekonomie a vědecký komunismus.

Základem filozofie je dialektický a historický materialismus. Historický vývoj plně potvrdil platnost vědeckého materialismu, jehož duší je dialektika, potvrdil platnost základních zákonů dialektiky, stejně jako i dialektických kategorií, bez nichž se nelze obejít při analýze současné skutečnosti. Je klíčem k historickému materialismu, který je vlastně aplikací dialektického materialismu na společenský vývoj.

Historický materialismus odhaluje základ společenského vývoje ve výrobní činnosti lidí, sloužící zabezpečení jejich primárních materiálních potřeb. Charakter společenských poměrů přitom neurčuje, co a jak se po technické stránce vyrábí, nýbrž jaké jsou vztahy lidí vzhledem k výrobnímu procesu, především kdo má a kdo nemá v rukou výrobní prostředky. Tím je dáno třídní rozdělení společnosti: na jedné straně vykořisťovatelé, na straně druhé vykořisťovaní. Z rozdílnosti jejich zájmů zákonitě vzniká třídní boj. Vztahy lidí ve výrobě určují – jako ekonomická základna – všechny ostatní vztahy ve společnosti – sociální, politické, právní, ideologické apod. – jako nadstavbu společnosti, přičemž tato nadstavba má zpětný vliv na ekonomiku. Toto nemilosrdné odhalení charakteru třídní společnosti naráží pochopitelně na odpor těch, kteří jsou zainteresováni na jeho zachování.

Mnozí lidé se dnes podivují nad zhoršováním mezilidských vztahů. Ptají se sami sebe: Kde se bere tolik cynismu, brutality, egoismu, pokrytectví, lži, falše a dalších negativních morálních atributů. Nu, nečetli Marxe. Tyto negativní atributy kapitalistické morálky totiž nejsou žádnou daní za demokracii, jak tvrdí představitelé kapitalismu, nýbrž jsou odrazem kapitalistického výrobního způsobu, který je založen na maximalizaci zisků, konkurenci, vykořisťování. Kapitalistická škola může naplno otevřít své brány ke Komenského dílně lidskosti, a přesto pozitivní úsilí mnohých pedagogů bude podemíláno materiální základnou kapitalismu. Stejně je tomu i u výchovného působení řady rodičů. Kapitalistické bytí určuje kapitalistické vědomí a kapitalistická morálka, rozhojňující výrok starořímského dramatika Plauta HOMO HOMINI LUPUS (ČLOVĚK ČLOVĚKU VLKEM), se negativně podepisuje na úrovni mezilidských vztahů a strmém růstu kriminality.

Třídy a třídní boj – to je červené sukno, které dráždí přívržence vykořisťovatelské společnosti k nepříčetnému odporu. Zapomínají, že obojí objevili už dávno před Marxem buržoazní historici. Obviňují marxismus z hlásání třídní nenávisti, kterou sami svým jednáním vyvolávají. Požadují zákaz hlásání třídnosti, což je asi totéž jako žádat, aby voda netekla shora dolů.

Realita našeho života každodenně demonstruje příkré třídní rozdělení společnosti a s ním spjaté sociální konflikty. Historie ukázala, že k úspěšnému vedení třídního boje je třeba využívat rozporů mezi imperialistickými uskupeními, rozporů mezi kapitálovými skupinami jak na mezinárodní, tak na domácí scéně. Dialektické kategorie obecného, zvláštního a jedinečného, stejně jako kategorie nutnosti a nahodilosti musí sehrávat na tomto poli aktivní tvůrčí roli. Školometský přístup k vedení třídního boje oslabuje pozice progresivních sil a v konečném důsledku napomáhá boji silám společenského regresu. V těchto intencích nutno rozvíjet nejen boj ekonomický, nýbrž i boj politický a ideologický, které jsou v současnosti, v důsledku ochromeného komunistického hnutí, nerozvinuty.

Opouštění materialistického, přísně objektivního přístupu ke skutečnosti je typické pro ty, kdo z těch či oněch příčin zavírají oči před skutečností, vydávají přání za skutečnost, poddávají se iluzím. Takovýto přístup umožnil v nedávné minulosti rozvíjením zákona hodnoty
a rozšiřováním zbožní výroby kapitalizovat socialistické výrobní vztahy v Sovětském svazu a v socialistických zemích střední a jihovýchodní Evropy, a připravit tak materiální základ pro politickou kontrarevoluci, která po zrušení diktatury proletariátu a vytvoření jakéhosi všelidového státu triumfovala za pomoci mezinárodního kapitálu na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. A tak jsme dnes nuceni opět žít ve společnosti, v níž je, řečeno Marxovými slovy: „ … vše zasazeno do rámce vládního systému, který žije z konzervování všech ubohostí a sám není ničím jiným než vládnoucí ubohostí.“ (K. Marx: Ke kritice Hegelovy filozofie práva) Proto jsme zahlcováni nejrůznějšími politickými přemety, hysterickými jednoaktovkami typu NOVIČOKOVÉ, RUSOFOBIE, účelovou lží i jinými IRACIONALITAMI, pramenícími z odlišných ekonomických zájmů vládnoucích struktur soudobého světa, kalkulujících i s možností nové války. Agresivní akt USA, Velké Británie a Francie proti Sýrii, provedený 14. dubna 2018, je toho čerstvým příkladem.

Cestu opouštění materialistického přístupu ke skutečnosti volí dnes i ti, kteří se zhlédli v abstraktním humanismu a spolu s nejreakčnějšími silami mezinárodního kapitálu vítají v Evropě vlnu nelegálních muslimských migrantů. V jejich hlavním proudu nevidí bojovníky proti vědeckému světovému názoru, nýbrž v nich spatřují proletáře. Nechtějí vidět, že muslimizace Evropy, postavená na falešném sociálně – inženýrském projektu tzv. multikulturalismu, společně s antikomunismem, juvenilní justicí, bezbřehým genderismem, násilnou inkluzí ve školství, naivně chápanou solidaritou a dalšími aktivitami směřuje k ovládnutí vykořisťovaných mas a k jejich bezvýhradnému podřízení zájmům nejreakčnějších sil mezinárodního kapitálu. A tam, kde se tento řízený proces zadrhne, připraví se emotivní záminka pro přípravu státního převratu. Jednou v podobě zavraždění mladého novináře, podruhé umožněním volby komunisty do čela parlamentní komise GIBS, potřetí… Ona se vždy nějaká ta absurdní záminka k rozpoutání „SOROSOVA MAJDANU“ najde. Abstraktní humanisté jsou však nad tyto konkrétní souvislosti povzneseni a ve svém opojení rozehrávají hru, v níž znovu ožívá onen čarodějův učeň ze stejnojmenné balady Johanna Wolfganga Goetha, který jim solidárně podává svoji ruku.

Buržoazie činí maximum možného, aby člověka odvrátila od materialistického pohledu na svět. Vytváření virtuální reality za pomoci elektronických přístrojů, fantasmagorická kultura, drogy, náboženství – vše se hodí k naplňování tohoto úkolu. Církevní restituce jako jeden ze střípků této obludné mozaiky vytvořily materiální základ pro organizování opiových orgií uvnitř ateistického jádra českého národa. A všichni vyznavači soukromého vlastnictví výrobních prostředků, z nichž mnozí v předvolební kampani roku 2013 halasně restituce kritizovali a požadovali jejich zrušení, po volbách utichli a dnes požadují jen jejich zdanění. Zatímco rozvoj přírodních věd dostává zelenou, aby revolucionizoval výrobní síly ziskové ekonomiky buržoazie, společenské vědy ulpívají na povrchu, jsou prosyceny zahnívajícím odérem gnozeologického protisměru, bezvýhradně naplňují politickou objednávku vládnoucích politických subjektů. Soudobí vykladači historie staví své teorie na subjektivismu, idealismu a empirismu, jev vydávají za podstatu, podstatu zamlčují. Na tomto základě pak vytvářejí subjektivní myšlenkové konstrukce, např. o komunismu, který je roven fašismu, a ty předkládají ostatním k pouhému věření. Dnes a denně je goebbelsovsky opakují, aby lež přetavili v pravdu. Středověká scholastika tak nabývá novodobý rozměr, neboť míří přímo proti lidskému rozumu. A závěry upoceného gnozeologického protisměru pak umně rozvíjejí nezávisle závislí novináři a publicisté. Za všemi těmito aktivitami skrývá se jediné: cenzurování materialistického pohledu na svět.

Filozof Marx zcela přesně definoval pojem svobody jako poznané nutnosti. Vítězové staronové doby po roce 1989 odsunuli tuto vědeckou pravdu do siločar bezvýznamnosti, aby se opájeli svobodou novou, svobodou bezbřehé libovůle. Kupříkladu v Praze svobodná libovůle radních utopila v nejrůznějších pochybených projektech typu OPENCARD značné finanční prostředky v tunelech soukromých kont, až se idealismus takto chápané svobody vyjevil jako materialistický bumerang v podobě hrozby padajících mostů. A tu se ze siločar bezvýznamnosti vyjevil opět coby Damoklův meč vykřičník Marxovy proletářské nutnosti, zakódovaný v jeho vědecké definici svobody. Jakou novou paralelu asi v souvislosti s hrozbou padajících mostů, a to nejen v Praze, vytvoří Lída Rakušanová, jejíž tvůrčí invence kdysi na rádiových vlnách Svobodné Evropy vyústila v paralelu padající omítky a padajícího socialismu?

Základní kategorií marxistické politické ekonomie je kategorie nadhodnoty, jež vysvětluje zdroj všech kapitalistických zisků. V kapitalistické společnosti, charakterizované všeobecnou výrobou zboží pro zisk, stává se i pracovní síla těch, kdo nevlastní výrobní prostředky a jsou odkázáni na námezdní práci, zbožím. Na rozdíl od směny ekvivalentů v obchodě s běžnými produkty kupují kapitalisté dělníkovu pracovní sílu, která jim ve výrobním procesu nad svou hodnotu přináší nadhodnotu, tedy nezaplacenou část dělníkovy pracovní činnosti. Formálně jde mezi kapitalisty a dělníky o rovnoprávnou smlouvu. Fakticky je námezdní dělník okrádán o svou nadpráci, tj. práci, kterou koná nad hodnotu své pracovní síly. Kdyby tomu tak nebylo, neměli by kapitalisté o jeho práci zájem. Uloupená nadhodnota se pak dělí mezi všechny kapitalisty, kteří se účastní koloběhu kapitálu – od peněžního, přes výrobní a zbožní zpět k penězům. Jak obrovská je tato uloupená nadhodnota, je patrné z přesunů stamiliardových hodnot, k nimž dochází dnes a denně mezi spekulanty na finančních trzích všech kontinentů. Pád evropského socialismu bezesporu přispěl k celkovému zvýšení míry vykořisťování dělnické třídy.

Odhalení podstaty kapitalistického vykořisťování naráží pochopitelně na zuřivý odpor kapitalistů a jejich učených lokajů. Ti vykládají původ kapitalistova zisku z jeho pohledu – jako přirážku k výrobním nákladům. Tedy nikoli z výrobní sféry, nýbrž ze sféry rozdělování a směny, kde se onen základní poměr navenek vytrácí. Za kapitál vydávají věci – továrny, výrobky, peníze proto, aby zastřeli, že jedině vztah kapitalisty jako vlastníka a dělníka jako nevlastníka výrobních prostředků dělá z oněch věcí kapitál. Nejvulgárnější výklady pak kapitalistický zisk zdůvodňují mimořádnou přičinlivostí a pracovitostí kapitalistů. Nesmyslnost tohoto tvrzení se projeví v okamžiku, kdy si představíme majitele balíků akcií, jejichž celá práce spočívá ve stříhání kupónů a povalování se po jejich honosných sídlech. Nesmiřitelný protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými je zakrýván žvaněním o „sociálním partnerství“.

I když se kapitalismus vyvíjí, jeho vykořisťovatelská podstata nejenže nemizí, nýbrž naopak narůstá do obludných rozměrů, které signalizují, že ekonomika založená na principu maximálního zisku je těhotná změnou, kterou Marx popsal ve svých Rukopisech Gründrisse: „Tendencí kapitálu však vždy zůstává na jedné straně vytvářet volný čas, na druhé straně jej přeměňovat v nadpráci. … Čím více se rozvíjí tento rozpor, tím více se ukazuje, že růst výrobních sil už nemůže být nadále poután k přivlastňování cizí nadpráce, nýbrž že dělnické masy si samy musejí přivlastnit svou nadpráci. … Pak už nebude mírou bohatství pracovní doba, nýbrž volný čas.“

V těchto slovech zračí se velká výzva pro dvacáté první století, ekonomický progres, skrývající v sobě i klíč k řešení environmentálních problémů soudobého světa, který je ovšem neslučitelný se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Jeho realizace je možná pouze v podmínkách společenského vlastnictví výrobních prostředků. Cestu k němu otevírá kvalitativní politická změna, o níž pojednává vědecký komunismus.

Vědecký komunismus v praxi potvrdil Marxův závěr, že vykořisťování lze odstranit jen revolucí. To samozřejmě neznamená obrátit se zády k reformě, avšak musíme si být vědomi toho, že sebelepší reformy nemohou nahradit revoluce, které Marx oprávněně nazýval lokomotivami dějin.

Podstatou socialistické revoluce je diktatura proletariátu. Tento pojem použil Marx poprvé ve svém známém dopisu Waydemeyerovi z roku 1852. Jak potvrdila historická praxe, diktatura proletariátu je nezbytná pro celé období přechodu od kapitalismu ke komunismu. Bez ní dochází k regresivním společenským obratům směrem ke kapitalismu.

Oko dialektika Marxova formátu zároveň v této diktatuře proti menšině spatřovalo demokracii pro většinu společnosti, neboť v třídní společnosti obě tyto složky tvoří nedílnou jednotu a míra jejich velikosti je určována vládnoucím společenským subjektem a konkrétními historickými podmínkami.

Uskutečnění socialistické revoluce spojoval tedy Marx s dělnickou třídou, s jejím historickým úkolem, který je součástí naplňování historické úlohy dělnické třídy, jíž je vytvoření beztřídní společnosti. Zatímco jiné kapitalismem utlačované vrstvy společnosti se mohou z různých důvodů s kapitalismem smiřovat, dělnická třída se může zbavit svého základního charakteru – být vykořisťována – jen tím, že kapitalismus, který ji do této role odsuzuje, zlikviduje. Tím je schopna nejen odstranit vykořisťování člověka člověkem, ale též zlikvidovat společenské třídy jako takové.

V souvislosti s vědecko-technickou revolucí a jejím dalším rozvíjením došlo k mnohotvárným změnám v technice a technologii výroby. Buržoazní ideologové a jejich přisluhovači toho vyžili k vytváření teorií, které mají vyvrátit učení o historickém poslání dělnické třídy. Buržoazní sociologové dokonce vyhlašují, že „…v moderní společnosti třídy už neexistují…“ Třídní dělení společnosti nahrazují sociální stratifikací. Smyslem těchto teorií je „dokázat“, že v dnešním kapitalismu dělnická třída již není schopna plnit tak významné historické poslání, není schopna být tvůrcem nové, sociálně spravedlivé společnosti.

Tvůrci uvedených teorií záměrně zakrývají skutečnost, že všechny tyto změny neodstranily základní rozpor kapitalismu – rozpor mezi společenským charakterem práce a soukromokapitalistickým přivlastňováním výsledků této práce. Tento rozpor se nejenže nezmenšuje, nýbrž naopak dochází k jeho zostřování. Dělnická třída nebyla těmito změnami zbavena zcizování nadhodnoty, kterou vytváří. Její vykořisťování a tudíž ani její historická úloha proto nekončí.

Rovněž módní neomarxisté ve svém „novátorském úsilí“ spojit mladého Marxe se Sigmundem Freudem či s Hegelovou filozofií odstraňují ve svých idealistických úvahách, které nemají s marxismem nic společného, jen úmyslně matoucí název, dělnickou třídu z historické scény. Na její místo dosazují nejrůznější domněle utlačované minoritní skupiny obyvatel, které mají být osvobozeny ze jha tzv. západní civilizace a jejích hodnot. Tento úhybný manévr neomarxistů má jediný cíl – vyřadit z vývojových tendencí společnosti subjekt, jenž při naplňování své historické úlohy je jako jediný schopen osvobodit společnost od třídní hierarchizace. Se jménem Marxe tak vyrazili proti úhelnému kameni jeho učení s cílem zachovat vykořisťovatelskou podobu společnosti. Neomarxismus má tedy s marxismem společného zhruba tolik, kolik měla společného NSDAP s vědeckým socialismem.

Aby mohla dělnická třída svou historickou úlohu naplňovat, musí se znovu přetvořit z „třídy o sobě“ v „třídu pro sebe“ a musí být vyzbrojena revoluční teorií. „Zbraň kritiky ovšem nemůže nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i teorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas,“ píše Marx v Úvodu své práce Ke kritice Hegelovy filozofie práva. K tomu pak dodává: „Teorie je schopná zmocnit se mas … jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Jen takto a v koordinovaném mezinárodním postupu, zvedajíc pošlapaný prapor proletářského internacionalismu, může nejvykořisťovanější třída kapitalistické společnosti zahájit restart progresivního společenského vývoje, který s novou intenzitou rozezvučí Kainarovy verše:

„Ty, historie,

s maskou dolů.

Už svítá, už je

po plese.

Celé té panské noblese

bylo špatně -

ztratila se.

Jen veteš po ní zbyla

v šatně.“

MARXISMUS VE VÝVOJI A PROGRAM KSČM

Milan Matouš

V těchto dnech si celý kulturní svět připomíná dvě stě leté výročí narození Karla Marxe. Různí lidé ho připomínají různě. To je přirozené. Není ale přirozené a je tragédie, že ho neuznal za hodna vzpomenout předseda naší komunistické strany Vojtěch Filip. Nejde jen o vzpomínání, jde o to, jak se řídí myšlenkami revolučního marxismu. Kam dovedl stranu za tucet let, kdy stojí v jejím čele.

Marxismus je věda a každá věda se vyvíjí. Marxismus jako společenská věda se vyvíjí s vývojem společnosti. Pokračuje v teoretickém díle Lenina a v Říjnové revoluci, pokračuje v díle Stalina, ve vybudování Sovětského svazu, který porazil hitlerovskou válečnou mašinerii a zachránil svět před záhubou. Marxismus nyní vstupuje do nové vývojové fáze uplatněním a rozvinutím v konkrétně historických podmínkách Číny, KLDR, Kuby, v boji národů Latinské Ameriky, Středního východu, Afriky proti americkému, britskému a izraelskému imperialismu.

Před časem vydala americká komunistická strana Workers World Party zkrácené vydání Leninova díla o Imperialismu.

Soustředila se na základní trvale platné myšlenky. Myslím, že to je nutná a užitečná práce. Málokdo má dnes podmínky a čas prostudovat tisíce stran sebraných spisů Marxe, Engelse, Lenina, Stalina. Pokusil jsem se základní myšlenky z jejich děl vybrat v knize, kterou jsem nazval „Svět žádá změnu“, a kterou připravuje Milan Havlíček v nakladatelství Orego. Podobný úkol si postavil Zdeněk Košťál. V časopise Dialog rekapituloval hlavní myšlenky stěžejních děl Marxe a Engelse a aplikoval je na dosavadní historický vývoj a na situaci naší země a naší strany. Nikdo, kdo si postaví takový úkol, nemůže aspirovat na dokonalost. Ale už tím, že provokuje kritické myšlení, dělá – o tom jsem přesvědčen – prospěšnou práci.

Z díla klasiků, zejména z Komunistického manifestu a Kritiky Gothajského programu musí vycházet i program naší strany: charakterizovat situaci a základní problémy naší společnosti a způsob, jak je vyřešit. Takový program nemůže být prací několika lidí, to musí být sukus problémů a požadavků pracujících, mládeže a důchodců v naší zemi.

Vezměme například exekuce. Doufám, že komunističtí poslanci v parlamentu nehlasovali pro zákon, který tuto masovou loupež legalizuje. Ale nejde jen o hlasování. Je třeba denně na konkrétních příkladech pranýřovat tento zločin v Haló novinách, ve všech dostupných médiích, na veřejných shromážděních. Téměř milion postižených občanů a jejich rodiny musí vědět, že se komunistická strana rezolutně staví proti této nehoráznosti. Když se už tenhle režim bez exekutorů neobejde, ať soudní exekutor dostává měsíční plat jako ostatní státní úředníci a ne podíl z exekuce. Soudce také není placen podle toho, jaký rozsudek vynese.

Vezměme další otevřenou ránu tohoto režimu: církevní tzv. restituce. Špatný zákon je třeba zrušit, ne tento grandiózní a ničím nezasloužený dar církvím zdanit. To je logika jako zdanit zloději, co ukradne.

Jestliže se strana nestaví rozhodně za nápravu podobných nešvarů – a to ty, jež uvádím, nejsou ani zdaleka všechny, co lidi trápí – pak se nemůžeme divit, že jsme dostali ve volbách jen 7 % hlasů. Spíš je s podivem, že nás ještě těch 7 % voličů volilo.

Program strany se musí stát předmětem masové každodenní propagandy a praktického úsilí. Boj za prosazení programu nestačí vést jen v parlamentu, je nutno ho vést v praxi, v ulicích. Tak, jak ho vedla Gottwaldova KSČ.

Několikrát jsme slyšeli i z této tribuny, že tzv. kladenský program „zastaral“, a proto je ho třeba změnit. Ten byl špatný od samého počátku. Za programový cíl strany prohlásil „tržní hospodářství, pluralitu a rovnoprávnost vlastnických forem, vlastnictví v malém i velkém podnikatelském měřítku“ – ne tedy společenské vlastnictví výrobních prostředků. Podle tohoto programu je ideálem „politický pluralismus“ – ne tedy vedoucí úlohu strany. Čím se taková programovaná společnost liší od kapitalismu?

Podle tohoto programu má být ve straně „vzájemná tolerance a spolupráce mezi různými myšlenkovými proudy“ – nikoli tedy ideová jednota na vědeckém základě marxismu-leninismu.

Tahle kaše nesmyslů je program strany, který platí od prosince 1992 a teprve teď „zastaral“? Je třeba, aby soudruzi, kteří tenkrát hlasovali pro tenhle, s odpuštěním program vystoupili se sebekritikou. Sebekritika není hanba, je součástí ideového a politického růstu komunisty. Sebekritika byla součástí života naší strany a je ke škodě, že v KSČM vymizela. Sebekritika není sypání si popele na hlavu, ale schopnost poučit se z chyb.

Cílem našeho programu je socialismus. Cesta k němu vede bojem za konkrétní bezprostřední požadavky pracujících. První tajemník americké Workers World Party Larry Holmes to vyjádřil slovy: „Bojujeme za socialismus a dnes také za řádné osvětlení v ulicích amerických měst.“

MARX A NAŠE POLITICKÉ ROZCESTÍ

Josef Skála

Naše konference má kurážný název – Karel Marx k dnešku. I já si proto dovolím malou troufalost. A sice pár úvah na téma, jak by to viděl Marx, být českým, a ne německým komunistou – a žít v nynějším, a ne v předminulém století. Jak by si s hlavolamem, před nějž nás staví dnešní politické rozcestí, poradil právě on.

Naše hnutí před ním nestálo už přes 70 let. Na vládách, v nichž zasedal i střed a pravice, se řada komunistických stran podílela naposled krátce po válce – a tedy i za diametrálně odlišné mezinárodní situace. Pak už některé nesly díl odpovědnosti výlučně za vlády sociální demokracie – ty z „bipolárního světa“, tedy mnohem levicovější než dnes. Šlo o kabinety, které podnikly i řadu pozitivních kroků, z „atlantických“ závazků se však nevyvázaly – i když například Francii vyvedl aspoň z vojenských struktur NATO už Charles de Gaulle. Zmíněné vlády to vtáhlo do akcí a plánů, pošlapávajících mezinárodní právo. Naše partnerské strany to srazilo na sám kraj politické scény. Dřív je volila až třetina země.

My jsme neuspěli v trojích volbách po sobě. V krajích i Poslanecké sněmovně nemáme ani polovinu dřívějších mandátů. Volby však vyhrály „protestní hlasy“ – a političtí dinosauři, mající na hrbu loupež tisíciletí, se krčí v parlamentní menšině. Sami už vládu dohromady nedají – ani kdyby se přidala ČSSD. A vláda, vedená vítězem říjnových voleb, tak může - navzdory našemu volebnímu nezdaru – poprvé záviset i na naší parlamentní toleranci.

Být naší duší Karel Marx, dali nám lidé ne 7,8, ale minimálně 20 procent hlasů – a možná nás neporazil ani miliardářův fanklub. Teď si však můžeme klást už jen otázku, jak by Marx postupoval za situace, k níž vedl dosažený výsledek voleb.

Nechal by šanci, jaká tu nebyla skoro 30 let, ležet ladem? To si nemyslím. Na čem by náš postup založil především? Jistě i na tom, že „staré struktury“ defraudace, nemající historické srovnání, je třeba udržet na politickém bidýlku – i faktu, že zásadní změnu lze sotva čekat od předčasných voleb. Marx by si však dal určitě práci i s pečlivou analýzou, v čem se zájmy vítěze voleb liší od pravice i „levice“, které se dosud střídaly u moci – a jak prostor, který to nabízí, využít v naší politice. Co vše nám nabízí fakt, že ANO reprezentuje kapitál z „reálné ekonomiky“, a ne pařeniště „morálního hazardu“ na finančních trzích – a ten chtě nechtě závisí i na kupní síle „dolních deseti milionů“. I jak zužitkovat jiný nesporný fakt – že ANO nad stranami, které porazilo, vyhrálo právě i zdrcující kritikou loupeže tisíciletí. Jedno i druhé představuje potenciál, jaký to od „sametu“ ještě nevyhrál. Marx by ho vytěžil nadoraz.

Jednal by s vítězem voleb jen v zákulisním přítmí? Umožnil by mu bodovat i tím, co po něm žádáme my? A na nás naopak hodit spoluvinu za vše, co lidem vonět nebude? Kdo Marxe nezná jen „z rychlíku“, dá mi za pravdu: být v naší kůži on, vynutil by si s vítězem voleb dialog, vedený před zraky nejširší veřejnosti. Tak, aby vlastní návrhy opřel o většinové nálady – a tím větší jim dodal váhu a dopad. Aby náš vliv a prestiž posilovalo už samo jednání – ať už dopadne jakkoli. A tím méně nás zaskočily i předčasné volby, dojde-li až na ně.

Hledal by Marx s hnutím, jakým je ANO, „programovou shodu“? Riskoval by zrádná nedorozumění, o něž si koleduje už sám tento pojem? Všechny ty pochybnosti, které pomáhá živit, zda jsme i teď skutečně radikální, systémovou opozicí i teď a chceme jí být i do budoucna? Omezil by Marx to, co si je s vítězem voleb třeba vyjasnit, na sedm témat pokrývajících jen nepatrný malý zlomek všeho, o čem tu bude politika po příští více než tři roky? Dal by tím vládě, již máme tolerovat, bianko šek jednat podle vlastního uvážení v kterékoli z jiných otázek – a klidně si pro to hledat podporu i u poražené pravice? Šel by tou cestou i poté, co se ta „shoda“, nahlédne-li se do programového prohlášení vlády, scvrkla na gumové větičky, umožňující vrchovatě rozdílný výklad? Marx by na to šel jinak. Chtěl po vítězi voleb hlavně jasné záruky, co neudělá. Co si veřejně zakáže - a čemu bude rozhodně čelit i ze strany pravicové opozice.

Týká se to i klíčových otázek domácí politiky. O to víc ovšem všeho, co souvisí s „atlantickými závazky“. Nechal by si Marx sešněrovat i tak explozivní téma – jen na spor, kolik smí činit český vojenský kontingent v zahraničí? Vítěz voleb, vládnoucí v demisi, jedná v rozporu s mezinárodním právem i v řadě jiných otázek. Počínaje snaživým souhlasem s raketovými útoky na Sýrii, krvácející v boji proti islámskému terorismu, přes papouškování prolhaných hororů kolem „novičoku“ a vyhoštění ruských diplomatů až po nedávný podpis deklarace z Marrákeše, jímž se – řečeno slovy nekomunisty Jaroslava Bašty – upsala „afrikanizaci“ Evropy i vlastní země. Marx by od státní moci, ucházející se o naši toleranci, žádal jasné záruky, že se nic podobného už nebude opakovat.

Marx byl virtuosem argumentace, opřené o vlastní svatá přikázání jiných. ANO by na téma NATO nepochybně konfrontoval už Washingtonskou smlouvou z roku 1949, ustavujícím dokumentem aliance. Ta se totiž místopřísežně zavazuje, že bude ctít Chartu OSN. A ta zase uznává pouze dva legitimní důvody užití ozbrojených sil – obranu proti vnějšímu napadení nebo rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Hnutí ANO je pramálo homogenní. Vedle postav, které jsou více či méně racionální, sbíralo své „lidské zdroje“ i z vrakovišť „pravdolásky“. Nemá-li ANO zůstat rukojmím jejich fanatického bezvědomí, chce je to konfrontovat právě vším, co má NATO ve štítu, aniž to kdy mínilo vážně. Konfrontovat je veřejně právě těmito kánony – a dopřát tak výmluvnou podívanou i milionům televizních diváků. Tím větší je šance dosáhnout kompromisu, jímž si skutečná levice neutrhne ostudu. Že to bude narážet na odpor? Samozřejmě. Komu ten střet přinese víc politických bodů – poskokům „atlantických“ zaklínadel nebo radikální opozici? Kdo se pak musí obávat víc i případných předčasných voleb?

Dopustil by i Marx, aby se pomalu nejčastější otázkou, přetřásanou v souvislosti s komunistickou tolerancí vlády, stalo právo mluvit do obsazení části vlivných postů ve státní správě a podnicích? To téma nám vážně neuškodí, jen vystoupí-li z tajnosnubné tmy. Jen nabude-li tvaru konkrétních jmen, jejich nezpochybnitelných životopisů v daném oboru, konkrétních cílů k nápravě klientelistických a korupčních praktik – a závazku skládat pravidelné účty před soudnou stolicí veřejného mínění.

Marx by však především nepřipustil, aby se mezi lidmi šířil jak lavina dojem, že i pro nás, komunisty ztuhl „vznik stabilní vlády“ ve fetiš, důležitější než co jiného. A že tak teď půjde už vlastně jen o to, jak se naplní „programová shoda“ s vítězem voleb, ač pokrývá pouze vyzáblé torzo skutečné agendy. Marx by si dal práci ukázat pravý opak. Že debakl těch, kdo zemi plundrovali skoro třicet let, bere jako výzvu naši radikální iniciativu znásobit, a ne ji utlumit ještě víc. Že mu je závazkem rozvinout ještě rozhodnější opoziční politiku – a ne se upsat k toleranci vlády v podstatě nehledě na její příští kroky. Právě na tom by si dal záležet už v etapě, kdy vláda teprve usiluje o parlamentní důvěru – a to i smrští vlastních návrhů zákonů. Ne v poloze čirého furiantství, jež ani neaspiruje na většinovou společenskou odezvu, nýbrž námětů, dožadujících se splnění slibů, jimž vítěz voleb uhranul voliče – a obratně apelujících právě na to, v čem je obrat od polistopadových lumpáren i v zájmu sil, reprezentovaných ANO. To hnutí je slepencem krajně rozdílných ambicí i všelijakých atavismů. Jen takto pojatý tlak zleva uvolní ruce těm, pro něž klíčové národní priority nejsou jen fíkovým listem.

K hlavolamům, před něž nás staví dnešní politické rozcestí, lze jistě přistoupit i jinak. Pak ovšem šance, jaká tu nebyla skoro třicet let, vyjde naprázdno. Tím víc ohrozí nejen nás, ale celou českou levici, právě to, co ji vyplenilo v Itálii, Francii i dalších zemích. Taková mutace politické scény potěší jen ťulpase a fanatiky.

Varovná je už krajně rozporná odezva, již jednání s vítězem voleb vyvolává doposud. Tím spíš po našem nedávném sjezdu, jenž nevyřešil jediný z dávno nazrálých problémů. Rozčarování napříč levicovou veřejností proniká i do řad strany. Stupňuje v nich pasivitu i rezignaci. Leckdo už dokonce „pokládá legitimaci“, jiní to nahlas zvažují. Rád bych využil i této příležitosti a vyzval je, ať to nedělají. Vzdát to znamená nahrát pravému opaku toho, čemu zasvětili život. Plně však chápu, že mají-li své trpké rozhodnutí vzít zpět, musí pro to získat dostatečný důvod. Naději, že vezmou-li si slovo, přestanou si připadat, že mluví do větru. Tu šanci jim hodlá nabídnout diskusní platforma, navazující na předsjezdovou samosprávnou debatu. Iniciátorem jsou aktivisté jedné z územních organizací strany, o jejichž konstruktivním krédu není sebemenších pochyb. Rozcestí, na němž dnes stojíme, volá po co nejširší demokratické diskusi. Jednoty akceschopné strany lze dosáhnout jen skutečně kolektivní tvorbou její politiky. Slibme si, že pro ni vykonáme maximum.

O MARXOVĚ KAPITÁLU A VULGARIZACI MARXISMU V KSČM

Ondřej Kasík

Rád bych zde jménem Komunistického svazu mládeže přednesl příspěvek na této teoreticko-politické konferenci věnované 200 letům od narození Karla Marxe.

Nejdříve bych se chtěl krátce věnovat význačné části Marxova zkoumání, politické ekonomii, kterou shrnuje ve svém monumentálním díle Kapitál. Kapitál navazuje na to nejvyšší, co dějiny lidského myšlení do té doby vytvořily a využívá toho k pohledu z hlediska progresivní třídy - proletariátu. Marx užívá metod, které jsou z hlediska dnešního převládajícího vědeckého pozitivismu neobvyklé. Když Lenin odkazoval na odlišnosti marxismu od přístupu v Hegelově Logice, říkal: „I když Marx nezanechal Logiku (s velkým L), zanechal logiku Kapitálu, a toho by se mělo ... v nejvyšší míře využít. V Kapitálu je na jednu vědu aplikována logika, dialektika a teorie poznání ...materialismu.“

Marx si určuje na začátku základní nejprostší vztah - zbožní vztah - a objevuje v něm zárodky všech ostatních rozporů a vztahů. Cesta výkladu, která je zároveň logickým rozvíjením rozporu i abstrakcí reálných dějin, vede k celkovému popisu společnosti, kde kapitál je vládnoucím vztahem. Základním poznatkem je, že zisk v kapitalismu pochází z nezaplacené práce, nadhodnoty, z vykořisťování, vytěžování člověka jako pracovní síly – a vykořisťování práce má společné s předchozími třídními formacemi. Tento fakt je natolik šokující pro buržoazní ekonomickou vědu, že se téměř pudově snaží tento poznatek vyvrátit, oddiskutovat, zjemnit, zakrýt.

Při popisu všeobecného zákonu kapitalistické akumulace bere Marx v úvahu rozbor konkrétních průmyslových technologií i obecných tendencí, ke kterým dochází při honbě jednotlivých kapitalistů za nadhodnotou. Ukazuje, jak kapitál při své akumulaci a technické přeměně vytváří relativní přelidnění, chudobu, ale také všeobecný nárůst dělnické třídy, zvyšování intenzity práce, zostřenou konkurenci a likvidaci slabších kapitalistů, pokles míry zisku a krize. Ukazuje, že tyto jevy a tendence se vyskytují někdy zároveň v prostoru, někdy po sobě v čase. Díky této analýze máme možnost vidět z kapitalismu vyplývající prudké proměny v průběhu konjunktur a krizí i geografických rozporů. A to jak celosvětově, v jednotlivých zemích i v každém městě. Akumulace kapitálu v jednom místě podmiňuje akumulaci chudoby a zesurovění jinde. A tedy Marx určuje nejen základní zákony vzniku a pohybu kapitálu, ale určuje i v hrubých rysech jeho limity, zánik a překonání revoluční a vědomou činností třídy, kterou kapitál vytváří jako své hrobaře - pracující.

Jestliže se dnes pod hlavičkou, marketingovým názvem, Průmysl 4.0 vyhrožuje pracujícím robotizací, přičemž kapitál láká a stěhuje pracovníky mezi regiony a zeměmi, prodlužuje a zintenzivňuje práci, rostou životní náklady apod.;

- jestliže se jako odpověď nesáhne po tomto díle, po Marxově Kapitálu;

- jestliže se nepřetlumočí jeho logika, která je logikou rozporů kapitalistické společnosti v dnešních jevech, obohacená o Leninovu teorii imperialismu jako posledního stadia kapitalismu;

- jestliže nikdo neukáže nutnou omezenost kapitalistického řádu, narůstající rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromým přivlastňováním, který nutně povede k dalšímu kolu krizí;

- jestliže nikdo neukáže na potřebu a nutnost moci pracujících, socialismus a komunismus jako jediné možné řešení; - pak to ukazuje na obrovskou slabost komunistického hnutí v naší zemi, které nedokáže hájit své dědictví, ke kterým Marxovo dílo nepochybně patří.

Komunistický svaz mládeže se snažil svými chabými silami překonat tuto slabost svým seminářem se čtením prvního dílu Kapitálu.

Pravda, je to jen jedna ze slabostí, které jsme svědky. Zákonitě budou s postupem vývoje narůstat meziimperialistické rozpory, zákonitě budou narůstat rozpory mezi kapitálem a prací. Ale jestliže nedokážeme postavit svou teorii a praxi na úrovni doby, jestliže bude komunistická strana kolaborovat s buržoazií, zhorší situaci a prodlouží umírání kapitalismu.

Dále se chci věnovat některým výrokům o Marxovi z prostředí KSČM, které ukazují zmíněnou slabost. Až příliš dobře tyto výroky ilustrují Leninova slova ze Státu a revoluce, že:

„S Marxovým učením se děje nyní totéž, co se v historii nejednou stávalo s učením revolučních myslitelů a vůdců utiskovaných tříd v jejich boji za osvobození... jsou činěny pokusy udělat z nich neškodné ikony, prohlásit je, abych tak řekl, za svaté, ponechat jistou slávu jejich jménu pro „útěchu“ utlačeným třídám a jich balamucení tím, že je vyklešťován obsah revolučního učení, otupováno jeho revoluční ostří a učení samo vulgarizováno. V takovém „zpracování“ marxismu je dnes buržoazie s oportunisty v dělnickém hnutí zajedno. Zapomínají, stírají a komolí revoluční stránku učení, jeho revolučního ducha. Vystrkují do popředí a vynášejí to, co je přijatelné nebo se zdá přijatelné pro buržoazii.“

Například Jiří Dolejš ve svém článku „Ekonomové a marxismus“ se snaží vyložit, jak chápe ekonomické učení Karla Marxe. Dolejš dovozuje, že byl Marx prostě příznivec svobodného obchodu. Říká přímo: „Karel Marx svou vizí říše svobody vlastně patří do liberálního proudu.“ Dokládá to tím, že Marx vychází z klasiků buržoazní politické ekonomie, speciálně Davida Ricarda. Dále to dokládá články o obilných zákonech, v kterých Marx zdůraznil roli dovozu obilí na relativní sílu frakcí buržoazní třídy v Anglii a na životní podmínky pracujících Marx. V této situaci, v polovině 19. století, radil proletariátu v úsilí o zrušení ochrany britského trhu. Těmito logickými úskoky, zatemňováním obecného a zvláštního (což je častý rys antimarxistů), by Jiří Dolejš rád udělal z Marxe „tuctového liberála“, jak se tomu vysmívá Lenin.

Jestliže Marx usiloval, aby dělnická třída a komunisté, měli samostatnou politiku vůči buržoazii, aby se přeměnili z herců v autory svých dějin, tak v Dolejšově představě se komunisté přeměňují ve stafáž vládnoucí třídy.

Na okraj poznamenávám, že to je stejný poslanec Ing. Dolejš, který nedávno v květnových dnech označil pejorativně veřejně občany připomínající si sovětské vojáky, kteří bojovali a padli v boji proti nacismu, na akci tzv. Nočních vlků za - „zmatlaninu stalinismu a nacionalismu“.

Ten, který označil generaci budující nevykořisťovatelskou socialistickou společnost za „zombie“.

Ten samý Ing. Dolejš, který v rozhovoru v Lidových novinách o volebním vyjednávání řekl, že komunisté si na zahraniční politiku ČR a členství v NATO za dobu 30 let už vlastně zvykli, a tím shazuje jakékoliv protiválečné a antiimperialistické boje v této zemi.

Stejný Ing. Dolejš, který - znovu veřejně - na svém twitterovém účtu před několika dny označil Komunistický svaz mládeže za „Stalinjugend“, čímž se způsobem vyjadřování připojil k předním antikomunistům.

Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip mluví relativně často do buržoazních médií o tom, že je „dialektik“, nebo „dialektický materialista“. Jak to ale chápe? Specifikuje pouze jednou větou, že „Co se v minulosti neosvědčilo, můžeme odvrhnout a začít uvažovat jiným směrem.“

To je ale velice vulgární pojetí dialektiky. Dialektika je myšlením dynamickým a v rozporech, a ve spojení s materialismem, viděním hmotného, objektivního podmínění všech jevů, je skutečně revoluční myšlenkou. V rukách Vojtěcha Filipa se to ale redukuje na eklektiku a oportunismus jako prosté rozdělení jevů na negativa a pozitiva. S takovým přístupem nelze rozebrat naši vlastní minulost, minulost socialistického budování jako celek, natožpak se dokázat poučit se z chyb.

Abych ukázal, jak málo je marxismus chápaný v KSČM, chci ještě uvést výrok bývalého poslance Jana Klána, který často o sobě zmiňuje, že mluví jako sociolog. Na svém Facebooku, 4. května, k 200 letům narození Marxe, napsal:

„Pro mě je Karel Marx hlavně filosof a sociolog, kritik kapitalismu, který popsal jeho zákonitosti a snažil se najít lepší systém. …Nebýt jeho, tak dnes nemáme žádný sociální systém, ani třeba státní vlastnictví, důchody atd. Pokud dnes navážeme na ranné (překlep je v originálním příspěvku) učení Marxe, tak zcela jistě dokážeme nahradit kapitalismus například tržním socialismem. Nejde o žádnou revoluční (násilnou) cestu, ale o klasický společenský vývoj, kdy změna (revoluce) nastane postupně.“

Výrok skládá dohromady různé pseudopředstavy, získané zřejmě z druhotných dnešních oficiálních zdrojů, z učebnic. Autor pravděpodobně žádné Marxovo zásadní dílo řádně nepřečetl, a ukazuje tak zmatek v myšlení představitelů strany. Je tu několik rysů, které se objevují u revizionismu prakticky od začátku v duchu Leninova citovaného výroku.

Předně, tu máme představu Marxe jako suchopárného učence, prostého intelektuála.

Za druhé, jeho roztrhnutí Marxova díla na práce Marxe „mladého“ a Marxe „zralého“ s upřednostněním toho prvého.

Za třetí, úsilí včlenit do Marxových myšlenek „tržní socialismus“.

Za čtvrté, snaha vyloučit revoluční stránku Marxovy teorie.

Marx již, jak se odděluje od levých hegelovců a revolučních demokratů, usiluje o radikální převrat, do jehož centra se od nejranějších děl dostává proletariát. Film „Mladý Marx“ z minulého roku víceméně věrně ukazuje tuto cestu Marxe s Engelsem jako praktických politiků, kteří chtěli dát do rukou proletariátu zbraň v podobě mezinárodní organizace a vlastní teorie.

A od začátku zdůrazňuje, že zrušení vykořisťování musí proběhnout revoluční cestou, vědomou změnou poměrů.

Vůči myšlenkám odstranit vykořisťování a přitom zachovat primární vládu zbožně - peněžních vztahů se Marx vymezoval v polemice proti maloburžoazním socialistům, speciálně proti Proudhonovi. Potřeba si vymýšlet jakýsi tržní socialismus je v kontrastu k současnosti, kdy monopolní kapitalismus dávno tržní vztahy zdeformoval monopolním stanovením cen nebo dotační soustavou.

Úsměvně nakonec vyznívá, že státní vlastnictví nebo důchody tu máme vlastně díky Marxovi.

To, co nám Jan Klán předkládá, je nepodložená směs těchto představ bez teoretického zdůvodnění a ukazuje to stav marxistického myšlení v ČR.

Toho myšlení, které má být založené na vědecké třídní analýze současnosti.

CO DĚLAT DÁL?

Václav Exner

Prokázat úctu k teoretické práci i metodě jejího provádění Karla Marxe, jeho současníků a spolupracovníků a jeho následovníků je vhodné uplatněním jejich výsledků v současné politické teoretické i praktické činnosti.

X. sjezd KSČM rozhodl o inovaci programu KSČM – ten platný, doplňovaný v dokumentech předchozích sjezdů strany, je z konce roku 1992. Jde o závěr, který se nedařilo prosadit už nejméně na třech předchozích sjezdech.

O tom, že má jít o nový program a ne jen o „inovaci“, jak to jako odůvodněnou potřebu cítí řada členů strany, hovořil i místopředseda ÚV KSČM Stanislav Grospič (např. na setkání u hrobu partyzána Saši Bogdanova v lesích nad Chocní 8. května a v posledním rozhovoru pro Haló noviny), který je po novém rozdělení úkolů ve vedení strany odpovědný také za ideologickou a programovou práci.

V souvislosti s Marxovým výročím je vhodné zdůraznit, že jde o program komunistické strany, tedy o komunistický program, který kromě samozřejmé součásti konkrétních cílů a „úkolů“ komunistů, přinese také odraz teoretické úrovně v KSČM, jejího posunu od roku 1992, a to za situace návratu kapitalistického uspořádání nejen v naší zemi. Tedy o program opřený o teoretický rozbor a z něj vyvozené závěry.

Přes 170 let od vzniku Manifestu komunistické strany zůstává stále aktuální „strašidlo komunismu“, kterého se tak bojí všichni vykořisťovatelé ostatních – proletariátu. Vidíme to při každé „vhodné“ příležitosti, v poslední době jako reakci na některé pozice komunistů v Poslanecké sněmovně (Zd. Ondráček) nebo na roli KSČM při sestavování možné vlády.

Antikomunismus s odvoláváním na zločiny „komunismu“ i na „zpustošení“ zemí, jejich hospodářství, kultury, morálky a vůbec všeho bez ohledu na skutečné záměry a skutečnou činnost v bývalých tzv. komunistických zemích s účastí většiny obyvatel na nich zůstává pro zastánce současného kapitalistického uspořádání a pro velkou část sdělovacích prostředků každodenní skutečností a vždy pohotovým nástrojem v politickém boji nejen proti komunistům, nýbrž i proti náznakům jen trochu levicových úvah. Reakce na tuto část sdělovacích prostředků představuje jednu frontu našeho politického boje. Pasivita je prospěšná jen málokdy.

Nejméně dvě roviny

a) všeobecná – světová,

b) česká. Případně také evropská, V4, slovanská…

Vypořádání

a) s hlavními tradičními hesly, např. „Proletáři všech zemí, spojte se!“ s podproblémem: aktuálním pojetím internacionalismu; vznikají nové otázky zvlášť kvůli problému masové migrace;

b) se vztahem k vlastenectví;

c) s pojetím volného pohybu osob, kapitálu, zboží, včetně peněz, služeb a poznatků

– při existujících rozdílech hospodářských, sociálních, kulturních (včetně vzdělání), vlivech náboženství a ideologií atd. co chceme, vyžadujeme pro sebe, a co činíme, to dopřáváme i ostatním se stejným nárokem a vyžadujeme to i pro ně. To je základem jak solidarity, tak spolupráce.

Teorie postihuje rozvoj, odraz současné a předpokládané situace, odraz zkušeností a poznatků. Z toho vyplyne nutný posun teoretického myšlení, závěrů a nového zpřesněného stanovení cílů, postojů a úkolů.

Rozvoj a posun se týká jak myšlenek klasiků – Marxe, Engelse, Lenina a dalších, včetně těch, co tvořili „komunistickou“ levicovou teoretickou frontu v období 1917 – 1990 a těch, co ji představují i v současnosti, tak stavu vědeckého socialismu, politické ekonomie i dalších součástí toho, co je často zkráceně nazýváno marxismem-leninismem, a to i na základě nových poznatků všech společenských i přírodních věd. Především jde o určení současné politiky, cílů a úkolů, aby bylo možné aktivně a účelně reagovat – rozebírat přijaté dokumenty, usnesení, jednání orgánů atd. Klasici a dějiny levicového myšlení i praxe hnutí ovšem patří k požadavkům na vzdělání komunistů.

Myslím, že si oprávněně můžeme pochválit tyto Pražské teoreticko-politické konference spolu s dalšími podobnými akcemi ve straně, protože pomáhají potřebnému teoretickému rozvoji stranické činnosti.

1. Změnit kapitalistické uspořádání u nás jako součást úsilí o jeho změnu (nejen silami komunistů) ve světě.

2. Tzn. jiný politický i hospodářský systém: rozvinutá pojetí demokracie, voleb, referend, ale hlavně jiné stanovení politických cílů, jiné začlenění i naší země ve světovém společenství zemí – bez podřízenosti.

3. Mír, rozvoj, spolupráci, bezpečnost. Válka, chaos nebo neklid – jaký potom rozvoj, blahobyt nebo hezký život lidí?

4. Hospodářská orientace – socialistická & sociální & společenská.

5. Nadstavba – právo a instituce.

6. Bezpečnost – obrana: neutralita, jeden ze vzorů Švýcarsko.

7. Solidarita – vliv na sociálně třídní strukturu, souvislost s pojetím a úkoly v oblasti mezilidských vztahů na všech úrovních od individuální po celosvětovou.

8. Vlastnictví.

9. Vlastenectví – hodnocení vlastních dějin země, národa – národnostní skladby, i strany. Češství, slovanství, menšiny a vztah k různým (jiným) národům.

10. Pojetí integrace a globalizace, vazba na pojetí suverenity – ve všech oblastech, nejen v hospodářství. Aktivita v mezinárodní politice, institucích; základem pak může sloužit KSČM již několikrát deklarované východisko podle pojetí Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, bohužel nepříznivě posouvané současnou činností Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě; solidarita, migrace, terorismus.

11. Způsoby reakce na vnitropolitický a mezinárodněpolitický vývoj – zapojení do mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a do mezinárodního levicového, zvlášť radikálního, usilujícího nejen o dílčí změny, ale celkové ukončení kapitalistického vývoje.

12. Teorie výstavby a činnosti komunistické strany a jejího místa ve společnosti v době, kdy politické stranictví je spíš na úpadku a kdy počet nejrůznějších společenských subjektů s politickými cíli i bez nich je neobyčejně vysoký a proměnlivý: je nezbytně potřebné, aby součástí procesu tvorby nového programu byla i problematika vlastní komunistické strany (obecně i zvlášť té naší), její strategie a taktiky, ozdravění jejího stavu, obrození, nová životnost, pravdivý a perspektivní program a jeho opravdové naplňování – jen zdravá strana může dělat politiku, která dokáže zapojit i velkou část ostatních. Nově upravit i formulování práv a povinností členů, organizací a orgánů, požadavků na ně. Reakce na jejich náměty, názory, a to vždy a bezpodmínečně (samozřejmě také záporně, když to bude třeba). Aktivně proti antikomunismu.

Program komplexní, reálný, realistický…, ale současně perspektivní, rozvojový, přitažlivý, budící podporu, představující i osobní, rodinnou, skupinovou přitažlivou budoucnost, podněcující k aktuální účasti. Směřující k dobré pozici mezi ostatními zeměmi pro co nejvíc ukazatelů zaměřených na kladné stránky stavu společnosti:

• Jasně: Kapitalismus ne. Překonání toho, čím škodí společnosti. (Od válek, zbrojení, ničení lidí i majetku po ničení přírody a nespravedlivé rozdělování bohatství společnosti, po chybné směřování společnosti ve většině oblastí – často i přes snahu o následné korekce.)

• Společenské vlastnictví na různých úrovních správy, zájem na jeho prosperitě jak jeho bezprostředních účastníků – zaměstnanců, zřizovatelů, uživatelů – odběratelů a dalších, tak části společnosti, které se týká příslušná úroveň správy. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků ovšem s velmi omezenou možností vykořisťování a přisvojování, se spojitě progresivním zdaněním majetku, včetně dědictví, a s důslednou společenskou regulací.

• Hospodářství pro lidi, pojetí udržitelného rozvoje, tj. rozvoje založeného na uspokojování měnících se a nových potřeb (se silným zapojením nemateriálních potřeb) bez drancování přírody a lidí, založeného tedy na inovacích, objevech, rostoucích poznatcích a vědě, na obsáhlejším společenském vědomí. Podporu uplatnění nových myšlenek, námětů a postupů. Stálé uvolňování produktivních prostředků i produktivních sil. (Čerpám ze zkušeností Komunistické strany Číny, která už 40 let tento přístup úspěšně uplatňuje.) Národohospodářská vize včetně mezinárodního začlenění a vazeb – vyjasnit aspoň zásady. Vzor „Pásmo a stezka“?

Rozšiřování oprávněné a úsporné společenské spotřeby s nízkými náklady nebo bezplatně. Rostoucí možnosti a způsoby zapojení do činností přínosných pro společnost i jednotlivce, nové pojetí práce a zaměstnání. Způsoby, postupy a případně kontrolní termíny dosažení určitých úrovní odpovídajících vynikajícímu, nadprůměrnému, nezaostávajícímu stavu – úroveň a struktura produktivity, příjmů, uspokojování základních potřeb – živobytí, odívání, bydlení, zdraví, vzdělávání – vědomostí a dovedností, kultury, včetně kultury a možností v oblasti volného času. Reagovat i na obsah hesel Průmysl 4.0, spíš Národní hospodářství 4.0 (proč by se neměly změny týkat všech odvětví, např. zemědělství?), Společnost 4.0. Aktivně se zúčastňovat v oblastech tzv. pólů růstu.

• Bezpečnost založená na zárukách, mezinárodních smlouvách, na pravidlech a právu, spolupráci a posilované důvěře, vzájemné informovanosti, přednost a rozhodující role diplomacie, prevence. Zapojení obyvatel do ochrany i případné obrany, likvidace ZHN a směřování (a to i prakticky) k celkovému odzbrojení. V tomto duchu jiná orientace bezpečnostních a obranných paktů a koalic.

• Nový životní styl, souladná, harmonická, dynamická, inovativní společnost.

• Míra soběstačnosti v různých oblastech, krizová zabezpečení a řízení.

• Plánování.

• Způsoby rozhodování a řízení, volby, referenda, jmenování, losování, střídání. Jednání a iniciativy, účastenství (participace). Odstraňování záporných důsledků kumulace moci a dlouhých období výkonu funkcí bez střídání.

Krátkodobý program pojatý jako akční, konkrétní a mobilizující.

Pokud jde o minulost, reagovat nejen na chyby období reálného socialismu, ale co uděláme s chybami po roce 1989?

Kompromisy – kdy jsou žádoucí a možné, v čem nikoli, máme-li zůstat sami sebou. A nejde jen o NATO.

Základní pojmy zůstávají, ale proměňuje se obsah často až do velmi proměněné podoby proti původnímu, dobovému pojetí klasiků: třídy, třídní boj, proletariát, charakteristiky socialismu – k tomu viz jeho určení ve stanovách a programových dokumentech strany. Zároveň je třeba mít na vědomí, že teorie představují modely odrážející skutečnost a že skutečnost vystihují vždy jen omezeně, že ta je nevyčerpatelně bohatší. Vyvíjejí se s rostoucím poznáním a vyhodnocenými nabytými zkušenostmi z praktického života. To se samozřejmě vztahuje i na společenskovědní teorie, včetně marxismu-leninismu.

Máme silné, schopné, a hlavně ekonomicky dobře zajištěné protivníky – kapitalistickou třídu a její služebníky, najaté a dobře placené i naivní ideově zpracované a připravené.

Program by měl být založen na otevřenosti a dynamice. Počítat s průběžnou kontrolou, vyhodnocováním a inovacemi programových dokumentů.

NĚKOLIK POZNÁMEK

Pavel Degťar

Před 14 dny miliony revolucionářů na celém světě vzpomenuly 200. výročí narození Karla Marxe, zakladatele marxismu jako vědecké teorie komunistického hnutí a vedoucího představitele revolučního dělnického hnutí 19. století. Materiální koncepce dějin a teorie nadhodnoty, která odhaluje tajemství kapitalistické výroby, jsou jeho dvěma velkými objevy.

Zejména si znovu připomeňme, že Karel Marx jako první teoreticky zdůvodnil nejen příčiny rozpadu společnosti na třídy, ale rovněž, proč a jak dojde k zániku tohoto třídního rozdělení. A také, proč a za jakých podmínek hegemonem tohoto společenského procesu se stane proletariát. Upozornil, že k tomu, aby proletariát mohl naplnit tuto svou historickou misi je nutno, aby si jí byl vědom, aby se z „třídy o sobě“, jako produktu sociálně ekonomických (vlastnických) vztahů, přeměnil v „třídu pro sebe“, jako subjektu společenského pohybu. Třída v tomto pojetí se konstituuje v té míře, jak se u příslušného souboru lidí utváří vědomí třídní sounáležitosti, vědomí společných třídních zájmů a cílů. Jak se rozvíjí společný organizovaný boj za jejich naplnění.

Marx obsahem a rozsahem svého teoretického díla patří mezi nejvýznamnější osobnosti světových dějin. V celosvětové anketě britské BBC byl označen za nejvýznamnějšího vědce minulého tisíciletí. Marx nebyl jenom vynikajícím teoretik, byl především revolucionář, který zapříčinil nejednu vrásku mocných své doby. Jeho dílo, jeho revoluční odkaz, tak působí dodnes. Nehledě na to, že jeho odpůrci se stále znovu pokoušejí o vyvrácení či revizi jeho díla, vyklešťují jeho revoluční obsah, otupují jeho revoluční ostří a vulgarizují je.

Před 150 lety Marx spolu s Engelsem, na základě předcházejících teoretických výzkumů, napsali slavný „Manifest komunistické strany“. Lenin o něm uvedl, že byl „podán nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové komunistické společnosti“. Manifest se stal hlavním programovým dokumentem celého mezinárodního dělnického hnutí. Byl výzvou, která dosud nepozbyla na aktuálnosti.

Období po smrti Marxe a Engelse bylo v mezinárodním dělnickém hnutí charakteristické nadvládou revizionismu a oportunismu. Proto Lenin a jeho spolupracovníci viděli hlavní úkol v očištění revolučního marxismu od jejich nánosu, v odhalení a boji se všemi jejich projevy.

Ukazuje se, že v současnosti se situace v mnohém opakuje. Mimo jiné, mnozí z těch, kdo se nazývají komunisty, jaksi zapomněli, co to je komunismus a co znamená být komunistou. Asi by se jim mělo důrazněji připomenout, že komunistou se může nazývat pouze ten, kdo bezvýhradně stojí na třídní pozici proletariátu, komu je vlastní marxisticko-leninský světový názor.

Lenin svou teoretickou i praktickou činností potvrdil správnost a reálnost idejí Marxe a Engelse a tyto významně obohatil. Právem se jeho jménem označuje nová etapa ve vývoji marxistické teorie – leninismus.

Více než stoletá historie socialismu, započatá Velkou říjnovou socialistickou revolucí, potvrzuje, že je zcela reálné vybudovat socialistickou společnost jako první fázi komunistické společensko-ekonomické formace, že socialismus není utopie nezpůsobilá života, jak to tvrdí buržoazní propaganda. Potvrzuje, že život bez vykořisťování a útlaku lidových mas je možný. Avšak, nelze ani na chvíli zapomínat, že spolu s rozvojem revoluce jde vnitřní a vnější kontrarevoluce, která usiluje o zvrat.

Na přelomu 80. a 90. let minulého století věc socialismu utrpěla vážnou porážku. To neznamená, že epocha revolucí skončila. Historie lidstva dokládá, že velké sociální změny nikdy neprobíhaly lehce a rychle.

Imperialismus, po svém zmíněném úspěchu, rozšířil svou ekonomickou bázi v globálních dimenzích, nicméně to nevyřešilo jeho problémy. Jeho vnitřní rozpory se zostřily, a to taktéž v globálních rozměrech. Kapitalistická ekonomika je v krizi, ze které je možné jediné východisko, spočívající ve změně výrobních vztahů. Nepřetržitá proletarizace, kdy nejbohatší jedno procento populace nyní nahromadilo více bohatství než zbytek světa dohromady, staví proti buržoazní moci stále širší okruh odpůrců. To znamená, že doba kardinálních společenských přeměn nazrála a že k nim nevyhnutelně dojde, přičemž tentokrát ve světovém měřítku.

Marxismus ukazuje, že objektivní historické možnosti se mění ve skutečnost nikoliv automaticky, ale jako důsledek činnosti subjektivního faktoru - lidí, tříd. A to tím úspěšněji, čím hlouběji je pochopena historická nezbytnost změn, čím vyšší je organizovanost mas a jejich odhodlání ke změnám. To platí i dnes. Přispět k tomu svou ideologickou a organizátorskou činností je smyslem existence a činnosti komunistických stran.

Splnění této úlohy komunistické strany předpokládá správné stanovení jejího programu, strategie a taktiky, vycházejících z vědecké marxisticko-leninské teorie. To je to, čím se KSČM nemůže příliš chlubit. Ačkoliv jde nominálně o komunistickou stranu, její program je nekomunistický. Místo toho, aby sloužil k posilování ideové a akční jednoty strany, vede k dezorientaci či frustraci členů, což se odráží nejen uvnitř strany, ale i navenek. Uvažovaná pouhá „aktualizace“ stávajícího tzv. kladenského programu nemůže tuto fatální chybu napravit.

Jak jsem již naznačil, sociální přeměny nejsou produktem živelného rozvoje společenské výroby, která se silou přírodního zákona nutí lidi jednat tak či onak. Mohou se uskutečňovat pouze uvědoměle. Nejde ani o idealismus, ani o voluntarismus. Materialismus v dané otázce spočívá v tom, že revoluční přestavba společenských vztahů se musí provádět na základě její vlastní historické logiky, která musí být poznána a pochopena. Jestli se takové přeměny provádějí jinak, tak lze dojít ke zcela neočekávaným výsledkům.

Síla marxisticko-leninské teorie je v tom, že dává stranám možnost navigovat situaci, pochopit vnitřní propojení událostí, předvídat jejich běh a vnímat nejen to, co je třeba dělat v současné době, ale i to, co je třeba dělat v budoucnu.

Materialistický pohled na jevy a události, včetně společenského života, dialektický přístup a úzké spojení s praxí. To jsou tři pilíře skutečného marxismu, bez nichž marxismus jako takový neexistuje. Bez nich nejde o marxismus, ale o jeho parodii.

Budeme-li parafrázovat Marxova slova, tak marxisté svět musí nejen vysvětlovat, ale změnit. Na cestě k tomuto cíli nelze postupovat strnule, je nutno permanentně analyzovat danou situaci a vytyčovat či korigovat jí odpovídající úkoly. Kritérium správnosti je zde pouze jedno - zda jde o změny v zájmu proletariátu nebo proti němu. Přitom program komunistické strany musí být tou hvězdou, která ukazuje cestu ke konečnému cíli - ke komunismu, k beztřídní společnosti.

Aktuální otázkou je však, zda a kdy se KSČM zbaví oportunismu ve svých řadách a naplní úlohu avantgardy proletariátu, bojující spolu s ním za jeho základní třídní zájmy.

Jak znovu potvrdil také X. sjezd KSČM a události kolem něj, mnozí představitele této strany se komfortně integrovali do buržoazního systému. Snaží si udržet z toho plynoucí štědré prebendy a tedy nijak neohrozit, ale upevnit a rozšířit své pozice. Jsou to stoupenci tzv. tvůrčího přepracování či jinak prznění marxismu a zatracování leninismu, kteří základní problém neúspěchu strany vidí právě v této revoluční teorii a ne ve vlastních chybách, ne v ústupu od této teorie.

Již více než čtvrt století probíhá boj o charakter KSČM. Stále se však nedaří navrátit stranu k jejím komunistickým, marxisticko-leninským kořenům. Očekávali jsme, že snad konečně k potřebnému zlomu dojde na X. sjezdu KSČM, konaném před necelým měsícem. Dopadlo to však jako vždycky, ne jak bylo třeba.

Dlouhodobá nepříznivá situace ve straně se mimo jiné odrazila ve výsledcích krajských voleb a voleb do Senátu PČR a pokračování měla v loňských volbách do PS PČR, kdy komunisté docílili nejhoršího výsledku v historii.

Ukázalo se, že politika sociáldemokratizace KSČM, politika pokračující ztráty její komunistické identity, nedovede oslovit lidové masy a nevede ani ke skutečnému volebnímu úspěchu.

Současný stav v KSČM a debakl ve volbách má nesporně řadu příčin. X. sjezd KSČM bohužel je ani nepojmenoval, natožpak, aby je analyzoval. Na sjezdu dokonce v hrubém rozporu s článkem 68, písmeno e/ Stanov KSČM nebyla ani předložena zpráva ÚV KSČM. Arogantně byla porušena i další ustanovení těchto stanov. Také to vypovídá o mnohém. Stále očekávaná náprava byla tedy znovu odložena. I nadále budeme čekat na Godota?

máme hluboké rezervy

Stanislav Grospič

Nejsem poprvé zde, na této teoretické pražské konferenci, za hojné účasti i jiných subjektů především okresních organizací, okresních výborů, ale i městských výborů z České republiky.

Poslední slova mého předřečníka - Pavla Degťara, kterého si vážím, mně vedla k zamyšlení, kdo z Vás byl vlastně účastníkem desátého sjezdu.

A myslím si, že bychom se měli nyní přes rozdílné názory na tento sjezd, se snažit, aby bylo zachováno alespoň to málo z komunistické identity, co zbývá Komunistické straně Čech a Moravy. Stavět na tom a snažit se, aby v té velice obtížné celosvětové, celospolečenské situaci a zejména v složité vnitrostranické situaci dokázala prohlubovat to málo z této identity, rozšiřovat ji. Aby se toto stalo na příště zcela jednoznačným a nesmlouvaným základem pro formování politiky programových cílů Komunistické strany Čech a Moravy. Pro formování ale také i cesty k dosažení socialistické společnosti.

Mám hluboký pocit a vím, že to přímo třeba nesouvisí s oním dvousetletým výročím, které se odehrálo 5. května letošního roku, narození Karla Marxe, největšího myslitele a hlavního formovatele komunistických myšlenek a komunistického hnutí a především vědeckého nazírání na svět v jeho nerovnosti s jeho problémy těhotnými a založenými na vykořisťování člověka člověkem.

To by možná byl největší hold, který bychom mu mohli vzdát a kterého bychom si mohli vážit.

Žádný z našich představitelů ať už to byl Karel Marx, Bedřich Engels, Vladimír Iljič Lenin, Josif Vissarionovič Stalin, Klement Gottwald, Ho či min, Mao Ce Tung, Fidel Castro, Chávez a plejáda dalších myslitelů a činovníků našeho komunistického a dělnického hnutí se nesmí stát zbožným fetišem, ke kterému budeme vzhlížet tak, že sebemenší odchylka od jejich učení a neznalost katechetistického citování jejich závěrů je špatnou známkou a znamená odchylku od komunistické politiky zaprodanost této politiky a lidé kteří se jí dopouštějí, patří na pranýř. To si myslím, že by nebylo správné.

Zazněla tady slova, která jsou velice vážná.

Měl jsem možnost v ne příliš dávné době diskutovat v rámci jednoho teoretického pracoviště s bývalým místopředsedou a poslancem naší strany, který se vyjádřil jednoznačně, ve smyslu, že nedopustí, abychom se vzdali destalinizace, monopolu moci, a plurality vlastnictví výrobních prostředků. A nevím jak pro vás, ale pro mně to je signál že i toto pravé křídlo nebo skupina chcete-li to nazvat takto v naší Komunistické straně Čech a Moravy si plně uvědomuje vážnost současné situace, výsledky sjezdu a není s nimi smířena.

Znám velice dobře výrok jiného místopředsedy, který řekl ještě daleko před sjezdem možná dokonce to ještě bylo krátce před tím první sjezdem, že ten kdo ve straně chce uspět, tak musí se poučit jako Zeman když se rozvíjelo Občanské fórum a vznikla Občanská demokratická strana. Dále chce-li dělat politiku, musí si zvolit tedy volnou politickou platformu. V komunistické straně to je oslovit a vy mi to promiňte, protože to nejsou moje slova a já s nimi hluboce nesouhlasím, křídlo nostalgiků, levičáků, protože to je cesta jak možná se dostat do popředí a třeba i tuto stranu tedy nějakým způsobem udržet v mezích fungování současného politického systému.

A my si položme otázku v těchto souvislostech, jestli nám jde jenom o to, abychom posílili Komunistickou stranu Čech a Moravy a různou formou získali pro ní spolupráci jiných politických subjektů, nám úzce nakloněných jiných politických stran včetně Komunistické strany Československa, ale v podstatě se chovali tak, jak by to nazval Jaroslav Hašek, jako Strana mírného pokroku v mezích zákona. To znamená, kooperovali, vyjadřovali patřičné solidarity do zahraničí, občas přijímali účast různých seminářů, kolokvií, ale vlastně neusilovali o tu společenskou zásadní změnu v naší zemi.

Ano, vymezuje nás několik zákonů – zákon, který legalizuje čtvrtý odboj, zákon o protiprávnosti komunistického režimu, trestní zákon, který naše hnutí pokud by používalo a propagovalo myšlenky komunismu, tak ji staví na roveň fašismu. To jsou ona daná klišé, ale na druhou stranu právní řád naší země je v porovnáním s právním řádem velké části, možná většiny zemí Evropské unie, stále velice liberální a dává nám obrovské pole působení a možnosti realizace.

A po hříchu řekneme ateisticky, byla by hluboká škoda toho nevyužít. A rozumím plně tomu, že se komunistická strana postupně od roku 2005 stávala čím dál tím více stranou salonního komunismu zaměřená na získání výrazných pozic v Poslanecké sněmovně, byť ne vládních a na dobytí vládních mocí v zastupitelstvech krajů, krajské samosprávě a v zastupitelstvech obcí.

Problém je že ve straně až na malé výjimky, mohl bych jmenovat Středočechy, ale i tam si myslím, že máme hluboké rezervy, nefungoval žádný systém vzdělávání stranického, který by lidem, kromě toho co se dočtou z jakéhokoliv tisku, přiblížil skutečnost, že Karel Marx byl myslitelem tisíciletí. Něco o tomto člověku přiblížili, ale hlavně přiblížili něco o jeho skutečném učení. O nadhodnotě, o podstatě vykořisťování. O tom, jak je kapitál variabilní, jak se sice pořád říká, že zahnívá, že mele z posledního a pak jsme překvapeni, že nachází nové a nové formy existence, nové a nové způsoby. Jak prohlubuje ekonomické vykořisťování a jak se neštítí zvolna si osvojovat formy vykořisťování otrokářské společnosti.

Čili to jsou základní úkoly, které si myslím před námi stojí v odkazu vítězství právě Karla Marxe, ale já bych si dovolil říci i ostatních činovníků našeho hnutí z různých politických stran, kteří dokázali ve svých zemích provést národně osvobozenecké revoluce, lidové revoluce a posléze i revoluce socialistické a jít touto cestou.

Měl jsem možnost kdysi vysvětlovat svou cestu do Ruské federace na sté výročí osvobození sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce a měl jsem možnost hovořit a mám možnost často hovořit v rámci světové odborové federace se soudruhy, kteří pochází z Nepálu. Když jsem mluvil o jejich cestě k socialismu o tom, že mají velký zájem učit se
a inspirovat právě v České republice a právě od Klementa Gottwalda jak tyto věci byly provedeny, tak to v Centrální teoretickém institutu budilo veliké veselí. Ale protože o mrtvých jenom dobře, tak nebudu hovořit o tom, kdo tam tyto diskuse zejména vedl.

Ale pokud se budeme chovat přezíravě a pohrdavě k těmto pokusům, které vznikají a které úspěšně fungují, kdy se jim daří třeba opakovaně vyhrávat se stále větší podporou v pluralitní systému Parlamentní i komunální volby a mají usilovný zájem najít podporu v ostatních socialistických státech a komunistických a dělnických stranách po celém světě a realizovat svou představu o socialistické společnosti, pak i my můžeme stát na okraji celého dění.

Já bych o tom chtěl hovořit proto, že možná Komunistickou stranu Čech a Moravy, a cítím se hluboce podjatý, trápí a odzbrojuje zlehka dalších několik myšlenek.

A sice, že si velice často od devadesátých let, a tehdy to mělo reálnou reminiscenci, protože bylo obrovské zklamání z toho, co proběhlo v roce 1989 a řada komunistů se cítila zcela oprávněně podvedena od své komunistické věrchušky, která je hodila v plen a řekla, starejte se sami o sebe, my odcházíme jinam. Podnikat, pracovat, dělat a už s tím nechceme mít nic společného. Možná někdy někdo slušnější řekl, ale volit Vás třeba budu. Tak. V tento moment my si musíme říci, jestli chceme přebírat buržoazní rétoriku, která nám je vtloukávána stále se rozšiřujícím a všeobjímajícím systémem různých neziskových agentur jiných politických stran, těch pravicových povětšinou, ale i sociální demokracie jejich moudrých rádců ze zahraničí n z amerických a anglických ambasád a přistupovat na tuto hru, mezi nimiž je i hra na rotaci kádrů.

A říkám to se vší odpovědností. Nepotřebuje naopak komunistická strana pevně proškolit a vychovat své kádry umět je nasadit umět s nimi pohybovat podle své potřeby a ne potřeby jak je říkáno těmito neziskovými agenturami a sdělovacími prostředky, ale podle své potřeby. Tak jak my to cítíme, že bychom je měly nasadit, nasměrovat na tu či onu práci, ve společnosti, abychom získávali vliv a popularitu mezi lidmi. Anebo je prostě jednom dvou volebních období odstřelit. Poděkovat jim na rameno a říct běž, my si teď najdeme někoho jiného.

A narážím na to, že Komunistická strana Čech a Moravy byla dlouho odideologizována, kádrová práce se téměř vytratila, ale tato mantra vnucená neziskovými organizacemi zůstala.

Ale cožpak člověk, který pracuje v určité pozici předsedy okresního výboru, na vyšší stranické nějaké funkci, osvědčí se tam, pracuje tam a je daná určitá spokojenost vyjadřovaná konferencemi. Je takový člověk, když odejde je schopen potom dotáhnout věc do prosazení celkové změny ve společnosti? Přeměny této společnosti? Nastartování přechodného období třeba k socialismu?

Musí nastoupit nový člověk a ten se s tím bude seznamovat znovu. Vždyť je to geniální. Ať tu ti komunisté jsou, ať toto provádí a nikdy z nich nemusíme mít strach. Protože jakmile se rozkoukají, tak se to obmění, přijdou noví lidé a zas bude trvat čtyři osm let, než se rozkoukají.

Mělo by fungovat něco jiného. Je-li nespokojenost s určitým člověkem tak ten jde z kola ven a bez ohledu na to jestli mu končí nebo ne volební období. Měla by existovat pevný závazek vazby ke straně. Morální, ale i ekonomický. A to jsou zásadní věci, které si myslím naší stranu odzbrojují a při tom úbytku členské základny nás výrazně hendikepují.

Pak si myslím, že k odkazu také našeho velkého učitele a nestora Karla Marxe i Vladimíra Iljiče Lenina a k jejich cti nutno říci že i řada představitelů komunistického a dělnického hnutí v řadě zemí, které šly cestou socialismu nebo rozvojových zemí které šly cestou lidově demokratickou a chtěly směřovat k socialismu, nezvládaly jednu zásadní věc - tu tíhu moci. A my jsme ji prostě nezvládli v krajských volbách v momentě, kdy jsme se dostali do pozice v devíti krajích vládnoucí síly. Ano, lidé byli přesvědčeni, byli skromní, pevně věřím, že se neobohacovali, ale jaksi se začal vytrácet kontakt s normálními lidmi. Řešili jsme to přes noviny. Řešili jsme to přes různá tisková prohlášení, ale pozapomněli jsme, že ten nejdůležitější moment pro opoziční komunistickou stranu a i pro naší stranu je, že jsme se specifickou stranou. My nejsme buržoazní stranou, my jsme komunistickou stranou a nejdůležitější je neustálý kontakt s lidmi. Ano neustálý kontakt s lidmi. Rozhovory s lidmi, naslouchání jim. No a sumarizováno, možná všechny ty další věci, volební programy jejich plytkost, obecnost, ale asi víte všichni, jak se tvoří, že i když se vytvoří i relativně dobrý program tak pak se objeví velké množství lidí, které tam chce to či ono a nakonec abychom s k něčemu dopracovali tak se tam to či ono dá a pak to jsou velké elaboráty. I na ústředním výboru, protože není síla se dohodnout, respektive rozhodnout, protože to prochází složitou mašinérií hlasování a roztrpčení. Protože, když tam něco není, tak prostě svět se zboří a já se na tom nebudu podílet s takovou tou osobní ukřivděností…, tak to jsou monety, které nás možná velice odzbrojovaly.

Na závěr dovolte přečíst Prohlášení světové odborové federace k dvoustému výročí narození Karla Marxe, které jsme obdrželi:

„5. května 1818 se v pruském Trevíru narodil velký zakladatel vědeckého světového názoru dělnické třídy Karel Marx. Jeho teoretická práce a činnost vydláždily dělnické třídě cestu k naplnění její historické úlohy a boje za ukončení vykořisťování.

Ve svých dílech jako Kritika politické ekonomie (1859) a Kapitál (1867) analyzováním zákonitostí kapitalistického způsobu výroby dokázal, že kapitalismus je neslučitelný s prosperitou dělnictva a je překážkou společenskému vývoji. Také objasnil nezbytnost masového třídně orientovaného boje za ustavení socialistické společnosti.

Karel Marx společně s Bedřichem Engelsem sehráli klíčovou úlohu při založení Mezinárodního sdružení pracujících (the International Workingmen’s Association; První internacionály) v roce 1864 v Londýně sepsáním její první „Deklarace“ a řady jejích dokumentů. Mezinárodní sdružení pracujících, jež bylo předchůdcem Světové odborové federace, sjednotilo dělnická hnutí z různých zemí ke společnému proletářskému boji, a Karel Marx energicky bojoval za zachování její radikální, bojovné linie.

I dnes, když se vyostřují rozpory a soupeření mezi monopoly a vyvolávají války a lidské utrpení, bude dílo Karla Marxe vždy kombinovanou zbraní v rukou pracujících a prostých lidí v jejich každodenním zápase za pracovní a společenská práva a za zrušení vykořisťování člověka člověkem.“

JE KAREL MARX STARÁ VYKOPÁVKA?

Věra Klontza-Jaklová

Karel Marx byl, je a bude velmi inspirativní osobností. Hovoří se o něm přes 150 let. Století a půl vzbuzuje vášně. Stal se jednoznačným vítězem ankety BBC v roce 1999, když byl zvolen myslitelem tisíciletí. „Převálcoval“ takové velikány, jakými byli za ním následující Albert Einstein, Isaac Newton, Charles Darwin, Tomáš Akvinský, Stephen Hawking...

Marxův způsob myšlení a práce, propojení teorie a praxe, šťastné přátelství s Friedrichem Engelsem byly základem jeho zásahu do dějin lidského myšlení a poznávání světa.

Marx nás bezpochybně naučil, že vše má svoji příčinu a následek, že kapitalismus je porazitelný, že lidská společnost se řídí univerzálními zákonitostmi. Marx inspiroval masy trpících a dal jim sílu bojovat svůj spravedlivý zápas.

Chytat Marxe za slovo je hloupé. Tvrdit, že marxismus je zastaralý, je minimálně nedialektické a kdo to říká, nepoučil se z něj ani za mák. Marxismus není bible, není to dogma, je to metoda.

Podle mého názoru, podstatu významu Marxova génia vystihl nejlépe Lenin, když řekl, že marxismus znamená učinit ze studia historie nástroj k tvorbě strategie (i když dnes to vypadá, že se poučili pouze kapitalisté).

Jeden z nejdůležitějších zářezů na pažbě Marxovy pomyslné ručnice souvisí právě s humanitními vědami. Marx doložil – i když přirozeně používal informace, data a znalosti své doby – že lidská společnost se řídí univerzálními zákonitostmi, že je determinovaná materiální základnou, že na ni zpětně působí, přetváří ji a tak dokola. Prokázal, že stejně jako platí zákonitosti ve fyzice, v chemii, v matematice, platí také v přírodě a v lidské společnosti. Nevadí, že neměl tušení o teorii relativity, o kvantové fyzice, o vývoji genů apod. Principiálně odhalil podstatu jevů. To, že Marx nemohl vědět, že informace může být v některých případech hmotou (ve smyslu entity existující bez ohledu na naše vědomí), mu nemůžeme vyčítat. To je problém současné vědy, ne vědy 19. století. Marx byl vědec, ne vědma.

Jeden velký filozofický proud, který dnes označujeme jako postmoderní, argumentuje, že svět je tak komplikovaný, že vše je vlastně náhoda v chaotickém systému, že neexistují univerzální síly a kritéria, že pravda je multiplicitní, absolutně relativní, že závisí na úhlu pohledu, že neexistuje možnost predikce a že svět je nepoznatelný. Tyto filozofické proudy jsou jednoznačně podporovány současným politickým statem quo, jsou jakoby IN, mají razítko oficiality a pravdivosti. I přesto to nejsou filozofické přístupy a metodologie, které by představovaly určujícími směry v humanitních vědách. Naopak špičková humanitní věda se vymyká bezbřehé postmoderně a stojí mimo, nebo lépe řečeno často v rozporu se současným establishmentem. I zde musíme dát Marxovi za pravdu: dialektiku přírody a dějin není možné zakázat.

Randall McGuire k tomu říká: „mnoho vědců dnes tvrdí, že žijeme v postindustriálním světě, který je zásadně odlišný od kapitalismu, jak jej Marx popsal. Já bych na to argumentoval, že současný svět pasuje do Marxových analýz kapitalismu lépe než svět 2. poloviny 20. století nebo dokonce doba samotného Marxe.“

Přirozeně existuje množství a možná i většina těch, kteří se chtějí mocenským tlakům zavděčit, nebo prostě nemají dostatečné intelektuální kapacity a produkují naprosto zpátečnické materiály. Tito jedinci sice mohou situaci ve vědě jakoby dnes ovlivňovat, ale nakonec do budoucnosti neprojdou.

Dovolte mi uvést několik příkladů, na kterých bych chtěla demonstrovat životnost Marxovy historické dialektiky, marxistické metodologie v současné archeologii.

1. Když rozdáváme povinnou četbu na kurzu kulturní antropologie, vždy si studenti nejprve vybírají práce Marxe a Engelse, které máme v nabídce a hned poté ostatních marxistických kulturních antropologů, jako byli např. Claude Lévi-Strauss, Margaret Mead, Cliford Geertz, Marshal Sahlins ad.

2. Tuším, že to bylo v roce 2008 na jedné mezinárodní archeologické expedici, kde se dva studenti dohadovali o charakteru athénské demokracie. Došli k závěru, že to byl systém jen velmi málo demokratický, že Periklovy Athény měly hodně společného s kapitalismem, že sám Perikles byl diktátor, existovala perzekuce neloajálních a že právě peloponéské války byly důsledkem athénské imperiální politiky. Jeden kolega tehdy v polovině 6. desítky svého věku nejprve trpělivě poslouchal, ale nakonec to nevydržel a rázně prohlásil, že to, co říkají, je z politického, ekonomického i sociálního hlediska nechutně marxistické. Oba dva studenti se okamžitě ohradili, že jim je to úplně jedno, že důležité je, že vysvětlení je dialektické, logické, postihuje příčiny i následky. Debata pak pokračovala dál a vyústila triumfem Marxovy dialektiky.

3. Další příklad je velmi čerstvý: jeden z našich doktorandů prezentoval před komisí a publikem z řad studentstva svůj pokrok při tvorbě své dizertační práce na téma existence (nebo ne) státu na Velké Moravě, případně jeho vývoji a formách. Předvedl několik různých modelů a nakonec prohlásil: a tento ekonomický model je jediný, který je funkční, do kterého zapadají historické události a dokáže vysvětlit všechny vývojové fáze, jejich příčinnost i logické následky. Je to sice dost marxistické, ale je to jediné, co funguje. Nikdo z posluchačstva nezareagoval nějakým negativním způsobem směrem k jeho prezentaci. Naopak následovala velmi tvůrčí diskuse.

Mohla bych zde uvést mnoho příkladů marxistických syntéz i dílčích studií prostupujících současnou archeologií. Marxistická dialektika je v tomto oboru tak úspěšná, že je jakýmsi metodologickým územ a nikdo vlastně ani nemá potřebu říkat, že postupuje v Marxových šlépějích. Přirozeně stejně jako jsou fotbalisté, kteří hrají Ligu mistrů anebo krajský přebor, jsou i archeologové, kteří určují obor na mezinárodní scéně a ti, kterým nebylo tolik „shůry dáno“ nebo mají jiné důvody ke snadnějšímu životu.

Marxismus se v archeologii začal výrazněji projevovat až poměrně pozdě, rozhodně až v 60. letech 20. století. Archeologie byla zpočátku starožitnickou vědou. Často byla součástí ideologického parku národních států, koloniálních velmocí nebo jejich obětí. Oboru se věnovali hlavně bohatí lidé, odtržení od lidových vrstev, naplněni vírou v klíčovou úlohu elit. Jiní postupovali mechanicky s vírou v lineární evoluci samu o sobě a svoji víru přenášeli na archeologické artefakty.

Prvním archeologem, který se otevřeně hlásil k marxismu, byl Australan Vere Gordon Childe, který studoval na oxfordské univerzitě u profesora klasické archeologie Johna Beazley. Přístup tohoto velikána Childea úplně děsil. Kladl si otázky, jaký to má smysl studovat pouze tzv. umělecké předměty, luxusní artefakty, zabývat se vývojem stylu a v proudu minulosti hledat pouze elitní jedince. Většinou tehdejšího archeologického establishmentu byl velmi kritizován. Jeho vrstevníci, ve své většině pozitivisté, mu nerozuměli anebo mu rozumět ani nechtěli. Childe se zabýval evropskou prehistorií, vznikem zemědělských společností, vznikem hierarchizované společnosti. Je autor termínu neolitická revoluce.

Možná očekáváte, že právě archeologie období 1948 – 1989 v socialistickém bloku vnesla do oboru Marxovy metody a hojně jich užívala. Zklamu vás. Přesto, že v knihovnách najdete spoustu prací, které začínají větou, že autor používal dialektický materialismus, na následujících stránkách vás zavalí pozitivismem, typologií bez aplikace do živé kultury, budete mít pocit vědy pro vědu. Skutečně marxistických prací z tohoto období je minimum. Archeologie východního bloku zůstala i přes proklamované ideály internacionalismu velmi introvertní, stojící na nacionalistických postulátech, pěstovaná elitními profesory přeživšími z minulých dob. Politická situace normalizačních 70. a následně 80. let minulého století rozhodně nepřispěla ke zlepšení úrovně historického myšlení, a tendence tohoto období nepochybovat o jediné pravdě, nevybočovat, kývat, programově říkat, co se sluší, ovlivnila i archeologické bádání.

Na západě byla situace jiná. Po druhé světové válce, ale hlavně v 60. letech 20. století s celkovou demokratizací společnosti se do archeologie dostávají poprvé v dějinách „kluci a holky“ ze středních a chudých vrstev. Je to poprvé, kdy je možné, aby se každý archeologií uživil. Tito mladí se vymezují vůči kabinetní vědě, nic neřešícímu znalectví a vyhlašují archeologický program tzv. Nové archeologie, kdy ve středu zájmu není jenom elitní složka společnosti, ale společnost v celém svém rozsahu, komplexitě a kontextu.

Vzniká tak archeologie venkova, poprvé se začínají systematicky zkoumat neelitní sídla a pohřebiště, archeologie každého dne, archeologie odpadišť apod. Začínají se uplatňovat přírodní a jiné tzv. tvrdé vědy ve službách archeologie. Tento směr v archeologii se mimo jiné inspiroval u historické školy reprezentované cambridgeským profesorem Erikem Hobsbawmem, strukturalisty v kulturní antropologii, ale také marxisty a humanisty americké poválečné kulturní antropologie. Výrazný marxistický archeologický kroužek se vytvořil na cambridžské univerzitě. Jeho vyvrcholením je práce dvou britských archeologů Michaela Shankse a Christofera Tilleyho (Social theory and archaeology), kteří ovlivnili archeologické bádání právě v 80. letech 20. století. Jejich práce kolovaly v tehdejší ČSSR v samizdatových opisech…

Marxistická archeologie začala ve větší míře ovlivňovat české archeology až v 90. letech, kdy jsme na seminářích četli práce Iana Hoddera, Lewise Binforda, Collina Renfrewa a dalších. Bohužel jejich přístupy zkomolené nadšeným antikomunismem a snahou dehonestovat vše, co by mohlo být označeno jako marxistické, vytvořilo určitý badatelský paskvil, který je překonáván až v posledních letech, kdy na scénu přicházejí lidé neovlivnění 80. a 90. roky, s mezinárodním rozhledem.

Nechci hovořit o českých archeolozích. Rozhodně nejsme velmocí v tomto směru a do světové vědy zasahují pouze ojedinělé osobnosti.

Mohu doložit, že množství špičkových archeologů ovládá marxistickou dialektiku, a i když se přímo k Marxovi nehlásí, dialektika dějin, zákony akce a reakce, antagonismu, stálého vývoje, krize a revoluce, ekonomické základny a ideové nadstavby, jsou hlavní pilíře jejich interpretačních modelů pro společnosti pravěku i raných historických dob. Vliv Marxe se odrazil také v teoriích kolapsu (viz Joseph Tainter) nebo chápání role osobnosti v dějinách, chápání příčinnosti a zákonitosti dějin. Dnes je Marx velmi úspěšně mobilizován v souvislosti s problematikou vzniku státu (např. Christopher Maisels), cyklu krize, kolapsu a vzniku nových společenských struktur, zákonitosti lidského jednání.

Stále více archeologů si uvědomuje, že archeologie se přesouvá z analytické fáze do syntetické, že je třeba oscilovat mezi detaily a obecnostmi, že je třeba hledat analogie v historii, podobné kontexty a pokoušet se o zobecňující interpretace. V současné době je pro archeologii charakteristická ohromná interdisciplinarita, která také nutí k syntetickým přístupům. Archeologie se stává strategickou vědou, jež se dívá na lidskou společnost v rozsáhlém časovém měřítku, kdy je zřetelné, co jsou zákonitosti, co náhody nebo výjimky. Vidíme člověka, jak působí na přírodní prostředí, jak je jím ovlivňován, omezován. Víme, že člověk je determinován základnou, ale koná, může ji modifikovat, ale opět podle určitých pravidel a historických možností. Víme, že v sociálních systémech rozhoduje člověk, že se nic nezmění samo od sebe, že cokoliv člověk udělá, kdekoliv realizuje nějakou akci, vyvolá to reakci.

Mnoho archeologů se dnes hlásí k tomu, že musíme působit politicky, být společensky aktivní, protože celkem přesně víme, kam události směřují, jaká jsou nebezpečí, jaká možná řešení a jak to pravděpodobně může dopadnout se systémem, přírodou. Víme, že není jenom jedna katastrofická cesta, že lidé mohou uvědoměle konat. (Bohužel máme prozatím našlápnuto ke katastrofě – a zde je právě ohromná výzva pro komunisty.) Můžeme přinést konkrétní příklady, kdy v podobných situacích lidé reagovali různě, akcelerovali a mobilizovali jiné síly, poslali vývoj jinam. Někdo do horší katastrofy, někdo si naopak zlepšil podmínky k životu. Také systematicky sledujeme působení člověka na přírodu a známe sílu přírody samotné i „schopnost“ člověka uříznout i ten poslední strom.

Dnes je skutečně nejlepší prediktivní vědou archeologie, i když se zabývá výhradně minulostí. Ale, co je napsané, může být subjektivní. Co je v zemi, se tam dostalo z objektivních příčin. Správné studium archeologických kontextů může dát vysvětlení mnoha jevům. Archeologie nevychází ze statistiky, ale dialektiky, příčinnosti, zákonů akce a reakce. I když obvykle nevíme, jak se jmenoval pohřbený jedinec třeba z doby bronzové, dokážeme dost přesně říci, čím se zabýval, co jedl, jak probíhal jeho život, co věděl, co si představoval, čemu věřil, jak velký byl jeho svět…. Upřímně řečeno, jsme schopní rekonstruovat, jak jeho jméno mohlo vypadat, jaký používal jazyk, komu mohl rozumět a komu ne, s kým se mohl setkat a kým ne…

Eric Cline ve své knize 1177 BC, the year when the civilisation collapsed píše, že rozhodně nehovoří o současnosti, ale o konci doby bronzové, jak by se čtenáři mohlo zdát vzhledem k tomu, že centrálními tématy jsou koncentrace bohatství, útisk, chudoba, terorismus, válčení, revolty, změny klimatu, migrační vlny, kolaps, katastrofy i znovuzrození nových struktur…

Na závěr bych chtěla poznamenat, že moje přesvědčení o nutnosti marxisticko-leninského přístupu k budování komunistické strany, dělnického a lidového hnutí pramení z mých archeologických výzkumů a studií, která se zaměřují právě na období krizí, reakcí lidí na ně, na způsoby řešení. Snaha poznat svět, být skutečnou avantgardou lidových vrstev, učit se i je, inspirovat je, být jim vzorem, vytvářet a organizovat uvědomělé a odhodlané hnutí je jedinou cestou proti směru tobogánu, který vede do katastrofy.

Prostor konference nedovoluje do detailu dokumentovat vše, na co jsem narazila v předloženém příspěvku. Patrně by na to nestačila ani jedna celá konference, ani jeden lidský život Jsem připravená diskutovat s každým, koho téma marxistické archeologie zaujalo.

KSČM A MARXISMUS

Jiří Bulka

Úvodem chci upozornit na zesilující snahy antimarxistů, vždy a při každé příležitosti plivat na marxismus a jeho zakladatele, očerňovat ho a strašit jím lidi, zejména mladou generaci. Pro ilustraci budu nyní citovat z projevu V. Klause v Trevíru, kde byl odhalen pomník K. Marxe, který darovala Čína. To jsou jeho slova:

„Marxismus je třeba znát i dnes. Nepřetržitě vznikají nové, pro svobodu člověka nesmírně nebezpečné ideologie, které sice na první pohled nemají s původním marxismem nic společného, ale ve skutečnosti jsou budovány na stejném základě. Proto nesmí být dnešní výročí oslavou Marxe a marxismu, ale varováním před ním. Musí být výzvou k zamyšlení a k otevření očí. A k „prokouknutí“ těch ideologií, které – ač si to leckdy nepřiznávají – z marxismu přímo či nepřímo, vědomě či nevědomě, vycházejí.“

Uvádím to proto, abych připomenul, že existuje obrovské úsilí mnoha pečlivě vybudovaných ústavů, institucí, organizací a jednotlivců, (sociologů, filozofů, politologů, ekonomů atd., samozřejmě také novinářů a umělců, kteří mají vždy jediný správný názor a vždy všechno správně vysvětlí a zdůvodní), jejichž jediným úkolem je zpracovávat občanskou veřejnost v zájmu vládnoucích elit a zachování kapitalistického systému jako konečného navždy fungujícího společenského systému. Lidé jsou pod neustálým informačním tlakem a jsou přesvědčováni, že současný kapitalistický systém, je i přes některé nedostatky a přehmaty, tím nejlepším a konečným stavem společnosti, že komunismus byl a je zločinným a antihumánním, stejně jako byl fašismus. Rozhodující je přece svobodné podnikání, úspěšný trh a „boj za svobodu a demokracii!“ Proto se musí podporovat zájmy finanční a průmyslové oligarchie, vojenské agrese, imigrace a různý výklad mezinárodního práva, přehlížet stranickost justice, korupci a klientelismus! To vše, a mnohé další, vidíme kolem sebe každý den.

Právě proto musíme tím usilovněji šířit, hájit a rozvíjet Marxovy myšlenky, marxisticko-leninskou teorii, která je postavena na vědeckém základě a je základem a zdrojem skutečné síly komunistického hnutí. Oslavili jsme (a doufám, že tím to neskončilo) také 170. výročí vydání Manifestu komunistické strany. Díky nakladatelství Orego a Marxisticko-leninskému odbornému klubu byl opět vydán a distribuován. V této publikaci jsou také předmluvy k sedmi předchozím vydáním. V jedné z nich, pocházející z pera B. Engelse (Předmluva k anglickému vydání z roku 1888) se píše, cituji: „…pokládám za svou povinnost konstatovat, že základní myšlenka tvořící jádro Manifestu patří Marxovi. Je to myšlenka, že způsob hospodářské výroby a směny, který převládá v určité historické epoše, a společenské zřízení, které z něho nutně vyplývá, tvoří základ, na němž vyrůstají a z něhož jedině mohou být vysvětleny politické a duchovní dějiny této epochy, že tedy celé dějiny lidstva (od rozkladu prvobytné rodové společnosti s pospolnou držbou půdy) byly dějinami třídních bojů, zápasů mezi vykořisťujícími a vykořisťovanými, vládnoucími a utlačovanými třídami, že dějiny těchto třídních bojů tvoří vývojovou řadu, v níž bylo nyní dosaženo stupně, kdy se vykořisťovaní a utlačovaná třída-proletariát - nemůže osvobodit z nadvlády vykořisťující a vládnoucí třídy-buržoasie - neosvobodí-li zároveň a jednou provždy celou společnost od jakéhokoli vykořisťování a útlaku, od všech třídních rozdílů a třídních bojů.“ Tato myšlenka je podle Engelse povolána sehrát v historii stejnou úlohu jako Darwinova teorie v biologii. Jsem přesvědčen, že má stálou platnost a budoucnost ji znovu potvrdí.

KSČM prožila a prožívá nelehké časy od samého vzniku. Zejména v několika posledních letech, díky politice jejího vedení. Je patrné, že ve své činnosti podléhá politickému pragmatismu, snaze přizpůsobit se situaci a nedělat si potíže. Doporučuji, aby si vedoucí funkcionáři strany Manifest komunistické strany znovu přečetli a zamysleli se nad ním. Nespokojenost s politikou vedení strany, které nereaguje na změny ve společnosti, ztrácí kontakt s občany a ustupuje z marxistických pozic, ve straně narůstá a to nepřináší nic dobrého! KSČM je uvnitř stále názorově rozdělena. Rozdíly jsou v respektování a uplatňování marxisticko-leninské teorie v praktické činnosti, v hodnocení minulosti v době socialistické výstavby i v názorech na úlohu a úkoly strany v současnosti i v budoucnosti. Strana ale potřebuje vést aktivní propagační a agitační práci, získávat pro spolupráci vykořisťované zaměstnance, kteří žijí pod nemilosrdným sociálním a ekonomickým tlakem a obavami z budoucnosti. Propagovat naše komunistické myšlenky však znamená, že je budeme znát a budeme o jejich správnosti sami přesvědčeni! Kdo chce zapalovat, musí sám hořet! Úspěchy, jednotu, sílu a akceschopnost měli komunisté tehdy, když uplatňovali marxisticko-leninskou teorii v životě a práci strany i společnosti. Když dokázali získat důvěru dělnické třídy, rolníků a pracující inteligence a stát jim v čele při obhajobě jejich zájmů a přesvědčit je, že socialismus je cesta k budoucnosti. Naopak porážky utrpěli vždy, když podléhali revizionismu a oportunismu, který oslaboval jejich třídní vědomí, rozvracel jednotu strany, odváděl je od realizace hlavního cíle. Dnes to vypadá, že se strana a řada komunistů názorové konfrontace bojí a raději se jí vyhýbá. Nutně potřebujeme vypracovat nový program strany, který bude opravdu marxistický, vědecky zdůvodněný, jasný a srozumitelný pro všechny, jejichž zájmy hájíme.

Výsledky posledních tří voleb to jasně ukazují. Voliči nás opouštějí, protože nevidí žádný rozdíl mezi námi a ostatními stranami. Nepochopitelná (nebo naopak promyšlená) reakce vedení strany pak přišla po neúspěšných parlamentních volbách. Přes požadavky řady komunistů, základních i okresních stranických organizací, aby byl svolán mimořádný sjezd strany, který by analyzoval volební výsledky a na kterém by složili účty ze své práce členové vedení, bylo hodnocení voleb projednáno pouze na plénu ÚV KSČM a termín sjezdu byl odložen až na duben letošního roku, tedy půl roku po volbách! V pozadí tohoto rozhodnutí je zřetelná snaha odpovědných funkcionářů zabránit konání mimořádného sjezdu, který by řešil katastrofální výsledek voleb a jejich osobní odpovědnost! Zdůrazňuji, že na jednání sjezdu žádná analýza volebního krachu provedena nebyla. Sjezd byl svolán jako řádný, v pořadí X. sjezd.

Muselo být jasné, že jednodenní jednání nevytváří prostor pro projednání zásadních otázek a stanovení směru a cíle stranické práce pro budoucnost. I program řádného sjezdu nenaplnil ustanovení čl. 68, který jasně říká, kromě jiného, že podle bodu c) přijímá, mění nebo doplňuje program, stanovy a další základní dokumenty strany a podle bodu d) schvaluje programové, strategické a taktické cíle politiky KSČM pro další období. Návrh na pokračování sjezdu v podzimním termínu, aby bylo možné připravit potřebné materiály a projednat je, byl smeten ze stolu. Vše se tedy soustředilo především na volby nových a staronových funkcionářů strany, které dopadly těsně ve prospěch pokračující destrukce a jimž předcházelo vystoupení prezidenta ČR Miloše Zemana.

Všechno zásadní bylo odloženo na jednání XI. sjezdu KSČM v roce 2020. Ztrácíme čas! Je zajímavé srovnat dokumenty přijaté IX. sjezdem a X. sjezdem a zamyslet se nad tím, jak bylo usnesení IX. sjezdu naplněno a jak na to reagoval X. sjezd! Kdo sledujete „koncepční a organizátorskou práci“ předsedy ÚV KSČM, nebudete překvapeni, že nijak! Stejně tak, když uslyšíte svérázné názory, vyslovované v médiích bývalým místopředsedou Jiřím Dolejšem, který funkci na sjezdu neobhájil. Je ovšem nepochopitelné, že stejně, byť se zanedbatelným rozdílem hlasů, nedostal důvěru místopředseda pro ideologickou práci Josef Skála. Přitom právě on začal budovat potřebný systém ideologické práce, reagoval otevřeně na útoky proti straně a snažil se řešit názorové rozdíly a spojovat komunisty. Bohužel nedostával dostatečný prostor v médiích a nenacházel podporu ostatních členů vedení strany. Se svými názory se stal terčem různých podrazů a falešných hodnocení. Svědčí to o tom, kromě jiného, že značný počet členů strany dnes pasivně přijímá současný stav, protože jim to z mnoha důvodů vyhovuje.

V úvodním referátu bylo nad veškerou pochybnost objasněno a podtrženo, že Marxova teorie je základem existence komunistické strany. Bez ní nemůže komunistická strana existovat. Komunisté tedy musí tuto teorii dobře znát a musí se naučit ji srozumitelně a přiměřeně vysvětlovat, hájit a získávat pro ni další příznivce. Je to jistě v současné situaci složité, ale nezbytně nutné. K tomu, aby člen strany mohl provádět účinnou agitaci, musí být systematicky připravován na stranických schůzích, akcích a také prostřednictvím tisku. Musí mít příklad od vedoucích funkcionářů na všech stupních, kteří by měli názorně při každém vystoupení na veřejnosti i v rámci strany ukazovat jak tento požadavek uplatňovat. Bohužel tomu tak není. I vedoucí funkcionáři strany svými protichůdnými názory a postoji mnohdy matou nejen veřejnost, ale i členskou základnu! A nejde jen o pohled na historické události! Jde i o současné postoje např. k podpoře vzniku menšinové vlády Andreje Babiše a ČSSD. Nikdo nám, členům strany, zatím nevysvětlil, čeho touto podporou chceme konkrétně dosáhnout. Nedošlo k tomu ani na jednání pléna ÚV KSČM minulou sobotu. Z toho vyplývá závěr, že politika vedení, která je zřetelně poznamenána smířlivectvím, parlamentarismem a oportunismem a naprostou absencí aktivní mimoparlamentní činnosti příliš podléhá praxi sociální demokracie, s nárůstem pasivity a snahami o nekonfliktní politiku. Tím strana zákonitě ztrácí svůj komunistický charakter a v podstatě se neliší od ostatních parlamentních stran. Proto je nutné usilovat o obnovu komunistického charakteru strany, o sjednocení komunistů ke společnému úsilí k naplnění programových cílů a aktivnímu působení nejen na sympatizující občany.

Dovolte, abych za nás všechny poděkoval organizátorům této konference a jmenovitě s. Pavlu Degťarovi, za dlouholeté úsilí při přípravě těchto konferencí, které v národním a mezinárodním měřítku prosazují kontinuitu a vzájemnou spolupráci v prosazování marxistických myšlenek.

Na závěr znovu zdůrazňuji, že pro další existenci strany a naplnění její úlohy je důležité využít všech možností pro obnovení komunistického charakteru strany. Je zapotřebí co nejdříve:

• vypracovat nový volební program strany a upravit stanovy;

• obnovit vztahy s komunistickou mládeží a přizvat ji ke spolupráci na tvorbě programu;

• provést znovu důslednou analýzu volebního nezdaru a vyvodit důsledky;

• provést organizační změny vzhledem ke stavu členské základny a nové ekonomické situaci;

• zkvalitnit mediální působení strany k popularizaci programu a boji proti překrucování historie výstavby socialismu i českých dějin jako celku a boji proti projevům antikomunismu.

Marx, víno, projektové řízení a víra

Pavel Posolda

Jsou lidé, kteří se profesionálně věnují vínu, jeho historii, kvalitě, snoubení vína a pokrmů. Říkáme jim sommeliéři. Pak jsou lidé, kteří dělají totéž ve svém volném čase, těm říkáme milovníci vína. Jestliže přijmeme tezi, že společenským cílem je pití vína jako kulturně povznášející činnost a nepijeme proto, že se motáme, tak tomuto cíli se budeme přibližovat nikoliv snažením o houfy sommeliérů, ale snahou o masy milovníků vína.

Zpátky ke Karlu Marxovi. Učme se z Marxe, studujme Marxe, mysleme jako Marx, ale cílem našeho snažení nejsou houfy znalců díla Karla Marxe a jeho následovníků, ale masy těch, kteří prostým selským rozumem usoudí, že nekapitalistický společenský systém je lepší než ten současný. Cílem marxismu je změnit svět k lepšímu, jestliže chceme změnit svět, musíme změnit svoji rétoriku. (Noam Chomsky v jednom z projevů v rámci hnutí Occupy)

To je první výzva, pokud nezměníme svoji rétoriku, budeme jenom další pražskou kavárnou, sice na levé straně ulice, ale populus (lid) nás bude přehlížet, jako už dnes přehlíží kavárnu na pravé straně.

Jestliže mluvíme o cílech našeho snažení – cíl je jedním ze základních pojmů teorie řízení. Věda, která sice v době vydání Kapitálu neexistovala, nicméně věda, která je pro marxisty velice inspirativní. Teorie řízení se zabývá řízením projektů, projekt je množina činností směřujících k cíli, projekt má svůj životní cyklus – přípravu, plánování, realizaci a uvedení do provozu, provoz a zánik. Např. každá investice je projekt, projektem je nákup pračky v domácnosti s životností 15 let, projektem je soustava jihočeských rybníků od 16. století, které můžou sloužit další stovky let.

Revoluční změnu k nekapitalistické společnosti rovněž můžeme vnímat jako projekt, protože revoluce má svoji časově - věcnou strukturu. Stručně řečeno – je těžké revoluci připravit, ještě těžší je revoluci zahájit a nejtěžší je revoluci dokončit. Pak nastanou těžkosti. (Film La battaglia di Algeri, Alžírsko/Itálie 1966, Režie: Gillo Pontecorvo, scénář:Franco Solinas.)

Bohužel metody projektového řízení nemají odezvu v politické praxi, a to je druhá výzva. Musíme dát revoluci směřující k nekapitalistické společnosti časově věcný rámec, tak aby alespoň první milník byl dosažitelný v krátkodobém nebo střednědobém horizontu, jinak se milovníků Marxe nedočkáme.

Milan Havlíček v úvodním vystoupení citoval bibli. „Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Matoušovo evangelium 19,24.) Dovolil bych si připojit další citát, protože podle bible člověk nic nevlastní, vše má propůjčené od Boha a má s majetkem nakládat k božímu cíli. „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ (Matoušovo evangelium 5,3.) „Blahoslavení chudí duchem.“ To nejsou ti, kteří podle IQ se nalézají na levé straně Gaussovy křivky, to by byl poněkud vulgární výklad. Slova „chudí duchem“ lze vykládat podle sv. Jeronýma (teologický výklad Ježíšových blahoslavenství od Tomáše Akvinského), a to doslova o zříkání se věcí, to znamená, že blaženost náleží těm, kteří jsou chudí dobrovolně, jestliže opovrhli veškerým bohatstvím, takže už vůbec po něm netouží, je to nadlidský způsob jednání. A těm je přislíbeno království nebeské. Zpátky k marxismu - jestliže náboženství je opium lidstva, pak církevní preláti jsou červotoči zavrtaní do Kristova kříže a není důležité, zda lidé věří v Boha, důležité je, aby se chovali, jako kdyby byl.

A to je třetí výzva. Jestliže liberální pravice razí heslo „stát je nejhorší hospodář“, což obvykle papouškují ti, co se jim za rameny hromadí dobyvatelé renty, tak jestliže chceme změnit svět, musíme být milovníky marxismu, musíme mít rétoriku lidu 21. století, mít svůj plán, ale také musíme mít lidi, kteří budou nekapitalistické podniky řídit a to takové, kteří se budou chovat podle bible.

NĚKOLIK POZNÁMEK K VYMEZENÍ DĚLNICKÉ TŘÍDY

Ivan Hrůza

Deficit teoretické práce a sklouzávání k politickému prakticismu mne motivoval k tomu, abych na tomto jednání obrátil pozornost k odkazu klasiků marxismu-leninismu a myšlenkám navazujících zásadových teoretiků, ke kterému máme nejen právo, ale především povinnost se vracet.

Úvodem mi dovolte připomenout onu známou definici antagonistických tříd z Leninovy práce Velká iniciativa (1919). „Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby a velikostí onoho dílu společenského bohatství, jímž disponují. Třídy to jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přivlastňovat práci druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v určité soustavě společenského hospodářství.“

Že se buržoazní ideologové snaží zastřít existenci tříd ve společnosti, nepřekvapuje. Je však neodpustitelné, když ale ti, kteří se navenek hlásí k marxismu, ve svých vyjádřeních třídní společnost popírají. Úvaha v obou případech má shodného jmenovatele, nejsou-li třídy, pak není ani jejich antagonismus, neexistuje historické poslání dělnické třídy a kapitalismus nelze překonat. Podobně se stejným cílem je dlouhodobě rozšiřován názor, že vědecko-technická revoluce vede k zániku dělnické třídy.

Na palčivé otázky současnosti musíme hledat odpovědi v naší vědecké teorii. Kde je tedy místo dělnické třídy v sociálně třídní struktuře kapitalistické společnosti?

Vymezit tuto třídu, tj. stanovit, jaké má místo v sociálně třídní struktuře společnosti a jaký okruh pracujících v sobě zahrnuje, to předpokládá vyjít z nepodstatnějších rysů této třídy.

Je třeba nejdříve vyjít ze závěru marxisticko-leninské teorie o historickém poslání této třídy, tj. o tom, že pohyb jejího hnutí je koneckonců určen jejím postavením ve vládnoucích výrobních vztazích. V čem spočívá její místo v sociálně třídní struktuře? V zásadě lze sledovat tyto tři podstatné rysy:

1. Dělnická třída patří do širšího sociálního souboru složeného ze všech produktivně pracujících, kteří svou prací vytvářejí materiální užitné hodnoty. Na jejich práci závisí život a vývoj celé společnosti. Tento sociální soubor v sobě zahrnuje celou řadu vrstev. Patří do něho i ty vrstvy maloburžoazie, které vykonávají výrobní činnost na vesnici i ve městech. Kromě nich patří do tohoto souboru i výrobně technická inteligence a další personál výrobních podniků. Zmíněný sociální soubor je tedy širší než dělnická třída.

2. Dělnická třída zároveň také patří do širšího sociálního souboru námezdně pracujících. Spadá mezi ty, kteří nevlastní výrobní prostředky. Také sociální soubor námezdně pracujících zahrnuje kromě dělnické třídy také další vrstvy a je tedy širší. A i zde platí, že příslušníkem dělnické třídy může být jen ten, kdo spadá i do tohoto širšího sociálního souboru. Proto má dělnická třída také některé životní zájmy společné se všemi ostatními vrstvami námezdně pracujících. V tom je objektivní základ jejího svazku s celou sociální skupinou pracující inteligence, která je mezi těmito ostatními vrstvami námezdně pracujících nejvýznamnější složkou.

3. Dělnická třída má za kapitalismu ze všech pracujících nejhorší postavení ve vládnoucí dělbě práce. Má největší životní zájem na překonání všech pozůstatků staré dělby práce a třídního antagonismu. To jsou kořeny historického poslání dělnické třídy, která při osvobození vlastním a přetvoření dosavadní společnosti přinese osvobození i pro všechny utiskované a vykořisťované. Tím se dělnická třída odlišuje jak od ostatních výrobců materiálních užitných hodnot, tak od všech ostatních zaměstnanců.

Někdy se setkáváme s tím, že se při vymezení dělnické třídy přeceňuje technologická, profesionální stránka společenské dělby práce. Rozhodující pro třídní příslušnost je ale postavení člověka v celkovém řádu společenské výroby, tj. ve vládnoucích výrobních vztazích – tedy i v jim odpovídající sociálně ekonomické stránce společenské dělby práce.

Za rozhodující znak příslušnosti k dělnické třídě nelze považovat ani převahu manuální práce. Není to znak určující, ale jen odvozený. Některé vrstvy pracujících, u kterých převažuje manuální práce, netvoří součást dělnické třídy.

Naproti tomu příslušníkem dělnické třídy může být i ten, u něhož nepřevažuje manuální práce, dokonce ji nevykonává vůbec, nýbrž řídí technicky dokonalé stroje. To platí o středoškolsky a vysokoškolsky kvalifikovaných dělnících. Neplatí to však pro všechny příslušníky technické inteligence, kteří pracují ve výrobě. Mezi dělníky nepatří ti, kteří výrobní procesy řídí, mají totiž jiné sociálně ekonomické postavení v dělbě práce než dělníci. Proto nejsou součástí dělnické třídy.

I když vědecko-technický pokrok vede ke snižování manuální práce v pracovní činnosti řady dělníků, nepřestávají být dělníky. Patří nadále mezi výrobce materiálních hodnot a mezi námezdní zaměstnance kapitálu, a trvá i jejich postavení v sociálně ekonomické stránce dělby práce.

Z postavení dělnické třídy ve výrobních vztazích tedy plyne, že zahrnuje pouze ty, kteří mají zároveň všechny tři základní znaky, ačkoli jinak se navzájem mohou svým profesionálním zaměřením (i podílem manuální práce) velmi odlišovat:

1. Patří mezi výrobce materiálních hodnot.

2. Patří mezi námezdně pracující, tj. mezi zaměstnance, kteří pracují za mzdu, neboť nevlastní výrobní prostředky.

3. Mají za kapitalismu ze všech pracujících nejméně výhodné sociální postavení ve vládnoucí dělbě práce, která násobí dopad vykořisťování.

Buržoazní ideologové a revizionisté v rozporu s marxismem rozšiřují hranice dělnické třídy např. tak, že do dělnické třídy zařazují i veškerou technickou inteligenci případně všechny výrobce materiálních užitných hodnot, případně i některé skupiny ostatních zaměstnanců, které materiální životní hodnoty nevyrábějí vůbec. Tento postup jim pak umožňuje dokazovat, že takto uměle určení příslušníci dělnické třídy neprosazují historické poslání této třídy. Jindy dochází k umělému zužování okruhu příslušníků dělnické třídy, přičemž příslušníky této třídy omezují jen na ty dělníky, u kterých převažuje manuální práce. Z toho činí nepravdivý závěr, že se dělnická třída postupně ztrácí.

Při vymezení dělnické třídy je nutno se zároveň opřít o závěry marxisticko-leninské teorie o její vedoucí úloze. Při určení příslušnosti k této třídě se však nelze omezovat jen na ekonomické znaky, třebas jsou koneckonců určující. Nutno sledovat i její znaky nadstavbové, které souvisí s postavením této třídy v sociálně politické stránce společenské dělby práce. Základní nadstavbové znaky dělnické třídy jsou třídní uvědomění, třídní organizovanost a politická aktivita.

Připomínám, že každá třída má v době svého zrodu jen svou ekonomickou určitost - je „třídou o sobě“. V této etapě je každá třída zatím jen pasivním produktem dějin. Zpočátku si její příslušníci uvědomují jen své dílčí zájmy, postupně si začínají uvědomovat společné třídní zájmy, třída začíná působit na společnost, ve které žije a ovlivňovat její další dějiny. Stává se třídou „pro sebe“, získává nadstavbové rysy. Teprve tím se mění v třídu v plném slova smyslu.

Zpracováno podle vědeckých závěrů, ke kterým na základě myšlenek klasiků marxismu- leninismu, zejména analýz prací Karla Marxe, dospěl prof. Hrůza.

K PROBLEMATICE DĚLNICKÉ POLITIKY

Václav Čermák

Připomínáme si 200 let od narození Karla Marxe, spoluautora „Manifestu komunistické strany“ a autora díla, které patří k vrcholům lidského myšlení a které se stalo symbolem boje dělnické třídy a všech pracujících za jejich osvobození – prvního dílu „Kapitálu“. Při tvorbě tohoto díla si Marx vytyčil cíl „zasadit buržoazii v oblasti teorie takový úder, po němž se již nevzpamatuje“. „Je to bezesporu nejstrašnější projektil, který kdy byl vehnán do měšťákovy hlavy,“ napsal Marx v souvislosti s vydáním prvního dílu „Kapitálu“.

V dějinách společenských věd není jiné teorie, která by se mohla srovnat s učením Marxe, Engelse a Lenina, s marxismem – leninismem. Jeho ideje mají obrovskou přetvářející roli, ukazují lidstvu cestu do budoucnosti, dávají národům sílu k boji proti vykořisťování a útlaku.

Marx vědecky zdůvodnil dějinnou úlohu proletariátu jako hrobaře staré společnosti a tvůrce nového, spravedlivého společenského řádu. Jeho velká světodějná zásluha je v tom, že ukázal proletářům všech zemí jejich úlohu, jejich úkol, jejich poslání: jako první povstat k revolučnímu boji proti kapitálu a sjednotit v tomto boji kolem sebe všechny pracující a vykořisťované. V „Manifestu komunistické strany“ již na úsvitu dělnického hnutí, spolu s Engelsem, s geniální hloubkou a přesností vědecky zdůvodnili úlohu komunistické strany jako avantgardy dělnické třídy v revoluční, socialistické přeměně společnosti.

Tím Marx podle mne hovoří k dnešku a v tom zejména vidím jeho velký odkaz i pro dnešní dobu, pro komunistické a dělnické hnutí, tedy i pro naši Komunistickou stranu Čech a Moravy. Musím se tedy v kontextu s tématem dnešní konference ptát – jsme takovou stranou, naplňujeme tuto úlohu? Jsem názoru, že nejsme.

To, že komunistická strana musí mít těsné sepjetí s dělnickou třídou, že musí být její avantgardou, považuji za podstatu v našem hnutí, pro niž jsem jako mladý dělník do komunistické strany vstupoval. Jsem názoru, že základní otázka, teoretickým, ale i praktickým východiskem, které rozhoduje o charakteru komunistické strany, je, zda se sama považuje za stranu dělnické třídy hájící zájmy její a většiny národa a zda takto k dělnické třídě a pracujícím přistupuje ve své činnosti.

A tady se můžeme jakkoliv přesvědčovat a stále se utvrzovat, že KSČM je ta politická strana, která zastupuje zájmy většiny, naposledy tím předseda strany argumentoval před týdnem na zasedání ústředního výboru, tak výsledky voleb nás snad definitivně přesvědčují, že to ta většina tak necítí. A to je, troufám si říci vážná chyba v politice naší strany. Je třeba, jak bylo snad tisíckrát naléhavě řečeno na našich konferencích i v rámci řady předsjezdových diskusí, vrátit politice dělnický, třídní charakter. Nic většího a důležitějšího pro komunistickou stranu neexistuje. Žádné usnesení nejen sjezdů, ale ani ústředního výboru neorientovalo a neorientuje komunisty na kontakty s dělníky.

Otázkami dělnické politiky se prakticky nezabýváme, nemáme ucelenou koncepci dělnické politiky, i když kolem V. sjezdu se o jejím zpracování uvažovalo, dokonce se říkalo, že se na ní již pracuje. Bohužel tak jako nad mnoha jinými záměry se i v tomto případě zavřela voda. Tady chci zdůraznit, že mluvím o dělnících, o dělnické třídě, ne o pracujících, to je pojem příliš všeobecný a nevyhraněný. V této souvislosti si dovolím říci, že ti, kteří tvrdí, že dělnická třída (proletariát) u nás vymizela, dokonce že třídní dělení společnosti již dnes prakticky neexistuje, a jsou takoví, tak nemají pravdu.

Tady využiji argumentaci z článku jeho autora Zdeňka Košťála v posledním čísle časopisu Dialog, kdy staví a zároveň odpovídá na otázku - autor se ptá: „Existují v naší dnešní kapitalistické společnosti antagonistické třídy – třída vlastníků kapitálu – buržoazie a třída vlastníků jen pracovní síly – proletariát? A tím tedy i vykořisťování člověka člověkem, ždímání nadhodnoty z námezdně pracujících? A odpovídá: Jistěže ano! S jeho konstatací plně souhlasím.

Absence programové a systematické dělnické politiky je vážná taktická i programová chyba. Podpora politiky KSČM není u dělníků větší než u ostatních vrstev společnosti, mnoho z nich zastává pravicové hodnoty, dokonce stále více extrémně pravicové a v nemalé míře tvoří voličskou základnu pravicových stran. Podle mne je to proto, že nevědí, neumějí si to srovnat, že je to politika proti nim, že jsou vykořisťováni tím nejhrubším způsobem a že tento společenský systém jim nic jiného nepřinese. Je nutné to začít měnit a začít formovat třídní uvědomělost dělníků, učit je, aby dovedli sami uvědoměle hájit svoje zájmy. Pokud jim srozumitelnou cestou nepomůžeme pochopit historický i současný dějinný vývoj, jestli je nedostaneme na svoji stranu, aby i rozšiřovali naše řady, pak nedokážeme vůbec nic.

V knize „Co dělat“ V. I. Lenin říká: Základem formování třídního vědomí dělníka je praktická politická zkušenost z vlastní politické aktivity. K tomu chci dodat: mají důvod dělníci hledat aktivitu v politické straně, která o ně nejeví zájem?

To by mělo být v období prohlubující se všeobecné krize kapitalismu, který má stále obludnější podobu, jedním ze stěžejních úkolů komunistické strany, i v tom vidím odkaz K. Marxe k dnešku. Jinak řečeno, být opravdu stranou komunistickou.

Otázku volebních neúspěchů, jak dál orientovat stranu, aby jí lidi důvěřovali a měli ji proč volit, měl s plnou vážností a odpovědností projednat X. sjezd. Proto byl vyvolán. Místo toho byl zorganizován polosjezd, na který přišel komunistům promluvit do „duše a do svědomí“ prezident, když to řeknu hodně mírně, kterého nikdo nemůže vinit ze sympatie ke komunistům.

Zásadní otázky nastoleny nebyly a polosjezd neměl ani tu sebereflexi, aby vyvodil vůči předsedovi Filipovi, když ten ji neměl sám, osobní odpovědnost za to, kam se strana pod jeho vedením dostala. Tedy další sjezd, který nás neposunul ani o milimetr dál.

Nikdy mě, za celou dobu mého členství v komunistické straně (bezmála padesát roků) nenapadlo, že se dočkám něčeho takového, jako byl X. sjezd.

Přiznám se, že jsem po jeho průběhu a výsledku měl ty nejčernější myšlenky o mém dalším členství v takovéto komunistické straně a jenom po konzultaci s některými soudruhy a přiznám i po výzvě Josefa Skály, který se obrátil na všechny členy strany, aby neopouštěli řady KSČM, že je nutné nerezignovat a bojovat dál, jsem tyto myšlenky zavrhl a dál se budu inspirovat také jedním z odkazů K. Marxe, který sice nebyl obsahem jeho vědeckých prací, ale měl by být charakteristický pro komunisty, pro posílení jejich odvahy a síly. Připomněl mně ho jeden soudruh, když jsme o těchto věcech hovořili.

V závěru svého vystoupení tedy volně parafrázuji: Když Karlu Marxovi ve chvíli rodinné pohody položili otázku jeho dcery: „Jaké je, otče, tvoje největší štěstí?“ Odpověděl: „BOJOVAT!“ „A největší neštěstí?“ Opověděl: „V TOMTO BOJI PODLEHNOUT!“

Když se to nepovedlo na X. sjezdu, tak se to povede na dalších. Odkaz Marxe je stále živý. Je to jediná naděje lidstva a chci věřit, že to jednou pochopí i KSČM.

INICIATIVNÍ NÁVRH

Karel Košťál

Referát Milana Havlíčka a vystoupení dalších soudruhů mě inspirovaly k myšlence, o jejíž posouzení bych vás chtěl požádat. V souladu s tematickým zaměřením této teoreticko-politické konference navrhuji, abychom vyzvali ústřední výbor KSČM a jeho ideologickou komisi, aby se zasadili o to, aby celostátní deník Haló noviny věnoval pravidelně jednou týdně určitou tiskovou plochu, například v rozsahu jedné strany, seznamování čtenářů s díly Karla Marxe a jeho následovníků, diskuzi v této věci a podobně, jak bylo navrhováno Milanem Havlíčkem.

V případě, že by tento český levicový deník nebyl schopen potřebnou tiskovou plochu pro toto nalézt, pak mu doporučit, aby tak učinil na úkor zveřejňovaných „veledůležitých“ informací typu jakou barvu spodního prádla má v oblibě ta, která „celebrita“, a podobně.

NĚKOLIK POZNÁMEK A OTÁZEK K PROGRAMU Komunistické strany

Ladislav Urban

Dnešní konference má příznačný název „Karel Marx k dnešku“. Všichni uznáváme, že Marxova práce měla zásadní význam pro vývoj dělnického a komunistického hnutí. Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany stál u zrodu komunistických stran a je stále programem světového komunistického hnutí. Co však vidím jako velmi důležité je přiblížit manifest dnešním generacím a skutečně jej uznávat jako náš základní program. Různé dnes zpracovávané programy, jako Socialismus pro 21. století, jsou jen snahou autorů vytvořit nějaký střednědobý program. Sleduji se zájmem práce řady autorů po vytvoření takového programu.

Jsem ale přesvědčen, že důležitější je dlouhodobý program ve smyslu Manifestu. Takový manifest komunistické strany dnes. Marx a Engels svůj manifest uvedli: Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu.

Ano! Dnes můžeme napsat: Celým světem obchází strašidlo komunismu, které straší všechny ty, kteří nemyslí na budoucnost lidské civilizace na planetě Zemi. Komunismus je vznešená idea. Ta straší ty, kteří nechtějí změnu. Tuto změnu musí manifest naznačit.

V únoru na ransdorfovské konferenci ukázala doc. Švihlíková na nelegitimitu dnešního kapitalismu, jeho limity a jeho současnou parazitní vrstvu.

Také v květnu v Berlíně se účastníci SFEL-R na besedě o významu Marxe dnes shodli na nutnosti změn v přístupu k současnému kapitalismu.

Myšlenky Marxe vysvětlují, objasňují a provokují, volají po aktivitě. K té aktivitě vyzývám i já.

Je třeba nově definovat proletariát. Kognitariát nevystihuje celou současnost.

Je třeba definovat změny kapitálu. Role vládnoucí parazitické vrstvy.

Je třeba definovat roli vědy a techniky pro další vývoj lidské společnosti.

Je třeba definovat vyčerpanost přírodních zdrojů.

Je třeba definovat změny klimatu a nutnost zlepšování životního prostředí.

Je třeba definovat postoj k udržitelnému rozvoji a migraci.

Je třeba zásadně odsoudit hluboce parazitní zbrojení.

Je třeba odsoudit bezbřehý konzumentarismus.

Je třeba odsoudit vytváření nových škodlivých potřeb.

To jsou jen některé poznámky k řešení.

Jsou i otázky.

Existuje dnes společenská většina a příjmová elita?

Jak je dnes ovládaná společnost?

Je svoboda anarchie nebo řád?

Poznaná nutnost?

Je obava z nedostatku práce reálná nebo je mnoho oblastí, kde nás teprve skutečná práce čeká?

Je mnoho otázek, na které je nutné dát odpověď. Dlouhodobý program komunistů musí na základní otázky reagovat a dávat základní obrysy. Potřebujeme to pro oslovení nových generací. Vznáším výzvu, aby ti, kteří mají k uvedenému, co říci, se aktivně přihlásili na úsek odborného zázemí a ideologie KSČM, který by práci na manifestu komunistů zastřešil.

Rád v takové činnosti, podle svých možností, pomohu. Je nutné prosazovat emancipaci člověka ve všech azimutech jeho života.

Tím naplníme odkaz Karla Marxe.

KAREL MARX, KOMUNISTICKÝ MANIFEST A DNEŠNÍ GLOBALIZACE

Josef Jirků

Karel Marx, jako geniální vědec a filozof ve svých dílech Komunistický manifest a Kapitál odhalil již v polovině 19. století prohnilost a podstatu vykořisťování tehdejšího světového kapitalismu. Ve svých teoriích a nadčasovým chápáním dialekticko-materialistického pojetí vývoje světa vědecky dokázal, že kapitalismus jako světový řád musí zákonitě historicky zaniknout a přispět tak k osvobození sta milionů pracujících na celém světě.

Ukázal, že budoucí hybnou silou společenského vývoje je proletariát a dělnická třída jako jeho nejvyspělejší část.

V Kapitálu pak odhalil podstatu vykořisťování pracujících, to znamená tvorbu a vznik nadhodnoty, kterou vytváří dělník svou prací a jejíž výsledky, tedy výrobky a peníze, si přivlastňuje vlastník výrobních prostředků - kapitalista. Vědecky tak zdůvodnil, že nastane epocha imperialismu a proletářských revolucí, kdy proletariát v čele s dělnickou třídou svrhne starý společenský řád a nastolí řád nový, spravedlivější a demokratičtější, kde si všichni lidé budou rovni.

Podle tehdejšího společenského vývoje a koncentrace kapitálu v rukou několika málo příslušníků velkoburžoazie předpokládal, že revoluce proběhnou hlavně ve vyspělých zemích, kde je vysoký stupeň zespolečenštění výrobních vztahů. Až později V. I. Lenin předpověděl a v praxi dokázal, že v podmínkách imperialismu jsou nejlepší podmínky pro uskutečnění proletářské revoluce v zemích ekonomicky zaostalých, kde je vykořisťování a zbídačování lidí největší.

Karel Marx spolu s Bedřichem Engelsem však nebyli jen dialektickými materialisty, ale vytvořili učení i v oblasti historického materialismu. Tedy filozofii, která vychází z existence třídní a sociální podstaty světa. Svojí činností a hlavně teoretickými díly položili tak základ dnešní marxisticko-leninské filozofii, politické ekonomii a vědeckého komunismu.

A tímto učením se řídily všechny marxisticko-leninské komunistické strany skoro celých 70 let, až do rozpadu světové socialistické soustavy v letech 1989 - 1991.

Marxovo učení o proletářských revolucích a jejich hegemonu - proletariátu, tak stále žije a je tím aktuálnější, čím se světový kapitalismus stává globální silou.

Dovolte mi proto vyjádřit přesvědčení, že v roce 200. výročí narození tohoto skutečně světového genia nejlépe uctíme jeho nesmrtelné dílo a jeho osobnost tím, že my, komunisté, půjdeme znovu do boje s kapitalismem a učení Marxe, Engelse a Lenina přeměníme v realitu tím, že budeme v čele lidových mas ukazovat cestu ke svržení soudobého tyranství, cestu k lepším zítřkům a k vítězství socialismu jak v jednotlivých zemích, tak potom i na celém světě.

K dosažení tohoto cíle: Proletáři všech zemí, spojte se!

KSČM A DÍLO KARLA MARXE

Rudolf Košťál

Je skutečností, že převážná část osob, hlásících se k levicovému hnutí, uznává gigantické vědecké dílo K. Marxe, které přispělo k politickému uvědomění a tím i k reálnému sebevědomí proletářského hnutí. Ono dostalo do vínku návod, za jakých okolností a jak docílit budování společenského řádu zbaveného bídy a vykořisťování člověka člověkem. Samozřejmě musíme k tomuto autorovi přidat druhého muže – Bedřicha Engelse, bez nějž by také nevznikly základy vědeckého socialismu a komunismu jako Komunistický manifest, Svatá rodina, Německá ideologie a další. Ucelené dílo Karla Marxe a Bedřicha Engelse lze charakterizovat tak, že jde o vědeckou ideologii, teorii, metodu poznání i metodologii. Základním polem boje jsou tři jeho neodlučitelné součásti: filozofie, ekonomie a vědecký komunismus.

Dějinný vývoj plně prokázal, že vědecký materialismus opírající se o zákony dialektiky je klíčem k objektivní analýze skutečnosti a umožňuje tak odhalit charakter společenských poměrů. V kterékoliv historické etapě dává odpověď na to, co je určující ve společenských vztazích a podle toho, která třída ovládá prostřednictvím vlastnictví výrobních prostředků výrobní vztahy. Ten, kdo má v rukou výrobní prostředky, určuje rozsah a charakter výrobních vztahů, tudíž objektivně vykořisťuje ty, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, neboť si přivlastňuje její nadhodnotu. Z rozdílnosti zájmů vykořisťovatelů a vykořisťovaných zákonitě vzniká třídní boj. Výrobní vztahy jsou ekonomickou základnou, z níž vyrůstají ostatní nadstavbové společenské vztahy – politické, sociální, ideologické, právní, kulturní apod., které zpětně působí na ekonomické vztahy. Vlastníci výrobních prostředků ať přímí, či pomocí vlastnictví balíků akcií či „dceřiných“ společností budou houževnatě usilovat o jeho zachování. Přesto vývoj umožní, pokud bude existovat politický subjekt reprezentující změnu, že zákonitě dojde k rozhodnutí většiny pro nastoupení cesty k socialismu.

Proč opakuji tuto skoro 200 let známou pravdu? Proto, že dějiny nejen dělnického a revolučního hnutí potvrzují, že pokud politická strana hlásící se k odkazu díla a praxe K. Marxe, B. Engelse a dalších revolucionářů ve skutečnosti jedná tak, že opouští jimi odhalené zákonitosti společenského vývoje pod vlivem či v zájmu „hlasatelů“ modernismu, reformismu, nových čtení či nového myšlení, dochází tím ke zradě dělnického a revolučního hnutí a takováto politická strana, pokud se „neprobudí“, postupně skončí na smetišti dějin! V čem je základní problém? Nechce-li KSČM takto skončit, měla by se pokusit z marxisticko-leninských pozic, tedy na základě vědeckého poznání zpracovat svůj politický Program, nikoliv onen Socialismus v či pro 21. století, který je řadu let dopracováván a nebyl nikdy logicky pro svou rozpornost a nevědeckost schválen.

Pro ilustraci si dovolím uvést jednu z příčin nemožnosti vypracovat Program komunistické strany. Politicko-ideový postoj Jiřího Dolejše do květnového sjezdu KSČM, dlouholetého místopředsedy odpovědného za odborné zázemí, kde se s dlouhodobými porodními bolestmi „rodí“ onen Socialismus pro či v 21. století, definoval ve svém rozhovoru pro Deník Referendum Domov dne 19. 4. 2018 pod názvem „Sjezd komunistů definuje další směřování strany“ tři základní ideové proudy ve straně a to tradicionalistický, pragmatický a modernizační. Konkrétně uvádí: Ve složitém období do roku 1993, kdy KSČM hledala svou tvář a novou programovou identitu, nastoupila cestu v novém transformačním kurzu strany, která měla a má ambici být moderní alternativní politickou silou na levici. Radikalismus takové strany musí spočívat v nové myšlence, a ne ve vykřikování levičáckých frází v politickém ghettu… dále uvádí: Ti, kteří zjednodušují smysl existence KSČM na pouhý protestní apel, přehlížejí význam schopnosti této strany vyvažovat v rámci relativně širokého kompromisu svou novou transformovanou identitu mezi směrem spíše tradicionalistickým, směrem mocensky pragmatickým a směrem modernizačním. To předešlo štěpení strany na neslučitelných, a často i nezralých požadavcích a zachovalo do dneška její sílu, výjimečnou i v evropském měřítku. Onen široký kompromis však přinesl nejhorší volební výsledek a rozkládající se akceschopnost strany jako celku, její stárnutí i nezájem mladých o její činnost.

K oněm třem proudům:

Tradicionalistický směr volá nyní po obratu k takzvanému marxismu-leninismu jako původní jednotící ideologii. Dosavadní transformované směřování strany má za chybné, falešné a málo revoluční. Požaduje návrat k tradici třídně zakotvené strany uvědomělých a morálně vyspělých proletářů, k obrodě vyhraněné strany, pro kterou by byl rok 1989 už jen pouhý převrat a pro kterou jsou reformní pokusy Dubčeka či Gorbačova selháním či zradou. Chtějí vytvořit jednotnou stranu, která bude vítězit ideovou převahou svého tradičního učení, zbaveného jakéhokoliv oportunismu.

Opět autor potvrdil, že je v zajetí jednostrannosti a vulgarizuje marxismus. Stává se tak obětí nepochopení jeho podstaty. Pravděpodobně zaměňuje třídní determinaci společenských vztahů se stratifikací, která vychází v pracovních vztazích technologického vztahu v pracovním procesu a ignoruje vlastnický vztah zaměstnanců ke kapitálu. Třídní determinace nezanikla ani vlastnictvím akcií či jiných forem příjmů či na participaci pracovně právních vztahů.

Stále platí, že kdo vlastní jen svou pracovní sílu a je nucen ji prodávat, tak ji prodává i s nadhodnotou, kterou si nechává pro sebe vlastník výrobních prostředků. Dubček byl naivní funkcionář KSČ podléhající manipulaci tzv. reformních sil - ve své podstatě „utopických socialistů“. Leninismus odhalil, že třetí cesta neexistuje a politická praxe Dubčeka to dokázala. Gorbačov, generální tajemník KSSS, pak vědomě onu cestu „pražského jara“ zneužil a dopomohl k rozvratu a zradě socialismu nejen v SSSR. Dialektický a historický materialismus formulovaný K. Marxem a B. Engelsem je východiskem pro materialistické pojetí přístupu ke společenským procesům, a to nejen k minulosti, ale zejména k současnosti a budoucnosti.

Pragmatický směr argumentuje potřebou zpružnit stranickou strukturu, profesionalizovat nástroje propagandy, vycházet z možností legitimizace strany v strukturách obcí, měst a krajů, ale i současným vyjednáváním o podpoře vzniku vlády po volbách v říjnu 2017. Ideologické horlení ve straně dávkuje s ohledem na veřejnost i politické partnery opatrně. Chápe, že marxisticko-leninské brožurky lidi už neuspokojí, a chce, aby debaty o minulosti už nesvazovaly ruce v práci pro budoucnost. Potřebu účinné poznávací funkce strany spojuje se schopností prakticky pomáhat lidem, nabízet voličům účinná a realizovatelná řešení a ne jen hesla.

Pragmatický směr právě proto, že hledá východisko nikoliv v systémově precizovaném programu strany, ale v politické účelovosti, a tak se ztrácí v množině podobných přístupů i jiných politických stran či hnutí, které upřednostňují každodennost a ignorují systémovost. Např. obsah „volebních programů“ popisuje záměry zejména v komunální politice a tam hledá cestu k získání moci.

Modernizační směr uvažuje o nezbytnosti udržet transformační kurs z počátku 90. let minulého století a dál ho rozvíjet v podmínkách 21. století. Mluvit o socialismu pro něj znamená cílit na jeho moderní a demokratickou systémovou alternativu, oproštěnou od chyb minulosti. Chápe, že teoretická výbava strany nemůže být dogmatizovaným kánonem, nemůže být ani nahrazena vírou v tradiční symboly myšlení a prožívání šířené vlastní stranickou propagandou. A posun očekává především od lidí, kteří se mentálně již přenesli do 21. století. Ne těch, co normalizační stereotypy myšlení jen skrývají za povrchní efekt boucharónské rétorské manýry.

Modernizační směr, který lze označit za takzvaný modernizační, neboť socialismus pro něj znamená nikoliv přechodné období mezi třídní kapitalistickou (soukromě-vlastnickou formou státu) a zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků, tedy nastolení všelidové formy vlastnictví a tím i k zániku státu. Vědecký realizovaný socialismus jako forma této transformace je již ve své podstatě při postupném omezování vykořisťování, proti monopolu velkokapitálu reálně moderní a demokratickou společností. Demokracii však chápe v plné celistvosti toho významu, a to přerůstáním buržoazní demokracie, ve které vlastníci výrobních prostředků upevňují svůj politický systém tak, aby nemohlo dojít k systémové změně. Proto narůstající úlohu bude mít lidová demokracie respektující názory a stanoviska nejširších lidových vrstev, umožňující jim jejich reálnou spoluúčast na řízení.

Závěrem lze konstatovat, že jedině důsledné studium klasiků marxismu-leninismu a schopnost uplatňovat metodu dialektického a historického materialismu při zkoumání soudobých politických, společenských a sociálně třídních procesů je cesta renesance KSČM a její schopnost získávání pracujících, zejména mládeže pro politiku změny – socialismus, nebo barbarství!

JE MARX ZASTARALÝ A V MNOHÉM SE MÝLIL?

Zdeněk Košťál

Téma dnešní konference je velmi závažné. Marxovo a nedílně s ním i Engelsovo gigantické a nesmrtelné dílo je stále živé a dnes v dialektické jednotě s dílem Leninovým, více než kdy jindy aktuální a inspirativní. Ano. Již to bude 30 let, kdy antikomunisté a antisocialisté nejrůznějších odstínů prohlásili Marxovo dílo za „velkou utopii“ a scestnou ideologii, prý „totalitarismu“, která nemohla skončit jinak než drtivou porážkou při vítězném tažení buržoazního neoliberalismu. Jsou to však jen iluze a velké lži, falešná, zbožná přání nejen zavilých stoupenců starých, u nás znovuobnovených pořádků, prezentujících kapitalismus jako vrchol dějin.

Není proto náhodné, že i ti, kteří měli nebo dokonce i dnes mají blízko k marxismu, se ve vztahu k aktuálnosti, životnosti Marxova díla, marxismus vůbec, vyjadřují mírně řečeno s velkou skepsí. Např. sociolog prof. J. Keller v jednom z rozhovorů pro Parlamentní listy (Keller o vykořisťování: Dnes se to už dělá jinak. Marx by koukal, 2. 7. 2012) se vyjádřil následovně: „Já si myslím, že spousta věcí u Marxe zastarala a vše to, co formuloval o proletariátu, je zastaralé a dnes to zní absurdně“. K tomu dodal: „Spousta lidí říká, že proletariát zmizel, ale je to složitější. Například ve Francii pořád dělá šedesát procent lidí špatně placenou, málo kvalifikovanou práci bez možnosti postupu. Ale už to není proletariát, protože to dělají v oblasti služeb,“ poukazuje Keller na proměnu z dob Marxovy reality. Proletariát prý mizí, ale ti lidé tu jsou a mají se i hůř. Ti „lidé dnes dělají skladníky v supermarketu, nebo sedí u pokladny … berou méně, než brali průmysloví dělníci, ale jsou roztříštěni, mají individualizované pracovní smlouvy, a proto nemají vůbec žádnou kolektivní vyjednávací sílu. Zpravidla v těch oblastech služeb mají problémy organizovat se v odborech a podobně,“ vysvětlil Keller, kam „mizí“ proletariát.

Pojetí proletariátu

To je sice pravda, že se pracovní síly z průmyslu „přelévají“ do sféry služeb, ale proletariát tím nemizí. Skladníci, prodavači jsou také proletáři, neboť jen a jen prodávají kapitalistům = majitelům těchto služeb, svou pracovní sílu a jsou odměňování jen za hodnotu této své pracovní síly. A oni se přitom podílí na realizaci zboží na trhu jeho prodejem, na realizaci nejen jeho hodnoty, ale i nadhodnoty, kterou si bez náhrady přivlastňují kapitalisté = majitelé zboží i těchto služeb. Bez prodeje zboží se totiž nerealizuje, nedociluje ani jeho hodnota, ani nadhodnota.

Aby bylo jasné, o co jde, samozřejmě, že je to dnes s proletariátem, oproti druhé polovině 19. století, kdy probíhala průmyslová revoluce a s ní rostl a expandoval i průmyslový proletariát, poněkud jinak. Dnes pod vlivem vědecko-technického pokroku, zejména vědecko-technické revoluce, se struktura výrobních sil a tedy i oné určující výrobní síly, člověka, lidí, mění. Proletariát, ani ten průmyslový, však nezmizel. Jen, u nás, po kontrarevolučním převratu a obnově kapitalismu do značné míry zmizel, neboť zmizela spousta průmyslových podniků, nebo z nich zůstala jen ubohá torza.

Za tím vším byl ve spolku s novými politiky - loupeživými aktéry převratu, zahraniční kapitál, který nás kolonizoval, který pomohl „vytunelovat“ a zlikvidovat např. ČKD, SONP Kladno, OKD, Vítkovické železárny, automobilku LIAZ a celou řadu dalších podniků a závodů, kdy málem došlo i k likvidaci Tatry a Aera Vodochody. Tak se značná část, většina socialistické dělnické třídy nepřeměnila v průmyslový proletariát, ale přišla o práci a musela být „přetransformována“ do sféry drobných „podnikatelů“ (živnostníků), služeb a jiných zaměstnanců a mnozí postupně, neboť nemohli nalézt práci, do předčasných důchodů a do chudoby.

Pokud jde o Marxe, ten ve své době považoval za základní a hlavní třídy kapitalistického způsobu výroby tyto: „Vlastníci pouhé pracovní síly, vlastníci kapitálu a pozemkoví vlastníci, jejichž příslušné zdroje důchodu jsou: mzda, zisk a pozemková renta, tedy námezdní dělníci, kapitalisté a pozemkoví vlastníci tvoří tři velké třídy moderní společnosti, založené na kapitalistickém způsobu výroby.“ (Marx K., Kapitál III-2, Praha, Nakladatelství Svoboda 1980, s. 395.)

Pro upřesnění, pokud jde o pojetí proletariátu, pak je dle mého názoru třeba připomenout, že tato kategorie historicky vzato označovala ve starém Římě skupinu svobodných, avšak zcela nemajetných občanů, kteří proto nebyli zdaňováni, nýbrž sčítáni podle hlav. Byli to ti, kdo vlastnili pouze potomstvo, odtud původní význam slova proletarii (proles – potomstvo). Tito proletáři, jejichž „svobodná práce“ byla stále více vytlačována prací otrockou, a proto se jejich počet zvyšoval, byli většinou odkázání na podporu boháčů, jimž prodávali při volbách své hlasy. (Příruční slovník naučný, III. díl M-Ř, Praha, ACADEMIA, 1966, s. 727-728.)

V kapitalistické společnosti proletariát představuje jednu ze dvou základních tříd, kdy jádro proletariátu tvořili a tvoří průmysloví dělníci. Kategorii proletariát pak zvláště v současnosti nelze redukovat jen na ně. Jak jsem to připomenul již v textu „200 let od narození a 135 od smrti K. Marxe“ („Dialog“ č. 338/2018), je třeba při identifikaci proletariátu vycházet z toho, co je trvale jeho nejpodstatnějším určením, a to je prodej pracovní síly (která je zbožím, jež dělník, zaměstnanec prodává) kapitalistickým podnikatelům (kdy mzda je jen cenou pracovní síly) a skutečnost, že dělník nebo jiný pracovník, je tzv. svobodným pouze jen a jen v tom, že může hledat práci kdekoliv, prodávat svou pracovní sílu komukoliv a není připoután k jednomu kapitalistovi. Proto fakticky všichni proletáři, celá dělnická třída a další námezdně pracující patří nakonec celé třídě buržoazie.

Samozřejmě, že proletariát nepředstavuje jakousi jednolitou masu námezdních pracovníků, neboť se skládá z různých vrstev (kvalifikovaní, vysoce kvalifikovaní a nekvalifikovaní, průmysloví a zemědělští dělníci a zaměstnanci, a to jak ti, kteří se přímo zúčastňují výrobního procesu, tak i ti, kteří plní různé pomocné funkce atd.), kdy tedy probíhají i přesuny uvnitř proletariátu, včetně dělnické třídy. A to právě s prosazováním a rozvojem vědecko-technické revoluce (VTR), kdy klesá počet přímých výrobních dělníků a dalších pracovníků (zde jde i o problém tzv. souhrnného dělníka, či přesněji řečeno pracovníka, o kterém se zmiňuje Marx mj. již ve XII. kapitole I. dílu Kapitálu, „Dělba práce a manufaktura“). Potud velmi stručně k marxistickému pojetí proletariátu.

K podstatné skutečnosti vlivu VTR na sociálně třídní strukturu patří i růst silné sociální vrstvy (ne třídy) inteligence, která se profesionálně zabývá duševní prací. K ní (inteligenci) je možné zařadit značnou část zaměstnanců, kteří nejsou duševními pracovníky v nejvlastnějším smyslu slova (jako vědci), ale plní různé technické výkonné a řídící funkce v materiální i duchovní produkci. Tak dochází ke značnému nárůstu inženýrsko-technického personálu a úředníků, tedy inteligence a jí blízkých zaměstnanců, což vede buržoazní sociology k tvrzení o „deproletarizaci“ kapitalistické společnosti a o vzniku jakési nové „střední třídy“, která pohlcuje a snad i pohltí proletariát. Slovy J. Kellera: „na jednu stranu je pravda, že proletariát zmizel, ale lidí, kteří jsou v tom postavení, je pořád stejně a ti si dokonce pohoršili“.

Marxismus a tzv. střední třída

Po kontrarevolučních převratech a obnově kapitalismu nejen u nás se při hodnocení a řešení zejména sociálně ekonomických a politických problémů mimo jiné vžilo používání fakticky již starého (od 50. a 60. let C. W. Mills, R. Aron aj.) buržoazně sociologického a matoucího pojmu „střední třída“. Proč, o co zde především jde? Tato tzv. třída má hrát a hraje u ideologů a politiků, kteří jsou do hloubi duše a tučných příjmů, zcela oddáni tomuto „novému“ režimu obnoveného kapitalismu.

Takovýto subjektivistický, pozitivisticko-pragmatický přístup plní jistou významnou metodologickou a teoreticko-politickou, ideologickou funkci. Jde o to pomoci zastřít základní rozpor kapitalismu (rozpor mezi společenským charakterem práce a výroby, produkce a soukromovlastnickým přivlastňováním), jenž je spjat s hlubokou objektivně determinovanou třídní, sociálně-ekonomickou a politickou diferenciací společnosti, určenou vládnoucím kapitalistickým (imperialistickým) způsobem výroby. Rozpor, jenž se přímo promítá a vyjevuje v antagonistickém rozporu mezi základními třídami kapitalistické společnosti, buržoazií a proletariátem. A použití pojmů „střední třída“ má pomoci zastřít antagonistický charakter třídních vztahů, třídního rozvrstvení společnosti, aby mohl být udržován stav nevědomosti porobených a vykořisťovaných tříd a vrstev námezdně pracujících, a tím i pro vládnoucí třídu kapitalistů a velkopodnikatelů tolik potřebný a buržoazními (prokapitalistickými) politickými stranami prezentovaný a prosazovaný „sociální smír“. Upevňování kapitalismu v ČR.

Ještě než se budu tímto problémem podrobněji zabývat, musím připomenout, že někteří i tzv. levicoví teoretici, se ve vztahu k aktuálnosti, životnosti Marxova díla, marxismus vůbec, vyjadřují mírně řečeno se skepsí. A to nejen již připomenutý J. Keller, ale i známý analytik M. Koller. Dle něj prý „hlavní chybou Marxe bylo schematické ostré rozdělení společnosti na dvě skupiny, a to buržoazii a proletariát, a zároveň přehlížení střední třídy a možnosti sociální mobility na základě vlastních schopností a píle. Ty nahradil byrokraticky prosazenou sociální mobilitou celé tzv. dělnické třídy bez ohledu na osobní zásluhy a práci oproti takzvané buržoazii neboli majitelům výrobních prostředků.“ (Koller M., Opilec Juncker a evropské panstvo totálně překroutili Marxe. Ten opravdu nepropagoval povaleče, pedofily a nadnárodní magnáty. Analytik Koller důkladně rozebral, jak tuto perverzní sprosťárnu provedli, Parlamentní listy, 9. 5.2018.)

Pokud jde o Marxe a otázku „střední třídy“, pak v té době nebyla tato otázka tak důležitou, jak se dnes jeví (falešně) buržoazním a maloburžoazním ideologům, politikům a reformistům (v dělnickém, socialistickém a komunistickém hnutí) v rámci soudobé „technologické - postindustriální“ a „konzumní společnosti“ atd. Dělnické, socialistické a komunistické hnutí se teprve formovalo jako uvědomělé. Tehdejší buržoazní „industriální společnosti“ se přitom nalézaly v nárůstu třídních srážek a konfliktů (buržoazně demokratické revoluce v letech 1848-1849 – K. M., Třídní boje ve Francii; francouzsko-pruská válka, kdy pařížští dělníci vystoupili proti kontrarevoluční buržoazii, která svou zradou rozhodla o porážce Francie – K. M., Občanská válka ve Francii z roku 1871 atd.), kdy bylo potřeba uvědomovat proletariát, dělnickou třídu k pochopení její historické role a to zejména prostřednictvím Mezinárodního dělnického sdružení – I. a posléze II. internacionály atd.

V této souvislosti bych chtěl upozornit, že se přesto Marx této otázce tzv. střední třídy, nevyhnul. Např. v práci Teorie o nadhodnotě II (Praha, 1964, s. 606), píše, že se „neustále zvětšují střední třídy, které stojí uprostřed mezi dělníky na jedné straně a kapitalisty a pozemkovými vlastníky na druhé straně – střední třídy, které se ve stále větším počtu a rozsahu živí většinou na účet důchodu, leží jako těžké břemeno na dělnících … a zvětšují sociální jistotu horních deseti tisíc.“ V tomto případě, podle mého názoru, kategorie „střední třída“ zvláště dnes vystupuje jako nahodilá kategorie, zahrnující v sobě specifické vrstvy, skupiny příslušníků společenských, vedlejších tříd a zaměstnanců (drobná buržoazie – řemeslníci, farmáři a obchodníci, zaměstnanci a příslušníci inteligence apod.), které se nalézají v postavení mezi proletariátem a buržoazií v sociálně třídní struktuře kapitalistické společnosti.

Závěr

Ve věci postižení (analýza a syntéza) určitých stránek, natož celku soudobé sociálně třídní struktury, tedy určení sociálních tříd a vrstev naší kapitalistické společnosti, pro nás i nadále platí teoreticko-metodologický odkaz zakladatelů marxismu-leninismu – Marxe, Engelse a Lenina. Ten je obsažen nejen v Marxově (Námezdní práce a kapitál, Kapitál, Rukopisy „Grundrisse“ aj.) a Engelsově díle (Vývoj socialismu od utopie k vědě, Podíl práce na polidštění opice, Anti-Dühring aj.), ale jednoznačně i u V. I. Lenina, který dokončil to, co Marx již nestačil zformulovat, marxistickou definici tříd (Velká iniciativa aj.)