Když jsem se v létě 1982 poprvé setkal s Jásirem Arafatem v obleženém Bejrútu, Abu Mazen u toho nebyl. Ale když jsem se s ním o pár měsíců opět později setkal v Tunisu, zeptal se mne, zda jsem se sešel i s Abu Mazenem.
Abu Mazen, jak se ukázalo, byl výkonným šéfem Fatahu pro izraelské záležitosti. Můj první dojem z Abu Mazena (Mahmouda Abbase) byl, že je pravým opakem Arafata. Vypadal jako kantor.
Arafat byl odcházejícím typem, který se rád objímal a líbal s lidmi a od samého začátku s nimi navazoval těsné vztahy. Abu Mazen byl mnohem rezervovanější a odtažitější. Přesto jsem ho měl rád.
Dokonce i tenkrát, před více než 35 roky, patřil k první řadě vedení Fatahu a OOP po boku Abu Jihada (zabitého Izraelem), Abu Iyada (zabitého palestinskými extrémisty), Farouka Kaddoumiho (který mířil do Osla a byl vyloučen).
S Abu Mazenem jsem se setkal pokaždé, když jsem navštívil Arafata v Tunisu. Když jsem zaslechl, že byl původem ze Safedu, arabsko-židovského města na severu Palestiny, bylo tu další pouto. Safed byl druhým domovem mé ženy Ráchel, která tam jako dítě každé léto jezdila. Její otec, dětský lékař, tam vždy přes léto také ordinoval. Abu Mazen si nevzpomínal, zda jej ošetřoval jako dítě předtím, než jeho rodina v 1948 musela uprchnout.
Po atentátu na Arafata (jsem přesvědčen, že bez důkazů) převzal Abu Mazen vedení Fatahu (strany) i OOP (samospráva). Není to druhý Arafat - nemá postavu hrdiny, ani mezinárodní postavení zakladatele. Ale byl přijat všemi.
Arafat, coby předák malých a slabých čelících mnohem silnějšímu nepříteli, byl přesvědčen, že Palestinci musí použít všechno to málo, co mají k dispozici: organizaci, diplomacii, násilí, cokoli. Ale po Jomkipurské válce (pátá arabsko-izraelská válka, proběhla v říjnu 1973; pozn. překl.) zahájil cestu do Osla. Jak mi vysvětloval: »Viděl jsem, jak po počátečním obrovském, překvapivém vítězství Arabové válku prohráli. Uznal jsem, že obnovit naši zem válkou nepůjde.«
Zbraní je trpělivost
Myslím, že Abu Mazen nevěřil v možnost řešení silou. To nemá v povaze. Věří ve velkou arabskou zbraň: trpělivost.
Arabské pojetí času se značně liší od toho, jak jej vnímají židovští Izraelci - my jsme netrpěliví, potřebujeme okamžité uspokojení. Naše politické dějiny jsou krátké, náš stát začal existovat před pouhými 70 roky, nemáme vůbec žádnou trpělivost.
Dějiny Arabů jsou dlouhé a nepřerušené, souvislé, s mnoha vzestupy a pády. Jsou plné vyčkávání. Trpělivost je mocný nástroj.
Jsem přesvědčen, že, tváří v tvář izraelské moci, to je skutečná Abu Mazenova doktrína - trpělivě čekat, až se změní podmínky, nechat Izrael, až se vyčerpá sám. Mezitím vyčkávejte, držte se půdy, neustupujte ani o píď; Arabové tomu říkají »Sumud«. Možná to potrvá jednu, dvě, tři generace, ale nakonec zvítězíme.
Možná to není populární strategie, žádná sláva, ale časem se asi ukáže být účinnou. Alespoň to je má domněnka. Nikdo mi nic takového neříkal.
Ale dokonce i osobnost jako Abu Mazen může tu a tam ztratit trpělivost. Takovým okamžikem byl jeho teď už proslulý projev zvaný Jekhreb Beitak. Doslova to znamená »možná ti zničí dům«. V širokém arzenálu arabských kleteb je to jedna z nejmírnějších. Dá se vyjádřit jako »zatraceně«. (V současné hebrejštině klení žalostně postrádáme, takže hebrejsky hovořící Izraelci si musí kletby půjčovat z arabštiny a ruštiny.)
Trump zasluhuje ostřejší kletby
Donald Trump může podle všeho dohnat každého k šílenství. Ale podle Palestinců si zaslouží kletby mnohem ostřejší.
Spojené státy už po mnoho desetiletí slouží coby »nestranný« rozhodčí mezi sionistickými Izraelci a Araby. Jeden prezident za druhým předkládali mírové plány a organizovali mírové iniciativy, ale dosud z nich nic nevzešlo. (Egyptsko-izraelská mírová iniciativa a Dohoda z Osla byly zosnovány za zády Američanů.)
Důvod je zcela prostý: v USA jsou miliony židovských voličů, z nichž téměř všichni jsou horliví sionisté. Poté, co neudělali vůbec nic pro záchranu evropských Židů během holocaustu, cloumá jimi lítost. Arabští voliči nejsou jiní.
Proto všichni američtí prezidenti, vyjma Dwighta Eisenhowera (jenž byl tak populární, že židovské hlasy nepotřeboval), jsou silnými příznivci Izraele. Protože všechny izraelské vlády odmítaly vrátit okupovaná území, a Východní Jeruzalém zvlášť, americká nestrannost byla přetvářkou.
Ale Trump je něco zvláštního. Velvyslancem v Izraeli jmenoval horlivého židovského pravicového sionistu. Jako zprostředkovatele mezi Izraelem a Palestinci dosadil svého židovského zetě a pár dalších sionistů. A nakonec uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele a oznámil, že se tam chystá z Tel Avivu přesunout velvyslanectví USA.
Kdyby byl mluvil o »Západním Jeruzalému«, pobouření by bylo mírnější. S tím, že Západní Jeruzalém je hlavním městem Izraele, souhlasí prakticky každý. Ale Trump mluvil o Velkém Jeruzalému, toliko naznačujíc, že konečná hranice by mohla být načrtnuta v zatím neurčité budoucnosti.
Východní Jeruzalém je samozřejmě skutečným bitevním polem. Izraelská vláda tvrdí, že právě tam se zrodila židovská víra, právě tam je první i druhý židovský chrám a Západní zeď (jež byla součástí podpůrné chrámové zdi, ale ne samotného chrámu).
Mluvit o uznání Jeruzaléma coby součásti Židovského státu je tvrdým úderem nejvřelejší arabské náboženské i národnostní víře.
Když OSN narýsovala v roce 1947 rozdělovací plán, počítala se židovským a arabským státem, ale Jeruzalému propůjčovala statut odloučeného, samostatného celku. To bylo pro obě strany nepřijatelné.
Hlavní město obou států
Bezprostředně po válce z roku 1948, kdy jsme já i moji přátelé (Židé i Arabové) načrtli první mírový plán, založený na principu »dvou států a dvou národů«, volali jsme po »jednotném Jeruzalému, hlavním městě obou těchto států«. Což je stále jediné životaschopné řešení.
Zesnulý Fajsal Hussejní, nezpochybnitelný vůdce obyvatel Východního Jeruzaléma, tenhle princip přijal. I Abu Mazen jej přijímá.
Takže co řekl Abu Mazen ve svém dlouhém projevu v Palestinském parlamentu kromě zpola žertovného zaklení, jež se objevilo v titulcích zpráv?
Nezaznělo vlastně nic nového. Potvrdil podmínky »Arabského mírového plánu«, s nímž z celého srdce souhlasím i já. Naprosto odmítl takzvané »jednostátní řešení«, k němuž se teď kromě naprostého zoufalství upínají někteří ultralevičáci. To by v praxi znamenalo Židy ovládaný apartheidní stát.
Učinil konec všem těm falešným, kolem vířícím heslům: představě, že USA mohou být prostředníkem, fikci, že probíhá »mírový proces«, myšlence, že dohoda z Osla je stále živá a vzrušující.
Rezoluce ze shromáždění Ústřední rady OOP, která je Palestinským parlamentem, nakonec odmítla představu, že USA by zřejmě konaly coby nestranný prostředník.
Rada se rozhodla odložit uznání Izraele, což je spíše prázdné gesto. Ale také vypustila výzvu k zastavení bezpečnostní koordinace (s Izraelem) v jakékoli podobě, což je mnohem vážnější. Pochybuji, že to Abu Mazen udělá.
Konkrétně tu je zmiňována dívka Ahid Tamímíová, která dala před kamerou facku důstojníkovi izraelské armády, a já ji nazval palestinskou Janou z Arku. Je tu výzva k bojkotu produktů z osad, bojkotu, jenž Gush Shalom, mírové hnutí, k němuž patřím, iniciovalo v roce 1998. Ale i výzva k podpoře hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement; - Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce; pozn. překl.), obhajující bojkot všeho izraelského.
Protože nemá k dispozici nic lepšího, vyzývá k větší diplomatické činnosti v OSN, u Mezinárodního trestního soudu a v dalších mezinárodních institucích. Ve skutečnosti nic nového, jen odhodlání vzdorovat.
Abu Mazen nemá, kdo by ho zastupoval. Stejně jako mnozí političtí předáci kdekoli jinde, nesnáší myšlenku na dědice.
Teď je mu 82, ale pořád je mladší než já. Zdá se, že je rozhodnut, tak jako já, žít věčně.
Uri AVNERY (94 let)
Překlad Vladimír SEDLÁČEK