Vrátil jste se z oslav 75. výročí vítězství Rudé armády ve Stalingradské bitvě. Nejsilnější dojmy?
Prvním je sám gigantický výkon všech, kdo dokázali ustát tak brutální přesilovku a teror. Jen nálety 23. září 1942 pozabíjely víc lidí než jaderný útok na Hirošimu. Mamajevovu mohylu dnes zdobí legendární socha »Matky Vlasti«. V bojích o toto návrší nad městem padly celé divize. Vegetace tam začala znovu růst až roky po válce. Stalingrad je synonymem unikátního hrdinství. Nezdolné vůle lidí, kteří bránili zemi, o níž věděli, že patří jim všem.
Desítky z nich žijí dodnes. Nejmladšímu je 92. Slovo si berou s elánem, jaký jim může závidět i spousta teenagerů. Svědectvím z pekla, jímž prošli, varují před dnešními šílenci. Právě v tom zavládla shoda i napříč zahraničními hosty. Od primátorů partnerských měst – Coventry, Kolína nad Rýnem a Chemnitz, belgického Liége a mnoha dalších -, až po německého velvyslance. A samozřejmě i delegace levicových stran – německé Die Linke či KSČM, zastoupené i dvěma poslanci EP, Jardou Kohlíčkem a Jirkou Maštálkou, a Zdeňkem Ondráčkem z Poslanecké sněmovny.
Dominantami byly projev Vladimira Putina a vojenská přehlídka. Defilovaly tu jak historické zbraně, standarty a stejnokroje, tak ukázky dnešní špičkové výzbroje. Impozantní byl koncert Alexandrovců. Muzeum Stalingradské bitvy je nejen dokumentárně mimořádně bohaté, ale poutavě ztvárněné. Nic z toho není jen věcí »z moci úřední«. Poselství těch, kdo Hitlera na Volze zastavili a začali hnát zpátky – a jeho živé vyznění dnes - je krédem všech ruských generací. Vidět to zblízka je mimořádně povzbuzující.
Česká delegace však byla širší, a navíc jednou z nejpočetnějších…
Dohromady nás bylo skoro dvacet. Vedle nás, komunistů, to bylo od senátora Jardy Doubravy, předáků Českého svazu bojovníků za svobodu J. Vodičky a E. Kulfánka, až po poslance za SPD J. Holíka a jeho kolegu J. Pikala z vedení krajského úřadu v Ústí nad Labem, místopředsedu SPO a náměstka ústeckého hejtmana P. Šmída – a také dva aktivisty ODS. V tom, co nás do Stalingradu přivedlo, jsme byli zajedno. Hanobení těch, kdo nacismu srazili vaz, máme za nehoráznou sprosťárnu. A navíc tím nepřijatelnější, oč nebezpečnější politice slouží. To poznání sílí napříč celým racionálním, nezaprodaným spektrem. Tím víc šancí to dává i společné obraně ostatních národních zájmů, které jsou v sázce. Debatovali jsme o tom na místě, jež tomu dodává i symbolickou patinu. Byla to slibná diskuse.
Pojem Stalingrad padal v těchto dnech způsobem, jako by nešlo jen o historický název města…
To téma už vyvolalo i referendum. Skončilo příznačným kompromisem. Každého druhého února, v den Paulusovy kapitulace, si město říká Stalingrad i oficiálně. Stejně jako v ještě jeden další den s podobným pozadím. »Pravdoláskaře« – i jejich »levicový« kompars – asi naštvu i jiným zjištěním. Přímo u paty Mamajevovy mohyly je totiž i nevelké, o to však zajímavější Muzeum J. V. Stalina. Kariéristické »ode zdi ke zdi« sluší právě jen vrtichvostům, co umí jen slinit prst a honit kariéru. Sami mívají černé svědomí. Tirády o »stalinismu« nám to předvádějí už desítky let. Myjí ruce politickým nulám, jež mají na tom, co se naším jménem stát nemělo, samy lví podíl. Přizvukují dějinám »přepisovaným« k obrazu Hitlerových sponzorů a jaderných vyděračů. Rusko jich už má plné zuby. Jen pravdu - a ne demagogii v cizí loupežnické režii – chce i o svých vlastních dějinách.
Podle tzv. Evropských hodnot se česká delegace dopustila »kolaborace«…
Máte na mysli »superstar« homosexuálního »porna«? V honbě za honorářem dotovaném z našich daní nás ten gigant ducha »objevil« - až na Krymu (?!?). Tady mne skoro mrzí, že se mi role práskače hnusí. Jen proto s jeho bubáky »kolaborace« neseznámím primátory a velvyslance, kteří se zúčastnili stejných akcí jako my. Koho mrzí, že ve Stalingradu vyhrála Rudá armáda, a ne wehrmacht, měl by kápnout božskou - a ne se schovávat za udavačské bláboly. Pak by ho možná přestal dotovat i český stát.
Co dominovalo pohledu na bitvu před 75 lety a co jejímu aktuálnímu poselství?
Právě Stalingrad nastartoval obrat, jemuž vděčíme i za své osvobození. Právě ten znásobil i protifašistický odboj. A to jak v okupovaných zemích, tak v těch, jejichž »elity« se spřáhly s Hitlerem - Maďarsku, Rumunsku či slovenském klerofašistickém státu. Pevnější byla rázem i pouta spolupráce »Velké trojky« a celé antihitlerovské koalice. Většina americké pomoci Moskvě – jakkoli činila asi jen třetinu nákladů jaderného »projektu Manhattan« – připadá až na dobu po vítězství u Stalingradu. Jeho hrdiny tehdy pozdravil i sám Roosevelt: »Jménem lidu Spojených států amerických se obracím k městu Stalingrad na znamení našeho nadšení statečnými obránci, jejichž chrabrost, síla ducha a obětavost budou navěky inspirovat srdce všech svobodných lidí. Jejich slavné vítězství zastavilo vlnu vpádu a stalo se obratem ve válce spojeneckých národů proti silám agrese.«
Jasný vzkaz dostaly i síly, jimž se až dosud zdálo, že se vyplatí kolaborovat. Stalingrad dodal všem, kdo si jí neušpinili ruce, naděje tak jako ještě nic. To rozcestí je tu znovu, byť samozřejmě v úplně jiných kulisách. Washington vyhlásil »novou jadernou doktrínu« právě v době, kdy si svět připomíná Stalingrad. Rusko opřádá »obrazem nepřítele«, v němž ožívá lež mnichovanských kompliců. Z papouškování těch nesmyslů žije i spousta dnešních nicotných kariér. Rusům ta podobnost neuniká. Tím víc je třeba ocenit, jak důstojně na to dokážou reagovat. Právě to udělalo ten nesilnější dojem i na všechny účastníky akcí, z nichž jsme se vrátili. Právě to bylo i červenou nití jejich vystoupení. Hnát svět do konfrontace s Ruskem je to poslední, na čem máme v Evropě reálný zájem. Napříč celým politickým spektrem.
(za)