Jídlo coby komodita

8. 1. 2018

Fred Magdoff

Fred Magdoff (fmagdoff [at] uvm.edu) je professor emeritus (čestný – bývalý - profesor) rostlinných a půdních věd na Vermontské univerzitě. Spolu s Johnem Bellamy Fosterem je spoluautorem stati Co potřebujekaždý  ekolog vědět o kapitalismu ( What Every Environmentalist Needs to Know About Capitalism ; Monthly Review Press, 2011).

Jídlo je jenou z nejzákladnějších lidských potřeb. Pravidelný přístup k vyvážené stravě je nezbytný k růstu a vývoji mládeže, a stejně tak během lidského života všeobecně ke zdraví. Ačkoli je jídla často hojnost, podvýživa je stále běžná. Rozpor mezi hojností globálních potravinových zásob a rozsáhlou podvýživou a hladem narůstá prvotně tím, že je jídlo považováno za komoditu, jstejně jako cokoli dalšího.     

Po mnoho tisíciletí poté, co se objevily naše druhy, byli lidé lovci a sběrači - existence, o níž byste si mohli myslet, že je těkavá, nejistá. Nicméně soudě z archeologických důkazů i z nedávných příkladů, lovci a sběrači všeobecně jedli rozmanitou stravu, jež dodávala odpovídající výživu. Například studie Kungů (!Kungs; domorodý kmen žijící v poušti Kalahari v Namibii, Botswaně a Angole; pozn. překl.) z 60. a 70. let minulého století z jihu Afriky, sběračů, doslova po tisíce let ukazují, že ačkoli jedli maso, jež ulovili, asi tak dvě třetiny jejich stravy byly rostlinného původu - ořechy (dodávající přes třetinu kalorického příjmu), ovoce, kořínky a bobule - a jejich strava poskytovala přibližně 2 400 kalorií denně. Tlupy lovců-sběračů byly rovnostářské, na poskytování potravy se podíleli všichni.

Zemědělství, jež se vyvinulo před nějakými 7-10 000 roky, poskytlo přebytečnou stravu, jež umožnila rozvoj měst a hierarchií a civilizací, jež šly s nimi - rolníci, řemeslníci, kněží, králové, bojovníci, písaři a další činitelé. Ale to, že tu byly přebytky, neznamenalo, že lidé byli lépe živení než lovci-sběrači. Ve skutečnosti zužování dostupného jídla, používaného ze široce rozmanité stravy lovců-sběračů, se spoléháním prvotně na to, že kalorie poskytne zrno, je považováno za příčinu zhoršení zdraví prvních zemědělců - jak se ukázalo na jejich nižší váze ve srovnání s lovci-sběrači. V těchto zemědělských společenstvích byly přebytečné potraviny vyhrazeny pro třídy, jež potraviny neprodukovaly. Většina předkapitalistických zemědělských společností mněla mnoho producentů v poměru k neproduktivním třídám.

V některých starověkých říších imperiální daň nabyla formy potravin, převážených na lodích dlouhé vzdálenosti od místa produkce. Severní Afrika, například, byla obilnicí Říma. Velká část čínských dějin zahrnovala výstavbu infrastruktury ke skladování a dodávání potravin daleko od místa produkce. Nicméně ve většině světa (včetně feudální Evropy) potraviny produkovali buď venkovští rolníci a konzumovaly je jejich rodiny, nebo si je dále přivlastňovala statkářská aristokracie na zcela místní bázi. Trhy, jež existovaly, byly často založeny na výměně a obchod s potravinami probíhal v naturáliích, nestávaly se komoditou.

To se změnilo s kapitalismem nebo se zevšeobecněnou produkcí komodit. Nekonečné hromadění zisků, motivační silou kapitalistického systému, dochází pomocí produkce komodit nebo služeb k prodeji za cenu, přesahující produkční náklady. Produkce za účelem prodeje a zisku místo produkce k použití definuje ing charakteristiku kapitalismu a ke všem výměnám komodit dochází zásadně na trzích. Během prvních etap kapitalismu, kdy většina lidí stále ještě žila a pracovala na půdě, byla velká část potravin produkována k místní spotřebě ve venkovských oblastech a nebyla komoditou. Ale pěstitelé v blízkosti rostoucích měst a/nebo vodní dopravy dopravovala potraviny na lodích do industrializujících se městských středisek.

Komoditní povaha potraviny začala být mnohem zřetelnější, když kapitalismus rostl a podmanil si většinu světových společenstev. Imperiální mocnosti vnesly rolníky ze svých kolonií do peněžní ekonomiky spíše ždímáním peněz než daněmi v naturáliích. Potřeba získávat peníze k zaplacení daní zahájila proces, jenž změnil část vyprodukovaných potravin na komodity.

Industriální fáze kapitalismu zavinila pokles venkovského obyvatelstva v Evropě, Severní Americe a v Japonsku. Lidé byli nuceni opouštět půdu a hledat práci ve městech, stěhujíce se do rostoucích průmyslových středisek. (Mnozí také migrovali z Evropy do Severní Ameriky, Austrálie, na Nový Zéland, do Jižní Afriky i jinam.) Rozvoj kanálů, železnic a silničních systémů umožnil dopravu potravin na velké vzdálenosti uvnitř rozlehlých území. Pokroky v lodní dopravě na moři také značně snížila cenu globálního obchodu s potravinami.

Téměř všechny plodiny i zvířata, u nichž se zvýšilo množství a přistoupilo se k průmyslové produkci a k velkochovu, jsou prodávány jako nerozlišované komodity. Pěstitelé prodávají své plodiny nákupčím, kteří dál prodávají surové komodity ke zpracování - nebo je sami zpracovávají - a napůl zpracované komodity potom prodávají konečným zpracovatelům/baličům, kteří je prodávají velkoobchodníkům, ti je potom prodávají maloobchodníkům, kteří nakonec prodají potraviny veřejnosti. Tudíž pěstitelé produkující množství potravin v bohatých zemích se dostali do situace, kdy jsou značně odděleni od veřejnosti, jež nakonec jejich produkty kupuje - nejen fyzicky, ale i přes dlouhý řetěz zprostředkovatelů mezi pěstiteli a stoly lidí. Zemědělská mechanizace zvýšila produktivitu práce, což vedlo k méně pěstitelům a k větším zemědělským střediskům. Jak byly aplikovány průmyslové metody ke zvýšení množství plodin a zvířat, sektor zemědělského vstupu dramaticky vzrostl a stal se vysoce koncentrovaným- s relativně několika málo firmami teď vyrábějícími a prodávajícími zemědělské stroje, hnojiva, pesticidy a osiva. Industrializované potravinové systémy také zažily koncentraci a centralizaci produkce a růst moci monopolů. Například velké integrované „proteinové“ (masné) firmy se teď dohodnou s pěstiteli, aby pěstovali drůbež a vepře ve velkých zařízeních ve stísněných a nelidských podmínkách. Protože podniky přikazují, aby jejich smluvní dodavatelé sídlili nedaleko od míst, kde se rozhodly budovat jateční zařízení, často to znamená dopravovat krmivo na dlouhé vzdálenosti. Krávy pěstované na maso jsou stále více pěstovány na rozlehlých ohražených pastvinách.

Ve skutečnosti pěstování, vlastní vyrůstání plodin a zvířat, je jen jednou částí celého potravinového systému. Komoditní povaha všech částí zemědělského/potravinového systému - hospodářských vstupů, vlastního hospodaření, nakupování a zpracovávání surového, nezpracovaného zemědělského zboží a velko- i maloobchodu - znamená, že je produkováno a prodáváno mnoho různých typů komodit. Samotné pěstování bylo zredukováno na složku rozsáhlejšího systému agropodnikání, a mnoho zbývajících drobných zemědělců se ve Spojených státech se stále častěji stává subdodavateli velkých společností. Vstupní strana strana zemědělství byla jedním z posledních sektorů ekonomiky, jež prošly koncentrací vlastnictví, což zde vedlo k menšímu počtu firem vyrábějících strojní park, „agrochemických“ firem (hnojiva a pesticidy), a firem dodávajích osiva. Jen málo vstupních a nákupních/zpracovávajících firem se dokáže uplatnit vedle moci monopolů. Jedním z nejnovějších vývojů ve vstupním sektoru je vytváření transgenických (geneticky upravených; genetically modified, GM) odrůd plodin. Průmyslová fúze byla podnícena větší kontrolou cen (a pěstitelů), a dnes je kolem 40 procent veškerého dvětového trhu s osivy pod kontrolou tří firem - Monsanto, DuPont a Syngenta.

Globálně stále existuje významná porce potravin produkovaná na malých hospodářstvích (statcích) k osobní spotřebě nebo k nejbližším místním trhům - v Latinské Americe, Africe a Asii. Ale ve Spojených státech, v západní Evropě a v Austrálii (a teď v Brazílii a ještě nověji v Argentině, Paraguayi a Bolívii) jsou plodiny stále více pěstovány na velkých, vysoce mechanizovaných statcích, buď pro národní, nebo pro mezinárodní prodej. Většina z těchto zemí aktivně prosazuje rozsáhlou produkci pro export, buď k získání mezinárodní výměny, nebo aby pomohly mezinárodní rovnováze platební situace.

Důsledky

Je mnoho významných důsledků komoditní povahy potravinové produkce, zpracování a spotřeby. V kapitalistických ekonomikách, jak známo, je téměř všechno podnikání kvůli produkování komodit na prodej- ať už je „produkt“ absolutní nutností, jako potraviny a zdravotní péče, nebo luxus, jako soukromý tryskáč nebo obrovský dům. Stále větší část světa přírody, včetně dodávek vody a samotných životních genů, je vnášeno pod soukromou kontrolu, s cílem vytvářet zisky, spíše než doplňovat potřeby lidí.

Je tu ale kritický rozpor, když je jakákoli základní lidská potřeba produkována a prodávána coby komodita, ať už myslíme jídlo, zdravotní péči, pitnou vodu či přístřešek. Kapitalismus přirozeně produkuje rozvrstvení bohatství, jež zahrnuje nezaměstnané, pracující chudinu, vyšší (lepší) dělnickou třídu, střední třídu a relativně malou skupinu velmi bohatých jedinců. Spodní vrstvy společnosti - zahrnující členy toho, co Marx nazýval záložní arádou pracovních sil - jsou absolutně nezbytné ke hladkému fungování systému. To umožňuje snadný přístup k pracovní síle, když se ekonomika rozvíjí, a pomáhá udržet mzdy nízko, protože dělníci si jsou vědomi, že jsou snadno nahraditelní.1) Dokonce ani v tak bohaté zemi jako jsou Spojené státy si četní nezaměstnaní a ti, kteří mají málo placená zaměstnání, nemají na své základní životní výdaje - nájem, elektřinu, dopravu (iracionální vzorce rozvoje plus nedostačující veřejná doprava znamenají, že k tomu, abyste se dostali do práce, jsou často potřebná auta), oblečení, zdravotní péči, jídlo atd.

Vzhledem k tomu, že chudoba ve Spojených státech není absolutní bída, chudí mají někdy možnost volby: mohou si víceméně koupit potraviny s vyšší či nižší výživnou hodnotou, vynechávat jídla, dostávat potravinové lístky (teď nazývané SNAP, the Supplemental Nutrition and Assistance Program [Program doplňkové výživy a pomoci]) nebo dostávat potravinovou pomoc od charity. Chudým obvykle zbývá na jídlo po zaplacení nájmu a služeb. V létě 2011 dostávalo přibližně 46 milionů lidí potravinovou pomoc z federálních programů, což je nepřiměřené. Přesto, navzdory hojnosti jídla, vysokému průměrnému příjmu na hlavu a různým dostupným formám pomoci, nějakých 50 milionů lidí ve Spojených státech je považováno za „nezajištěné ohledně jídla“. Z nich přes 12 milionů dospělých a 5 milionů dětí je potravinově zabezpečeno „velmi málo“ a jeden nebo i víc členů jejich domácností svůj příjem jídla snižuje.

V některých částech zemského Jihu jsou podmínky samozřejmě mnohem horší. Komoditní povaha potravin tu vyúsťuje do úrovně cen potravin, jež silně přesahuje skrovné prostředky lidí, což vytváří nedostatek odpovídající výživy. OSN odhaduje, že celosvětově trpí podvýživou téměř miliarda lidí. To vede u milionů lidí k těžkým zdravotním problémům a k úmrtím. Nedostatek jídla, ačkoli nedosahuje těžké podvýživy, je stále velmi vážný stav. Tudíž pocit nespravedlnosti, spojený s růstem cen potravin a nerovným přístupem k potravinám, byl hlavním faktorem urychlení vzpour v arabském světě v loňském roce (2010; pozn. překl.).

Protože potravinové produkty jsou komoditami a celým smyslem potravinového/zemědělského systému je víc prodat a vytvořit větší zisky, je potravinářství obklopeno masivní inzertcí, zvlášť nejziskovější sektor - zpracované potraviny. Dětem jsou vnucovány potraviny s vysokou kalorickou, ale nízkou výživnou hodnotou, jako sladké snídaňové cereálie. A protože tyto zpracované potraviny jsou relativně nepříliš drahé a dostupné v místních koloniálech, jež často nevedou potraviny vyšší kvality jako ovoce a zeleninu, komoditní povaha potravin je součástí vysvětlení nárůstu obezity, zvlášť mezi chudými.

Potravinářské plodiny mají mnoho různých využití jinde, než je přímá lidská spotřeba. Dají se zpracovávat do rozmanitých forem - chléb (chlebové placky, tortily), bramborové lupínky, zmrazená jídla, těstoviny, zmrzlina atd. kukuřice je obvykla zpracována na průmyslový škrob nebo cukry (nejvíce na fruktózu). Relativně vysoké procento kukuřice a sójových bobů vypěstovaných ve Spojených státech je použito ke krmení drůbeže a prasat, a také dobytka a mléčných krav (ty by měly, z ekologického hlediska, spásat trávu a luskové krmivo, jež baktérie v jejich bachorech mění na využitelnou energii a proteiny pro zvířata). A s tlakem na snížení závislosti na dovážené ropě a k tomu, aby bylo údajně více „zelených“ zdrojů kapalných paliv - kukuřice, sója, řepka, cukrová třtina, palmový olej a jatrofa (nepotravinová plodina, pěstovaná jen k výrobě biopaliv) jsou pěstovány k výrobě lihu nebo bionafty.

Ve Spojených státech a v Evropě existují vládní zmocnění a subvence k povzbuzení produkce potravinových i nepotravinových plodin, které jsou poté využity jako biopalivové suroviny. To je významná část vysvětlenípro nabité trhy a vysoké ceny zrna a olejových plodin. Zpráva Potravinové a zemědělské organizace OSN (FAO) říká: „Vyvoláním nové poptávky po potravinových komoditách, jež může přebít chudé země a potravinově nezajištěné populace, průmyslová biopaliva zdůrazňují napětí mezi potenciálně neomezeným požadavkem (v tomto případě na energii) a omezeními světa konečnými zdroji.“2) Právě pátrání po jiném trhu pro obilí přimělo Dwayneho Andrease, vrchního provozního šéfa konsorcia nákupčího/zpracovatele zrna, firmy Archer Daniels Midland (ADM), k získání vlivu nad politiky a štědrého vynakládání peněz na Demokraty i Republikány. ADM byla hlavním podporovatelem biolihového průmyslu, a lze ji považovat za praotce současného mandátu na přimíchávání určitého procenta (bio-)lihu do benzínu (v průběhu zvyšování z 10 na 15 procent).

Komoditní povaha potravin tak sama o sobě omezuje přístup chudým. Tržní tlaky a pobídky přispívají k zaměnitelnosti klíčových potravinových plodin, které lze též využívat ke krmení zvířat nebo na výrobu paliva; možnost pěstovat plodiny pro striktně průmyslové využití místo na potraviny; je-li správná cena; a obrovské množství hromadění zemědělských komodit a spekulací s nimi (viz níže). Půdu lze využívat k pěstování plodin k mnoha účelům: jídlu pro lidi, potravinové plodiny, jimiž lze také potenciálně krmit zvířata, a jako průmyslové suroviny (bavlnu, jatrofu, zrno na výrobu sukru a dalších produktů a úrodu jako seno, které je striktně pro zvířata). Produkce pěstitelů je vedena tržními cenami. Když rostou ceny lihu, jde více půdy na zrno na líh. Když rostou ceny bavlny, část půdy, jež by šla na pěstování kukuřice a sójových bobů, bude oseta bavlnou. Tržní ceny vedou také k využívání plodin, jež mají několikeré využití. Lze například využít sójové boby k výrobě rostlinného oleje k používání lidmi, krmení zvířat nebo přeměně na bionaftu? Potřeba nakrmit hladovějící lidi do kalkulace neproniká. 

Když se chudá (takzvaná „rozvojová“) země pokusí vyřešit svůj potravinový problém prvotně podporováním pěstitelů, aby vyprodukovali více, bohatější úroda se postará o stlačení cen a pomůže tak chudým získat více potravin. Nicméně snížení cen může být problematické pro pěstitele, z nichž jsou mnozí sami chudí. To se stalo nedávno v Zambii, kde „masivní produkce může přinést pád cen. Nejmenší pěstitelé, kteří jsou nejméně produktivní, trpí dvojnásob, když vypěstují málo a za úrodu dostávají ubohou almužnu (a pittance).“3 Tudíž skvělá úroda v kapitalistickém zemědělství se přiklání ke větším pěstitelům, zvlášť k těm, kteří využívají vstupy jako umělé závlahy a umělá hnojiva, jež pomáhají k vysokým výnosům. Nicméně vyústění do nízkých cen může dohnat velké množství drobných pěstitelů, často neschopných chránit svou úrodu před rozmary přírody a postrádajících finanční zdroje pro přečkání těžkých časů, do hlubší chudoby.

K fenoménu potravin coby komodity přibyl nový rozměr - nový zábor půdy, se soukromým kapitálem a nezávislými bohatými fondy, skupujícími nebo pronajímajícími půdu v Africe, Asii a Latinské Americe k produkci potravin a biopaliv na trhy domovských zemí investorů.4 Tak jako u potravin, nejzákladnější vstup k jejich produkci, půda, se stává komoditou zralou pro další spekulaci nebo k poskytnutí tomu, kdo nabídne nejvíc. V mnoha zemích zemského jihu jsou opouštěny tradiční systémy pronájmu půdy, když je půda prodávána nebo pronajímána soukromým kapitálem nebo nezávislými fondy národního majetku. Účelem je buď získat peníze nebo produkovat potraviny či palivo (jatrofa nebo jiné palivové plodiny) na „domácí“ trhy. To vytváří ještě rychlejší „derolničení“, když je více pěstitelů nuceno opustit půdu a hrnout se do městských slumů, kde pro ně nemají zaměstnání. Odhaduje se, že nějakých 20 milionů hektarů (50 milionů akrů) buď bylo prodáno nebo je dlouhodobě pronajato cizím zemím nebo zahraničnímu kapitálu. „V Africe to nazývají záborem půdy nebo novým kolonialismem. Země žíznící po zajištění svých dodávek potravin - včetně Saúdské Arábie, Emirátů, Jižní Koreje (třetí největší dovozce obilí na světě), Číny, Indie, Libye a Egypta - jsou v čele šílené honby za pohlcením zemědělské půdy po celém světě, ale hlavně v po financích hladovějící Africe.“5)

„Největší a nejlepší využití“ jakékoli komodity je tam, kde dostane nejlepší cenu, bez ohledu na společenské, ekologické nebo humanitární následky. Jedním malým příkladem, jenž z tohoto vychází, je výsledek růstu trhu na severu s quinoou, zrnem rostoucím v Andách, které je zvlášť výživné díky vyváženým aminokyselinám. To prospívá pěstitelům, jak se zvyšují ceny úrody, ale zároveň to zamená, že tato tradiční a výživná potravina se stává příliš drahou pro místní lidi.6)

Dalším důsledkem komodiní povahy potravin je, že jsou stále více vystaveny spekulativním cenovým pohybům. Surové komodity jako kovy a potravinové plodiny se stávají přímým terčem spekulantů, kteří chtějí sázet na změny cen hmotných produktů, raději než aby spoléhai na komplikované sázky, zakotvené v mnoha „finančních nástrojů“. Chicagská obchodní rada (The Chicago Board of Trade; CBOT, v rukou Chicagské obchodní burzy (the Chicago Mercantile Exchange), otevřená v roce 1848, je nejstarší organizovaná obchodní burza potravinových termínových obchodů a možností. Ve svých dějinách většinou CBOT a další komoditní burzy byly prvotně využívány těmi, kteří byli zainteresovaní na lavírování s cenami, protože nakupovali, prodávali nebo používali fyzické produkty - pěstiteli, nákupčími a zpracovateli potravin. Byl to spolehlivý způsob, jak si chránit podnikání před rozmary počasí a před konkurencí. Ale s financializací ekonomiky se vše stalo vcelku bezpečnou vyhlídkou na spekulace, a tak se potraviny i další zemědělské produkty (stejně jako jiné surové zboží) se stalo pouhou další sázkou, již je možno učinit. S takzvaným „Zákonem o modernizaci termínových obchodů s komoditami“ (Commodity Futures Modernization Act) byly v roce 2000 trhy s komoditami deregulovány a byly vyvíjeny „strukturované“ finanční produkty, jež umožnily různé typy spekulací. Navíc, k přímým sázkám na jednotlivé komodity, začaly být ceny komodit sledovány fondy komoditního indexu (což začal propagovat Goldman Sachs). Objem peněz v těchto fondech vzrostl ze 13 miliard $ v roce 2003 na 317 miliard v roce 2008. Jak vysvětlil správce amerického kompenzačního fondu Mike Masters: „Spekulanti dnes mají kolem 70 % otevřených zájmů na trzích s komoditami. Před deseti roky kontrolovali zhruba 30 % trhu.“ 7) S tolika penězi plynoucími do trhů s potravinářskými komoditami jsou ceny vyháněny do výšek ve spekulativním rozmachu. To samozřejmě neznamená, že ceny komodit jen stále porostou - kolísají na základě ekonomických podmínek, úrovně světových potravinových akcií, výnosů úrody, zvěstí a výstřelků. Ale spekulace ženou ceny nahoru a dolů více a rychleji, a výsledkem je, že tak přispívají ke hladu mnoha, občas i milionů, když ceny dosáhnou vrcholu, a ke krachu drobných producentů, když se ceny hroutí.

Když potraviny - základní nutnost pro lidské zdraví a přežití, teď produkované v dostatečném množství, aby nasytily každého základní výživnou stravou - jsou komoditou, výsledkem je každodenní hlad, podvýživa, předčasné umírání a hladomory, když skoupé dodávky vyústí do vyjímečně vysokých cen. Existují příklady pěstitelů a veřejnosti, organizující alternativní cesty k vypěstování potravin pro lidi místo pro trh - jako farmy Komunitou podporované zemědělství (Community Supported Agriculture; CSA), v nichž lidé nakupují (často v proměnlivém rozsahu podle toho, jak dokáží platit) díl úrody během vyrůstání v sezóně. Tyto typy uspořádání mezi pěstiteli a veřejností jsou povzbuzující, protože demonstrují změnu přístupu k potravinám. Nicméně jediným způsobem, jak zaručit, že se potraviny dostanou ke všem lidem v dostatečné kvantitě a kvalitě je vyvinutí nového systému, jenž bude považovat jídlo za lidské právo a přestane je považovat za komoditu. Jen tehdy dokážeme naplnit heslo „Potraviny pro lid, nikoli pro zisk.“

POZNÁMKY

1.      K diskusi o záložní armádě viz Fred Magdoff and Harry Magdoff, “Disposable Workers: Today’s Reserve Army of Labor,” Monthly Review 55, no. 11 (2004): 18–35.

2.      Komise odborníků na nejvyšší úrovni o potravinové bezpečnosti a výživě:Nestabilita cen a potravinová bezpečnost“, Committee on World Food Security, Řím, červenec 2011, http://fao.org.

3.      Samuel Fromartz, “The Production Conundrum,” The Nation, October 3, 2011, 20–22.

4.      GRAIN, “The New Farm Owners: Corporate Investors and the Control of Overseas Farmland,” in Fred Magdoff and Brian Tokar, eds., Agriculture and Food in Crisis: Conflict, Resistance, and Renewal (New York: Monthly Review Press, 2010).

5.      Margareta Pagano, “Land Grab: The Race for the World’s Farmland,” The Independent, May 3, 2009, http://independent.co.uk.

6.      Simon Romero and Sarah Shahriari, “Quinoa’s Global Success Creates a Quandary at Home,” The New York Times, March 19, 2011, http://nytimes.com.

7.      Deborah Doane, “As food speculators make money, the world’s poorest suffer,” CNN Opinion, June 22, 2011, http://cnn.com.

Monthly Review, leden 2012

Překlad Vladimír Sedláček, 2017