Přístupy KSČM k zamezení privatizace a liberalizace veřejných služeb

13. 6. 2017

         12. schůze VV ÚV KSČM dne 2. 6. 2017

Přístupy KSČM k zamezení privatizace a liberalizace veřejných služeb

KSČM se otázkou privatizace jak strategických podniků v ČR tak i veřejných služeb zabývá dlouhodobě. Služby se postupně stávají rozhodujícím sektorem. Liberalizace trhu služeb je dlouhodobě prosazovaný trend. A vedle produktivních služeb (obchod, finance, doprava, zboží) se problém týká i služeb veřejných. Privatizace veřejných služeb je v poslední době věc znovu diskutovaná a reálně hrozí, že ji současné politické vedení státu myslí vážně.

Privatizace je vždy především politická, prostor pro částečnou privatizaci některých tradičních funkcí státu vytváří politika šetření a omezování odvodů na financování veřejných služeb. Ekonomické oslabení systémů penzijního či zdravotního zabezpečení vede k posunu odpovědnosti na soukromý sektor a na občana. Akcentováno je soukromé zajištění na stáří, roste podíl pacientů na zdravotní péči. Sociální služby zajišťují i soukromé společnosti.

Téma privatizace služeb se dnes může dotýkat i veřejné hromadné dopravy, vyššího vzdělání či předškolní péče, ale dokonce se uvažuje o přenášení odpovědnosti na soukromé subjekty i v takové oblasti jako jsou hmotné rezervy země, bezpečnost či vězeňství. To už se přímo týká svrchovanosti politické moci na daném území. Role veřejné moci ve službách a riziko další privatizace je proto i tématem pro volební kampaň 2017.

 

1. Úvod

Vlivem poslední světové finanční a posléze hospodářské krize z let 2008 až 2014 jsme neustále svědky nevybíravých a brutálních útoků vládnoucích mocenských elit nadnárodního finančního kapitálu a nadnárodních korporací na základní funkce státu. Předmětem těchto útoků je snaha dosáhnout privatizace veřejných funkcí státu a státem zajišťovaných služeb a tím většího soukromovlastnického zisku úzké vládnoucí elity.

Je v civilizačním zájmu, aby základní lidská, sociální, ekonomická a politická práva nebyla vládnoucími elitami ovládnuta. Stát si musí udržet monopol na zajišťování takových služeb jako je bezpečnost, obrana, exekutiva a soudnictví, ale musí také garantovat úroveň sociálního a zdravotního zabezpečení populace včetně základní vzdělanosti. Nejde jen o hledisko hospodářsky efektivní, i když neplatí, že soukromý sektor dokáže vždy poskytovat veřejné služby efektivněji než stát. Jde i o hledisko strategické.

          Soukromý sektor buď zneužívá veřejných peněz anebo do správy veřejných statků vnáší tržní kritéria principu konkurence. Veřejná služba v regionu je většinou svého druhu jedna (nakládání s odpady, nemocnice, místní doprava …), a tak zůstane monopolem i po privatizaci. Navíc takový soukromý monopol nakonec musí nejdříve uspokojit politiky, kteří rozdělují zakázky, a manažery firmy, a nikoliv spotřebitele samotné, nebo v nejhorším ještě i stát a daně.

U obchodovatelných malých fragmentů vlastnických podílů státu v nestrategických firmách samozřejmě může být efektem výnos z prodeje akcie. Ale i zde je třeba zvážit relaci aktuálního výnosu z prodeje (třeba prostřednictvím burzy) a podílu z rozdělování dividend. To souvisí jak s odpovědností úředníků, připravujících tyto transakce, tak s kontrolou výkonu vlastnických práv státu. 

Stát a jeho společenské funkce nelze řídit jako soukromou firmu. Je to dáno tím, že zde probíhá proces politického (veřejného) rozhodování o tom, co je společensky prospěšné. A takové rozhodování odráží různorodé zájmy, ve společnosti prostě objektivně bývají různé názory na to, co je prospěšné celku. To vyžaduje specifická pravidla, ve kterých zájmové skupiny projevují své názory. Veřejné mechanismy alokace zdrojů řeší teorie veřejné volby. Tragickou vizitkou nezodpovědnosti u veřejných statků, které negenerují zisk, by bylo, kdyby reprezentanti státu byli motivování k privatizaci i snahou zbavit se prostě problému.

Před jakýmkoliv systémovým rozhodnutím v této oblasti by měla proběhnout celospolečenská debata a o otázce změny role státu v oblasti nějaké významné veřejné služby, rozhodnout třeba i formou referenda. Konfliktní představy o řešení společenských zájmů je třeba řešit demokraticky.

 

2. Situace v ČR

         Ministr financí Andrej Babiš v roce 2015 prohlásil, že by investorům na burze rád nabídl obchodovatelné akcie některých státních firem, například Lesů ČR, Mera či Čepra. Znamenalo by to jistý jednorázový příjem do státního rozpočtu i rozpočtů obcí. V míře privatizace však Česká republika již dnes nezaostává ani před tradičním západem, ani před postkomunistickými sousedy. Majetek, který je takto prodán, stát již nikdy zpět nezíská – maximálně za mnohonásobně vyšší cenu, než za jakou se ho „zbavil“.  Z tohoto důvodu by neměla být na místě další privatizace.

            V dnešní době dochází k částečnému přesunu kompetencí na privátní sektor i v dosud tradičních oblastech. Příkladem může být výkon exekučního práva. Soukromé exekutorské firmy vymáhají zastavený majetek jako svůj soukromý byznys. V oblasti zajištění majetku a pořádku se pohybuje nemalé množství soukromých bezpečnostních agentur. A dokonce i v oblasti ochrany společnosti před různými hrozbami se uvažuje o podílu různých spolků a ozbrojených jednotlivců.  Představa soukromých armád kontrolovaných soukromými zájmy různých korporací není utopií.

Pokud jde o veřejné služby zajišťující důležité veřejné statky, tak některé již jsou privatizovány – zejména pokud jde o vodohospodářskou strukturu, těžbu surovin, nakládání s odpady a odpadové hospodářství jako celek, správu komunikací, podniky místního hospodářství, ale i malou energetiku, pohřebnictví aj. Za zváženou by stálo obnovení osvědčených podniků služeb, které dříve řídily obecní úřady. Ty dokázaly nejlépe přizpůsobit veřejné služby místní poptávce, dohlížet na kvalitu služeb a ještě získat finanční prostředky.

Klíčovou odpovědností sociálního státu je zabezpečení obyvatel na stáří. V ČR je zajišťováno především universálním veřejným pojištěním (tzv. státní pilíř). Jeho ekonomická síla je snižováním solidarity v systému oslabována, což vede k akcentům na doplňující pilíře (soukromé připojištění, kapitálové spoření, zaměstnavatelské benefity). Stát se tak zbavuje odpovědnosti za zajištění důstojného stáří.  Vláda se posouvá k regulaci trhu s pojištěním (po zrušení tzv. druhého pilíře dnes třetí pilíř) a nikoliv k dobrovolnému, ale povinnému spoření. Nemalé sumy pojistného by spravoval soukromý sektor, což by pro něj byl vítaný zdroj zisků.

Předmětem podnikání se dnes stává i systém poskytování sociálních služeb. Vedle peněžní podpory sociálně potřebných jsou nabízeny různé sociální programy, které trpí nedostatkem financí, efektivností, ale i rovností přístupu (sociálně, regionálně). Nadstandardní služby jsou přímo za úplatu, v oblasti veřejně hrazené (dotované) sociální péče, jde o rozdělování veřejných peněz a roli soukromého neziskového sektoru v poskytování péče.  Specifickou sociální službou je nabídka tzv. sociálního bydlení. I zde se vlomil v ČR soukromý byznys tzv. obchodníků s chudobou (vydělávají na dávkách podpory na bydlení).

 Pokud jde o zdravotní péči, tak v ČR je všeobecné zdravotní pojištění. Poskytovatelem pojištění je nejen VZP, ale i další zdravotní pojišťovny. Postupně docházelo k navyšování spoluúčasti pacientů (dnes se pohybuje kolem 16%, zejm. u výdajů na léky, úhrad u zubaře, ale i další výdaje). Přestože zdraví není běžná tržní komodita a jeho zajištění by nemělo být běžnou ziskovou činností i zde podíl soukromého sektoru narůstá. Poskytovatelé zdravotní péče jsou jak veřejní (státní fakultní nemocnice, neziskové nemocnice, ale i zařízení se statutem obchodní společnosti), tak i soukromá zařízení podnikající zejména v oblasti lukrativních úkonů.

         Také vzdělání není tržní komodita, ale podíl občanů na financování stoupá, a je tu i rozsáhlý sektor soukromých poskytovatelů. Vychází z toho, že investice do určitého vzdělání má ekonomickou návratnost s ohledem na lepší uplatnění na trhu práce. Soukromé školy jsou ale financovány i z veřejných zdrojů, pokud se podílejí na zabezpečení základní vzdělávací služby.

         Již v loňském roce podporovalo Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska 4. duben 2016 jako Mezinárodní den boje proti privatizaci veřejných služeb. Tedy občané jsou proti a jejich názor by měl hrát roli i při schvalování zákonů, které by další privatizaci umožnily. Protože další privatizace je skutečně z mnoha důvodů nepřípustná. Je krokem, který je nenapravitelný, nevratný, a takové kroky by uvážlivá a demokratická společnost, která si již prošla bolestným vývojem, dělat neměla.

 

3. Řešení z pohledu KSČM

Základním východiskem KSČM je koncepční charakter aktivit státu v ekonomice, posílení výkonu vlastnických práv ve veřejném sektoru, zastavení další privatizace státu a provedení inventury státního majetku a prověření privatizačních procesů i zpětně. Na to navazuje prodloužení promlčecí lhůty u tzv. privatizačních zločinů.  Majetkový význam má i revize církevních restitucí.

S posílením role státu souvisí i posílení institutu vyvlastňování ve veřejném zájmu. Také zakládání nových podniků státem, popř. výkup majetkových podílů vedoucí k posílení strategické kontroly v důležitých podnicích. Vedle toho i podpora družstevnictví a místního hospodářství jako dnes neprávem opomíjené formy hospodaření.

            Aktuální prioritou je vrácení zdrojů vody a nerostných surovin z rukou zahraničních vlastníků do rukou státu,  z výnosů z nerostných zásob nesmí bohatnout jen hrstka. Rovněž tak jde o kontrolu kritické infrastruktury (elektrické energie a plynu, dopravy). Speciální otázkou je trh s exekucemi, role soukromých exekutorů a kontrola výkonu exekuční moci v rukou státu.

Mezi programové priority KSČM patří rozvoj služeb hrazených z veřejných zdrojů. O dostupnosti těchto služeb nemohou rozhodovat majetkové poměry, ale společenská potřebnost. Nezbytné je zastavit liberalizaci a privatizaci těchto služeb i zvyšování finanční spoluúčasti občanů.

V oblasti veřejných služeb se KSČM soustředí zejména na upevnění státního pilíře penzijního systému (zajištění dostatečných zdrojů). Prosazování vzniku páteřní sítě neziskových nemocnic, ambulancí a lékáren. Vznik jedné státní zdravotní pojišťovny a důslednou kontrolu finančních toků v systému zdravotnictví a nezvyšování spoluúčasti pacientů. Zodpovědnost státu za kvalitu, financování a dostupnost vzdělávání. Financování soukromých a církevních škol z jejich vlastních zdrojů, ne ze státního rozpočtu.

       Dále zamezení posilování privátních sociálních služeb na úkor organizací, které mají veřejného zřizovatele (státní, krajské či obecní). Důraz na dlouhodobou stabilitu jejich financování.  Zabránit byznysu s chudobou (skupování bytů nebo celých domů, záměrné sestěhování sociálně slabých a nepřizpůsobivých občanů do jednoho regionu nebo kraje). Zavedení auditu státní podpory neziskových organizací. Kontrolu účelnosti využití veřejných dotací a transparentnosti příspěvků ze zahraničí.

Pokud jde o systémové řešení vůči neuváženým privatizacím, tak se nabízí návrh ústavního zákona o nezcizitelném majetku státu.  Takový návrh by se prováděl dle Čl. 11 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (Usnesení č. 2/1993 Sb. předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky), který zní:

(2) Zákon stanoví, který majetek, nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu, smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČR.

Dosud však žádný takový zákon přijat nebyl. Přitom by mohl upravovat nezbytný rozsah majetku, který stát musí vlastnit, aby mohl plnit svoje funkce, a který nesmí žádným způsobem zcizit. Zde by se mohl obecně vyjmenovat i majetek, který nelze v žádném případě privatizovat.

            Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, upravuje pouze způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky, vystupování státu v právních vztazích a postavení, zřizování a zánik organizačních složek státu. Rozsah majetku státu však neřeší.

 

Autor: 
Odborné zázemí ÚV KSČM
Zdroj: 
Odborné zázemí ÚV KSČM