Poslední teroristické zvěrstvo v Londýně by mělo být důvodem k zesílení debaty o zahraniční politice Británie a Západu na „Větším Středním východě“, ne k jejímu ukončení.
Samotný termín vychází ze strategických zpráv USA z 80. let, jež stanovily společné cíle pro oblast od Maroka v severozápadní Africe po Afghánistán, Pákistán a bývalé Sovětské republiky na hranicích s Čínou.
Pod pláštíkem prosazování demokracie a sekularismu bylo skutečným cílem vytvořit gigantickou oblast volného obchodu, podřízenou režimům spolčeným s USA a NATO. Obrovské přírodní zdroje na Středním východě a asijském subkontinentu by se zcela otevřely americkým i dalším nadnárodním společnostem.
Nepohodlné místní režimy, jež odmítly zapadnout do linie s plánem - bez ohledu na to, zda s pokrokovými nebo reakcionářskými motivy - měly být destabilizovány a odstraněny. Což se od té doby stalo v Afghánistánu, Iráku a Libyi. Kde se předpokládal zásah lidových mas, tam byla situace vrácena pod kontrolu, jako v Alžírsku, Bahrajnu a Egyptě. Když lidé sesadili prozápadní loutku v Jemenu, byli bombardovaní, dokud se neocitli bez prostředků, Saúdy vedenou koalicí za asistence Británie a USA.
Většina arabských království a někdejších sovětských republik v oblasti je v rukou úplatných a autoritářských despotů. Ti drtí opozici a podílejí se na válečných plánech Západu, s tím, že hostí vojenská zařízení USA a NATO, jež teď zaplňují Větší Střední východ.
Ale Sýrie dokázala být houževnatou překážkou americké a západní nadvládě. Po sobě jdoucí Assadovy režimy a jejich stoupenci- včetně dvou syrských komunistických stran- se nesmířily s izraelskou nepřerušenou nezákonnou okupací syrského území a nadále odmítají západní politiku tříštění a podřizování jejich země i dalších.
Důsledkem je masivní utrpení a zmar Syřanů, Libyjců, Jemenců, Afghánců a Iráčanů.
Uprostřed tohoto chaosu, s tím, jak vojenské síly Západu bombardují, napadají a okupují převážně arabské či muslimské země od první války v Zálivu v roce 1990, prožívají renesanci reakcionářské síly islámského sektářského fundamentalismu.
Tam, kde kdysi přijaly ve svých teroristických kampaních proti sekulárním vládám a levici v zemích Většího Středního východu americkou a britskou pomoc - a v Sýrii to pořád ještě dělají - teď obracejí svůj terorismus proti svým někdejším patronům, v džihádu, svaté válce, proti západním „křižákům“.
Tragédií je, že mnozí z těchto pomatených teroristů buď byli vycvičení a zajištění britskými vojenskými a zpravodajskými službami, nebo jsou řízeni těmi, kteří have either been trained and resourced by Britain’s military and intelligence services, or are directed by those who have.
Když lidé podobní manchesterskému masovému vrahovi Salmanu Abedimu a jeho nohsledům bojovali proti plukovníku Kaddáfímu v Libyi nebo Basharu al-Assadovi v Sýrii, mohli svobodně intrikovat, opouštět Británii a zase se navracet.
Stovkám v Británii narozených nebo neutajeně zde bydlících džihádistů bylo dovoleno jít na Střední východ, často se souhlasem pro-natovské, pro-islamistické turecké vlády.
Mrtví a zranění na ulicích Londýna a Manchesteru teď platí hořkou cenu za proradnost britské vládnoucí třídy. Politici, kteří tvrdí, že jsou nejzásadnějšími odpůrci terorismu - a obviňují předáky Labour Party z toho, že jsou jeho spolupachateli - zradili britský lid. Jejich katastrofální zahraniční politika teroristy živí.
Majíce daleko k tomu, aby nás chránili, pro-imperialističtí politici a jejich mediální povzbuzovatelé nás všechny dostali na škodlivou cestu. Chrání nás jen stateční státní zaměstnanci, byť v nedostatečných počtech, a naši spoluobčané v muslimské komunitě, kteří poskytují tak neocenitelné informace o možných zabijácích v našem středu.
The Morning Star, red. sloupek, 5. 6. 2017 (překlad Vladimír Sedláček)